Série "Pravěká zvířata pojmenovaná podle mýtických stvoření", započatá na mém blogu opravdu už někdy v pravěku, se vrací, a s pomstou! Není jistě nadšena z toho, že jsem si od ní dal takřka pět měsíců trvající přestávku. Všichni to ale známe - žádný vztah nevydrží, když mu na čas nedáte sbohem, a nenajdete si něco zajímavějšího... A teď, pokud jste nebyli dotčeni výjimečně trošičku provokativnějším úvodem příspěvku, se pojďme seznámit s Idmonarachne!
Jméno: Idmonarachne brasieri,
Zařazení: Arthropoda, Chelicerata, Arachnida, Tetrapulmonata,
Období: pozdní karbon, před 305 až 299 miliony let,
Etymologie: pojmenována podle dvou postav z řecké mytologie.
V roce 2016 popsali Russel Garwood z Manchesterské univerzity a jeho kolegové druh karbonského pavoukovce na základě nádherně zachovalé fosilie z Montceau-Les-Mines ve východofrancouzském regionu Bourgogne-Franche-Comté. Pomocí počítačové tomografie vytvořili model, který jim umožnil podívat se na každý detail tohoto výtečně zachovalého exempláře, pocházejícího ze svrchnokarbonských vrstev datujících do stupně stephan (před 305 až 299 miliony let; podle jiné literatury před 307 až 299 miliony let). Učinili trojrozměrnou analýzu těla tohoto pavoukovce, kterého zařadili do kladu Tetrapulmonata, zahrnujícího jak pavouky (Aranae), tak bičnatce (Thelyphonida), krabovce (Amblypygi) a krátkochvosty (Schizomida). Na základě výzkumu jeho tělesných znaků Garwood se svými kolegy zjistil, že tento bezobratlý tvor měl vývojově nejblíže k vyhynulé skupině Uraraneida, která se ve fosilním záznamu objevuje ve středním devonu a mizí ve středním permu (ač z barmského jantaru křídového stáří pochází rod Chimearachne, a ten byl vědci, kteří ho popsali, mezi uraraneidy zařazen; podle jiného výzkumu byl ale této skupině blízce příbuzný, a nebyl jejím členem). Pro uraraneidy bylo typické, že jim chyběly pravé snovací bradavky, jaké mají pavouci. Pavoukovec z Montceau-Les-Mines je postrádal též. Garwood a jeho kolegové se rozhodli tohoto bezobratlého pojmenovat Idmonarachne brasieri. Zatímco jeho druhové přízvisko ctí profesora Martina Brasiera, paleobiologa a astrobiologa z Oxfordské univerzity, který ze světa odešel v roce 2014, rodové jméno pavoukovce odkazuje na významné figury ze vzdálenějšího úseku lidské historie, konkrétně tedy ze starověku. Je totiž odkazem na Idmóna z Kolofónu v Lýdii a jeho dceru Arachné. Obě tyto postavy byly proslaveny epickou básní Arachné ze 6. knihy Proměn, nejvýznamnějšího díla řeckého básníka Publia Ovidia Nasa. Příběh Arachné byl tragický - byla proměněna ve tvora, který se Idmonarachne nebo našim přátelům, kteří i v zimě tkají sítě v rozích našich pokojů, velmi podobal. Arachnin otec, Idmón, byl prostým pastýřem. Arachné se od dětství věnovala předení, a dokonce jako první přišla se lněným plátnem. Byla tak talentovaná, že se začala chlubit, že byla v předení lepší než bohyně války, moudrosti či (mimo jiné) umění, Athéna. Také odmítala, že by její talent měl co do činění s božskou pomocí Athény. Ta ji tedy navštívila v podobě stařenky, a řekla jí, že se nemůže rovnat bohům, a že by měla Athénu prosit o odpuštění. Arachné se jí vysmála, Athéna jí ukázala svou pravou podobu, a výtečná tkadlenka ji vyzvala k soutěži. Athénino dílo ukazovalo, jak bohové trestali smrtelníky za neposlušnost, kdežto Arachnino dílo poukázalo na ne vždy spravedlivé hrátky bohů, zvláště pak Dia, se smrtelníky (a v Diově případě s ženami, se kterými se seznámil v přestrojení, a ty po krátkém vztahu s ním otěhotněly). Athéna si všimla, že Arachnino dílo bylo lepší, ale bohy