Přináším 36. část projektu Kniha týdne, v rámci něhož vás každou neděli seznamuji s publikací, kterou jsem četl v uplynulých dnech, a kterou podle mého úsudku stojí za to si přečíst! Tentokrát se jedná o knihu jednoho z nejznámějších českých filmařů přírody, nepřekvapivě tedy věnovanou fauně a flóře střední Evropy. Od českých popularizátorů přírody či nauk o ní jsem již do projektu Kniha týdne zahrnul publikace Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Zvířata celého světa: Hadi od Jiřího Felixe, Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo od Vratislava Mazáka, Zvířata celého světa: Poloopice a opice od Luďka Dobroruky a Výlet do třetihor od Zdeňka Veselovského. Žádná z nich se ovšem české přírodě nevěnovala, toto je tedy pro projekt Kniha týdne opravdu novinka.
Doteky přírody je kniha českého režiséra, scénáristy, publicisty a televizního redaktora Václava Chaloupka, známého především coby autora večerníčků o zvířatech (Tuláček z roku 1997, Méďové z roku 2001, Vydrýsek z roku 2002 a další), vydaná Edicí ČT, nakladatelstvím České televize, v roce 2017. Jedná se o velkého naučného průvodce českou přírodou, od bledulí po světlíky, od čolků horských a obecných po užovky stromové, od kosů černých po skřivany polní a od hořců jarních po kaliny vonné, jejichž popisy (a popisy mnoha dalších rostlinných a zvířecích druhů) jsou doplněny o autorovy mnohé zkušenosti nabyté během desítek let práce s českou přírodou nejen při natáčení televizních pořadů. Na 368 stranách seznamuje autor čtenářstvo s širokou paletou fauny a flóry, za kterou nemusíte jezdit zrovna daleko, a o kterých je dobré alespoň něco málo vědět. Kniha je plná fotografií, které pocházejí z archivů nejen Václava Chaloupka, ale také Taťány Typltové, ukrajinsko-české fotografky přírody, profesionální portrétové fotografky a bývalé zaměstnankyně plzeňské zoo. Jejich mistrovské fotografie jsou nedílnou součástí velkého naučného potenciálu této publikace, a zaručují, že se čtenářstvo skutečně naučí poznávat jednotlivé popisované druhy; výhodou jsou pak tyto kvalitní fotografie zvláště pro ty, kteří mají zájem učit se prostřednictvím této knihy o českých rostlinách. Doteky přírody jsou opravdu krásnou knihou, a mohu ji doporučit každému, od milovníků přírody po laické zájemce, od dětí po seniory, od studentů po mnohaleté profesionály jakéhokoli oboru. Garantuji vám, že vás o téměř každém vyobrazeném druhu naučí něco, co jste netušili. Jedná se o jednu ze 21 knih Václava Chaloupka; dalšími jsou například Africká abeceda (2019), Chvilky v přírodě (2025), Méďové a jejich kamarádi z lesa (2002) či Tuláček liška (1998). Fotografie Taťány Typltové doplňují také již zmíněnou knihu Africká abeceda.
Přední obálka knihy Doteky přírody, vydané nakladatelstvím České televize (Edice ČT) v roce 2017. Zdroj: Knihy - Heureka
Pokud, stejně jako já, žijete v České republice, pak máte jistě ke středoevropské přírodě nějaký vztah. V Evropě se nacházejí země, ve kterých je zelených lesů a květnatých luk podstatně méně, než u nás. Island byl kdysi z 25 až 40 % pokryt lesy, dnes se však dřeviny vyskytují jen na 1,5 % jeho plochy. Spojené království je jen z 13 až 13,5 % pokryto lesy, v průběhu století přišlo o naprostou většinu přirozeně se vyskytujících květnatých luk a ztratilo veškeré velké savčí predátory, medvědy počínaje a vlky konče. Česká republika je na tom oproti těmto zemím lépe; lesy, byť z naprosté většiny hospodářské, pokrývají 33,7 % plochy této země. I naše hlavní město Praha zrovna netrpí nedostatkem zelených prostorů; ostatně