Správce dinosauřího parku - Dan ničitel

Je to tu! Jak jsem minulý pátek slíbil, Správce dinosauřího parku se na nepříliš dlouhou dobu zase vrací! Ti z vás, kteří mají Dana Jamesona rádi, tuto změnu jistě uvítají, a ti, jež jsou jeho bláznivými příhodami vždy vyvedeni z míry a jež tedy vůči němu chovají zášť, budou jistě potěšeni tím, že to bude návrat skutečně jen velmi krátký. Nebylo lehké našeho starého přítele přesvědčit, aby pro mě napsal další dlouhý zápisek. Musel jsem sáhnout hluboko do své kapsy, abych ho znovu získal na svou stranu. Chtěl bych vás, čtenáře, poprosit, abyste mi po přečtení této části poslali na účet nějakou tu tisícovku... Když už jsem kvůli Danově návratu na tento blog vyčerpal všechny své životní úspory, buďte ke mě přívětiví.

Dan ničitel

Co je to jako za hloupý název? Dan ničitel?! Co si ten člověk, co mi za tenhle zápisek zaplatil, myslí?! Za co mě má? To zas budou soudy... Ehm... Posledních pár měsíců na Tedově ostrově ke mě nebylo štědrých. Nejsem už totiž správce! A všichni to vědí! Vlastně to vědí od té chvíle, co mě ošetřovatel Jimmy ve výběhu Thrinaxodonů připravil o mé falešné vousy. Nestyda jeden. Zaměstnanci parku se mi smáli asi tak tři měsíce. Slyšel jsem jejich iritující chichotání kdekoli, kam jsem vkročil. Smějí se mi, že už nejsem jejich boss, ale jeden z nich. Z minulého listopadu mám traumatický zážitek s veterinářkou Catherine, které jsem přinesl nemocného Discosaurisca. Nějak mu napuchla hlava, já si toho všiml jako první, na nic jsem nečekal, neřešil jsem to se šéfovou, a Discosaurisca jsem v plastových rukavicích přenesl z jeho výběhu na nejbližší veterinární stanici. Když mu Catherine hlavu ohmatávala, neustále se řehtala, že teď máme stejný plat. Naštvaně jsem po místnosti přešlapoval, a pohledem jsem zabíjel mladého studenta vysoké veterinární školy někde ve Spojených státech, protože se mi taky smál, a vždycky, když jsem se k němu při svém nervózním přešlapování trochu přiblížil, zacpával si nos. Cítil jsem, jak má nenávist vůči němu rostla. Vyšetření skončilo asi po deseti minutách, a Catherinin závěr byl takový, že se mi to napuchnutí Discosauriscovy hlavy jenom zdálo. Mohla se při tom potrhat smíchy. Studentík se mě při odchodu zeptal, proč jsem vysedl Dracopeltí trus, a zda mám tak málo peněz, že si už nemůžu dovolit ani prací prostředek nebo nové kalhoty. Celá ta událost mě v očích veterinářů tak ztrapnila, že jsem se rozhodl nikdy se do jejich stanice nevracet! Slíbil jsem si, že už tam nikdy nevkročím! Vím, že jsem skvělý člověk, a oni by vůči mě měli mít obrovský mega velký super džus respekt! Měl bych být jejich šéf! To já bych se jim měl smát! Ehm... Radši o tom přestanu psát. Klávesnici na mojem notebooku kvůli tomu zaplavuje příliš mnoho slz... Bože, kam já jen dal ty kapesníčky... Tady nejsou... Tady taky ne... Proč mám proboha v kapse shnilé oříšky, které při krmení vyplival Cronopio? Ehm, pryč od toho! Správkyně dinosauřího parku a moje šéfová, Kory Lowe, není ani z půlky tak dobrá, jako jsem byl já! Není ani schopná si ze svých zaměstnanců dělat legraci! Když jsme spolu na začátku minulého listopadu byli na první