Trilophosuchus rackhami - to byl malý, podle dřívějších odhadů jen asi metr a půl dlouhý krokodýl z vyhynulé skupiny Mekosuchinae, který žil před 16 až 11,6 miliony let v severovýchodní Austrálii. Je znám na základě neúplné lebky, jež byla nalezena v roce 1985 na slavném nalezišti Riversleigh, jehož horniny jsou oligocénního a miocénního stáří. V roce 1993 byl pak druh na základě této lebky popsán australským paleontologem a popularizátorem vědy Paulem Willisem. Trilophosuchus byl velikostně srovnatelný s dnešním krokodýlem čelnatým (Osteolaemus tetraspis) ze západní Afriky či kajmánkem trpasličím (Paleosuchus palpebrosus) z Jižní Ameriky. Také se podobal některým vyhynulým crocodylomorfům, například atoposauridům z pozdní jury až pozdní křídy, nicméně nebyl s nimi příbuzný. Nápadně krátký čenich, kterým disponoval, byl výsledkem konvergentní evoluce; podobný selekční tlak způsobil, že se u trilophosucha vyvinul znak, který byl typický právě pro již zmíněné atoposauridy. Nejbližším příbuzným tohoto krokodýla byl rod Quinkana, zahrnující čtyři druhy (poslední byl popsán též Willisem, roku 1997), který vydržel od pozdního oligocénu až po pozdní pleistocén. I jeho pozůstatky byly nalezeny v Queenslandu. Od trilophosucha se však rozhodně lišil velikostí; quinkany dosahovaly délky 3 metrů, ač zřejmě mohly dorůst i dvojnásobné velikosti.
Rekonstrukce trilophosucha. Obrázek z Extinct Life Pictorial Encyclopedia
Ve dnech 12. srpna a 29. srpna tohoto roku byly o tomto drobném australském krokodýlovi publikovány dva odborné články, jejichž hlavním autorem byl v obou případech Jorgo Ristevski z University of Queensland. Se svými kolegy se totiž typovým exemplářem, totiž onou neúplnou lebkou, zabýval. A přišel k zajímavým závěrům o anatomii lebky (1. článek) a neuroanatomii (2. článek) trilophosucha. Ristevski a jeho spolupracovníci provedli 20. března 2019 mikropočítačovou tomografii lebky, přičemž získali více než 2300 jednotlivých snímků, jež jim posloužily prozkoumat ji nejen zevnitř, ale zkrátka ze všech úhlů, a podívat se v detailu na každou jednotlivou kůstku. Lebka zvířete postrádá čenich (nicméně její tvar poukazuje na jeho již výše zmíněnou zkrácenost), a je tvořena dvaatřiceti prvky, z nichž dvanáct je párových (např. otoccipitály či squamosály). Po provedení skenu byl vytvořen digitální model obsahující mozkovnu. Ten odhalil, že levá očnice je na lebce poměrně dobře zachovalá, a měla suboválný (částečně vejčitý) tvar. Obě očnice byly orientovány postranně a trochu dorzálně (směřujíc ke hřbetu). Vědci zrekonstruovali také jednotlivá lebeční okna (suborbitální, supratemporální, infratemporální, posttemporální) a supratemporální jamky, ovšem výpis jednotlivých hodnot těchto znaků v milimetrech by byl zřejmě nezajímavý. Zachovalé nosní kůstky měly pouze dvoumilimetrovou tloušťku. Na lebce se zachovala také část levé slzné kosti (opět proto, že levá očnice je zachovalá lépe než pravá), jež byla orientována převážně postranně, a to proto, že nezachovalý čenich trilophosucha byl altirostrální (jinými slovy, byl poněkud zvednutý nahoru, jako by krokodýl ohrnoval nos). Čelní kost, silná asi dva milimetry, nesla tři kostní hřebínky, silné 41 až 48 milimetrů. To ovšem není novinka; tyto tři hřebeny ostatně zvířeti vysloužily jeho rodové jméno. Zajímavé je, že lebka trilophosucha vykazuje jak dospělé, tak nedospělé znaky; že bylo zvíře dospělé se dá poznat podle silných lebečních švů, naopak o jakési jeho nedospělosti svědčí nedostatečné zkostnatění přední části jeho mozkovny. Hluboké jamky takřka kruhového či obdélníkového tvaru na lebečních kostech svědčí spíše o dospělosti exempláře (v podobném rozsahu se vyskytují u plně vzrostlých krokodýlů jiných druhů). Konečný závěr je, že se jednalo o dospělé zvíře. Neméně zajímavé ovšem je, že velikost trilophosucha uvedená na začátku tohoto příspěvku již zřejmě není platná. Ristevski a jeho kolegové v rámci této studie odhadli délku zvířete na 70 až 90 centimetrů; v "nejhorším" případě bylo tedy poloviční velikosti, jakou odhadoval Paul Willis. Dále učinili odhad o jeho hmotnosti; v dospělosti podle nich vážil 1 až 2 kilogramy.
