Byli donuceni zabíjet. Zlomilo je to. Teď se musí vyhrabat z jámy neštěstí a znovu vytvořit tým. Bojová trojka Lovců kryptidů - Akihiko Yukimura, Fahad Ghazalli a Roger Neill - se rozešla stejně jako zbytek původního týmu s koncem příběhu Cryptid Hunters Dark. Pod vlivem manipulačního séra Deylina Nieta zabili stovky nevinných, jen proto, aby jim jejich nepřítel dokázal, co jsou skutečně zač. Sérum dovolilo nejtemnějším složkám jejich osobností, aby Lovce kryptidů ovládly. Agenti ze CIA očistili jejich jména, tým se však rozpadl, a ačkoliv někteří jeho členové, včetně Fahada Ghazalliho, se pak stali součástí Týmu B, sídlícího na Špicberkách, jiní se ztratili úplně. V příběhu Cryptid Hunters: PhantomZone se dva členové bojové trojky vůbec neobjevili - Fahad řekl, že vlastně ani nevěděl, kam se Akihiko a Roger ztratili. Nyní je na čase to zjistit. Je na čase ponořit se do myslí bývalých tajných agentů Japonska, Spojených arabských emirátů a Kanady, a odhalit, jaké na ně měly události příběhu Cryptid Hunters Dark dopad. Námět na tento příběh se v mé hlavě zrodil ještě v době, kdy jsem psal 4. sérii, konkrétně na jaře 2020. Nyní je konečně na čase vrátit se k našim traumatizovaným hrdinům, a poslat je zpět do akce. Pro začátek však věnuji každou z prvních tří částí jednomu ze členů bojové trojky. Každý příběh musí někde začít, a v jejich případě začíná v místech, kde jsme je předtím neviděli. Možná bude překvapivé, kým se stali, a co dělají. První je na řadě Roger. Kým je v současnosti? A jak se stará o Tatze, mazlíčka původního týmu, se kterým před tři čtvrtě rokem opustil Langley?
CRYPTID HUNTERS: THE WARRIOR TRIO, ČÁST PRVNÍ:
Černočerná tma. Podivný, sladký zápach. Omamná kovová chuť. Oči si na temnotu pomalu přivykaly. Bývalému kanadskému tajnému agentovi se točila hlava. Chvíli nevěděl, kde byl. Jednou už toto místo viděl. Jednou už tu byl, a tomu, který ležel u jeho nohou, tehdy pohlédl do očí. A viděl v nich strašnou bolest, a strach. Viděl ho úpět, zmítat se, řvát o pomoc, prosit o milost. Roger se usmál. Teď bylo po všem, a ten nebohý civilista ležel na zemi zcela nehybný. Z temnoty začala vystupovat světla. Vytahovala se ze země, stojíc na dlouhých sloupech. Všelijak se kroutily, a zasahovaly stříbrného lišáka do očí. V tu chvíli se přestal usmívat. Začal si uvědomovat, kde byl, a že to, co právě provedl, ani náhodou nebylo tak hezké a příjemné, jak se mu to prve zdálo. Všechna ta pouliční světla mu ukázala řadu mrtvol, z nichž každá měla v zádech tržnou ránu, obličeje některých z nich byly rozřezané a pokryté zaschlou krví, usekané ruce se stále silně držely telegrafních sloupů, v kalužích krve to čvachtalo, když jimi někdo v dálce procházel, zatažená noční obloha tlačila Rogera k zemi, padal na kolena, slzy opouštějíc jeho přivřené oči, naříkal, a v ruce držel ohyzdný, dlouhý nůž, pokrytý čerstvou krví. Druhou, čistou rukou si přejel po vousech. Uviděl čerstvou krev své oběti, která se z vousů přemístila do dlaně. Z dálky slyšel policejní sirény. Přál si, aby ho našly. Ale ony se vůbec nepřibližovaly. Byl to jen jakýsi vzdálený zvukový efekt, připomínající mu hrůzu situace, ve