V první části jste se dozvěděli, jak sto osmdesát let před začátkem našeho letopočtu došlo v Himálaji k objevu nejmocnějšího předmětu ve vesmíru. Předmětu, který po více než dva tisíce let odpočíval v buddhistickém chrámu, v jehož blízkosti byla později vystavěna nepálská vesnice Briddim. A poté, co se ho konečně zmocnila lidská chamtivost, začaly se dít neuvěřitelné věci. Invaze mimozemšťanů, návrat mrtvých... Od odvrácení útoku Shai'ri uběhlo už více než deset měsíců. Lovci kryptidů se rozpadli poté, co byli zmanipulováni Deylinem Nietem k zabití stovek nevinných lidí. Každý se rozhodl jít si svou vlastní cestou životem a se všemi těmi hrůznými věcmi se vypořádat. Pierre a Kate, kteří si procházejí menšími vztahovými problémy, byli pozváni na svatbu Fahada Ghazalliho a Harveyho Linda, jež před několika měsíci adoptovali dvě malé holky, Nicholle a Marilyn. Zatímco se Fahad se těší z času tráveného se svou rodinou, Pierre v životě zase tápe. Fahad mu dal přátelskou radu - měl by si najít něco, co ho bude zajímat, a pustit z hlavy všechnu tu nejistotu a strach... V městečku Carlin v Nevadě se událo cosi podivného. Prodavačka oblečení Susan Yang byla ve spánku zničehonic napadena "duchem". Rozhodla se hledat informace o tajemných nehmotných bytostech a jejich útocích na lidi, a setkala se s Evanem Sellersem, vedoucím skupiny Zasvěcení. Ta je dle jeho slov tvořena přesně takovými lidmi jako je Susan. Sellers slíbil, že jí o duších naučí více. Shodou okolností se zrovna Zasvěcení zabývají paranormální aktivitou v nedalekém South Forku. Ale jak brzy zjistí, za duchy sem nepřijeli jen oni...
CRYPTID HUNTERS: PHANTOMZONE, ČÁST DRUHÁ:
Zvenčí se ozvalo hlasité zahoukání, dnes už asi dvousté. A to bylo teprve osm hodin ráno. Lidské brebentění se mísilo s troubením aut, a bylo pod okny otřískaného, pomalovaného domu skoro nesnesitelné. Tien Tang unaveně položila na stolek ve svém pokoji chlazené cà phê đá, docela otráveně se zvedla a zavřela okno. Stejně byl už pokoj dostatečně vyvětraný. Hluk se do jejího pokoje nesl i přes zavřené okno, ale nebyl ani zdaleka tak hrozný. Život v průmyslové zóně Paříže východu, hlavního vietnamského města Hanoje, ostatně nikdy nebyl tichý. Pod okny nájemního domu chaotické tržiště, kterým projížděla auta, pár stovek metrů od něj velká textilní továrna... Tien byla trochu nervózní. Po snídani ještě naposledy hleděla do počítače a kontrolovala čas svého letu na mezinárodním letišti Nội Bài. Od dětství měla problémy se soustředěním, a četla velmi pomalu. Pamatovala si skvěle, ale potřebovala se o některých věcech ujistit, a k tomu musela mít klid. Do pokoje vešla její matka, starší Vietnamka s vrásčitým obličejem. "Opravdu tam chceš? Třeba je to jen nějaký hoax," řekla jí, a pořádně se na svou dceru podívala. "Přesně na něco takového jsem si šetřila," usmála se Tien. "Jak chceš, jsou to tvoje peníze," řekla Tienina matka, "ale být tebou, beru to jen jako výlet do Ameriky, nic víc. Na duchy věřím, ale ne na takové, které jsi mi popisovala. Internet je plný hloupostí. Proto na něj nechodím." "Mami, je mi dvaadvacet," rozesmála se Tien, "vím, co dělám. Už budu muset běžet. Do Los Angeles odlétám v jedenáct, takže je nejvyšší čas, abych skočila na taxíka." Tien vypnula notebook, zasunula ho do tašky, políbila svou matku na tvář a po dlouhém loučení opustila otřískaný barák. Byla to zvědavá mladá žena, kterou celý život zajímaly nejrůznější záhady. Často o nich přemýšlela, a snila o