oficiální poradě v Charlesově pracovně, řekl Tim vtípek o tom, že ze své ohrady nejspíš brzy uteče Kretzoiarctos, a že pak bude celý park zanesený nesmradlavým trusem plným skoro nestráveného bambusu. Kory zakývala hlavou, a pak začala mluvit o ekonomické situaci, v jaké se Dinosauří park nacházel! Taková nestydatost! Kdybych byl já správce, tak vůni toho Kretzoiarctosího trusu hned přirovnám k Timově kolínské! Hned bych ho před ostatními zahltil horami vtípků o tom, jak by si nekonečně po skončení práce umýval ruce, protože by nebyl schopný poznat, jestli se na nich uchytil nějaký drobek pandích bobků, a to by znamenalo, že by nemohl jíst ani pít, aby se nenakazil nějakou nemocí! U poradního stolu bychom se všichni řehtali. Jenže s Kory to bylo jiné. Suchá fakta, grafy, čísla, bankovky létající poklidně vzduchem, a samé výtky vůči mě, že prý jsem neplnil své pracovní povinnosti. Byl jsem uražen až po konce palců na svých nohou! Nemám Kory rád. Závidím jí pozici, ve které se nachází. Nikdo se jí nesměje. Má vyšší plat. Dokonce má i hezčí domeček. Je ubytovaná na pobřeží, a na každé týdenní poradě básní o tom, jak každé ráno pozoruje pterosaury z Isle of Die a hluboce přemýšlí o tom, proč ta zvířata přežila do dnešních dnů. Chce se mi z toho závistí brečet. Já vstávám každé ráno ještě dřív, než jsem vstával jako správce, jenom proto, aby na mě vrčel náš nevrlý Siamotyrannus nebo aby mi obličej pokrývaly sliny horlivě se krmícího Giganotosaura. Kory tuto práci sice dělá taky, ale ne v tak brzkých ranních hodinách. Když se nad tím ale zamýšlím, proč vůbec tak brzo ráno vstávám? Nikdo mi to nenakázal. Kory mě takto nezaúkolovala... Bože, ty kapesníčky... Potřebuju je! Zase brečím... Nevím už ani, proč tak brzo vstávám! Možná je to proto, že jsem si jako správce sám určoval, kdy budu vstávat... Bože, proč se tak mučím? A proč mi teď Dino zasedl pravé chodidlo? Nemůžu pohnout s nohou! Ehm... Z toho, že mě Charles po návratu na ostrov neučinil znovu správcem, jsem dodnes uražený. Pracuji jako obyčejný krmič a uklízeč trusu skoro rok. Už mi z toho hrabe. Ale ještě pořád jsem o svou starou rozumnost nepřišel! Ve volném čase se totiž věnuji novému koníčku. Snažím se najít způsob, jakým Kory sesadit z pozice správce, a obsadit do ní sebe, aby všechno bylo, jako za starých časů. Po Novém roce jsem se konečně odhodlal provést něco, co by mi strašně pomohlo, a dovolilo mi vyšplhat po žebříčku zaměstnanců zase nahoru. Kory mě totiž požádala, abych jí pomohl přemístit Cryptolacertu, naši sedmicentrimetrovou eocénní ještěrku, z jednoho terária do druhého. Původní terárium se totiž mělo předekorovat. Kory si představovala, že do něj Cryptolacertě dá víc listí, víc keříků a stromečků, kamínků a bláta a dalších dekorací. Došlo mi, že toho můžu využít ve svůj prospěch. Jakmile došlo na chytání Cryptolacerty, začal jsem se ďábelsky smát. Skákal jsem po teráriu, lepil jsem své špinavé prsty na sklo, mlátil jsem o něj svou hlavou, a řehtal jsem se. Kory se mě ptala, co se mnou bylo, a já jí celý svůj plán vysvětlil. Zbledla hrůzou. Pak jsem rychle z terária vyculoval, a zavřel jsem ji v něm. Bušila pěstí