které se nacházel. Proč všechny ty lidi pozabíjel? Proč mu to na chvíli dělalo tak dobře, zbavovat je životů? Proč v Charlotte Amalie provedl takový masakr, a bezcitně zruinoval životy nevinným a jejich přeživším příbuzným? Jedna otázka za druhou sužovala jeho mozek, rychleji, než mu stačily z očí vytékat slzy. Potil se. Bylo mu úzko, a chtěl řvát. Tak moc chtěl řvát! Muselo to skončit! Vykřikl z plných plic, až ze sebe shodil lehkou pokrývku. Otevřel oči, byl opět v temnotě. Dobře však již v první vteřinu poznal, kde se nyní nacházel. Zpátky doma, ve své ložnici. Prudce oddechoval, zakrýval si obličej, a utíral si z čela krůpěje potu. Prožil další noční můru. Tuto noc již třetí. Byly čím dál horší. Posledních pár týdnů měl důvod bát se chodit spát. Jak tak ležel v posteli, a tiše naříkal, přiskočila k němu chlupatá kulička, ze které se táhl dlouhý ocásek. Přichoulila se mu k obličeji, jako by mu říkala: "To je v pořádku. Už je to pryč. Jsi v bezpečí, a nejsi tu sám." Roger položil jemně dlaň pravé ruky, té, ve které před chvílí ve snu svíral nůž, na Tatzovu hlavičku, a rozbrečel se ještě usedavěji. Když skončil, pomalu se zvedl z postele, hrábl do šuplíku v nočním stolku po své levici, a vytáhl nějaké léky. Spolkl dvě pilulky a zapil je vodou z pet láhve, umístěné na podlaze u nočního stolku. Měl ji tam připravenou pro případ, že by rychle potřeboval léky zapít. Spal jen dvě hodiny, než tenkými záclonami proniklo do místnosti sluneční světlo a ohlásilo začátek nového dne. Tatz se protáhl jako kočička, položil přední část svého tělíčka, skutečně připomínající to kočičí, na mužovu hruď, a začal si hrubým jazýčkem čistit packy. Červovitý či dokonce hadovitý ocásek udržoval na kraji postele v podivné, křečovité pozici. Roger se probudil s hlasitým oddechnutím. Značilo stálou únavu. "Co ty si na mně čistíš nohy, kamaráde?" zašeptal Tatzovi, který se na něj při olizování pacek podíval svýma očkama se svislými zorničkami. "Kolik času ti ještě ta ranní hygiena zabere, co? Necháš mě vstát?" zasmál se Roger, a když Tatz ve své práci neustával, opatrně zajel prsty do jeho husté černé srsti, zvedl ho, a položil ho tam, kde měl před chvílí nohy. Odešel do koupelny, pustil do umyvadla horkou vodu, a podíval se na sebe v zrcadle, jež se pomalinku mlžilo. "Nevypadáš dneska dobře, Neille. Vůbec nevypadáš dobře," řekl si pro sebe nahlas, pohlížeje na obrovské kruhy pod očima. Párkrát si ocákal horkou vodou obličej, a zabořil prsty do svých šedých vousů. "Začínáš vypadat jak Gandalf. Nechceš se oholit?" zeptal se svého odrazu v zrcadle. "K čertu s tím," odpověděl si vzápětí, "nemá to cenu." Nemělo ani cenu přestat do umyvadla pouštět všechnu tu horkou vodu. Nemělo cenu jít do sprchy. Nechtěl ani vytáhnout ze skříňky svůj deodorant. V nepříliš dobře vonícím tričku a pyžamových kalhotách se vymotal z koupelny, a zůstal chvíli nečinně hledět do otřískané zdi před dveřmi. Včera po obědě cítil takovou zlost, že do stěny několikrát kopl. Ještě pořád ho kvůli tomu bolela noha. Neměl nejmenší ždibet motivace tu zeď spravit. "Do háje se vším," zašeptal si pro sebe mrzutě, ale přemohl se alespoň uvařit si