se v ní můžeme setkat s celou plejádou živočichů, jež si většina lidí asociuje spíše s venkovem. Česká příroda je pestrá, a každému má co nabídnout. Od teplé Pálavy po hustě zalesněnou Šumavu, nabízí obrovské množství míst k průzkumu a k budování osobního vztahu s přírodním světem, ať už vás zajímají rostliny, ptáci, plazi, obojživelníci, savci, ryby, houby či krásy neživé přírody. Každý z nás by tento vztah s přírodním světem, kterého je náš druh ostatně jen pouhou součástí, aniž by stál nad nebo pod jakoukoli jeho další složkou, měl mít vybudován. K čemu člověk nemá vztah, co nemá rád, to nechce chránit. V naší zemi to vidíme u jistých mocných lidí a u těch, kteří je reprezentují v parlamentu; jak jsou znecitlivělí, jak pro ně přírodní svět vůbec nic neznamená. Ano, dívám se i na současné Ministerstvo životního prostředí ovládnuté neuvěřitelnými paky, kterým nikdy o zdraví české přírody nešlo a ani nepůjde. Fajn věc, kterou jsem si uvědomil už v dětství, ale je, že každý může být amatérským přírodopiscem; každý si může z prozkoumávání přírodního světa, na zahradě i v lese, u rybníka i v horách, učinit životní styl. A myslím si, že publikace, kterou jsem se vám rozhodl představit v této části Knihy týdne, v tom může každému pomoci. Základem je totiž vědět, znát. Zároveň jde také o knihu, která vás může inspirovat v navštívení určitých míst a vyhledání určitých zástupců české flóry a fauny - a tím tedy váš vztah k české přírodě posílit.
Doteky přírody se mi dostaly do rukou před nepříliš dlouhou dobou, a okamžitě mě zaujaly. Je to výtečně zpracovaná kniha plná barevných fotografií nedozírné kvality, z nichž některé si opravdu zaslouží být zarámovány a vystavovány, nejlépe v nějakých dobrých muzejních expozicích nebo zkrátka v jakýchkoli dobrých vzdělávacích prostorech (prostou učebnu přírodopisu na základní škole by jistě ozvláštnily tak moc, že by se polovina žactva rozhodla vydat v životě přírodovědným směrem). Představuje fantastický prostředek k učení se o české přírodě. Když jsem si ji v uplynulém týdnu pročítal, nutila mě přemýšlet o tom, jak by obyvatelé této malé země benefitovali z nějaké české obdoby Springwatch; jak by veškerý obsah této knihy mohl posloužit jako krásný odrazový můstek pro zprostředkování české přírody širokému publiku na televizních obrazovkách. Autor knihy, Václav Chaloupek, samozřejmě mnohé pro budování vztahu českého televizního publika k přírodě již učinil, zvláště prostřednictvím výše jmenovaných večerníčků; kromě nich natočil také dokumentární pořady Kdo chce s vlky žíti (2003), Kouzlo Afriky (2005) a Minuta z přírody (2006), přičemž na poslední jmenovaný jsem se díval na ČT jako malý. Velkou silou Doteků přírody je právě jeho vypravování o různých zážitcích, které s českými rostlinami, houbami a živočichy měl. V tom je kniha inspirativní; zájemci mohou mít při čtení textu opravdu pocit, že takové zážitky mohou sami nasbírat. Zkrátka nemohu tuto knihu vynachválit. A vzhledem k tomu, že ji vydala Edice ČT, budu se opičit po Chrisu Packhamovi, a sdělím vám, že právě pro takové věci, jako je tato kniha, se platí koncesionářské poplatky. Samozřejmě naše veřejnoprávní média jsou pod sprostým útokem, mají být zestátněna (pokud mi zase někdo "chytrý" bude chtít namlouvat, že veřejnoprávní rovná se státní, a že se s ČT prý nic moc neděje, pak ať se stydí, že žije pod kamenem), takže publikace této kvality asi do budoucna nemůžeme moc očekávat - a to je všechno vina těch nezodpovědných a hloupých, kvůli kterým je nyní v této zemi taková vláda, jaká v ní je.