na dveře, křičela o pomoc, a já se smál ještě víc. Cryptolacerta se mezitím zezadu blížila k jejím kotníkům, a když byla dostatečně blízko, chramst! Zahryzla se Kory do nohy tak silně, že musela následovat amputace. Mnul jsem si potěšeně ruce, a věděl jsem, že když Kory bude nějakou dobu v nemocnici, udělá mě Charles správcem, a můj život bude mít zase smysl. Dobře, takhle to nebylo... Stalo se to jen v mých představách... Bože, kde jsou ty prášky? Potřebuju ty halucinace zahnat! Ta tíha na noze... Není divu, že se z té bolesti snažím vypsat! Celé se to stalo takhle: byl jsem s Kory v teráriu Cryptolacerty, a má šéfová se chystala ještěrku chytit. Hověla si na kusu dřeva. Kory se na ni plně soustředila, a blížila se k ní zezadu. A v tu chvíli jsem se rozhodl vykonat svou ďábelský plán! Zašeptal jsem Kory do ucha, že by měla Cryptolacertu chytit ne za hlavou, aby se vyhnula kousnutí, ale rovnou asi ve středu hlavy - tak, aby čelisti ještěrky tiskla k sobě. Kory to udělala, a já se uvnitř řehtal. Kdybych mohl, spadl bych na záda, a válel bych se v substrátu v záchvatu smíchu. Jednou jsem takto Cryptolacertu chytil, a protože se mi nemohla bránit kousnutím, vystřelila na mě zpod ocasu nepříjemně páchnoucí tekutinu. Donutila mě tehdy zbavit se nejen mého oblíbeného trička, ale taky změnit značku mýdla, protože se mě ten pach držel ještě týden, a v jídelně si ode mě lidi vždycky odsedávali. Někteří dokonce bublavými zvuky naznačovali, že jim ze mě bylo opravdu šoufl. Chtěl jsem Kory způsobit sociální smrt. Kdyby se jí držel stejný ještěrčí pach, jako tehdy mě, už by ji nikdo nebral vážně. Cryptolacerta jí ale neprovedla to samé, co provedla mě. Kory jí nejprve chytila oběma rukama, a pak prsty jemně stiskla její hlavu. Ještěrka se vůbec nebránila, a Kory se nikdy nemusela potýkat se smradem. Večer toho dne jsem kopal do zdi v ložnici svého skromného příbytku asi čtyři hodiny, než mi sousedi zavolali sanitku, a pak následovala bolestivá operace prstů na nohou, při které jsem nebyl uspaný. Ne, to se nestalo, to je zase jenom výmysl! Proboha, kde jsou ty zatracené prášky na halucinace... Ne, kopal jsem do zdi v ložnici svého skromného příbytku jenom dvacet minut. Druhou lednovou neděli, kdy jsem měl výjimečně volno, jsem musel vybílit, protože mé svižně se pohybující nohy napáchaly příliš mnoho škody. Další ďábelský plán o sesazení Kory z pozice správce jsem dával dohromady dva měsíce. V březnu jsem se konečně odhodlal znovu udeřit. Jednoho dne časně zrána jsem vzal Dina na procházku. Zavedl jsem ho k pobřeží, ke Koryině domku. Má tam zahrádku s růžemi, slunečnicemi, akáty, hluchavkami, tulipány, růžemi, slunečnicemi, akáty, hluchavkami, tulipány, růžemi, slunečnicemi, akáty atakdále. Schválně nahlas jsem si hvízdal, aby jako nepoznala, že jsem k jejímu domku přišel záměrně, a přeskočil jsem plot. Přitom se mé chodidlo zachytilo o dřevěnou laťku a já spadl obličejem do hlíny. Šokem jsem řval asi půl hodiny a asi na třicet tisíc decibelů. To bylo jedině dobře. Hned se to stalo součástí plánu. Když jsem už měl vyřvané hlasivky, běžel jsem Dinovi, čekajícímu za plotem, otevřít. Můj kamarád