Je to opravdu k neuvěření, ale povedlo se mi Dana Jamesona přesvědčit, aby pro nás letos v září napsal ještě jeden zápisek z Dinosauřího parku! Mohu vám prozradit, že jeho cena se příliš nezměnila, a můj rozpočet je tedy nyní v mínusu. I z toho důvodu bude tato část Správce na nějakou dobu částí poslední. Budu si muset na podzim najít alespoň sedm brigád, aby se mi peníze vrátily. Co bych pro vás však neudělal? Dan Jameson je přesvědčen, že ho milujete, a tak považuji za svou povinnost prezentovat vám další z jeho bláznivých příhod. Užijte si je!
Otrava
Jsem otrávený. Celý týden. Divně mi bublá v břiše, čas od času celý zezelenám, a k tomu mi ještě cukají oči. Ptám se sám sebe, jestli je to z únavy, nebo jestli mě někdo naschvál otrávil. Ta druhá možnost je vlastně víc než pravděpodobná, ale o tom později. Můj tělní systém pracoval do pondělí na milion pět set milionů čtyřista osmdesát procent. Byl jsem pohyblivý, jako ten nejpohyblivější jeřáb na nejrychlejší stavbě nebo jako Struthiomimus upalující před slintajícími čelistmi Tyrannosaura Rexe. Jenže v pondělí se to všechno změnilo, a hádejte, kdo za to může! Současná správkyně parku! Má vize, že budu přeobsazen na pozici správce, a Kory přijde o práci, se nestala realitou. Panebože, zase se mi chce brečet... Brečím teď už každý den... Dino se sprchuje v mých slzách... Tak fajn, Dane, vydýchej se... Zhluboka se nadechnout, a jedeme! Musím být v maximálním klidu, abych o tom byl schopný napsat... Pondělí porada byl pěkný trapas. Vletěl jsem do Charlesovy pracovny jako pták, skotačil jsem kolem stolu a svým pískáním jsem se snažil napodobit zvuky, které Troodoni vydávají v době páření. Natlačil jsem se k řediteli parku, a hvízdal jsem mu do ouška. Vydržel to asi dvě hodiny, během kterých neklidně šustil papíry na stole, a pak na mě začal řvát, co si to jako dovoluju, namlouvat se mu jako Troodon, a já ho za to pleskl po tváři, protože jsem do toho chování vynaložil obrovské množství energie, a nehodlal jsem být odmítnut, a hned jsem mu do ouška zahvízdal ještě hlasitěji! Charles se na svém kolečkovém křesle odrazil od stolu, a odhalil mi své boty s dvacet centimetrů dlouhými kovovými bodáky, kterými zamířil k mému břichu. Pak následoval odvoz na veterinu, kde mě veterinářka Catherine musela zašít, a zase se u toho strašně řehtala, takže pár stehů totálně zvorala... Ne, dobře, takhle to nebylo. Zase mě přemohly ty moje fantazie. Vletěl jsem do Charlesovy pracovny jako pták, hvízdal jsem si, ale namlouvací písně Troodonů jsem nenapodoboval (i když jsem Charlesovy do ouška trošku hvízdnul, ale to spíš omylem - myslel jsem si, že to byl někdo jiný, ehm... díval se pak na mě jako zabiják). Chtěl jsem bučet, když do místnosti vstoupila Kory, a usedla vedle Olivera, který se na mě plazivě zubil. Rozhodl jsem se ale udržet své hlasivky na uzdě, protože jsem byl přesvědčen, že brzy uslyším slova, která jsem toužil slyšet - že Kory vyletí, a já se zase stanu správcem! Jenže to se nestalo. Charles si stoupl, a začal mluvit o tom, že čtvrteční incident s Deinotheriem byl neomluvitelným zločinem. V téhle chvíli jsem si ještě pod stolem mnul ruce. Charles řekl, že ten, kdo za útěk rozzuřeného chobotnatce mohl, bude tvrdě potrestán. Chtělo se mi smát, ale ovládal jsem se - takovými úžasnými schopnostmi disponuji. Přiznávám, že se mi trochu dost hýbaly koutky rtů, a možná jsem i nosem zafrkal (jako ve smíchu), ale jinak jsem byl tichý jako podvyživená