Zvláštní znaky dinosaurů-Alvarezsauridi

Zčistajasna mě včera večer napadlo, že bych mohl napsat článek o zvláštních znacích některých dinosaurů. Jelikož se mi do hlavy okamžitě dostali Alvarezsauridi, rozhodl jsem se dnešní článek věnovat jim... Tímto bych rád odstartoval nový projektový seriál, který se bude věnovat anatomickým specialitám různých skupin dinosaurů. Zatím nevím, kolik bude mít částí, doufám však, že si jej užijete... Tak tedy začínáme!

V první části projektu Zvláštní znaky dinosaurů se podíváme na dinosaury, kteří jsou pro paleontology stále tak trochu záhadou. Jedná se o lehkonohé Alvarezsauridy, rychlé běžce s ostrou lebkou a špičatým čenichem, kteří žili před 85 až 65 miliony let, tedy v období pozdní Křídy. Vymizeli spolu s ostatními dinosaury po pádu desetikilometrového asteroidu, jenž vyvolal sérii katastrofických událostí, které navždy změnily planetu. Čeleď Alvarezsauridae byla pojmenována podle rodu Alvarezsaurus, kterého roku 1991 popsal José Bonaparte. Protože si byl slavný argentinský paleontolog jistý tím, že Alvarezsaurus se od ostatních do té doby známých dinosaurů výrazně liší, zařadil ho právě do této čeledi. Podle něj však tito tvorové byli evolučně zpřízněni se skupinou Ornithomimosauria, kam řadíme "pštrosí" dinosaury (např. známé rody Ornithomimus a Gallimimus). Alvarezsauridi byli opeření a měli řadu znaků, díky kterým se podobali ptákům. Srostlé hlezenní kosti jsou jedním z nich. Přesto však měli i znaky dinosaurů, jako byl dlouhý ocas a mohutný zobák. Dáte-li však tyto podivuhodné znaky dohromady, dostanete zástupce čeledi Alvarezsauridae. Vědci znají mnoho různých rodů a druhů, jako např. Alvarezsaurus, Patagonykus, Shuvuuia, Mononykus, možná mezi ně patřil i Haplocheirus. Zkameněliny těchto zvířat byly nalezeny v Asii (Mongolsko) a Jižní Americe (Patagonie, konkrétně Argentina)... Na první pohled tedy vypadali alvarezsauridi jako něco mezi ptáky a dinosaury. Ale podívejme se na jejich přední končetiny... Pak si všimneme skutečně neovyklého znaku, typického pouze pro tuto skupinu dinosaurů...

Alvarezsauridi byli mezi dinosaury výjimeční především jedním obdivuhodným znakem-na každé z předních končetin se nacházel pouze jeden prst! Právě tento neobvyklý znak vedl roku 1991 José Bonaparte k založení samostatné čeledi. Tito dinosauři měli krátké, silné přední končetiny s jediným drápem. Svaly, které se na předních končetinách nacházely, byly jistě též silné, ale Alvarezsauridi nebyli schopni letu. Jediný dráp však poukazuje na nějaký specializovaný způsob života. V dnešním světě se setkáme s řadou tvorů, kteří jsou vybaveni anatomickými znaky pouze k jistému typu činnosti. Gepardi například používají svůj dlouhý ocas k rychlé změně směru při běhu, chameleoni mají zase srostlé prsty končetin, aby se udrželi na větvích stromů. Také redukce končetin u některých druhů ještěrů, jako jsou slepýši a slepýšovci, říká něco o způsobu jejich života, a co teprve hadi, kteří končetiny ztratili v průběhu dlouhé evoluce už velmi dávno. Podivní, ptákům podobní dinosauři z pozdní Křídy východní Asie a Jižní Ameriky nebyli výjimkou. Musíme si však odpovědět na otázku, proč měli jeden prst? K čemu jej používali? Jistě to musela být činnost tak důležitá, že během evoluce ostatní drápy a prsty ustoupily. Odpověď by se možná dala najít i v současném světě-termiti. Tito mravencům podobní bezobratlí si staví velká hnízda, a žijí na naši planetě už od dob Triasu. Možná prostě jediným drápem hrabali v hnízdě, otvírali škvíry, a dlouhým, špičkou zakončeným zobákem vyzobávali termity. Stěny termitišť, případně obydlí jiných koloniálních bezobratlých, jsou někdy silné jako beton. Krátké končetiny Alvarezsauridů byly, jak již bylo zmíněno výše, velmi silné. Jediná rána, a stěna termitiště byla proražena. Je to pravděpodobná představa, i když asi nikdy nebudeme mít k dispozici stoprocntní vědecký důkaz. Je totiž možné, že Alvarezsauridi používali jediný dráp také k jiné činnosti, i když například využití drápů v boji je nepravděpodobné...

Snad se Vám tento článek líbil, pokud ano, můžete komentovat. V budoucnu přibydou ještě podobné články, rád bycj se například věnoval teoriím vysvětlujícím velmi krátké dvouprsté přední končetiny Tyrannosauridů... Jinak bych Vás chtěl informovat o tom, že v příštím týdnu budou články opět přibývat každý den, jelikož mám prázdniny...

Velcí žraloci pod grónským ledem

Dnes Vám přináším článek týkající se světa současné přírody. Chtěl jsem jej napsat již dlouho, jelikož se týká člena mé oblíbené skupiny zvířat-žraloků... Doufám, že si článek užijete...

Žraloci jsou neuvěřitelně starobylou skupinou živočichů. Díky své přizpůsobivosti se na naší planetě udrželi po 400 milionů let, aniž by nějak výrazně změnili svůj vzhled. Úžasná rozmanitost druhů ve světových oceánech může milovníka přírody nadchnout, mnohým lidem však nahání hrůzu. Žraloci jsou živočichové, jimž nebylo zcela porozumněno. Mnozí je považují za velká monstra hledající lidi, aby je sežrali. Pravda je jiná, jsou to jemná, nádherná zvířata, která pro lidi představují nebezpečí jen ve výjimečných případech, zvláště uvážíme-li, že dokonce i ti největší žraloci v oceánu se živí pouze planktonem. Jen několik velikánů, jako je žralok bílý, čas od času napadnou člověka, stále je to však výjimečnou událostí. Mezi obřími žraloky byste však našli i jeden tajuplný druh, o kterém toho zoologové mnoho nevědí. Je to dost možná největší žralok, který není planktivorem, ale karnivorem. Jde o žraloka malohlavého (Somniosus microcephalus), který je v angličtině známý jako Greenland sleeper shark. Vyskytuje se ve vodách Arktického oceánu, a věřte nebo ne, tento gigant mezi žraloky žije pod grónským ledem. Místní obyvatelé tvrdí, že žraloci malohlaví mají až 8 metrů na délku, i když největší dosud změřený jedinec měl 6,3 až 6,4 metru, a vážil 1020 kilogramů. To z něj stále činí obra. Toto neuvěřitelné stvoření bylo pro přírodovědce dlouhou dobu záhadou, a ani dnes toho o něm mnoho nevíme. Jisté je, že život pod ledem pro tento druh není složitý. Žraloci dýchají pomocí žaber stejně jako ryby, nenadechují se na hladině. Nehledají tedy otvory v ledu, kde by se nadechli. Pod arktickým ledem se navíc vyskytuje spousta potravy, jako jsou sledi. V žaludku jedné ulovené samice, která měřila 3,9 metru, bylo nalezeno přes 130 kilogramů sledího masa. Jsou to tedy draví predátoři. Jiný exemplář chytil něco mnohem většího... V jeho žaludku byla nalezena mršina soba. S největší podobností žralok soba neulovil, mršina byla do moře vyplavena řekou z vnitrozemí. Je však možné, že žralok malohlavý nepohrdne ani mršinami? Zdá se, že ano. Tento predátor je tedy schopen ulovit velkou kořist, dostal se i do míst, kde se nevyskytují kosatky, a je tedy největším predátorem Arktidy. Ačkoliv jim hrozí potencionální nebezpečí ze strany člověka, pro maso je tato paryba lovena jen minimálně. Místní obyvatelé totiž raději chytají ryby či tuleně, což jim stačí k obživě. Maso žraloka malohlavého je toxické, je-li čerstvé. Když se však upraví, je jedlé. Pokud obyvatelé Grónska žraloka uloví, často uvařeným masem nakrmí své psy. V současnosti tyto tvory ohrožuje globální oteplování, ale v minulosti čelili také komerčnímu lovu. V polovině 19. století byly uloveny 2000 těchto paryb každým rokem. Lov probíhal kvůli jejich tuku, který je ve studené vodě udržuje při životě. Jedna třetina váhy žraloka může být tvořena tímto speciálním tukem. Nyní však žralok malohlavý nepatří mezi zvířata, jež by byla často zabíjena... Pokud byste měli šanci tohoto živočicha vytáhnout z vody, pravděpodobně byste ucítili zvláštní zápach. Žralok totiž páchne po amoniaku, nebo-li čpavku, k čemuž se váží často vtipné legendy grónských obyvatel... Doufejme, že tento pozoruhodný tvor přečká pod grónským ledem ještě hodně dlouho. Stále je toho tolik, co o něm nevíme. Vědci si ani nejsou jistí, jak velcí mohou tito žraloci být nebo zda kladou vejce či dokonce rodí živá mláďata...

Tento článek jsem napsal díky knize Giants od Nigela Marvena, kterou jsem dostal k Vánocům. V kapitole týkající se obrovských žraloků Nigel popisuje svůj zážitek při plavání s tímto ohromujícím tvorem, a podává o něm mnohá zajímavá fakta. Nebýt této knihy, článek o žraloku malohlavém bych nenapsal... Do komentářů můžete napsat své názory na toto téma, případně můžete článek ohodnotit i hvězdičkami...

Správce dinosauřího parku - Zásah na moři a objev hnízda

Dnes jsou pololetní prázdniny, proto se zde další část Správce dinosauřího parku objevuje už v časnějších, dopoledních hodinách! Co asi Dan Jameson a jeho přátelé zažili v Dinosauřím parku během minulého týdne? Snad se Vám tato část zalíbí...

