pátek 30. září 2022

Obrázek týdne 30. 9. 2022

Září končí! Těžko se mi tomu věří, ale zítra vkročíme již do desátého měsíce roku 2022. Jak je to jen možné? Proč všechny ty pěkné chvíle nenávratně mizí takovou závratnou rychlostí? To jsou otázky, na které si jistě najdete odpovědi sami. Já vám je nedám - je čistě na vás, abyste se začali zajímat o naši percepci času. Co vám ovšem dám je další Obrázek týdne! Toto překrásné dílo zhotovil malíř pravěkých zvířat, učitel biologie a chovatel plazů Christopher DiPiazza v roce 2011. Obrázek je z blogu Prehistoric Beast of the Week, který Christopher píše od roku 2012. Vřele doporučuji podívat se i na další jeho kresby, nejste-li s nimi ještě seznámeni!


Popisek k obrázku: V pravěké Albertě se to schyluje k boji. V řídkém lesíku proti sobě stojí dva samci velkého rohatého dinosaura, kterého jednoho dne lidé zabývající se prehistorickým životem - paleontologové - pojmenují Styracosaurus albertensis. S délkou až 5,5 metru a hmotností dosahující až 2,7 tuny to rozhodně nejsou drobečkové. Je možné, že za jejich střet může touha pářit se s nedalekými samicemi, jež nám však nejsou ukázány. Vyzyvatel, stojící v popředí, otevírá svůj silný zoban, a z hrdla se mu dere bojovné bučení. Jeho protivník pomalu skloňuje hlavu, a ostrým nosním rohem na vyzyvatele míří. Je však nepravděpodobné, že by jej hodlal smrtelně zasáhnout. K bitce dojde až poté, co ani jeden ze samců neustoupí. V tuto chvíli si ukazují svou hlavovou výzdobu, a studují černé pruhy, jež při rychlých pohybech hlavou působí delší, než ve skutečnosti jsou. Pokud však toto zastrašování nebude ani pro jednoho úspěšné, může nastat bolestivý střet. Primitivní boid, tedy zástupce hadí čeledi hroznýšovitých, který se vyhřívá na kmeni padlého stromu, by měl raději rychle zmizet, nechce-li být udupán! Scéna se odehrává před 74 miliony roky v místech, ze kterých bude jednou Dinosauří provinční park, východně od kanadského Calgary.

Christopher letos pracoval na podobné kresbě styracosauřích samců, která se vám zobrazí po kliknutí sem.
Tento týden byl plný novinek! V úterý vyšel minecraftovský addon The Giant Dinosaur Adventure with Nigel Marven, o kterém jsem vás již informoval. Pokud jste hráči Minecraftu, a zatím jste si ho nezakoupili, můžete se podívat třeba na tento gameplay - uvidíte, jestli vás přesvědčí! Rozhodně to vypadá nádherně, a slyšet při hře Nigelův hlas je opravdu třešnička na dortu. Další novinka, kterou prostě musím zmínit, byť nijak nesouvisí se světem prehistorie, je návrat Hugha Jackmana do role Wolverina! Jak víte, jsem velkým fanouškem X-Menů, a ačkoliv mě Hughův návrat do role, kterou se rozhodl v roce 2017 opustit, nijak nepřekvapil (Marvel na něj hodil spoustu peněz, podobně jako na Patricka Stewarta, který svůj slib též porušil a objevil se ve druhém Doctoru Strangeovi), jsem z něj rád. Ano, Hollywood je kapitalistickým, korporátním nepořádkem (a není o moc liberálnější, než za McCarthyho éry, kdy za levicové názory umisťoval umělce na černou listinu), ale víte, jak to je... the little boy in me can still get "excited" about some things.
Včera na mém blogu začal projekt Hadi na poštovních známkách, který bude v dalších týdnech pokračovat! Během října také můžete očekávat začátek nového příběhu... Máte, na co se těšit!

čtvrtek 29. září 2022

Hadi na poštovních známkách I.

Nejste-li na mém blogu noví, pak si možná pamatujete sérii článků s názvem Pravěká zvířata na poštovních známkách, kterou jsem psal v létě 2015, když ještě měly mé stránky docela jiný design, a v jejich záhlaví se skvěl gorgonopsid z Putování s pravěkými monstry. Mezi návštěvníky blogu to byl v té době, kdy ještě psaní komentářů bylo v módě (neberte to ale prosím tak, že bych si dnes nějak stěžoval!), celkem oblíbený projekt. Vtipné je, že jsem s koncem jeho páté části slíbil pokračování, a to už nikdy nepřišlo. Typické, že? Ta série se ztratila v nepřeberném množství článků, které jsem od té doby sepsal... 

Nyní však zcela neohlášeně přicházím s podobnou sérií z patřičného důvodu nazvanou Hadi na poštovních známkách! Mým cílem je prezentovat vám v ní různé cizokrajné kousky, z nichž některé už snad dnes ani neseženete. Spousta subtropických a tropických zemí má mé oblíbené beznohé šupinaté na svých poštovních známkách, a já mám tedy, z čeho vybírat. Vy se můžete jen kochat tím exotickým kouzlem... Mým plánem je, že v každé části vám představím čtyři hadí poštovní známky! Nebudu to dál protahovat, jde se na věc!

Jak říkávala v anglickém překladu komiksová postava Tintina belgického kreslíře Hergé, "great snakes!" Podívejte se na tuto krásnou poštovní známku z Laosu. Je na ní krajta tmavá (Python bivittatus), která se v zemi (jakož i na většině území poloostrova Zadní Indie) vyskytuje. Ochutnává vzduch, zatímco si hoví na větvi nějakého velkého tropického stromu, zrovna tak, jak byly velké krajty (a zrovna tak hroznýši z amerického kontinentu) dříve zobrazovány v ilustracích dobrodružných románů. Tato poštovní známka byla uvedena na trh 15. dubna 2001 při Novoročním festivalu v Laosu (Boun Pi Mai). Rok 2001 byl pro tuto zemi "rokem hadů".


Posuňme se o dva roky blíže k současnosti, a navíc ještě do Spojených států amerických. Na této poštovní známce z roku 2003 se nachází korálovka druhu Lampropeltis elapsoides (nemá český ekvivalent), dříve považovaná za poddruh korálovky sedlaté (L. triangulum). V roce 2003 byla ve Státech vydána celá série poštovních známek s plazy (ač jde o nepřirozenou čili parafyletickou skupinu), nikoliv však pouze s hady - na dalších známkách byli i ještěři a želvy.


Jsem si jist, že vás nepřekvapí přítomnost jediného chřestýše z neotropické oblasti na poštovní známce z Brazílie. Na tomto drobném papírku, který se v jednu dobu jistě ocital přilepen na nemalém množství dopisů, se nachází chřestýš brazilský (Crotalus durissus), portugalsky nazývaný cascavel (a v latinskoamerických zemích, kde se mluví španělsky, cascabel tropical či pouze cascabel). Tato známka byla na trh uvedena v roce 2001. Popravdě, zajímalo by mě, který poddruh by to mohl být... Crotalus durissus marajoensis nebo C. d. terrificus? No, C. d. ruruima to asi nebude, ten byl v Brazílii zaznamenán jen vzácně...


A nakonec ještě nějaký ten mořský had... Zde je tedy vlnožil užovkový (Laticauda colubrina) na poštovní známce z Fidži! Vlnožilům se tam říká dadakulaci. Poměrně matoucí je nápis "sea snake" na této poštovní známce - přestože anglická obecná jména jsou kapitolou sama o sobě, mě je (a vám dost možná též) už od mých teen let známo, že "sea snake" by mělo být spíše označení pro hydrophiiny. Pro laticaudiny, tedy vlnožily, bych osobně používal spíše název "sea krait". Ano, i rodilí mluvčí to občas zaměňují, a popravdě, může se vám to zdát jako prkotina (a také to prkotina je), ale já si prostě nemůžu pomoci... Jinak je na poštovní známce vyobrazena již zesnulá britská královna, o které pár "zlobivých" kluků z dělnické třídy v sedmasedmdesátém složilo suprovou písničku.


To byly první čtyři poštovní známky s hady! Zdá se vám, že jich bylo málo? Nebojte, za nepříliš dlouhou dobu vám ukáži další!

středa 28. září 2022

Červencový návrat harpyje pralesní do Kostariky

Dravci, tedy raptoriální denní ptáci z řádu Accipitriformes, dokáží každého zaujmout. Snad není člověka, který by nebyl potěšen ze zahlédnutí poštolky či káněte. Velcí dravci, jako sup hnědý (Aegypius monachus), přímo hrají na lidskou představivost - jen těžko se nám o nich smýšlí jinak, než jako o potomcích stejně úžasných a mnohdy opeřených zabijáků, kterými byli jejich příbuzní z druhohor. Je těžké potlačit fascinaci i z dalšího velkého dravce, toho největšího v Latinské Americe - harpyje pralesní (Harpia harpyja). S rozpětím křídel až 224 centimetrů, hmotností od 4 do 9 kilogramů (menší samci váží průměrně 4 až 6 kilogramů, větší samice 6 až 9 kilogramů), a zobákem (culmen) dlouhým až 6,5 centimetru je to bez pochyby majestátní jestřábovitý, a řadí se mezi zvířata, která ekoturisté navštěvující Střední a Jižní Ameriku chtějí vidět nejvíce. Také je každému nadšenci do světa zvířat známo, že se jedná o národního ptáka Panamy. Tam se harpyjím daří vcelku dobře - v roce 2012 hnízdilo v zemi 227 párů; nejvíce v Národním parku Darien u hranic s Kolumbií. Podstatně hůře jsou na tom harpyje ve středoamerické zemi, se kterou Panama sousedí, v Kostarice. Tam jsou totiž v podstatě vyhynulé anebo velmi vzácné. Podle některých zdrojů je možné se s nimi setkat na poloostrově Osa, je to ale jako hledat jehlu v kupě sena. Asi před dvaceti lety byly na Ose pořízeny na dlouhou dobu poslední fotografie divokých harpyjí na území Kostariky. Je znám případ jedné harpyje, která přeletěla hranice Panamy a Kostariky, a usídlila se v Národním parku Corcovado na Ose. Vytvořila hnízdo, nakladla do něj jedno vejce a pak se starala o zdravé mládě. Její postup byl sledován strážcem parku. A pak najednou oba zmizeli. Vyprávělo se o tom, že jakýsi pytlák na strom vyšplhal, ptáče ukradl a ilegálně ho prodal za velké peníze. Od té doby nebyly harpyje v Kostarice viděny. Sem tam po nich někdo nalezl nějakou stopu - to se v lednu 2020 poštěstilo i dr. Andrewu Whitworthovi, který při výpravě na Osu našel lebku chápana poznamenanou harpyjím útokem. Jinak se však po kostarických harpyjích slehla zem. Až do července 2022.

Harpyje pralesní vyfotografovaná v Brazílii. Obrázek ze stránek Jaguars of Pantanal

Stalo se to ve čtvrtek 21. července. Skupinka turistů se zrovna nacházela v automobilu na silnici mezi návštěvním střediskem Mirador de Pizote a obcí Boca Tapada de San Carlos na severu Kostariky. Jedná se o dobré místo pro birding; spousta nadšených pozorovatelů ptáků ho navštěvuje kvůli více než 400 ptačích druhů, včetně kolpíků růžových (Platalea ajaja), ibisů hnědých (Plegadis falcinellus) nebo tukanů krátkozobých (Ramphastos sulfuratus), též nazývaných tukan žlutoprsý. Někteří pozorovatelé ptáků již na internetu teorizovali, že pokud se někdy ze sousedních států do Kostariky zatoulá další harpyje, ocitne se buď na Ose, anebo právě v oblasti Boca Tapada. A měli pravdu. Lesy v této oblasti jsou pro harpyje jako stvořené - anebo přesněji, jsou právě takové, jaké harpyje v Kostarice k životu potřebovaly, než byly ze země vytlačeny. Na severu Kostariky jsou tyto rozsáhlé porosty napojeny na ještě větší lesní plochy rezervace Indio Maíz v sousední Nikaragui. V Indio Maíz není harpyje pralesní tak vzácná. Právě proto je možné, že na území Kostariky harpyje potají hnízdí třeba už několik let, ale neexistuje pro to žádný důkaz. Tito ptáci se zkrátka nenechají jen tak zahlédnout. Turistům, kteří měli to štěstí, že oficiální návrat harpyje do Kostariky byl letos ohlášen ve spojení s jejich jmény, se ptáka podařilo spatřit zkrátka z toho důvodu, že se nacházeli na silnici vedoucí džunglí. Taková místa jsou vždy dobrá ke spatření nějakého zvířete, jež se na něj náhodně zatoulá. Nesporným důkazem tohoto oficiálního návratu harpyje do Kostariky je fotografie pořízená na mobil Henrym Antoniem Solisem Loriou. Jakmile se objevila na internetu, kostaričtí pozorovatelé ptáků se okamžitě do oblasti vydali, ale harpyji se jim bohužel nepodařilo najít. Avšak kdyby nic jiného, alespoň se nyní ví, že se harpyje do Kostariky přinejmenším čas od času zatoulají, a to nejen z Panamy, odkud jsou jistě všechny ty harpyje tajemně se objevující na Ose, ale i z Nikaragui. 

