Mračná hora-4. část

Se začátkem ledna přichází i konec příběhu Mračná hora. Ve čtvrté a zároveň poslední části bude odhaleno, čemu naši přátelé museli dosud čelit... Nebo snad nebude? Jaká tajemství vlastně Himaláje ukrývají?

MRAČNÁ HORA-4. ČÁST:

Charles se vší silou zvedl a dosáhl na další kámen, který však nedokázal silně uchopit. Poté, co se jej dotkl, spadl kámen dolů. Byl dost velký a těžký, a zřejmě spadl útočníkovi na hlavu, jelikož nastalo ticho a klid. Charles už začínal trpět klaustrofobií, měl pocit, že jej všechny ty stěny a nízké stropy zavalí. Vyškrábal se nahoru, do jeskyně, kde ještě před pár hodinami prožil útěk před strašlivým lidoopem. V jeskyni bylo také ticho. Když Charles posvítil na její podloží, uviděl, jak se ve světle jeho baterky leskne krev. "Ale ne!" řekl si a opustil jeskyni. To, co viděl, mu však vyrazilo dech. Očekával, že někteří členové týmu zemřeli, ale místo toho spatřil Fredericka, jak ze svahu vzdáleného tak dvě míle táhne více než dva metry dlouhé tělo, to ovšem připomínalo spíše huňatou kouli než nějakou opici. Charles byl příliš unaven na to, aby se k Frederickovi rozběhl, spatřil však Xin, která mu šla pomoci. Společně pak dostali nehybné tělo obra na náhorní plošinu. Teprve teď si Charles dostatečně odpočinul a pokračoval v cestě. Dorazil na místo, když jej uviděl Frederick, běžel svému příteli vstříc. Oba si potřásli rukou, a Frederick spustil: "Zastřelil jsem toto zvíře! Bylo to šílené, padal jsem z toho svahu! Kopnul mě do břicha, ale já to vydržel a zabil jsem ho!" Z tónu hlasu šlo poznat, že Frederick je na svůj čin hrdý. "Já jsem biolog a zkoumám živoucí zvířata. Ale nechci je pitvat," řekl mu s odstupem Charles. Fredericka to zarazilo. "Tím chceš říct, že jsem neudělal dobře? Ohrožoval nás! Támhle Zhou krvácí z obličeje! To kvůli tomuhle monstru!" vykřikl Frederick. Teprve teď si Charles všiml zraněného Zhoua. "Dobře, dobře... Pokud po Vás šel, je to v pořádku. Hele, taky Vám něco řeknu. Sklouzl jsem do té jámy v rohu jeskyně, ale ve skutečnosti to není jen nějaká jáma, je to další cesta. Je tam neuvěřitelně teplo, předpokládám, že se tam drží geotermální energie. Našel jsem tam hnízdo nějakých hodně, hodně podivných zvířat. Omylem jsem rozšlápl jedno vejce a pak po mě to zvíře šlo. Byl to takový velký opeřený pták. Nemůžu tomu uvěřit, ale je to pravda," rozpovídal se Charles. "Propána, vždyť my jsme rozluštitely obrovské záhady!" řekl na to překvapený Frederick. Xin mezitím dala napít Zhouovi, rozhovoru těch dvou bělochů si