Zásah na moři a objev hnízda

Po nehodě v laguně Outrigger na Fidži se opět rozjela Operace Hon na Kronosaura. Ačkoliv její členové pátrají po gigantickém mořském plazu, jenž je zdánlivě nepolapitelný a také nesmírně obrovský, nyní se více zaměřují na hledání skupiny Halisaurů, která minulý týden učinila z turistického rezortu krvavou lagunu. Po odchytu jednoho mladého jedince, na kterého byla umístěna vysílačka, se těmto darebákům podařilo skupinu vystopovat. Dinosauří park se rozhodl zapojit do projektu s naprosto opačným účelem, jeho cílem je teď bojovat proti Operaci Hon na Kronosaura. Projekt byl původně zřízen fanoušky prehistorických zvířat z Velké Británie, ale rychle se prostřednictvím internetu rozšířil a oslovil i mnohé ochránce přírody. Velký zájem o zachování těchto tvorů v našem světě mají také vědecké instituce, jež je chtějí zkoumat. Tak tedy vznikla operace s názvem Ochrana pravěkých zvířat. Jsem hrdý na to, že mohu být její součástí. Během pondělního odpoledne bylo na moři východně od Fidži pořádně rušno. Zlí operátoři nalezli Halisaury a zatarasili jim cestu s pomocí speciálních sítí, jež byly spuštěny do hloubky více než deseti metrů. Téměř všechny Halisaury tak obklíčily a uzavřely v neproniknutelné "kleci". Jedinci, kteří včas uplavali, pak byli dále stopováni. Ochránci pravěkých zvířat, včetně pěti pracovníků Dinosauřího parku, mezi nimiž jsem byl i já, přepadli operátory ze zálohy. Možná to zvířata vyděsilo, ale jediné, co jsme mohli použít na svou obranu, byly plynové granáty. Házeli jsme je do moře a do člunů operátorů, jež z toho byli skutečně zděšeni. Palbu pak opětovali vodním dělem-někdy si říkáte, co všechno s sebou ti darebové mají! Nakonec jsme však došli k mírové cestě, takovými přestřelkami bychom stejně nic nevyřešili. Na moři jsme strávili celé odpoledne (má mořská nemoc se ještě zhoršila). Operátoři odmítali ustoupit, podle nich "ta zvíčřata zaslouží pomstu". Poté jeden z ochránců začal svůj projev slovy "Ta zvířata přežila v oceánech po miliony let, tak jako žraloci. Když žralok zabije člověka, což se moc často nestává, nikdo po něm nejde. Každý ví, že je to prostě divoké zvíře. Tihle mořští plazi zabili stonásobně méně lidí, než žraloci, má tedy smysl po nich jít? Jsou to zvířata jako každá jiná a nezáleží na tom, zda byla považována za vyhynulá či ne. Patří na tuto planetu..." Velmi pěkný projev, Josephe. Až na to, že bohužel nebyl účinný. Operátoři nás z území vyhnali, a začali se připravovat ke svým příšerným úmyslům. Pravděpodobně chtěli ta zvířata pozabíjet. V noci proto několik ochránců proniklo na místo znovu, tentokrát pod vodou. Vybaveni dýchacími přístroji a elektrickými vidlemi, byli si zcela jisti, že tento zásah přežijí. Uvězněným Halisaurům doslova prostříhali cestu skrze silnou síť. Plazi se ještě naposledy nadechli na hladině předtím, než na celé hodiny zmizeli v hlubinách. Bylo to parádní, z dálky jsem to sledoval z člunu, i když bylo trochu špatně (asi nemám předpoklady pro život námořníka!). Co se však s Halisaury stalo dále, nevíme. Třeba byli znovu vystopováni, o žádné další činnosti Operace Hon na Kronosaura jsme zatím neslyšeli. Také osud jedinců, které chtěli vystopovat, je nám neznámý. Doufám, že se vše vyřeší k dobru těchto neobyčejných zvířat...

V Dinosauřím parku jsem měl problémy s ochytem samice Othnielie, které se na stehni usadilo klíště, a narostlo do monstrózní podoby. Problémem bylo parazita odstranit, dinosaur sebou házel ze strany na stranu. Nakonec muselo přijít na řadu uspání, jinak by to ani nešlo. Asi bychom měli naše zvířata více pozorovat, abychom si byli jistí, že jsou neustále v pořádku. Snad to klíště nebylo nakaženo nějakou závažnou nemocí, kterou by pak přeneslo na dinosaura. Pokračujeme také ve výzkumu našich Archaeopteryxů, čínští vědci jsou tím nadšeni. Navrhli Oliverovi, aby přivezl další opeřené tvory, tzv. články mezi dinosaury a ptáky. Oliver je však momentálně zaneprázdněn svou misí na Isle of Die. Pozoruje mládě Barosaura, na něž upevnil GPS lokátor. Také pokračuje v pátrání po tajemném tvorovi, kterého nám sliboval... Zatím neúspěšně. Včera ovšem nalezl na západním pobřeží ostrova něco pozoruhodného. Vstoupil do suchého lesa tvořeného především jehličnany. Opravdu unikátní prostředí. Nejen, že tam narazil na několik školek malých ornitopodů, podobných Othnieliím. Podařilo se mu najít prohlubeň v zemi, která obsahovala něco pozoruhodného. Dobrodruzi jako Oliver se nikdy nezastaví, a tak s Timem pronikl tři metry pod zem, aby se do prohlubně podíval. Nalezl v ní naprosto neočekávaný objekt-veliké vejce. Možná patří nějakému dinosaurovi, nebo snad jinému plazu. Oliver si prohlížel stěny prohlubně a nalezl stopy po dlouhých a ostrch drápech. Na dinosaura bylo takové hnízdo moc úzké a příliš hluboké, jaký tvor tedy mohl naklást jediné vejce právě zde? Oliver nás později informoval, že si je celkem jistý, jaký typ živočicha se mohl v takovém prostředí usadit. Hodlá na místě přečkat celý víkend. Matka se do hnízda určitě vrátí, a Oliverovi se naskytne pohled na dalšího málo známého živočicha...

Zdroj obrázku: http://www.prairiehaven.com/?page_id=8795 .

Doufám, že se Vám tato část Správce dinosauřího parku líbila, pokud ano, komentujte. Budu rád za všechny Vaše názory!

Největší dinosauří kostra vystavena v Americkém přírodovědném muzeu

Před nedávnem byla v Americkém přírodovědném muzeu v New Yorku představena největší dinosauří kostra, jaká kdy byla vystavována. S délkou neuvěřitelných 122 stop, což se rovná 37 metrům, a váhou desítek tun patří nyní tento majestát k největším lákadlům muzea. Dne 14. ledna tato zpráva zaplnila internet. Jako je tomu mnohdy, i zde není kostra sestavena ze skutečných kostí, jež jsou příliš křehké a cenné, a proto ji tvoří odlitky. Ty však vycházejí ze skutečných kostí, jež byly nalezeny. Kostra patří titanosauridovi, který ještě nemá jméno-jeho pozůstatky byly objeveny roku 2014 v Argentině. Nálezce tenkrát doslova zakopl o třímetrovou kost stehenní, a tak bylo objeveno 223 kostí patřící sedmi jedincům. Vystavená kostra vychází ze všech nalezených exemplářů, protože pochopitelně ani jeden nebyl kompletní. Zajímavostí je, že se při fosilizaci zachovala hlava, což se u sauropodů často nestává. Při rekonstrukci zvířete tedy odborníci vycházeli i z nalezených lebečních kostí. Obrovská kostra neznámého titanosaurida je 1,5 krát větší, než slavný Dippy, Diplodokus, kterého zastihnete v Londýnském muzeu. Nalezený dinosaur byl zřejmě ještě větší, než Argentinosaurus, zhruba třicetimetrový dinosaurus, který se vyskytoval v Patagonii před 100 až 95 miliony let, tedy ve stejné době. Rekonstrukce dinosaura byla natáčena speciálním štábem, aby mohla být odvysílána v televizi jako vzdělávací program. Tímto hodinovým speciálem provází Sir David Attenborough, jeden z nejrespektovanějších autorů filmů o přírodě. Film s názvem Attenborough and The Giant Dinosaur byl vysílán v neděli 24. ledna na BBC One. Sir David pak prohlásil: "Stále jsme v raných počátcích vědy. Je toho hrozně moc, co nevíme." Tímto odkazuje také na otázku, proč byl nalezený dinosaurus tak obrovský... U vystavené kostry se můžeme setkat s jediným problémem. V posledních letech se často zmenšují předpokládané velikosti dinosaurů, a koneckonců i samotný Argentinosaurus byl zřejmě menší, než největší jedinci plejtvákovce, největšího současného živočicha. Pokud se však velikost titanosaurida nezredukuje, bude vše v pořádku. A proč by vlastně nebylo? Vždyť je to tak unikátní nález. Taková kostra nyní přiláká do muzea mnoho návštěvníků, což je jistě skvělé. Doufejme, že sedmatřicetimetrová replika na lidi zapůsobí, a probudí v nich zájem o přírodní vědy... Jestli-že i vy dostanete možnost cestovat do Spojených států amerických, zastavte se v Americkém přírodovědném muzeu. Možná budete mít tu čest setkat se s pravým obrem. Dost možná největším zvířetem, jaké kdy žilo...

Zdroji informací jsou weby společností CNN, BBC a CBC (z posledního uvedeného webu je též obrázek). Doufám, že Vás zpráva zaujala, do komentářů napište, co si o ní myslíte! Podle mě jde tedy o senzaci...

Diplom od Kryptoraptora

Již před více než měsícem jsem obdržel diplom od Kryptoraptora (web www.kryptoraptor.blog.cz) za účast v jeho "Menší soutěži". Získal jsem 13 bodů, čímž jsem se zařadil na první místo, o které se společně se mnou dělil ještě jeden soutěžící, a to Alfaraptor. Kryptoraptorovi bych chtěl poděkovat za krásný diplom s mým oblíbeným prehistorickým zvířetem, Gorgonopsidem (či Gorgonopsem)...

V Chile byl objeven nový druh leguána

Dne 20. ledna 2016 byl ohlášen neobyčejný objev, týkající se pro změnu světa současných plazů. Expedice biologů, vedená Jaime Troncoso-Palaciosem z Universidad de Chile, nalezla v horách středního Chile podivuhodného tvora. Podařilo se jim jej najít ve výšce asi 3000 metrů nad mořem, což sice není u některých přizpůsobivých plazů opravdu neobvyklé, ale stále je to zajímavé. Jde o nový druh leguána, který byl nazván Liolaemus uniformis. Když pomyslíme na leguány, představíme si nejčastěji zelené, hnědé či černé ještěry žijící v tropech střední a Jižní Ameriky. Mezi takové patří například proslulý leguán zelený, největší ještěr Nového světa, který dorůstá délky až dva metry. Někteří z nás si také vybaví slavného galapážského leguána, jenž se adaptoval k životu v moři, koneckonců, jiný leguán zase obývá ostrov Fidži v Pacifiku. Do skupiny leguánů patří také anolisové a bazilišci, typičtí ještěři neotropů (většinou deštných lesů amerického kontinentu). O leguánech v pouštních či hornatých územích už mnoho lidí, kteří se o plazy nezajímají, příliš nepřemýšlí. Na západě Spojených států nebo v Mexiku se ovšem s takovými zástupci leguánovitých setkáme. Nově objevený druh je však skutečně zvláštní. Když jej vědci objevili, museli exempláře leguánů porovnat s jinými místními ještěry. Nakonec je zaujaly šupiny a zbarvení tohoto plaza. Proto mu také náleží druhové jméno "uniformis", jeho kůže trochu připomíná uniformu. Většina ještěrů žijících v Chile je navíc nápadná ještě něčím: samice a samci se od sebe liší ve zbarvení. Leguán druhu Liolaemus uniformis ale není tímto případem. Většina těla je tmavá, břicho je však bělavé. Rozdíl mezi samcem a samicí se dá určit spíše z porovnání velikostí-samci měří 8,5 centimetru, zatímco samice asi 7 centimetrů. Jsou také mnohem štíhlejší, než samci. Zajímavostí je, že tito ještěři tráví většinu dne pod kameny. Možná jsou aktivní v časnějších ranních hodinách, a od 9 hodin až do 18 hodin se skrývají před slunečním žárem. Ačkoliv jsou plazi ektotermní nebo-li studenokrevní, a přijímají energii z okolního prostředí, nemohou na sluníčku zůstat příliš dlouho, protože by se mohli přehřát. Pod kameny a ve skalních sutinách se však udržuje chlad po celý den, a tak tito malí plazi bez problémů přežívají. Stále je toho však mnoho, co musíme zjistit o tomto živočichovi. Leguáni jsou v současníé době vystaveni výzvě co se týká jejich taxonomického zařazení. Z některých podčeledí se stávají čeledě, a zase naopak. Je možné, že zařazení samotného ještěra Liolaemus uniformis bude ještě změněno, ačkoliv je jasné, že do skupiny leguánů určitě patří. Jistě je také nutné zjistit více o ohrožení tohoto tvora, aby mohl být chráněn... Držme palce, ať je toho o nově objeveném druhu zjištěno více...