tom, že jednou některé z nich přijde na kloub. Ve škole se jí příliš nedařilo, a v osmnácti kvůli problémům se čtením vzdělávací systém opustila úplně, i kvůli několika příšerným učitelům, jež z jí neznámého důvodu nedokázali akceptovat, že měla dyslexii. Pracovala pak v květinářství na východě města a občas si přivydělávala v nedalekém útulku pro zanedbané a týrané psy. Čtyři roky úspor ke splnění svého snu, několikadenního výletu do cizích krajů za něčím tajemným, a teď byla tady, celá natěšená i zděšená. Posledních několik měsíců ve svém volném čase projížděla internetem ve snaze najít nějakou záhadu, kterou ještě nikdo neodhalil. Báchorkám o setkání s vlkodlaky v Evropě nebo s lidožravými opicemi v Austrálii vůbec nevěřila, a většinou jejich čtení považovala za ztracený čas. Pak ale ke konci roku 2020 nalezla na sociálních sítích několik pozoruhodných příběhů z čínského Chaj-nanu. Prý se tam objevili "duchové" a začali strašit obyvatele chudinské čtvrti v městě Sanya. Jeden očitý svědek, nějaký mladý chytrolín schopný zaregistrovat se na sociální sítě, jež byly jinak v Číně zakázány, popisoval setkání s nehmotnou levitující bytostí se svítivýma očima, vydávající z hrdla bolestné zvuky. Vstoupila v noci do jeho pokoje a strašila ho. Kamkoliv se prý podíval, viděl její ohyzdnou tvář. Teprve když se vzmohl na odpor a převrátil přitom svůj pokoj vzhůru nohama, se podivná bytost ztratila. Na příspěvek reagoval jistý Evan Sellers, který mladíka přiměl k tomu, aby jej kontaktoval. Tien se tak dozvěděla o skupině jedinců zabývajících se paranormální aktivitou, nazývajících se na veřejnosti Zasvěcení. Začala sledovat jejich stránky a brzy si uvědomila, že za paranormálními záhadami cestovali po celé planetě. Netajili se s tím, že se právě nyní nacházeli v městečku South Fork v americké Nevadě. Dokonce na svém webu sdíleli příspěvek čínské Američanky Susan Yang, která byla údajně napadena duchem v nedalekém Carlinu. Tien to vše přišlo velmi podezřelé. A teď, když měla peníze na to, aby odcestovala z Vietnamu, a sehnala si tam, někde na západě, na pár dní ubytování, byla připravena tuto záhadu vyřešit. Nebyla to žádná amatérka. Co se záhad týkalo, byla vzdělaná jako málokdo... South Fork byla pustina. Dva a půl dne strávené v letadle a v horkém autobuse snad za tu námahu ani nestály. Tien přijela do městečka úplně sama, autobusem se tam s ní nikdo nevezl. S kruhy pod očima stála na rozpálené zastávce bez stříšky, a rozhlížela se po okolí, zatímco se autobus ztrácel v dáli, v rozmlžené nevadské poušti. "Tady že byli viděni nějací duchové? To musel být vtip," řekla si pro sebe Tien a se zklamáním se vydala k hotelu. Ani duch by se v takové díře nezabydlel, pomyslela si. Na to, že byl South Fork částečně městem duchů, opuštěným už před mnoha desetiletími, nepůsobil ani trochu strašidelně. Lesklá cedule "South Fork State Recreation Area" působila jako z reklamy na dovolenou. Tien se ubytovala ve druhém patře mírně zapáchajícího hotelu, a vydala se na průzkum okolí. Tři a půl hodiny se procházela mezi polorozpadlými domky, ani zdaleka tak působivými jako těmi ve starých westernech, aniž by potkala jediného živáčka. Možná se ti tajemní Zasvěcení už dávno klidili, anebo sem nikdy nepřijeli. Všechno to byl snad jen výmysl. Žádná skupina expertů na paranormální aktivitu neexistuje, žádní duchové neexistují, alespoň ne ti, o kterých se píše na internetu. V Tienině hlavě vznikala jedna pochybnost za druhou. Až když se