pondělí 31. srpna 2015

Na lovu jihoamerických dinosaurů-Giganti období Jury

Přináším další část seriálu Na lovu jihoamerických dinosaurů. Dnes nahlédneme do Zlaté éry dinosaurů, do Jurského období, při němž žili v Jižní Americe tajemní a málo prozkoumaní dinosauři...

Jihoameričtí dinosauři z období Jury nepatří mezi nejpopulárnější prehistorické tvory. Také se o nich příliš často nemluví. Ve skutečnosti však známe slušnou řádku nejrůznějších rodů dinosaurů z doby před 200 až 145 miliony let. Je určitě pravdou, že většina popsaných jihoamerických dinosaurů žila v období Křídy, a mezi ně patřili skuteční giganti. Nejen, že se po patanonských pláních proháněli někteří z největších masožravců, zároveň po nich putovali i největší sauropodi všech dob. Avšak i mezi jurskými dinosaury byli praví obři, včetně predátorů třikrát až čtyřikrát delších, než dnešní lvi. Mezi ně patřil Piatnitzkysaurus, pravděpodobně nejznámější jurský dinosaurus Jižní Ameriky. Tento dravý theropod obýval území dnešní Argentiny ve střední Juře. Byl pojmenován po známém argentinském geologovi a objeven byl ve formaci Canadon Asfalto ve druhé polovině 70. let minulého století. Zkamenělé kosti byly postupně posbírány několika expedicemi v letech 1977, 1982 a 1983. Popis uskutečnil již roku 1979 slavný paleontolog Jose Bonaparte, jenž se také později proslavil popisem obřího křídového Argentinosaura. Piatnitzkysaurus byl 4 až 6 metrů dlouhý, 450 kilogramů vážící masožravec, mohli bychom jej dokonce označit za predátora. Podporuje to fakt, že jeho kosti byly nalezeny spolu s kostmi velkých býložravců, což značí, že je mohl Piatnitzkysaurus ulovit a sežrat. Stejně tak na ně však mohl narazit již jako na ohlodané mršiny, bezvládná těla, jež se přímo nabízela jako oběd. Piatnitzkysaurus měl mocné čelisti a svalnatý krk. Váhu lebky zřejmě snižovaly dutiny v lebečních kostech, takže přední část jeho těla nebyla tak těžká. Mohl mít však takový živočich konkurenci? Zdá se, že ano, a to zcela určitě. Rod Eoabelisaurus byl totiž ještě větší, šlo o 6,5 metru dlouhého abelisaurida z doby střední Jury. Před 170 až 160 miliony lety, kdy žil, byl možná na argentinském území vrcholným predátorem. Stejně jako všichni abelisauridi, měl i tento zástupce čeledi velmi malé přední končetiny, jež byly v nepoměru s masivní lebkou. Paleontolog Diego Kol objevil roku 2009 neúplnou kostru Eoabelisaura v provincii Chubut na jihu Argentiny, popis uskutečnil spolu se svým německým kolegou Oliverem W. M. Rauhutem o tři roky později. O biologii Eoabelisaura se toho moc neví, zato jde však o nejstaršího známého abelisaurida a mohl by tak paleontologům poskytnout klíčové poznatky k pochopení evoluce této pozoruhodné skupiny theropodů. Avšak, kteří živočichové mohli být kořistí ohromujících masožravců, jež jsme si popsali? Není to taková záhada, protože alespoň v případě jednoho rodu máme fosilníhop materiálu dostatek. Je zřejmé, že nejznámějším jurským sauropodem Jižní Ameriky je Patagosaurus, který žil před 165 miliony let, jak napovídá jméno, v Patagonii. Bylo to přibližně 15 metrů dlouhé zvíře s velku chutí k jídlu, živilo se vysoko rostoucí vegetací, včetně tuhých vrcholků jehličnanů. Za popisem, jenž byl uskutečněn roku 1979, opět stojí Jose Bonaparte. Patagosaurus patřil mezi cetiosauridy, což byla starodávná čeleď sauropodů. Její zástupci v podstatě vymřeli na konci Jury. Někdy se předpokládá, že sauropodi vzešli z Jižní Ameriky a že je tedy jejich kolébkou. Neví se to přesně, zvláště v dnešní době, kdy se poznatky neustále mění, neboť objevujeme nové a nové druhy. Patagosaurus však rozhodně patřil mezi primitivnější sauropody. Bylo to zjevně stádové zvíře. Ve střední Juře však Jižní Ameriku obývali i camarasauridi, jako byl Tehuelchesaurus. Tento zhruba 15 metrů dlouhý sauropod s krkem směřujícím nahoru, jako u příbuzného Camarasaura nebo velmi vzdáleného příbuzného Brachiosaura, obýval provincii Chubut v Argentině před 165 miliony let. Na svých toulkách pravěkou krajinou se tedy stáda Tehuelchesaurů mohla střetnout se stády Patagosaurů. Ve stejné době a na stejném místě žil i rod Volkheimeria, který však dosud nebyl přílišně prozkoumán. Všichni tito úžasní dinosauři se mohli potkat, tvořili skutečně obdivuhodný, avšak málo poznaný ekosystém. Pokud bychom se posunuli hlouběji v čase do rané Jury, mohli bychom v severozápadní Argentině spatřit massospondylida o délce 2,5 metru. Byl nazván Leyesaurus a je znám z pozůstatků krčních obratlů, zadní končetiny a také lebky. Byl velmi blízce příbuzný Adeopapposaurovi, s nímž se mohl setkat, poněvadž oba rody eixstovaly ve stejném období... Doufejme, že z jurských hornin bude brzy vyjmut další nepoznaný druh, jenž by mohl pomoci našemu porozumění úžasnému světu prehistorie...



Pokud se Vám další část seriálu líbila, komentujte...

neděle 30. srpna 2015

Pravěká zvířata na poštovních známkách, 4. část

Téměř po měsíci se vracím k seriálu Pravěká zvířata na poštovních známkách. Představíme si další trojici krásných poštovních známek s pravěkými tvory z různých zemí světa...

Na první známce, kterou si dnes představíme, je Serendipaceratops. Tato známka je jednou z mnoha, s jejichž pomocí byste mohli označit obálku dopisu v Austrálii. Serendipaceratops žil před 115 miliony let, tedy v období spodní Křídy, v Austrálii a jeho pozůstatky byly objeveny na slavném nalezišti Dinosaur Cove. Byl to ptakopánvý dinosaurus a zdá se, že patřil mezi ceratopsidy. Podle některých byl dokonce členem čeledi Leptoceratopsidae. Toto zařazení je však značně spekulativní, neboť byl vědecký popis uskutečněn podle loketní kosti. Kvůli strohému materiálu je tak rekonstrukce také domněnkou...


Tato známka pochází pro změnu z Argentiny, ze země prvních dinosaurů. Alespoň tam tedy byli nalezeni ti nejstarší dosud známí, jako tento Eoraptor, nebo-li "zloděj úsvitu" či "jitřní zloděj". Byl to metrový dravec žijící v období Triasu před 231 miliony let a jeho ostatky se našly v Měsíčním údolí, v lokaci vědcům lépe známé jako formace Ischigualasto. Svůj domov sdílel Eoraptor s jinými primitivními dinosaury, jako byl metrový býložravec Pisanosaurus a čtyřmetrový masožravec Herrerasaurus. Asi by bylo trochu s podivem, kdyby se Eoraptor nedostal na argentinskou dinosauří poštovní známku, nemyslíte?


Na třetí poštovní známce, kterou si dnes představíme, je rohatý dinosaurus Styracosaurus. Známka pochází z Polska, nicméně Styracosaurus žil v Severní Americe, což však nevadí a nic to nemění na tom, že jde o pěkný výtvor. Styracosaurus byl poměrně velký dinosaurus řadící se mezi ceratopsidy, pravděpodobně byl blízce příbuzný Centrosaurovi. Roh na čenichu mohl používat k sebeobraně. Žil před 75 miliony let...


Nezapomeňte napsat, jaká z uvedených poštovních známek se Vám líbí nejvíce... Další část této série se zde snad objeví v příštím měsíci!

