neděle 30. dubna 2017

5 největších ptakoještěrů

Quetzalcoatlus
Rozpětí křídel tohoto gigantického ptakoještěra bylo až 11 metrů. Velcí jedinci mohli svá křídla roztáhnout až na délku 12 metrů, což je úctyhodná velikost. Tento obr žil v Severní Americe před 75 až 65 miliony let. Byl posledním z velkých pterosaurů. Měl vynikající zrak, silný zobák, s jehož pomocí hledal potravu v jezerech (živil se rybami a korýši) a patřil mezi nejúžasnější živočichy, kteří kdy na naší planetě žili. Jeho hlava měřila 2 metry na délku, krk byl delší než 3 metry, co je délka auta. Quetzalcoatlus znamená v překladu "opeřený drak"...


Arambourgiania
Paleontologové ji sice znají jen z kosti objevené roku 1943 v Jordánsku, i podle její délky až usuzují, že to byl gigant nad giganty. Nalazený krční obratel měřil neuvěřitelných šedesát centimetrů... Arambourgiania měla pravděpodobně rozpětí křídel až 12 metrů, možná i 13 metrů. To z ní činí jednoho z největších létajících plazů kdy existujících. Arambourgiany plachtily nad svrchnokřídovým mořem západní Asie a Evropy a lovily ryby...


Hatzegopteryx
Tento pterosaurus nebo-li ptakoještěr žil v Evropě na konci Křídy, před 65 miliony let, tedy ve stejné době jako jeho severoamerický protějšek Quetzalcoatlus. Nejvýznamnějším hnízdištěm tohoto obra s rozpětím křídel až jedenáctimetrovým byl ostrov Hateg. Později z něj vznikla část Rumunska. Hateg byl malý ostrov a vyskytovali se na něm maličtí dinosauři, například nejmenší sauropodi nebo trpasličí verze Troodona. Hatzegopteryx byl jediným gigantickým tvorem na ostrově a mini-sauropody pojídal k snídani.


Ornithocheirus
Tohoto ptakoještěra proslavil cyklus BBC Putování s dinosaury, zejména 4. epizoda "Giganti oblohy" stejně jako speciál "Země obrů" s Nigelem Marvenem. Ornithocheirus byl ve své době největším ptakoještěrem. Rozpětí jeho křídel činilo 12 metrů, délka jeho těla byla 3,5 metru, což znamená, že měřil na délku více než dospělý člověk. Lze usuzovat, že hmotnost jeho těla nepřekračovala 100 kilogramů, takže byl neobyčejně lehký. Délka hlavy mohla být až 1,5 metru. Stejně jako ostatní pterosauři, měl i on duté kosti uvnitř vyztužené kostěnnými trámečky. Lovil ryby a olihně a pravděpodobně podstupoval dlouhé migrace.


Moganopterus nebo Pteranodon
Ostatní ptakoještěři už nedosahovali takových rozpětí křídel. Moganopterovo rozpětí činilo 7 metrů, Pteranodon měl rozpětí křídel 6 až 8 metrů, takže byl o něco větší. Moganopterus pochází z Číny, Pteranodon ze Severní Ameriky. Oba byli rybožrouti, měli krátké ocásky a žili v období Křídy...

Věřte nebo ne, možná budou v budoucnu nalezeny i druhy stejně tak velké, možná i větší. Ptakoještěři však určitě byli největšími aktivně létajícími živočichy všech dob!