Harpyje z Boca Tapada, vyfotografovaná 21. července 2022. Obrázek z webu Mongabay

Je otázkou, jak to bude s harpyjemi v Kostarice dál. Nastane třeba někdy v budoucnu reintrodukce? Vrátí se největší středoamerický dravec do nejdivočejší středoamerické země podobně, jako se v 90. letech vrátili vlci do Národního parku Yellowstone v USA? Doufejme, že ano. Kostarika se o svou přírodu stará dobře, a to jí v roce 1987 zbývalo jen 20 % lesů. Od té doby lesní porosty v zemi "narostly" o 150 %. Národní park Corcovado se možná již harpyjemi pyšnit nemůže, a pořád jsou v něm vzácní i jaguáři a jejich hlavní kořist, pekari bělobradý (Tayassu pecari), ale jinak poskytuje útočiště skutečně nemalému množství druhů. V rezervaci Pacuare se zase dobře starají (nejen) o kožatky velké, jež díky tomu zažívají v Kostarice comeback. Uvidíme, jak se situace v zemi vyvine pro harpyje. Každopádně je stále možné se tam s nimi setkat, byť jsou to třeba ptáci, kteří přiletěli odjinud.

Zdroje informací pro napsání tohoto příspěvku:
Harpy Eagle Seen in Costa Rica, July 21, 2022 (Costa Rica Living and Birding)

Doufám, že se vám tento článek líbil. Vsadím se, že harpyje máte také rádi. Není pochyb, že si zaslouží obývat území, ze kterých byly vlivem člověka vytlačeny!

úterý 27. září 2022

Opisthiamimus gregori - Příbuzný hatérie z Morrisonského souvrství

Před dvanácti dny, ve čtvrtek 15. září, byl ve vědeckém časopise Journal of Systematic Palaeontology vydán popis nového druhu jurského plaza, který patřil do řádu hatérií (Rhynchocephalia). Na rozdíl od své jediné přežívající sestřenice, která žije na ostrovech Nového Zélandu, nepatřil do čeledi Sphenodontidae, ale rozhodně s ní měl společné to, že to byl zástupce podřádu Sphenodontia. David G. Demar Jr., Marc E. H. Jones a Matthew T. Carrano, kteří popis zhotovili, pro něj vybrali jméno Opisthiamimus gregori. Jeho rodový název odkazuje na rod Opisthias, dalšího fosilního zástupce řádu hatérií, který s ním má jedno společné - jeho fosilie totiž pocházejí ze stejného souvrství. Druhá polovina rodového jména znamená "napodobitel". Druhové přízvisko zvířete odkazuje na Josepha Gregora, preparátora fosilií, který se na výzkumu podílel. Čtyři exempláře včetně holotypu, na základě nichž byl tento druh popsán, byly nalezeny v severním Wyomingu, a pocházejí z Morrisonského souvrství, které vydalo světu fosilie proslulých pozdně jurských dinosaurů, jako byli Allosaurus, Stegosaurus, Brachiosaurus, Kaatedocus nebo Camptosaurus. Mimoto v minulosti vydalo také pozůstatky tří dosud popsaných jurských hatérií - těmi jsou Eilenodon, Theretairus a již zmíněný Opisthias. Je důležité však vědět, že Eilenodon a Theretairus byli popsáni na základě jediné části těla - spodní čelisti, případně s nějakými těmi zuby. Opisthias je znám na základě celé lebky z Dinosaur National Monument. V případě opisthiamima je to jinak, neboť typový exemplář je v podstatě takřka kompletní kostrou. Je dobře zachován až po oblast pánve. Rozhodně je to vzácnost, křehké kosti drobných živočichů totiž nefosilizují tak snadno, jako kosti těch větších. Druhý exemplář pak sestává z částečně zachovalé lebky se spodní čelistí, třetí z části os dentale, a poslední z obratlového komplexu atlas/axis. Výše uvedení výzkumníci tyto exempláře vystavily rentgenové mikrotomografii, aby vytvořili trojrozměrný model opisthiamimovy lebky, a aby zjistili více o anatomii jeho kostry. Celkově byla tato hatérie dosti podobná těm dnešním, což ostatně není překvapivé, neboť tato skupina "lepidosauriánů" svou stavbu těla nezměnila po nějaké dvě stovky milionů roků. Na rozdíl od dnešních hatérií však Opisthiamimus působil trochu robustněji.

Opisthiamimus si vychutnává splešťulí oběd v blízkosti alosauřího hnízda. Obrázek od Julia Csotonyiho

Úžasné je, že typový exemplář, tedy ona takřka kompletní kostra, byl nalezen nepříliš daleko od hnízda alosaura. Je snad možné, že ještěr, kterého Big Al sežral v Baladě o Alosaurovi (Walking with Dinosaurs: The Ballad of Big Al), byl právě opisthiamimem, aniž by si to tvůrci filmu, jistě zahlcení natáčením v prehistorických časech a nevěnující pozornost každému drobnému plazu, uvědomili? Možná. Opisthiamimus byl od nozder po konec ocasu dlouhý 16 centimetrů. To není moc, nebyl to žádný macek. Dnešní tuatary jsou sice poněkud štíhlejší, než byl on, ale dokáží dorůst mnohem větší velikosti - délky až 80 centimetrů a hmotnosti i 1,3 kilogramu. Vzhledem k tomu, že jsou to dlouhověcí tvorové, si však určitě lze představit většího a staršího opisthiamima, který dosáhl i dvojnásobné velikosti. Autoři jeho popisu se o tom nezmiňují, ale to, že hatérie žijí více než 100 let není pro nikoho jistě žádná novinka (dokonce panují i názory, že někteří jedinci v zajetí mohou dosáhnout věku 200 let). Rostou během prvních 35 let svých životů. Jak starý byl typový exemplář opisthiamima v době, kdy zahynul, to se neví. Rentgenová mikrotomografie lebky poskytla vědcům pohled do vnitřku tlamy tohoto plaza, a na základě tvaru jeho zubů usuzují, že požíral bezobratlé. Byl to tedy insektivor. Preferoval hmyz s tvrdší tělesnou schránkou, třeba skrytorohé (Nepomorpha), mezi které patří i naše splešťule blátivá (Nepa cinerea); zástupci tohoto infrařádu v rámci řádu polokřídlých se ve fosilním záznamu objevují už na začátku triasu, a Opisthiamimus se s nimi v pozdní juře v Severní Americe jistě setkával. 

Rekonstrukce lebky opisthiamima. Obrázek z článku Demara Jr. a jeho kolegů

Zdroje informací pro tento příspěvek:
Tuatara (Wikipedia)

pondělí 26. září 2022

Kobrovka antilská - Kriticky ohrožený had z Guadeloupe

Je nejvyšší čas seznámit vás s dalším hadím druhem! Přestože od napsání popisku korálovky mexické na začátku srpna na vás jako bonus v rámci projektu "Šupinatí z Jihoafrické republiky" zaútočila zmije Schneiderova, troufám si tvrdit, že ta několikatýdenní pauza od hadů měla příliš dlouhého trvání. A tak je tu konečně slíbený článek o kobrovce antilské!

Latinský název: Alsophis antillensis,
Rozšíření: Guadeloupe,
Velikost: délka maximálně 1 metr.
Do rodu kobrovek (Alsophis), který patří mezi užovkovité (Colubridae) podčeledi šnekožroutovitých (Dipsadinae) a v rámci ní pak s dalšími devíti rody do tribu Alsophini, se řadí celkem osm druhů. Vyskytují se na ostrovech v Karibském moři. Mnozí z nich jsou endemity, s nimiž se setkáme pouze na jednom či dvou ostrovech; takový Alsophis danforthi (nemá český ekvivalent) je k nalezení pouze na guadeloupském souostroví Îles des Saintes, a A. manselli zase žije pouze na Montserratu. Rovněž tak má velmi omezený areál rozšíření kobrovka antilská, se kterou je možné se setkat jen na ostrovech Base-Terre a Grande-Terre - dvou hlavních ostrovech francouzského zámořského území Guadeloupe. V minulosti byl tento druh k nalezení také na ostrově Marie-Galante, třetím největším ostrově z Francouzských Antil, tam je však podle Červeného seznamu IUCN vyhynulý (data jsou z července 2015). Kobrovka antilská je klasifikována jako kriticky ohrožený druh, jehož počty klesají. Za její zmizení z Marie-Galante může introdukce asijské promyky zlaté (Herpectes auropunctatus, též Urva auropunctata), jež je jedním ze stovky nejhorších invazivních druhů celého světa. Nemalé množství problémů způsobuje kobrovkám i predace ze strany krys, dalších nepůvodních obyvatel Guadeloupe, zavlečených do křehkého ekosystému těchto ostrovů lidskými osadníky. Nemalé škody způsobila populaci kobrovky antilské i perzekuce lidmi, kteří se stále nevymanili ze zastaralých a přehnaných strachů z beznohých, šupinatých plazů. Od roku 1980 kobrovka antilská vymizela z naprosté většiny svého původního areálu rozšíření. I na Base-Terre a Grande-Terre je její výskyt poněkud ostrůvkovitý. Změna jejího přirozeného prostředí v zemědělskou krajinu také ničemu nepomohla. Přirozenou domovinou tohoto hada jsou listnaté lesy, okraje mangrovových porostů, pobřežní křoviny a tropické suché i vlhké lesy. Kobrovky antilské dokáží přežít na horských pastvinách nebo v zahradách a plantážích, ale právě v takových umělých habitatech jim hrozí větší nebezpečí ze strany člověka či zavlečených anebo domácích zvířat. Kobrovky obecně loví hlavně ještěry, zvláště pak anolise, je však známo, že se občas rády přiživí i na nějaké té žábě, hlodavci, ptákovi nebo jiném hadovi. Aktivní jsou za dne, od rozednění po soumrak. Disponují jedem; jsou to opisthomegadonti, mají zvětšené zadní jedové zuby napojené na Duvernoyovy žlázy, ze kterých se po pořádném zakousnutí do těla kořisti tlačí paralyzační koktejl. Vůči člověku je kobrovka antilská, stejně jako všechny její příbuzné, naprosto neškodná. Je-li chycena do rukou, ve většině případů se ani nepokusí kousnout. Místo toho se brání vypouštěním velmi nepříjemně páchnoucího sekretu z kloaky. Pokud jím pokryje tělo útočníka, nejspíše ho donutí, aby ji pustil. Co se vzhledu týče, je tento štíhlý had zbarven tmavě; záda má tmavě hnědá až černá. Na bocích se střídají černé fleky s bílými; bílé nebo žluté skvrny pokrývají také záda, a to ve dvou řadách. Platí, že zádové skvrny se nenacházejí přesně jedna vedle druhé, ale spíše se nalevo a napravo postupně střídají. V podstatě se jedná o přerušované pruhy. Bříško je zhruba krémové barvy. Jakožto typický diurnální had má kobrovka antilská kulaté zorničky. Tento druh byl v roce 1837 popsán německým přírodovědcem Hermannem Schlegelem pod názvem Psammophis antillensis. Později byl řazen do rodu Dromicus, do něhož patřila třeba i kobrovka kubánská (Cubophis cantherigerus). Stejneger nakonec v roce 1904 tohoto hada přeřadil do Fitzingerem zavedeného rodu Alsophis. Druhy A. manselli, A. sibonicus, A. danforthi a A. sanctonum byly dříve považovány za poddruhy kobrovky antilské. Na Guadeloupe se tomuto hadovi říká "kouwès nwé". Jde-li o romnožování, rozhodně nemůže být opomenuto, že samci mají bikalykulátní, dvoulalokový hemipenis; značná část těchto laloků není ničím výrazným pokryta. Samice kladou vejce, jde tedy o oviparní (vejcorodý) druh. Jinak se toho však o rozmnožování těchto hadů moc neví. U všech kobrovek rodu Alsophis platí, že samice jsou větší, než samci.