sobota 29. srpna 2015

Televizní premiéra 2. série Ten Deadliest Snakes

Přesně za měsíc uvede Eden Channel ve Spojeném království 2. sérii akčního dobrodružného seriálu Ten Deadliest Snakes! Novinky ohledně tohoto seriálu, který považuji za jeden z nejlepších, jaké jsem kdy viděl, sleduji již dlouho, a tak mi neušly mnohé informace. Spolu s uvedenými novými díly uvede Eden Channel také první sérii (Čína, Kostarika, USA a Jižní Afrika). Tyto díly budou vysílány od 28. září. O den později, 29. září 2015, začne Eden vysílat druhou řadu: Malajsie (29. září), Austrálie (30. září), Indie (1. října) a Evropa (2. října). Každý díl bude vysílán v hlavním vysílacím čase, tedy ve 20:00. Nyní je tedy seriál osmidílný. Ve druhé sérii nás samozřejmě opět čeká spousta napínavých momentů! Na webu Nigela Marvena můžete již po několik měsíců shlédnout neuvěřitelný dvouminutový zápas s obrovskou čtyřmetrovou krajtou mřížkovanou z Malajsie. Při natáčení v Itálii v červnu tohoto roku byl zase Nigel uštknut zmijí Orsinovou. Tento druh je naštěstí nejmenší zmijí Evropy a je tak malý, že se živí hmyzem. Proto Nigel neměl po uštknutí téměř žádné zdravotní potíže, výsledkem však byla napuchlá ruka. Podle informací na webu Discovery se dokonce Nigel přidal k Robertu Irwinovi, synovi slavného lovce krokodýlů Steva Irwina, na lovu hadů v Austrálii. Ačkoliv to nepotvrzují žádné další zdroje, jedná se o zajímavou informaci, zda je pravdivá se ukáže již brzy. Kromě odpočítávání vlastního seznamu deseti nejnebezpečnějších hadů každé země, kterou navštíví, přiblíží nám Nigel i jiné živočichy, jež na svých cestách potká, ve zvláštních a překrásných krajinách. Podle všech informací by měl být štáb takřka stejný, jako při natáčení první série. Producentem je Nigel, režisérem Alex Minton, kameramany jsou Mike Hutchinson a neobvykle také Chin Hor (epizoda o Malajsii) a kameramanka Beatrice Lemma (část epizody o Evropě), za zvukem bude zřejmě stát Alistair Tones nebo Alex Minton a Nigelovým asistentem při natáčení je Tom Charlton, majitel společnosti Eco Animal Encounters. Seriál je vyroben Nigelovou společností Image Impact. V nových dílech se určitě objeví i další lovci hadů, ke kterým se náš dobrodruh přidá! Co činí Ten Deadliest Snakes tak výjimečným a rozdílným od mnohých jiných pořadů Nigela Marvena, je fakt, že se nezaměřuje pouze na jednu oblast. V seriálech jako Nespoutaná Čína a Divoká Kolumbie se Nigelovi podaří procestovat celý určitý stát během čtyřech až šesti epizod a neexistuje tak možnost, že by byla natočena druhá řada. Ten Deadliest Snakes, stejně jako Cruise Ship Adventures, je však jiným případem. Každý díl je v podstatě samostatný film, epizody na sebe nijak nenavazují, a navíc se nebezpeční hadi vyskytují ve velkém množství zemí... Jistě bude zajímavé vědět, zda Nigel do svých seznamů nebezpečných hadů Indie a Malajsie zařadil také hady, s nimiž se setkal v Číně, anebo se zde objeví v seriálu dosud neviděné druhy. 2. sérii uvede v ČR kanál Animal Planet, zatím však není jisté, kdy se tak stane. Já sám se však na druhou řadu mého oblíbeného seriálu těšil velmi dlouhou dobu a jsem rád, že konečně proběhne televizní premiéra! Objeví-li se nějaké další podstatné zprávy, budu Vás o nich informovat...



První obrázek je z www.ecoanimalencounters.co.uk a druhý z Telegraph.co.uk .
Jako zajímavost ještě uvedu, že Nigel bude v roce 2016 vést expedici na Filipíny, jejímž cílem bude získat peníze na záchranu velice ohrožené filipínské želvy. Od ochránce přírody se zdá být takový krok očekávatelný, ale přesto je to skvělá zpráva. Brzy přinesu více informací...

pátek 28. srpna 2015

Správce dinosauřího parku - Hledání ztracené výpravy

Letní prázdniny se již chýlí ke konci, to se však nedá říci o řešení problémů v Dinosauřím parku. Dan Jameson a ostatní to nemají vůbec jednoduché, dnes se dozvíme, co všechno prožili...

Hledání ztracené výpravy

Dostali jsme Bergera. Ten chudák byl úplně vyřízený, byl v jednom luxusním hotelu v americkém Chicagu a utrácel zde jako milionář. Také že měl peněz dost, od někoho je totiž dostal za to, že v našem parku způsobil požár. Jeho čin jej ovšem trápil, já bych dodal, že jej dokonce rozežíral zevnitř. Když ho dostali chlapi z jedné nesmírně schopné americké jednotky, byl převezen do výslešny. Ta se překvapivě nacházela až v Kalifornii. Tam také přistálo letadlo se mnou, Charlesem a několika pracovníky našeho parku. V pondělí jsme Bergera konečně spatřili. To jste ještě neviděli, jak to vypadá, když se Charles zlobí! U výslechu jsem nebyl přítomen, protože jsem dostal chuť na zmrzlinu a zašel si ji koupit do místní restaurace (která byla mimochodem příšerně drahá). Jak jsem tak pojídal vanilkovo-čokoládovou zmrzlinu a přemýšlel o tom, co si dát zítra na oběd, úplně jsem zapomněl, proč vlastně stojím na kalifornské půdě. Při výslechu se zatím stupňovalo napětí. Henry, jeden z mých přátel, jež u výslechu byli, mi řekl, že se Berger dokonce rozplakal. Henry je vtipálek a nevím, zda tomu mám věřit. Když jsem však po půl druhé přišel ke dveřím a zaposlouchal se, stále se ozýval mocný Charlesův hlas a nějaké bušení, nejspíše do stolu. Detaily již nebudu přibližovat, každopádně Berger byl nějak potrestán. Já osobně bych ho za takový zločin předhodil smečce hladových Troodonů. V úterý ráno jsme se vrátili do parku. Charles neustále opakoval větu "Vše vyřízeno.". Začínalo mi to lézt na nervy. Zavřel jsem se ve svém domku a ke vší hrůze zjistil, že mi někdo snědl mé oblíbené sušenky. Tentokrát to nebyl Oliver. Ukázalo se, že během naší nepřítomnosti unikl mladý Gallimimus a nějakým zázrakem se dostal do mého domku. I když je to rok staré mládě, nadělalo mi doma pěkný nepořádek. Pak se zase nějak dostalo ven, našli jsme jej v křovinách při západním pobřeží ostrova. Také želvy druhu Testudo atlas někdo zapomněl nakrmit a já to musel ihned napravit. Dále mi bylo řečeno, že se objevily nějaké problémy s Gigantophisem, jenž má parazity. A tak jsem ještě v úterý večer musel běhat z veterinární kliniky do terária a zase zpět, abych si vypůjčil vybavení a spolu s předními veterináři našeho "velehada" vyléčil. Co se týká našich Tsintaosaurů, ukázalo se, že sázejí na stáří dřeva, z něhož je postavena jejich ohrada. Jeden z těch dvou neposedných bratrů totiž vyvrátil část výběhu. Nedokážu si to vysvětlit jinak než tím, že se o něj prostě opřel. Kůlky nevypadly ze země, ale otočily se do stran. Kdyby nastal třeba déšť, mohly by je prudké nárazy kapek vylomit a Tsintaosauři by utekli. Oprava výběhu zase padla na mě. Tady vidíte, že být správcem Dinosauřího parku je vážně jedna z nejtěžších prací na světě...

Pátráme také po ztracené, pohřešované výpravě. Minulý týden jsem informoval o tom, že se na jžiním pobřeží Isle of Die vylodila skupina pěti dobrodruhů. Jejich cílem bylo zjistit něco o fauně jižní části toho strašidelného ostrova, ovšem, jak jsem také uvedl, tuto část oné pevniny nikdo pořádně nezná. A nikdo nemá tušení, co se tam skrývá. Během relativně krátké doby jsme ztratili s výpravou spojení. Záchranná expedice našla na ostrově otupělý nůž, avšak nic jiného. Minulý pátek, krátce po páté večer, si Oliver vzal vrtulník a spolu s Timem a se zástupcem ředitele parku vyrazil na jižní pobřeží. Podařilo se mu najít něco neobyčejného. Při jižním pobřeží se nachází jakési "pole". Olivera napadlo, že by se na Isle of Die mohli usídlit nějací lidé, jinak si to vysvětlit neuměl. Když však přistáli, ukázalo se, že to, co vypadalo z ptačí perspektivy jako pole, je ve skutečnosti pláň s přinejmenším dva metry vysokými travinami. Při jejich průzkumu Oliver narazil na mrtvolu. Byl to jeden člen expedice, John. V krku měl zasazenou ohromnou ránu od dozadu zahnutých zubů. V zádech měl navíc hluboký otvor, probodlo jej něco ostrého. Olivera napadlo jediné: Raptoři. Místo okamžitě opustil a po příletu do parku nám vše oznámil. Během víkendu proběhly další akce, ani jedna z nich však nebyla úspěšná. Další čtyři lidé jsou stále pohřešováni. V úterý byl nasazen speciální tým spolu s našimi rangery, povedlo se jim najít jeskyni, v níž se nacházel otrhaný batoh s práznými sáčky od tyčinek. Ztracení členové výpravy se tam asi na nějakou dobu usídlili. Na úpatí hor se konečně podařilo zachytit jejich signál. Ukázalo se, že satelitní telefon leží kdesi v křoví a je zalit zaschlou krví. Něco tak strašného jsme snad ani neměli odhalit. Ať však již bylo nalezeno cokoliv, stále nevíme, kde zbývající čtyři dobrodruzi jsou... Jen čas ukáže, co se s nimi stalo...

Příště se již zřejmě dozvíte, co se výpravě přihodilo. A na Dana čekají důležitá rozhodnutí, která by mohla změnit chod celého parku...

čtvrtek 27. srpna 2015

Velká evoluční odysea savců, část 5.: Nové začátky


Před 65 miliony let se uskutečnilo jedno z pěti největších masových vymírání živočišných druhů. Dinosauři, létající a mořští plazi, amoniti a jim příbuzní, spolu s některými řády savců, vyhynuli. Byli to však právě savci, kteří se měli ujmout moci. Během prvních 10 až 15 milionů let své existence po vyhynutí dinosaurů zasáhl savce prudký vývoj. Náhle se z nich stala vitální zvířata, jež byla schopná kolonizovat tento nový svět. Někteří z nich se začali specializovat na maso, jiní si za cíl dali dobýt vzdušný prostor...