Leptoceratops se do zahrádky rozběhl jako pes utržený z vodítka, a začal devastovat Koryiny kytičky. Ládoval se růžemi, slunečnicemi, akáty, hluchavkami, tulipány atakdále, než jeho hlasité býlohody vyprovokovaly Kory k protiútoku. Jako akční hrdinka vyskočila oknem ven, a ve vzduchu mi dala kopanec do obličeje. Řval jsem ještě víc, než předtím, a hned jsem si volal zubaře. Posbíral jsem ze země, co se dalo, a utíkal jsem pryč. Ne, takhle to nebylo... Omlouvám se... Ty prášky už jsem našel... Ehm, bylo to takhle: Dino devastoval její zahrádku, a já stál zase venku, za plotem, na pláži, a nahlas jsem si hvízdal, aby jako nebylo poznat, že jsem tam přišel s nějakým záměrem. Kory vyběhla ven, a vystřelila z raketové pistole. Dino se strašně polekal, nechal požírání květin a otevřenými vrátky vyběhl ze zahrádky ven. Kory se rozčilovala nad škodami, které můj přítel napáchal. Já jsem se zase rozčiloval nad tím, že ho vyděsila střelou z raketové pistole. Vzájemně jsme na sebe řvali, já jí nadával do borových šišek, zkamenělých šišek a vačic předstírajících smrt, ona mi nadávala do hlupáků, nejapných pitomců a vandalů, a já se jí smál, že není schopná přijít s originálními nadávkami, a ona se mi smála, že přicházím se směšnými a neurážlivými nadávkami, a já jsem se urazil, protože moje nadávky nejsou směšné a neurážlivé, nýbrž silné a urážlivé a stejně mocné, jako já nebo noha osmdesátitunového sauropoda, a nakonec jsem od ní dostal pohlavek, načež jsem zase řval, tentokrát tak na padesát tisíc decibelů nebo možná i víc, a to bylo přesně to, co jsem chtěl! Vyprovokoval jsem Kory ke strašlivému násilí! Z dalších domků na pláži vylezli mí spoluzaměstnanci, a podivovali se nad tím, co se právě stalo. Křičel jsem, že mě Kory napadla, a ukazoval jsem jim masivní bouli, co se mi vyrazila na temeni po úderu Koryinou karaterukou. Doufal jsem, že je získám na svou stranu, a že pak společně vyplníme papír, který bude předložen Charlesovi, a který uvede pravdu o celém incidentu. Bylo by tam napsáno, že mě Kory bezostyšně napadla, a že tedy nemůže vyplňovat funkci správce, když se ke svým zaměstnancům chová jako otrokář. Jenže mí kolegové, na jejichž přízni jsem tolik závisel, a pro kterou jsem v ten den obětoval své hlasivky (i když jsem ten bolestivý řev fejkoval), se jenom smáli, práskali se do kolen, váleli se po písku, a nazývali mě drontem mauricijským, anglickým oslem a páprdou s rozšťaveným mozkem. Brečel jsem při tom asi tak, jako brečím před svým notebookem teď. To znamená hodně! Začal jsem si uvědomovat, že Kory neporazím. Za zničené kytičky jsem jí musel zaplatit, a na další poradě jsem byl nucen vyslechnout si Charlesův řev a výhrůžky vyhazovem, pokud se ještě něco takového zopakuje. Sice jsem na té poradě taky něco zařval, a z nějakého důvodu jsem do toho zatáhl vzpomínky na Charlesova poďobaného pubertálního syna, ale to mi úplně nepomohlo. Dostal jsem dva dny neplaceného volna, a hned po nich jsem musel za trest vyklízet výběh Othnielií, zanesený asi tak dvěma a půl metru přírodního hnoje. Když se mi v něm ztratila lopata, brečel jsem ještě víc, než teď. Vytahovat ji odtamtud nebylo příjemné.

