Acer alaskense

Acer alaskense je jedním z alespoň devětapadesáti druhů javoru (rod Acer), které jsou známy pouze z fosilních pozůstatků. V roce 1987 jej na základě jediného nalezeného fosilního listu popsali Jack Albert Wolfe a Toshimasa Tanai v článku zabývajícím se systematikou, fylogenezí a distribucí javorů na západě Severní Ameriky v kenozoiku. Typový exemplář, tedy list, který Wolfe a Tanai zkoumali, byl nalezen v horninách souvrství Chickaloon v údolí řeky Matanusky na středojihu Aljašky, datujících se do epochy paleocénu před 54 miliony let. A. alaskense, jediný zástupce sekce Acer sect. Alaskana, je dodnes nejstarším známým druhem javoru; třeba takový A. hillsi je znám z raného eocénu kanadské Britské Kolumbie, a A. douglasense je zase znám z raného eocénu Aljašky, ovšem A. alaskense tyto druhy ve fosilním záznamu "předbíhá" ještě o pár milionů let. Paleocénní vrstvy Chickaloonu jsou obnaženy v uhelném dole Even Jones, a právě z této lokality typový exemplář pochází. U listu A. alaskense se projevovalo řídké rozvětvené žilkování, srovnatelné s žilkováním listů javorů ze sekce Acer sect. Spicata, kam patří tři dnes žijící druhy; javor ocasatý (A. caudatum) z podhůří Himálaje, asijský A. ukurudense (nemá český ekvivalent) a javor klasnatý (A. spicatum) ze Severní Ameriky. Co se struktury týče, je list tohoto pravěkého javoru stavěn docela jednoduše. Má oválný tvar, a jeden laterální listový lalok - v realitě však listy tohoto stromu disponovaly dvěma až třemi listovými laloky; pravděpodobnější je, že na zdravých listech byly laloky tři. Některé druhy javorů mají listových laloků více; třeba dnešní javor modrošedý (A. caesium) z jižní až východní Asie jich má na každém listu pět, a náš javor mléč (A. platanoides) jich má na každém listu pět až sedm. Je možné, že počet laloků na listech javorů v průběhu jejich vývoje stoupal. Zpevnění žilek v listu A. alaskense nemá u současných javorů obdoby, byť Wolfe a Tanai ve svém článku uvedli možnost, že se jedná spíše o jakousi odchylku, a že žilky nemusely být takto zpevněny u každého (a třeba zdravého) listu. Jeho terciární žilky byly napojeny na sekundární žilky způsobem, který je u současných druhů skutečně nevídaný, což samo o sobě u autorů popisu vzbudilo podezření. Velikostně byl tento list asi tak středně velký; některé dnešní druhy javorů, třeba javor dlanitolistý (A. palmatum) z východní Asie, mají listy dlouhé jen 4 centimetry (v případě poddruhu A. palmatum palmatum tedy 4 až 12 centimetrů), zato takový Acer macrophyllum (nemá český ekvivalent) ze západního pobřeží Severní Ameriky má listy o délce až 30 centimetrů (viz obrázek). Nalezený list A. alaskense je dlouhý 10,5 centimetru, a je 8 centimetrů široký. Jinak se toho o tomto vyhynulém druhu stromu ví jen velmi málo. Žádné další exempláře dosud nalezeny nebyly. Holotyp je dodnes uložen v paleobotanických sbírkách Národního přírodovědného muzea Smithsonovy instituce ve Washingtonu D.C. Vypadá to, že javory se však na severozápadě Severní Ameriky nevyvinuly; předkové aljašského javoru pocházeli z východní nebo severovýchodní Asie. Odtamtud se javory během paleogénu rozšířily po zbytku Severní Ameriky, a dále po Evropě, přičemž také kolonizovaly jižní a jihovýchodní Asii (setkáme se s nimi i na Sumatře a Jávě). Na jih od rovníku dnes žije jen jeden druh, a to A. laurinum (bez českého ekvivalentu). Celkově do rodu Acer patří více než 130 žijících druhů, a patří tak mezi druhově nejhojnější rody z čeledi mýdelníkovitých (Sapindaceae). Javory bývají 10 až 45 metrů vysoké stromy. O jejich spojení s kanadskou vlajkou a s javorovým sirupem, či o spojení s včelařením, už asi není třeba se rozepisovat.

Stručný popis A. alaskense najdete na anglické Wikipedii. Mnoho informací pro tento příspěvek však bylo čerpáno z Wolfeho a Tanaiova článku, který se dá volně stáhnout na internetu.

Příště Eucommia montana!