Během období Paleocénu, první geologické periody starších třetihor (Paleogénu), se stále dařilo multituberculátům. Mezi evropské zástupce patří rod Boffius, jediný známý zástupce čeledi Boffiidae. Jeho fosilní pozůstatky byly nalezeny na území Belgie. Dalším multituberculátem, překvapivě též obývajícím belgické území, byla Hainina. Patřila k těm rodům, jež zažili vládu dinosaurů a jako živočišnému rodu se jí podařilo přežít hromadné vymírání. Multituberculátům se dařilo, stejně jako vačnatcům a placentálům. A právě mezi placentály se řadí skupina, kterou všichni moc dobře známe. Řád Rodentia, nebo-li hlodavci, se ve fosilním záznamu objevuje v době před 56 miliony lety. V pozdním Paleocénu ještě nešlo o tak rozšířenou skupinu, jako dnes, přesto však zaznamenávala jisté úspěchy. Mezi nejstarší známé hlodavce se řadí německý Masillamys. Hledači zkamenělin nalezli jeho ostatky v Messelu, největším evropském třetihorním nalezišti fosilních savců. Masillamys žil v období Eocénu, ačkoliv byl primitivním hlodavcem, nepostrádal žádné důležité hlodavčí znaky, včetně zvětšených řezáků...


Na začátku Paleocénu se objevili také první zástupci řádu Condylarthra. Tato nesmírně úspěšná skupina masožravých savců existovala od dob konce dinosaurů a vymizela až v Oligocénním období, vydržela tedy bezmála po 40 milionů let. Nejstarším dosud nalezeným kondylartrem je Protungulatum ("před kopytnatcem"). Kondylartři byli v podstatě jakýmsi podivným evolučním experimentem, šlo zpravidla o dravé kopytnatce, jejichž nejbližšími příbuznými jsou koně, velbloudi, hroši, prasata a další unguláti. Našly byste však mezi nimi i řadu hmyzožravců nebo býložravců, jednalo se o diverzifikovanou skupinu. Fosílie Protungulata byly nalezeny spolu se zuby dinosaurů, tento savec tedy žil ještě na konci Křídy. Masové vymírání také přežil a většina dalších zkamenělin už pochází z Paleocénního období. Protungulatum žilo na území dnešních Spojených států amerických a také na území Kanady. Bohužel je jakýkoliv fosilní materiál primitivních kondylartrů vzácný, neboť mimo čelisti a zuby bylo nalezeno jen pár jednotlivých kostí. Zhruba desetikilogramový Chriacus, další raný kondylarth, tentokráte z eocénního Wyomingu, byl vybaven dlouhým a robustním ocasem. Tito tvorové nedorůstali žádných úctyhodných rozměrů, jejich čas měl teprve přijít...


Ovšem dominantními šelmami v období před 60 až 30 miliony let byli kreodonti (Creodonta). Už na počátku terciéru byli rozšířeni po všech kontinentech s výjimkou Jižní Ameriky a Austrálie. Známe 50 rodů kreodontů, někteří autoři je řadí do dvou čeledí, někteří dokonce do tří. První kreodonti byli celkově velcí, rod Patriofelis ze středního Eocénu Severní Ameriky dorůstal délky 1,8 metru a vážil přes 80 kilogramů. Patřil jistě mezi největší šelmy své doby. Patriofelis se řadil mezi kreodonty podobné kočkám, nebyl však s nimi blízce příbuzný. Podle mnohých paleontologů je jeho vzhled dokladem skutečnosti, že se mnohé nepříbuzné druhy vyvíjejí podobným způsobem v závislosti na prostředí, které je tvoří. Pro tento typ evoluce se užívá název konvergence. Jakožto dominantí predátoři začali kreodonti skutečně dobře. Později, ke konci Oligocénu již dosáhli na savce obřích rozměrů. Například takový Sarkastodon z Mongolska měřil 3 metry a patrně lovil brontotéria a další veliké savce. Byl větší, než někteří medvědi, a je největším známým eocénním predátorem.


Aby unikli predátorům, byli schopni chytat létavý hmyz nebo se jednoduše a rychle přesouvat z místa na místo, vyvinuli si někteří savci na konci Paleocénu a během Eocénu zvláštní strategii pro přežití. Řád letuch (Dermoptera) je znám tím, že jeho zástupci natáhnou kůži mezi nohama, jež také roztáhnou, a vrhnou se z větve dolů. Prosviští vzdušným prostorem a stanou na místě vzdáleném i několik set metrů. Letuchy nejsou aktivními letci, v podstatě plachtí. Jedním z prvních bylo Planetetherium, jež je známo ze Severní Ameriky (konkrétně z Montany v USA) z doby pozdního Paleocénu. Stejně jako je tomu u dnešních letuch, mělo i Planetetherium rozdělené řezáky, které tvořily něco jako vpřed nasměrovaný "hřeben". Někteří odborníci se domnívají, že takový znak sloužil k loupání ovoce, jiní zase tvrdí, že se dá použít k čištění srsti. V raném Eocénu se objevili také první praví letečtí akrobati mezi savci. První zástupci řádu letounů (Chiroptera) se příliš nelišili od těch dnešních. Jelikož však mají letouni neobyčejně křehké kosti, jsou jejich fosílie vzácností. Přesto však bylo nalezeno několik exemplářů druhu Icaronycteris index, ze spodního Eocénu v Severní Americe. Početné jsou i zkameněliny pravěkých netopýrů z Messelu, někteří z nich měli dokonce v břiše otisky můřích těl. Šlo tedy o hmyzožravce. U dalších fosílií bychom například rozeznali otisky srsti těchto pradávných letounů...


Zdroje obrázků: mikemagee.wordpress.com (upraveno), WikiMedia, paleocene-mammals.de .

středa 26. srpna 2015

Vražedných šedesát-Komodští draci

Komodští draci. Během cesty po Indonésii za šedesáti nejnebezpečnějšími zvířaty se Steve Backshall se štábem setkává s tlupou varanů komodských. Tito impozantní plazi jsou nejen největšími ještěry na světě, ale také jedněmi z nejdravějších. Jsou rychlí a jejich útok může být smrtící. Když jsou však zaujati masem, může se k nim Steve dostat velmi blízko...

Další ukázka ze seriálu BBC Vražedných šedesát (Deadly 60).

Nebezpečná výprava Dona Rolanda 12.

Z minulé části víte, že se Don Roland a jeho tým ocitl zpět ve vesnici, jež byla výpravě základnou. Jamie se přidal ke slovům, které vyslovil Za, a podle nichž napadl vesnici "bůh hněvu". Ostatní zprvu nechápali, až později si uvědomili, že takto vlastně vesničané přezdívají velkému dravému dinosaurovi, s nímž se tým setkal na hoře Nkigivango. Zatímco Jamie vše vysvětloval Donu Rolandovi, David si všiml něčeho podivného. Za velkou skálou se totiž nacházel onen predátor...

NEBEZPEČNÁ VÝPRAVA RONA ROLANDA, 12. ČÁST





Nebude to příliš riskantní? Příště se dozvíte, jak to dopadlo!!!

úterý 25. srpna 2015

Ostrovní trpaslíci-Dinosauři z Hategu

Původně jsem neměl v plánu začínat během srpna s novým seriálem či projektem, nicméně nakonec jsem se pro jeden rozhodl. Jeho název zní "Ostrovní trpaslíci". V tomto seriálu si přiblížíme příklady ostrovního nanismu, což je jednoduše zmenšování velikosti živočichů vyskytujích se v malé oblasti, nejčastěji na ostrově. Poslouží nám k tomu výzkumy dávno zaniklých ekosystémů...

Místo: Ostrov Hateg, Rumunsko,
Čas: Svrchní Křída,
Příklady ostrovního nanismu: viz. článek.
V období svrchní Křídy vypadala Evropa zcela jinak, než dnes. Většina v současnosti vystupující souše byla zalita mořem. Jih Evropy byl pokryt legendárním mořem Tethys, ale přesto z něj vystupovalo několik ostrovů. Několik jich bylo na jihu Francie a Španělska, a dále také ve východní Evropě, tam, kde se dnes nachází Rumunsko. Právě v těchto oblastech byli objeveni podivní malí dinosauři. S paleontologickým výzkumem oblasti Hateg, jež je dnes zalesněnou horskou krajinou, začal baron Franz Nopcsa (1877-1933). Šlo o maďarského paleontologa a zakladatele vědy albanologie. Nopsca popsal celou řadu dinosaurů z Hategu a snad jako první si uvědomoval, že to museli být trpasličí dinosauři. Dinosauři z jiných, větších evropských ostrovů svrchní Křídy byli mnohem větší. To znamená, že Hateg byl v porovnání s jinými ostrovy podstatně menší a menší tedy museli být i dinosauři, kteří jej obývali. V období před 80 až 70 miliony lety zde existovala řada neobyčejných dinosauřích rodů, tím patrně nejznámějším z nich byl Magyarosaurus. Tohoto dinosaura popsal Friedrich von Huene roku 1932, byl to zástupce čeledi Titanosauridae a dorůstal délky 6ti metrů. V porovnání s jinými titanosauridy byl však nezvykle malý. Je tedy příkladem ostrovního nanismu. Poněvadž ostrov Hateg nebyl dostatečně velký na to, aby jej mohli obývat velcí titanosauridi, došlo během vývoje ke zmenšení zvířat. Mezi další dinosaury z Hategu patří pětimetrový Telmatosaurus, theropod Elopteryx, dromaeosaurid Balaur bondoc a také iguanodontid Rhabdodon. Ten byl také nezvykle malý, ačkoliv není znám jen z Hategu-jeho fosílie byly odkryty i v jižní Francii. Dalším pozoruhodným rodem byl Struthiosaurus, svrchnokřídový ankylosaurid dosahující 2,5 metrové délky. Patřil mezi formy ankylosauridů, jež vyhynuly ve spodní Křídě, což jej činí velmi výjimečným. Ostrov Hateg byl jistě neobyčejným ekosystémem a po celé miliony let se na něm vyvíjeli dinosauři v izolaci od okolního světa. Může být však překvapením, že kromě příkladů ostrovního nanismu bychom zde nalezli i příklad ostrovního gigantismu. Je pravděpodobné, že býložravci jako Magyarosaurus nebo Rhabdodon mohli být kořistí obrovského ptakoještěra druhu Hatzegopteryx thambema. Tento obr "bojuje" se severoamerickým Quetzalcoatlem o titul "největší ptakoještěr". Bylo to velké zvíře s rozpětím křídel více než 11 metrů a pravděpodobně tak šlo o největšího hategského predátora vůbec... Ostrov Hateg byl vyzdvižen během aplinského vrásnění, po vyhynutí dinosaurů se však připojil ke zbytku Evropy. Fosílie, jež hategská oblast skrývala, čekaly ještě další desítky milionů let na své objevení. Dnes můžeme tuto oblast pokládat za skutečnou dinosauří oázu...