Během léta si začali mí kolegové šuškat, že na co sáhnu, to spadne. Taková nespravedlnost! Na začátku července jsem totiž vlastníma rukama postavil dřevěný úkryt pro trojici Pegomastaxů, které tehdy Oliver přivezl z Isle of Die (pořád si nedá říct, a vozí další a další a další a další a další zvířata!). Zabouchal jsem do dřeva poslední hřebík, a pak jsem si na stříšce úkrytu udělal sérii selfies. Na jedné jsem se smál, na další jsem se smál ještě víc, na další jsem se smál přímo manicky, pak jsem se snažil působit depresivně, nato jsem si udělal selfie, na které jsem ukazoval svůj biceps (předtím jsem samozřejmě stotřicetkrát zvedl těžkou kládu, aby na něm krásně vystupovaly mé žíly), a potom na mě zařval Tim, že pegomastaxové budou z krabic přemístěni do výběhu, já se překvapeně na střeše postavil, zařval jsem na něj, proč mají být do výběhu přivezeni tak brzy, a nato se střecha pod mou váhou probořila. Všichni, kteří to viděli, propukli ve strašný smích. Další trauma, se kterým se pokouším naučit žít. Moc mé pověsti nešiky nepomohla ani nehoda, která se mi stala v jídelně v půlce srpna. Snažil jsem se vybrečet si oči do depresivní borůvkové limonády, ale sedl si ke mě Oliver, uřícený z další expedice, dlouze mi popisoval, jak chytal obří ježuru Murrayglossa, a pak mě začal uklidňovat, že se nemusím bát, že všechno v mém životě bude jistě brzy v pořádku, a já na něj zařval, ať si s tím jde za Ceratosaury, z nichž jeden na mě dvacet minut předtím vyplivl rozžvýkaný kus jehněčího, a on se řehtal, jako by slyšel ten nejlepší vtip na světě, tak jsem se ho pokusil zklidnit tím, že jsem popadl jeho sklenici s vodou, a co se nestalo! Prásk, a bum! Sklenice byla asi nakřáplá, a jakmile jsem ji chytil, rozletěla se na kusy. Všichni v jídelně se kolem mě postavili, ukazovali na mě ukazováčky, a zpívali: "Známe Dana! Všechno zkazí! Známe Dana, nešiku!" Bože, potřebuju další kapesníčky... To, že parodizovali mou oblíbenou televizní znělku, kterou si tajně pouštím do uší každý večer, když přijdu z práce a usednu na postel, pro mě byla obrovská rána. Nebyl jsem daleko od vypití nepálského rumu, který mi nedávno na ostrov poslal bratránek, velký cestovatel a milovník asijských zemí. Toužil jsem zatopit to trauma ostrou chutí destilované melasy. Ještě horší to bylo přesně před týdnem, v pátek 2. září. Oliver přivezl další nová zvířata - pár Hyracodonů, bezrohých nosorožců, kteří před vyhynutím v ostatních částech světa mimo Isle of Die žili v eocénu a oligocénu. Z ostrova je přinesli pomocí dvou vrtulníků. Problém byl v tom, že zvířata se při přenosu ve svých boxech probudila, a byla šíleně vyděšená. Musela být okamžitě umístěna do kotce. Dostal jsem od Kory, která zase všechno organizovala, aniž by řekla jediný vtip a udělala si třeba srandu z rýmy veterináře Rogera nebo z napuchlého prstu zoologa Pearyho, za úkol otevřít bránu do kotce, který byl pro zvířata vybrán. Tak tam jako pohledný boreček stojím, buším se při tom do svých masivních prsů, a pak mám najednou zatáhnout za zrezivělou rukojeť... Tahám, a tahám, a Tim s Oliverem na mě řvou, že Hyracodoni brzy opustí své boxy! Tahám, a tahám, a najednou lup! Moje ruka letí vzduchem, a není napojena na mé tělo... Ne, takhle to nebylo. Promiňte... Tahám, a tahám, a najednou lup, a brána padá. Otřesná rána, zvířata v boxech panikaří, jeden se dokonce převrací a zvíře asi padá na bok, a já pak zjišťuju, že si zlomilo dvě žebra... Prasklé bubínky zaměstnanců a otevřený kotec, do kterého se žádné zvíře nedá umístit. Naštěstí těch pozorovacích ohrad máme víc, takže jsem nebyl seřván zase tak moc, ale sliny pár jedinců v mém obličeji toho dne skončily. Nejvíc na mě byla naštvaná Kory, označila mě za ničitele, ale já zadržel své slzy! Heč, tak jsem dobrý! Oliver