sobota 29. dubna 2017

Pravděpodobně nejvzácnější druh želvy na světě

Želvy jsou skupinou plazů, která je katastrofickým lidským působením ohrožena zřejmě nejvíce. Různé malé sladkovodní želvy v Asii jsou na pokraji vyhynutí, neboť je želví maso považováno za pochoutku. Některé druhy, jako je želva filipínská, vyskytující se jen na ostrově Palawan, jsou sběrem již značně ohroženy. Želv filipínských už zbývá na světě jen sto. Také mořské želvy jsou v nebezpečí, dříve byla jejich hnízda vyhledávána pro množství vajec, jež byla též považována za chutné jídlo. Dnes po celém světě existuje mnoho záchranných stanic a jejich členové hnízda chrání, odebírají vejce a vylíhlá mláďata vypouštějí do moře, což zvyšuje naději, že množství jedinců se dožije dospělosti. Bohužel dnes bojujeme s dalším problémem: mořské želvy často požírají plastové sáčky, jelikož si je spletou s medúzami, kterými se živí, a tyto plastové sáčky, volně plující po oceánu, jim ucpou střeva a zabijí je. Je to smutný osud, a může za něj znečištění moří... Avšak sladkovodní želvy trpí zřejmě nejvíce. Týká se to i největších a zřejmě nejpozoruhodnějších sladkovodních želv, kožnatek. Tyto želvy jsou výjimečné: vyskytují se v Africe, Americe i Asii, a značnou část svého života tráví ve vodě. Kromě plicního dýchání mají přídatné žábry a čenich prodloužený do rypáčku, který funguje jako šnorchl. Když želva vyplave k hladině, nadechne se s pomocí dlouhého rypáčku, aniž by musela vynořit hlavu. Mnohé z kožatek jsou též zabíjeny pro maso... Nejohroženější sladkovodní želvou, a snad i tou nejvzácnější želvou žijící v současnosti na naší planetě, je kožnatka Swinhoeova. Celkově měří až 1 metr na délku, 70 centimetrů na šířku a může vážit okolo 100 kilogramů, ačkoliv podle některých dřívějších výzkumů měřili průměrní jedinci "pouhých" 25 kilogramů. Tato velká želva sežere vše, co se k ní přiblíží: ryby, červy, kraby a jiné korýše, vodní měkkýše, dokonce i vodní hyacint a další rostliny. Je vybavena silnými čelistmi, jež překousnou v podstatě cokoliv. Je pravděpodobné, že by jedním kousnutím dokázala člověku silně pohmoždit prst. Bohužel je kožnatka Swinhoeova tak vzácná, že se už zřejmě nevyskytuje v divočině. Nikdo si nemůže být jist, zda se ještě divocí jedinci nepotulují vodami, jež kdysi byly plné těchto kožnatek, co však víme jistě je fakt, že zbývají jen 3 jedinci. Žijí v zajetí, v zoo v čínském Suzhou. Původně obývala kožnatka Swinhoeova jezero Tai ve východní Číně, stejně jako vody řeky Yangtze (česky Jang-c'-ťiang). Čínská civilizace vznikla v okolí této řeky před několika tisíciletími, ale tehdy ještě neměla na kožnatky devastační vliv. Bylo to až v posledních desetiletích, kdy přirozené prostředí kožnatky Swinhoeovy začalo rychle mizet. Kdysi byla hojná též ve Vietnamu, dnes již v zemi nežije žádný exemplář. Minulý rok, v lednu 2016, zahynul jeden ze čtyř tehdy žijících exemplářů. Lidé mu říkali Cu Rua a uctívali jej, pak bohužel zahynul, a to i přesto, že o něj bylo postaráno. Proto dnes zbývají jen tři exempláře. Existuje šance, že se jim ještě narodí potomstvo. Tým zoo v Sunzhou v to doufá. Jakékoliv pokusy dosud selhaly, snad ale jednoho dne samička kožnatky Swinhoeovy v zoo naklade snůšku vajec. Třeba to bude tehdy, kdy by to bylo nejméně očekáváno. Jediná snůška by mohla tento druh zachránit. Kožnatka Swinhoeova může najednou naklást 60 až 100 vajíček. V roce 2008 už samice kožnatky Swinhoeovy velkou snůšku nakladla, vajec bylo 80, ale bohužel ani v jednom z nich nebylo embryo malé želvičky... Doufejme, že tato želva nevyhyne, tak jako například Ecnomiohyla rabborum, druh žáby, který vyhynul minulý rok (poslední sameček, Toughie, jenž byl jediným živoucím zástupcem svého druhu, na podzim minulého roku zesnul). Snad se kožnatku Swinhoeovu podaří zachránit!

Další důležité informace můžete najít například na tomto zajímavém webu: http://www.turtlesurvival.org/blog/1/416#.WQRUm_nyjIU .
Doufám, že tyto želvy přežijí-bylo by to velmi smutné, kdyby kvůli člověku vyhynul další nádherný druh plaza...

pátek 28. dubna 2017

Správce dinosauřího parku - Ve žraločích vodách

Je čas na dalšího Správce dinosauřího parku! Tak honem začněte číst, jak se situace na Tedově ostrově vyvíjí!