Kniha není přímo rozdělena na jednotlivé části, byť v podstatě prezentuje průsek celým rokem, od začátku jara (a prvních kvetoucích rostlin, jejichž květy tehdy můžeme vidět) po konec zimy následujícího roku. Každému druhu rostliny, živočicha nebo případně houby je věnována dvoustrana; jednu stranu většinou tvoří velká fotografie popisovaného druhu, doplněná o nejzákladnější informace o něm, a druhá strana je pak zčásti tvořena autorovým vyprávěním o tomto druhu. Pro příklad; na straně 142 se nacházejí základní informace o zrzohlávce rudozobé (Netta rufina) - zařazení do čeledi, údaje o velikosti, prostředí, potravě, výskytu (páry, hejna), hnízdění a počtu mláďat, na straně 143 pak pan Chaloupek píše například o výskytu tohoto druhu kachny v Evropě a o svém zážitku se zrzohlávkami a dalšími vodními ptáky v jižních Čechách. Většina popisovaných druhů je prezentována na dvou nebo třech fotografiích. Některé druhy (například kuňka obecná a kuňka žlutobřichá na stranách 126 a 127) jsou prezentovány společně; zájemci si mohou porovnat jejich fotografie a naučit se je tak rozeznávat. Občas se mezi popisky druhů objevuje také dvoustrana věnovaná nějakému jinému jevu, příkladem jsou Parohy na stranách 22 a 23, Výlov rybníka na stranách 245 a 255 či Krmelec na stranách 314 a 315. Na straně 5 se nachází autorův úvod do díla, nazvaný Nesplněné přání, strany 364 až 367 pak patří rejstříku a seznamu odborné literatury, kterou pan Chaloupek při sestavování této knihy použil.
Zaujalo mě autorovo přirovnání roku v přírodě našich klimatických podmínek, tedy mírného pásma se čtyřmi ročními obdobími, k lidskému životu. Píše, že jaro vnímá jako dětství, léto jako dobu dozrávání a práce, podzim jako období odpočinku a sklizně a zimu jako konec života a čekání na nový začátek. Lidský život často vnímáme jako jakousi úsečku, začínající narozením a končící smrtí jedince, což je naprosto pochopitelné; nevnímáme jej cyklicky, jako sérii opakujících se událostí, kterými ovšem jednotlivá roční období v mírném pásmu jsou. Velice zajímavé je to, že existují filozofie, které na lidský život také pohlíží cyklicky, jako na řadu opakujících se událostí - a to mi osobně připadá velice zajímavé. Pan Chaloupek ale bere jeden celý rok jako úsečku, a přirovnává jej k úsečce lidského života; a přesto na konci, když zmiňuje zimu, zmiňuje nový začátek, který je v cyklickém běhu ročních období vždy očekávatelný. Nemyslím si, že by tím odkazoval na nějakou možnost posmrtného života nebo něco podobného - přirovnání lidského života k opakujícím se ročním obdobím, k nikdy nekončícímu cyklu, ve mě spíše vyvolává vzpomínky na koncept blokového vesmíru, ve kterém každý moment existuje simultánně s ostatními momenty. V takovém vesmíru neexistuje nic, jako konec. Tento pohled na vesmír se objevuje v literárních dílech Alana Moora; slavný čaroděj z Northamptonu a autor Watchmenů věří, že lidé ve skutečnosti neumírají, a že každý moment jejich životů se přehrává dokola a donekonečna. Můžeme tedy i na konci zimy, v tom chladném a suchém období, které působí jako konec života, očekávat něco jako nový začátek, když se začátek našich životů neustále v blokovém vesmíru přehrává? Nad tím se už musíte zamyslet sami.
Prvním zástupcem živé přírody České republiky, s nímž nás pan Chaloupek v Dotecích přírody seznamuje, je sněženka podsněžník (Galanthus nivalis), kterou považuje za posla jara. Samozřejmě uvádí, že je to rostlina chráněná a jedovatá, a vzpomíná na nejkrásnější sněženkové záhony, jaké kdy v životě viděl - spatřil je v roce 2014 na česko-rakouské hranici, když tam natáčel večerníček s medvíďaty Martinem a Agátou. "Dokonce i medvědi se uklidnili a zdálo se, že se bílým sněženkám vyhýbají," uvádí, a dodává, že požití sněženek vyvolává nadměrné slinění, zvracení a také průjem. Připomíná však také to, že sněženky údajně v Homérově epické básni požíval Odysseus, aby nezapomněl - sněženky totiž obsahují některé alkaloidy, které moderní medicína užívá při léčení slabé Alzheimerovy choroby a dalších forem demence. Následuje první zvíře knihy, zajíc polní (Lepus europaeus), a autor vzpomíná na moment, kdy v noci na silnici uviděl dospělého zajíce, který neochotně odhopkal z cesty a zůstala tam po něm tři mláďata stará jen den nebo dva. Upozorňuje také na to, že stavy zajíců už nejsou takové, jaké bývaly: "Kdysi platilo pořekadlo: Když na jaře odběhne jeden zajíc do polí, vrátí se jich pět. Dneska když se jeden zajíc odejde napást, nevrátí se žádný!" Zemědělská velkovýroba a chemizace zemědělství těmto mile působícím savcům vůbec nesvědčí, ba naopak. Ke svému přežití potřebují také travnaté pásy a meze, jež by měly lemovat pole; nemluvě o obřích lánech, tolik typických pro Českou republiku. Nic z toho není pro zajíce dobré. V popisku veverky obecné (Sciurus vulgaris) pan Chaloupek píše, že už dlouho neviděl žádnou veverku ve svém domovském lese, ačkoliv nespekuluje, proč se tam neukazují. Připomíná, že veverky byly ze seznamu lovné zvěře vyřazeny v roce 2002 - což je jedině dobře.