kávu. Pil ji neskutečně pomalu, a ještě pomaleji kousal do starého koláčku, na spodku pokrytého třemi malými modrými skvrnami, jež značily, že už opravdu nebyl vhodnou snídaní. Ven z domu se mu nechtělo. Neopustil ho už tři dny, už tři dny si nevyměnil oblečení, nezašel si nakoupit jídlo. Dnes měl ale něco na práci. Něco, na čem jeho život tady, daleko od jeho původního domova, plně závisel. Za svůj život si vydělal dost peněz, a nemalý byl i jeho plat v době, kdy byl Lovcem kryptidů. Jenže spoustu těch peněz už utratil, nebo ve své lítosti zničil, vyházel či posplachoval některé kreditní karty. Aby volal některému ze svých dávných přátel, zda by mu půjčili peníze, to ho ani nenapadlo. Byl přesvědčen, že čím déle na ně nemyslel, tím lépe se cítil. Pro přežití musel opustit svá životní pravidla, a stát se úplně novým člověkem. Podíval se na několik papírových krabiček, které seděly na botníku. Zlostně odfrkl, hodil je do starého, zeleného batohu s roztřepenými popruhy, a pak se konečně nemotorně převlékl do šedého trička s dlouhým rukávem a džín s dírami na kolenou. Vůbec to nebyl jeho styl. Při hledání oblečení ve skříni našel i uniformu Lovců kryptidů. Ten černý spandex mu vrátil nějakou vzpomínku. Vybavilo se mu, jak v něm někomu přilepil na obličej bombu. Smál se, když ten člověk, starší pán, křičel, zatímco bomba explodovala. Musel se z té vzpomínky vytrhnout, skoro sebou majzl o kuchyňskou linku, a skříň s hlasitým prásknutím zavřel. Zvedl prudce Tatze od misky s kočičím žrádlem, které jeho mazlík ani nestačil spořádat, a strčil ho do batohu. Nenechal mu z něj vytáhnout hlavičku, nechtěl, aby s ním Tatze někdo viděl. Opustil svůj domek, prošel po cestičce z rozbitých kachliček, práskl se starou kovovou brankou a vydal se do vesnice. Domovem Rogera Neilla, bývalého kanadského tajného agenta a Lovce kryptidů, byla po událostech z podzimu 2020 malá srbská vesnice Mramorak v provincii Vojvodina. Žilo tu necelých 3500 lidí, a na to, že zde Roger přebýval již téměř osm měsíců, jen málo z nich jej znalo. Vybral si k životu toto místo, aby mohl zapomenout na to, kým kdysi byl. V domovské Kanadě se necítil příliš vítán. Když se Lovci kryptidů rozpadli, vrátil se do Toronta, a v jediný den tam na něj plivli čtyři lidé. Měl problém na úřadě, kde se chtěl evidovat jako pracovník na volné noze, a když chtěl zkusit prodej fotografií městských památek, vykopli ho od čtyř největších torontských deníků. Označovali ho za vraha, kriminálníka, za člověka, který by měl sedět. A bylo to tak. Roger ani na jedinou chvíli nepochyboval o tom, že byl kriminálníkem, jehož jméno bylo očištěno jen proto, že ty vraždy provedl pod vlivem nějakého séra. Jeho domovská země k němu nebyla příliš pohostinná, tak se rozhodl utéci do Evropy, Vánoce oslavil v Kosovu, a pak koupil domek v srbském Mramoraku, prodělal duševní zhroucení, a zapřísahal se, že už tam ven do světa nepůjde. Jenže čas od času musel Mramorak opustit, kvůli své nové práci. Poté, co vyšel z domu, zamířil do obchůdku s potravinami. Dveře zacinkaly, a do očí mu pohlédla starší, asi pětapadesátiletá paní, která ho od vidění trošičku znala. Byla to