Příště užovka purpurová!

neděle 25. září 2022

Další fotografie obojživelníků z letošního léta

Sliboval jsem vám další várku vlastních fotek, a konečně je tu! Tak trochu tím naváži na podobný příspěvek, který jsem do rubriky Mé obrázky napsal 6. července. Letošní léto jsem si velice užil, a prakticky neustále jsem byl na stopě nějakému tomu obojživelníkovi. Ze své lásky k této skupině obratlovců se již na svém blogu vypisuji mnoho let, ostatně i proto se od minulého roku snažím, aby tu každý březen patřil alespoň na nějakou dobu žábám a dalším "amfibiánům". Přestože jsem též na plazy, mám z letošního léta podstatně méně fotek našich šupinatých přátel (nepočítáme-li nezanedbatelné množství plazích fotografií ze zoo, která jsem navštívil, včetně a nepříliš překvapivě té pražské), než fotek obojživelníků. A zvláštní zřetel jsem opět věnoval těm bezocasým, tedy žábám. Znáte to... Jdete k vodě, a najednou se z rákosí vynoří krásný skokan, a když máte po ruce zrcadlovkové dělo, tak ho prostě blejsknete, aniž by vám dal svůj souhlas! Vsadím se, že za chvíli tyto mé fotky začnou ukazovat v Blesku...

Některé z fotografií, které vám zde představím, vám možná nepřijdou extrémně povedené, ale o to nejde. Ano, fotografování zvířat může být sem tam frustrující - máte v hlavě perfektní fotografii, ovšem podmínky k její vytvoření nejsou nejlepší. Vím, že se mi nejlépe obojživelníci fotografují po setmění - to proto, že zkrátka celou scénu ozáříte, a nemusíte bojovat s nekvalitním slunečním světlem někdy odpoledne, když je obloha zatažena. Doufám, že si tuto malou přehlídečku užijete...

Skokani jsou všude. Většina z nás si asi při vyslovení slova "žába" představí skokana (nebo to tak mám alespoň já). Jsou to ty nejobyčejnější žáby, a přitom mě nikdy neomrzí je fotografovat. Kdykoliv, když jdu k vodě - ať už někde na předměstí středoevropského města nebo uprostřed liduprázdného lesa - nějakého uvidím. Jen, co přijdu k potůčku, už v trávě na jeho březích něco hopsá. Toto je fotografie jednoho takového potůčkového hopsala z července. Pořídil jsem jich několik, toto je jen výběr.


Tato fotka z konce července vám nemusí připadat zrovna povedená, ale já jsem za ni přesto rád. Můj zelený přítel byl ode mně docela daleko, a já si ho musel vyfotografovat se čtyřiceticentimetrovým objektivem z nízkého kopečka. Vegetaci, která ho zakrývala, jsem zkrátka odstranit nemohl. V jednu chvíli jsem při zaměřování skoro spadl do jámy, ve které nehybně ležel! Prvotřídní zážitky!


A teď ropuchy! Od napsání předchozího příspěvku tohoto typu jsem fotografoval minimálně čtyři, a dvě z nich vám tady ukáži. Minule jsem vám představil pár pěkných macků, tak se tentokrát seznámíte zase se dvěma drobky... Podívejte se na tohle roztomiloučké zvířátko!


Další ropucha, jejíž fotku pro vás mám, mi udělala velkou radost jednoho pátečního srpnového večera v západních Čechách. Vracel jsem se z idylických polí ve stínu zamlžené Šumavy, kde jsem se setkal s papouškem, jenž někomu zřejmě unikl, a volně poletoval nad loukami, na nichž se pásli koně. Měl jsem za sebou přeskočení elektrického ohradníku, neboť jsem se jakýmsi nedopatřením ocitl na soukromém pozemku, a pak, když se setmělo, jsem téměř šlápl na tuto překrásnou ropuchu, která si jen tak seděla na kraji staré cesty! Následovaly dvě fotografie a vybitá baterie foťáku... Stálo to ale za to!


Jak již určitě víte, mám velice rád kuňky obou našich druhů. Když víte, kde je hledat - i ve středních Čechách nebo na Vysočině, kde jich opravdu ubylo - téměř vždy na ně narazíte. Semipermanentní louže v lesích, tůňky v lomech... tam je vždy šance, že se s nimi potkáte. Nápadné "ung, ung, ung" kuňky žlutobřiché či "unk, unk, unk" kuňky obecné vám občas také pomůže zaměřit, kde se vlastně tyto droboučké žabičky nacházejí. Zde je fotografie jedné z nich z druhé poloviny srpna.


Opravdu by mě zajímalo, co si myslí ty mouchy, které se vždy z jakéhosi důvodu rozhodnout flash-bombnout mé žáby! Dnes chce být celebritou opravdu každý špinavec... Tady je ještě jedna fotografie ze začátku září. Jinak mám však fotek kuněk v různých fázích vývoje na různých lokalitách z letošního léta tuny!


A nakonec ještě podzimní fotka kuňky, pořízená dnes, pětadvacátého září. Udělala mi velkou radost, a svůj ochlazující se domov sdílela se dvěma velkými kuňčími pulci, z nichž jednomu už z těla vyrůstaly pěkně dlouhé zadní nožky. Není to tak dávno, co se ještě kuňky žlutobřiché rozmnožovaly - končí s tím tak na konci srpna!


Se zvířaty, která fotografuji, nemanipuluji, tudíž někdy je na fotografii příliš mnoho vegetace. Jak jsem však již psal v předchozím článku s mými fotkami obojživelníků, nechci je příliš rušit. Možná jsem zahlcen svými představami o setkání s jakýmsi bipedním obrem, ale věřím, že jsem schopný poznat, když je ropucha nebo skokan nervózní z mé přítomnosti už pár metrů od nich. Nejlepší je volně žijící zvířata nerušit, a nebrat je do rukou, pokud to není opravdu nutné (tudíž z důvodů důležitějších, než fotografických).

Snad jste si tuto malou přehlídku užili! Během podzimu bych rád do rubriky Mé obrázky přispěl várkou fotografií svých dinosauřích modelů. Nevím však, kdy se k tomu dostanu...

sobota 24. září 2022

Protocodium sinense - nově popsaný druh ediakarské zelené řasy

Ve středu 21. září byl ve vědeckém časopise BMC Biology publikován článek popisující nový druh kambrické zelené řasy, jehož autory jsou Shu Chai a Hong Hua z Číny a kanadský vědec Cédric Aria. Společně pracovali na výzkumu první a nejstarší zelené řasy, jež se zachovala ve třech rozměrech. To jim umožnilo prozkoumat její vnitřní strukturu do nejmenšího detailu. Všech pět exemplářů, na základě nichž řasu popsali, pochází ze souvrství Dengying na jihu čínské provincie Šen-si. Horniny tohoto souvrství jsou ediakarského stáří - datují se do doby před 551 až 541 miliony let. Řasa byla pojmenována Protocodium sinense, což znamená "prvotní Codium z Číny". Odkazuje na Codium, rod mořských řas, s nimiž se můžeme setkat i v dnešním světě; většina jeho druhů je k nalezení v Pacifiku, ale některé druhy žijí i na pobřeží evropských zemí (Spojeného království, Irska nebo třeba Norska). Tato pradávná řasa je dnešnímu rodu Codium velmi podobná, a proto byla zařazena do stejného řádu (Bryopsidales) i čeledi (Codiaceae). Žila před 541 miliony roky ve společnosti podivných, přisedlých trubkovitých metazoánů rodu Sinotubulites či nálevkovitých živočichů rodu Cloudina. Nalezené exempláře protocodia mají v průměru zhruba 472 až 540 mikrometrů, a jsou kulatého tvaru. Vnější vrstva je pokryta kyjovitými trubičkami o délce zhruba 102 až 123 mikrometrů. Vědci se na tyto fosilie podívali s pomocí elektronového mikroskopu, a ozářili je také rentgenovými paprsky. Díky tomu mohli vnější vrstvu s kyjovitými trubičkami takříkajíc prorazit, a podívat se na vnějšek drobných řasových "kuliček", tvarem se podobajících pylovým zrnům. Míra zachování těchto exemplářů je fantastická - to proto, že původní organický materiál byl nahrazen fosfátem. Zajímavé je, že Protocodium, byť bylo jednobuněčné, již disponovalo tenkými vlákénky, které by se daly označit jako "sifonky". Těmi jsou vybaveny pozdější (a dnešní) mnohobuněčné zelené řasy, včetně těch, které si představíme při vyslovení anglického slova "seaweed". Popsání tohoto druhu je důležité hlavně kvůli tomu, že všechny prekambrické zelené řasy, kterým dosud vědci věnovali pozornost, byly v podstatě plochými, dvourozměrnými fosiliemi. Díky výzkumu protocodia však nyní víme něco víc o jejich morfologii. Jen pro úplnost, nejstarší fosilie organismů, které se podobaly zeleným řasám, jsou staré okolo miliardy let, tudíž jsou ještě podstatně starší, než Protocodium. Nebyly to však pravé zelené řasy. O původu této skupiny nám nyní objev protocodia přináší nové informace. To, že se zástupci čeledi Codiaceae za posledních 541 milionů let takřka nezměnili, a to jak uvnitř, tak zvnějšku, také o mnohém vypovídá. Protocodium tak trochu potvrzuje, že Codium a jeho příbuzní jsou jakýmisi žraloky mezi zelenými řasami. Zároveň posouvá nám známou historii zelených rostlin (Viridiplantae) - jež zahrnují jak zelené řasy, tak všechny suchozemské a vodní rostliny - o něco dál do minulosti.

Dva exempláře protocodia pod elektronovým mikroskopem (a), "mikro-cétéčkem" (b, c), a při snímání zvnějšku (d). Obrázek z článku výše uvedených odborníků, odkaz níže

Dnešní Codium fragile, jeden ze 131 druhů rodu Codium. Obrázek od Assynt Field Club

Zdroj informací pro tento příspěvek:

Co na to říkáte? Zelená řasa z ediakaru, ze samého konce proterozoika! Skvělé, nemyslíte?

pátek 23. září 2022

Obrázek týdne 23. 9. 2022

Po dvou týdnech, během nichž pátky patřily Správci dinosauřího parku Danovi Jamesonovi (který vlastně už není správcem!), je tu konečně další příspěvek do obrázkové rubriky. Je možné, že jste se právě vrátili z komunálních voleb, a jste kvůli nim trochu roztřeseni - anebo jste snad nervózní z toho, co vás na nich čeká zítra. Nemusíte se však bát, neboť se vás dalším Obrázkem týdne pokusím přemístit z těchto nejistých časů do dob mnohem půvabnějších. Ne vše, co se v nich odehrávalo, však bylo každému zrovna dvakrát příjemné. Sem tam se třeba kousalo do hlav. To dokazuje tato nádherná kresba miamského ilustrátora a herpetologa Gabriela N. Ugueta. Řekněte, není to skvělé dílo?


Popisek k obrázku: Karbonský vodní dráček bojuje s obojživelnou obdobou hadů. Diceratosaurus brevirostris, lepospondyl z čeledi Diplocaulidae, zaútočil na hadovité tělo aistopoda druhu Oestocephalus amphiuminus. Červoru podobný, beznohý obyvatel bažiny sebou kroutí, a snaží se z diceratosaurových čelistí vyprostit. Obtáčí svůj ocásek okolo jeho ze stran zploštělého ocasu, a přitom se mu zakusuje do hlavy. Drobné, ostré a dozadu zakřivené zoubky se zanořují do dráčkova masa jen nějaký centimetr za jeho pravým okem. Při tom Diceratosaurus své sevření zesiluje. I jeho zuby jsou ostré, a již brzy prorazí oestocephalovu hladkou kůži. Za pár vteřin se voda zbarví doruda, nebude-li oestocephalův pokus o únik predátorovi úspěšný. Scéna se odehrává v pozdním karbonu na území dnešního Ohia ve Spojených státech amerických. Zatímco diceratosaurovy fosilní pozůstatky byly nalezeny jen zde (nějakých padesát exemplářů bylo nalezeno v jednom ohijském dole), zkameněliny oestocephala se našly i ve státě Illinois, a dále za Atlantikem až v České republice. Obě tato zvířata popsal Edward Drinker Cope; oestocephala popsal v roce 1868, a diceratosaura (pod názvem Tuditanus brevirostris) pak v roce 1875. 