Pokud se Vám článek líbil, komentujte. Nevím ještě, kdy se dočkáte dalších článků na toto téma, určitě se zde však v celkově blízké době objeví...

pondělí 24. srpna 2015

Vražedných šedesát-Hadí škrcení

Hadí škrcení. Při svých cestách po Kostarice nám Steve ukáže, co vlastně znamená hadí škrcení (konstrikce). K uskutečnění takového plánu však potřebuje něco, na čem by to bylo dobře vidět, a tím něčím je on sám! Hroznýš královský (Boa constrictor), kterého si nechá ovinout kolem krku, má obrovskou sílu. Možná, že je to na Steva až moc...

Další ukázka ze slavného seriálu Vražedných šedesát, jenž vysílá televizní stanice CBBC.

Ptačí řády a jejich evoluce: Potápky

"Všem se líbí ptáci. Které jiné divoké zvíře je více přístupno našim očím a uším blízko k nám i všem ve světě tak univerzálně, jako pták?" David Attenborough

Potápky
Stratigrafický výskyt: Oligocén (25 ma) až současnost
Areál rozšíření: Celý svět kromě s výjimkou Antarktidy


CO TO VLASTNĚ JSOU TY POTÁPKY?
Tento ptačí řád se velmi výrazně podobá potáplicím (Gaviiformes), ale příbuzný je s nimi jen vzdáleně. Některé molekulární výzkumy prokázaly, že potápky mají blízko k plameňákům, a to jak vývojově, tak i stylem života. Potápky jsou vodní ptáci, při plavání na vodě vypadají jako bez ocasu, poněvadž je krátký. Celkově se jedná o ptáky malé až středně velké, většina z nich je schopna letu, i když současné jihoamerické druhy jsou kompletně zbaveny schopnosti létat. Zobák je krátký, krk je naopak dlouhý a mezi prsty se nacházejí plovací blány. Také končetiny potápek jsou unikátní: jsou posunuty dozadu. Potápky je mají tak krátké, že na souši dokáží sotva stát. Jedná se o lovce živící se vodními živočichy...

Potápka roháč (Podiceps cristatus), dospělec s mládětem

EVOLUCE ŘÁDU PODICIPEDIFORMES:
Naše znalosti evoluce potápek jsou poměrně strohé. Fosilní záznam není kompletní, jednotlivé nalezené druhy od sebe dělí desítky milionů let a neznáme přechodné články. Také proto není jisté, jak vlastně staré potápky jsou. Jisté je, že existovaly již před 25 miliony let v období Oligocénu, na sklonku starších třetihor (Paleogénu). Někteří odborníci ovšem věří tomu, že rod Eurolimnornis, který žil v Rumunsku před 143 miliony let, může být ranou potápkou. Alternativní teorie tvrdí, že se jedná o malého theropoda nebo dokonce pterosaura, není tedy jisté, zda byl Euromilnornis vůbec ptákem. Za společného předka potápek a plameňáků je považován Juncitarsus z Eocénního období. Zkameněliny tohoto ptáka byly nalezeny v USA a v Německu, nicméně i zde by šlo polemizovat o jeho správném zařazení do systému. Zhruba 70 milionů let starý Telmatornis, jehož fosílie byly odkryty ve formaci Navesink v New Jersey, by mohl být primitivní potápkou. Převládá ovšem názor, že se jedná o raného dlouhokřídlého, jakousi pravěkou obdobu racka. Mezi potápky se však určitě řadily rody Thiornis (Miocén, Španělsko) a Pliolymbus (Pliocén, USA). Také Miobaptus ze střední Evropy je považován za potápku, případně za ptáka potápkám blízce příbuzného. Dnes stále existující rod, Podiceps, se ve fosilním záznamu objevuje již v Oligocénním období...

Juncitarsus v Museo di Storia Naturale

DNEŠNÍ POTÁPKY:
Podiceps je rodem, jenž zahrnuje největší počet dnes žijících potápek. Je jedním z šesti rodů, těmi dalšími jsou Tachybaptus, Rollandia, Poliocephalus, Aechmophorus a Podilymbus. V češtině se vesměs všechny rrody označují jako potápka. Mnohým potápkám neslouží peří jen k létání, ačkoliv jihoamerické druhy létat nemohou. Například potápka roháč peří požírá. Měkké kuličky, jež se vytvoří v jejím břiše, pak možná zabraňují případnému zranění od spolknutých kostí. Potápky se totiž živí rybami, jejichž ostré kosti by mohly zvíře uvnitř zranit. Jinak se živí také korýši, měkkýši a v nemalém množství i hmyzem, který se vyskytuje v blízkosti vodních toků, jež potápky obývají. Samice potápek snášejí jednou až dvakrát v roce 4 až 6 vajec, o něž se starají oba rodiče. Hnízdo si mnohé druhy stavějí na plovoucí vodě. Matka však často během hnízdění otce zahání. Po vylíhnutí jsou mláďata kromě obvyklé potravy krmena také peřím. Zajímavostí je, že potápky (stejně jako potáplice) vozí na zádech svá mláďata. Mezi ostatními ptačími řády se takové chování nevyskytuje nebo je velice vzácné. Většina potápek, příkladem může být třeba potápka malá, jsou baculatí ptáci. Potápka malá při opouštění hnízda zakryje vajíčka rostlinami, aby nebyla vidět. To může zmást případné nepřátele a predátory, kteří by jinak hnízdo vyplenili. Dalším příkladem typického chování potápek je jakýsi tanec, tok potápek je totiž silně ritualizovaný. Páry spolu běhají po vodě a předvádějí neuvěřitelnou akrobacii, doplněnou o tanec s kousky rostlin v zobáku. Samci rovněž tancem označují své teritorium a zastrašují s jeho pomocí případné protivníky. Co se týká života ve vodě, jsou potápky výtečnými plavci a většina druhů vydrží pod vodou i více než 5 minut, díky čemuž pokoří člověka. Dnešní potápky tvoří pouze jedinou čeleď, Podicipedidae. Bohužel jsou některé druhy ohroženy, neboť byly v minulosti loveny pro krásné peří. To se v dávných časech používalo jako ozdoba šatů, vejce potápek se zase naopak sbírala pro jídlo. Příkladem je potápka roháč, jež byla v některých zemích svého výskytu vyhubena...

Jihoamerická potápka velká (Podiceps major)

neděle 23. srpna 2015

Lovcem dinosaurů, 8. kolo

Naposledy jste všichni odpověděli rychle, proto přináším další kolo soutěže Lovcem dinosaurů celkem brzy! Chtěl bych také oznámit, že soutěž již zanedlouho skončí a tak příště očekávejte těžší otázky...

DINOSAURSS

Úlovky: Stegosaurus, Eoraptor, Hatzegopteryx, Magyarosaurus, Troodon, Parasaurolophus, Pyroraptor

Charles Darwin našel pozůstatky tohoto tvora při svých cestách po Jižní Americe. Lépe řečeno koupil zkamenělou lebku za 18 pencí od jednoho farmáře v Uruguayi. Tento savec žil v Pliocénu a Pleistocénu a řadil se mezi jihoamerickou megafaunu. Byl až 2,7 metru dlouhý a možná byl častou potravou šavlozubých tygrů. Žil podobně, jako hroši. Jak se jmenoval?

MARTINORAPTOR

Úlovky: Velociraptor, Dimetrodon, Plesiosaurus, Basilosaurus, Scutosaurus, Mononykus, Liopleurodon

Jednalo se o velkého ptáka vysokého jistě přes 2 metry. Žil v Eocénním období a obýval mnohá území, od Evropy po Čínu. Měl masivní lebku a velký zobák, což mnohé paleontology vedlo k domněnce, že šlo o predátora. V posledních letech však přehodnotili své závěry a nyní tohoto ptáka, především kvůli jeho "jemnému" zobáku, považují za býložravce.

MATOUŠ PAVLÍK

Úlovky: Therizinosaurus, Tarbosaurus, Arthropleura, Pterodactylus, Muttaburrasaurus, Edaphosaurus, Brachiosaurus

Tento dinosaurus byl pojmenován podle městečka nacházejícího se v Lerma Valley, v Argentině. Byl to titanosaurid, žil v období pozdní Křídy před asi 80 miliony let. Na sauropody nebyl až zase tak velký, přesto však měřil 12 metrů na délku. V Patagonii byla nalezena řada hnízd, mnozí věří tomu, že patřily právě těmto sauropodům. Záda měl tento dinosaurus pokryta deskami, což potrvrzují nalezené osteodermy. Znáš jeho jméno?

MATT

Úlovky: Archaeopteryx, Ceratosaurus, Ouranosaurus, Carcharodontosaurus, Megatherium

Jméno tohoto opeřence znamená doslova "velkolepý pták z Argentiny" nebo také "velkolepý stříbrný pták". Možná to byl největší létající pták vůbec, i když o tento titul "soupeří" s Pelagornisem. Námi popisovaný pták žil v Miocénu před 8-6 miliony let a rozpětí jeho křídel činilo 7 metrů. Byl to pták řadící se mezi dravce... Jak se jmenoval?

