Prokletí rodiny Owenových (4/10)

Přestože se snažil světu pomáhat, jeho činy do něj přinášely jen více bídy. Jack Owen není hrdina, za kterého jej lidé měli. Není tak dobrým člověkem, jak si o sobě myslel. Teď už ví, že je kriminálníkem. Dan Leahy mu připomněl, že dávno předtím, než Lovce kryptidů Deylin Nieto zmanipuloval k otřesným zločinům, zabil Jack z vlastní vůle spoustu lidí, a mnoho dalších obětí připadlo jeho neopatrnému zacházení s kryptidy či s nepřáteli, kterým se postavil. Ať to chce nebo ne, je jedním z nejvlivnějších lidí světa. A ti jsou málokdy skuteční altruisté, zajímající se předně o pohodu ostatních několika miliard. Leahy je fanouškem "temných" Lovců kryptidů, minulý podzim si z Jacka vytvořil svůj idol, ale později si uvědomil, že svět by se měl bez pohledného anglického přírodovědce a akčního hrdiny zároveň mnohem lépe. Považuje se za člověka, který dokáže smazat Jackovy chyby - a také chyby jeho otce a syna. Jack zatím neví, jak, ale Dan je schopný cestovat v čase, procházet portály z jednoho místa na časové linii do druhého. To jej činí velmi nebezpečným, a navíc je jeho motiv zničit rodinu Owenových racionálně opodstatněný. Ukázal Jackovi, za co všechno vlastně může - od vraždy Zhou Lena ve Waverly přes vědomé zabití amerických vojáků a lidských poskoků Clauda Ngoye při bitvě v Granadě po řádění Wendiga v tajné základně CIA v Kentucky, útok Chupacaber v New Orleans a celosvětovou invazi mimozemšťanů. Jack díky Danovi dokonce stanul na Nietově pohřbu, který se konal minulý rok poté, co se nikaragujskému miliardáři Lovci kryptidů hrubě pomstili. Uvědomění si vlastních chyb Jacka začíná rozkládat. A to nejen psychicky. Po příchodu do temné tropické lokality, snad v současnosti, náhle Jacka a Dana navštívil další z nejvlivnějších lidí časové linie - Dean Owen. Devatenáctiletý mladík, syn Jacka a Pauline, opět přicestoval z budoucnosti, tentokrát však ne proto, aby Zemi zachránil před Shai'ri. Je tu proto, aby zachránil svou rodinu. Trpí jakousi nemocí, kvůli které mu odhnívá tělo.

PROKLETÍ RODINY OWENOVÝCH, ČÁST ČTVRTÁ:

Na zastávku v londýnském Southallu se přiřítil jednapadesátiletý muž. Byl celý udýchaný, pot mu stékal po čele a tvářích až na vousy, levné béžové tričko měl na zádech úplně propocené a téměř při běhu z ruky vypustil svůj otrhaný hnědý kufřík. Byl by po zakopnutí o obrubník spadl, jakýmsi zázrakem se mu však podařilo udržet rovnováhu, rukojeť kufříku pevně zmáčkl, a na poslední chvíli vrazil předními dveřmi do autobusu. Řidič se na něj podíval, jako na blázna. "Prodáváte tu lístky?" zeptal se přidušeně ten excentricky působící chlapík. Řidič od něj ani na chvíli neupřel zrak, trochu sklonil hlavu a usmál se, zmáčkl tlačítko na zavření dveří, a pár vteřin mlčel, čekaje, co dalšího muž řekne. "Potřebuju na Mile End Road," ozvalo se z jeho úst. Řidič jen pokýval hlavou, dal mu lístek s platností na hodinu a půl, a převzal od něj peníze. Vousáč si sedl na jediné neobsazené místo vzadu, ale moc spokojený s ním nebyl. Na sedátko byla nalepena žvýkačka, a on se jí odmítal dotknout. Seděl tedy na okraji sedátka, přitlačený k oknu, a zhruba stejně stará paní vedle něj si ho poněkud zvláštně prohlížela. Po chvíli vyhlížení z okénka její zkoumavý pohled sám zaregistroval, a hned se s ní začal bavit. "Poznáváte mě?" zeptal se. "Možná jsem Vás už někde viděla," odpověděla paní. "Jsem Graham Owen! Ten vědec! Že jste mě viděla v televizi? Před půl rokem jsem byl ve večerních zprávách na BBC! Bylo to, myslím... 9. května? Tak, 9. května 1992! Dokonce jsem si i zaznamenal čas, počkejte... řeknu Vám, ve kterou minutu jsem tam byl!" říkal neskutečně nahlas s obrovskou sebejistotou. Z poničeného kufříku vytáhl notýsek a začal jím listovat. "Jo, v 18:51! Už si vzpomínám. Tu reportáž vlastně dali úplně na konec, což mě nejprve naštvalo, protože ji tak mohlo sledovat mnohem méně lidí, než ty, co dávali na začátku. Ale stejně jsem byl rád, že o mém výzkumu něco natočili. Víte, snažil jsem se kontaktovat Attenborougha, jestli by třeba neměl zájem pro jeden z těch svých nových seriálů natočit něco o obranném teritoriálním chování rejsků. To já totiž zkoumal. Napsal jsem o tom paper, a Kamawichi, který se tím tématem zabýval na konci sedmdesátek, po jeho přečtení určitě puknul závistí. Jenže Attenborough prý neměl čas, z Bristolu mi napsali, že právě dělá seriál o Antarktidě, Život v chladničce se to prý jmenuje. Taková nuda. Rejsci jsou lepší. Můj výzkum je lepší, než nějací