Gabriel N. Ugueto začal na této kresbě pracovat v říjnu 2020. Po kliknutí sem si můžete prohlédnout, jak vypadala v počátcích.
Mimoto bych vás chtěl informovat o tom, že britský televizní moderátor dokumentů o přírodě Nigel Marven, jehož díla zmiňuji prakticky neustále (nebojte se však, nejsem za to placen), bude na konci září přítomen na slovenském festivale Ekotopfilm. Doporučil bych vám podívat se na rozhovor, který s ním natočili na loňském Ekotopfilmu.
Co pro vás připravuji? Pomalu se začínám propracovávat k novému příběhu... Zatím neprozradím, o čem bude - rozhodně ale očekávejte něco zbrusu nového! Nový příběh však začne vycházet až později během podzimního období. V příštích dnech pro vás napíši slíbený hadí článek, a možná na blog nahraji i nějaké své nové fotografie. Užijte si víkend, a neberte prosím ty mé poznámky o volbách v úvodu článku nějak útočně (rád vtipkuji)!

čtvrtek 22. září 2022

Acer alaskense

Acer alaskense je jedním z alespoň devětapadesáti druhů javoru (rod Acer), které jsou známy pouze z fosilních pozůstatků. V roce 1987 jej na základě jediného nalezeného fosilního listu popsali Jack Albert Wolfe a Toshimasa Tanai v článku zabývajícím se systematikou, fylogenezí a distribucí javorů na západě Severní Ameriky v kenozoiku. Typový exemplář, tedy list, který Wolfe a Tanai zkoumali, byl nalezen v horninách souvrství Chickaloon v údolí řeky Matanusky na středojihu Aljašky, datujících se do epochy paleocénu před 54 miliony let. A. alaskense, jediný zástupce sekce Acer sect. Alaskana, je dodnes nejstarším známým druhem javoru; třeba takový A. hillsi je znám z raného eocénu kanadské Britské Kolumbie, a A. douglasense je zase znám z raného eocénu Aljašky, ovšem A. alaskense tyto druhy ve fosilním záznamu "předbíhá" ještě o pár milionů let. Paleocénní vrstvy Chickaloonu jsou obnaženy v uhelném dole Even Jones, a právě z této lokality typový exemplář pochází. U listu A. alaskense se projevovalo řídké rozvětvené žilkování, srovnatelné s žilkováním listů javorů ze sekce Acer sect. Spicata, kam patří tři dnes žijící druhy; javor ocasatý (A. caudatum) z podhůří Himálaje, asijský A. ukurudense (nemá český ekvivalent) a javor klasnatý (A. spicatum) ze Severní Ameriky. Co se struktury týče, je list tohoto pravěkého javoru stavěn docela jednoduše. Má oválný tvar, a jeden laterální listový lalok - v realitě však listy tohoto stromu disponovaly dvěma až třemi listovými laloky; pravděpodobnější je, že na zdravých listech byly laloky tři. Některé druhy javorů mají listových laloků více; třeba dnešní javor modrošedý (A. caesium) z jižní až východní Asie jich má na každém listu pět, a náš javor mléč (A. platanoides) jich má na každém listu pět až sedm. Je možné, že počet laloků na listech javorů v průběhu jejich vývoje stoupal. Zpevnění žilek v listu A. alaskense nemá u současných javorů obdoby, byť Wolfe a Tanai ve svém článku uvedli možnost, že se jedná spíše o jakousi odchylku, a že žilky nemusely být takto zpevněny u každého (a třeba zdravého) listu. Jeho terciární žilky byly napojeny na sekundární žilky způsobem, který je u současných druhů skutečně nevídaný, což samo o sobě u autorů popisu vzbudilo podezření. Velikostně byl tento list asi tak středně velký; některé dnešní druhy javorů, třeba javor dlanitolistý (A. palmatum) z východní Asie, mají listy dlouhé jen 4 centimetry (v případě poddruhu A. palmatum palmatum tedy 4 až 12 centimetrů), zato takový Acer macrophyllum (nemá český ekvivalent) ze západního pobřeží Severní Ameriky má listy o délce až 30 centimetrů (viz obrázek). Nalezený list A. alaskense je dlouhý 10,5 centimetru, a je 8 centimetrů široký. Jinak se toho o tomto vyhynulém druhu stromu ví jen velmi málo. Žádné další exempláře dosud nalezeny nebyly. Holotyp je dodnes uložen v paleobotanických sbírkách Národního přírodovědného muzea Smithsonovy instituce ve Washingtonu D.C. Vypadá to, že javory se však na severozápadě Severní Ameriky nevyvinuly; předkové aljašského javoru pocházeli z východní nebo severovýchodní Asie. Odtamtud se javory během paleogénu rozšířily po zbytku Severní Ameriky, a dále po Evropě, přičemž také kolonizovaly jižní a jihovýchodní Asii (setkáme se s nimi i na Sumatře a Jávě). Na jih od rovníku dnes žije jen jeden druh, a to A. laurinum (bez českého ekvivalentu). Celkově do rodu Acer patří více než 130 žijících druhů, a patří tak mezi druhově nejhojnější rody z čeledi mýdelníkovitých (Sapindaceae). Javory bývají 10 až 45 metrů vysoké stromy. O jejich spojení s kanadskou vlajkou a s javorovým sirupem, či o spojení s včelařením, už asi není třeba se rozepisovat.
Stručný popis A. alaskense najdete na anglické Wikipedii. Mnoho informací pro tento příspěvek však bylo čerpáno z Wolfeho a Tanaiova článku, který se dá volně stáhnout na internetu.

Příště Eucommia montana!

středa 21. září 2022

Pravěká zvířata pojmenovaná podle mýtických stvoření: Idmonarachne

Série "Pravěká zvířata pojmenovaná podle mýtických stvoření", započatá na mém blogu opravdu už někdy v pravěku, se vrací, a s pomstou! Není jistě nadšena z toho, že jsem si od ní dal takřka pět měsíců trvající přestávku. Všichni to ale známe - žádný vztah nevydrží, když mu na čas nedáte sbohem, a nenajdete si něco zajímavějšího... A teď, pokud jste nebyli dotčeni výjimečně trošičku provokativnějším úvodem příspěvku, se pojďme seznámit s Idmonarachne!

Jméno: Idmonarachne brasieri,
Zařazení: Arthropoda, Chelicerata, Arachnida, Tetrapulmonata,
Období: pozdní karbon, před 305 až 299 miliony let,
Etymologie: pojmenována podle dvou postav z řecké mytologie.
V roce 2016 popsali Russel Garwood z Manchesterské univerzity a jeho kolegové druh karbonského pavoukovce na základě nádherně zachovalé fosilie z Montceau-Les-Mines ve východofrancouzském regionu Bourgogne-Franche-Comté. Pomocí počítačové tomografie vytvořili model, který jim umožnil podívat se na každý detail tohoto výtečně zachovalého exempláře, pocházejícího ze svrchnokarbonských vrstev datujících do stupně stephan (před 305 až 299 miliony let; podle jiné literatury před 307 až 299 miliony let). Učinili trojrozměrnou analýzu těla tohoto pavoukovce, kterého zařadili do kladu Tetrapulmonata, zahrnujícího jak pavouky (Aranae), tak bičnatce (Thelyphonida), krabovce (Amblypygi) a krátkochvosty (Schizomida). Na základě výzkumu jeho tělesných znaků Garwood se svými kolegy zjistil, že tento bezobratlý tvor měl vývojově nejblíže k vyhynulé skupině Uraraneida, která se ve fosilním záznamu objevuje ve středním devonu a mizí ve středním permu (ač z barmského jantaru křídového stáří pochází rod Chimearachne, a ten byl vědci, kteří ho popsali, mezi uraraneidy zařazen; podle jiného výzkumu byl ale této skupině blízce příbuzný, a nebyl jejím členem). Pro uraraneidy bylo typické, že jim chyběly pravé snovací bradavky, jaké mají pavouci. Pavoukovec z Montceau-Les-Mines je postrádal též. Garwood a jeho kolegové se rozhodli tohoto bezobratlého pojmenovat Idmonarachne brasieri. Zatímco jeho druhové přízvisko ctí profesora Martina Brasiera, paleobiologa a astrobiologa z Oxfordské univerzity, který ze světa odešel v roce 2014, rodové jméno pavoukovce odkazuje na významné figury ze vzdálenějšího úseku lidské historie, konkrétně tedy ze starověku. Je totiž odkazem na Idmóna z Kolofónu v Lýdii a jeho dceru Arachné. Obě tyto postavy byly proslaveny epickou básní Arachné ze 6. knihy Proměn, nejvýznamnějšího díla řeckého básníka Publia Ovidia Nasa. Příběh Arachné byl tragický - byla proměněna ve tvora, který se Idmonarachne nebo našim přátelům, kteří i v zimě tkají sítě v rozích našich pokojů, velmi podobal. Arachnin otec, Idmón, byl prostým pastýřem. Arachné se od dětství věnovala předení, a dokonce jako první přišla se lněným plátnem. Byla tak talentovaná, že se začala chlubit, že byla v předení lepší než bohyně války, moudrosti či (mimo jiné) umění, Athéna. Také odmítala, že by její talent měl co do činění s božskou pomocí Athény. Ta ji tedy navštívila v podobě stařenky, a řekla jí, že se nemůže rovnat bohům, a že by měla Athénu prosit o odpuštění. Arachné se jí vysmála, Athéna jí ukázala svou pravou podobu, a výtečná tkadlenka ji vyzvala k soutěži. Athénino dílo ukazovalo, jak bohové trestali smrtelníky za neposlušnost, kdežto Arachnino dílo poukázalo na ne vždy spravedlivé hrátky bohů, zvláště pak Dia, se smrtelníky (a v Diově případě s ženami, se kterými se seznámil v přestrojení, a ty po krátkém vztahu s ním otěhotněly). Athéna si všimla, že Arachnino dílo bylo lepší, ale bohy uráželo, a tak ho zničila, načež Arachné třikrát uhodila do hlavy. Mladá tkadlenka z toho byla tak vyděšena a zahanbena, že se oběsila. Protože k ní však Athéna přece jen chovala jakousi lásku, pokropila Arachnino nehybné tělo šťávou z Hekatiných bylin (Hekaté byla bohyní např. křižovatek či porodů, a také byla čarodějnicí). Mrtvé Arachné vypadaly vlasy, přišla o nos a uši, zcvrkla se jí hlava, a z prstů na rukou, přemístěných na boky, se staly její nohy. Byla oživena v podobě pavouka, a do konce života jí bylo povoleno tkát sítě. Ovidius se tímto příběhem snažil hovořit o vztahu mezi uměním a tyranskou mocí za svého života. Athéna, jež je viděna jako autorita, je v příběhu v podstatě cenzorem, který zničí provokativní dílo ukazující pravdu o světě, která však autoritě nevyhovuje. Umělkyni svým útlakem dovede až k sebevraždě - snad kreativní sebevraždě - a umožní jí žít jako drobný, nikým neviděný tvor, jehož umělecké dílo nemá pro nikoho význam. Jde o příběh o umlčení odvážného hlasu, který jako jediný říká pravdu a promítá ji do svých děl, jež jsou však pro ty, kteří mají moc, nebezpečná, a ohrožují jejich statut na vrcholu. Je však možné, že Ovidius s příběhem o Arachné nepřišel - Zpěvy pastýřské římského básníka Publia Vergilia Mara totiž zmiňují pavouka potrestaného Minervou (Minerva byla římskou obdobou Athény). Přestože Zpěvy pastýřské jsou mladší, odkazují na neexistující (ztracenou) sbírku Heteroioumena, napsanou Kinadrem z Kolofónu dříve, než Ovidius sepsal Proměny. Dávalo by smysl, kdyby autorem mýtu o Arachné byl právě básník pocházejícího z města, kde se příběh odehrál. Ovidius se zřejmě s tímto příběhem setkal při svých cestách po Malé Asii, a zaujal ho natolik, že o něm vytvořil vlastní báseň. Idmonarachne samozřejmě výtečnou tkadlenkou proměněnou v pavouka nebyl; žil tři sta milionů roků předtím, než přišli lidé, jimž se v hlavách zrodila mocná a nespravedlivě trestající božstva. Exemplář, na základě něhož byl tento pavoukovec popsán, je dlouhý jen 1,5 centimetru. Jeho hlavohruď byla dlouhá 5 milimetrů, zadní část těla (abdomen či opisthosoma) dosahovala délky asi 6 milimetrů, a nejdelší noha, a to sice čtvrtá, měla na délku 8,5 milimetru. Nejkratšími nohami byly ty z prvního páru, a každá dosahovala délky 6,5 milimetru. Na konci končetin se nacházely vždy dva drápky. Makadla neboli pedipalpy tohoto pavoukovce dosahovaly délky o něco méně než 4 milimetrů. Klepítka či chelicery byly stavěny trochu jako skládací nože, takže jejich zakončení se dotýkala paturonů (pochev), podobně jako u sklípkanů. Jak již bylo uvedeno výše, tento pavoukovec velikosti lidského nehtu nedisponoval snovacími bradavkami. Jinak byl ale pavoukům velice podobný. Někteří z prvních pavouků z podřádu Mesothelae, jako třeba Palaeothele, již snovací bradavky měli; Palaeothele žil také ve svrchním karbonu, a jeho pozůstatky byly nalezeny též v Montceau-Les-Mines. Nalezený exemplář Idmonarachne byl po smrti trošičku zkroucen, než zfosilizoval, ale to vědce, kteří ho studovali, příliš nelimitovalo. Fosilie je uložena ve sbírkách Muséum d'histoire naturelle d'Autun v Paříži. V době, kdy Idmonarachne žil, tedy v pozdním karbonu, se tetrapulmonáti poprvé objevují ve fosilním záznamu, a poměrně rychle (v rámci možností) se rozrůzňují.