Rumunka, a s úsměvem ho pozdravila: "Dobar dan!" Roger jen pokynul hlavou. Nějak se mu nechtělo promluvit. Sebral košík, hodil do něj nějaké potraviny, a přišel ke kase. "Lep dan. Nije tako?" zeptala se ho. Roger jen zamručel. Paní se znovu usmála, a Rogera trochu vyvedlo z míry, jak se na něj dívala. Cítil se nekomfortně. Lidi znal dobře na to, aby poznal, že tato prodavačka, která byla tak zhruba jeho věku, po něm pokukovala. Štvalo ho to. Při opouštění obchodu ani nepozdravil, a pokračoval v chůzi po vesnici. Když dorazil na náměstíčko, oslovil ho jeden z mála lidí, kteří ho tu znali docela dobře. Byl to takový shrbený děda, chodící o holi, s dlouhou, řídkou bradkou. Vypadal, jako by mu bylo nejméně sto let. "Opet si napolju! Zašto ste ovaj put napustili kuću, momče?" vykřikl, přistoupil k Rogerovi, a poplácal ho po rameni. Byly to velmi slabé rány, Roger měl vlastně pocit, že se ho ten děda pokouší hladit. "Imam... posao, Rodavan," odpověděl svou špatnou srbštinou Roger. "Rad je dobar! Voleo bih da svi Amerikanci znaju!" zasmál se ten stařík, Rodavan, a sedl si na oloupanou zelenou lavičku. "Jsem Kanaďan," řekl dotčeně Roger, a anglicky. "Kanaďan... Co to... Kanaďan?" zeptal se ho Rodavan. "To byste neuhod," odpověděl mrzutě Roger. "Já... myslel... že Kanada v Americe!" vyhrkl stařík anglicky se silným srbským přízvukem. Roger se musel přemáhat, aby se nepleskl rukou do obličeje. Uvědomil si ale, že na to nemohl reagovat jinak, než smíchem. Rodavan byl to první, co ho za posledních pár dní rozesmálo. Neřekl už ani slovo, jen se chechtal, a odcházel pryč. "Ovi Amerikanci. I dalje se svemu smeju," řekl si pro sebe Rodavan, a jen tak pro zábavu odchlípl ze země svou holí kus mechu, zatímco si dál seděl na náměstíčku a vnímal jeho krásu. Roger se ztratil v uličce za obecním úřadem, rozhlédl se kolem sebe, a když nikoho jiného neviděl, pomalu přistoupil k mladíkovi v zelené mikině s kapucí, který stál opřen o zeď a pokuřoval.
"Ty jsi Vlado Stojanović?" zeptal se mladíka obezřetně. "To se ví, že jo," řekl perfektní angličtinou mladý Srb, a pohlédl Rogerovi do očí. Měl takový ten zvláštní, vyhulený výraz. "Tak kam s tím mám jít?" zeptal se Roger a palcem ukázal na svůj batoh, odkazuje na náklad, který v něm byl. "Šéf mi poslal zprávu, že na vás počká u Deliblatska Peščara," odpověděl Vlado. "Jenže to je v rezervaci!" vyhrkl Roger. "No a? To vadí? Může tam kdokoliv. Čekáte snad, že při vstupu na chráněné území tu budete muset něco platit?" odfrkl několikrát Vlado, a vrátil si cigaretu do úst. "No dobře," řekl Roger a poškrabal se na čele, "a fakt tam bude on? Marko Nikolić?" Mladík se na něj naštvaně podíval. "Co tady jeho jméno vůbec říkáte?!" sykl na Rogera. "Vždyť mluvím tišeji, než..." "Blbost! Poslouchat tu může každý. Myslíte si, že to nikoho nezajímá, co se teď s opiem v Srbsku děje? Je vidět, že jste totální amatér," sjel ho Vlado, jako by mluvil k někomu mladšímu, než byl on sám. Dýchl Rogerovi do obličeje, a ten se div nerozkašlal. "Neříkejte nikde šéfovo jméno, a už vůbec ne v souvislosti s tímhle... Jinak vás oddělá. Kdyby nás tu teď někdo poslouchal, nás dva, co pro něj