nevšímala. "Tak, co uděláme teď? Dostaneme tělo tohoto tvora dolů, do vesnice? Mimochodem, je to asi Yetti, což mě nepřekvapuje, že?" řekl po chvíli Charles. "Mohli bychom to udělat. Především mě však zajímá ta podzemní cesta, kterou jsi navštívil. Vezmu pušku a podíváme se tam, teď hned!" navrhl Frederick. Charlese to nadchlo a zasouhlasil. "A co bude s námi?" optala se Xin. "Vy zůstaňte tady!" řekl trochu pyšně Frederick. Brzy se s Charlesem ztratil v dáli. Celou cestu si o svých zážitcích povídali. "Bude to znít zvláštně, ale... V Číně bylo během posledních pár desetiletí objeveno tolik bizarních dinosaurů," začal Charles. "Ty chceš říct, že... Hahahaha!" rozesmál se Frederick. "Je to jenom domněnka. Ale vzhledem k tomu, jak ta zvířata vypadala... Podívej se třeba na tu přerostlou opici, Yettiho. Viděl jsem zkameněliny velkého hominida jménem Gigantopithecus blacki. Byl to největší primát, jaký kdy žil. Shodou okolností byl stejně velký, jako zvíře, které jsi zastřelil," řekl na to Charles. "To ale znamená, že tady něco z těch zvířat přežilo. I když se vědci domnívali, že už dávno vyhynula!" vyhrkl Frederick. "Gigantopithecus žil před pár set tisíci lety, ale ti ptáci, které jsem viděl, ti jsou už starší. Počítám, že to budou minimálně desítky milionů let, pokud ne, tak stovky. Zní to neuvěřitelně a možná i směšně, ale je to pravda," zamyslel se ještě Charles. Když dorazili k jeskyni, byl už večer. Frederick vytáhl z batohu krásně svítící lampu, tou si měli při cestě svítit. Speciálním fotoaparátem zdokumentovali jeskyni a poté vnikli do podzemní "šachty". Hnízdo bylo stále na místě. "Propána, tohle není možné... Můj bože! Vždyť to hnízdo tu je! Leskne se to! Měl jsi pravdu!" začal nadšením křičet Frederick. "Ne tak nahlas," poučil jej jeho společník. Světlo vydávané lampou však zahnalo všechny ty opeřené ptáky, dinosaury, s nimiž se Charles setkal. Dvěma průzkumníkům to velmi pomohlo. Mohli tak bez problémů putovat úzkými uličkami, jež podle Charlese mohly být přinejmenším zimním doupětem zvířat, kterým ještě toho dne odpoledne čelil. Náhle se ozval slabý hrdelní zvuk. "Už jsou tady... Už jsi pro nás jdou..." zašeptal Charles. Frederick se zatřásl strachem a vytáhl pušku. Pak posvítil svítilnou do rohu úzké cestičky. Spatřil stín nějakého velkého zvířete. "Bože, to je konec! To je konec! Je po nás! Blíží se! Vidíš to?" začal okamžitě vykřikovat. Jak se zvíře blížilo k lampě, stín se zmenšoval. Najednou se před dvěma muži objevilo mládě nějakého, jak Frederick řekl, opeřeného ještěra...