tučňáci, kteří se ani nikdy nenaučili létat. To já létal už v životě mockrát, krucinál, můj táta byl jako mladý pilotem ve druhé světové, ten se tam naučil věcí! A něco o létání naučil i mě," povídal hlasitě Graham, a paní mu pomalu přestávala věnovat pozornost. Jen někteří z předních řad se k němu otáčeli, iritovaní jeho nekonečným monologem s mnoha různými tématy. Když polední slunce zakryla temná mračna a v severovýchodní části Londýna se spustil prudký liják, vyběhl Graham z autobusu a přímo vrazil do dveří hlavní budovy Univerzity královny Marie. Celý promočený vyběhl po schodech do třetího patra, a zabušil na dveře kanceláře svého kolegy. Ani nečekal na povolení ke vstupu, vešel dovnitř, a přerušil tak důležitý rozhovor. U stolu tam seděli mammaliolog Farlan Gibson, se kterým Graham mnoho let spolupracoval při různých terénních výzkumech, a úředník Elijah Roberts, zodpovědný za vyřizování univerzitních grantů a všech věcí s nimi spojených. "Grahame! Co tady děláš?!" vykřikl Farlan a prudce se postavil. Byl nepříliš slušným vstupem svého kolegy dosti rozčarován. "Kamaráde, seš mrtvej!" zasmál se Graham a téměř mu vrazil ukazováček do čela. Zmoklý kufřík položil na Farlanův stůl a vytáhl z něj manuskript svého nového odborného článku. Nasadil si brýle a začal nahlas číst: "Parazit Lynnsonia williamsi: Jsou veverky červené v Británii skutečně ohroženy nově popsaným (Gibson, 1992) druhem?" Farlan vyděšeně vykulil oči. Chtěl se podívat jinam, snad chtěl najít oporu v Elijahovi, avšak nenašel odvahu se na něj otočit. Věděl, kam s tím Graham směřoval. Chtěl ho zastavit ve čtení, jenže to nešlo. Pravda byla venku. Roberts sám také vstal, a s velkým zaujetím poslouchal Grahamovo čtení. Farlanem popsaný druh dvoukřídlého hmyzu z čeledi střečkovitých, který se údajně dostal do Velké Británie z Ameriky, byl dle Grahama nikoliv špatně identifikován, ale zcela vymyšlen. Owenova studie byla postavena na vyvrácení Gibsonových závěrů s tím, že výzkum skotského zoologa nařkla z vědomé falsifikace. V závěru svého článku Graham psal o etice výzkumu, o pravdě, o objektivnosti vědy, a kritizoval faleš té malé části vědecké komunity, která je schopná za peníze, ať už z finanční beznaděje či v rámci své politické agendy, předkládat nepravdivé informace jako fakt. Do této kategorie vědců zahrnul i samotného Farlana Gibsona. "V tomto článku jsme shrnuli veškeré údaje o druhu Lynnsonia williamsi, a dokázali jsme, že je to taxon neplatný. Gibson vědomě použil pro svůj výzkum larvy Cuterebra emasculator, běžného parazita veverky červené, byť ve Spojeném království nepůvodního, a zkreslil získaná data o nich tak, aby vytvořil dojem, že jsou ve skutečnosti novým druhem střečka. Je to učebnicová ukázka toho, čeho by se měl správný vědecký pracovník, přispívající jen k objektivnímu poznávání světa kolem nás, vyvarovat," dočetl Graham svůj šestistránkový článek. Pak se na Farlana usmál. "Na stranách tři a čtyři máš tabulky a fotografie. Dal jsem do toho tři měsíce práce, kamaráde. Myslel jsi, žes všechny přechytračil, co? No, někoho jsi podcenil. Toho... jak že jsi mě to posledně nazval? Excentrického blázna?" řekl Graham, a zadíval se na Elijaha. "Líbí se Vám můj článek?" zeptal se. Elijah pokýval hlavou a vykulenýma očima se zahleděl na Farlana. "Velmi, pane Owene. Velmi!" řekl rázně, sebral pár papírů, které ležely na Farlanově stole, a naštvaně z místnosti odešel. Farlan zasupěl. "Ty seš fakt totální magor! Dokážeš si představit, co mi teď udělají?! Ten článek mi publikoval prestižní časopis! Zabils mě!" vykřikl. "Tvůj problém," řekl s úsměvem Graham, a manuskript zase schoval do kufříku, "máš dělat správně svou práci." Otočil se, a chystal se z místnosti odejít. "Všechno je to jenom kvůli těm našim hádkám, že jo? Znám tě dobře, Grahame. Seš narcis. Myslíš jenom na sebe! Když jsme dodělali ty rejsky, úplně tě ovládla pýcha. A jenom proto, ty jeden sebestřednej idiote, že jsem byl v té reportáži víc minut než ty, jsi se rozhodl mi pomstít! Že je to tak?! Že jo?!" zařval Farlan. Graham zdvihl prst. "Nenazývej mě narcisem. Ani idiotem! Jediný idiot jsi tady ty, a teď přijdeš o grant, přijdeš o své místo na univerzitě a o svou kariéru jenom proto, že jsi pro nějakého soukromého ochránce přírody zfalšoval data, aby mohl dát tisíce špinavých liber do ochrany veverek na území, kde jim vůbec nehrozí žádné nebezpečí! Napsáním toho článku jsi někomu v podstatě pomohl ukrást prachy! A teď jsi podělaný z toho, že jsem tě