V popisku čápa bílého (Ciconia ciconia) autor zmiňuje, kudy vlastně tito majestátní ptáci létají z Evropy do Afriky a zase zpět - je dobře známým faktem, že existují dvě trasy, jimiž se čápi udávají: "Východní cesta do rovníkové a jižní Afriky vede přes Balkán, Turecko a Izrael, do západní Afriky přes Německo, Rakousko, Francii a Gibraltar. Čápi nelétají jednotlivě, ale v hejnech, která se shlukují na shromaždištích v Maďarsku nebo Rakousku." Zmiňuje také, že "kvůli globálnímu oteplování ale stále častěji zimují i u nás nebo zůstávají na jihu Evropy." Přesně tak - vidět čápa bílého v Česku i v zimním období se stává čím dál menší vzácností. Někteří odlétají třeba jen do Francie nebo Španělska, kde se zimy v současné době podobají tomu, jaká v těchto zemích kdysi bývala jara. Starší zájemce o zvířata jistě potěší zmínka jedné z nejvýznamnějších knih o přírodě, kterou v mládí čítávali: "Vzpomínám si, jak mne v knize Brehmův život zvířat přitahovala fotografie čápa, který se vrátil do Čech se šípem zabodnutým v krku." Opravdu krásná je dvoustrana věnovaná skokanu ostronosému neboli skokanu rašelinnému (Rana arvalis), zabírající strany 28 až 29. Jedná se samozřejmě o slavné modré žáby, jejichž samečci jsou však modří jen na velice krátkou dobu v roce. O jejich modrém zbarvení autor píše, že "nejintenzivnější bývá přes den, jen několik hodin, k večeru samci hnědnou. Možná že modrou barvou šetří, potmě jim není nic platná. Když vyjde slunce, opět začnou modrat, a to se opakuje několik málo dnů." Vážně dobře zpracovaná je také dvoustrana o ještěrce zelené (Lacerta viridis) zabírající strany 44 a 45. Pan Chaloupek zmiňuje souboje jejich samců; své oponenty jsou schopni poranit i do krve, ovšem vždy jsou to jen oděrky kůže, nikdy se vzájemně nezabijí (zabít oponenta ostatně nikdy není při ritualizovaném souboji mezi živočichy cílem). Právem ještěrku zelenou nazývá "smaragdovým rváčem".
Modří samci skokana ostronosého (Rana arvalis), chlubící se tímto nápadným zbarvením jen pár dnů na jaře; blíže se s tímto druhem seznámíte na stranách 28 a 29. Zdroj: Synnatschke Photography
Vyzdvihnout chci také autorovo pojednání o tetřívku obecném (Tetrao tetrix), ptáku, kterého jsem zatím neměl možnost vidět naživo (velice se mi však líbil segment o tokajících samcích těchto opeřenců, moderovaný Iolem Williamsem, ve Springwatch 2021). Také autor této knihy si přál pozorovat tok tetřívků už od svého dětství, a velice rád o nich četl v knihách od ruských spisovatelů, ke kterým se dostával přes pracovní tábory, kam mu je posílal jeho otec. Poprvé se pak prý s tetřívkem obecným setkal, když sloužil na vojně v Českých Budějovicích. Zmiňuje také svou lítost ze zabití tetřívka v roce 1976: "Když se na jeho skleněný pohled dnes dívám, nechápu, jak jsem to mohl udělat. Byl to poslední kohoutek, který v Arnoštově tokal." Nelze se divit tomu, že jeho zastřelení litoval - tetřívek obecný je opravdu krásný ptačí dinosaurus. Dva nejznámější druhy čolků, které se na území České republiky vyskytují, dal pan Chaloupek dohromady na jim věnované dvoustraně, zabírající strany 52 až 53. Vzpomíná na to, jak za jeho dětských let kluci chytali čolky do lahví od okurek, byť on sám o ně prý neměl tolik velký zájem, jako o ptáky a savce. Milovníkům jeho večerníčků se určitě bude líbit vzpomínka na Vydrýska, který prý lovil čolky v rybníku nedaleko jeho hájovny; když se zakousl do třetího, prý se pozvracel ("zřejmě mu nedělaly dobře sekrety vylučované kůží"). Na straně 65, nad popiskem tařice skalní (Aurinia saxatilis), se nachází velice hezká fotografie této rostliny z čeledi brukvovitých, rostoucí pod skalní stěnou, v blízkosti zřejmě rychle se v letu obracející poštolky. V souvislostí s tařicí vzpomíná na pozoruhodnou příhodu z Pálavy, kde v roce 1988 odchytával pro plzeňskou zoo kozy bezoárové. Kromě Pálavy se tato rostlina vyskytuje také v Českém středohoří.