na mě byl taky nazlobený, a řekl mi, že jsem amatér, který neumí otevřít bránu. Nejhůře na mě řval Tim. Ten totiž jako první zjistil, že samec Hyracodona měl po převrácení boxu zlomená žebra. Jeho nadávky byly příliš sprosté na to, abych je zde uvedl (ale jedna z nich byla kačeří přepírka). Řekl jsem mu, že je sliz, a uraženě jsem se vrátil do svého skromného příbytku. Copak to byla má chyba, že ta brána spadla? Něco tam určitě nebylo v pořádku, nedrželo to. Někdo se na to měl podívat, někdo měl provést pravidelnou prohlídku kotce, a neprovedl ji! Kdyby boxy s Hyracodony byly blíž brány, spadla by přímo na ně, a zvířata uvnitř by nejspíš umřela! Tihle darebové si snad myslí, že bych to chtěl? Pro mě je a vždycky bylo zdraví našich zvířat to nejpřednější! Sám jsem předtím, než jsem z parku odešel a oni do pozice správce obsadili naši nevtipku, prováděl regulérní kontroly provizorních ohrad a pozorovacích kotců! Kdo je podle mě na vině? Kory! Jenže když jsem to na pondělní poradě v Charlesově pracovně řekl, zase jsem byl seřván... Nestojí za to se o tom zmiňovat... Za mě coby správce by se nic takového nestalo! A proto jsem se pevně rozhodl, že Kory musí pryč. Vrátil jsem se ke svým ďábelskům plánům, jak ji sesadit. Včera nadešel velký den. Vzal jsem zápalnou lahev, a ve čtyři ráno jsem ji hodil otevřeným oknem do Koryina domečku. Manicky jsem s foťákem poskakoval před atomovým hřibem, který se vyrýsoval na pobřeží ostrova, a... Ehm, to ne... Takhle to nebylo. Promiňte... Rozhodl jsem se, že ukážu, jak špatně Kory dohlíží na stav našich ohrad. A tak jsem ve čtyři ráno pečlivě studoval plot toho nejzuřivějšího z našich chovanců - samce Deinotheria. Oh yeah, tahle mnohdy rozezlená mašina už v parku nezpůsobila problémy příliš dlouho. Našel jsem slabé místo, kterého si Kory a její kolegové nevšimli - naproti přístřešku, v němž velký chobotnatec každou noc spí, bylo několik kůlů shnilých. Stačilo pár ran sekyrkou, ale tak, aby nebylo poznat, že do nich udeřila sekyrka, a trocha výtečného salátu hned za kůly, která by Deinotherium přilákala k této zranitelné části ohrady. O tři hodiny později všichni v parku panikařili, a já si mnul ruce. Deinotherium bylo venku, naštvaně troubilo, a nekontrolovaně se řítilo k ohradě Teleocerasů. Probořilo ji, pak osvobodilo Abrictosaura a krátce po něm ještě Coelophysise, než bylo konečně uspáno! Juchů! Takové škody! Jak já jsem na sebe jenom pyšný! Tahle nehoda krásně dokáže, že Kory vůbec nedává pozor na to, v jakém stavu ohrady jsou, a pak... pak bude vyhazov! Jupí! Budu zase správcem Dinosauřího parku! Vím to! A strašně se těším na pondělní poradu, kdy budu zase pasován na rytíře!

Danova pošta (či snad Danův doslov?): A ne že, mí obdivovatelné, kteří chtějí být jako já a jako nikdo jiný v celé historii lidstva, někomu povíte, o co se snažím! Jestli Charles nebo Oliver nebo klidně i ten čím dál kyselejší Tim zjistí, že chci Kory sesadit z pozice správce, tak mě rovnou vyhodí! Takže ne, že jim to napíšete! Taky se musím s autorem stránky, pro kterou jsem tento krásný text napsal, domluvit, jak dosáhne toho, aby si ho Charles s Oliverem nikdy nepřečetli... Nebo aby si ho nepřečetla Kory! To by byla katastrofa! Bude se toho muset dosáhnout nějak jinak, než překladem do srbštiny, nebo co je zač ten jazyk, ve kterém mé úžasné zápisky čtete. Google Translate každý zná, i když překládá jak vrabec holubštinu. Víte, jak to myslím... Každopádně držte jazyk za zuby! Prosím!

Pokud Dana přesvědčím, aby pro mě příští týden napsal další zápisek, pak náš letošní krátký výlet na Tedův ostrov ještě nekončí! Nemohu vám však nic slíbit. Komunikovat s ním je totiž stále těžší... Uznejte, že mu už před pár lety trošičku přecvaklo (nic osobního, Dane, just stating a fact).