odhalil! Sám seš idiot, Farlane!" zařval Graham, a práskl s dveřmi tak silně, že se div celé patro neotřáslo. Za to, že byl u čtení jeho článku přítomen i úředník zodpovídající za granty, za to Graham opravdu nemohl. Netušil, že Farlan bude ve své pracovně zrovna v tuto chvíli řešit financování výzkumu s někým tak důležitým. To, že manuskript přečetl i jemu, znamenalo jediné. Farlan měl mnohem menší šanci, že si své místo na univerzitě ubrání. Protože byl Grahamův článek tak dobře napsán, prošel jen jednou revizí, a o měsíc později jej publikoval stejný vědecký časopis, jenž předtím vydal Farlanovu studii. Čtyřicetiletý Skot byl vyhozen z práce a zesměšněn před kolegy ze svého oboru po celém světě. Média začala věnovat pozornost samozvanému ochránci přírody, který na základě Farlanova článku získal peníze k ochraně veverek, a jak se ukázalo, každá libra darovaná britskými milovníky přírody šla opravdu jen do kapes několika lobbistů. Ti se bránili, nacházeli oporu ve zkorumpovaných žurnalistech z britského bulváru, a nakonec z celé věci obvinili Farlana samotného. Nebylo mu nic platné, že před kamerami a novináři mluvil pravdu. Křičel, že mu spolupráce s lobbisty byla nabídnuta, že opravdu věřil v pomoc veverkám, třebaže by pokladem pro ni byl nepravdivý odborný článek. Ale nebylo mu to nic platné. Čtyřiadvacátého prosince 1992 zazvonil před dveřmi domu Owenových v Southallu pošťák. Otevřel mu sedmiletý klučík, natěšeně poskakující z toho, že měl jeho domov za několik hodin navštívit Otec Vánoc a přinést mu vysněný dárek v podobě výbavy na preparaci sovích pelet. Pošťák mu jen popřál veselé Vánoce, dal mu dopis pro Mirandu Smith-Owen a poprosil ho, aby byl předán mamince, nikoliv tatínkovi. Jack to nechápal. Proč by si dopis určený matce nemohl přečíst i otec? Pošťák však trval na svém, v hlase měl tolik bolesti, tak moc si přál, aby Jack udělal, co po něm chtěl. Tmavovlasý hošík tedy zamířil do kuchyně, kde jeho matka dokončovala práci na Vánočním krocanovi. "Nádherný, že?" zeptala se ho. "Vypadá to jako dinosaurus bez hlavy, mami," poznamenal Jack, a maminka se zasmála. Úsměv se jí na tváři objevil poprvé za posledních několik dnů. Veškeré přípravy na Vánoce totiž připadly na ní. Graham v těchto věcech moc dobrý nebyl, sotva postavil Vánoční stromeček a prostřel stůl na večeři. Jinak se věnoval dalšímu výzkumu, zavřený ve své privátní laboratoři, kterou si vytvořil na půdě dvoupatrového rodinného domku. "Co to máš v ruce?" zeptala se Miranda svého syna. "Nějaký smutný pošťák to přinesl. Chtěl, aby sis to přečetla ty," řekl nevinně Jack. "No, taky je to určené mně. Ale není tu, na obálce, jméno odesílatele. To je hodně zvláštní," poznamenala matka. "Já se jdu zase koukat na James Bond Jr., mami. Myslím, že teď poběží 64. epizoda, a ta je předposlední! Chci vědět, jak to dopadne!" řekl Jack a rozběhl se do obývacího pokoje k zapnuté televizi. "Jenom běž, ty akční hrdino! Pořád ten Bond... dětem to jenom plete hlavy. A teď už o něm dělají i animované seriály! Kdyby tam bylo něco, co nemáš vidět, zakryj si oči, Jacku! Slyšíš?!" zvolala starostlivě Miranda. Nato si přečetla obsah dopisu. Napsal jej Farlan Gibson, a prosil jí jako "jediného dospělého člověka majícího pochopení v rodině Owenových", aby svého muže uprosila k jeho najmutí coby asistenta Grahama. Nutně potřeboval práci, a byl nešťastný z toho, že již nemohl pracovat ve vědě. Svěřil se s tím, že nechtěl dopis napsat samotnému Grahamovi, neboť se bál jeho temperamentu. Celý dopis byl napsaný velmi lítostivě. A zapůsobil. Miranda, která znala jen Grahamovu část celého příběhu, byla vyděšená. Uvědomila si, že ačkoliv Jackův otec odhalil korupci na Univerzitě královny Marie, jeho původním cílem bylo prostě Farlana zničit. Pochopila, že důvodem, proč Graham vůbec Farlanovu studii rozebral a nakonec zpochybnil, bylo jejich soupeření, jež eskalovalo při výzkumu rejsků. I Graham měl osobní důvod pro to, co udělal. Toho večera se Graham a Miranda velmi pohádali. Jack ze své ložnice ve druhém patře slyšel každé slovo, které bylo vyřčeno. Ještě moc věci nechápal, ale to, že jeho matka označila otce za "sebestředného grázla", na to nikdy nezapomněl. Farlan si toho dne vytvořil spojence v Grahamově matce. Věděl toho o ní dost, a mohl jí věřit. Po skončení hádky si rozrušený Graham v koupelně všiml podivné skvrny, která se mu objevila na hrudníku. Měl za to, že se jednalo o jakýsi ekzém, vzniklý z emočního vypětí. Tehdy ještě nemohl znát pravdu.