uráželo, a tak ho zničila, načež Arachné třikrát uhodila do hlavy. Mladá tkadlenka z toho byla tak vyděšena a zahanbena, že se oběsila. Protože k ní však Athéna přece jen chovala jakousi lásku, pokropila Arachnino nehybné tělo šťávou z Hekatiných bylin (Hekaté byla bohyní např. křižovatek či porodů, a také byla čarodějnicí). Mrtvé Arachné vypadaly vlasy, přišla o nos a uši, zcvrkla se jí hlava, a z prstů na rukou, přemístěných na boky, se staly její nohy. Byla oživena v podobě pavouka, a do konce života jí bylo povoleno tkát sítě. Ovidius se tímto příběhem snažil hovořit o vztahu mezi uměním a tyranskou mocí za svého života. Athéna, jež je viděna jako autorita, je v příběhu v podstatě cenzorem, který zničí provokativní dílo ukazující pravdu o světě, která však autoritě nevyhovuje. Umělkyni svým útlakem dovede až k sebevraždě - snad kreativní sebevraždě - a umožní jí žít jako drobný, nikým neviděný tvor, jehož umělecké dílo nemá pro nikoho význam. Jde o příběh o umlčení odvážného hlasu, který jako jediný říká pravdu a promítá ji do svých děl, jež jsou však pro ty, kteří mají moc, nebezpečná, a ohrožují jejich statut na vrcholu. Je však možné, že Ovidius s příběhem o Arachné nepřišel - Zpěvy pastýřské římského básníka Publia Vergilia Mara totiž zmiňují pavouka potrestaného Minervou (Minerva byla římskou obdobou Athény). Přestože Zpěvy pastýřské jsou mladší, odkazují na neexistující (ztracenou) sbírku Heteroioumena, napsanou Kinadrem z Kolofónu dříve, než Ovidius sepsal Proměny. Dávalo by smysl, kdyby autorem mýtu o Arachné byl právě básník pocházejícího z města, kde se příběh odehrál. Ovidius se zřejmě s tímto příběhem setkal při svých cestách po Malé Asii, a zaujal ho natolik, že o něm vytvořil vlastní báseň. Idmonarachne samozřejmě výtečnou tkadlenkou proměněnou v pavouka nebyl; žil tři sta milionů roků předtím, než přišli lidé, jimž se v hlavách zrodila mocná a nespravedlivě trestající božstva. Exemplář, na základě něhož byl tento pavoukovec popsán, je dlouhý jen 1,5 centimetru. Jeho hlavohruď byla dlouhá 5 milimetrů, zadní část těla (abdomen či opisthosoma) dosahovala délky asi 6 milimetrů, a nejdelší noha, a to sice čtvrtá, měla na délku 8,5 milimetru. Nejkratšími nohami byly ty z prvního páru, a každá dosahovala délky 6,5 milimetru. Na konci končetin se nacházely vždy dva drápky. Makadla neboli pedipalpy tohoto pavoukovce dosahovaly délky o něco méně než 4 milimetrů. Klepítka či chelicery byly stavěny trochu jako skládací nože, takže jejich zakončení se dotýkala paturonů (pochev), podobně jako u sklípkanů. Jak již bylo uvedeno výše, tento pavoukovec velikosti lidského nehtu nedisponoval snovacími bradavkami. Jinak byl ale pavoukům velice podobný. Někteří z prvních pavouků z podřádu Mesothelae, jako třeba Palaeothele, již snovací bradavky měli; Palaeothele žil také ve svrchním karbonu, a jeho pozůstatky byly nalezeny též v Montceau-Les-Mines. Nalezený exemplář Idmonarachne byl po smrti trošičku zkroucen, než zfosilizoval, ale to vědce, kteří ho studovali, příliš nelimitovalo. Fosilie je uložena ve sbírkách Muséum d'histoire naturelle d'Autun v Paříži. V době, kdy Idmonarachne žil, tedy v pozdním karbonu, se tetrapulmonáti poprvé objevují ve fosilním záznamu, a poměrně rychle (v rámci možností) se rozrůzňují.
Garwoodův článek si můžete přečíst po kliknutí sem. Dalšími zdroji pro napsání tohoto článku mi byly weby Prehistoric Wildlife a National Geographic. Obrázek je z webu ScienceNews. Příští část "Pravěkých zvířat pojmenovaných podle mýtických stvoření" bude zaměřena na taniwhasaura!
Žádné komentáře:
Okomentovat