Garwoodův článek si můžete přečíst po kliknutí sem. Dalšími zdroji pro napsání tohoto článku mi byly weby Prehistoric Wildlife a National Geographic. Obrázek je z webu ScienceNews. Příští část "Pravěkých zvířat pojmenovaných podle mýtických stvoření" bude zaměřena na taniwhasaura!

úterý 20. září 2022

Emiliano Aguirre

Obrázek z El Correo

Emiliano Aguirre, rodným jménem Emiliano Aguirre Enríquez (5. května 1925 až 11. října 2021) byl španělský paleontolog, první ve svém oboru, který si uvědomil důležitost archeologického naleziště Atapuerca v provincii Burgos. Byl jedním z nejvýznamnějších paleontologů ve Španělsku, a dosti se zasadil o porozumění prehistorickým lidem, kteří jeho území kdysi obývali. Aguirre se narodil v přístavním městě Ferrolu na severu Galicie. Poměrně kuriózní je, že v mládí byl tažen náboženstvím, a v roce 1942 vstoupil do Tovaryštva Ježíšova v Aranjuez. To jej vedlo k vystudování filozofie na fakultě v Chamartíně, kde se pohyboval mezi lety 1947 a 1950. Poté jej začaly táhnout přírodní vědy; těm se věnoval na Univerzitě v Madridu, a nakonec z nich v roce 1955 získal titul. Svou závěrečnou práci věnoval vyhynulým chobotnatcům. Poté zamířil na Univerzitu v Granadě, a vystudoval teologii. Jezuitské víry se nakonec vzdal, a to v roce 1974. V 50. letech se stavěl vůči ultrakatolickému, nacionalistickému režimu Francisca Franca, jenž bránil šíření publikací o evoluční teorii Charlese Darwina. Aguirre podporoval vědecké konference i publikace na toto téma, přestože to v té době nebylo bezpečné. V letech 1955 a 1956 pracoval jako hledač ložisek nerostů v Trempské bažině, kde pomáhal s vykopáváním fosilních ostatků pozdně křídového sauropoda rodu Abditosaurus. Původně je však spolu s Albertem-Felixem de Lapparentem přiřadil k rodu Hypselosaurus, později považovanému za nobem dubium. Abditosaurus byl nakonec popsán Bernatem Vilou a jeho kolegy až v roce 2022. Mezi lety 1956 a 1961 objevil Aguirre na třicet fosilních nalezišť, jejichž horniny - pocházející jak ze souše, tak z moře - se datují do terciéru a kvartéru. Mezi lety 1961 a 1963 pracoval spolu s americkým antropologem Francisem Clarkem Howellem na nalezištích Torralba a Ambrona, kde se zachovalo nemalé množství pozůstatků velkých pleistocénních savců. V této době již Aguirre pracoval jako vertebrátní paleontolog pro Museo Nacional de Ciencias Naturales v Madridu. Při vykopávkách v Torralbě bylo nalezeno přes 700 kamenných nástrojů a více než 2100 fosilií, a v Ambroně bylo nalezeno přes 4400 kamenných nástrojů doplněných o pár tisíc fosilií, z nichž asi 2000 patřilo pleistocénním chobotnatcům. Následovala samozřejmě řada studií na ně zaměřených. V roce 1962 byla Aguirremu publikována práce s názvem "Problémy v paleontologii a přírodní výběr", ve které hájil moderní evoluční syntézu před ideologickými smyšlenkami tehdy velmi aktivních španělských náboženských lídrů. Roku 1966 mu pak vyšla kniha La Evolución, která konečně jakékoliv pochyby obyvatel Španělska o evoluční teorii ukončila (je obecně známo, že španělská evoluční paleontologie byla oproti "zbytku" světa trochu pozadu). V roce 1976 začal Emiliano Aguirre pracovat na nalezišti Atapuerca, a to kvůli tomu, že nedlouho předtím vyneslo ostatky medvěda druhu Ursus deningeri. Vykopávky vedly k nálezům více než 4000 pozůstatků lidí druhu Homo heidelbergensis, které byly postupně vykopávány po dobu osmadvaceti let. Ve stejném roce byly nalezeny také pozůstatky člověka druhu Homo antecessor, na jeho popisu však Aguirre nepracoval. V letech 1978 až 1982 působil Aguirre jako profesor paleontologie na Univerzitě v Zaragoze, a léta 1982 až 1984 strávil na Madridské univerzitě. V roce 2000 byl Španělskou královskou akademií věd jmenován čestným akademikem. Kromě toho v roce 1997 získal Cenu kněžny asturské, a o dva roky později mu byla španělským ministerstvem práce udělena Medaile za zásluhy o práci. V Tanzanii, konkrétně v Olduvai, funguje výzkumná stanice Aguirre-Mturi Research Station, pojmenovaná po tanzanijském rodákovi Amini Aza Mturim, významnému archeologovi spojeném s rodinou Leakyových, a Emilianu Aguirreovi. Jinak byly na Aguirreho počest mezi lety 1961 a 1984 pojmenovány čtyři fosilní taxony: prakoník Hipparion concudense aguirrei, hlodavec Hyspanomys agurrei, plch Pseudodryomys aguirrei a velbloud Paracamelus agurrei. Emiliano Aguirre odešel ze světa 11. října 2021, šest dní po oslavení svých 96. narozenin.

pondělí 19. září 2022

Zbudování obrovské přehrady na řece Mekong v Kambodži nebude mít dobré následky

Od roku 2007 se v Kambodži (a samozřejmě i mimo ní) mluví o velkém čtrnáctsetmegawattovém projektu, který by však podle odborníků způsobil více škody než užitku. Původně měla být obrovská přehrada na řece Mekong v kambodžijské provincii Stung Treng vybudována ruskou společností RusHydro, to se ale naštěstí nestalo. Další možnosti o její zbudování se tedy chopila vietnamská společnost Song Da, ale po provedení několika odborných studií od projektu také odstoupila. Když potom v roce 2012 odborníci pracující pro Inland Fisheries Research and Development Institute (v rámci Cambodian Fisheries Administration) provedli svou vlastní studii o možných důsledcích zbudování přehrady, došli k závěru, že výnosy z vodní potravy (ryb, korýšů atd.) by se do roku 2030 snížily o 6 %. Nejvíce by trpěly samozřejmě venkovské komunity, které jsou na lovu ryb v Mekongu závislé. V roce 2020 konečně vláda Kambodži zakázala vybudování jakékoliv přehrady v zemi po dobu následujících deseti let. To jakékoliv úvahy o přehradě v Stung Treng ukončilo... ovšem ne na dlouho. Největší kambodžijský konglomerát The Royal Group totiž 29. prosince 2021 kontaktoval vládu, a zažádal o možnost provést po dobu šesti měsíců studii proveditelnosti tohoto, zdá se, nesmrtelného projektu. Okresní guvernéři začali kooperovat se společností SBK Research and Development, která je vlastněna konglomerátem Royal Group. Byla provedena analýza tří vybraných stanovišť, a to mezi lednem a červnem tohoto roku. Problém je, že tato stanoviště, jež by byla novou přehradou ovlivněna, se nacházejí v Stung Treng Ramsar Site - v mokřadu nemalého ekologického významu, jež je chráněno v důsledku Ramsarské úmluvy (čili Úmluvy o mokřadech majících mezinárodní význam především jako biotopy vodního ptactva), kterou Kambodža podepsala v roce 1999 (osmadvacet let po jejím uzavření jinými státy, nikoliv však třeba Československem; to se přidalo až v roce 1990). Tato chráněná oblast je domovem mj. orcely tuponosé (Orcaella brevirostris), velmi zajímavého a bohužel ohroženého kytovce z čeledi delfínovitých, jehož počty se stále snižují. V Kambodži je tento druh dokonce klasifikován jako kriticky ohrožený. Z globálního pohledu jsou ohroženi i další dva významní obyvatelé tohoto mokřadu - pangas velký (Pangasianodon gigas), až třímetrová ryba z výlučně asijské čeledi Pangasiidae, a ibis běloramenný (Pseudibis davisoni), až osmdesát pět centimetrů vysoký mokřadní pták, mnohdy uváděný na seznamech nejohroženějších ptáků jihovýchodní Asie. Stung Treng Ramsar Site, nacházející se nedaleko hranice s Laosem, je zkrátka takovou svatyní ohrožených jihovýchodoasijských zvířat, a stavba přehrady by je mohla dosti negativně ovlivnit.

Kormoráni na Mekongu v provincii Stung Treng. Obrázek z webu Phnom Penh Post

Špatně ale na tom nebudou jen ohrožení živočichové ze Stung Treng Ramsar Site. Stavba přehrady by totiž přinesla problémy i do životů lidských obyvatel této části Kambodži. Jak již bylo uvedeno výše, jedna starší studie dokázala, že pokud by tato obrovská přehrada vznikla, znamenalo by to pro lidi živící se lovem ryb a dalších vodních živočichů nižší příjmy. A nebude to poprvé, co budou trpět lidé i životní prostředí a jeho zvířecí obyvatelé, zvláště pak v Kambodži - stavba přehrady Lower Se San 2, jež byla oficiálně otevřena na konci roku 2018, si toho také vyžádala mnoho. Tato přehrada se nachází na řece Se San ve stejné provincii, jako plánovaná megapřehrada (řeka Se San je jedním z hlavních přítoků Mekongu). Spolu s konglomerátem Royal Group ji vybudovala čínská společnost China Huaneng Group. Propagandistické noviny Khmer Times, které se netají svou podporou současné vlády, nedávno přehradu Lower Se San 2 vyzdvihovaly jako něco zázračného - a stejně tak se jejím fungováním chlubila Čína prostřednictvím tiskové agentury Xingua s tím, že díky čínské pomoci má 80 % lidí na kambodžijském venkově přístup k pitné vodě. Tato média samozřejmě zatajují, že 87 kambodžijských vesnic (a tedy přes 38 000 lidí!) přišlo o možnost lovit migrující ryby (mluvíme opět o vesnicích, jejichž obyvatelé se z velké části dříve věnovali rybolovu, a byli na něm závislí). Asi není překvapivé, že Royal Group nyní razí názor, že megapřehrada ve Stung Treng bude též prospěšná, a to i přesto, že Lower Se San 2 byl kritizován i řadou neziskových organizací a dokonce samotnými Spojenými národy. Skupina Human Rights Watch nazvala čínsko-kambodžijskou přehradu (a její dopad na obyvatele Kambodži) katastrofou. Místní komunity se nyní snaží o zastavení stavby nové megapřehrady, neboť vědí, co je jinak čeká. Zatím se ale pořádně neví, zda přehrada zbudována bude - vše je ve větru. Do září 2022 nebylo oznámeno, zda byl projekt (znovu) ukončen, nebo zda se v něm bude pokračovat. Nezbývá, než doufat v nejlepší.