děláme, všechno by bylo pryč. Nikdo se nesmí dozvědět, kdo celý ring vede," pokračoval Vlado. "Fajn, omlouvám se," vydechl Roger, "půjdu teda do rezervace, dojdu k tomu kopci, a předám mu to." "Tak leť," usmál se ďábelsky Vlado, "vrahoune." Rogerovi se zastavilo srdce. To slovo jím otřáslo. Nechtěl ho slyšet, protože bylo pravdivé, protože se kvůli té pravdě nenáviděl. Prudce se otočil a dal se na odchod. Aniž by se na Vlada podíval, zeptal se ho: "Ty se mnou asi nepůjdeš, že?" Mladík se rozchechtal. "Co? Potřebujete, aby vás někdo vedl za ručičku? Bojíte se sám v lese? Šéf mě v okruhu Mramoraku drží jenom proto, abych pěšáky jako vy informoval o tom, co mají dělat. Nejsem vaše chůva, Neille," řekl s nepříjemným tónem. Roger se okamžitě vydal na cestu. Opium, které bylo v těch krabičkách, jež nesl v batohu, mu bylo před několika dny dodáno jiným "pěšákem" nebo spíše "pěšačkou", ne starší, než byl Vlado. Bývalý Lovec kryptidů se podivoval nad tím, kolik mladých lidí v této části Srbska pracovalo z nutnosti ve stínech, a pašovalo drogy. Chápal však, že to pro ně mělo smysl. Tak jako oni, i Roger za to dostával zaplaceno dost na to, aby zaplatil vodu a elektřinu ve svém skromném domku, a k tomu mohl trochu utrácet za zbytečnosti. Na druhou stranu však na rozdíl od nich nebyl na drogách závislý, a opium nebo heroin, vyráběný z morfínu, nejdůležitější složky opia, nikdy neokusil. Jak tak vycházel z vesnice, přemýšlel, zda to, co dělal, bylo správné. Strávil svůj život bojem proti zločinu a bezpráví, a jako tajný agent Canadian Security Intelligence Service často pátral po prodejcích drog. Díky jeho práci několik z nich skončilo za mřížemi. Několik drogových lordů, kteří také ubližovali lidem, co pro ně pracovali, a čas od času je i brutálně zabíjeli. S Nikolićem, vedoucím opiového ringu v Srbsku, se Roger dosud nesetkal, ačkoliv pro něj technicky pracoval už celé měsíce. Nedokázal ovšem uvěřit, že se jej ještě nepokusil dostat. Možná, kdyby se spojil s některými lidmi, které kdysi znal, mohl by toto bezpráví zastavit. "Na co to sakra myslím? Jsem snad blbej, nebo co?" řekl si pro sebe nahlas, když vstoupil do lesů Specijalni rezervat prirode Deliblatska peščara. "Ty doby jsou ty tam. Jsem teď někdo jiný, jsem kriminálník... Jsem jeden z těch, proti kterým jsem celý život bojoval. A už nikdy se to nezmění," dodal, a pak paranoidně přeletěl očima po svém okolí. Nechtěl, aby ho tu někdo viděl, jak si pro sebe povídá. Jeho batoh se zatřásl. Tatz chtěl ven. Roger mu to teď již mohl umožnit, když byli daleko od lidí. Pustil rakouského kočkočerva ven, a nechal ho plazit se podrostem a děsit kosy, hlasitě hrabající svými zobáky v listí. Tatz se co chvíli k některému z nich přiblížil, aniž by to tušili, a pak na něj skočil. Měl hlad. Roger mu nedopřál sníst ráno dost na to, aby mu přestalo kručet v bříšku. Většina kosů ale uletěla. Jen jednoho se Tatzovi podařilo dostat. Byla to kosice se zraněným křídlem, odkázaná na život na zemi. Neměla šanci. Tatzelwurm jí prosekl hlavu ostrými špičáky, začal z ní rvát peří a stahovat z ní s pomocí svých řezáků a hrubého jazyka nějaké to maso. Moc ho na sobě