začalo stmívat, a nevadská pustina se konečně malinko ochladila, spatřila Tien za jedním z dřevěných domků vysokého muže. Zahlédla ho jen letmo, hned se ztratil. Dala se do běhu, ale jakmile doběhla na místo, kde před chvílí stál, byla zase sama. Nemohl se nikde skrýt, nejbližší domek byl vzdálený padesát metrů, a za těch pět vteřin by tam nedosprintoval. "Ledaže by... to něco znamenalo," pomyslela si Tien a opět se rozhlédla po okolí. Chlapík se vytratil, jako by byl duchem. Nastala noc. Tien seděla ve tmě u okna svého hotelového apartmá a pohlížela na autobusovou zastávku. Byla to snad náhoda, že právě jedenáct minut po desáté přijel do South Forku autobus s jednou cestující, která okamžitě zamířila kamsi mezi opuštěné domky, místo toho, aby se zašla ubytovat v hotelu? Tien si ji prohlédla dalekohledem s nočním viděním. Do tváře jí viděla jen chvilku, poznala však, že byla asijského původu. Přišlo jí to dost podezřelé. "Kam sakra jdeš?" zašeptala si pro sebe, a jakmile se žena ztratila v temnotě města duchů, vystartovala Tien z apartmá a opustila hotel. Vybavena videokamerou a baterkou, vydala se přesně tím směrem, kudy šla záhadná noční návštěvnice. Baterku nerozsvěcela, aby na sebe případně neupozornila. Našlapovala pomalu a tiše, a mezitím si její oči zvykaly na tmu. Po pár minutách se už po okolí orientovala docela dobře. Stačilo jí jednou si South Fork projít, a už tu byla jako doma. Zrovna jako její kořist, též kráčející tmou bez baterky. Po několika minutách uslyšela Tien zavřískání. Zastavilo se jí srdce. Znělo tak nelidsky. Byla by se roztřásla, kdyby po něm nenásledovala lidská řeč. "Vidíš, Dave, takhle nějak zněl ten duch, kterého jsem potkal," řekl někdo hlubokým hlasem. Tien postupovala podél stěny polorozbořeného stavení, a opatrně zpoza něj vystrčila hlavu, čímž se jí naskytl pohled na hlouček lidí na silnici Casway Road, kousek od rozlehlého rezervoáru. Postupně si je všechny prohlédla dalekohledem s nočním viděním, a zaregistrovala, že s nimi stála žena, jíž následovala. "Slečno Yang, odložte si tu kabelku na zem. Ano, to je ono," ozval se muž s anglickým přízvukem, "nesmíte mít nic na ramenou, nesmíte nést žádné břemeno. Teď se chytněme za ruce." Bylo to jasné. Tien právě pohlížela na Zasvěcené. Bylo tu sedmnáct lidí, ten Angličan byl Evan Sellers. Asiatka, za kterou se Tien plížila, byla Susan Yang, autorka toho příspěvku o setkání s duchem v Carlinu. Většině slov, jež Sellers pronesl, Tien nerozuměla. Byla od Zasvěcených vzdálena asi třicet metrů a ani za nočního ticha se k ní jejich slova nedonesla. "Zavřete oči," pronesl klidně Sellers, "a soustřeďte se." Nastalo hrobové ticho. Postupně, jeden po druhém, zvedali Zasvěcení hlavy k noční obloze, oči pořád zavřené, spojeni do kruhu. Tien se náhle přitížilo. Měla pocit, jako se jí někdo mihl za zády. Pomalu se otočila, ale nic neviděla. Promnula si oči a vrhla zrak zpět na Zasvěcené. Zaostřila si dalekohled a dále sledovala jejich podivný rituál. A zase se něco stalo. Před okuláry dalekohledu se pohnulo něco rozmazaného. Tien obratně zaostřila, a skoro vypískla hrůzou. Deset metrů před ní levitoval nad prašnou půdou vyhublý netvor s krátkýma ručkama. Z každé z nich vybíhaly dva dlouhatánské prsty, hlavu měl téměř lidskou, jen s mnohem většíma, zářivýma očima. Působil jako kostra deformovaného člověka, jen měl místo nohou podivné dlouhé štětiny, pohybující se ze strany na stranu jako chapadla chobotnice ve vodě. Bylo to ohavné