NONYCHROMEK

Úlovky: Pteranodon, Deinosuchus, Dunkleosteus, Doedicurus, Maiasaura, Dorudon, Jaekelopterus

Tento malý jurský predátor žil před 150 miliony let v Severní Americe. Byl to bipední dravec, patřící mezi theropody, vážil 15 kilogramů a dlouhý byl cca 2 metry. Vzhledem k tělu měl celkově malou hlavu. Živil se malými savci, ještěrkami a možná i mláďaty dinosaurů. Je pravděpodobné, že měl na temeni jakýsi hřebínek, jenž mohl roztáhnout a s jeho pomocí zastrašit dravce. Případně jej mohl použít k předvádění se.

ANKYLOSAURUS

Úlovky: Compsognathus, Macrauchenia, Coelophysis, Othnielia, Camarasaurus, Elasmotherium, Mei

Byl to therapsid, řadící se mezi dicynodonty. Podle všeho to byl nejrozšířenější obratlovec v období Triasu, jeho fosílie se našly na Antarktidě, v Indii a v Jihoafrické republice. Therapsid byl také jedním z rodů, jež Alfredu Wegenerovi posloužily jako důkaz teorie kontinentálního driftu. Tento zhruba 2,5 metru dlouhý býložravec dokonce přežil velké vymírání na konci Permu, byl to tedy úspěšný rod.

Doufám, že nebudete mít s lovem pravěkých zvířat žádné problémy... Hodně štěstí!

Konvergence: Semiakvatičtí savci

Konvergence je podivuhodným typem evoluce, při němž se nepříbuzné živočišné či rostlinné druhy vyvíjejí podobným způsobem nezávisle na sobě. Způsobuje to především život ve stejném prostředí, jehož výsledkem je někdy až zarážející podobnost různých životních forem... V tomto seriálu se budeme zabývat nejznámějšími příklady konvergence, a sami uvidíte, jak si evoluce během milionů let pohrála se spoustou druhů...

Tentokrát se budeme zabývat savci, kteří žijí částečně ve vodě a částečně na souši. Pro živočichy, kteří ke svému přežití nutně potřebují vodu, říkáme "semiakvatičtí". Tito savci mnohdy hledají potravu jak pod vodní hladinou, tak i nad ní na suché zemi. Žijí poblíž vodních toků či stojatých vod. Tvar jejich těla se adaptoval na život v obou prostředích, jsou tedy dokonale vybaveni k tomu, aby ovládali oba živly. Co je ale dovedlo k takovému evolučnímu kroku? Roli zde opět hraje měnící se prostředí...

CASTOROCAUDA:
Mammaliform druhu Castorocauda lutrasimilis je příkladem jednoho z prvních semiakvatických savců. Pravda je, že nešlo o pravého savce, poněvadž skupina Mammaliformes zahrnuje rody a druhy blízce příbuzné savcům. Castorocauda patřila do řádu Docodonta. Jeho zástupci se poprvé objevili v období střední Jury a vyhynuli v rané Křídě. Právě Castorocauda byla nejranějším zástupcem tohoto řádu. Žila před 164 miliony let na území Číny a Mongolska. Někdy se jí říká "druhohorní vydra" nebo také "bobří vydra". Ačkoliv nešlo o pravého savce, tento tvor porostlý srstí žil stejným způsobem, jako dnešní vydry. Castorocauda se vysoce specializovala na život poblíž vody, podobně jako někteří pozdější savci. Zároveň šlo také o největšího mammaliforma Jurského období. Ve světě ovládaném dinosaury naši předci příliš nevynikali, byla to malá rejskům podobná zvířátka vycházející na lov po setmění. Neví se, zda byla Castorocauda diurnální nebo nokturnální druh, nicméně možná si mohla dovolit lovit i přes den. Se svou délkou přes 40 centimetrů mohla být snadným terčem pro masožravé dinosaury, ale v případě potřeby mohla uniknout do vodního prostředí. Možná to však byla její specializace, která se nakonec podílela na jejím vyhynutí...


HLODAVCI:
Když se řekne slovo hlodavec, většina z nás si asi vybaví myš nebo krysu. Existuje však řada typů, z nichž někteří jsou semiakvatičtí. Těmi nejvýraznějšími z nich jsou bobři (rod Castor). Žijí na naší planetě již po 24 milionů let, tedy od raného Miocénu. Bobři jsou převážně noční zvířata, přes den se schovávají v úkrytech z větví. Jsou výtečně přizpůsobeni životu ve vodním prostředí. Stejně jako Castorocauda, mají i bobři dlouhý a zploštělý ocas. Ten pohání ve vodě tělo vpřed. Cítí-li se dnešní bobři ohroženi, velice rychle skočí do vody, toto prostředí je tedy také místem, kde se mohou schovat před predátory. V potápění jsou také velmi dobří, vydrží pod vodou více než 15 minut. V současnosti žijí jen 2 druhy bobrů, jejich příbuzný, severoamerický Castor californicus, vyhynul na konci Pleistocénu. V minulosti však na naší planetě žily i jiné rody, jedním z nich byl Castoroides. Tito obrovští bobři z doby ledové dorůstali délky přes 2 metry a vážili 125 kilogramů. Vyskytovali se v Severní Americe po zhruba 3 miliony let. Ostatky Castoroida byly objeveny v mnoha státech US, především však an Floridě, v Ohiu, New Yorku a také v kanadském Yukonu. Rod Trongotherium je též známý z Pleistocénních hornin, vyskytoval se na jihu Číny, na Sibiři, v mnoha částech Evropy a v Anglii. Dalšími hlodavci, kteří se specializovali na život poblíž mokřin a bažin (ačkoliv se bobrům nepodobají) jsou kapybary. Tato zavalitá čtyřnohá zvířata jsou největšími současnými hlodavci. Vyskytují se v Jižní Americe...



PTAKOPYSK:
Mezi semiakvatickými savci bychom však našli i některé mnohem starobylejší, než jsou bobři a kapybary. Ptakopysk (Ornithorhynchus anatinus) je oblíbencem mnoha milovníků savců. Toto podivně vzhlížející stvoření je pozůstatkem z doby, kdy ještě savci nerodili živá mláďata, ale kladli vejce. Právě proto je ptakopysk s nepříliš podobající se ježurou řazen mezi vejcorodé. Ve skutečnosti je však dnešní ptakopysk druhem starým "pouhých" 9 milionů let. Přesto však podněcuje naši představivost. V 19. století okolo něj vznikala spousta mýtů, kterým bychom se v dnešní době možná dobře zasmáli. Také o evoluci těchto savců se vědělo skutečně málo. Až roku 1999 byl vědecky popsán rod Teinolophos, jenž je nejstarším známým předchůdcem dnešního ptakopyska. Žil na sklonku Křídového období a vyskytoval se v Austrálii. To je také část světa, kde ptakopysky najdeme dodnes. Jiný prehistorický ptakopysk, Obdurodon sudamericanum, žil v Patagonii, v Jižní Americe, před 61 miliony let. Vejcorodí byli ještě před 60-50 miliony lety rozšířeni po více kontinentech, než dnes. Ptakopysk je dalším výborným příkladem konvergence, neboť se stylem života podobá bobrům a také dalším savcům, vydrám...


VYDRY:
Třináct dnes žijících druhů vyder také dokazuje, že si evoluce pohrála se spoustou živočišných forem. Ačkoliv se vydry řadí mezi lasicovité šelmy, žijí jako ptakopyskové nebo jako bobři. Jejich přirozeným prostředím jsou také vodní toky. Tvar těla je uzpůsoben k plavání a chrup je adaptován na požírání ryb. V současné době jsou bohužel vydry ohroženy, nebezpečím jsme pro ně my. Nadměrný lov pro kožešiny snížil populace některých druhů vyder na minimum a v mnoha regionech lov pokračuje. Kalifornské mořské vydry jen tak tak unikly vyhynutí, a to především díky účinnému ochranářskému programu. V minulosti však existovalo mnoho zajímavých vyder, jež žádný člověk nikdy nespatřil. Rod Teruelictis, vyskytující se ve Španělsku před 10 miliony let, může být jedním z předků současných vyder. Ačkoliv se jim podobal, není jisté, zda byl Teruelictis semiakvatický. Podle zkoumaných kostí lze usuzovat, že to bylo suchozemské zvíře. V jiném se toho však o vývoji vyder mnoho neví...


Všichni savci, jež jsme si přiblížili, potřebují k životu jak suchou zem, tak vodu. Příběh jejich
existence je jedním z dokonalých příkladů konvergentní evoluce...

Doufám, že se Vám tato část Konvergence líbila, pokud ano, komentujte...

sobota 22. srpna 2015

Živili se plesiosauři jen rybami?

Před pár dny jsem procházel knihu "Planeta dinosaurů", jejímž autorem je Cavan Scott a která je doplňkem k televiznímu seriálu BBC z roku 2011. Našel jsem v ní velmi zajímavé téma, které jsem se Vám rozhodl na základě této inspirace přiblížit... Doufám, že se Vám článek bude líbit...