Z temnoty se vynořilo několik ozbrojenců. Byli to Leahyho lidé, a zamířili samopaly a pistolemi na Jacka s Deanem. Ti se kolem sebe zděšeně rozhlédli. Jack si znovu uvědomil, v jaké situaci se nacházel, a že jeho osud byl zcela v Danových rukou. "Co teď? Zastřelíte mě tu? A jeho taky?" zeptal se ve strachu. "Vy si pořád myslíte, že Vás zabiju," zasmál se Dan, "musím Vám pořád dokola opakovat, že všechno bude v pořádku, pane Owene? Příchod Vašeho syna jsem očekával. Je skvělé, že Vás přišel z budoucnosti navštívit. Hned z roku 2039, že?" Zazubil se na Deana. "Proč bychom Vás teď nemohli odvést na místo, kde je trochu víc světla? Abyste na sebe lépe viděli," pokračoval Dan, "koneckonců si myslím, že si, pane Owene, rád lépe prohlédnete synova prsa." Dva ozbrojení muži přiběhli k Deanovi, požadujíce od něj ovladač k vytvoření portálu. "Nevím, co jste zač, ale nedám Vám ho," odpověděl Dean, "proč bych Vám měl vůbec věřit?!" "Protože, hošku, děláme světu službu. Snažíme se učinit ho lepším," odpověděl Leahy, "a ty s námi musíš spolupracovat, jinak svět lepší nebude." Dean pohlédl na Jacka, a znovu se dotkl odhalené, rozmokvané kůže na své hrudi. "Oni s tímhle mají něco společného?" zeptal se svého otce. "Nevím, Deane," odpověděl vystrašeně Jack, "dej jim ten ovladač. Třeba nám všechno vysvětlí." "Tati," zašeptal Dean, "ty se jim chceš vzdát? Nevypadají moc přívětivě." "Nevíš, co se tu děje. Dej jim ho. Ať je klid." Dean teď působil roztržitě. Nakonec ale malý přístroj, který mu umožnil vytvořit portál a tím projít zpět do minulosti, Leahyho lidem předal. Ti pak otce a syna začali vést temným tropickým lesem. Dan se držel vzadu, Jack a Dean kráčeli ve středu celé dvanáctičlenné skupinky. "Jak jsi mě našel?" zeptal se Jack svého syna. "Jednoduše," odpověděl se starostlivým výrazem Dean, "zase jsem sledoval energetickou stopu. Akorát jsem, na rozdíl od minula, neudělal chybu ve výpočtech. Přístroje na cestování mnohovesmírem jsou v budoucnosti identifikátory energetické stopy vybaveny, tudíž není problém někoho najít v určité, řekněme, sekvenci na časové lince." Jack se zadíval do země. Měl spoustu otázek. "Co je ta věc na tvé hrudi?" "To bych rád zjistil, tati," odpověděl Dean, "bojím se, že to všechno začalo právě tady." "Blbost," ozval se zezadu Dan, který jejich rozhovor poslouchal, "začalo to mnohem dřív. Mnohem dřív!" "Tati, aniž bychom to věděli, naše rodina trpí záhadnou genetickou chorobou. Způsobuje degradaci kůže, hnití masa, strašnou bolest a ovlivňuje psychiku. Přenáší se z generace na generaci. Mám ji já, máš ji ty a měl ji i děda. Tvůj otec," řekl Dean. Jack se zatvářil zmateně. O ničem takovém nevěděl. "Nedlouho poté, co jsem se vrátil z roku 2020 do roku 2039, začala se u tebe ta choroba projevovat, za pár měsíců jsi nebyl schopen chodit, doktoři ti neustále museli dávat morfín, jinak bys řval bolestí, a nakonec..." Dean větu nedopověděl. "Co?! Zabilo mě to?!" vykřikl Jack. Zezadu se ozval Leahyho smích. "V době, ze které jsem přišel, ještě žiješ. Ale tvá smrt se rychle blíží. Vrátit se zpátky v čase do roku 2021 a zjistit, co je ta choroba zač, byl můj nápad, nicméně tys mi dal svůj souhlas. Předtím, než se mi podařilo získat stroj na cestování mnohovesmírem, se začala nemoc projevovat i u mě. Je teprve v rané fázi, zatím netrpím moc velkou bolestí. Nechci ale to, co postihlo tebe. Věř mi, ani bys nechtěl vidět, jak v budoucnosti vypadáš. Rozkládáš se. Doslova," hovořil dále Dean. "Proč se symptomy té nemoci projevily až v roce 2039?" zeptal se Jack. "To nevím. Na to bych rád našel odpovědi. Vůbec to nedává smysl. Ty jsi ročník 85, v té době je ti čtyřiapadesát. Na hrudi se ti objevila stejná skvrna, jako mě, ačkoliv jsi o moc starší. Opravdu nevím, proč. Snad to má co dělat s časovým kontinuem, které mezi lety 2020 a 2039 nahradilo