stvoření. Tupě na ni hledělo a zvědavě naklánělo hlavu. Tien zatnula zuby a odtrhla dalekohled od očí. Bez něj netvora neviděla. Třesoucíma se rukama si jej tedy znovu přiložila k obličeji, a s hrůzou zjistila, že se přiblížil asi o pět metrů k ní. Rozevřel čelisti. Začal se z nich vinout chuchvalec menších, obdobně hrůzně vypadajících příšer, a ty se k Tien přibližovaly. Teď už to nevydržela. Musela vykřiknout. Dala se na útěk. Zasvěcení otevřeli oči, všichni naráz. "Co to bylo?!" vyhrkl Sellers. "Někdo nás přerušil," sykl jiný muž, "šlo to od toho domku!" "Jako duch to neznělo." "Byl to člověk, o tom není pochyb." "Někdo nás sledoval," ozval se další chlapík a pustil ruce svých společníků, "podívám se na to." "Běžte, Vilhelme. My si alespoň trošku odpočineme," odvětil Sellers. Vysoký Afričan zvedl ze země svou mohutnou svítilnu a rozběhl se ke stavení. Okamžitě si všiml prchající ženy s krátkým mikádem, která kolem sebe házela svou vlastní baterkou. Věděl, co byla zač. Dohnal ji dříve, než si ho sama mohla všimnout. "Hej!" šeptl hlasitě. Tien se vyděsila, otočila se na něj, a málem znovu vykřikla. Místo ducha hleděla do tváře svalnatému chlapíkovi s výraznými rty a docela upřímným výrazem v obličeji. Nebyla z toho však nadšena. Zasvěcené ostatně špehovala. "Co tady děláte?" zašeptal Vilhelm. "Co tady děláte vy?! Držíte se za ruce a najednou... se tady objeví duch nebo co?!" šeptla zděšeně Tien. "Uklidněte se," řekl tiše Vilhelm, "já Vám nic neudělám, jenom klid. Jen klid. Fajn... Něco se tu děje, to uznávám." "Něco?! Co jste zač?!" "Vilhelme?" ozval se z temnoty Sellersův hlas. Vilhelm přiložil na rty prst, a naznačil tak Tien, aby přestala nahlas vydechovat. Vytrhl jí z ruky baterku a vypnul ji, rázem vypnul také svou svítilnu. "Zase nějaké potíže," řekl Sellers, stojící bez světla někde u domku, a vrátil se ke svým kolegům. "Poslouchejte mě, oba jsme tu ze stejného důvodu," zašeptal Vilhelm stále vyděšené Tien. "Taky jsem tu proto, že mě zajímají Zasvěcení. A dám Vám přátelskou radu, neupozorňujte je na sebe. Buď jste jako já, a předstíráte, že v tom jedete s nimi, a že věříte jejich bossovi, anebo jste potichu jak myška a ani nemyslíte na to, že byste se k nim přiblížila. Když nejste jedním z nich, není pro Vás kolem nich bezpečno," pokračoval. "Vy... je špehujete z jejich vlastních řad?" řekla překvapeně Tien. "Ano. Děje se tu něco hodně zvláštního, a já se tím už pár měsíců zabývám," odpověděl Vilhelm. "To já taky," odpověděla Tien. "Fakt mi můžete věřit," řekl Vilhelm, "mezi tyhle bastardy nepatřím." Tien nevěděla, co dál říci. Pořád se bála, že by tomu neznámému muži mohla prozradit více, než by bylo zdravé. Ovšem jeho upřímný výraz mluvil za vše. Dalo se mu věřit. "Vilhelme?!" zařval Sellers. Tentokrát se mezi budovami objevil s vlastní svítilnou. "Kde jste?! Bez Vás nemůžeme pokračovat!" "Utíkejte zpátky," zašeptala Tien. "Myslím, že teď už zpátky nepůjdu. Pozoruju Vás tu celý den, a myslím, že právě teď přišel čas změnit stranu," odpověděl Vilhelm, "ta Vaše neprofesionální špionáž mi přišla vhod." "Nebudou si myslet, že..." "Co by si mysleli? Za chvíli budou mít větší problémy. Nejsme totiž jediní, kdo je sleduje. Je tu ještě pár dalších lidí," řekl klidně Vilhelm, "a já si dal tu práci s tím, abych zjistil, co jsou zač. Taky se jim dá věřit." "Vilhelme?!" "Vilhelm Van Vais," představil se muž celým svým jménem. "Tien Tang," zašeptala Tien a pokývala hlavou. Pak je oba náhle něco chytilo za krk a strhlo k zemi. Tisklo jim to hrdla, a vydávalo to hrčivý zvuk. Vyhublý netvor se zářivýma očima Tien dohnal. Nehodlal se jí, ani Vilhelma, vzdát.
