Velká evoluční odysea savců, část 5.: Nové začátky

Před 65 miliony let se uskutečnilo jedno z pěti největších masových vymírání živočišných druhů. Dinosauři, létající a mořští plazi, amoniti a jim příbuzní, spolu s některými řády savců, vyhynuli. Byli to však právě savci, kteří se měli ujmout moci. Během prvních 10 až 15 milionů let své existence po vyhynutí dinosaurů zasáhl savce prudký vývoj. Náhle se z nich stala vitální zvířata, jež byla schopná kolonizovat tento nový svět. Někteří z nich se začali specializovat na maso, jiní si za cíl dali dobýt vzdušný prostor...

Během období Paleocénu, první geologické periody starších třetihor (Paleogénu), se stále dařilo multituberculátům. Mezi evropské zástupce patří rod Boffius, jediný známý zástupce čeledi Boffiidae. Jeho fosilní pozůstatky byly nalezeny na území Belgie. Dalším multituberculátem, překvapivě též obývajícím belgické území, byla Hainina. Patřila k těm rodům, jež zažili vládu dinosaurů a jako živočišnému rodu se jí podařilo přežít hromadné vymírání. Multituberculátům se dařilo, stejně jako vačnatcům a placentálům. A právě mezi placentály se řadí skupina, kterou všichni moc dobře známe. Řád Rodentia, nebo-li hlodavci, se ve fosilním záznamu objevuje v době před 56 miliony lety. V pozdním Paleocénu ještě nešlo o tak rozšířenou skupinu, jako dnes, přesto však zaznamenávala jisté úspěchy. Mezi nejstarší známé hlodavce se řadí německý Masillamys. Hledači zkamenělin nalezli jeho ostatky v Messelu, největším evropském třetihorním nalezišti fosilních savců. Masillamys žil v období Eocénu, ačkoliv byl primitivním hlodavcem, nepostrádal žádné důležité hlodavčí znaky, včetně zvětšených řezáků...

Na začátku Paleocénu se objevili také první zástupci řádu Condylarthra. Tato nesmírně úspěšná skupina masožravých savců existovala od dob konce dinosaurů a vymizela až v Oligocénním období, vydržela tedy bezmála po 40 milionů let. Nejstarším dosud nalezeným kondylartrem je Protungulatum ("před kopytnatcem"). Kondylartři byli v podstatě jakýmsi podivným evolučním experimentem, šlo zpravidla o dravé kopytnatce, jejichž nejbližšími příbuznými jsou koně, velbloudi, hroši, prasata a další unguláti. Našly byste však mezi nimi i řadu hmyzožravců nebo býložravců, jednalo se o diverzifikovanou skupinu. Fosílie Protungulata byly nalezeny spolu se zuby dinosaurů, tento savec tedy žil ještě na konci Křídy. Masové vymírání také přežil a většina dalších zkamenělin už pochází z Paleocénního období. Protungulatum žilo na území dnešních Spojených států amerických a také na území Kanady. Bohužel je jakýkoliv fosilní materiál primitivních kondylartrů vzácný, neboť mimo čelisti a zuby bylo nalezeno jen pár jednotlivých kostí. Zhruba desetikilogramový Chriacus, další raný kondylarth, tentokráte z eocénního Wyomingu, byl vybaven dlouhým a robustním ocasem. Tito tvorové nedorůstali žádných úctyhodných rozměrů, jejich čas měl teprve přijít...

Ovšem dominantními šelmami v období před 60 až 30 miliony let byli kreodonti (Creodonta). Už na počátku terciéru byli rozšířeni po všech kontinentech s výjimkou Jižní Ameriky a Austrálie. Známe 50 rodů kreodontů, někteří autoři je řadí do dvou čeledí, někteří dokonce do tří. První kreodonti byli celkově velcí, rod Patriofelis ze středního Eocénu Severní Ameriky dorůstal délky 1,8 metru a vážil přes 80 kilogramů. Patřil jistě mezi největší šelmy své doby. Patriofelis se řadil mezi kreodonty podobné kočkám, nebyl však s nimi blízce příbuzný. Podle mnohých paleontologů je jeho vzhled dokladem skutečnosti, že se mnohé nepříbuzné druhy vyvíjejí podobným způsobem v závislosti na prostředí, které je tvoří. Pro tento typ evoluce se užívá název konvergence. Jakožto dominantí predátoři začali kreodonti skutečně dobře. Později, ke konci Oligocénu již dosáhli na savce obřích rozměrů. Například takový Sarkastodon z Mongolska měřil 3 metry a patrně lovil brontotéria a další veliké savce. Byl větší, než někteří medvědi, a je největším známým eocénním predátorem.

Aby unikli predátorům, byli schopni chytat létavý hmyz nebo se jednoduše a rychle přesouvat z místa na místo, vyvinuli si někteří savci na konci Paleocénu a během Eocénu zvláštní strategii pro přežití. Řád letuch (Dermoptera) je znám tím, že jeho zástupci natáhnou kůži mezi nohama, jež také roztáhnou, a vrhnou se z větve dolů. Prosviští vzdušným prostorem a stanou na místě vzdáleném i několik set metrů. Letuchy nejsou aktivními letci, v podstatě plachtí. Jedním z prvních bylo Planetetherium, jež je známo ze Severní Ameriky (konkrétně z Montany v USA) z doby pozdního Paleocénu. Stejně jako je tomu u dnešních letuch, mělo i Planetetherium rozdělené řezáky, které tvořily něco jako vpřed nasměrovaný "hřeben". Někteří odborníci se domnívají, že takový znak sloužil k loupání ovoce, jiní zase tvrdí, že se dá použít k čištění srsti. V raném Eocénu se objevili také první praví letečtí akrobati mezi savci. První zástupci řádu letounů (Chiroptera) se příliš nelišili od těch dnešních. Jelikož však mají letouni neobyčejně křehké kosti, jsou jejich fosílie vzácností. Přesto však bylo nalezeno několik exemplářů druhu Icaronycteris index, ze spodního Eocénu v Severní Americe. Početné jsou i zkameněliny pravěkých netopýrů z Messelu, někteří z nich měli dokonce v břiše otisky můřích těl. Šlo tedy o hmyzožravce. U dalších fosílií bychom například rozeznali otisky srsti těchto pradávných letounů...

Zdroje obrázků: mikemagee.wordpress.com (upraveno), WikiMedia, paleocene-mammals.de .