Pověstný Lower Se San 2. Obrázek z Phnom Penh Post

Zdroji informací pro napsání tohoto článku mi byly weby Mongabay a Coda Story. Jaký je váš názor na věc?

neděle 18. září 2022

Jak dobře znáte dokumenty Jeffa Corwina?

Je nejvyšší čas uspořádat na blogu další soutěž! V první polovině dubna jsem započal sérii krátkých kvízů, jejichž cílem je otestovat vaše znalosti děl různých dokumentaristů, kteří na televizních (i počítačových) obrazovkách seznamují diváky celého světa se světem přírody. Prvního kvízu, "Jak dobře znáte dokumenty Nigela Marvena?", se bohužel nikdo z nemalého množství návštěvníků blogu nezúčastnil, a já brzy pochopil, proč - byl na vás příliš těžký. Ptal jsem se na příliš mnoho detailů (např. v jaké minutě se Nigel setkává s perentie v ještěřím díle Giants), které zřejmě neznáte (nejste-li obsesivním fanouškem, jako já). Mohu vám tedy slíbit, že další z této série kvízů bude o něco lehčí. Tentokrát se vás budu ptát na vaše znalosti dokumentů Jeffa Corwina, amerického televizního moderátora, producenta a ochránce přírody. Lidé mé generace vyrůstali i na jeho pořadech, zvláště tedy v prvním desetiletí tohoto století (Jeff z evropských obrazovek v posledních deseti letech zcela zmizel). Nebojte, nebudu vás trápit těžkými otázkami. Pokud se kvízu budete chtít zúčastnit, napište do komentáře pod článek, že se hlásíte (nemáte-li účet Google, nezapomeňte uvést svou přezdívku nebo jméno). Pak mi na e-mail haasvojt@volny.cz pošlete odpovědi na níže uvedené otázky. Můžete mi také napsat, jaký diplom byste chtěli - podmínkou je samozřejmě, že na něm musí být Jeff (je ale čistě na vás, zda to bude třeba obrázek s Jeffem plavajícím s mořskou želvou v Záhadách oceánů či obrázek s Jeffem držícím anakondu v Zážitcích Jeffa Corwina). Odpovědi můžete posílat do 30. září, pak proběhne vyhodnocení, a já vám tady na blogu diplom/y předám. Nezapomeňte, že nejde o to, abyste měli plný počet bodů (nepodvádějte tedy), ale abyste se zúčastnili. A teď pojďme na to!

1. Jak se jmenoval první televizní pořad o přírodě, kterým Jeff Corwin provázel, a na které stanici se vysílal? Nápověda: nevysílal se na Animal Planet.

2. Proslulý seriál Zážitky Jeffa Corwina (The Jeff Corwin Experience) měl 39 dílů, nebo 42?

3. Která dvě zvířata byla cílem Jeffovy cesty do Namibie v epizodě Namibia: Into Africa z 1. série Zážitků Jeffa Corwina? Nápověda: Jeden patří mezi savce, druhý mezi plazy.

4. To, co v epizodě Zážitků Jeffa Corwina zaměřené na indonéskou přírodu náš průvodce říkal o jedovatosti varanů komodských, dnes platí nebo ne? 

5. Kde byl natočen dokument Expedition Chesapeake?
a) v Massachussetts
b) ve Virginii
c) v Marylandu

6. Je pravda, že v epizodě Hawaii Shark Adventure ze Záhad oceánů (Ocean Mysteries with Jeff Corwin) se náš průvodce setkává s jedním ze žraloků rodu Hexanchus?

7. Na Isla Larga poblíž Puerto Vallarta v Mexiku přijel Jeff v jednom díle Ocean Treks kvůli...
a) chřestýši zamlklému
b) leguánům z rodu Ctenosaura
c) terejům modronohým

8. Seriál Na výpravě s Jeffem Corwinem (Corwin's Quest) vyrobila americká, britská nebo australská produkční společnost?

9. Jeff byl napaden slonem indickým a následně mu byla chobotem zvířete vykloubena ruka při natáčení:
a) Na výpravě s Jeffem Corwinem
b) Wildlife Nation with Jeff Corwin
c) Planet in Peril

10. Objevili se v prvním díle Zážitků Jeffa Corwina orangutani?

Bonus (není nutné odpovídat, pokud však zodpovíte správně, budete mít bod k dobru): Ve kterém Jeffově dokumentu (stačí název seriálu) se nachází tato scéna s ploskolebcem americkým?


Nemělo by to být těžké. Za každou špatnou odpověď se vám body nestrhnou, takže se klidně nebojte hádat!

sobota 17. září 2022

Šupinatí z Jihoafrické republiky: Ještěrkovec obrovský

Poslední dva týdny jsem na svém blogu dosti věnoval prehistorickému životu. Myslím si, že je tedy nejvyšší čas zase trochu Blogorgonopsid zpestřit popiskem nějakého toho současného plaza, a proč ne rovnou v rámci projektu "Šupinatí z Jihoafrické republiky"? Minulou část jsem věnoval zmiji Schneiderově, tedy hadovi z čeledi zmijovitých, takže se tentokrát přesunu zase k ještěrům, a k zástupci čeledi, kterou jsem snad za celou historii svého blogu ani nezmínil. Seznamte se s ještěrkovcem obrovským!

Druh: Matobosaurus validus,
Zařazení: podřád Sauria, infrařád Scincomorpha, nadčeleď Scincoidea, čeleď Gerrhosauridae,
Habitat: savany, bushveld, skalnaté výchozy.
Ještěrkovec obrovský je jedním ze dvou zástupců rodu Matobosaurus řadícího se do čeledi ještěrkovcovitých (Gerrhosauridae), která zahrnuje také dlouhochvosty (Tetradactylus) či ještěrkovce rodů Zonosaurus nebo Cordylosaurus. Tento rod byl zaveden v roce 2013; dříve byli oba matobosaurové řazeni do rodu Gerrhosaurus. Zatímco M. maltzahni (nemá český ekvivalent) se vyskytuje v Namibii a Angole, s ještěrkovcem obrovským se setkáme v Jihoafrické republice, Eswatini (dříve Svazijsko), na jihu Zimbabwe, v Botswaně, Zambii, Mozambiku a dokonce i v Malawi. Na území JAR se vyskytuje v provinciích Limpopo, Mpumalanga a KwaZulu-Natal, tedy na severovýchodě země. Existuje také jediný záznam jeho výskytu v nejsevernější části Severozápadní provincie, ačkoliv se zřejmě jednalo o uměle převezené zvíře. Pod názvem Gerrhosaurus validus popsal tohoto ještěra v roce 1849 britský zoolog, etnolog a průzkumník Andrew Smith, který se s ním setkal na svých cestách po Mozambiku. Zajímavé je, že rodový název Matobosaurus v překladu do češtiny znamená "ještěr s holou hlavou"; matobo je však v jazyce lidu Ndebele také výraz pro území s granitem vyzdviženým na povrch. Na jihu Zimbabwe se nacházejí Matobo Hills, kde se ještěrkovcům velmi daří - mají totiž rádi skalnaté výchozy v savanách a bushveldech (subtropických lesích). Odkud se ale vzalo druhové přízvisko validus, to se přesně neví. Podle článku herpetologa Thomase Ulbera z roku 1999 se jedná o odkaz na švédského zoologa Carla Jakoba Sundevalla, a správně by tedy vědecké jméno ještěrkovce obrovského mělo být Matobosaurus vallidus. Smith svého času každopádně neuvedl, proč pro zvíře vybral zrovna toto jméno. Co se velikosti týče, je ještěrkovec obrovský ze dvou druhů rodu Matobosaurus tím větším. Od nozder po kloaku měří až 28 centimetrů, ovšem podstatně větší část jeho těla zabírá ocas - i s ním je tento ještěr dlouhý až 75 centimetrů. Tělo má zploštěné, a to platí i o hlavě. Jeho supranasální šupiny se vzájemně za rostrální šupinou dotýkají. Tympanický štítek, který kryje ušní otvor, je zhruba trojúhelníkovitého tvaru. Ocas je na bázi stlačený a ztluštělý. Zbarvení tohoto ještěra je převážně tmavě černo-hnědé s podélnými nažloutlými proužky na zádech, bocích, krku a ocasu. Hlava je zdobena žlutými skvrnkami. Boky jsou světlejší, než záda. Samcům se v období páření mění zbarvení spodní části krku a "tváří"; stávají se růžovými až fialovými (nebo, pokud chcete, získávají barvu švestky). U mladých jedinců, kteří ještě nedosáhli pohlavní dospělosti, světlé zádové pruhy velmi výrazně kontrastují s černými zádovými šupinami. Svůj anglický název "giant plated lizard" si toto zvíře vysloužilo díky přítomnosti šupinatých plátů na zádech, které působí jako jakési brnění. Jedná se o vejcorodého plaza. V JAR se ještěrkovci obrovští vyskytují v nadmořské výšce 300 až 1400 metrů. Na skalních výchozech žijí komunálně, ve volných koloniích - opravdu se jim líbí zvláště vyšší části velkých granitových kopců. Za potravou se však tito ještěři vydávají klidně docela daleko od svých úkrytů ve skalních štěrbinách. Vyrážejí mezi traviny, a aktivně hledají cokoliv, co dokáží spolknout. Jsou to všežravci - požírají nejen vegetaci, ale také hmyz, další bezobratlé a malé obratlovce, včetně želvích mláďat. Ještěrkovci jsou aktivní za bílého dne, jsou tedy diurnální. Je obecně známo, že ještěrkovec obrovský je velmi plaché zvíře, a není lehké se k němu přiblížit. Cítí-li se ohrožen, vtlačí se do skalní štěrbiny, a nafoukne své tělo vzduchem, díky čemuž je prakticky nemožné jej ze štěrbiny vytáhnout. S tímto obranným chováním se samozřejmě setkáme i u mnoha jiných ještěrů z jiných koutů světa. Ještěrkovec obrovský je klasifikován jako málo dotčený, a kromě ztráty přirozeného prostředí mu ze strany člověka nehrozí nebezpečí, a to ani na území Jihoafrické republiky, ani jinde v jeho areálu rozšíření.


Informace pro tento příspěvek jsem čerpal z publikace Atlas and Red List of the Reptiles of South Africa, Lesotho and Swaziland z roku 2014, a dále z webů IUCN Red List a Reptile Database. Fotografie, jejímž autorem je Markus Lilje, je ze stránky iNaturalist. Série o jihoafrických šupinatých bude pokračovat!

pátek 16. září 2022

Správce dinosauřího parku - Otrava

Je to opravdu k neuvěření, ale povedlo se mi Dana Jamesona přesvědčit, aby pro nás letos v září napsal ještě jeden zápisek z Dinosauřího parku! Mohu vám prozradit, že jeho cena se příliš nezměnila, a můj rozpočet je tedy nyní v mínusu. I z toho důvodu bude tato část Správce na nějakou dobu částí poslední. Budu si muset na podzim najít alespoň sedm brigád, aby se mi peníze vrátily. Co bych pro vás však neudělal? Dan Jameson je přesvědčen, že ho milujete, a tak považuji za svou povinnost prezentovat vám další z jeho bláznivých příhod. Užijte si je!