krysa. Problémy přišly, když Charles pronesl slova: "Kdo za útěk Deinotheria může?" V tu chvíli všichni vstali, a ukázali na mě. Přestal jsem nosem frkat, protože porada v tu chvíli přestala být vtipná. Vytáhl jsem kapesník, zatroubil jsem do něj jako Parasaurolophus, pak jsem ho hodil nějakému pracovníkovi parku na hlavu (udělalo se mu z toho špatně, a všem nám o tom dal vědět), a taky jsem vstal ze židle. Řval jsem, že nemají jediný důkaz, že bych za útěkem Deinotheria z jeho výběhu stál já, a oni všichni zase řvali, že nikdo jiný to udělat nemohl, a že to byl další z mých pokusů sesadit Kory! Nadával jsem jim za to do nudných ichnofosilií, explozivních dinosauřích omelet a prošlé majonézy, ale nikdo z nich se neurazil. Chtělo se mi v tu chvíli brečet. Nový vrchní veterinář Odwin řekl, že mě ve čtvrtek ráno viděl, jak jsem sekyrkou osekával báze sloupků Deinotherií ohrady, a pak jsem před ni položil salát. Bránil jsem se, že jsem si tam šel naštípat dříví do krbu, a ignoroval jsem Oliverovy poznámky, že v domku žádný nemám, a taky jsem na to řekl, že ten salát jsem si tam odložil pro případ, že bych měl později v ten den hlad. Pak jsem asi půl hodiny vyprávěl o tom, jak už jídlo v jídelně není takové, jaké bývalo kdysi za starých dobrých časů, obvinil jsem z toho Kory a trochu i Charlese, a vysvětloval jsem jim, proč musím po parku rozmisťovat salát, který mám radši, než studené uzené s tasemnicemi, kterým nás živí v jídelně. Nikdo mi bohužel nevěřil. Všichni přítomní se shodli na tom, že za škodu na výbězích Deinotheria, Teleocerasů, Abrictosaura a Coelophysise budu muset zaplatit z vlastních peněz. Prožil jsem nemalý breakdown. Ještě teď mám z toho depku. Vlastně tohle celé píšu z koupelny, kde sedím ve skříňce pod umyvadlem, a schovávám se tu před zbytkem svých spolupracovníků. Vím totiž, že mě přestali mít rádi! Co jsem to jenom provedl? Proč jsem se stal vandalem? Proč?! Chce se mi teď do něčeho kopnout, ale nemám, do čeho! Ehm... Kory z pozice správce sesazena nebyla, a já nebyl povýšen, a jsem z toho otrávený. Kolegové se mi smějí. V úterý jsem se odvážil zajít si do jídelny na večeři, oni se pod vedením údržbáře Joshe shlukli, a zpívali: "Happy doom day to you! Happy doom day to you! Happy doom day, Dan the Destroyer, happy doom day to you!" Můj stav se zlepšil, protože jsem jednoho z nich zasáhl hnojem z Gallimimova výběhu. Nosím ho po kapsách, abych měl něco na obranu před drzými poznámkami těch nižších tvorů, kteří nemají ani špetku soucitu k takovému fantastickému člověku, jako jsem já. Zasažený musel jít na těžkou operaci. Zbytek večera prý strávil umýváním svého pracovního oblečení, a skoro při tom přišel o čich. Raduju se z toho, že mu to nebylo příjemné! Člověk může být otrávený z toho, že k němu nikdo nemá respekt, ale ještě horší je fyzická otrava. To mi věřte. A nic není tak strašné, jako otrávená wuerhosauří samice Wuerho. Ve středu jsem musel řešit její nové zdravotní problémy s jediným člověkem, který se mi nesměje - s Ivanem, tím bláznivým Čechem, o kterém ostatní pracovníci parku s oblibou říkají, že Dan Jameson je jeho prostřední jméno. Víte, jak to myslí, darebáci. Donesli jsme spolu Wuerho krmení, když se najednou Ivan začal šklebit. Myslel jsem si, že mě chtěl zastrašit, a tak jsem s natrhanou vegetací sekl o zem, a taky jsem se mu začal šklebit do obličeje. On se šklebil víc. Otevřel jsem tedy ústa, a z hrdla jsem vydával zvláštní, táhlý zvuk. Ivan se najednou začal