O tomto objevu jsem se zprvu dozvěděl díky Britské herpetologické společnosti, následně také díky webu Science Daily (ze kterých je také obrázek). Do komentářů můžete napsat, co si o nálezu myslíte...

Pravděpodobně nejstarší britský dinosaurus

V roce 2014 byly na pláži poblíž Penarthu ve Walesu objeveny kosti a lebka dinosaura, který nyní kandiduje na titul nejstaršího britského dinosaura vůbec. Paleontologové analyzovali a popsali toto zvíře, o čemž informovali teprve před pár dny. Nově nalezený dinosaurus byl pojmenován Dracoraptor hanigani, má tedy velmi pěkné jméno. Název "Dracoraptor" znamená doslova "dračí zloděj", ale navzdory tomuto jménu nepatřil mezi raptory nebo-li dromaeosauridy, jejichž nejznámějším zástupcem je Velociraptor. I tak to byl masožravý theropod pohybující se po zadních končetinách. Druhové označení "hanigani" odkazuje na Roba a Nicka Haniganovi, kteří před dvěma lety fosilii nalezli. Dracoraptor žil před 200 miliony let, tedy na přelomu období Triasu a Jury. Možná šlo o vrcholového predátora té doby. Ostatní dinosauři z té době však nebyli ve Spojeném království nalezeni, takže dosud nebylo zjištěno, jakými zvířaty se mohl živit. Jasné ale je, že si přinejmenším troufnul na ještěry, možná i menší mořské plazy vyskytující se podél pobřeží, a snad i na ptakoještěry. Vědci se domnívají, že nalezený jedinec byl pouze mládětem. Měřil 70 centimetrů na výšku a s délkou 2 metry rozhodně nepatřil k nejmohutnějším britským dinosaurům. Ocas byl velmi dlouhý, pomáhal zvířeti vyvážit tělo. Přední končetiny pak byly opatřeny dlouhými a ostrými drápy. Někteří odborníci se domnívají, že tento dinosaurus mohl být i opeřený, případně alespoň ochmýřený (viz. obrázek). V poslední době jsou někteří draví dinosauři bráni spíše jako ptáci, než jako velcí krokodýlové, ale v případě Dracoraptora pro to nemáme žádný vědecký důkaz. Nález je to však velmi zajímavý... O živočiších, kteří se objevili krátce po velkém vymírání na konci Triasu, kdy se také rozpadl superkontinent Pangaea, se toho mnoho neví. Dracoraptor žil jen pár milionů let po této hrozivé katastrofě, což jej činí tak zajímavým. Zda to byl však druh žijící i před velkým vymíráním, není zrovna jisté. Doufejme však, že se o tomto zvířeti zjistí ještě více. Nalezená kostra byla zachována tak ze 40 %, což je úspěch. Možná bude o britských, a především však welšských dinosaurech, zjištěno ještě mnoho. V poslední době jsou totiž po celém světě objevovány nové druhy prehistorických živočichů...

Zdroj obrázku: www.sciencedaily.com . Díky tomu zajímavému webu, a také díky stránkám BBC News, jsem mohl o tomto zajímavém objevu napsat. Pokud se Vám článek líbil, komentujte...

Správce dinosauřího parku - Nehoda v laguně

Je na čase vrátit se do Dinosauřího parku za správcem Danem, kterého během minulého týdne čekaly skutečně horké chvilky! Nebezpečí přibývá, a náš přítel jim musí čelit...

Nehoda v laguně

Během úterního odpoledne zaplavily světový tisk zprávy s titulky typu "Hrůzné příšery zkrvavily turistickou destinaci", "Monstra si pochutnala na lidech na dovolené" či "Hrozná tragédie na Fidži". Sám jsem z toho byl v šoku, a ne samotný. Také Charles, jenž si zrovna pročítal internetové novinky, nedokázal věřit vlastním očím. Některé zdroje až přeháněly, situace byla však dobře vyjasněna na webu CNN. V laguně Outrigger na Fidži totiž došlo k velké pohromě. Skupina velkých mořských plazů napadla koupající se lidi a zaútočila i na turisty opalující se na pláži. Vše proběhlo až neuvěřitelně rychle-po pěti minutách zavládlo v laguně hrobové ticho, doprovázené jen šploucháním vln, jimiž ti velcí predátoři proklouzávali jako nesmírně rychlá torpéda. Uprostřed laguny se nacházela velká krvavá skrvna, kterou okamžitě natočili někteří svědkové. Operace Hon na Kronosaura se údajně opět rozjela, ale původcem této strašné nehody opravdu není dvacetimetrový Kronosaurus, který je však také nevyzpytatelný. V průběhu noci z úterý na středu se vše vyšetřovalo, a podařilo se zjistit, že se ve vodách okolo Fidži pohybuje skupina přibližně deseti Halisaurů. Tito plazi, patřící do blízkého příbuzenstva varanů, dorůstají délky 3 až 4 metrů. V Křídových oceánech před 70 miliony let možná nebyli vrcholovými predátory, ovšem nyní je tomu jinak. Ve středu ráno byl počet obětí sečten na osmnáct, plus tři zranění. Horší zranění, než slabé kousnutí do ruky, se však mezi přeživšími neobjevila, což je dobře. Mohlo to dopadnout i hůře. Turistická sezóna navíc ještě nezačala, a kdo ví, možná ani nezačne. S takovou se do Pacifiku rozhodne jet jen málo lidí. Hon na Kronosaura už nabírá otáčky. Jméno operace se nezmění, ale cílem těchto dle mého soudu neschopných zabijáků mořské zvěře, bude přinejmenším nyní vyhubit Halisaury. Jeden byl již chycen-překvsapivě blízko našeho ostrova. Byl to dvoumetrový jedinec vážící okolo 70 kilogramů. Rány na jeho krku nasvědčovaly, že se dal do křízku s jiným Halisaurem, a jen tak tak unikl živý. Halisaur byl poté vypuštěn zpět do moře, a pronásledovači mořských plazů teď doufají, že je dovede k celé skupině. Na jeho ocasní ploutev totiž umístili GPS lokátor, díky nemuž sledují jeho pohyby. Vědí přesně, kam míří. A jsou-li Halisauři týmoví lovci, dovede je k nim. Charles jednal s Operací Hon na Kronosaura, a na jeho otázky se mu dostalo jen krátké odpovědi: "Nebudeme dále nečinně přihlížet. Chovejte si ta zvířata ve svém parku, tam na ně nemůžeme. Ale dokud jsou v oceánu, můžeme je dostat, a my to uděláme." Úřady mlčí, lidi to příliš nezajímá. Nikdo se, zdá se, nestaví na stranu dravých mořských plazů. Co s tím udělat? To je základní otázka, ale odpovědět na ní je dosti těžké. Jen doufám, že se nám nakonec podaří předejít dalším masakrům, jak se strany prehistorických zvířat, tak ze strany lidí...

Nehoda v laguně Outrigger nás všechny poznamenala, a při obědech jsme v parku nehovořili o ničem jiném. Zvířata byla docela klidná. Pokračoval jsem v pozorování Archaeopteryxů-tato dokumentace má pomoci čínským vědcům ve studiu přechodných článků mezi dinosaury a ptáky. Včera jsme také uvítali jednoho brazilského paleontologa, který do parku přijel s podobnými zájmy. Na událost na Fidži mnoho názorů neměl, zato byl zaujat chováním prehistorické zvěře. Pokud budou mít i další světoví paleontologové zájem studovat naše zvířata, mohli bychom to dotáhnout daleko. Podařilo se mi také vyčistit výběh Dsungaripteřího samce, který zvláště v poslední době reaguje dost podrážděne. Podle mě mu i tak samotářský život sedí. Se samicí se neustále jen rval, vždyť mají také obě zvířata na těle dodnes jizvy po soubojích. Několik dnů po sobě jsem také krmil našeho Masiakasaura. V poslední době je velmi tichý. Skrývá se v křoví a tráví tam celé dny. Zajímalo by mě, co se děje, ale nemám odvahu se do jeho tajného doupěte podívat. Nerad bych totiž, aby mé prsty skončily mezi jeho dlouhými, ostrými zuby, a třeba i uletěly pryč... Oliverova expedice na Isle of Die se trochu prodloužila, ale v podhůří ve středu ostrova stále pátrá po dinosaurech. Také vrátil do divočiny Barosaura, kterého přivezl minulý týden. Říkal, že to byla hloupost, a sdělil mi, že to zvíře by měřilo přes 20 metrů, pokud by dorostlo plné velikosti. Navíc Barosaurus patřil do celé školky mláďat, a na lidi si nechtěl zvyknout. Tim ho později pozorova ve volné přírodě, se svými kamarády z řad dlouhokrkých se sžil dobře. Oliver má ale v plánu jej pozorovat, a chystá na mládě umístit satelitní vysílač, aby jej mohl monitorovat. Chce zjstit více o růstu těchto majestátních zvířat. Jen doufám, že se nedostane do nějakého maléru. Isle of Die je totiž nebezpečný ostrov...

Přežije Oliver svou výpravu na Isle of Die? Přiveze dalšího pravěkého tvora? A co nebezpeční lovci mořských plazů, kteří chtějí zneškodnit tyto dávné, avšak dravé živočichy? Budou ve své misi úspěšní? Dana Jamesona i jeho přátele čekají další neuvěřitelná dobrodružství!