"Nepřipadáš si sám?" ozvalo se po krátké odmlce z mobilního telefonu. "Proto jsem jel taky bez tebe," odpověděl Pierre. "Zníš naštvaně." "Ale ne... podívej, Kate, Milán byl skvělý. Potřebuju ale trochu času pro sebe. Zas se uvidíme, jenom..." "Jenom si ode mě pár dnů dáchneš. Co ti vadí, Pierre?" "Nic!" vyhrkl Pierre ve strachu, že nějak urazil Kateiny city. "Popovídáme si o tom, až se vrátíš. Zatím se měj," řekla do telefonu docela smutně Kate. "Jo, jasně. Jasně!" vykřikl Pierre, a zatočil volantem. Byl by narazil do pořádného náklaďáku, který jel v protisměru. Jeho řidič ještě Pierrovi oběma rukama ukázal nepříliš slušné gesto. "Holt Reno, Nevada," zasmál se Pierre. "Nezabij se tam. Kdo by ti volal záchranku?" poznamenala Kate. "No, bohužel nebo bohudík jsem pořád schopný se zašít sám. My netvoři..." "Pierre. Čau..." skončila hovor Kate. Pierre si oddechl. Kate o něj měla starost, to věděl. A on se rozhodl od ní utéct kvůli svému přesvědčení, že jejich vztah již vychladnul. Byl by si užíval cesty po prašné silnici v krásně naleštěném vypůjčeném sporťáčku, kdyby ho tyto myšlenky pořád tolik netrápily. Pořád si při řízení pohrával s kšiltovkou na hlavě a drbal se na krku. Čichl si pod tričko a usmál se pro sebe. "Pěkně voním, no," řekl jen tak nahlas anglicky. Stařík řídící automobil, který jel vedle Pierrova sporťáku, se rozchechtal. Pierre si připadal trapně, sklouzl zády po sedadle, a zvýšil rychlost. Za necelé čtyři hodiny dorazil do Carlinu. Bylo už pozdě odpoledne. Pierre měl dopředu připravené veškeré informace, jež ke své malé výpravičce potřeboval. Našel si adresu Susan Yang, se kterou chtěl hovořit o jejím údajném setkání s duchem. Sporťáček zaparkoval před jejím domem a vtrhl dovnitř jako chuligán. První osoby, kterou potkal, se na slečnu Yang zeptal. "Je to moje sousedka," odpověděla stará paní, která se Pierrovi představila jako Sadowska. Jen co se k němu přiblížila, podivně se zamračila. Pierre se lekl, že ho snad poznala, i když měl černé brýle a kšiltovku na hlavě. "Mladíku, měl byste používat deodorant," řekla iritovaně. "Mladíku? Mě je přes třicet, paní! A náhodou..." nahlas začichal, "máte asi... pravdu... Ehm... Takže... je slečna Yang doma?" "Už pár dní se chová nějak divně. Já si myslím, že bere drogy. Chodí po večerech pryč. Zvláštní, jak rychle se člověk změní, že?" odpověděla paní Sadowska. "Dobře. Ale je tady? Teď?" "Není. Zase je pryč. Viděla jsem jí, jak šla na autobus, před hodinkou." "Merde," řekl naštvaně Pierre a vyrazil z domu pryč. Sedl si do auta a napil se ledové vody. Kolem zrovna procházeli dva sotva patnáctiletí kluci, a horlivě spolu o něčem diskutovali. "Nebydlí tady ta ženská, co psala, že ji napadl duch?" zasmál se jeden. "Bydlí. Vždyť to ví teď celá ulice, blbečku," odpověděl mu jeho kamarád. "Podle mě jí něco je. Četl jsi to, co o sobě psala? A jak to psala? Podle mě má halucinace," řekl první. "Blbost. Četl si o tom, co se teď děje v South Forku? Že prý tam straší. Je to kousek odsud. Bych se nedivil, kámo, kdyby strašilo i tady," odpověděl druhý. "Seš blbej!" "À South Fork? Cela semble intéressant," zašeptal si pro sebe Pierre. Nastartoval motor. Cesta do South Forku mu zabrala jen asi hodinu. Odbila šestá, když vešel do hotelu. Recepčního se zeptal, zda ví, že v městečku straší. Vysmál se mu. Pierre na něj