Jako další naprosto krásnou dvoustranu musím pochválit tu, jež je věnována tetřevu hlušci (Tetrao urogallus) a zabírající strany 76 a 77. Má nenapodobitelnou atmosféru, jakou jí mohou závidět i kameramani přírodovědných dokumentů natáčených pro BBC nebo National Geographic. Zejména snímek Taťány Typltové na straně 77, na němž tetřeva vidíme v oranžovém světle zapadajícího slunka v letní večer, je prostě mistrovské dílo. Pan Chaloupek v textu vzpomíná na své první setkání s divokým tetřevem, a na šumavské tetřeví kohouty, kteří byli agresivní nejen vůči lidem, ale také vůči autům - a nikdo prý nikdy nezjistil, proč. Neméně působivé jsou fotografie mloka skvrnitého (Salamandra salamandra) na stranách 100 a 101. Tento obojživelník je mým asi úplně nejoblíbenějším - od roku 2015 do roku 2026 jsem nasbíral s mloky skvrnitými tolik krásných zážitků, že si asi tento titul ode mně udrží. Je hezké vidět zvláště fotografii vlevo dole (na dvoustraně se nacházejí celkem čtyři, toto je tedy první z těch spodních dvou), na níž se nachází mlok, pravděpodobně samice, u lesní tůně; právě v takovém prostředí, blízko vody nebo ve vodě, vídám mloky na jaře; tehdy samice míří do vody, aby v nich rodily mláďata - ano, mloci skvrnití jsou vejcoživorodí. Pan Chaloupek rozebírá trochu více jejich vejcoživorodost: "Oplozená vajíčka se v těle samice vyvíjejí až do konce roku, celý další rok a teprve na jaře třetího kalendářního roku je vypustí do vody. Vajíčka předtím praskají v těle matky a ven se dostanou až životaschopné larvy." Viděl larvy mloků, ještě nezbarvené do černa a žluta, a s červenými "keříčky" vnějších žaber, také patří k mým nejlepším zážitkům z tohoto desetiletí. Autor jinak vzpomíná na setkání svých medvíďat s mlokem v říjnu 2013 v Národním parku Podyjí. Naštěstí tohoto jedovatého herpa neochutnala. Na to, že je mlok skvrnitý nepřekvapivě jedovatý, upozorňuje i název jeho popisku - "Nehladit, prosím!"