původní budoucnost planety, ohraničenou mým cestováním časem spojeným se zastavením invaze Shai'ri? To je jediná hypotéza, co mě zatím napadla. Ale možná to tak není. Možná to nemá co do činění s pravidly mnohovesmíru, kterým člověk stejně nemůže stoprocentně porozumět," odpověděl Dean. "Dane!" vykřikl Jack a otočil se na Leahyho. Ten jen pokrčil rameny. "Mě se neptejte, pane Owene. Já mám za to, že by Vaše rodina ani neměla existovat. Co mám mít společného s nějakou nemocí, která Vás zabije až v daleké budoucnosti? Já jsem spíš pro to, aby taková budoucnost, kde se utrápíte k smrti, ani nenastala," řekl s upřímným úsměvem. "Kdo jsou tihle lidi?!" řekl rázně Dean. Jack otevřel ústa, nadechl se, pak je zase zavřel a zakryl si obličej. "Tady Dan má za to, že beze mně, bez naší rodiny, by se měl svět lépe. Přišel o rodiče v Birminghamu za invaze mimozemšťanů... A je taky..." Dan nedovolil Jackovi, aby o něj dále mluvil. "Jsem prostě obráncem planety," řekl a přistoupil k Deanovi zezadu, "a tvůj rod, hošíku, vnímám jako nemoc stokrát horší, než to, kvůli čemu ti kůže smrdí jak hnijící krysa." Pokusil se Deana uhodit do hlavy, ale devatenáctiletý cestovatel časem jeho pěsti uhnul, sám ho chytil za ruku, natlačil na záda jednoho z ozbrojenců vpředu, a pak ho strhl k zemi. Svou vlastní pěst mu přiblížil k obličeji. "Nesnaž se mě uhodit," zasyčel, "pořád mám ještě dost síly na to, abych se spratkovi, jako seš ty, ubránil." Když si teď Leahyho lépe prohlédl, možná v něm cosi uviděl. Jakýsi záblesk v očích, jakousi klamavost, lest. Snad se i z otcových vyprávění z budoucnosti dozvěděl, co nastalo po odvrácení invaze Shai'ri. Snad byl alespoň krátce obeznámen s historií světa, který sám pomohl zachránit, a do jehož nové formy se po invazi vrátil. "Tohle jsou ta děcka, co si Vás idealizovala, když Vás Nieto..." vyhrkl Dean na Jacka. "Přesně to jsem ti chtěl říct," reagoval na to Jack, "asi o tom něco víš, že?" Dean nechal Leahyho ležet na zemi, a ten se nemotorně zvedl. "Tvůj táta byl můj hrdina," zašeptal Dan, "dalo by se říct, že je tak trochu i mým otcem. A otcem všech, kteří se znovuzrodili vlivem jeho strašných činů. Vidíš, kolik máš bratrů a sester, hošíku?" Ozbrojenci v popředí rozhrnuli houštiny a zavedli Jacka s Deanem do rozsáhlého tábora uprostřed deštného lesa, jenž byl přeplněn mladými teroristy v černých oblecích s nápisem "The Cryptid Hunters". "Je to pravda!" vykřikl Dan, a všichni v táboře zpozorněli. "Jack Owen je otcem nás všech! To on nás učinil takovými, jakými dnes jsme!" Před Jacka skočila náctiletá holka se sliznatými vlasy, z půlky uřezanými zuby a glasgowským úsměvem od řezání nožem ve tvářích. Sevřela mu svými studenými prsty bradu. "Je to opravdu on, Dane?" zeptala se. "A kdo je tohle?" zeptal se jiný obyvatel tábora, a sevřel zezadu Deanův krk. Ten se otočil, a na chvilku se zahleděl do tváře zhruba stejně starého mladíka. "Moment," řekl nahlas. Než stačil říct více, mladík se ztratil v davu. "Tati," oslovil Jacka, "něco tu nesedí." "Neměli by nám ublížit," řekl Jack. "Mělo mi to dojít dřív," řekl Dean, "začínám v tom vidět schéma." "V čem?!" zeptal se Jack. "Neměls mě nutit, ať jim dám ten ovladač." Vytasil z opasku futuristickou pistoli s tlustou hlavní, a z ní vyšlehl zářivý, zlatý paprsek. Zasáhl několik teenagerů, a ti těžce dopadli na zem. "Utíkáme!" zařval na svého otce, popadl ho za ruku a rozběhl se do tábora. "Co to, sakra, děláš?! Víš, co je v sázce?! Tvůj život! Život Pauline, tvojí matky! Drží ji někde tady! Spolu s tebou, když ti bylo sedmnáct měsíců!" vykřikl Jack. Dean na to neodpověděl. Odváděl Jacka na druhý konec tábora, doufaje, že tam najde nějaký prostředek k úniku. Desítky, ba dokonce stovky obyvatel tohoto špinavého pralesního kempu se hnaly za nimi. Nebezpeční antisociální mladíci skákali z větví