vyjeveně koukal. "Jestli tady straší, pane, tak já jsem příšera z nějaké jiné dimenze, která má velké zelené uši a žere novorozená koťata," poznamenal recepční ve snaze být vtipný. "To ale nikdo nemůže vyloučit," řekl vysoký Afričan, přicházející ke stolu. "Nikdy jsem nevynikal smyslem pro humor. Ostatně proto jsem skončil tady. V hotelu ve městě duchů," zasmál se recepční a podal dlouhánovi klíč. Pierre muže koutkem oka sledoval. Bylo na něm něco zvláštního. A když se i on na Pierra podíval jen tak koutkem oka, došlo mu, že poznámkou na slova recepčního se jej snažil na něco upozornit. Cosi tak s Pierrem sdílel. Informaci, kterou zapocený Francouz hledal. "Dám Vám prvotřídní pokoj, pane," řekl recepční Pierrovi, "nestraší v něm, a v koupelně je tam hodně mýdla." "A to jako proč?!" zařval Pierre. Když se usadil na posteli ve svém apartmá, znovu pomyslel na vysokého Afričana. Podle jeho přízvuku poznal, že ani náhodou nepocházel z Ameriky. Podobný přízvuk měl ostatně Pierrův starý kamarád Ewet z Konga, bylo mu tedy brzy jasné, z jaké části světa musel neznámý dlouhán pocházet. A určitě nebylo náhodou, že do South Forku zrovna ve stejnou dobu přijeli člověk ze západní Afriky a z Francie. Ačkoliv se Pierre ptal po Susan Yang, nebylo mu odpovězeno. Recepční mu prý nemohl říci, kdo je v hotelu ubytován, to by bylo proti pravidlům. Slečna Yang koneckonců v hotelu nebyla, v tuto dobu se nacházela ve městě Elko, v němž po vyjížďce z Carlinu strávila pár hodin v nákupním centru, a nasedala na autobus do South Forku. Starý Lovec kryptidů se tedy začal jen tak procházet po okolí hotelu. Pořád viděl v hlavě toho podezřelého muže ze západní Afriky. Vzpomněl si, že byl také celý zapocený, jako by ve venkovním parnu utíkal o život. Kdo by se tady chtěl před někým či něčím ztratit? Znovu ho potkal, když se setmělo. "Dobrý den," pozdravil ho jen tak ten chlapík, jako by ho dobře znal. "Bonjour," odpověděl Pierre, a pokusil se trochu zakrýt své podezření. "Krásné město duchů, že?" řekl muž, a zvláště nahlas vyslovil slovo "duchů". "Nudné je lepší slovo," odpověděl Pierre. "Ale ne. Určitě ne," zasmál se muž, a ztratil se ve tmě. "Co to mělo kruci znamenat?" zašeptal si pro sebe Pierre, když už na chlapíka neviděl. Tázal se sám sebe, věděl však moc dobře, kam s tím chlapík směřoval. Vše, co řekl, mělo význam. Procházel se po městečku, přemýšlel o něm, sem tam myšlenkami zavadil i o Kate nebo o zážitky z posledního roku, na které by nejraději zapomenul, když tu náhle uslyšel dívčí křik. Probudil se v něm hrdina, znovu pocítil svou děsivou sílu, a rychlostí blesku se vydal k jeho zdroji. Pořádně se rozběhl, učinil několik skoků, a stanul před dvěma lidmi, povalenými na zem. "Neruším tady něco?" zeptal se poněkud trapně. Teprve nyní jeho vylepšený zrak zaznamenal, že obě osoby tiskl k zemi bizarní, průhledný netvor. Bez přemýšlení se pokusil dát mu ránu pěstí, avšak neúspěšně. Zařval jako zvíře, zkusil to ještě jednou, a zrůda si ho všimla, jen aby na něj z tlamy vypustila několik menších verzí sebe samotné. Pierre kolem sebe máchl rukou, zrůdky však nesrazil. Byly nehmotné. Popadl za ruku ženu, jejíž obličej tlačil velký netvor k zemi, a z jeho sevření vytrhl i toho chlapíka, který byl kupodivu dlouhánem z hotelu. Duch, překvapený tím, že jej nadlidsky silný člověk připravil o kořist, zavřískal tak nahlas, že jej uslyšel i Evan Sellers. Za zvukem se rozběhl. Slyšeli jej i ostatní Zasvěcení, opustili břehy nádrže a svítilnami