ovívat. Byl jsem rád z toho, že se mu udělalo nevolno. Když mu začaly slzet oči, nechal jsem toho, a ptal jsem se ho, jak velkou otravu u něj ty mé tři týdny nemyté zuby způsobily. Ivan skoro brečel, a nebyl schopný mi odpovědět. Uvědomil jsem si, že i bez mého pošklebování a nevystaven hnijícím zbytkům zmrzlinových kornoutků, jež nalezly úkryt mezi mými moláry, se jaksi dusil. A pak přišel velký šok. Všiml jsem si - všechna legrace stranou - že Wuerho ležela mezi kapradinami, a otevírala tlamu. Vypadalo to, jako by se snažila něco vyzvracet. Její boky se smršťovaly, stahoval se jí krk, a já začal křičet. Stál jsem na místě, a řval jsem, jako kdybych byl právě svědkem nejhoršího zločinu v historii vesmíru. Wuerho vytekla z tlamy natrávená vegetace. Chudák zvíře! Ne, nevtipkuji o něm! Bylo mi ho tak líto! Muselo se něčeho napást, a pak se mu udělalo opravdu špatně. Před lety, když jsem ještě nebyl blázen žijící mezi dinosaury, ale věnoval jsem se práci se zvířaty v Británii, jsem zažil něco podobného s velbloudem. Pomoci skoro konstantně zvracejícímu velbloudovi je nadlidský úkol, a popravdě, dost jsem tehdy uvažoval o tom, zda nemám práci se zvířaty nechat být. Nedělám si legraci. Ten velbloud měl obrovské zažívací problémy, které nakonec vedly k jeho smrti... Proto jsem tak řval, když jsem Wuerho uviděl při zvracení. Bál jsem se o ni. Připomnělo mi to, že jsem kdysi dávno nedokázal zachránit velblouda, který měl podobné problémy. Na rozdíl od Ivana mi nebylo špatně, a tak jsem k naší velké stegosauří mašině na trhání listí přistoupil, a prohlédl jsem si ji zblízka. Musel jsem věnovat pozornost taky tomu, co z ní vyšlo, a co teď zdobilo slehlé kapradiny. Wuerho zabučela, jako by mě prosila o pomoc. Všiml jsem si, že měla mnohem větší zorničky, než obvykle. Hned mi došlo, že musela být otrávená. Vytáhl jsem z kapsy košile zkumavku, a odebral jsem vzorek jejích blinek. Ivan mezitím zastrčil hlavu do krmení, které jsme jí přinesli. Nedokázal se na mě dívat, a asi mi i záviděl, že se mi nedělalo šoufl. Při odchodu z výběhu hlavu z natrhané vegetace vystrčil, a zděšeně utíkal k vratům, přičemž mě svou špatnou angličtinou se silným českým přízvukem prosil, abych ho tam nenechal umřít. Přiblížil se ke mě asi na metr, a já zase začal řvát. Listy, které mu zůstaly na hlavě, příšerně zapáchaly. V hlavě mi svitlo - za otravu Wuerho nemohly rostliny rostoucí v jejím výběhu, jež s oblibou spásala, ale vegetace, která jí byla nošena! Mohla za to ta exotická zelenina! Vzal jsem si pár těch shnilých listů z Ivanovy hlavy, a předal jsem je Catherine na veterině, aby se na ně spolu s Wuerhosauřími zvratky podívala zblízka. Protože mám ale důvod jí nevěřit (pořád se v mé přítomnosti divně hihňá), vydal jsem se sám zjistit, co zelenině mohlo být. Stopa mě zavedla do východního přístavu, kam obvykle z různých koutů světa (hlavně ale z Ameriky) směřuje krmení pro naše chovance. Vyšplhal jsem na střechu hlavní přístavní budovy, a přiložil jsem ucho k zašpiněnému okýnku. Slyšel jsem, že se uvnitř nějací tři týpci smáli, jak rádi naše zvířata tráví, a předháněli se v tom, jak velké potěšení jim to přináší. Byl jsem zhrozen, a tak jsem špinavým okýnkem proskočil, a v letu jsem je všechny zmydlil! Jednomu ulétla hlava, druhému obě ruce, a třetího jsem nabodl na cihlu, kterou jsem předtím vlastníma rukama osekal do špičky... Ne, dobře, takhle to nebylo. Dělám si srandu. Ty mé fantazie... Opravdu na ně budu muset brát