stromů jako opice, mladé ženy vyly a ďábelsky se chechtaly, a táborem prolétal jeden zlatý paprsek za druhým. "Můžeš mi vysvětlit, proč tohle děláš?!" zařval Jack. Devatenáctiletý dobrodruh vložil nabil pistoli podivnou žlutou krabičkou, kterých měl na opasku zavěšených celkem devět. Upřímně se zahleděl do otcových očí. "Jak jsem říkal, tati, přišel jsem tě zachránit," odpověděl. Dana, který vyletěl z davu s injekční stříkačkou v ruce, střelil zlatým paprskem přímo do hlavy. Stříkačka prudce spadla na zem a rozletěla se na tisíce kousků. Jack zamrkal. "Tady mě měli nakazit?!" vyhrkl. Dean obrátil oči v sloup, a gestem mu naznačil, aby dál utíkal za ním. "Ne, tati! Ta nemoc je genetická, vždyť už jsem ti to říkal! Kruci, ty vůbec nepřemýšlíš!" vykřikl, a pak se prudce zastavil. Uviděl motorku, zaparkovanou u velkého stanu, ze kterého se dral zápach marihuany. Oba na ni skočili, Dean zapnul světla, rozjel ji, a zamířil s ní po lesní cestě do ještě temnějších hlubin pralesa. "Něco se stalo. Tvoje psychika je narušená. Přestáváš věci chápat," řekl Dean. "Cože?!" vykřikl Jack. "Fajn, fajn! Geneticky přenášená nemoc, chápu! Tak co bylo v té stříkačce? Asi uspávadlo, ne?" zakřičel Jack. "Ne, tati! Ty to nechápeš?!" "Nechápu to!" "Ztrácíš se." "Jak to myslíš?!" "Nevnímáš to všechno?!" "Co mám podle tebe vnímat?!" "Tati, vždyť ty sedíš na židli," řekl mu Dean. Mlčky na sebe hleděli. Jednu, dvě, tři vteřiny, ač se zdálo, že to byla věčnost. "Na motorce, Deane," opravil ho Jack, "a co s tím?" "Na motorce, promiň," odpověděl Dean a promnul si oči, "kruci, na motorce! Jsme na motorce v pralese!" "No, a to jsi jako nevěděl?!" vykřikl Jack. "Věděl. Propána, proč bych to..." Jejich rozhovor přerušila střelba ze samopalu. Zezadu se za nimi hnal velký armádní vůz, řízený kvílejícími mladými teroristy. "Říkal si, že začínáš vidět nějaké schéma," prohlásil Jack. "Jo, jenže je to hodně... matoucí!" odpověděl Dean. "Mě to všechno mate taky! Co se tu teda děje? Chvílemi mluvíme samé nesmysly! Může za to ta nemoc? Říkal jsi, že ovlivňuje psychiku!" "Určitě, tati!" Dean sjel z cesty mezi stromy, a zamířil ke kamenitému břehu nedaleké říčky. Pronásledovatele se jim podařilo setřást. Ujížděli podél toku říčky, až dosáhli okraje pralesa a velké, rozlehlé pastviny pro dobytek. Tam Dean motorku zastavil a seskočil z ní. "Víš, co mi měli udělat?" zeptal se Jack. Dean mlčel. "Něco ti v tom táboře došlo. Proto jsi mě odtamtud vyvedl," pokračoval Jack. "Někoho jsem tam uviděl. Někoho, koho znám. Ale ne z téhle doby," odpověděl Dean. "Leahy dokáže cestovat v čase, to jsem ti asi neřekl. Je možné, že lidi nasbíral z budoucnosti i minulosti. Je tedy dost možné, že mezi nimi byl někdo, koho znáš," odpověděl Jack. "Tati, poslouchej. Zákony mnohovesmíru jsou dost složité, jak už jsem říkal při pochodu. Tolik toho zase z budoucnosti nevím. A netuším, co ti tam chtěli provést. Ale rozhodně vím jednu věc. To, že jsem tady, to někdo naplánoval. A ten někdo je Dan Leahy. V tom je to schéma. Já jsem měl přijít. Myslím si, že tady někdo dal dohromady dokonalý plán," řekl Dean. "Plán na to, jak nás zničit?" zeptal se Jack. "Přesně tak. Budoucnost, ze které přicházím, nemusí nikdy nastat. A proto jsem tu," řekl Dean, a sám se v tom začal trochu ztrácet, "měl jsem přijít, abych nás zachránil. Celou naši rodinu. Bez ní totiž svět bude vypadat úplně jinak." "A jak to souvisí s tou nemocí?" zeptal se Jack. "Přicestoval jsi přece kvůli ní! Kvůli tomu, že v budoucnosti umírám." Dean potřásl hlavou. "Ne, přicestoval jsem, protože to chtěl on. Leahy." "Ztrácím se v tom, Deane!" zakřičel Jack. Dean se mu podíval do očí. "Já taky, tati," řekl upřímným hlasem, "hrají si s námi." Náhle je obklopilo světlo tak intenzivní, že museli zavřít oči. Odkud se vzalo, to nevěděli. Jejich rozhovor tu však skončil.