začali divoce máchat kolem sebe. V tu chvíli Pierre, Tien a Vilhelm utíkali před tou nesmírně rychlou potvorou. Kdyby dýchala, tak by jim dýchala na záda. Skočila na Pierra, a ačkoliv to bylo neuvěřitelné, povalila jej na zem. Pierre vycenil zuby. Zasyčel na ni. Jako jediný z ní neměl strach. Najednou se vypařila. Byla pryč, zkrátka se ztratila v éteru. Rázem na všechny tři dopadlo světlo baterek. "Vilhelme, co se stalo?! Tohle jsou ti špióni?!" vykřikl Sellers. Nečekal na odpověď. Docela vyděšeně vydechl a oba neznámé si prohlédl. Mladou Vietnamku neznal, ale svalnatý Francouz mu byl jaksi povědomý. "Poslyšte, dámo a pane, připadá Vám normální takhle se za lidmi v noci plížit?" zeptal se jich. "Já se... za nikým neplížil..." řekl překvapeně Pierre. "A... vlastně ani nevím... co se tu jako děje... jenom... jenom tady někdo řval, tak jsem se vrhl do akce... ehm... takže..." pokračoval, aniž by věděl, co pořádně říci. Tien vrhla zrak na Vilhelma. "Neděje se tu nic. Jsme jen na skupinovém výletě v South Forku. Já a tady mí přátelé," řekl Sellers. "Ale co jsou zač ty potvory?" zeptal se nevinně Pierre. Pak si všiml, že mezi přítomnými je jím hledaná slečna Yang. Jeho mysl zase ovládlo podezření. "Ale prosím vás, jaké potvory? Vím, že má člověk ve tmě občas pocit, že něco vidí, ovšem nemusí to být skutečné," odpověděl Sellers. Lhal. "Já tedy také nevím, co se děje. Taktéž jsme slyšeli křik, a..." "Viděla jsem Vás. Najednou mě napadl duch. Byl to duch, ne?" ozvala se konečně Tien a pohlédla na Vilhelma. "Určitě," zaznělo z temnoty. A zaznělo i nabití pušek. Zpoza několika polorozpadlých stavení vyšla skupina mužů v uniformách. V jejich čele byla drsná černovlasá žena, kterou Pierre nedokázal nepoznat. Agentka Barbara Kentová.
Ti ostří hoši, kteří puškami mířili na Zasvěcené, patřili k FBI. Sellerse a jeho kolegy ovšem do očí ještě víc bil zvláštní symbol na uniformě agentky Kentové. Byl všitý do její uniformy vedle písmen CIA. "Všichni jste zatčeni," pronesla arogantním tónem Barbara. "Počkejte, to je nějaké nedorozumění," vyhrkl Sellers. "Žádné nedorozumění. Všichni jdete do vazby," odpověděla Barbara. Vilhelm se natočil k Tien a k Pierrovi, a gestem jim naznačil, aby přešli k ozbrojeným mužům. Pierre stále nechápal, co se dělo. Zato Tien byla teď úplně překvapená. Vilhelm byl tak klidný. O všem musel předem vědět. "Vilhelme, co to znamená? Ty jsi s těmi lidmi? To snad není možné," vyhrkl taktéž překvapeně Sellers. Vypadal ustrašeně. "Nemiřte na nás těmi zbraněmi. Jsme snad nějací kriminálníci?" vyhrkl dotčeně. "Záleží na tom, jak definujete zločin, pane Sellersi," ozval se z řad ozbrojenců hlas Arika Thomsona, ředitele CIA. "Seřaďte se prosím," dodal rázně, "nikomu z Vás nebude ublíženo, když budete spolupracovat." Sellers spěšně přejel očima po ostatních Zasvěcených. "Došli jsme příliš daleko na to, abychom se teď vzdali," zašeptal hořce Sellers, jako by mu až bylo do pláče. Objevilo se světlo. Neskutečně silné světlo. Cosi zapraskalo. Každý zavřel oči. A ve vteřině byli Zasvěcení pryč. Sellers, Yang, všichni zmizeli, jako by tu nikdy nebyli. Chvíli bylo stejné ticho, jako když Sellersovi lidé stáli u nádrže. "Sakra práce!" zařvala Barbara a kopla do stěny dřevěného stavení. "Tak to je úlet, hoši," ozval se jeden z ozbrojených mužů. "Smůla," pronesl další. Nahlas se rozhovořili. Barbara kroutila hlavou. "To je v pořádku, dalo se to čekat, agentko," snažil se ji uklidnit Arik. "Tohle je asi tak miliontá