Plesiosauři jistě patří mezi nejpopulárnější prehistorická zvířata. Rovněž se řadí mezi ta nejpozoruhodnější, a to jak vzhledem, tak i stylem života. Tito mořští plazi, kteří se ke konci období Triasu či na začátku Jury vyvinuli z krokodýlům podobných predátorů, panovali mořím po více než 100 milionů let. Někteří z nich byli malí, někteří naopak, jako např. Elasmosaurus, dorůstali délky přes 13 metrů. Jednotlivé rody a druhy se od sebe na první pohled tolik neodlišovaly, ale při bližším zkoumání byste zjistili, jak velké rozdíly mezi nimi ve skutečnosti existovaly. Základní znaky však měli všichni plesiosauři společné: štíhlé tělo, krátký ocas, čtyři ploutve a dlouhý krk s malou hlavou, většinou vybavenou širokým plochým čumákem. Zuby měli plesiosauři velmi ostré a na základě mnoha pozůstatků lze usoudit, že to byli rybožrouti. Mohli požírat ryby všech tvarů a velikostí, v pravěkých mořích bylo kořisti dost. Ne vždy ale mohla být všechna kořist jen rybí. Plesiosaury běžně spojujeme s označením lovec ryb, ale fosilní pozůstatky dokazují, že se některé druhy adaptovaly na požírání odlišných tvorů. Po celá desetiletí se paleontologové domnívali, že byli plesiosauři výlučně rybožraví, až nakonec tuto domněnku vyvrátily nálezy z 90. let 20. století... Mohli se například plesiosauři živit mekkýši? Dříve by Vám na tuto odpověď odborníci běžně odpověděli: "Ne." V 90. letech byl však ve Švýcarsku nalezen kalový vápenec na povrchu útesu. Jednalo se o obrácenou plochu střednojurského oceánského dna, ale nešlo zde jen o geologii. Vápenec vykazuje stopy pravěkých živočichů, jde tedy o tzv. ichnofosílii. Pokud byste se na vápenec podívali, neušly by Vám podivné rýhy. Některé z nich jsou překvapivě 60 centimetrů široké a 9 metrů dlouhé! Jaké zvíře je mohlo vytvořit? A proč? Za brázdami a rýhami nejspíše stáli plesiosauři, kteří pátrali po červech a měkkýších na dně moře a přitom svou tlamou ryli do usazenin na oceánském dně. To byl první důkaz, že se plesiosauři neživili výlučně rybami. Nicméně ještě podstatnější objev byl učiněn roku 2005 Alexem Cookem z Queenslandského muzea, Stevem Wroem ze Sydneyské univerzity a Colinem McHenrym z univerzity v Newcastlu. Tito muži odkrývali elasmosaurida měřícího přibližně 6 metrů na území Queenslandu v Austrálii, a podařil se jim překvapivý obev. Vyvrátili domněnku, jež tvrdila, že elasmosauridi se svým dlouhým a patrně nepříliš ohebným krkem mohli lovit pouze volně plovoucí kořist, jako ryby a hlavonožce. Nalezený elasmosaurid, starý 110 milionů let (střední Křída), by si se svou délkou klidně mohl na ryby dovolit. Zdá se však, že měl větší chuť na měkkýše. V oblasti žaludku se totiž nacházelo množství úlomků rozbitých krunýřů korýšů a také schránek již zmíněných měkkýšů. Jedná se o nesporný důkaz. Překvapivě se však ještě více vápenatých schránek bezobratlých nalezlo v oblasti, kde měl elasmosaurid tlusté střevo. Nepochybně šlo o nestravitelný odpad. Mezi kostmi byla nalezena i spousta gastrolitů, kamenů, jež zvířeti pomáhaly s trávením. Podle výzkumníků tedy elasmosaurid plaval při mořském dně s otevřenou tlamou, tenké zuby s ostrými hroty výjimečně nepoužíval k prokousnutí schránek měkkýšů a korýšů, ale polykal lovené živočichy celé a zároveň při tom polykal kameny. Schránky nakonec rozbily samotné gastrolity. Paleontologové se ještě později podívali do sbírek Queenslandského muzea, kde se jim povedl překvapivý objev. Jiný elasmosaurid měl totiž v oblasti střev 135 gastrolitů, většinu z nich navíc tvořila vyvřelá hornina pocházející z lokací vzdálených cca 290 až 300 kilometrů od místa, kde tvor nakonec zahynul. To dokazuje, že elasmosaurid polykal gastrolity po celá léta, a koneckonců i jemu pomáhaly s trávením potravy. Břicho totiž obsahovalo pozůstatky kraba... Fakt, že ne všichni plesiosauři požírali pouze ryby, je podložen mnoha důkazy. Nikdo však netvrdí, že by se plesiosauři rybám nebo chobotnicím vyhýbali. Právě díky tomu, že požírali více typů potravy, byli plesiosauři tak úspěšní. Druhy specializované na lov pouze jednoho druhu kořisti většinou po krátké době vyhynou. Plesiosauři však nehladověli a mohli tedy moře obývat i s jinými hrůzu nahánějícími zvířaty...

Za informace vděčím knize Planeta dinosaurů. Doufám, že se Vám článek líbil a třeba Vám i přinesl nějaké nové informace...

pátek 21. srpna 2015

Správce dinosauřího parku - Pohřešovaná výprava

Je na čase vrátit se na Tedův ostrov do Dinosauřího parku a zjistit, co se v něm událo nového! O čem nás tentokrát Dan Jameson informuje?

Pohřešovaná výprava

Původně jsem chtěl celý týden nic nedělat a popíjet kávu. Z vnitrozemí ji totiž dovezla helikoptéra. Bohužel, nenašel jsem k tomu čas, a to dokonce po celý týden! O víkendu jsme strhli budovy, jež poničil požár, a začali stavět nové. Nejhorší je, že teď musím sdílet svůj domek s jedním ne zrovna přívětivým pracovníkem. Jmenuje se David a je to pořádný otrava. Tento mladý veterinář má v oblibě vyjídat ledničku a dělá hrozný hluk. Nemohli mi sem raději dát nějakého dinosaura? Problém je v tom, že Davidův domek shořel a nikdo se s ním nechce o své obydlí dělit. Charlese to nezajímá, tak se velení ujal Oliver a nakázal mi, abych se o Davida postaral. Určitě je to další z Oliverových naschválů. Můj nový spolubydlící hrozně chrápe atd., asi nemá cenu popisovat vzhled mého nevyspalého obličeje... Ale teď už přejděme k vážným věcem, které nás trápí. Já jako správce mám dost starostí se zvířaty. Leptoceratopsovi jménem Dino jsem postavil novou ohradu, tentokrát blízko mého domu. Udělal jsem dobře, jelikož tento dinosaurus se mnou od mládí trávil většinu času. Důvěřuje mi jako domácí mazlíček, jako pes nebo kočka. Vždycky, když mě vidí, začne se vrtět a chce, abych ho pohladil. U dinosaurů je takové chování celkem neobvyklé. Stavba této ohrádky však byla ničím ve srovnání s opravou výběhu Palaeotisů. Pustil jsem se do toho v pondělí a skončil ve středu. Nenechal jsem pracovat na opravě ostatní, neboť podle mě svou práci šidí. Jen fakt, že Palaeotisové minulý týden náhle utekli, to dokazuje. Měl jsem také problémy s krmením dvou Cryptoclidů, kteří nechtěli požírat makrely. Momentálně nemáme v zásobách žádné jiné ryby, nemám je tedy čím krmit. Žralok rodu Cobelodus však s jejich přijímáním nemá problémy. Pátráme také po Bergerovi, ukázalo se, že je na americké půdě. Nevíme ještě kde, ale myslím, že jej brzy dostaneme. Podle Charlese je možné, že byl Berger opravdu součástí jakési organizované bandy. A právě taková banda může činit potíže. Požár z nás měl prostě vytáhnout peníze, oslabit finanční stránku našeho parku. A také že materiál na stavbu nových obydlí stál hodně peněz! Někdo chce zkrátka využít našich problémů ve svůj prospěch, možná má někdo zájem na přebrání našeho parku nebo snad i jeho zničení. Podle slov jednoho pána ze slavného filmu o dinosaurech měl v podstatě každý park nějaké problémy. Jenže ty naše jsou snad nejhorší ze všech. Nehledě na to, co se stalo včera...

Ztratila se totiž jedna z našich výprav. Díky bohu (nebo snad bohužel) nebyl v expedici přítomen Oliver, který dostal kašel, neboť vypil velmi studený čaj (to byl zase můj naschvál). Oliver mi nadává, ale já mu zachránil život, nevím, proč je tak naštvaný. Mám z něj strach, když se zlobí, vypadá jako Tyrannosaurus Rex. Dobrá, zase toho nechám. Opravdu pohřešujeme jednu výpravu. Pět mužů se vydalo na Isle of Die, vylodili se na jižním pobřeží. Možná to je ten problém. Jižní pobřeží Isle of Die skoro vůbec neznáme. Nevíme, co se tam vyskytuje. Oliver tam byl jen párkrát a málokdy na místě strávil více, než pár hodin. Včera večer se ukázalo, že výprava ztratila signál. Vysílačkou jsme se jim nedovolali, satelitní telefon jim zřejmě také nefunguje. Dnes po páté hodině ranní vyplula na jižní pobřeží posádka tří mužů v čele se zástupcem ředitele parku. Vrátili se s velkým počtem fotografií dokazujících, že čluny zmizelé expedice jsou stále na pláži. Ani s pomocí megafonu však ztracené muže nenašli. Až cestou zpět se jim podařilo zahlédnout otupělý nůž. Protože však výprava nebyla nikde v blízkosti, jen jej vzali s sebou a odjeli. Zaráží nás fakt, že je nůž úplně tupý. Pokud výpravu napadlo nějaké zvíře, určitě se bránila. Jeden z chlapů mohl použít svého nože k obraně, ale skončilo to tragicky. Třeba je také výprava v pořádku, ale to nezjistíme do té doby, než se vše objasní. Dnes odpoledne si Oliver vezme vrtulník a podívá se na místo z ptačí perspektivy...

Co se asi výpravě přihodilo? A proč vlastně Berger způsobil požár? Příště se to již dozvíte...

čtvrtek 20. srpna 2015

Na lovu jihoamerických dinosaurů-Giganti období Křídy

Po dvanácti dnech je tu další část projektu Na lovu jihoamerických dinosaurů! Opět se podíváme na některé známější druhy, dokonce ty, jež patřily mezi největší živočichy všech dob... Doufám, že Vás článek zaujme...