Plačící miminko se Jackovi kroutilo v rukách. "Podívej, jak je roztomilý," řekla mu Pauline, a pohladila děťátko po hlavičce. Bylo staré jen dva měsíce. "Deane, vždycky, když na tebe koukám, myslím na toho chlapa, co z tebe vyroste," pousmál se Jack. "Tys s jeho budoucí verzí strávil jen několik hodin, ale já ho vídala každý den po sedm měsíců!" zasmála se Pauline. "No, rád si ještě nějakou dobu počkám, než ho budu moct obdivovat jako vzrostlého mladíka," řekl na to Jack, a nastoupil do výtahu. "Fakt tam nechceš jít?" zeptal se naposledy. "Popovídejte si o tom sami. Já už tvého tátu jednou brečet viděla, na tvém pohřbu... když jsme si mysleli, že jsi na Mor'ře umřel. Navíc mám nějaké věci k vyřizování, takže pojedu zpátky do jižního Londýna a dohlédnu na stavbu střechy nové základny," odpověděla Pauline. Jack pokýval hlavou, a dveře výtahu se zavřely. Dorazil do sedmého patra obytného domu v Ilfordu, asi tři ulice od Redbridge Museum ve východní části Londýna. Přistoupil ke dveřím, podíval se na miminko, a zavřel oči. "Tati, já žiju," zašeptal, "ne. Ahoj tati. Víš, že žiju? Tati, zachránil jsem svět, spolu s tímhle drobným děťátkem. Akorát tedy s jeho verzí... z budoucnosti. To taky ne." Zakroutil hlavou. Dvouměsíční Dean se konečně uklidnil a podivně se na svého tatínka usmál. "Že ty ses zas počural? Špatné načasování, Deane. Sakra, kdyby se mnou ta Pauline šla!" Už to nechtěl dál protahovat. Zabušil na dveře. "Kdo to zas je?! Sternová?! Sternová, jste to zas vy?! Ne, nebyl jsem to já, kdo nechal klíče ve dveřích! Asi to byl zase Váš dementní syn!" "Když už je řeč o synech..." řekl za dveřmi Jack, a pak v pláči zavřel oči. Graham Owen prudce otevřel dveře. Hleděl na Jacka a miminko v jeho rukou zcela nepochopeně, třásly se mu ruce, po tvářích mu stékaly slzy. "Jacku!" zakřičel, a mohutně roztřepanou rukou se dotkl jeho tváře. "Vždyť my jsme tě s mámou pohřbili!" zasténal, a pak sebou práskl o zeď s bolestným úpěním. "Neumřel jsem, tati. Žil jsem na jiné planetě, a vrátil jsem se," řekl se slzami v očích Jack, "jsem zpátky!" "Jak dlouho?!" vykřikl jeho otec. "Dva tři měsíce. Vrátil jsem se v dubnu. Nechtěl jsem tě tím zatěžovat, já vím, že..." "Jacku! Je pozdě! Kdybys věděl, jak moc si tvůj návrat mezi živé přála tvá matka... Mluvila o tobě, když umírala! Proboha, kdyby ji ti mimozemšťani nevzali..." Jack se zatřásl. Zastavilo se mu srdce. Snad v tu chvíli v hlavě spatřil obraz svých starých rodičů, skrývajících se v rodinném domku v Southallu před hubenými vojáky Shai'ri. Řvoucí matka ležela na zemi, nohy oddělené od těla, krev na podlaze, otec hystericky křičící a volající o pomoc, kterou nikdo nedokázal poskytnout. Než za Grahamem zavítal, přečetl si Jack dokument o smrti Mirandy Smith-Owen, jenž mu předal seržant na policejní stanici u Three Bridges. Shai'ri ji zmasakrovali. Graham se z návratu svého syna celý zhroutil. Trvalo celé odpoledne, než s Jackem znovu promluvil. Když odbila pátá, byl konečně zase plně při sobě, a usmíval se. "Chápu, že ses bál přijít. Vidíš, co to se mnou udělalo. S matkou jsme tvou 'smrtí' trpěli. Byla to hrůza. Její vlastní smrt jsem nedokázal unést, a dokonce jsem si během invaze sáhl na život. Kdyby se nade mnou nezhroutil strop, za který jsem v našem starém obýváku zavěsil provaz... už bych taky ležel v rakvi," řekl chraplavým hlasem Graham. Nato ukázal prstem na miminko, které Jack už podruhé toho odpoledne přebaloval. "Pauline mi volala, když se narodil. A abych se nezhroutil, zatajila, že jsi u porodu byl přítomný i ty. Dobře jste to zahráli. Teď už je mi líp, a dokážu to všechno snést. Jsem hrozně rád, že tu mám... nejenom vnuka, a jaký krásný vnuk to je..." Znovu se rozbrečel. Jack donesl Deana k němu, a pevně uchopil otcovu ruku. "... ale i svého vlastního syna, nejúžasnějšího člověka na planetě. Hrdinu!" "Víš, ta invaze mě hrozně mrzí, tati. Nemělo se to stát. Nechtěl jsem, aby se to stalo," řekl Jack. "Co se stalo, stalo se. S tím už nic neuděláme. Jestli tedy někdo nezmění chod dějin! To by bylo, co? Kdyby se nějaký hrdina hrdě postavil, a změnil dějiny! No! To by byla paráda," zasmál se Graham. "Nemělo se to stát. Kdybych věděl, že... že to nastane... že tenhle svět bude v plamenech... udělal bych tehdy jiné rozhodnutí." Jack vysvětlil Grahamovi, že invaze Shai'ri na Zemi nastala jen proto, že zničil kosmickou entitu, jež vedla k explozi domovské planety mimozemských kolonizátorů. Graham vstal z gauče a začal na Jacka křičet. "To všechno jsi způsobil ty?! To si ze mě děláš srandu, Jacku! To musí být jenom vtip! A hodně špatný vtip!" "Poslouchej mě, nechtěl jsem, aby se to stalo. Nemohl jsem vědět, co zničení té kosmické entity způsobí. Ale kdybys mi to mohl odpustit... víš, svět o tom neví. Tisk se nikdy nedozvěděl, že planeta Dh'era, která má mezi lidmi jen číselný název, vybuchla kvůli... kvůli mě," řekl na to Jack. "Tvá matka, žena, kterou jsem miloval... zemřela při té invazi! A ty mi řekneš, že jsi jí zapříčinil ty?!" vykřikl Graham. Chytil Jacka pod krkem, a ten včas položil miminko na komodu. Dean začal brečet. "Chtěl jsem ti říct pravdu! Prosím, tati... ať můžu žít s klidem... pochop to!" bránil se Jack. "Nechápu to! Vůbec to nechápu! Jsi blázen, Jacku! Co - zachránil jsi svět a pak jsi ho nechal zničit, abys ho znovu zachránil?! To mi tady říkáš?! Mirandina krev mi stříkala do ksichtu, když jsem držel její ruku a ona řvala tvoje jméno! Zabil jsi jí! Jsi matkovrah, Jacku. Je mi z tebe na zvracení!" řval Graham. "Tati, prosím... Svěřil jsem se ti s tímhle tajemstvím, protože jsem doufal, že to pochopíš! Nemůžeš ke mě mluvit takhle!" "Můžu, protože jsem tvůj otec! Co ty jsi vlastně zač?! Narodil se nám nějaký psychopat, co chce pořád ovlivňovat osud ostatních lidí?! Všech lidí téhle planety?!" "Když já jsem psychopat, tak ty jsi sebestředný grázl, tati! Nemáš pro mě pochopení! Nikdy jsi neměl pro nikoho pochopení! Ani špetku empatie! Možná jsem psychopat po tobě!" zařval Jack. Graham popadl do rukou vázu a hodil ji po Jackovi. Ten uhnul. Pak nastalo ticho. "Možná jsem se neměl vracet, abys pravdu nikdy nepoznal," řekl po deseti vteřinách Jack, vzal brečícího kojence do náruče a odešel. "Á, to ne. To teda ne! Takhle to nechceme! Ne, musí se to trošku změnit." Graham řval. "Co ty jsi vlastně zač?! Narodil se nám nějaký psychopat, co chce pořád ovlivňovat osud ostatních lidí?! Všech lidí téhle planety?!" "Když já jsem psychopat, tak ty jsi sebestředný grázl!" zakřičel Jack. Graham popadl nůž a přiblížil se k Jackovi. "Vidíš, ani špetku empatie nemáš," pokračoval Jack. "Ne, to ne. Nůž, to je trošku moc. Ta váza byla lepší." Graham řval. "Co ty jsi vlastně zač?!" "Když já jsem psychopat, tak ty jsi sebestředný grázl!" Graham popadl vázu. Zamířil s ní na Jacka. "Ne, to ne. Na Jacka ne. Koukej, Grahame. Koukej pořádně!" Zamířil s ní na Deana. Hodil. Dítě začalo řvát. "Tati, cos to udělal?!" zařval Jack a přiběhl ke řvoucímu kojenci, jenž pořezaný po zásahu vázou ležel na zemi. Do místnosti okamžitě vtrhli zdravotníci, aniž by je někdo zavolal. Působili nebezpečně, sestry měly na obličeji rozpitý make-up a vypadaly, jako by se po několik měsíců neumyly, jejich asistenti měli zase roztrhané obličeje pokryté zaschlou krví. "Vezmeme ho do nemocnice! Nebojte, pane Owene," řekl jeden z těch zdravotníků, "všechno bude v pořádku." Ta slova! "Všechno bude v pořádku." Dean byl pryč, Graham byl pryč, a Jack osaměl v tmavém bytě. "Zrodil jsem se díky Vám, pane Owene," ozval se z té temnoty hlas Dana Leahyho, "jsem takový Váš nevlastní syn. A možná taky brzy jediný. Přiznávám to. Vnukovraha jsem z Vašeho otce udělal já. Bylo to však nutné. Nechci, aby se do našich věcí ten výrostek pletl."

Pokračování příště...