Otrava

Jsem otrávený. Celý týden. Divně mi bublá v břiše, čas od času celý zezelenám, a k tomu mi ještě cukají oči. Ptám se sám sebe, jestli je to z únavy, nebo jestli mě někdo naschvál otrávil. Ta druhá možnost je vlastně víc než pravděpodobná, ale o tom později. Můj tělní systém pracoval do pondělí na milion pět set milionů čtyřista osmdesát procent. Byl jsem pohyblivý, jako ten nejpohyblivější jeřáb na nejrychlejší stavbě nebo jako Struthiomimus upalující před slintajícími čelistmi Tyrannosaura Rexe. Jenže v pondělí se to všechno změnilo, a hádejte, kdo za to může! Současná správkyně parku! Má vize, že budu přeobsazen na pozici správce, a Kory přijde o práci, se nestala realitou. Panebože, zase se mi chce brečet... Brečím teď už každý den... Dino se sprchuje v mých slzách... Tak fajn, Dane, vydýchej se... Zhluboka se nadechnout, a jedeme! Musím být v maximálním klidu, abych o tom byl schopný napsat... Pondělí porada byl pěkný trapas. Vletěl jsem do Charlesovy pracovny jako pták, skotačil jsem kolem stolu a svým pískáním jsem se snažil napodobit zvuky, které Troodoni vydávají v době páření. Natlačil jsem se k řediteli parku, a hvízdal jsem mu do ouška. Vydržel to asi dvě hodiny, během kterých neklidně šustil papíry na stole, a pak na mě začal řvát, co si to jako dovoluju, namlouvat se mu jako Troodon, a já ho za to pleskl po tváři, protože jsem do toho chování vynaložil obrovské množství energie, a nehodlal jsem být odmítnut, a hned jsem mu do ouška zahvízdal ještě hlasitěji! Charles se na svém kolečkovém křesle odrazil od stolu, a odhalil mi své boty s dvacet centimetrů dlouhými kovovými bodáky, kterými zamířil k mému břichu. Pak následoval odvoz na veterinu, kde mě veterinářka Catherine musela zašít, a zase se u toho strašně řehtala, takže pár stehů totálně zvorala... Ne, dobře, takhle to nebylo. Zase mě přemohly ty moje fantazie. Vletěl jsem do Charlesovy pracovny jako pták, hvízdal jsem si, ale namlouvací písně Troodonů jsem nenapodoboval (i když jsem Charlesovy do ouška trošku hvízdnul, ale to spíš omylem - myslel jsem si, že to byl někdo jiný, ehm... díval se pak na mě jako zabiják). Chtěl jsem bučet, když do místnosti vstoupila Kory, a usedla vedle Olivera, který se na mě plazivě zubil. Rozhodl jsem se ale udržet své hlasivky na uzdě, protože jsem byl přesvědčen, že brzy uslyším slova, která jsem toužil slyšet - že Kory vyletí, a já se zase stanu správcem! Jenže to se nestalo. Charles si stoupl, a začal mluvit o tom, že čtvrteční incident s Deinotheriem byl neomluvitelným zločinem. V téhle chvíli jsem si ještě pod stolem mnul ruce. Charles řekl, že ten, kdo za útěk rozzuřeného chobotnatce mohl, bude tvrdě potrestán. Chtělo se mi smát, ale ovládal jsem se - takovými úžasnými schopnostmi disponuji. Přiznávám, že se mi trochu dost hýbaly koutky rtů, a možná jsem i nosem zafrkal (jako ve smíchu), ale jinak jsem byl tichý jako podvyživená krysa. Problémy přišly, když Charles pronesl slova: "Kdo za útěk Deinotheria může?" V tu chvíli všichni vstali, a ukázali na mě. Přestal jsem nosem frkat, protože porada v tu chvíli přestala být vtipná. Vytáhl jsem kapesník, zatroubil jsem do něj jako Parasaurolophus, pak jsem ho hodil nějakému pracovníkovi parku na hlavu (udělalo se mu z toho špatně, a všem nám o tom dal vědět), a taky jsem vstal ze židle. Řval jsem, že nemají jediný důkaz, že bych za útěkem Deinotheria z jeho výběhu stál já, a oni všichni zase řvali, že nikdo jiný to udělat nemohl, a že to byl další z mých pokusů sesadit Kory! Nadával jsem jim za to do nudných ichnofosilií, explozivních dinosauřích omelet a prošlé majonézy, ale nikdo z nich se neurazil. Chtělo se mi v tu chvíli brečet. Nový vrchní veterinář Odwin řekl, že mě ve čtvrtek ráno viděl, jak jsem sekyrkou osekával báze sloupků Deinotherií ohrady, a pak jsem před ni položil salát. Bránil jsem se, že jsem si tam šel naštípat dříví do krbu, a ignoroval jsem Oliverovy poznámky, že v domku žádný nemám, a taky jsem na to řekl, že ten salát jsem si tam odložil pro případ, že bych měl později v ten den hlad. Pak jsem asi půl hodiny vyprávěl o tom, jak už jídlo v jídelně není takové, jaké bývalo kdysi za starých dobrých časů, obvinil jsem z toho Kory a trochu i Charlese, a vysvětloval jsem jim, proč musím po parku rozmisťovat salát, který mám radši, než studené uzené s tasemnicemi, kterým nás živí v jídelně. Nikdo mi bohužel nevěřil. Všichni přítomní se shodli na tom, že za škodu na výbězích Deinotheria, Teleocerasů, Abrictosaura a Coelophysise budu muset zaplatit z vlastních peněz. Prožil jsem nemalý breakdown. Ještě teď mám z toho depku. Vlastně tohle celé píšu z koupelny, kde sedím ve skříňce pod umyvadlem, a schovávám se tu před zbytkem svých spolupracovníků. Vím totiž, že mě přestali mít rádi! Co jsem to jenom provedl? Proč jsem se stal vandalem? Proč?! Chce se mi teď do něčeho kopnout, ale nemám, do čeho! Ehm... Kory z pozice správce sesazena nebyla, a já nebyl povýšen, a jsem z toho otrávený. Kolegové se mi smějí. V úterý jsem se odvážil zajít si do jídelny na večeři, oni se pod vedením údržbáře Joshe shlukli, a zpívali: "Happy doom day to you! Happy doom day to you! Happy doom day, Dan the Destroyer, happy doom day to you!" Můj stav se zlepšil, protože jsem jednoho z nich zasáhl hnojem z Gallimimova výběhu. Nosím ho po kapsách, abych měl něco na obranu před drzými poznámkami těch nižších tvorů, kteří nemají ani špetku soucitu k takovému fantastickému člověku, jako jsem já. Zasažený musel jít na těžkou operaci. Zbytek večera prý strávil umýváním svého pracovního oblečení, a skoro při tom přišel o čich. Raduju se z toho, že mu to nebylo příjemné! Člověk může být otrávený z toho, že k němu nikdo nemá respekt, ale ještě horší je fyzická otrava. To mi věřte. A nic není tak strašné, jako otrávená wuerhosauří samice Wuerho. Ve středu jsem musel řešit její nové zdravotní problémy s jediným člověkem, který se mi nesměje - s Ivanem, tím bláznivým Čechem, o kterém ostatní pracovníci parku s oblibou říkají, že Dan Jameson je jeho prostřední jméno. Víte, jak to myslí, darebáci. Donesli jsme spolu Wuerho krmení, když se najednou Ivan začal šklebit. Myslel jsem si, že mě chtěl zastrašit, a tak jsem s natrhanou vegetací sekl o zem, a taky jsem se mu začal šklebit do obličeje. On se šklebil víc. Otevřel jsem tedy ústa, a z hrdla jsem vydával zvláštní, táhlý zvuk. Ivan se najednou začal ovívat. Byl jsem rád z toho, že se mu udělalo nevolno. Když mu začaly slzet oči, nechal jsem toho, a ptal jsem se ho, jak velkou otravu u něj ty mé tři týdny nemyté zuby způsobily. Ivan skoro brečel, a nebyl schopný mi odpovědět. Uvědomil jsem si, že i bez mého pošklebování a nevystaven hnijícím zbytkům zmrzlinových kornoutků, jež nalezly úkryt mezi mými moláry, se jaksi dusil. A pak přišel velký šok. Všiml jsem si - všechna legrace stranou - že Wuerho ležela mezi kapradinami, a otevírala tlamu. Vypadalo to, jako by se snažila něco vyzvracet. Její boky se smršťovaly, stahoval se jí krk, a já začal křičet. Stál jsem na místě, a řval jsem, jako kdybych byl právě svědkem nejhoršího zločinu v historii vesmíru. Wuerho vytekla z tlamy natrávená vegetace. Chudák zvíře! Ne, nevtipkuji o něm! Bylo mi ho tak líto! Muselo se něčeho napást, a pak se mu udělalo opravdu špatně. Před lety, když jsem ještě nebyl blázen žijící mezi dinosaury, ale věnoval jsem se práci se zvířaty v Británii, jsem zažil něco podobného s velbloudem. Pomoci skoro konstantně zvracejícímu velbloudovi je nadlidský úkol, a popravdě, dost jsem tehdy uvažoval o tom, zda nemám práci se zvířaty nechat být. Nedělám si legraci. Ten velbloud měl obrovské zažívací problémy, které nakonec vedly k jeho smrti... Proto jsem tak řval, když jsem Wuerho uviděl při zvracení. Bál jsem se o ni. Připomnělo mi to, že jsem kdysi dávno nedokázal zachránit velblouda, který měl podobné problémy. Na rozdíl od Ivana mi nebylo špatně, a tak jsem k naší velké stegosauří mašině na trhání listí přistoupil, a prohlédl jsem si ji zblízka. Musel jsem věnovat pozornost taky tomu, co z ní vyšlo, a co teď zdobilo slehlé kapradiny. Wuerho zabučela, jako by mě prosila o pomoc. Všiml jsem si, že měla mnohem větší zorničky, než obvykle. Hned mi došlo, že musela být otrávená. Vytáhl jsem z kapsy košile zkumavku, a odebral jsem vzorek jejích blinek. Ivan mezitím zastrčil hlavu do krmení, které jsme jí přinesli. Nedokázal se na mě dívat, a asi mi i záviděl, že se mi nedělalo šoufl. Při odchodu z výběhu hlavu z natrhané vegetace vystrčil, a zděšeně utíkal k vratům, přičemž mě svou špatnou angličtinou se silným českým přízvukem prosil, abych ho tam nenechal umřít. Přiblížil se ke mě asi na metr, a já zase začal řvát. Listy, které mu zůstaly na hlavě, příšerně zapáchaly. V hlavě mi svitlo - za otravu Wuerho nemohly rostliny rostoucí v jejím výběhu, jež s oblibou spásala, ale vegetace, která jí byla nošena! Mohla za to ta exotická zelenina! Vzal jsem si pár těch shnilých listů z Ivanovy hlavy, a předal jsem je Catherine na veterině, aby se na ně spolu s Wuerhosauřími zvratky podívala zblízka. Protože mám ale důvod jí nevěřit (pořád se v mé přítomnosti divně hihňá), vydal jsem se sám zjistit, co zelenině mohlo být. Stopa mě zavedla do východního přístavu, kam obvykle z různých koutů světa (hlavně ale z Ameriky) směřuje krmení pro naše chovance. Vyšplhal jsem na střechu hlavní přístavní budovy, a přiložil jsem ucho k zašpiněnému okýnku. Slyšel jsem, že se uvnitř nějací tři týpci smáli, jak rádi naše zvířata tráví, a předháněli se v tom, jak velké potěšení jim to přináší. Byl jsem zhrozen, a tak jsem špinavým okýnkem proskočil, a v letu jsem je všechny zmydlil! Jednomu ulétla hlava, druhému obě ruce, a třetího jsem nabodl na cihlu, kterou jsem předtím vlastníma rukama osekal do špičky... Ne, dobře, takhle to nebylo. Dělám si srandu. Ty mé fantazie... Opravdu na ně budu muset brát prášky... Pravda je mnohem nudnější. V přístavu jsem nenašel nic. Jenom mě zarazilo, že pár nově přijatých pracovníků vykládalo z lodi Pegas U.S. krabičky s novými vitamínovými kapslemi. Jednu jsem jim šlohl, a přečetl jsem si složení... Myslel jsem, že hodím šavli, když jsem to vstřebal. Takové nekvalitní vitamíny bych nikdy neobjednal, kdybych byl správcem! Tyto kapsle byly levnější, ale průměrné tunové zvíře je mělo strávit za dvakrát delší dobu, než kapsle, které jsme nakupovali, když jsem za správu parku zodpovídal já! Informoval jsem o tom Charlese, ale ten mě poslal k čertu, a řekl mi, že je to Koryina starost. Tak jsem zavolal Kory, a ona mě taky poslala k čertu. Navštívil jsem tedy ve středu večer její domeček na pobřeží, ale sotva mě zpoza okna uviděla, vyletěla ven, a řvala na mě, ať mě ani nenapadne pustit zase svého Leptoceratopse do její zahrady. Bránil jsem se tím, že jsem Dina na procházku nevzal, a že jsem už nechtěl zničit její zahrádku, čímž jsem se přiznal k tomu, že jsem v březnu její zahrádku skutečně zničit chtěl, a ona po mě div nehodila květináč. Jen co jsem uviděl její pěst, s křikem jsem utíkal zpátky domů, a schoval jsem se pod postelí. Krucinál! Takhle to vypadá, když na něco přijdete, ale nikdo vám nevěří, protože jste udělali něco, co jste asi udělat neměli.