Kdo nezná vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia)? Autor jej označuje jako "jedovatý čtyřlístek", a píše, že "tahle rostlina má v sobě cosi zlověstného". S plodem tuto rostlinu na dvoustraně 16-117 neuvidíte, zato vám však budou prezentovány dvě skutečně dobré fotografie těchto rostlin, když kvetou; zvláště dobrá je detailní fotografie květu na straně 116. Autor tento květ přirovnává k pavoučkovi "s tmavým bříškem a zelenožlutými nožkami." V souvislosti s plodem, bobulí či "borůvkou" vraního oka čtyřlistého pak připomíná příběh o Parisovi z řecké mytologie; právě na něj odkazuje rodový název této rostliny. Na dvoustraně 126-127 se nacházejí velice pěkné fotografie a text o kuňce obecné (Bombina bombina) a kuňce žlutobřiché (Bombina variegata). Někteří lidé, kteří nemají o obojživelníky hluboký zájem (ne, že by to byla povinnost!), mohou mít potíže s rozlišením těchto dvou druhů, ale myslím si, že fotografie bříšek obou těchto roztomilých žabek, nikoliv položených na lidské ruce (jak je často vídáme na internetu nebo v literatuře), ale při volném plavání směrem k hladině, jim naprosto pomohou naučit se je rozeznávat. Pan Chaloupek jinak vzpomíná na natáčení těchto žabek kdesi na louce a na vesnickou babičku, která mu radila, aby je zadupal, protože chtěla tu louku zakoupit. Člověka vážně děsí, jak krutí někteří lidé jsou... Kvůli tomu, že se autor snažil kuňky přenést na bezpečnější místo, mu pak začaly slzet oči, a bolely ho ještě o den později. Ponaučení je tedy jasné - když někam přenášíte kuňky, umyjte si potom dobře ruce! Jako někdo, kdo se v rostlinách ale vážně nevyzná, musím pochválit skvělé fotky lilie zlatohlavé (Lilium martagon) a lilie cibulkonosné (Lilium bulbiferum) na stranách 144 a 145. Po nich následuje krutihlav obecný (Jynx torquilla), pták, kterého bych chtěl jednou vidět naživo. Tito ptačí dinosauři se prý na větvích stromů opravdu kroutí, když se necítí bezpečně. Jsou to jediní zástupci čeledi datlovitých, kteří Českou republiku opouštějí se začátkem podzimu, aby přezimovali na africkém kontinentu.
Jak už jsem zmínil výše, nejsou to jen rostliny a živočichové, co pan Chaloupek v této knize čtenářům představuje - v Dotecích přírody se nachází i nemalé množství popisků a kvalitních fotografií hub. Na stranách 162 a 163 je například popsán hřib kovář (Neoboletus luridiformis), který má průměr klobouku o rozměru až 20 centimetrů. Jedná se o jednu z prvních hřibovitých hub, na kterou v houbařské sezóně narazíte, a setkáte se s ní prakticky kdekoliv na českém území. V souvislosti s tímto druhem vzpomíná autor na to, co od houbařů slýchá na Plzeňsku. Hned na další dvoustraně, sestávající ze stran 164 a 165, nás autor seznamuje s rosnatkou okrouhlolistou (Drosena rotundifolia), pozoruhodnou zákonem chráněnou rostlinou z čeledi rosnatkovitých, která se vyskytuje na mokřinách a rašeliništích, a která je nejznámější evropskou masožravkou. Kromě svých nezdarů pomoci ji s krmením zmiňuje i to, jak přečkává zimu ("na konci léta si vytvoří přezimovací pupen zvaný hibernaculum, který ukrývá a chrání orgány pro příští sezónu") a její užití při přípavě alkoholického nápoje nazývaného Rosolka. Abych se zase vrátil k živočichům, moc se mi líbí fotografie křižáka pruhovaného (Agriope bruennichi) na dvoustraně 176-177. Ten se do Čech rozšířil teprve nedávno kvůli klimatické změně: "Ještě před půl stoletím byl ve střední Evropě vzácný, do roku 1991 se výjimečně vyskytoval jen na jihu Moravy. V důsledku globálního oteplování se začal rychle rozšiřovat a dnes osídlil nejen naše území, ale celou střední Evropu." Je to skutečně exoticky působící pavouk, při jehož zahlédnutí si člověk musí říkat, zda nepřicestoval z jihu - a je to tak. Nechybí zmínka o tom, že samice křižáků sežerou samce po páření; to ale pro zájemce o pavouky určitě není nic nového. Autor také zmiňuje své první setkání s tímto bezobratlým na podmáčené louce u Zahorčic v Jihočeském kraji.