prášky... Pravda je mnohem nudnější. V přístavu jsem nenašel nic. Jenom mě zarazilo, že pár nově přijatých pracovníků vykládalo z lodi Pegas U.S. krabičky s novými vitamínovými kapslemi. Jednu jsem jim šlohl, a přečetl jsem si složení... Myslel jsem, že hodím šavli, když jsem to vstřebal. Takové nekvalitní vitamíny bych nikdy neobjednal, kdybych byl správcem! Tyto kapsle byly levnější, ale průměrné tunové zvíře je mělo strávit za dvakrát delší dobu, než kapsle, které jsme nakupovali, když jsem za správu parku zodpovídal já! Informoval jsem o tom Charlese, ale ten mě poslal k čertu, a řekl mi, že je to Koryina starost. Tak jsem zavolal Kory, a ona mě taky poslala k čertu. Navštívil jsem tedy ve středu večer její domeček na pobřeží, ale sotva mě zpoza okna uviděla, vyletěla ven, a řvala na mě, ať mě ani nenapadne pustit zase svého Leptoceratopse do její zahrady. Bránil jsem se tím, že jsem Dina na procházku nevzal, a že jsem už nechtěl zničit její zahrádku, čímž jsem se přiznal k tomu, že jsem v březnu její zahrádku skutečně zničit chtěl, a ona po mě div nehodila květináč. Jen co jsem uviděl její pěst, s křikem jsem utíkal zpátky domů, a schoval jsem se pod postelí. Krucinál! Takhle to vypadá, když na něco přijdete, ale nikdo vám nevěří, protože jste udělali něco, co jste asi udělat neměli.
Wuerho není jediný živý tvor, který je otrávený. Zelenat totiž začal i Oliver. Včera v šest ráno jsem otevřel dveře svého skromného příbytku, otočil jsem se na Dina, věnujícímu pozornost jen a pouze svému salátu, a chystal jsem se s ním rozloučit, když tu jsem do něčeho šlápl. Bylo to nastraženo za prahem mých dveří. Zděsil jsem se. Ten zvuk, který to vydalo... Bylo to něco tekutého nebo polotekutého. Všechny v okolí jsem probudil svým strašným křikem. Šlápl jsem totiž na plastový sáček, na kterém byl přilepený papírový vzkaz: "Svačina pro Olivera. Nemám čas zajít na letiště, zaměstnávají mě Megalancosauři. Doruč mu to, prosím, ty. Kory." Rozšlápnutou svačinu jsem zvedal, jako kdyby to bylo mé vlastní rozšlápnuté dítě. Naříkal jsem při tom. Sousedé mi nadávali do troubících hadrosaurů, hadrosauřích troubů a hadrových troubosaurů, a já se raději hned rychlým během přemístil na letiště. Věděl jsem, že Oliver s Timem měli odletět na další výpravu na Isle of Die. Utíkal jsem asi deset minut, a když už jsem byl moc udýchaný a musel jsem zastavit, abych si odpočinul, začal jsem se sám sebe ptát, proč jsem neskočil do jeepu. O třiadvacet hodin a třicet minut dříve jsem ho totiž natankoval chutným benzínem (chutným aspoň pro něj, mě teda nechutnal, ale nějak se mi dostal na jazyk, ble... příběh na jindy). Tato myšlenka mě donutila k dalším hlasovým výlevům. S řevem jsem nakonec na letiště doběhl ve chvíli, kdy Oliver nastupoval do malého bílého letadélka. Všiml jsem si, že Tim si hned, jak mě uviděl, nevěřícně zakryl oči. V panice jsem vykřikoval, skákal jsem před letadlem, a zklidnila mě až Oliverova ruka, která dopadla na mé rameno. Sir Marsh se mě ptal, proč jsem se choval jako krocan, kterému z ocasu vytrhli staré pero, a já mu v co největších detailech vypověděl strašlivé události toho rána. Když jsem s vyprávěním skončil, Oliver ležel na zádech v záchvatu smíchu a třepetal rukama a nohama, jako by mu někdo ptačím peříčkem jezdil po břiše. Naštvaně jsem mu rozšlápnutou svačinu hodil do obličeje, nazval jsem ho nevděčným zmijákem, on mi poděkoval a nazval mě vřískajícím vřešťanem, pak vlezl do letadélka, a odletěl do