neměla, ale pořád to bylo lepší, než zůstat nenažrán. Rogerovi se kočkočerv po čase ztratil z dohledu. Procházel rezervací mlčky, hlava plná nepříjemných vzpomínek, jichž se nedokázal zbavit. Dost o sobě uvažoval. Nebylo dobře, že tu byl tak sám. Už dlouho s nikým pořádně nepromluvil, nevypovídal se z toho, z čeho se vinil. Bylo to takhle špatně. Potkal za svůj život spoustu agentů CSIS i jiných organizací, kteří na tom byli po těžkých misích podobně, jako teď on. Ta vina, ta lítost, hrůzné sny, děsivé, krvavé noční můry. O tom mu už tolik lidí vyprávělo. Kolik takových traumatizovaných lidí nakonec začalo provádět zločiny, a také skončili jako prodejci drog nebo jako žháři či dokonce teroristi! Protože Roger postupoval lesem tiše, po čase narazil na jednoho z jeho větších zvířecích obyvatel. V údolíčku popíjela vodu z takřka vyschlé stroužky překrásná rudá liška. Rogerovi se vybavily zážitky z dětství, kdy tyto krásné šelmy stopoval se svými spolužáky ze základní školy v ontarijských lesích. I dnes je považoval za ta nejkrásnější zvířata na světě. Pohlížel na rudou lištici, a do očí se mu vháněly slzy, tentokrát kvůli tomu, že se tolik vzdálil od přírody. Jako Lovec kryptidů s přírodou, s tím nejkrásnějším a nejpřirozenějším, co existuje, pracoval docela dost! Teď svůj vztah s přírodou považoval za skončený. Z křovin náhle vyskočil Tatz, dvě kosí pírka nalepená na bradě, a lišku vyděsil. Utekla, ztratila se na druhé straně údolíčka, mezi vysokými keři. "Tady jsi, kamaráde," zasmál se Roger, Tatze zvedl a položil si ho na rameno. Kočkočerv se drápy předních končetin zaryl do rukávu trička. "Radši tě budu nést. Mám strach, že by tě tu přece jenom někdo našel, už jenom proto, jak jsi hlučný. Můžeme si dovolit, aby nás spatřila liška, ne však člověk," řekl mu, přeskočil stroužku, a celý udýchaný vylezl nahoru po strmém svahu. Tak při tom namohl své starší klouby i záda, že se musel nakonec usadit u velkého dubu a na chvíli si odpočinout. Zavřel oči, a vrátily se mu podivné sny. V jednom z nich utíkal lesem, a pronásledoval ho nějaký netvor. Neustále mu dýchal na záda, a Roger jej přesto nedokázal spatřit. Pak k němu začal promlouvat jakýsi hlas - jeho vlastní hlas. Ano, Roger utíkal sám před sebou. Ten netvor, který ho pronásledoval, byl Roger pod vlivem vražedného séra. Jen co otevřel oči, chystal se znovu vykřiknout. Avšak ne proto, že jej tolik vyděsila další noční můra. To nebylo nutné. Spíše chtěl křičet hrůzou i překvapením při pohledu na tvora, který se kroutil mezi stromy sotva deset metrů od Rogerových nohou. Měl šest nohou, byl zavalitý, měl šupinatou, plazí kůži, a na zavalité hlavě, jež vypadala jako tvář monstra z hororového filmu, nesl dva zatočené rohy. Roger se právě setkával s Bukavacem, srbským kryptidem, považovaným mnohými jen za slovanský mýtus! Ve Vojvodině se s ním údajně několik lidí setkalo, ale že by se Bukavac ukázal právě jemu, to by Rogera ani ve snu - ani v tom nejdivočejším snu - nenapadlo.