"Je tak hezký. A tak dravý. Měl bych ho zastřelit!" navrhl Frederick. "Ne!" zařval Charles. "Tahle zvířata," supěl, "nemůžeš jen tak zastřelit. Jsou vzácnější než pandy." Pak se Charles otočil k malému zvířátku. Bylo trochu vyděšené, a když si na něj chtěl Charles sáhnout, udělalo rychlý pohyb dozadu a zakvíkalo. "Neboj, já Ti nic neudělám, drobečku," smál se Charles. Frederick zvíře alespoň vyfotografoval. Blesk jej však vyrušil a mládě uteklo. Charles se na svého druha s naštváním otočil. "No co, alespoň máme fotografii. Stejně by za námi přišli jeho rodiče a zabili by nás, tak jsem ho odehnal," vymlouval se Frederick. "Máš pravdu, pojďme," zamyslel se Charles a zavelel. Bylo však příliš pozdě. Úzkými uličkami podzemního tunelu začala probíhat řada monster, jež byly mláděti matkou, otcem, strýci, tetami, babičkami, dědy... Celá tlupa opeřených zabijáků! Oba muži se dali na útěk. Báli se, že jeskyně někde skončí, ale místo toho našli otvor ven. Vyskočili z něj a kutáleli se po dalším svahu. Nevěděli, kde jsou, poznali však, že padají do údolí. Po několika minutách z nich byly, obrazně řečeno, sněhové koule. Charles dopadl do houští bambusu. Jeho druh mu přistál na záda, ale Charles nevykřikl bolestí. "Co tady dělá bambus?" zamýšlel se. Najednou prudce trhl hlavou a spatřil, že těsně vedle něj stojí další opeřené zvíře, tentokrát však odlišné. Dívalo se na něj se strachem, hlava byla krátká, přední končetiny pokryté barevným peřím. "Hej, tohle já znám. To je Caudipteryx. Viděl jsem jeho zkameněliny v muzeu," řekl Charles. Zvíře, poplašené neznámým zvukem, jež se neznámý, ale velký a možná nebezpečný savec vydával, uteklo a ztratilo se v bambusových houštinách. "Co tady dělá bambus?" probral se Frederick. "To ta geotermální energie, ne? Nebo něco takobého. Sám jsi o tom mluvil," řekl a protáhl se. Poté, co Charles uslyšel hrozivé loupnutí ve Frederickových zádech, mohl se konečně porozhlédnout po krajině. "Hele, tam nahoře se na nás dívají ti, co nás pronásledovali. Jsou v tom otvoru do jeskyně!" zasmál se Frederick. "Tohle je příšerné, jak se dostaneme zpátky? Podívej na ty svahy. Tohle údolí je pěkně hluboké!" řekl Charles. Mezi bambusovými houštinami se nacházely bizarně vyhlížející stromy, horským vzduchem se nesl pískot a volání těch podivných zvířat. Po svahu putovalo stádo menších býložravců. "Všechno jsou to dinosauři... Má identifikace je taková: malý opeřenec s krátkou hlavou byl Caudipteryx, ti nahoře mohli být nějací dromaeosauridé nebo Dilong, což je pravděpodobnější, a to stádo... Hm... Jinzhousaurus," řekl dále Charles. Pomalu se smrákalo. Charles s Frederickem údolí opustili, podstoupili tedy několikahodinový výšlap nahoru. Protože jeskyně byla zablokována predátory, museli zvolit tuto nejméně shůdnou cestu. Nahoře je vylekalo volání. Zcela jistě to byl dětský hlas. "To je přece ten chlapec, co se tu před týdnem ztratil, jinak si to neumím vysvětlit!" zamyslel se Charles. Dítě se proti mužům rozběhlo a neustále něco říkalo, aniž by mu ti dva rozuměli. Vzali ho však s sebou. Když sestoupili dolů, na náhorní plošinu pod Mračnou horou, byli již zcela vysíleni. Dítě, které našli, musel Charles nést na zádech, což byla zátěž. Bylo totiž unavené a možná i nachlazené. Teprve nyní si Frederick všiml, že plošina je zalita krví. Poblíž dvou stanů, jež si zde Zhou a Xin postavili, se nacházely dvě lidské mrtvoly. Nebylo příliš jasné, co se stalo. Mrtvola Yettiho však byla pryč. Ve sněhu se nacházela spousta tříprstých stop, mísily se však i se stopami více podobnými lidským. Byly dvakrát větší, než stopy Yettiho, kterého naši přátelé stopovali a zastřelili. Takový nevysvětlitelný incident zůstal nakonec neodhalen. Následujícího dne se Charles s Frederickem a malým chlapcem vrátili do vesnice. Vysvětlili, co se stalo, a proč s nimi nejsou jejich čínští průvodci. Někteří vesničané se hned nato vydali k Mračné hoře, ostatky svých příbuzných ale nenašli. Asi je zavalila lavina. Charles s Frederickem uvažovali, co mají udělat. Oznámili vše jedné geografické společnosti, jež by mohla prostředí prozkoumat. Ta však namítla, že pohádky je nezajímají, a že by to bylo moc drahé. Mračná hora si tak ponechala svá tajemství... Těžko říci, zda je někdo odhalí světu...

Druhý obrázek z www.bamboogarden.com .

Konec to byl možná tajemný, ale doufám, že se Vám příběh Mračná hora líbil. Na jaře se tu zřejmě objeví nějaký další příběh, máte tedy, na co se těšit!