V posledních dvaceti až pětadvaceti letech bylo v Jižní Americe učiněno několik zvláště zajímavých objevů. Mezi něž se řadí i nálezy největších obratlovců a vlastně největších zvířat, která kdy existovala. Jak ale došlo k jejich objevu? A jak tito giganti žili? Je to historie zapomenutá po 100 milionů let. Svět se od té doby výrazně změnil, ale zkamenělé kosti stále ukazují, že v období Křídy se po pláních Jižní Ameriky proháněli giganti. Existuje jedno místo, které vydalo svědectví o jejich životě a smrti. Plaza Huincul, malé argentinské město, jež proslulo díky oleji a dinosaurům. Oleje tu není málo, a dinosauřích kostí také ne. V roce 1993 byly jeho kosti objeveny paleontology José F. Bonapartem a Rodolfo Coriou. Formace Huincul, pojmenovaná podle nedalekého města, vynesla skutečně obrovské obratle. Není ale překvapením, že fosílie toho gigantického tvora byly spatřeny lidským okem už šest let předtím, v roce 1987. Tehdy jeden rančer uzřel gigantické obratle vystupující z horniny. Jak by se asi člověk cítil, kdyby nalezl něco takového? Není to fantazie, v Jižní Americe jde o realitu. Nálezy obrovských kostí, včetně obratlů vysokých jako dospělý muž, nejsou ničím neobvyklým. Tento mírumilovný kus planety však skrýval více tajemství... Bonaparte a Coria nazvali toho tvora Argentinosaurus huinculensis. S délkou 30 metrů to byl jeden z největších sauropodů, nebo-li dlouhokrkých dinosaurů. Byl zrovna tak velký, jako dnešní plejtvák. Nežil ale ve vodě, toto zvíře bylo zcela suchozemské. Vážilo asi 90 tun, byl to gigant, jehož tělo by nasytilo dalších dvacet těl ohromných predátorů. A kde byli obrovští býložravci, nesměli chybět ani velcí masožravci. Po dlouhá léta považovali paleontologové scény ze starých loutkových filmů, v nichž spolu zápasili gigantický býložravec a masožravec, za pohádku. Ale je možné, že Argentinosaurus opravdu čelil jednomu z největších a nejdravějších predátorů všech dob? T-Rex to být nemohl, ten se vyvinul až o dalších 30 milionů později. Tahle příšera byla větší, těžší, možná rychlejší a pravděpodobně dravější. Její nález učinil dne 25. července 1993 amatérský sběrač fosílií Ruben Carolini. Nešlo jen o pár úlomků kostí, byla to nejkompletnější kostra tohoto dinosaura. V roce 1994 byl objev vědecky popsán a roku 1995 ho Rodolfo Coria a Leonardo Salgado pojmenovali. Jeho jméno zní Giganotosaurus carolini, "Caroliniho gigantický jižní ještěr". Stehenní kost tohoto dravého dinosaura měřila 1,4 metru. Dokážete si představit, kolik měřilo zvíře celkově? Byl to jeden z největších predátorů, kteří kdy existovali, i když dnešní vorvaň by jej svou velikostí jednoduše předčil. Možná ani později nalezený Spinosaurus nevypadal na pohled tak strašlivě. Giganotosaurus, měřící jistě více než 13 metrů, podle některých odhadů až 15 metrů, lovil ve smečkách. Samotný jedinec by asi na obřího Argentinosaura nezaútočil, ale smečka těchto predátorů mohla býložravce udolat. Nelovili tak jako lvi, prostě kousali do zvířete tak dlouho, dokud nevykrvácelo. Poblíž fosilních pozůstatků Giganotosaura byly nalezeny kosti titanosauridů rodů Andesaurus a Limaysaurus. Oba měřili 15-18 metrů na délku, je dokonce možné, že na zvíře takové velikosti si mohl troufnout jediný Giganotosaurus. Avšak vzhledem k tomu, že v pravěké Argentině před 100 miliony lety koexistovali největší býložravec, Argentinosaurus, a největší masožravec nasvědčuje tomu, že tato po miliony let mírumilovná a klidná země mohla být svědkem nejbrutálnějšího boje v dějinách planety. Boje, v němž se střetli dva největší z největších. Giganotosaurus byl carcharodontosaurid, dokonce patřild o příbuzenstva jurského Allosaura. A také patřil do příbuzenstva tvora, který mu mohl konkurovat. Byl to Mapusaurus, dravec měřící více než 12 metrů. Podle domněnek paleontologů se i Mapusaurus sdružoval do smeček, aby zabil Argentinosaura. To ale znamená, že pravěká Patagonie byla opravdu dějištěm bitev nejen největších, ale i nejděsivějších zvířat vůbec. V období Křídy se nicméně na území jihu Jižní Ameriky vyskytovali i další prazvláštní dinosauři. Na poměry dnešních zvířat byli také obrovští. Například Skorpiovenator, abelisaurid délky 7,5 metru, dokázal zabít mládě Argentinosaura jediným kousnutím. Jemu příbuzný je rod Ilokelesie. Není jasné, jak velký tento živočich byl, ale podle výpočtů snad měřil od 4 do 6 metrů. Byl to zktátka středně velký theropod. Mezi velké býložravce se řadil i rod Cathartesaura. Byl to diplocoid řadící se do čeledi Rebbachisauridae. I jeho pozůstatky se našly ve formaci Huincul. Nedávno byl také ohlášen nález titanosaurida rodu Dreadnoughtus, jenž také patřil mezi největší zvířata všech dob... Prehistorická Patagonie byla jistě krásným územím. Dnes patří mezi nejnehostinnější na naší planety a právě proto možná láká paleontology, kteří v horninách a písku objevují nové druhy vyhynulých živočichů. O to úžasnější je myšlenka, že ti největší giganti možná ještě čekají na objevení. Kdo ví... Třeba jednou někdo bude hrát fotbal na patagonských pláních a zakopne o tři metry dlouhou kost, jež bude patřit něčemu, co lidstvo dosud nespatřilo...




Příští části se dočkáte již brzy, s největší pravděpodobností během následujícího týdne!

středa 19. srpna 2015

Akvárium v Palmě

Jak víte, ke konci července jsem navštívil španělský ostrov Mallorca. Mimo jiné se může pyšnit i údajně 2. největším akváriem v Evropě, Akváriem v Palmě (Palma Aquarium). Z tohoto skvělého místa jsem si odnesl i řadu fotografií, doufám, že Vás některé zaujmou a třeba Vás přimějí akvárium navštívit...


Toto akvárium je mimo jiné nechvalně známo tím, že si v něm lze objednat plavání se žraloky. Musí se tak učinit maximálně den před koupí vstupenky a je třeba mít splněn platný potápěčský kurz. Právě žraloci jsou hlavní chloubou akvária a vůbec se nejedná o strašlivá monstra, jak si mnozí lidé myslí. Právě naopak, možnost plavání s nimi jen dokazuje, že jim lze důvěřovat. Já si samozřejmě nemohl nic takového vyzkoušet, nicméně akvárium nabízí i jiné potápěčské činnosti, které by někteří z Vás mohli využít. Je jím například plavání s rejnoky či s mořskými želvami...

Podle "uvítací stěny" je v akváriu více než 1000 jedinců různých druhů fauny a flóry, více než 700 druhů z celého světa, 275 druhů korálů, více než 25 jednotlivých žraloků, přes 100 středomořských rostlin a asi 350 druhů tropických rostlin. Většina živočichů žije v 55 akváriích, celkově budova pojímá více než 5 milionů litrů vody! Akvárium v Palmě je také součástí známé společnosti Coral World International, která vlastní podobné typy akvárií na Havaji, v Izraeli a v Austrálii. Jinak bylo akvárium bylo otevřeno roku 2007 a svou existencí se podílí na ochraně přírody. Jako zábavní park podporuje program Zachraňte tuňáky a informuje také o hrůzách, jejichž oběťmi jsou žraloci...

Jakmile do akvária vejdete, budete skutečně překvapeni. Osobně bych Vám doporučil být ve střehu, neboť budete náhle upozorněni pracovníky akvária, podíváte se na ně a než stačíte cokoliv říci, jste vyfotografováni! Je to zvláštní typ překvapení. Dále se projdete v nádherném světě korálů a různých rybek. Mezi nimi jsou i slavní klauni očkatí spolu se sasankami. Při jejich sledování si uvědomíte, že tyto slavné rybky z filmu o Nemovi jsou vlastně velice drobní živočichové. Mezi další úžasná zvířata, jež jsou chována v nádržích u vchodu, patří rejnoci a tajuplné murény...



Jednou z dalších úžasných atrakcí Akvária v Palmě je krmení čínských kaprů. Můžete tak učinit ve Středomořských zahradách, kde jsou mimo jiné vystaveny i některé rostliny jižní Evropy. Pokud však podle mě stojí něco opravdu za to, pak je to návštěva Džungle. Tato část akvária je designována jako tropický deštný les, pocítíte značnou vlhkost, teče zde vodopád a všude je spousta stálezelených rostlin. Jste-li milovníky tropických zvířat, pak je tato část parku určena přímo pro Vás. Nachází se zde několik terárií s převážně středoamerickými a jihoamerickými studenokrevnými zvířaty. Tím patrně nejkrásnějším ze všech je axolotl. Tento pozoruhodný obojživelník je značně ohrožen a žije jen v jednom jezeru v Mexiku. V dalších teráriích se nachází plazi, v tomto případě ještěři, a to bazilišci a chameleoni. Rostou zde také amazonské rostliny a nechybí amazonská zvířata. Kromě některých menších ryb si zde jistě všimnete piraní. Tyto obávané ryby při mé nášvtěvě plavaly až neuvěřitelně blízko skla, člověk má pocit, že se jich snad může dotknout. Vyjdete-li po mostu nad vodopád, uvítají Vás papoušci...