Avaceratops

Avaceratops ("rohatá tvář Avi" či "Avina rohatá tvář") byl malý až středně velký ceratopsid, nebo-li rohatý dinosaurus, žijící v období pozdní Křídy stupně campan, tedy zhruba před 75 miliony let. Fosilní pozůstatky tohoto dinosaura byly nalezeny roku 1981 v americké Montaně, konkrétně v geologické oblasti Judith River Formation. Jejich objevitelem byl hledač zkamenělin Eddie Cole, který v té době prohledával území ranče vlastněného Arthurem Lammersem. Zvíře bylo popsáno roku 1986 a pojmenováno Dodsonem jakožto Avaceratops, na počest Avy Cole, manželky objevitele. Druhové jméno, lammersi, dostal živočich díky majiteli půdy, kde se kosti nacházely. Od té doby bylo na tom území nalezeno přes 1500 dalších dinosauřích zkamenělin, a kromě toho i ostatky vyhynulých želv, krokodýlů a savců. Druh Avaceratops lammersi je jediným dosud známým druhem tohoto neobyčejného dinosaura. Mnozí ceratopsidi byli velcí, jako například osmimetrový Triceratops, který vážil okolo 5 tun. Zato Avaceratops byl malý, pravděpodobně měřil 2,5 metru na délku, i když některé zdroje uvádějí až 4 metry. Na výšku mohl mít okolo 1,5 metru a vážil jistě něco přes tunu, možná až 1200 kilogramů. Nalezená kostra Avaceratopse ale zřejmě nepatřila dospělci, což činí rozměry trochu nejistými. Jedinec sice byl takřka dorostlý, ale stále mu možná chyběl jeden metr k plné délce. Větší část nalezené lebky se totiž rozpadla dříve, než před 75 miliony let, v době úmrtí exempláře, stačila fosilizovat. Jinak ovšem známe téměř celou kostru, včetně páteře, končetin, obratlů atd. Z chudších pozůstatků lebky můžeme vyčíst, že Avaceratops měl na čenichu roh, podobně jako jemu příbuzný Triceratops, ale chyběly mu rohy nad očima. Tímto připomínal spíše soudobé rody Monoclonius a Brachyceratops. Paleontologové si tedy nejsou jisti, zda opravdu nešlo třeba o mladého Monoclonia, dokud však nebude zjištěno více, bude brán jako samostatný rod, čemuž některé znaky nasvědčují. Nicméně Gregory Paul zařadil živočicha v roce 2010 k rodu Centrosaurus, kam ovšem tento dinosaurus, jak se později ukázalo, nepatří. Krk zvířete byl chráněn malým krčním límcem, s jehož pomocí se možná samci Avaceratopsů přetlačovali při boji o samici nebo teritorium. Avaceratops byl spásačem nízko rostoucí vegetace, například kapradin. Měl silný zobák, s jehož pomocí mohl uchopit a následně utrhnout i tuhé části potravy. U ceratopsidů se zobák podobal zobáku dnešních papoušků, jenž je jistě také velmi silný. Ačkoliv měl krátké končetiny, díky kterým možná, i kvůli široké postavě, vypadal baculatě, mohl se dát Avaceratops do běhu celkově rychle. Paleontologové například zkoumali únikové metody ceratopsidů před dravci a přišli na to, že se i tato relativně neohrabaná zvířata dokázala dostat z téměř smrtící situace. Před 75 miliony let byla Severní Amerika domovem tyrannosauridů (Daspletosaurus, Albertosaurus), dromaeosauridů a troodontidů... Tato zvířata mohla Avaceratopse ohrozit. Další obranou byl pro zvířata život ve stádech. Po několika milionech let existence tento druh nakonec vyhynul, ačkoliv je pravděpodobné, že jej evoluce přetvořila do jiného taxonu. Dnes můžeme kostu Avaceratopse vidět v Akademii přírodních věd v americké Philadeplhii, kopie skeletu se pak nachází i v historickém muzeu v Harlowtonu, v Montaně...

O Avaceratopsovi se píše v celé řadě knih, včetně publikací "Speciální průvodce-Dinosauři" od Gerrieho McCalla, "Dinosauři a jiná prehistorická zvířata" od Mikea Bentona anebo také v knížce "Dinosauři-Průvodce 270 rody" od Dougala Dixona.

Příště Pinacosaurus!

Diplom od Ankylosaura

Včera jsem napsal článek s diplomy za Soutěž Dinosauři 2015, a zároveň jsem také dostal diplom za 1. místo ve Vánoční soutěži, kterou sestavil Ankylosaurus na svém zajímavém webu https://sites.google.com/site/svetpaleontologie . Ankylosaurovi moc děkuji za překrásný diplom a gratuluji ke krásným výsledkům také dalším, jež se oné soutěže zúčastnili...

Nedávno jsem také obdržel diplomy od Martinoraptora a Kryptoraptora za účast v jejich soutěžích, vězte, že je sem vložím již brzy...

Diplomy za Soutěž Dinosauři 2015

Konečně je tu vyhlášení výsledků Soutěže Dinosauři 2015, kterou jsem pro Vás připravil na sklonku minulého roku! Soutěž tradičně navazovala na sérii velkých soutěží, jež se vážou s koncem každého roku a v nichž si kromě znalostí pravěku zopakujeme i některé z nových objevů... Zúčastnili se čtyři soutěžící: Alfaraptor, Ankylosaurus, Martinoraptor, Siamotyran a Nonychromek. Jsem moc rád za Vaši účast! Nyní se pojďme podívat na výsledky a rozdejme diplomy!

Na 5. místě se umístil se s 14 body umístil Ankylosaurus! Rozhodně gratuluji k tomuto krásnému výsledku! Rozhodně není tak špatný, jak se může zdát. Ankylosaurus upozornil na to, že si není všemi odpověďmi jistý, což se mi moc líbilo. Někteří soutěžící možná (neříkám však, že se tak stalo, je to jen domněnka!) odpovědi vyhledávají na internetu. Ale o tom soutěž není, je to vlastně podvod. V případě Ankylosaura tomu tak nebylo a proto Ti blahopřeji ke krásnému 5. místu!!! Na diplom jsem Ti vybral Kentrosaury...

Na 4. místě se umístil Nonychromek se svými 17 body! Patřil mezi ty, kteří jen částečně odpověděli na jednu z otázek, která se týkala paleontologů-rivalů z 19. století. Nestačila mi jen jména, chtěl jsem, aby soutěžící uvedli i výsledek těchto sporů (např. počet objevených dinosaurů). Byl to případ i některých jiných soutěžících. Kromě toho, že Nony poslal odpovědi tak trochu pozdě a na poslední chvíli (což mi naštěstí neudělalo zmatek v hodnocení), jsem rád za účast a předávám Ti diplom se Sinornithosaurem, kterého jsi chtěl...

3. místo patří Siamotyranovi! 17,5 bodu je krásný výsledek, a tak Ti patří pomyslná bronzová medaile... Kromě ní je tu tedy diplom! Chtěl jsi nějakého z dinosaurů, kteří byli objeveni nebo popsáni minulý rod, tak jsem vybral Kunbarrasaura, teprve druhého kdy nalezeného australského ankylosaurida... Doufám, že se Ti líbí!

Druhé místo patří Martinoraptorovi, který obdržel 19,5 bodu! Tuším, že jediné, co jsi nevěděl, byla otázka týkající se severoamerického savce z doby ledové. Byl to mamut kolumbijský, ale jelikož jsi napsal alespoň částečnou odpověď ("mamut nebo mastodont"), rozhodl jsem se to uznat (jen jsem strhl půl bodu, jelikož jsem chtěl vědět i druh mamuta). Jinak krásný výsledek a na diplom jsem Ti dal Tachiraptora... Gratuluji!

No, a posouváme se k 1. místu! Jistě nedočkavý soutěžící musel očima projet celou stránku až sem, aby se dozvěděl svůj výsledek! 20 bodů, to je počet bodů, který získal Alfaraptor! Vše bylo správně, proto si zaslouží 1. místo v Soutěži Dinosauři 2015, a diplom s monstrem, který si přál (Godzilla by to být podle přání neměla). Gratuluji k tomuto nádhernému výsledku!!!

Ještě jednou všem děkuji za účast, Vaše výsledky jsou parádní! Pamatujte si, že však není důležité vyhrát, ale zúčastnit se... Proto jsem moc rád, že Vás po dlouhé době bylo pět (minulý rok se zúčastnili čtyři, což je také krásné). Gratulace všem!!!

Potencionální kořist Coelophysise

Takřka po roce je tu další článek zaměřený na určitého predátora, který vyhynul před mnoha miliony let, stejně jako na jeho možný jídelníček! Minulé části se zaměřily na Velociraptora, Tyrannosaura, Megalodona, Basilosaura a Allosaura. Nyní je podle mne čas na jednoho z prvních dinosaurů, Coelophysise...

Náš predátor: Coelophysis,

Druhy: C. bauri, C. kayentakatae, C. rhodesiensis, C. holyokensis (nejisté zařazení),

Nálezy zkamenělin: Severní Amerika a Jižní Afrika,

Velikost: Délka 2,5 až 3 metry, výška okolo 1,5 metru, váha 20 až 30 kilogramů,

Geologický výskyt: Pozdní Trias, před 220-215 miliony let, pravděpodobně i ke konci Triasu před 205 miliony let.

Ceolophysis byl malý, štíhlý, hbitý a rychlý karnivor, pohybující se pouze po zadních končetinách. Patřil mezi plazopánvé dinosaury (Saurischia), konkrétněji mezi teropody, mezi něž řadíme všechny masožravé dinosaury. Své pozoruhodné jméno, Coelophysis nebo-li "dutý tvar", si tento živočich zasloužil díky dutým kostem, jež jej činily tak lehkým. Podle propočtů nevážil o moc více, než osmileté dítě-okolo 30 kilogramů. Většina fosilních pozůstatků Coelophysise byla nalezena na území Spojených států amerických, například ve Zkamenělém lese v Arizoně. Na jediné lokalitě pak bylo nalezeno okolo sta jedinců, kteří byli semknuti k sobě. Zahynuli totiž v období sucha, kdy prameny řek vyschly a žíznivá zvířata, nedokázaje se přizpůsobit ani najít vodu, hromadně zemřela. Podle jiné teorie je zase všechny zasáhla blesková povodeň, to by znamenalo, že šlo o hromadnou smrt v jediném okamžiku. Ať tak či onak, tento třímetrový dravec mohl žít ve smečkách, jež byly i dobře organizované. Lov ve skupině mohl Coelophysisům ulehčit získání tak velké kořisti, jako byli někteří savcovití plazi. Dlouho se spekulovalo o tom, zda nebyl Coelophysis kanibal. Mezi dnešními zvířaty najdeme také mnoho kanibalů, například mezi varany, kobrami, lvy... Rozhodně je jich velké množství. Také u dinosaurů se takové chování vyskytovalo a Coelophysis snad nebyl žádnou výjimkou, uvážíme-li, že žil v suchém prostředí, v němž se střídalo období sucha s obdobím dešťů. Fosilní důkazy však tvrdí ještě něco jiného... Coelophysis je jedním z mála dinosaurů, u něhož zhruba víme počet nakladených vajec. Samice kladly 24 až 26 vajec, a možná se pak o své potomky nějaku dobu i staraly. Když se Coelophysisové vylíhli, byli samozřejmě malí a bezbranní, a než dorostli délky 1,5 metru, potřebovali ochranu. Kdykoli však mohli bít zabiti i vlastními příslušníky druhu, chování, kterého jsme dnes svědky například u samců medvědů, kteří zabíjejí i své vlastní potomstvo. V Jižní Africe byl nalezen jiný druh Coelophysise, jemuž bylo dáno druhové jméno rhodesiensis (podle Rhodesie, státu rozkládajícího se na jihu Afriky mezi lety 1965-79). Tento druh se proháněl tam, kudy dnes chodí obyvatelé státu Zimbabwe. Zdaleka nejznámějším druhem je však přece jen C. bauri, popsaný slavným paleontologem Copem v 19. století... Hlava Coelophysise byla dlouhá, zašpičatelá, s dlouhými čelistmi. Ty byly vyzbrojeny pilkovitými zuby, dokonalými k proniknutí do těla ryb, malých plazů a možná i primitivních savců, jež v té době žili. Přední končetiny opatřené zahnutými drápy mohl Coelophysis teoreticky používat k lapení kořisti nebo jejímu přidržování, zatímco ji požíral. Tento neobyčejný druh dinosaura, ačkoliv toho o něm víme celkem hodně, stále skrývá tajemství. Proslul díky televizním seriálům jako Putování s dinosaury či Toulky dinosaurů Amerikou, ale jak se choval ve skutečnosti? A co zabíjel? Odpovíme si na otázku, co mohlo být potencionální kořistí Coelophysise...