Jak velký byl Trilophosuchus v porovnání s dospělým člověkem. V kroužku vidíte, ze kterých kostí sestává holotyp. Obrázek z webu University of Queensland
Mozkovna trilophosucha je sama o sobě též zajímavá, a proto jí byl věnován druhý článek, publikovaný sedmnáct dní po vydání toho prvního. Pro začátek - svou stavbou se podobala mozkovně některých vyhynulých suchozemských krokodýlů z Jižní Ameriky a Afriky, a podle Ristevskiho je možné, že Trilophosuchus trávil více času na souši, než současní krokodýlové. Oněmi krokodýly, jejichž mozkovna byla velmi podobná mozkovně "Rackhamova krokodýla se třemi hřebeny", byli Sebecus icaeorhinus z paleocénu a středního eocénu Patagonie, popsaný v roce 1937, a Araripesuchus wegeneri z křídy Kamerunu a Nigérie, popsaný roku 1981. Mozkovna T. rackhami byla zrekonstruována téměř celá (částečně kvůli neúplnosti laterosfenoidů, tj. typ klínové kosti vyskytující se u krokodýlů a ptáků). Celých 40 % předozadní části mozkovny zabíral takřka rovný čichový aparát, ačkoliv čichové bulby (či též čichové kyje) nebyly zrekonstruovány úplně. Dnešním americkým aligátorům (Alligator mississippiensis) čichový aparát roste po celý život, vlastně se u nich se stářím prodlužuje, a u trilophosucha to zřejmě bylo stejné. Tento krokodýl měl dobrý čich, a vypadá to, že se mu se stářím ještě lepšil, což je jistě záviděníhodné. Zřejmě to odráželo jeho orientaci na větší potravu v pozdějších fázích jeho vývoje; jako dospělý lovec menších ptáků a savců potřeboval lepší čich, než jako mláděcí chňapač vážek a malých rybek. Kromě sebeca a araripesucha byl T. rackhami neuroanatomicky podobný výše uvedenému krokodýlu čelnatému a kajmánku trpasličímu; měli obdobný paratympanický pneumatický systém (jen pro upřesnění, archosauři, tedy ptáci a krokodýlové, mají dva vzdušné systémy lemované epitelem; kromě paratympanického pak ještě paranasální).
Detail trilophosuchovy hlavy. Obrázek z YouTube
Zjištění, ke kterým Jorgo Ristevski se svými kolegy došel, jsou skutečně pozoruhodná. Víme nyní o mekosuchinovi druhu Trilophosuchus rackhami více, a máme lepší představu o tom, co byl tento krokodýl zač a jak žil. Není pochyb, že to byl velmi zajímavý plaz.
Zdroje informací uvedených v tomto článku:
1. Cranial anatomy of the mekosuchine crocodylian Trilophosuchus rackhami Willis, 1993 (The Anatomical Record)
2. Neuroanatomy of the mekosuchine crocodylian Trilophosuchus rackhami Willis, 1993 (Journal of Anatomy)
Žádné komentáře:
Okomentovat