ráje dinosaurů. Večer jsem se dozvěděl, co následovalo. V půl jedenácté dopoledne Oliver, Tim a jejich dva kolegové Jenny a Pedro dostavěli tábor na pláních na jihu Isle of Die, a vydali se na výpravu za dinosaury a dalšími pravěkými zvířaty. Dostali se do problémů s Allosaurem, který požíral mršinu Camptosaura, a Oliver se k ní jaksi přílišně přiblížil, takže velký masožravec se ho rozhodl odehnat (asi si myslel, že Oliver měl na hnijící maso chuť), a potom honil čtyřčlenný tým po pláni asi tak milion let, než zkameněli, a než ho to přestalo bavit (taky mu prý mršinu sebrali dva mladí Mapusauři, a snědli z ní ty nejchutnější části, a Allosaurus se pak asi vrátil prosit je, aby mu je vrátili). Po té honičce byl Oliver hladový, a tak snědl rozšlápnutou svačinu, kterou jsem mu přinesl. Byla to vlastně kobliha s čokoládovou náplní, to jsem zapomněl zmínit. Promiňte mi to. Někdy ve tři odpoledne narazil tým na dvě pravěké kozy pojmenované Myotragus, které žily ještě před pár tisíci let na Baleárech (fakt nechápu, jak se dostaly do Pacifiku). Oliver navrhl chytit je, ovšem zcela bez varování mu začalo bublat v břiše, a když se proti kozám rozběhl s připravenou sítí, klopýtl, spadl na zem, a najednou se mu udělalo příšerně špatně. Bolelo ho břicho, řval bolestí, a Jenny a Pedro ho museli odtáhnout zpátky do tábora, protože se na ně začali koukat masožraví dinosauři. Vycítili, že Oliver byl slabý, a byl tedy ideální kořistí. Tim se vydal pronásledovat Myotragy, a nakonec je pro park chytil, ale to teď není podstatné. Důležité je, že Oliver byl otráven. Musel být přenesen zpátky na Tedův ostrov, a hned v půl sedmé večer se na něj přišla podívat doktorka Queirósová. Je to lidská lékařka (myslím to jako tak, že léčí lidi) a Kory ji přijala v červnu. Chvíli Olivera trápila svými lékařskými nástroji, a pak mě k němu pustila. Klečel jsem u jeho lůžka, když umíral. Svěřil mi všechny své životní úspory a omluvil se mi za to, že mě tolik let trápil svými trapnými vtípky. Řekl jsem mu, že všechny trapné nebyly, ale že ten halloweenský incident, kdy mi zapálil podlahu (před dvěma lety), mě fakt rozohnil. Začal se řehtat, a pak skonal. Zbytek večera jsem mlátil hlavou o zeď, a přitom jsem přemýšlel, proč jsem vteřiny před jeho odchodem ze světa musel mluvit zrovna o Halloweenu 2020. Na druhou stranu jsem byl rád, že ho to nepřesvědčilo převést své peníze někomu jinému. Jsem teď boháč, juchéj! Ne, dobře, takhle to nebylo... A Oliver nezemřel... Zatím... Přišel jsem k jeho lůžku, sedl jsem si vedle něj na židli, a bavil jsem se s ním o jeho otravě. Řekl mi, že ho otrávila ta svačina. Ta kobliha byla to jediné, co od snídaně zkonzumoval. Vysvětlil jsem mu, že jsem tu koblihu nevyrobil já, ale že mi jí přinesla Kory. Ukázal jsem mu i ten lísteček, který jsem ráno sňal ze sáčku. Oliver mi skrze zatnuté zuby řekl, že ten vzkaz nenapsala Kory, protože má úplně jiné písmo. Oba jsme se zhrozili. Nedokázal jsem tomu uvěřit! Někdo chtěl zřejmě Olivera otrávit, a napadlo ho, že když mi přinese koblihu a donutí mě, abych ji doručil našemu pašáckému přírodovědci, podaří se mu uniknout spravedlnosti. Chtěl jsem nechat udělat nějaký test na otisky prstů nebo něco takového. Dalo by se zjistit, kdo jiný kromě mě ten lísteček držel v ruce, pokud tedy neměl rukavice. Jenže to by znamenalo zavolat na ostrov z Tongy nějakého policistu nebo někoho takového! Jeho cesta sem by trvala příliš dlouho. Rozhodl jsem tedy jednat sám. Když se