Téměř jistá kořist: Hesperosuchus,

Druh: H. agilis,

Nálezy zkamenělin: Arizona a Nové Mexiko, Spojené státy,

Velikost: 120-150 centimetrů na délku,

Geologický výskyt: Naprosto shodný s Coelophysisem.

Dlouho se předpokládalo, že malí plazi, jejich kosti se nacházely v žaludcích dospělých Coelophysisů, byla mláďata jejich vlastního druhu. Teprve před několika lety byla odhalena neuvěřitelná pravda: ačkoliv Coelophysis jistě mohl být kanibalem, kosterní pozůstatky patřily jinému plazu. Byl jím Hesperosuchus, živočich ze skupiny, kterou paleontologové nazývají Crocodylomorpha. Nešlo o pravé krokodýly, ale podobali se jim, byli tedy krokodylomorfní. Hesperosuchus byl nejspíše suchozemským zvířetem, mohl však žít v blízkosti vody, kde chytal ryby. Člověku by plně vzrostlý Hesperosuchus sahal asi po kolena, a s délkou okolo jednoho a půl metru patřil k větším zvířatům, která žila na území západu Spojených států v období pozdního Triasu. Existuje důkaz, že Hesperosuchus byl patrně pozřen Coelophysisem, ale je tu jeden háček. Co když krokodýlu podobný tvor zahynul na místě, které bylo posledním odpočinkem pro Coelophysise, až poté, co zemřel sám dravec? Lépe řečeno, možná predátor s lehkými a dutými kostmi na Hesperosucha nezaútočil. Vyvstávala by však otázka, co měli tito dva spolu do činění? Hesperosuchus byl téměř jistě kořistí Coelophysise, důkazy jsou skoro stoprocentní. Možná také jiní krokodylomorfové patřili na jídelníček Coelophysise...

Potencionální kořist: Placerias,

Druhy: P. gigas, P. hesternus,

Nálezy zkamenělin: Zkamenělý les v Arizoně,

Velikost: Délka 3,5 metru, váha okolo 1 tuny,

Geologický výskyt: Shodný s Coelophysisem.

Nikdo neví, zda byl Coelophysis schopen zaútočit na tak velké a těžké zvíře, jakým byl Placerias. Nicméně podobná situace byla ukázána v seriálu BBC Putování s dinosaury, kde samice Coelophysise obhlížela tyto majestátní býložravé velikány, ale nakonec byla zahnána. Placerias byl velký savcovitý plaz, jeden z pozůstatků dávné doby před dinosaury, kdy tato podivná, bizarní zvířata vládla celému světu. V pozdním Triasu zbývalo na Zemi již malé množství druhů savcovitých plazů, a na rozdíl od dinosaurů byli později odkázáni k vyhynutí při velkém vymírání na přelomu Triasu a Jury. V něčem se podobal Placerias dnešním hrochům-byl zavalitý, možná žil blízko vody. Velmi ostré kly mohly uštědřit skutečně smrtící úder, zaryl-li je tedy tento býložravec do malého protivníka. Avšak taková smečka Coelophysisů možná dokázala skolit dospělého Placeriase. Fosilní důkazy pro to nejsou, a ta nezbývá nic jiného, než opět zapojit svou fantazii...

Potencionální kořist: Effigia,

Druh: E. okeeefeae,

Nálezy zkamenělin: Nové Mexiko, Spojené státy,

Velikost: 2 metry,

Geologický výskyt: Shodný s Coelophysisem.

Toto zvíře připomínalo dinosaury, ale ve skutečnosti mezi ně nepatřilo. Řadilo se do skupiny archosaurů zvaných shuvosauridi. Byl to mnohem primitivnější typ bipedních nebo-li dvounohých plazů s výskytem v pozdním Triasu. Effigia byla popsána před deseti lety, v lednu 2006, ale od té doby se toho o ní moc nezjistilo. Zkameněliny se však našly na území Ghost Ranch (ranč duchů), odkud pocházejí i ostatky Coelophysisů. Je tedy možné, že se tato zvířata mohla střetnout, ale neví se, zda to bylo v souboji predátora s kořistí. Ve filmu Dinosaurs Alive z roku 2007 byla Effigia zobrazena při útěku před smečkou Coelophysisů. Neexistuje proto hmatatelný důkaz, proto musíme zapojit spekulace. Vzhledem ke své velikosti se ovšem Effigia mohla čas od času zařadit do jídelníčku jednoho z vrcholových dinosauřích predátorů západu Spojených států. Stejně tak si ale musela dávat pozor na ty větší, kterí nepatřili mezi dinosaury. To koneckonců platilo i pro Coelophysise, který svůj domov sdílel s velkým, čtyřmetrovým zabijákem Postosuchem...

Doufám, že Vás můj seznam možné kořisti Coelophysise zaujal! Do komentářů můžete psát své vlastní názory, třeba vypsat zvířata, která Vy považujete za potencionální kořist tohoto raného dinosaura. Budu rád za všechny Vaše názory...

Správce dinosauřího parku - Výprava do Mlžných hor

Další týden, další Správce dinosauřího parku! Jak víte z předchozích částí, Oliver má velmi zajímavé, ale zároveň také tajné plány... Dozvíme se, co chystá?

Výprava do Mlžných hor

Vzkaz od Olivera z úterního večera: "Dane, dojeli jsme na ostrov, loď jsme zakotvili sto padesát metrů od pobřeží. Stavíme tábor na pobřeží, po kterém se ale pohybují nějací dinosauři. Připadají mi nesmírně abelisauridní... Další zprávy zítra, příjemný večer. O." Toto krátké oznámení jsem tedy dostal do své e-mailové schránky krátce po sedmé hodině večerní v úterý 12. ledna. Oliver totiž vyrazil na Isle of Die, ale tentokráte ne helikoptérou. Využil nabídky jednoho svého přítele, místního "strážce moře", který sleduje činnost rybářů s cílem chránit mořské ekosystémy. Vzít Olivera a jeho desetičlenný tým na ostrov nebylo velkým problémem, i když, jak jsem později zjistil, nebylo jednoduché najít místo k zakotvení. Pobřežní vody, jako především mělčiny, se totiž hemžily malými ichtyosauridy. Tito ryboještěři zde zřejmě vyhledávají útočiště během svého mládí, kdy jsou moc malí na to, aby žili na otevřeném moři, kde jsou zranitelní. Oliver si jednoho malého ryboještěra chytil s pomocí rybářského prutu s návnadou, ale po chvíli jej zase pustil. Nepřijel přece na ostrov chytat tyto plazy, pátral po něčem mnohem úchvatnějším. Ve středu, krátce před snídaní, mi přišla další zpráva: "Vyrážíme do pralesa. Drž mi palce, kamaráde." Upřímně jsem se zasmál oslovení. Oliver mi tato krátká oznámení píše díky satelitnímu spojení s naším počítačovým systémem. Během oběda, který se skládal z mořských plodů (už zase!), mi přišla další zpráva, v tomto případě byla však skutečně nemilá. Nebyla od Olivera, samostatně ji totiž vygeneroval systém. Oliverův tým ztratil spojení. Říkal jsem si, že z toho nic nebude, ale poté jsem si vzpomněl na to, co se již několikrát stalo. K přerušení spojení došlo většinou ve chvílích, kdy tým napadlo nějaké zvíře a zničilo vybavení. Okamžitě jsem o tom informoval Charlese. Celé středeční odpoledne jsme pak strávili ve vysílací místnosti, kde jsme se snažili obnovit signál. "Možná jsou někde hluboko v džungli. Když jdete do lesa, taky tam není signál, rozhodně bych se toho tak nebál," řekl nám místní pracovník. Kvůli možnosti, že by se týmu doopravdy přihodilo něco nehezkého, museli jsme zajistit záchrannou výpravu. Nakonec jí ale nebylo třeba-Oliver mi znovu napsal ještě téhož večera. "Jsme v Mlžných horách ve středu ostrova! Stavíme tábor, chytili jsme dinosaura. Jeden zraněný, ale není to nic vážného.", takové bylo znění. Zuřil jsem a přemýšlel, jaké zranění měl zase Oliver na mysli. Třeba někoho uštkl jedovatý had, nebo poranil nějaký jedovatý dinosaurus! S těmito představami jsem pak usínal. Během čtvrtečního odpoledne nám pak přišla řada dalších oznámení, všechny však tvrdily, že Oliver se již vrací na pláž, aby opět usedl do kajuty houpavé lodě a vrátil se na Tedův ostrov. Když se tak stalo, byl jsem v šoku. Zraněný byl skutečně takřka v pořádku-jen se prý v Mlžných horách poranil z neúmyslného uklouznutí ze svahu, kvůli čemuž schytal vyvrtnutý kotník. Avšak to zvíře, které Oliver chytil! Jak sám řekl, nebylo to velké překvapení. Tvor, kterého nám sliboval, mu unikl. Ale tento živočich! Konečně Oliver přivezl něco, co nám nebude dělat žádné starosti! Tedy alespoň doufám. Tím dovezeným zvířetem je malý dinosauřík, jehož vědecký název je údajně Barosaurus. Je skutečně malý, asi čtyřicet centimetrů dlouhý a má rád salát! Někteří pracovníci se sice chytali za hlavu se slovy, že to Oliver nemůže myslet vážně, ale já jsem nadšený! S Barosaurem jistě nebudou žádné problémy... Aspoň teda doufám, že už dosáhl plné velikosti!