Zprvu se mu možná zdál strašidelný, snad i trošičku ošklivý, ale když si ho Roger pořádně prohlédl, uvědomil si, jak úžasné zvíře to vlastně bylo. Snad šlo o zástupce jakési slepé vývojové linie plazů nebo dokonce obojživelníků, ač ty šupiny jej utvrdily v názoru, že to nejspíše byla nějaká přerostlá ještěrka. Její příbuzní už zřejmě ve zbytku světa vyhynuli, a dosud ani nebyly objeveny jejich fosílie. Ale tady, na severu Srbska, v těchto hustých, chráněných lesích, Bukavaci stále přežívali. Tento zážitek byl nádherný. Pro tohle přece Roger tolik let žil! Byl Lovcem kryptidů, a se svými přáteli se za takovými tvory vydával do všech koutů světa. Skoro instinktivně sáhl do batohu pro fotoaparát. Musel mít důkaz setkání s Bukavacem! Místo toho však vytáhl z batohu jen krabičky s opiem. Žádný fotoaparát, vlastně u sebe neměl ani mobil. Jen nakoupené potraviny, nějaká voda a drogy. A v tu chvíli si Roger opět uvědomil, že běhání za kryptidy je jeho minulostí. "Nikdy se to nezmění," řekl si pro sebe nahlas. Bukavac na něj zděšeně pohlédl. Jakmile totiž Roger nahlas promluvil, uvědomil si šestinohý dvourožec, že tu nebyl sám. Rychlostí blesku se ztratil v houštinách, a jeho dlouhý ocas se odplazil jako obrovský, avšak rychlý had. Místa, kudy procházel, si už jen přišel očichat Tatz, chvíli se na nich zdržel, a pak dohnal Rogera, sunoucího se lesem. K nejvýše položenému bodu Deliblatske peščary došel Roger někdy okolo šesté hodiny večerní. Obloha byla potažena nazlobenými mraky, které se chtěly mohutně rozpršet. Dávaly o tom světu vědět hlasitým hřměním. Roger si znovu položil Tatze na rameno, a vkročil do vyschlé lesostepi, jež svým písečným podložím dala této oblasti přezdívku Deliblatská poušť. Uviděl několik mužů sedících mezi nízkými keři, a přišel k nim. Ani jeden z nich se na něj nepodíval, ale jakýsi holohlavý chlapík s bujným hnědým plnovousem na něj i tak promluvil. "Víte, že tyto písky poskytovaly za 2. světové války úkryt jugoslávským partyzánům? Komu poskytují úkryt dnes?" zeptal se. Roger neváhal ani na vteřinu. "Marku Nikolićovi," řekl. Muž s plnovousem se na něj podíval, zvedl se ze země, a zmáčkl Rogerovi rameno. Zvedli se i ostatní čtyři muži, a Roger si všiml, že všichni drželi v rukou revolvery. "Správně, pane Neille. Takže jste to vy. Hmmm... Vypadáte starší než na fotkách, které jsem si vytiskl. Víte, ve svém domově mám nad postelí nalepené vaše plakáty. Každý den se těším z toho, že pro mě pracuje Lovec kryptidů," usmál se Nikolić, a ukázal na Rogerův stříbrný plnovous. Přirovnal ho k tomu svému, byť mladšímu, barevnějšímu. "Mám pro Vás, co jste chtěl," řekl nervózně Roger, sejmul batoh a vyjmul z něj krabičky s opiem. Jeden z Nikolićových bodyguardů mezitím začal škádlit Tatze. Zatahal ho za ocásek. Kočkočervovi se to ani trochu nelíbilo, po jednom zatahání zasyčel, a po druhém chlapíka sekl drápky pravé pracky do ruky. "Ouch! Ti malo čudovište!" zakřičel muž a zamířil na Tatze pistolí. "Prosím, to ne! Tohle je Tatzelwurm, patří... k ohroženému druhu!" vyhrkl Roger, a skočil před revolver. Tatzův trýznitel propukl ve smích. Nikolić se také rozesmál, a poplácal Rogera po rameni. "Nebojte, my mu nic neuděláme. Nechtěli bychom vás přece naštvat, že? Kdybychom ho zastřelili, jistě byste nám všem zpřerážel kosti. Jako těm lidem v Charlotte