Dvoustrana 188-189 patří našemu jedinému jedovatému hadovi, zmiji obecné (Vipera berus). Opět musím ocenit nádherné fotografie tohoto plaza - čtenářům jsou prezentovány tři, a ta poslední z nich, nacházející se na straně 189, krásně ilustruje, jak těžké může být zahlédnout zmiji v terénu. Je pochopitelné, že pan Chaloupek uvádí pro českého čtenáře, že se zmije vyskytuje v nadmořské výšce 300 až 1500 metrů nad mořem; nicméně v jiných zemích Evropy, které se mohou chlubit vyššími horami, než je Sněžka, lze tohoto plaza zastihnout i ve vyšších polohách. Nejvýše byla zmije obecná zaznamenána na hoře Mali Kanin ve Slovinsku v nadmořské výšce 2570 metrů; toto pozorování bylo učiněno v červenci 2023, a v prosinci onoho roku o něm vyšel článek v odborném časopise Natura Sloveniae. Pan Chaloupek v textu vzpomíná na to, že jeden čas potkával tu samou zmiji, a přinesl jí samečka, načež už oba hady nikdy neviděl - kdo ví, co se s nimi stalo (píše: "Je dost možné, že jsem oběma zkazil zbytek léta. Člověk by se neměl plést ani mezi hady."). Na stranách 212 a 213 se dočtete o štice obecné (Esox lucius), jejíž velikost autor uvádí jako 1 až 1,4 metru. Největší štika (což se v této knize nedočete) měřila dokonce 150 centimetrů a vážila 28,4 kilogramu (autor uvádí hmotnost druhu v rozmezí 15 až 25 kilogramů); tyto rekordní hodnoty byly zaznamenány shodou okolností v roce 2017, tedy v roce, kdy Doteky přírody vyšly. Líbilo se mi, že autor zkritizoval ta všudypřítomná přirovnání tvarů zvířecích těl k lidmi vytvořeným strojům: "Někde jsem četl, že tvar jejího těla připomíná torpédo. Jaký nesmysl, to my jsme udělali torpéda s tvarem štičího těla." Ano, psaní něčeho takového by se tvůrci komentářů pro dokumenty o přírodě nebo populárně naučných knížek a článků měli vyvarovat. Dovolte mi vyzdvihnout ještě fotografii puštíka obecného (Strix aluco) na straně 220. Možná až na rozmazanou větvičku táhnoucí se sově přes křídlo (jako by vůbec mohla být odstraněna, jistě) nemá tento snímek chybu.
Když je řeč o bezchybných fotografiích, naprosto úžasné snímky stehlíků obecných (Carduelis carduelis) zdobí strany 242 a 243. Jsou krásným příkladem toho, že fotografování volně žijících živočichů může být dovedeno k umělecké dokonalosti. Zvláště pak ta dvojice stehlíků na straně 243... Autor vzpomíná na to, že jako malý dostal stehlíka v kleci jako dárek na Vánoce: "Údajně mi ho donesl Ježíšek, ale ve skutečnosti ho pro mne koupila maminka od jednoho venkovského pytláka. Udělal mi radost, ale ta bohužel netrvala dlouho." Stehlík prý zemřel zřejmě kvůli tomu, čím byl krmen, a nedožil se ani Nového roku. Když je řeč o Vánocích, chci zmínit dvoustranu Smutné rybí časy, tvořící strany 254 a 255. Osobně nejsem vůbec fanoušek chovu kaprů v rybnících a jejich výlovu kvůli Vánocům; jsou to živočichové pociťující stres, strach, bolest i radost, a nepřijde mi prostě správné, jak se s nimi kvůli nějaké vánoční tradici zachází. Dvoustrana nicméně není věnována výlovu kaprů, ale výlovům v jihočeských rybnících obecně. Na stranách 270 a 271 se dočtete o jelenu sika (Cervus nippon), který, jak prozrazuje jeho vědecké druhové přízvisko, pochází z východní Asie, konkrétně z Japonska. V Česku se "chová od konce 19. století." Autor zmiňuje, že tito kopytníci jsou ve střední Evropě přemnoženi a způsobují značné škody v lesích a na polích. Pohled na stohlavá stáda siků přirovnává k pohledu na stáda pakoňů a antilop v Serengeti. Dále vzpomíná také na stěhování siků z plzeňské zoo, kdy došlo k šokujícímu incidentu - jedna laň jelena siky zabila jinou laň: "Téměř se jí podařilo překousat i páteř a mrtvé zvíře vypadalo, jako by se stalo obětí nějaké velké šelmy." Taková informace člověka opravdu zarazí. Proč ta laň svou sousedku zabila, to prý pan Chaloupek a jeho spolupracovníci nikdy nezjistili. Možná to byl stres z přepravy?