Přes týden jsem měl v parku spoustu práce. Vyklízení výběhu Othnielií, krmení Eryhtrosucha Erica, dohlížení na zlobivého Siamotyranna, oprava výběhu celkem poklidných Lagosuchů a dokumentace chování Archaeopteryxů, to jsou jen některé činnosti, jež jsem musel nutně provést. Zvláště ta poslední uvedená je zajímavá. Charles se dal na nějaký projekt s čínskými vědci. Musíme teď sledovat život a chování opeřených dinosaurů či raných ptáků, což jsou v případě našich svěřenců pouze Archaeopteryxové. Tito temperamentní ptáčci Vám někdy mohou dát pořádně zabrat. Zobáky, drápy a skřeky Vás mohou dovést i k šílenství, proto je lepší nevstupovat do jejich aviaria a držet se stranou! Někteří krmiči na ně vymysleli speciální triky, ale ty já neznám. Takové nenápadné pozorování mi však jde a pokud je budu muset provádět týden co týden, budu rád. Přece jen, je to jednodušší složka mé jinak velice různorodé práce. Někdy dojde i na opravdu nevšední věci. Například dnes ráno, krátce po šesté, se Siamotyrannus pokusil o další útěk. Strčil hlavu pod plot, který v určité části výběhu nebyl zakopán příliš hluboko pod zem, ale hlavu pak ne vytáhnout! Zůstala tam a chudák Siamotyrannus kvíkal jako mládě dinosaura, které se zrovna dostalo do spárů nějakého hladového dravce a je si jisté koncem. Co jsme s tím udělali? Především bylo nutné dinosaura uspat. Dali jsme mu přiměřené množství anestetik, jež do něj byla vpravena střelou uspávací pušky. Některé kůly v plotě se musely strhnout, a my Siamotyranna dostali ven. Učinili jsme malý risk, Siamotyranna jsme totiž nepřevezli do náhradní ohrady, ale nechali v té jeho vlastní. Ohradu jsme rychle opravili a když se Siamotyrannus probudil, byli jsme už dávno pryč. Někdy si říkám, jaký je vlastně můj popis práce... Správce dinosauřího parku toho má vážně dost.

Snad jste si tuto část užili! Co je vlastně tím velkým Oliverovým překvapením? A nebude jednoho dne i správce Dan trochu překvapen z dárečku, který již Oliver přivezl?

Panamští ostrované zřejmě lovili delfíny

Tento článek bych nebyl napsal bez velmi zajímavého webu Science Daily, který mi čas od času poskytne nápad na článek. Stalo se tak i nyní, a proto Vám přináším podle mne velmi zajímavou zprávu... Snad se Vám bude článek líbit.

Odborníci z amerického Smithsonova institutu tropického výzkumu (Smithsonian Tropical Research Institute) zkoumali život původních obyvatel střední a Jižní Ameriky, a došli k pozoruhodnému zjištění. Domorodí Panamané, někdy také označovaní jako prekolumbijští mořeplavci, možná lovili delfíny. Tito lidé žili před 6000 lety, tedy již v nynějším období Holocénu, a dokazují, že lidské osidlování Nového světa probíhalo postupně a celkově pomalu. Na území Panamy však jistě žili již několik tisíc let, a za tu dobu přišli na mnoho zajímavých loveckých technik. Zdá se být neuvěřitelné, že prehistoričtí lovci zabíjeli pro obživu delfíny jen s pomocí primitivních nástrojů. Ale za záhadou, jak to vlastně dělali, se skrývá více pravdy než odhadů. Archeologové při nedávných vykopávkách odkryli prastará sídliště panamských ostrovanů z ostrova Pedro Gonzalez, jež je součástí souostroví Las Perlas. Osm procent nalezených předmětů tvořily delfíní kosti, to činí z těchto pravěkých ostrovanů skutečné lovce delfínů. Na jedné delfíní lebce si vědci povšimli hluboké rány, což jim poskytlo obrázek o tom, jak byla tato zvířata lidmi lovena. Prehistoričtí lovci k lovu těchto okouzlujících kytovců používali oštěpy, harpuny a sítě, a lovená zvířata pronásledovali v kánoích, díky nimž se také na ostrovy dostali. Stále však zůstává otázkou, zda lovci delfíny naháněli k pobřeží, nebo je zkrátka pronásledovali na moři. První teorie se zdá být mnohem přijatelnější, dokud ovšem nebude nalezeno více důkazů, nebude moci být plně přijata. Archeolog Richard Cooke si zase myslí, že domorodci vytvářeli při plážích hlasité zvuky, aby delfíny dezorientovali, a ti jim tak přišli přímo pod ruku, není to však jisté (podobné lovecké metody se dodnes používají na Šalamounských ostrovech). Zůstává také otázkou, proč se místní obyvatelé před 6000 lety specializovali na lov delfínů. Možná jich bylo v pobřežních vodách dostatečné množství... Nikdo však neví. Žádná jiná pravěká kultura v Severní a Jižní Americe se nespecializovala na nic podobného. Kromě delfínů se však panamští lovci živili také chytáním ryb, a dokonce také paryb. Při vykopávkách byly například nalezeny zuby žraloka tygřího, což je shodou okolností jeden z několika málo žraloků, jež v současné době představují nebezpečí pro člověka, vydá-li se na širé moře. Jak pravěcí lidé dokázali chytit čtyřmetrového žraloka? Zajímavé je, že potravou obyvatel z ostrova Pedro Gonzalez se stávali i zakrslí jeleni, zároveň byli tito lidé agrikulturisty-pěstovali plodiny. Zhruba po 800 letech, tedy před zhruba 5200 lety, kultura ostrova Pedro Gonzalez zanikla, a s ní zmizela i její pozoruhodná tajemství. Třeba však v budoucnu bude zjištěno ještě více. Výsledky tohoto výzkumu, ohlášené teprve před pár dny, nám nicméně poskytují dobrý pohled do světa panamských ostrovanů...

Doufám, že jste si článek s radostí užili... Do komentářů můžete psát své názory na téma...

Expedice za záchranou filipínských želv

Od 1. do 14. června 2016 bude společností Greig Smith Travels uskutečněna expedice na Filipíny, tropické souostroví v jihovýchodní Asii, s cílem získat peníze pro záchranu kriticky ohrožené želvy palawanské (Siebenrockiella leytensis). Tento neobyčejný druh sladkovodní želvy se vyskytuje pouze na ostrově Palawan, a území jeho rozšíření je omezeno na pouhých 100 kilometrů čtverečních. Ve volné přírodě již zbývá malé množství zástupců tohoto druhu, jemuž navíc hrozí velké nebezpečí ze strany ničení přirozeného prostředí, znečištění řek a jezer a také odchyt divokých jedinců k prodeji s domácími mazlíčky. Tato malá, zhruba 20 centimetrů dlouhá želva, je tedy ve vážném ohrožení. S pomocí chystané expedice by se to však mohlo změnit. Nepůjde o vědeckou výpravu, jejím cílem nebude najít nové druhy, zato však získat peníze pro záchranu želvy palawanské. Expedici povede světoznámý britský přírodovědec, dobrodruh, televizní prezenter a producent Nigel Marven, který bude před začátkem výpravy natáčet film Deset nejnebezpečnějších hadů: Filipíny, o čemž se nepřímo zmínil na svém Twitterovém účtu. Díky zážitkům z natáčení bude mít přehled o divoké přírodě ostrova, takže bude expedice probíhat snáze. Nigel se již do projektu na záchranu palawanských želv zapojil během léta 2015, kdy část výtěžku z premiéry jeho nových filmů o nebezpečných hadech putovala k těmto účelům. Každý krok k záchraně ohrožených druhů na naší planetě je velmi důležitý, a nová výprava by snad mohla přinést alespoň nějaké plody. Díky faktu, že expedici vede známý televizní průvodce přírodou, se také zvýší povědomí o želvě palawanské, a jejím ohrožení. Cílem je tedy udělat pro zachování těchto plazů co nejvíce. Výprava se však nebude soustředit pouze na želvy, v plánu je také hledání hadů, ještěrů, ptáků, savců a možná dokonce i žraloků velrybích, kteří se vyskytují v Jihočínském moři. Doufejme, že červnová expedice bude úspěšným krokem k záchraně želvy palawanské...

Správce dinosauřího parku - Oliverovy tajné plány

Týden utekl jako voda a tak se Vám znovu hlásí Správce dinosauřího parku, který má nyní obzvláště napilno... Vypadá to, že ho zase čekají horké chvilky!

Oliverovy tajné plány

"Jsi osel," pomyslel jsem si poté, co jsem včera při obědě mluvil s Oliverem Marshem, naším předním přírodovědcem, jenž chystá do Dinosauřího parku přivézt další neobvyklé zvíře. "Hádejte, co mám v plánu přivézt!" vytahoval se, když s poklidným úsměvem přišel ke stolu a sedl si vedle mne. "Co třeba něco pěkného?" řekl jeden z pracovníků. "Což nejsou všechna zvířata v parku pěkná? Hej, Dane, hádej!" odpověděl Oliver a promluvil ke mě. Zabručel jsem, cinkl jsem s příbory o talíř a podíval se na něj. Obával jsem se, že zase chystá nějaký vtípek, ale nebylo tomu tak. Jen čekal na odpověď. "Něco malého," usmál jsem se s odstupem. "Ne," odpověděl jasně. "Něco křehkého?" zkusil jsem své napodruhé své štěstí. "Ne," zazněla odpověď. "Něco, co nás nebude tolik štvát?" navrhl jsem do třetice všeho dobrého. "Ne... Počkat..." řekl můj soused. "Olivere! Ty to všechno děláš naschvál!" vykřikl jsem zrovna ve chvíli, kdy se Oliver chystal sníst malou porci bramborové kaše. Poté, co zakašlal (asi na minutu), se slzami v očích řekl: "Ta poslední odpověď neplatí." Dále jsem se s ním již nebavil. Pokud si někdo dělá legraci z toho, že týden co týden pobíhám po Dinosauřím parku při odchytu uniklých a nebezpečných zvířat, musí to být jedině blázen. Také naproti mě sedící pracovník nebyl z Oliverových slov zrovna dvakrát nadšen, ale raději pomlčel. Oliver však nevypadal, že by to s ním nějak hnulo. Nejspíše se rozhodl, že bude na všechny otázky odpovídat "ne", a já ho pak svou otázkou zaskočil. Stejně to byl zase nějaký z jeho chytáků! Večer jsem však nemohl usnout! Pořád myslel na to, jaké zvíře či dokonce zvířata chce Oliver chovat v parku. Tak strašně mě to děsí... V noci ze čtvrtka na pátek se mi zdál podivný sen... Na ostrově přistál vrtulník nesoucí velikou bednu, ze které vyšel nesmírně obrovský sauropod, dlouhokrký dinosaurus s gigantickou chutí k jídlu. Zašlapal desítky pracovníků a když jsem se pod jednou z jeho masivních nohou ocitl já, probudil jsem se. Doufám, že Oliver bude mít podobné noční můry, jinak se brzy všichni zblázníme-a já budu první!

Jako bychom již teď neměli dost potíží s tvory, které u nás chováme. Leptoceratops Dino po dva dny odmítal jakékoliv krmení, ale nakonec se ukázalo, že měl jen nějaké menší střevní potíže. Překonal je, a nyní je zase v pořádku. Ohrada Tsintaosaurů byla konečně opravena, a dva povedení bratři jsou opět spolu. Převoz jednoho z těch houkajících darebů z pozorovacího kotce do výběhu však nebyl vůbec jednoduchý. Nejen, že byl poněkud ohlušující, v kamionu sebou totiž Tsintaosaurus mrskal a nakonec musel být uspán, jelikož by si mohl ublížit. Ošetřovatel, jenž jej uspal, dal zvířeti bohužel příliš velkou dávku anestetik, a tak muselo několik veterinářů zvíře ještě několik hodin sledovat, než se probralo. Navíc se museli ujistit, že mu tak velká dávka neuškodila. Erythrosuchus Eric zase zuří, jednoho krmiče vyhnal z výběhu, div mu neukousl nohu! Během pondělního odpoledne se zase nad ostrovem přehnalo hejno ptakoještěrů. Někteří z nich si při cestě odpočinuli na střeše hlavní budovy, čímž vyděsili několik tamních pracovníků. Stačilo však počkat jen asi půl hodiny, a byli pryč. Naštěstí to nebyl žádný agresivní druh, chlapi poslali Oliverovi několik fotografií, ale on nebyl schopen je identifikovat. V současnosti je Oliver zaměstnán přípravami nové expedice na Isle of Die. Je přesvědčen, že s využitím nové techniky, kterou dostal k Vánocům od svého otce, bude schopen přilákat do důmyslně vymyšlené pasti hned několik odlišných druhů dinosaurů... Jak to udělá? Sám jsem zvědav, ale bude to velmi zajímavé. Jen doufám, že nás nepřekvapí něčím smrtícím...