Amalie nebo v Sao Paulu!" řekl skoro výsměšně. Roger zvedl obočí, otevřel ústa, ale chvíli nevěděl, co říci. "To... je dávná minulost, pane Nikolići," řekl, div že se nezakoktal. Nikolić pohlédl na ostatní. Všichni měli ty výsměšné výrazy v obličeji. Cítili, že Roger postrádal sebejistotu. "To vidím, pane Neille, to vidím. Je dobře, že jste se vzdal své minulosti. Já to udělal podobně, po smrti mého otce. Zapomněl jsem na něj, a rád. Už vlastně ani nevím, kolik dní jsem nechal jeho tělo rozkládat v ložnici... I když matčin křik, když přišla na to, co jsem mu provedl, ten byl bohužel nezapomenutelný," rozesmál se znovu Nikolić. Pak gestem Rogerovi naznačil, aby šel za ním. Odvedl ho dál mezi křoviny, ke vstupu do nějaké úzké podzemní šachty. Z té vyšel další muž, Nikolićovi vzhledem velmi podobný, a předal svému bossovi kufřík. Ten jej otevřel, očima přejel po jeho obsahu, jako by něco počítal, a pak ho vrazil do ruky Rogerovi. "500 000 dinárů. Jak jsem slíbil," řekl a jedinkrát za celé to setkání se na Rogera usmál upřímně. Pak se ozvalo Tatzovo zapískání. "Co se tam děje?!" vykřikl Roger, a překvapivě hbitě proskočil křovinami. Vrátil se k těm čtyřem mužům, jež obklopovali Tatze. "Chtěl mě kousnout do nohy! Tak jsem ho trošku kopnul! To je všechno!" vykřikl jeden z nich na Rogera svou bezchybnou angličtinou. "To se mi nechce věřit," reagoval na to Roger, "on lidi jen tak nenapadá!" "Čestný slovo, pane Neille!" řekl ten chlap, a pokusil se zatvářit nevinně. "No, Tatzi," řekl Roger svému mazlíčkovi a nosem vydechl, "máme, co jsme chtěli, tak jdeme domů." "Brzy vám pošlu informace o Vaší další práci, pane Neille. Mějte oči otevřené pro Vlada!" zvolal ještě Nikolić, naprosto si jistý tím, že jeho křik ve středu rezervace nemohl nikdo uslyšet. Setkání s drogovým lordem Rogerem znovu otřáslo. Nedokázal uvěřit tomu, že pro něj pracoval! Viděl, jak si z něj ti lidé dělali legraci, jak se mu vysmívali proto, že tolik klesl. Do svého domku v Mramoraku se vrátil hodinu, možná hodinu a půl po dvanácté v noci. Byl již nový den. Tatz se zdál být v pořádku, ale hned si šel lehnout. Schoulil se pod postel, a usnul až zvláště tvrdým spánkem. Roger se posadil na postel, promnul si oči, šeptem se pokáral, a pak vytáhl z šuplíku v nočním stolku mobilní telefon. Strčil ho do nabíječky a poprvé po několika měsících ho zapnul. Opravdu se sám sebe ptal, zda by měl někoho na ten opiový ring upozornit. Tohle prostě nebylo správné! Jakmile přejel prstem po displeji, zaujalo ho, že měl novou SMS zprávu. A starou teprve jeden den! Stálo v ní: "Ahoj Rogere, vím, že máš teď asi na práci něco jiného, a proto nepředpokládám, že na tuhle nabídku kývneš. Ale píšu ti ohledně takového menšího problému. Bylo mi potěšením s tebou celá ta léta pracovat, a teď mám pocit, že mi spolupráce s někým, jako jsi ty, dost chybí. Přejdu rovnou k věci. Je tu takový problém, který bys určitě mohl vyřešit..." Po přečtení těch slov zvedl Roger oči a zahleděl se ven z okna, do temnoty v ulici. Co to mělo znamenat? Jedno mu však bylo jasné. Ta nabídka přinesla do temnoty světlo.
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat