Vědecký název: Anhinga melanogaster,
Rozšíření: jižní a jihovýchodní Asie,
Velikost: délka 85 až 97 cm, rozpětí křídel 114 až 128 cm, hmotnost 1,2 až 1,5 kg.
Do rodu Anhinga z řádu Suliformes, zahrnujícího také kormorány, fregatky a tereje, patří čtyři dnes žijící druhy, z nichž jeden se vyskytuje na americkém kontinentu a další tři pak ve Starém světě. Právě tyto druhy bývají některými taxonomy považovány za poddruhy jediného jimi klasifikovaného starosvětského druhu anhing, anhingy indomalajské. Mimoto řada fosilních druhů tohoto rodu, odpovídajících oligocénnímu až pleistocénnímu stáří, je známa jak ze západní, tak z východní polokoule. Anhinga indomalajská, v angličtině známá pod obecnými jmény "oriental darter" či "snakebird", je ptákem široce rozšířeným od Indie přes Bangladéš a Malajsii až po Filipíny a Indonésii, a typicky se vyskytuje u sladkovodních jezer či potoků, v nichž loví ryby. Je to skvělý plavec, pohybující se ve vodě poněkud pomalu, poháněný svými zadními končetinami vybavenými blánami mezi prsty. Když se anhinga přiblíží k vhodné rybí kořisti, trhne svým "hadím" krkem, a rybu nabodne na svůj dlouhý zobák, měřící 7,1 až 8,1 centimetru, následně napíchnutou kořist vytáhne nad vodní hladinu a spolkne ji vcelku, hlavou napřed. Často se tento pták vyskytuje v blízkosti kormoránů, a spolu s nimi roztahuje křídla na slunci, aby si je po čase stráveném ve vodě vysušil. Páry anhing indomalajských hnízdí v nepříliš velké vzdálenosti od sebe; každý pár si nanáší na větve menší klacíky, z nichž staví hnízdní plošinu. Období hnízdění se pochopitelně u takto široce rozšířeného ptáka liší v závislosti na místních podmínkách; na severu Indie anhingy indomalajské kladou vejce a starají se o mladé v dubnu a květnu, na jihovýchodě Indie ovšem hnízdí v zimě. V případě obou těchto oblastí nicméně platí, že v době hnízdění panují vysoké srážky (v zimě je jihovýchod Indie zasažen monzunem). Samice klade do hnízda 3 až 6 vajec, a činí tak asynchronně; mláďata v hnízdě tedy nikdy nejsou stejně stará. Krmí je oba rodiče, a vyvrhují jim přímo do zobáků natrávenou "rybí polévku"; ptáčata jim při předávání svačinky strkají své zobáčky hluboko do krku. Když o potravu žadoní, jsou velice hlučná. Dospělé anhingy jsou naopak velmi tichými opeřenci, jen občasně skřehotají nebo vydávají zvuky, které zní zhruba jako "čigi-čigi-čigi". V Indii, Bangladéši, Nepálu a Myanmaru patří mezi největší přirozené nepřátele ptáčat anhing působivý orel páskovaný (Haliaeetus leucoryphus). Ačkoliv mnoho ptáků vykazuje pohlavní dimorfismus, u anhing nelze lehce prokázat, zda jsou samci nebo samicemi; nicméně jedním z mála poznávacích znaků samců jsou černé skvrnky na bílém krku, a samice by v porovnání se samci měly mít kratší zobáky. Anhinga indomalajská má 12 tuhých ocasních per, které se za ní při jejím poněkud nemotorném kráčení po zemi táhnou (takřka jako ocasy dinosaurů na starém paleoartu z většiny minulého století). Dle posledního posouzení organizací BirdLife International počty těchto ptáků rostou. Mezinárodní svaz ochrany přírody anhingu indomalajskou klasifikuje jako málo dotčený druh. To samozřejmě neznamená, že se tento druh nepotýká s antropogenními hrozbami. Degradace přirozeného prostředí (zvláště kácení lesních porostů), lov, sběr vajec a zemědělské znečištění mohou pro populace na lokální úrovni představovat nebezpečí.
Zdroj obrázku:
Zdroje informací:
Žádné komentáře:
Okomentovat