Tři zástupci zmije obecné (Vipera berus), jediného jedovatého hada České republiky a vlastně i většiny evropského světadílu, vyfotografováni na pařezu; blíže se s tímto druhem seznámíte na stranách 188 a 189. Zdroj: iNaturalist (autor snímku: Kęstutis)
Fotografie kormorána velkého (Phalacrocorax carbo) nacházející se na straně 280 je hodna vystavení v co největším formátu, nejlépe někde v muzeu. Výtečně zachycuje prehistorickost tohoto opeřence; na kormoránech mi vždycky přišlo něco strašně druhohorního... snad je to množství peřím neporostlé kůže před jejich očima, na niž pak navazuje ten dlouhý, na konci dolů zahnutý zobák. Autor zmiňuje zimoviště kormoránů podél Berounky ("v období silných mrazů jich tady nocuje několik set"), která bych vážně rád někdy v zimním období navštívil. Musím dát velký palec nahoru také fotografii stáda muflonů (Ovis musimon) na straně 282; výtečné snímky mláděte a samce muflona, opatřeného mohutnými zatočenými rohy, se pak nacházejí na straně následující. Pan Chaloupek píše o staré domněnce, podle níž jsou mufloni divokými ovcemi vypuštěnými po evropském kontinentu z ostrova Korsika; a že dnes se má za to, že to je zdivočelá ovce, kdysi ve starověku slabě domestikovaná, pocházející z Malé Asie. Když jsem si o tom hledal více informací, zjistil jsem, že by opravdu mělo jít o ovci ze západní Asie, jež pak byla před 6000 až 8000 lety převezena na Korsiku a Sardinii. Jinak autor vzpomíná na muflony, kteří byli v minulosti hojní na Knížecím stolci u Arnoštova v Jihočeském kraji; později prý bylo stádo zlikvidováno rysy. O rysu ostrovidovi (Lynx lynx) se dočtete na stranách 302 a 303. Text o něm je zčásti věnován reintrodukcím této kočky, k nimž docházelo v 70. a 80. letech v Bavorsku, a zmíněno je také vypuštění osmnácti rysů na českém území, kteří pocházeli ze Slovenska. Asi není překvapivé, že v souvislosti s rysem autor zmiňuje svůj večerníček Madla a Ťap. Pamatujete si, které z těch dvou jmen padlo rysímu hrdinovi?
Orel mořský (Haliaeetus albicilla) na výtečných snímcích dominuje stranám 304 a 305. Pan Chaloupek píše, že "v současné době žije v ČR několik desítek párů orlů mořských"; v roce 2019 byl celkový počet zástupců tohoto impozantního dravčího druhu odhadnut na 500 až 600. Před čtením této knihy jsem netušil, že do 80. let minulého století tito ptáci na českém (nebo československém) zemí vůbec nehnízdili. Když v roce 2003 měli na českém území 30 hnízd, a o třináct let později dokonce více než 100 hnízd, byl to nepochybně velký úspěch. Čtenáře určitě zaujme autorova vzpomínka na zahlédnutí orla mořského u Padrťských rybníků. Tuláček, liška obecná (Vulpes vulpes), zabral v knize strany 326 a 327; na nich se nacházejí fotografie této psovité šelmy na sněhu. Nepřekvapuje mě, že autor přestal na lišky střílet, když jednu začal chovat právě kvůli onomu známému večerníčku. Zmiňuje se o děsivém volání, které tyto šelmy vyluzují v době námluv; někdy si říkám, jak se asi museli cítit lidé ve středověku, když liščí volání slyšeli při procházení nočním lesem. Vycházely všechny ty pohádky o hejkalech a kdo ví, o čem, právě ze strachu vyvolaného ďábelsky působícím liščím štěkotem? Zcela posledním popiskem v knize je popisek čemeřice černé (Helleborus niger), pryskyřníkovité rostliny pocházející původně z jižní Evropy, která údajně rozkvétá už o Vánocích - proto "byla považována za svatou a zázračnou, schopnou zapudit zlé síly." Ze čtení o ní jsem si odnesl také to, že je jedovatá, takže ji raději nikdy neolíznu. Vy byste si měli odnést stejné ponaučení.
Doteky přírody je opravdu mistrovsky sestavená, přehledná, vizuálně lákavá kniha plná zajímavých informací a fotografií zvířat, rostlin a hub, které nejenže vypadají úchvatně, ale také poskytují nedocenitelný učební materiál pro všechny, jež se chtějí naučit poznávat některé z nejdůležitějších zástupců české fauny a flóry. Text knihy je psán s citem, je plný nevšedních zážitků autora, které jej činí podmanivým, a je také velice inspirativní; vybízí čtenáře vyjít ven a poznávat českou přírodu. Je to výtečná publikace, a já ji všem vřele doporučuji.
Žádné komentáře:
Okomentovat