Wuerho není jediný živý tvor, který je otrávený. Zelenat totiž začal i Oliver. Včera v šest ráno jsem otevřel dveře svého skromného příbytku, otočil jsem se na Dina, věnujícímu pozornost jen a pouze svému salátu, a chystal jsem se s ním rozloučit, když tu jsem do něčeho šlápl. Bylo to nastraženo za prahem mých dveří. Zděsil jsem se. Ten zvuk, který to vydalo... Bylo to něco tekutého nebo polotekutého. Všechny v okolí jsem probudil svým strašným křikem. Šlápl jsem totiž na plastový sáček, na kterém byl přilepený papírový vzkaz: "Svačina pro Olivera. Nemám čas zajít na letiště, zaměstnávají mě Megalancosauři. Doruč mu to, prosím, ty. Kory." Rozšlápnutou svačinu jsem zvedal, jako kdyby to bylo mé vlastní rozšlápnuté dítě. Naříkal jsem při tom. Sousedé mi nadávali do troubících hadrosaurů, hadrosauřích troubů a hadrových troubosaurů, a já se raději hned rychlým během přemístil na letiště. Věděl jsem, že Oliver s Timem měli odletět na další výpravu na Isle of Die. Utíkal jsem asi deset minut, a když už jsem byl moc udýchaný a musel jsem zastavit, abych si odpočinul, začal jsem se sám sebe ptát, proč jsem neskočil do jeepu. O třiadvacet hodin a třicet minut dříve jsem ho totiž natankoval chutným benzínem (chutným aspoň pro něj, mě teda nechutnal, ale nějak se mi dostal na jazyk, ble... příběh na jindy). Tato myšlenka mě donutila k dalším hlasovým výlevům. S řevem jsem nakonec na letiště doběhl ve chvíli, kdy Oliver nastupoval do malého bílého letadélka. Všiml jsem si, že Tim si hned, jak mě uviděl, nevěřícně zakryl oči. V panice jsem vykřikoval, skákal jsem před letadlem, a zklidnila mě až Oliverova ruka, která dopadla na mé rameno. Sir Marsh se mě ptal, proč jsem se choval jako krocan, kterému z ocasu vytrhli staré pero, a já mu v co největších detailech vypověděl strašlivé události toho rána. Když jsem s vyprávěním skončil, Oliver ležel na zádech v záchvatu smíchu a třepetal rukama a nohama, jako by mu někdo ptačím peříčkem jezdil po břiše. Naštvaně jsem mu rozšlápnutou svačinu hodil do obličeje, nazval jsem ho nevděčným zmijákem, on mi poděkoval a nazval mě vřískajícím vřešťanem, pak vlezl do letadélka, a odletěl do ráje dinosaurů. Večer jsem se dozvěděl, co následovalo. V půl jedenácté dopoledne Oliver, Tim a jejich dva kolegové Jenny a Pedro dostavěli tábor na pláních na jihu Isle of Die, a vydali se na výpravu za dinosaury a dalšími pravěkými zvířaty. Dostali se do problémů s Allosaurem, který požíral mršinu Camptosaura, a Oliver se k ní jaksi přílišně přiblížil, takže velký masožravec se ho rozhodl odehnat (asi si myslel, že Oliver měl na hnijící maso chuť), a potom honil čtyřčlenný tým po pláni asi tak milion let, než zkameněli, a než ho to přestalo bavit (taky mu prý mršinu sebrali dva mladí Mapusauři, a snědli z ní ty nejchutnější části, a Allosaurus se pak asi vrátil prosit je, aby mu je vrátili). Po té honičce byl Oliver hladový, a tak snědl rozšlápnutou svačinu, kterou jsem mu přinesl. Byla to vlastně kobliha s čokoládovou náplní, to jsem zapomněl zmínit. Promiňte mi to. Někdy ve tři odpoledne narazil tým na dvě pravěké kozy pojmenované Myotragus, které žily ještě před pár tisíci let na Baleárech (fakt nechápu, jak se dostaly do Pacifiku). Oliver navrhl chytit je, ovšem zcela bez varování mu začalo bublat v břiše, a když se proti kozám rozběhl s připravenou sítí, klopýtl, spadl na zem, a najednou se mu udělalo příšerně špatně. Bolelo ho břicho, řval bolestí, a Jenny a Pedro ho museli odtáhnout zpátky do tábora, protože se na ně začali koukat masožraví dinosauři. Vycítili, že Oliver byl slabý, a byl tedy ideální kořistí. Tim se vydal pronásledovat Myotragy, a nakonec je pro park chytil, ale to teď není podstatné. Důležité je, že Oliver byl otráven. Musel být přenesen zpátky na Tedův ostrov, a hned v půl sedmé večer se na něj přišla podívat doktorka Queirósová. Je to lidská lékařka (myslím to jako tak, že léčí lidi) a Kory ji přijala v červnu. Chvíli Olivera trápila svými lékařskými nástroji, a pak mě k němu pustila. Klečel jsem u jeho lůžka, když umíral. Svěřil mi všechny své životní úspory a omluvil se mi za to, že mě tolik let trápil svými trapnými vtípky. Řekl jsem mu, že všechny trapné nebyly, ale že ten halloweenský incident, kdy mi zapálil podlahu (před dvěma lety), mě fakt rozohnil. Začal se řehtat, a pak skonal. Zbytek večera jsem mlátil hlavou o zeď, a přitom jsem přemýšlel, proč jsem vteřiny před jeho odchodem ze světa musel mluvit zrovna o Halloweenu 2020. Na druhou stranu jsem byl rád, že ho to nepřesvědčilo převést své peníze někomu jinému. Jsem teď boháč, juchéj! Ne, dobře, takhle to nebylo... A Oliver nezemřel... Zatím... Přišel jsem k jeho lůžku, sedl jsem si vedle něj na židli, a bavil jsem se s ním o jeho otravě. Řekl mi, že ho otrávila ta svačina. Ta kobliha byla to jediné, co od snídaně zkonzumoval. Vysvětlil jsem mu, že jsem tu koblihu nevyrobil já, ale že mi jí přinesla Kory. Ukázal jsem mu i ten lísteček, který jsem ráno sňal ze sáčku. Oliver mi skrze zatnuté zuby řekl, že ten vzkaz nenapsala Kory, protože má úplně jiné písmo. Oba jsme se zhrozili. Nedokázal jsem tomu uvěřit! Někdo chtěl zřejmě Olivera otrávit, a napadlo ho, že když mi přinese koblihu a donutí mě, abych ji doručil našemu pašáckému přírodovědci, podaří se mu uniknout spravedlnosti. Chtěl jsem nechat udělat nějaký test na otisky prstů nebo něco takového. Dalo by se zjistit, kdo jiný kromě mě ten lísteček držel v ruce, pokud tedy neměl rukavice. Jenže to by znamenalo zavolat na ostrov z Tongy nějakého policistu nebo někoho takového! Jeho cesta sem by trvala příliš dlouho. Rozhodl jsem tedy jednat sám. Když se setmělo, oblékl jsem si svůj batmanovský oblek, a začal jsem běhat po parku. Najednou ze mě byl nejlepší detektiv světa. Narazil jsem na Jokera, který se právě pokoušel odpálit v přístavu dvě lodě. Dobře, takhle to nebylo... Zase si dělám srandu... Žádný batmanovský kostým jsem si neoblékl, ale zpátky do přístavu jsem se vrátil, to jo. Zamířil jsem do přístavního skladu potravin. Podle nových nařízení musí být všechny potraviny, jež jsou do parku dovezeny, do dvoudenní karantény, a k tomu slouží právě malá budovička kousek za hlavním molem. Protože už nejsem správce, nemám od všech budov klíče, takže jsem musel zase zapojit ničitelskou složku své osobnosti, a rozkopl jsem zámek od dveří. Ne, dělám si legraci, nerozkopl jsem ho. Zmrazil jsem ho dechem a pak jsem ho přesekl rukou! Ne, tak to taky nebylo... Zničil jsem ho svým stegosauřím ocasem! Ne, tak to taky nebylo... Prostě jsem ho zničil! Jak?! Není to jedno?! Je! Vtrhl jsem dovnitř, a co jsem nenašel? Samé koblihy! Jednu jsem ochutnal. Později se ukázalo, že to nebyl velmi dobrý nápad. Ta čokoláda uvnitř byla taková zvláštní. Taková nasládlá. Jako pocukrované zkažené vejce. Tím jsem dokázal, že koblihy byly otráveny! A pak do skladu najednou přišel Martim, portugalský pracovník parku, kterého Kory přijala minulý měsíc. Zeptal se mě, zda jsem odhalil jeho tajemství. A mě docvaklo, že ten vzkaz napsal asi on, a že je to on, kdo stojí za otrávenými koblihami! Zeptal jsem se ho, jestli otrávil taky Wuerho, ale on se ve světle mé baterky jen usmíval, a ve skladu mě zamkl. Předtím vyměnil venkovní zámek, chytrák. Řval jsem, bušil jsem na dveře, a nakonec jsem začal chrápat, a než jsem se naděl, nastal dnešek. Jack a Philip, pracovníci z přístavu, mě vyvedli ze skladu ven, a pro změnu mě zavřeli ve vážně nepříjemně zapáchající ložnici na služebně v přístavní věži, kde se povalovaly samé nemyté fusekle, a tam si se mnou přišla popovídat Kory. Řekla, že má přítomnost v karanténním potravinovém skladu opět jasně dokázala, že chci park zničit - tentokrát tím, že jsem otrávil Wuerho a Olivera, a že jsem ještě chtěl vinu za Oliverovu otravu svést na ni. Rozbrečel jsem se, protože to nebyla pravda. Vůbec mi nepomohlo, že jsem mluvil pravdu o Martimovi a jeho zločineckém úšklebku, na který nikdy nezapomenu! A pak mě napadlo... Co když Kory pracuje s ním? Co když přece jenom za ten koblihový incident mohla ona? Co když chce zničit náš park ve prospěch... Ne! Ne!!! Ne-e-e-e-e-e-e!!! N-e-e-e-e-e-e-e-e-e-e!!! Nůp! Něco mi začalo docházet. Nemůžu to ale zatím do svého zápisku napsat. Zatím si to musím nechat pro sebe... Ale až mi přestane bublat v břiše, budu pátrat dál. Něco mi tu totiž nevoní...

Danův vzkaz: A nebojte se, Oliver bude v pořádku. Přijde mi ale, že někdo chtěl, aby ta jeho expedice skončila jaksi předčasně... A právě o tom to je! Někdo tu pro někoho pracuje! Konspirace! Reptiloidi! Dobrá, reptiloidi ne, ale mohli by to být třeba nějací naši staří známí... Ššš! Držte jazyk za zuby, mí obdivovatelé! Nikomu nic neříkejte! Zjistím, kdo mi všechnu tu otravu způsobil! A jestli ne, tak ať třeba celý vesmír zanikne! Jo... Jo, přesně tak! Jestli to nezjistím, tak ať celý vesmír letos 21. prosince skončí! Takhle vážně to myslím! Skonči vesmíre, když to nezjistím! Pakuj se! Ehm... Díky za vaši přízeň a podporu.
Správce dinosauřího parku se vrátí v pátek 23. prosince 2022. Doufám, že do té doby Dan zcela nepřijde o poslední zbytky svého zdravého rozumu...

Nejčtenější