Pokračování zase za týden, tedy doufám! Jinak bych Vás chtěl informovat o tom, že vymýšlím nový příběh do rubriky Příběhy na vyprávění. Bude zřejmě kompletně o pravěkých zvířatech, ale zatím to není jisté... Snad se budete těšit...

Krajta ametystová-Obrovský stromový had

Poslední popisek hada se tu objevil na podzim minulého roku, ale nyní se to mění, jelikož přináším další! Tento had je podle mne velmi zajímavý... Snad se z tohoto článku dozvíte něco nového...

Latinský název: Morelia amethistina,

Rozšíření: Nová Guinea a sever Austrálie,

Velikost: 2,4 až 8,5 metru.

Krajta ametystová je největším hadem Nové Guineji a Austrálie. Drží si také prvenství největšího stromového hada, protože na rozdíl od většiny ostatních velkých hadů tráví většinu života zavěšena mezi větvemi. Výborně šplhá, má velice útlé, štíhlé tělo, díky čemuž není příliš těžká a bez problémů se udrží na kmeni stromu. Tento had patří s anakondou velkou a několika krajtami z rodu Python mezi šest největších hadů světa. Není jisté, kde se ametystová krajta na tomto pomyslném žebříčku drží, jelikož všichni tito hadi dorůstají přinejmenším enormních velikostí. Největší kdy změřený jedinec krajty ametystové měl prý 8,5 metru na délku, ale taková velikost je u hadů celkově vzácná. Je jisté, že většina jedinců dorůstá délky okolo 5 metrů, což není tak neuvěřitelné. Existují různé potvrzené zprávy o těchto hadech s délkou alespoň 7 metrů, také to není zrovna neobvyklé, nicméně typický jedinec má 2,4 až 4 metry na délku. V porovnání s výše uvedenými mírami se to možná zdá být málo, ale takový had je stále opravdu velký a nesmírně silný. Samice bývají větší než samci, což je u těchto velkých škrtičů z čeledí krajtovitých a hroznýšovitých typické. Své jméno získal tento druh díky kovového lesku jakoby ametystové záře, jenž ve chvíli, kdy na hada svítí slunce, překrývá vzory na zádech. Jinak jsou tito hadi olivově, světle nebo tmavě hnědí, případně žlutohnědí. Hlava je pokryta velkými štítky šupin, oči směřují dopředu a jsou vybaveny vertikální zorničkou, což značí, že jde o noční druh. Podél rtů se táhne řada termoreceptorů, díky nimž vidí had tepelný obraz svého okolí-výborný pomocník při lovu v naprosté tmě. Podobně jako většina hadů je i krajta ametystová lovcem ze zálohy, tiše leží na jednom místě, zavěšena na větvi, a poté, když se kořist přiblíží, udělá prudký výpad vpřed a chytí ji. Uvnitř tlamy se nachází okolo 100 ostrých, dozadu zahnutých zubů. Krajty nejsou jedovaté, ale jejich kousnutí může být přesto vážné-taková výzbroj činí z jejich tlamy více zuby než ústa. Zuby jsou však výbornou zbraní, jelikož jsou zatočeny dozadu, nemůže kořist uniknout. Zůstane doslova zaháknuta v čelistech predátora. Poté had oběť obtočí smyčkami a začne se škrcením. Kořisti tím jen málokdy zlomí kosti, zkrátka jí udusí. Kořistí krajty ametystové se stávají ptáci, savci i ještěři. Velcí jedinci z ostrova Nová Guinea byli pozorováni při požírání klokana wallaby a kuskuse, typických místních vačnatců. Krajta ametystová často obývá stromy v okolí vody, kde na svou kořist číhá. Většina zvířat totiž vyhledává vodní zdroje, predátoři zde na ně tedy čekají. Koneckonců, jako všichni hadi, je i krajta ametystová výborným plavcem, a ve vodním prostředí se může lehce přemístit z místa na místo, zatímco vyhledává lokaci k lovu ze zálohy. V severní Austrálii se však tento had občasně vyskytuje i v buších, díky čemuž získal anglické jméno scrub python (to ale není užívané natolik, jako označení amethystine python). Tito hadi nerodí živá mláďata: všechny krajty kladou vejce. Tento druh klade obvykle 5-21 vajec, mláďata jsou po vylíhnutí zdrobnělými replikami svých rodičů, a po okamžitém opuštění hnízda si kořist hledají sami. V takovém stádiu jsou velmi zranitelná a mohou se stát kořistí dravých ptáků. Ovšem ani velcí jedinci nejsou úplně v bezpečí před dravci. Kdysi byla zdokumentována neuvěřitelná událost, dvoumetrová krajta papuánská totiž požírala stejně dlouhou krajtu ametystovou. Největším nebezpečím jsou však pro tohoto hada jistě lidé, ačkoliv tento druh v současnosti není ohrožen...

Příště krajta zelená!

Moradisaurus

Moradisaurus ("ještěr z Moradi") byl podivným plazem ze skupiny Captorhinomorpha. Dosud je známý jediný druh, a to M. grandis, který žil v období svrchního (pozdního) Permu, tedy na samém konci prvohor, před asi 250 miliony let. Fosilní pozůstatky tohoto zvířete byly nalezeny na území Nigeru, což je pro paleontology velmi vzácná lokace. Dnes je tato saharská země jen těžko přístupná, proto je fakt, že kdysi na tomto území žili různorodí plazi a obojživelníci, poměrně zarážející. Moradisaurus nebyl jediným velkým plazem, který se tehdy v Nigeru vyskytoval. Navíc byly mezi fosíliemi tohoto tvora objeveny i ostatky jiných čtvernožců, například obojživelníků ze skupiny Temnospondyli. To ale znamená, že před 250 miliony let musela tato oblast, nacházející se přímo ve středu tehdejšího superkontinentu Pangaea, vzkvétat. Pravděpodobně se zde nacházely bažiny a mokřiny. Přesto je však nanejvýš zajímavé, že těsně před permsko-triaským vymíráním žilo ve středu Pangaei tolik neobyčejných zvířat. Moradisaurus byl vybaven několika opravdu zvláštními znaky. Byla nalezena celá lebka tohoto zvířete. Měla trojúhelníkovitý tvar, oči zvířete nebyly příliš velké. Moradisaurus měl v čelistech několik řad zubů, jež byly přizpůsobeny k trhání vegetace. Byl to tedy býložravý plaz. Lebka měřila na délku i šířku okolo 40ti centimetrů. Měl také robustní končetiny, jež byly posazeny po stranách těla jako u dnešních ještěrů. Možná se pohyboval pomalu a nemotorně, ale v případě nutnosti mohl rychlost jistě zvýšit. Celkově dosahovalo toto obdivuhodné stvoření délky 2 metrů, bylo tedy delší, než dospělý člověk. Nález Moradisaura byl publikován roku 1982 Philippem Taquetem a Amandem de Ricqlésem, studenty Muséum national d'historie naturelle ve Francii. Zajímavostí je, že Moradisaurus byl prvním nigerským permským plazem, do té doby byly totiž pozůstatky Permské fauny nalézány především na území Jihoafrické republiky a také na Sibiři. Z těch míst pocházejí tvorové jako Gorgonopsianti, Pareiasauridi, Dicynodonti, někteří velcí obojživelníci Labyrinthodonti a mnozí jiní. Až s objevem Moradisaura se i Niger stal důležitým státem, v němž lze najít zkamenělé stopy Permského života. Vždyť tvorové jako Nigerpeton nebo Saharastega jsou toho důkazem! Většina těchto zvířat byla objevena ve formaci Moradi, odkud, jak napovídá název, pocházejí i Moradisauří zkameněliny. Tito tvorové však nakonec podlehli největšímu vymírání, jaké kdy zasáhlo naší planetu, a jež vymítilo okolo 90 % žijících druhů...

O Moradisaurovi se v knihách příliš nepíše, ale výjimku tvoří kniha "Země před dinosaury" od Sébastiena Steyera.

Příště Claudiosaurus!

Samec Elasmotheria

Hlavním cílem týmu ve 2. epizodě bylo získat pro jednadvacáté století mamuta srstnatého. Nigelu Marvenovi se podařilo zachránit samici, později pojmenovanou Martha, z doby před 10 000 lety. Pobyt v Prehistorickém parku jí však nesvědčil, a tak se Nigel rozhodl cestovat 150 000 let zpět v čase, aby toho zjistil více o mamutí potravě a jejich chování. Sbíral vzorky tehdejších rostlin, aby je tým v parku podrobil analýze. Pravěká Sibiř byla v té době domovem nejen mamutů, ale také dalších gigantů. Zatímco Nigel pozoroval jedno stádo mamutů, byl překvapen náhlou přítomností obrovského pravěkého nosorožce s rohem dlouhým skoro 2 metry. Bylo to Elasmotherium, samec. Nigel byl od svého sněžného skútru odehnán jak tímto velkým nosorožcem, tak i velkým a rozzuřeným samcem mamuta. Při útěku upustil pytel s rostlinnými vzorky. Po úniku jej napadlo, že by situace nakonec mohl využít. Rozhodl se riskovat a použít sám sebe jako návnadu pro odchyt Elasmotheria. Sebral rostlinné vzorky, čímž vyprovokoval nosorožce a přivedl skrz časový portál do Prehistorického parku. Tam mu unikl doslova jen o vlásek, ale naštěstí se nestalo nic katastrofálního. Jen ošetřovatel Bob byl zase jednou překvapen novým přírůstkem... A také jeho velikostí...

Samotářsky žijící Elasmotherium bylo jedním z mnoha tvorů, kteří v 6. epizodě unikli ze svých výběhů kvůli panikařícímu Titanosaurovi, a způsobili tak chaos.

Mračná hora-4. část

Se začátkem ledna přichází i konec příběhu Mračná hora. Ve čtvrté a zároveň poslední části bude odhaleno, čemu naši přátelé museli dosud čelit... Nebo snad nebude? Jaká tajemství vlastně Himaláje ukrývají?