setmělo, oblékl jsem si svůj batmanovský oblek, a začal jsem běhat po parku. Najednou ze mě byl nejlepší detektiv světa. Narazil jsem na Jokera, který se právě pokoušel odpálit v přístavu dvě lodě. Dobře, takhle to nebylo... Zase si dělám srandu... Žádný batmanovský kostým jsem si neoblékl, ale zpátky do přístavu jsem se vrátil, to jo. Zamířil jsem do přístavního skladu potravin. Podle nových nařízení musí být všechny potraviny, jež jsou do parku dovezeny, do dvoudenní karantény, a k tomu slouží právě malá budovička kousek za hlavním molem. Protože už nejsem správce, nemám od všech budov klíče, takže jsem musel zase zapojit ničitelskou složku své osobnosti, a rozkopl jsem zámek od dveří. Ne, dělám si legraci, nerozkopl jsem ho. Zmrazil jsem ho dechem a pak jsem ho přesekl rukou! Ne, tak to taky nebylo... Zničil jsem ho svým stegosauřím ocasem! Ne, tak to taky nebylo... Prostě jsem ho zničil! Jak?! Není to jedno?! Je! Vtrhl jsem dovnitř, a co jsem nenašel? Samé koblihy! Jednu jsem ochutnal. Později se ukázalo, že to nebyl velmi dobrý nápad. Ta čokoláda uvnitř byla taková zvláštní. Taková nasládlá. Jako pocukrované zkažené vejce. Tím jsem dokázal, že koblihy byly otráveny! A pak do skladu najednou přišel Martim, portugalský pracovník parku, kterého Kory přijala minulý měsíc. Zeptal se mě, zda jsem odhalil jeho tajemství. A mě docvaklo, že ten vzkaz napsal asi on, a že je to on, kdo stojí za otrávenými koblihami! Zeptal jsem se ho, jestli otrávil taky Wuerho, ale on se ve světle mé baterky jen usmíval, a ve skladu mě zamkl. Předtím vyměnil venkovní zámek, chytrák. Řval jsem, bušil jsem na dveře, a nakonec jsem začal chrápat, a než jsem se naděl, nastal dnešek. Jack a Philip, pracovníci z přístavu, mě vyvedli ze skladu ven, a pro změnu mě zavřeli ve vážně nepříjemně zapáchající ložnici na služebně v přístavní věži, kde se povalovaly samé nemyté fusekle, a tam si se mnou přišla popovídat Kory. Řekla, že má přítomnost v karanténním potravinovém skladu opět jasně dokázala, že chci park zničit - tentokrát tím, že jsem otrávil Wuerho a Olivera, a že jsem ještě chtěl vinu za Oliverovu otravu svést na ni. Rozbrečel jsem se, protože to nebyla pravda. Vůbec mi nepomohlo, že jsem mluvil pravdu o Martimovi a jeho zločineckém úšklebku, na který nikdy nezapomenu! A pak mě napadlo... Co když Kory pracuje s ním? Co když přece jenom za ten koblihový incident mohla ona? Co když chce zničit náš park ve prospěch... Ne! Ne!!! Ne-e-e-e-e-e-e!!! N-e-e-e-e-e-e-e-e-e-e!!! Nůp! Něco mi začalo docházet. Nemůžu to ale zatím do svého zápisku napsat. Zatím si to musím nechat pro sebe... Ale až mi přestane bublat v břiše, budu pátrat dál. Něco mi tu totiž nevoní...
Danův vzkaz: A nebojte se, Oliver bude v pořádku. Přijde mi ale, že někdo chtěl, aby ta jeho expedice skončila jaksi předčasně... A právě o tom to je! Někdo tu pro někoho pracuje! Konspirace! Reptiloidi! Dobrá, reptiloidi ne, ale mohli by to být třeba nějací naši staří známí... Ššš! Držte jazyk za zuby, mí obdivovatelé! Nikomu nic neříkejte! Zjistím, kdo mi všechnu tu otravu způsobil! A jestli ne, tak ať třeba celý vesmír zanikne! Jo... Jo, přesně tak! Jestli to nezjistím, tak ať celý vesmír letos 21. prosince skončí! Takhle vážně to myslím! Skonči vesmíre, když to nezjistím! Pakuj se! Ehm... Díky za vaši přízeň a podporu.
Správce dinosauřího parku se vrátí v pátek 23. prosince 2022. Doufám, že do té doby Dan zcela nepřijde o poslední zbytky svého zdravého rozumu...