Při průchodu akváriem také můžete využít interaktivních tabulí s informacemi o všech jednotlivých zvířatech, jež v blízkých nádržích spatříte. Jediným ťuknutím také můžete změnit jazyk, v němž je psán text (já osobně zvolil vždy angličtinu nebo němčinu). Díky tomu se můžete dozvědět více o místních zvířatech a také o stupni jejich ohrožení. Jednou z nejdůležitějších součástí akvária je, jak jsem již zmínil, edukativní místnost o výlovu tuňáků. Před chodem do nádrže se žraloky Vás zase uvítá pohled na hrůzy tzv. žraločí polévky, kvůli níž jsou žraloci po světě masakrováni horším způsobem, než si mnozí z nás umějí představit. Podle mě je velmi důležité, aby lidé věděli, jak jsou tato zvířata zabíjena, dokládají to fotografie i záběry. Kdyby nic jiného, zkrátka si mnozí rozumní návštěvníci uvědomí, jak strašné věci je náš druh schopen napáchat. Vchod do nádrží se žraloky je magický. Jedná se o nejhlubší nádrž se žraloky v celé Evropě, a budete-li mít štěstí, zrovna narazíte, tak jako já, na potápěče krmícího místní žraloky. V nádrži žije více než 25 různých žraloků, spolu s nimi jsou zde rejnoci a velké ryby. Žraloci jsou velice krotcí a překrásní. Někteří plavou blízko skla, takže si je můžete pořádně prohlédnout. Nejsou vůbec útoční a zdá se, že lidi snad ignorují. Na žraloka bílého zde nenarazíte, v akváriu žije ale jiný druh žraloka, jenž je také zodpovědný za několik vážných útoků na lidi (ačkoliv jde o vzácné případy). Tímto žralokem je žralok tygří. Bezmála třímetroví jedinci patří mezi největší zvířata, jež v akváriu uvidíte. Z celé návštěvy akvária se mi nejvíce líbilo právě v nádrži s těmito majestátními hlubinnými lovci...


Po návštěvě nádrže se žraloky následuje už jen obchod se suvenýry (z něhož jsem si odnesl krásnou klíčenku se žralokem kladivounem). Po východu na Vás opět čeká zvláštní typ překvapení. Dostanete fotografii, jež byla pořízena hned poté, co jste přišli do akvária. Pokud si ji koupíte, přispějete na péči o místní zvířata. Je jen na Vás, zda přijmete...

Všechny fotografie v tomto článku jsou mé vlastní. V akváriu nelze fotografovat s bleskem, proto jsou některé snímky méně kvalití. Blesk by mohl zvířata vyrušit nebo dokonce vyděsit, z toho důvodu nesmí být používán... Osobně se mi však v Ak
váriu v Palmě velice líbilo. Pokud někdy navštívíte Mallorcu, zajeďte do akvária. Nachází se nedaleko letiště, z centra města se k němu dopravíte během cca 20 minut. Je to opravdu úžasné místo...

úterý 18. srpna 2015

Vražedných šedesát-Nejjedovatější had světa

Nejjedovatější had světa. Steve Backshall chytal hady po většinu svého života. Nyní se však v rudém centru Austrálie setkává s tím nejvysněnějším. Je jím taipan menší, známý také jako taipan útočný. Je velice vzácný, velmi těžce se hledá a má jed silnější, než kterýkoliv jiný had...

Ukázka ze seriálu BBC Vražedných šedesát (Deadly 60), který dosáhl 3 sérií a neuvěřitelných 78 epizod.

Sám v australské buši-část 5.

Včera jsem napsal poslední část Příběhu dravce Jane, teď je řada na příběhu Sám v australské buši? Podaží se Kenovi najít svého vysněného taipana, nejjedovatějšího hada na světě?

SÁM V AUSTRALSKÉ BUŠI-ČÁST PÁTÁ:
Ken obracel všechny ztrouchnivělé kusy dřeva, nahlížel pod každičký keřík a pod jedním z nich našel dalšího molocha. Na chvíli jej chytil, prohlédl si jej, fotografie však nepořizoval a zase jej pustil. Pak pokračoval v hledání. Narazil na skupinku vzrostlých stromků, takové místo by mohlo představovat oázu pro taipany. Žádné plazy zde bohužel nenašel, což mu vrtalo hlavou. Ani ve stínu, kterého zde nebylo po málu, se žádní neskrývali. Alespoň však uslyšel překrásný zpěv. Vydával ho nějaký druh ptáka, kterých v rudém centru Austrálie mnoho nežije. Byl to modropláštík modrofialový, jeden z nejrozšířenějších australských ptáků. Jednalo se o samce, ti jsou modří a tedy mnohem pestřeji zbarveni, než hnědé až šedé samice. Po chvíli si všiml i páru samic, trojice modropláštíků zde zřejmě pátrala po hmyzu. Jelikož se v okolí vyskytovala spousta cvrčků a much, měli zde slušnou šanci na to, aby něco ulovili. Ovšem Ken takovou šanci neměl, alespoň co se týká odchytu taipana. Nahlas oddechl a vrátil se do tábora. K večeři si ohřál konzervovanou kukuřici s mrkví, ale i strava složená pouze ze zeleniny jej už štvala. Měl po těch dnech, které strávil sám v australské buši, dost velký hlad. O vodu nebyla nouze, zásoby měl stále velké a každý den přesto vypil více, než je doporučená dávka tekutin. Když zalehl do stanu a zachumlal se do spacího pytle, nemyslel na nic jiného, než na taipana menšího. Kde se asi tak skrývá dospělý jedinec? Dny rychle ubíhaly a on stále žádného nenalezl. Spokojil se už s tím, že chytil mládě a tak si tedy splnil svůj sen, ale přesto doufal a věřil v dospělce. V toho dospělého hada, který má přece dost jedu na zabití 250 000 myší! O den později vyrazil na noční safari. Svítilnu držel u očí, byla tak prodloužením jeho zraku. Kdyby se ve světle zaleskly oči nějakého zvířete, okamžitě by si jich všiml. Netrvalo dlouho, a našel překrásného gekona. Byl malý, možná pět centimetrů dlouhý a Ken jej ani nedokázal identifikovat. Opatrně jej chytil, gekon mu běhal po dlani a jakmile se uklidnil, Ken pořídil dvě fotografie. Gekon pak prudce vyskočil a už upaloval pryč. Ken se v noci vrátil k říčnímu korytu, nyní zasypanému pískem. Zde se mu opět podařilo spatřit pakobru druhu Pseudonaja mengdeni. Tento druh chytil již na začátku své mise a tentokrát jej nechal jít. Soustředil se už jen na hledání taipanů. V okolí se jistě nacházeli nějací malíá savci, ale Kena zajímal výhradně jeden druh. Krysy. Ty jsou totiž hlavní složkou taipaního jídelníčku. Poblíž vyschlého koryta narazil na řadu jam v zemi, jež byly zcela jistě obývány krysami. Dalšího dne se rozhodl vrátit a podívat se po jejich lovci. Vstal již časně z rána, krátce po osmé. Dokonce si zapomněl vzít klobouk, tak zaměřen byl na hledání svého vysněného hada. Když se k jamám znovu přiblížil, uviděl krysí hlavu. Malý savec zjevně vyhlížel po okolí a po chvíli své doupě opustil. Kousek odsud se něco zalesklo. Pro Kena to bylo jako bití na poplach. Zlaté šupiny, jež ve slunečním světle vytvářely nepopsatelnou podívanou... Pro milovníka hadů to bylo něco jako zjevení. "Propána!" vykřikl Ken a okamžitě k tomu místu přiběhl. To, co spatřil, mu doslova vyrazilo dech. Měl zpocené čelo, pot se mu už dostával do očí a štípal ho v nich, ale Ken tomu nevěnoval pozornost. Opatrně zajížděl k tělu toho hada svým hákem. Ano, byl to taipan menší, a navíc dospělec dlouhý 1,8 metru. Byl v naprosto skvělé kondici. A nebyl tu sám...



Přibližoval se totiž k čerstvě zabité kryse! Ken měl jedinečnou možnost pozorovat lovce při požírání své kořisti! Ale ještě předtím si Ken musel splnit svůj sen. Opatrně hada podebral hákem. Ten se ukázal být překvapivě útočný, přední část těla okamžitě stáhl do tvaru písmene S. Chystal se vyrazit proti Kenovi, ale nadšený herpetolog si byl jistý tím, že mu neublíží. Hák totiž hada udržoval dostatečně daleko od Kenovi ruky. O chvíli později se Kenovi podařilo hada vyfotografovat, zatímco lezl po háku. Poté jej pustil a sledoval, jak se pouští do zabité krysy. Představa, že držel v ruce hada, jehož jed zabíjí během minut, jej naplňovala. Vždyť tato krysa musela zemřít jen asi minutu po uštknutí! Kdyby byl tímto hadem uštknut Ken, zcela jistě by v takové vzdálené lokaci zahynul. Ken dokumentoval taipaní chování, fotografoval každý detail jeho těla, a především natočil, jak had pojídá kořist. Po chvíli se taipan odplazil do jedné z krysích děr, jež mu poskytovala úkryt. Teprve teď si Ken uvědomil, že nemá klobouk a že kvůli pražícímu slunci by mohl dostat úžeh. Urychleně se vrátil do tábora, kde strávil ještě jeden den. Nemohl tomu uvěřit, ale splnil si svůj sen! Následujícího dne pro něj přijel jeep s Arnoldem, ten mu poblahopřál k úspěchu a Ken konečně odjel domů, do Beerwahu. Ken se nestal nijak slavným, ale především dosáhl svého životního cíle, a to pro něj byl skutečný dar. A z peněz, jež dostal za své úžasné fotografie, chtěl zaplatit svou další výpravu...

To je tedy konec příběhu Sám v australské buši! Doufám, že se Vám příběh líbil, pokud ano, komentujte. Také bych velmi rád slyšel jakékoliv jiné názory ohledně příběhu... Upřímně však doufám, že jste si ho četli rádi!

Nejčtenější