MRAČNÁ HORA-4. ČÁST:

Charles se vší silou zvedl a dosáhl na další kámen, který však nedokázal silně uchopit. Poté, co se jej dotkl, spadl kámen dolů. Byl dost velký a těžký, a zřejmě spadl útočníkovi na hlavu, jelikož nastalo ticho a klid. Charles už začínal trpět klaustrofobií, měl pocit, že jej všechny ty stěny a nízké stropy zavalí. Vyškrábal se nahoru, do jeskyně, kde ještě před pár hodinami prožil útěk před strašlivým lidoopem. V jeskyni bylo také ticho. Když Charles posvítil na její podloží, uviděl, jak se ve světle jeho baterky leskne krev. "Ale ne!" řekl si a opustil jeskyni. To, co viděl, mu však vyrazilo dech. Očekával, že někteří členové týmu zemřeli, ale místo toho spatřil Fredericka, jak ze svahu vzdáleného tak dvě míle táhne více než dva metry dlouhé tělo, to ovšem připomínalo spíše huňatou kouli než nějakou opici. Charles byl příliš unaven na to, aby se k Frederickovi rozběhl, spatřil však Xin, která mu šla pomoci. Společně pak dostali nehybné tělo obra na náhorní plošinu. Teprve teď si Charles dostatečně odpočinul a pokračoval v cestě. Dorazil na místo, když jej uviděl Frederick, běžel svému příteli vstříc. Oba si potřásli rukou, a Frederick spustil: "Zastřelil jsem toto zvíře! Bylo to šílené, padal jsem z toho svahu! Kopnul mě do břicha, ale já to vydržel a zabil jsem ho!" Z tónu hlasu šlo poznat, že Frederick je na svůj čin hrdý. "Já jsem biolog a zkoumám živoucí zvířata. Ale nechci je pitvat," řekl mu s odstupem Charles. Fredericka to zarazilo. "Tím chceš říct, že jsem neudělal dobře? Ohrožoval nás! Támhle Zhou krvácí z obličeje! To kvůli tomuhle monstru!" vykřikl Frederick. Teprve teď si Charles všiml zraněného Zhoua. "Dobře, dobře... Pokud po Vás šel, je to v pořádku. Hele, taky Vám něco řeknu. Sklouzl jsem do té jámy v rohu jeskyně, ale ve skutečnosti to není jen nějaká jáma, je to další cesta. Je tam neuvěřitelně teplo, předpokládám, že se tam drží geotermální energie. Našel jsem tam hnízdo nějakých hodně, hodně podivných zvířat. Omylem jsem rozšlápl jedno vejce a pak po mě to zvíře šlo. Byl to takový velký opeřený pták. Nemůžu tomu uvěřit, ale je to pravda," rozpovídal se Charles. "Propána, vždyť my jsme rozluštitely obrovské záhady!" řekl na to překvapený Frederick. Xin mezitím dala napít Zhouovi, rozhovoru těch dvou bělochů si nevšímala. "Tak, co uděláme teď? Dostaneme tělo tohoto tvora dolů, do vesnice? Mimochodem, je to asi Yetti, což mě nepřekvapuje, že?" řekl po chvíli Charles. "Mohli bychom to udělat. Především mě však zajímá ta podzemní cesta, kterou jsi navštívil. Vezmu pušku a podíváme se tam, teď hned!" navrhl Frederick. Charlese to nadchlo a zasouhlasil. "A co bude s námi?" optala se Xin. "Vy zůstaňte tady!" řekl trochu pyšně Frederick. Brzy se s Charlesem ztratil v dáli. Celou cestu si o svých zážitcích povídali. "Bude to znít zvláštně, ale... V Číně bylo během posledních pár desetiletí objeveno tolik bizarních dinosaurů," začal Charles. "Ty chceš říct, že... Hahahaha!" rozesmál se Frederick. "Je to jenom domněnka. Ale vzhledem k tomu, jak ta zvířata vypadala... Podívej se třeba na tu přerostlou opici, Yettiho. Viděl jsem zkameněliny velkého hominida jménem Gigantopithecus blacki. Byl to největší primát, jaký kdy žil. Shodou okolností byl stejně velký, jako zvíře, které jsi zastřelil," řekl na to Charles. "To ale znamená, že tady něco z těch zvířat přežilo. I když se vědci domnívali, že už dávno vyhynula!" vyhrkl Frederick. "Gigantopithecus žil před pár set tisíci lety, ale ti ptáci, které jsem viděl, ti jsou už starší. Počítám, že to budou minimálně desítky milionů let, pokud ne, tak stovky. Zní to neuvěřitelně a možná i směšně, ale je to pravda," zamyslel se ještě Charles. Když dorazili k jeskyni, byl už večer. Frederick vytáhl z batohu krásně svítící lampu, tou si měli při cestě svítit. Speciálním fotoaparátem zdokumentovali jeskyni a poté vnikli do podzemní "šachty". Hnízdo bylo stále na místě. "Propána, tohle není možné... Můj bože! Vždyť to hnízdo tu je! Leskne se to! Měl jsi pravdu!" začal nadšením křičet Frederick. "Ne tak nahlas," poučil jej jeho společník. Světlo vydávané lampou však zahnalo všechny ty opeřené ptáky, dinosaury, s nimiž se Charles setkal. Dvěma průzkumníkům to velmi pomohlo. Mohli tak bez problémů putovat úzkými uličkami, jež podle Charlese mohly být přinejmenším zimním doupětem zvířat, kterým ještě toho dne odpoledne čelil. Náhle se ozval slabý hrdelní zvuk. "Už jsou tady... Už jsi pro nás jdou..." zašeptal Charles. Frederick se zatřásl strachem a vytáhl pušku. Pak posvítil svítilnou do rohu úzké cestičky. Spatřil stín nějakého velkého zvířete. "Bože, to je konec! To je konec! Je po nás! Blíží se! Vidíš to?" začal okamžitě vykřikovat. Jak se zvíře blížilo k lampě, stín se zmenšoval. Najednou se před dvěma muži objevilo mládě nějakého, jak Frederick řekl, opeřeného ještěra...

"Je tak hezký. A tak dravý. Měl bych ho zastřelit!" navrhl Frederick. "Ne!" zařval Charles. "Tahle zvířata," supěl, "nemůžeš jen tak zastřelit. Jsou vzácnější než pandy." Pak se Charles otočil k malému zvířátku. Bylo trochu vyděšené, a když si na něj chtěl Charles sáhnout, udělalo rychlý pohyb dozadu a zakvíkalo. "Neboj, já Ti nic neudělám, drobečku," smál se Charles. Frederick zvíře alespoň vyfotografoval. Blesk jej však vyrušil a mládě uteklo. Charles se na svého druha s naštváním otočil. "No co, alespoň máme fotografii. Stejně by za námi přišli jeho rodiče a zabili by nás, tak jsem ho odehnal," vymlouval se Frederick. "Máš pravdu, pojďme," zamyslel se Charles a zavelel. Bylo však příliš pozdě. Úzkými uličkami podzemního tunelu začala probíhat řada monster, jež byly mláděti matkou, otcem, strýci, tetami, babičkami, dědy... Celá tlupa opeřených zabijáků! Oba muži se dali na útěk. Báli se, že jeskyně někde skončí, ale místo toho našli otvor ven. Vyskočili z něj a kutáleli se po dalším svahu. Nevěděli, kde jsou, poznali však, že padají do údolí. Po několika minutách z nich byly, obrazně řečeno, sněhové koule. Charles dopadl do houští bambusu. Jeho druh mu přistál na záda, ale Charles nevykřikl bolestí. "Co tady dělá bambus?" zamýšlel se. Najednou prudce trhl hlavou a spatřil, že těsně vedle něj stojí další opeřené zvíře, tentokrát však odlišné. Dívalo se na něj se strachem, hlava byla krátká, přední končetiny pokryté barevným peřím. "Hej, tohle já znám. To je Caudipteryx. Viděl jsem jeho zkameněliny v muzeu," řekl Charles. Zvíře, poplašené neznámým zvukem, jež se neznámý, ale velký a možná nebezpečný savec vydával, uteklo a ztratilo se v bambusových houštinách. "Co tady dělá bambus?" probral se Frederick. "To ta geotermální energie, ne? Nebo něco takobého. Sám jsi o tom mluvil," řekl a protáhl se. Poté, co Charles uslyšel hrozivé loupnutí ve Frederickových zádech, mohl se konečně porozhlédnout po krajině. "Hele, tam nahoře se na nás dívají ti, co nás pronásledovali. Jsou v tom otvoru do jeskyně!" zasmál se Frederick. "Tohle je příšerné, jak se dostaneme zpátky? Podívej na ty svahy. Tohle údolí je pěkně hluboké!" řekl Charles. Mezi bambusovými houštinami se nacházely bizarně vyhlížející stromy, horským vzduchem se nesl pískot a volání těch podivných zvířat. Po svahu putovalo stádo menších býložravců. "Všechno jsou to dinosauři... Má identifikace je taková: malý opeřenec s krátkou hlavou byl Caudipteryx, ti nahoře mohli být nějací dromaeosauridé nebo Dilong, což je pravděpodobnější, a to stádo... Hm... Jinzhousaurus," řekl dále Charles. Pomalu se smrákalo. Charles s Frederickem údolí opustili, podstoupili tedy několikahodinový výšlap nahoru. Protože jeskyně byla zablokována predátory, museli zvolit tuto nejméně shůdnou cestu. Nahoře je vylekalo volání. Zcela jistě to byl dětský hlas. "To je přece ten chlapec, co se tu před týdnem ztratil, jinak si to neumím vysvětlit!" zamyslel se Charles. Dítě se proti mužům rozběhlo a neustále něco říkalo, aniž by mu ti dva rozuměli. Vzali ho však s sebou. Když sestoupili dolů, na náhorní plošinu pod Mračnou horou, byli již zcela vysíleni. Dítě, které našli, musel Charles nést na zádech, což byla zátěž. Bylo totiž unavené a možná i nachlazené. Teprve nyní si Frederick všiml, že plošina je zalita krví. Poblíž dvou stanů, jež si zde Zhou a Xin postavili, se nacházely dvě lidské mrtvoly. Nebylo příliš jasné, co se stalo. Mrtvola Yettiho však byla pryč. Ve sněhu se nacházela spousta tříprstých stop, mísily se však i se stopami více podobnými lidským. Byly dvakrát větší, než stopy Yettiho, kterého naši přátelé stopovali a zastřelili. Takový nevysvětlitelný incident zůstal nakonec neodhalen. Následujícího dne se Charles s Frederickem a malým chlapcem vrátili do vesnice. Vysvětlili, co se stalo, a proč s nimi nejsou jejich čínští průvodci. Někteří vesničané se hned nato vydali k Mračné hoře, ostatky svých příbuzných ale nenašli. Asi je zavalila lavina. Charles s Frederickem uvažovali, co mají udělat. Oznámili vše jedné geografické společnosti, jež by mohla prostředí prozkoumat. Ta však namítla, že pohádky je nezajímají, a že by to bylo moc drahé. Mračná hora si tak ponechala svá tajemství... Těžko říci, zda je někdo odhalí světu...

Druhý obrázek z www.bamboogarden.com .

Konec to byl možná tajemný, ale doufám, že se Vám příběh Mračná hora líbil. Na jaře se tu zřejmě objeví nějaký další příběh, máte tedy, na co se těšit!