věc, na kterou jste nás neupozornil!" rozčilila se Barbara na Vilhelma. Pak se podívala na Pierra. Ten se radostně usmál. "Agentko Kentová, to je... neuvěřitelné. Merde, já netušil, že Vás tu uvidím!" zvolal. "Vy jste nám tak chyběl, Leroyi," zakroutila hlavou Barbara a vnořila si prsty do očí. "Zkazili jsme Vám nějakou operaci?" zeptal se Pierre. "Vůbec. Byli jste tak trochu součástí plánu," odpověděl Arik Thomson. Podal Pierrovi ruku. "Nedokázal jste se udržet, co? Zase běháte za záhadami," řekl mu. "Asi máte pravdu," odpověděl suše Pierre. "Mohu se Vás zeptat, co se tu tedy děje? Abych řekla pravdu, mám z toho hodně divný pocit," řekla Tien, "taky jsem tu chtěla vyřešit jistou záhadu, a..." "A kdo byli tihle lidi, na které jste mířili kosami?" přerušil ji Pierre. "Říkají si Zasvěcení. Jsou to fanatičtí uctívači duchů. Nebezpečná sebranka. Jako bychom po invazi Shai'ri pořád neměli dost problémů," odpověděl Arik. "Cestují po světě, a vždycky se objeví někde, kde dojde k útokům duchů na lidi," dodala Tien, "většinou, když nějaký duch přijde k někomu do ložnice. Škrtí je, bijí je, a tak podobně. Někteří lidi si z toho odnášejí strašné trauma." "Tyhle hrozné věci se dějí všude, kam Zasvěcení přijdou," doplnil její poznámku Arik, "myslíme si, že ty duchy vyvolávají. Musí se zjistit, proč. A jak." "Vyvolávají?" vyhrkl poděšeně Pierre. "To dává smysl," řekla tiše Tien, "co jiného." "Jistě," řekl jí na to Vilhelm, "koneckonců jsem s nimi nějakou dobu byl, mohu to tedy potvrdit." "Pokud to nechápete, tak tady Van Vais, nezávislý záhadolog z Ghany, před časem kvůli Zasvěceným kontaktoval naši malou společnost," řekl Arik, "dozvěděl se toho o nich víc než kdokoliv jiný. Netušili, že se k nim přidal proto, aby zjistil, jak to s nimi a s těmi duchy je. Máme teď o nich díky němu pár informací, ale zatím nevíme všechno." "Vaši malou společnost? To dneska může CIA zavolat každý?" zasmál se Pierre. Jeho zrak se však také upnul na podivném symbolu všitém do uniformy Barbary Kentové. Nikdy ho předtím neviděl. A když mu nebylo odpovězeno, jen vyšpulil rty a pokýval hlavou. Přece jen o svých starých spojencích nevěděl vše. "Mě to hned napadlo, že je na tom něco divného, když CIA nemá právo operovat na území Spojených států," zasmál se nahlas. "V tomhle vesmíru je možné všechno, Pierre," povzdychla si Barbara. Poručila všem, aby se dali do pohybu. Agenti se začali líně kolébat noční pustinou. Pierre pokynul na Vilhelma. "Chtěl jste mi naznačit, že tu něco není v pořádku, že?" zeptal se ho. Vilhelm ale neodpovídal. Najednou působil docela jinak, sklesle, smutně, až dětsky. Pierre ho tedy nechal, a dohnal Arika. "Musím Vám tedy poděkovat za krásné setkání. Tohle bylo fakt ve Vašem stylu," prohodil jen tak. "Pierre, máte o tuto... řekněme, záhadu... zájem?" zeptal se upřímně Arik. "Jo," odpověděl jednoduše Pierre. "Tak mě poslouchejte," řekl Arik a zpomalil v chůzi, "děje se tu něco, co může ohrozit celý svět. To je důvod, proč do toho šťouráme. Jsme ale omezení svými schopnostmi i zákony, přestože jsou, jak vidíte, asi jiné, než jste čekal. Proto potřebujeme Lovce kryptidů." "Ti už ale nejsou," zvážněl Pierre. "Tak dejte dohromady nový tým," řekl s takřka motivačním tónem Arik, a jemně rukou Pierrovi ukázal na Tien a Vilhelma, "tým, kterému budeme moci věřit." Pierre se mu podíval do očí. Co Arik řekl, to mínil. "Svět odkaz Lovců kryptidů ještě pořád potřebuje."
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat