Koexistence velkých sauropodů: Jak se dělili o potravu?

Přestože největším živočichem všech dob je savec, plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus) dosahující délky až 29,9 metrů a hmotnosti 199 tun, byli sauropodní dinosauři také skutečnými titány z podkmene obratlovců, a rozhodně se řadili mezi ty největší suchozemské živočichy, jací kdy žili. Argentinosaurus, Dreadnoughtus, Patagotitan, Puertasaurus... Byli to ohromní tvorové, vážící několik desítek tun a dlouzí okolo třiceti metrů, případně tuto délku přesahující. Pozoruhodné však je, že z různých velkých nalezišť druhohorní fauny, jako například z Morrisonova souvrství na západě Spojených států amerických, pochází hned několik velkých sauropodů, žijících ve stejném čase na stejném místě a tedy nucených spolu koexistovat. Na dnešní poměry je koexistence velkých herbivorů v určitém habitatu velmi vzácná. Pomyslíme-li na největšího suchozemského savce dnešní doby, slona afrického (Loxodonta africana), jistě nás nenapadne žádný podobně velký býložravec, který by mu v africké savaně konkuroval. Nosorožci? Ne, ti nejsou tak velcí jako sloni, a pochopitelně vyplňují svou vlastní niku. Ovšem v některých místech naší planety spolu velcí sauropodi dokázali žít bok po boku, ačkoliv si byli velikostně podobní. Odpověď na otázku, jak se jim pak v jednom habitatu mohlo tak dobře dařit, není nikterak překvapivá. Je ostatně starým ekologickým pravidlem, že každý druh obývá svou niku, jež nepatří žádnému jinému druhu. Každý z velkých savčích herbivorů v africké savaně se živí jiným způsobem, a podobně tomu bylo i v druhohorách, kdy po souši chodili obří dlouhokrcí dinosauři. Dělení sauropodů o potravu co se týkalo jejich příslušnosti do vlastních nik v rámci morrisonského habitatu se zabývala studie Davida Buttona, Emily Rayfield a Paula Barretta, publikovaná v listopadu 2014 ve vědeckém žurnále Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. Jejich výzkum se zaměřoval na lebky dvou odlišných druhů sauropodů z Morrisonova souvrství; Camarasaurus lentus a Diplodocus carnegii. Nutno podotknout, že z této formace je známo nejvíce svrchnojurských sauropodů, jež obývali stejné prostředí - od barosaura přes kaatedoca a brachiosaura až po rod Suuwassea - a všichni to byli obři. Že docházelo ke spoluvýskytu těchto taxonů je naprosto nepochybné. Z ekologického hlediska výše uvedení výzkumníci přistupovali ke camarasaurovi a diplodokovi jakožto k potenciálním potravním konkurentům. Prostředí Morrisonova souvrství bylo ostatně před asi 150 miliony let poměrně suché, semiaridní, a množství vegetace, kterou velcí sauropodi mohli spásat, bylo do značné míry omezené. Button a jeho kolegové sestavili biomechanické modely lebek obou taxonů, vytvořených podle skutečných pozůstatků pomocí počítačové tomografie. Jejich zjištění nebyla opět možná příliš překvapivá, nicméně jasně potvrdila, že se oba živili úplně jinou rostlinnou potravou. Camarasaurus, vybavený robustní lebkou s většími svalovými adduktory a tedy i silným skusem, požíral hlavně tuhé listy a větve, naopak diplodokova "jemnější" lebka s čelistmi schopnými pouze slabého skusu indikovala měkčí stravu, třeba listy kapradin. 

Trojrozměrné simulace lebek camarasaura (vlevo) a diplodoka (vpravo) s barevně vyznačenými čelistními svaly. Obrázek z webu ScienceNews

Tak trochu podobnou studii, ač nezaměřenou přímo na čelistní svaly a skus obou těchto dinosaurů, provedl už předtím, konkrétně v roce 1998, paleontolog Anthony Fiorillo. Výsledky jeho výzkumu, který se pro změnu týkal opotřebování zubů camarasaura a diplodoka, tehdy vyšly v žurnále Historical Biology. Buttonův výzkum jen potvrdil to, na co přišel už Fiorillo, a to sice, že Camarasaurus se živil tužšími rostlinami, případně tužšími částmi rostlin, a Diplodocus zase těmi měkčími. Je to nádherný důkaz toho, jak různými metodami mohou různí vědci v průběhu mnoha let dojít ke stejnému závěru, a skutečně tak potvrdit, jak se to vlastně s dinosaury a jejich ekologií mělo. Od publikování Fiorillovy studie se o jeho poznatcích psalo v populárně naučených knížkách o dinosaurech, byť ne všechny jeho jméno zmiňovaly. Z některých nalezišť samozřejmě pocházejí fosilie sauropodů různých velikostí, a bylo by tedy nesprávné předpokládat, že by si mohli trvale konkurovat. Z formace Huincul v Argentině jsou známi sauropodi Argentinosaurus, Choconsaurus, Cathartesaura a Limaysaurus. Argentinosaurus byl největší, byl to dominantní herbivor v celém ekosystému, kdežto Limaysaurus v něm byl ze všech sauropodů tím nejmenším. Velikostní odlišnosti těchto taxonů nás už samy o sobě vedou k předpokladu, že si konkurovali jen zřídka - pokud tedy třeba mladí, rostoucí argentinosauři nežrali stejné rostliny, jako limaysauři, ale to je jen fantazírování, které nelze podložit žádným vědeckým článkem. Co se západoamerických jurských sauropodů týče, došel Fiorillo k závěru, že mladí diplodokové a camarasauři byli potravními konkurenty, a jejich jídelníček se začal lišit až v době, kdy dorostli plné velikosti. Dynamika ekosystémů, v nichž sauropodi a ostatní dinosauři žili, byla v každém případě podobná dynamice současných ekosystémů, v nichž dominují velcí savčí herbivoři. Pokud to úplně zjednodušíme, pak můžeme tvrdit, že každý býložravec měl v systému své postavení, a to tedy i v případě, že společně koexistovalo několik velikostně srovnatelných taxonů, jako tomu bylo právě ve svrchní juře na území pozdějšího Morrisonova souvrství.

Diplodokové z druhé epizody cyklu Putování s dinosaury (Walking with Dinosaurs). Obrázek z webu BBC One

Jste-li dlouhodobými návštěvníky tohoto blogu, pak si možná pamatujete, že jsem toto téma již v minulosti několikrát zmiňoval, přesto jsem však na něj chtěl napsat jakýsi "definitivnější" článek. Buttonovu studii naleznete na tomto odkazu, zatímco tu Fiorilliho si můžete přečíst po kliknutí sem.