Ve žraločích vodách

Překvapivě, Spinosaurus se v neděli vrátil. Tento gigant se potuloval po jižní pláži, naštěstí daleko od lidí. Dvojice dělníků, která kontrolovala větrnný mlýn kousek od pláže, na jedné z písečných dun, náhle zaznamenala přítomnost velkého dinosaura jen tak se procházejícího po pláži. Okamžitě upozornili rangerskou stanici. Spinosaurus si jich i na takovou dálku naneštěstí všiml a dokonce se po nich rozehnal. Utíkal jako divý a na svou velikost byl překvapivě rychlý. Oba muži vylezli až na vrchol větrnného mlýnu, div jeho otáčením nahoře nebyli zasaženi. Spinosaurus pod větrnným mlýnem stál a hleděl na ně, dokonce na ně i zařval. Kdyby chtěl, mohl by mlýn zbořit jediným šťouchnutím hlavou. To se však nestalo. O deset minut později na pláži přistál rangerský vrtulník. Čtyřka rangerů se ptala, co se stalo a vyptávali se, kde je Spinosaurus. Dělníci odpověděli, že čekání zřejmě přestalo mohutného dravce bavit. Odebral se do moře a odplaval. Rangeři však nic neponechávali náhodě. Nasedli do helikoptéry a začali hlídkovat nad mořem. Brzy spatřili plachtu Spinosaura vyčnívající z nekonečné modře, stejně jako jeho hlavu občasně se vynořující nad hladinu, to jak dinosaurus dýchal. Předali informace o tom, kde byl Spinosaurus naposledy viděn, Ochráncům pravěké zvěře. Ti začali zvíře okamžitě sledovat s pomocí malého letadla. Během následujících dvou dnů zjistili, že Spinosaurus, velký samec, žije na malém skalnatém ostrůvku podstatně daleko od Tedova ostrova, a ještě dál od Isle of Die. Ochránci by rádi nasadili zvířeti vysílačku, to však vůbec nebude jednoduché. Oliver Marsh však projevil velký zájem o odchyt Spinosaura za účelem jeho následného pozorování... Zatímco jedna akce je plánována, k další už došlo. Sotva se Oliver vrátil, hned začal plánovat mise na Isle of Die. Příští týden v pondělí vyrazí na ostrov, znovu do jižních hor, kde se vyskytuje tajemný lidoop. Během týdne se vrátí do parku, ale pak zase odjede na Isle of Die zkoumat ptakoještěry. Tento týden pro změnu oprášil starou ponorku, kdysi používanou k výzkumu mořských plazů. Přijel za ním ichtyolog Kevin Craven z Velké Británie, a společně se vydali do podmořských hlubin...

Oliver a Kevin nalezli několik podivných druhů olihní, vyskytujících se jen zde a nikde jinde na světě. Všechny byly odchyceny do speciálních kelímků k odběru vzorků. Kevina však zajímaly především ryby. Tým nalezl mrtvého tuňáka-obrovská škoda, tuňáci jsou ohrožení. Ovšem tento tuňák nebyl zabit člověkem, ale žralokem. Nasvědčovaly to hluboké rýhy v mase, takové podle Olivera i Kevina mohl způsobit jen menší druh žraloka. Brzy se ukázalo, že by mohlo jít o žraloka modravého. K mrtvému tuňákovi připlul a kousl si do něj. Pak se ale ukázal pravý majitel úlovku. Žraloka modravého zahnal už jeho stín-Stethacanthus, pravěký žralok doby Karbonské! Kevin zapnul speciální kameru, díky které natočil, jak Stethacanthus trhá kusy masa kořisti. Následnou analýzou odhalil, že Stethacanthus byl opravdu původcem původních rýh a tedy zabijákem ryby. Dříve, než se naši přátelé mohli vrátit na hladinu, objevilo se okolo ponorky celé hejno Stethacanthů. O to víc bylo překvapující, když Oliver a Kevin zjistili, že jsou to samičky a všechny kladou vajíčka do vody. To bylo něco vzrušujícího! Kevin odebral vzorek jednoho žraločího vajíčka. Olivera hned napadlo, že by nebylo špatné v Dinosauřím parku vychovat žraločí mládě-od vajíčka po dospělce. Několik Stethacanthů se sice ponorce přiblížilo tak, že si oba mysleli jediné: to zvíře na nás zaútočí. Nakonec k tomu nedošlo, jeden žralok pouze narazil do kelímku na odběr vzorků a nechtěně tak pustil na svobodu jednu praoliheň. Nyní začal Oliver pečlivě studovat chování žraloků v akváriích. Nepřekvapilo ho, že o růstu a vývinu těchto zvířat, zvláště pak z vajíček, se toho ví jen velmi málo... Pokud vše půjde dobře, budeme mít o jednoho žraloka víc!

Proč se Spinosaurus, sídlící na skalnatém ostrůvku tak daleko od Dinosauřího parku, stále vrací na pláž Tedova ostrova? A podaří se Oliverovi a jeho týmu postarat se o žraloka Stethacantha? Jak dopadne expedice, kterou Oliver chystá-najde znovu tajemného chlupáče? Nezbývá, než uvést jediné: pokračování za týden...

čtvrtek 27. dubna 2017

Lovci kryptidů: Černá stopa (4/6)

V minulé části jste se dozvěděli, že Pierre s Jackem zamířili do Šanghaje, aby našli zločince Zhou Lena. Tajemný taxikář se je na něčí příkaz pokusil unést, ale Jackova pohotovost je zachránila. Zhou Lenovo sídlo našli v lese. Dostali se do něj a Zhou Lena zmlátili, ale překvapivě zjistili, že vlastní malého, masožravého dinosaura. Jak se tato záhada vyřeší?

LOVCI KRYPTIDŮ: ČERNÁ STOPA, ČÁST ČTVRTÁ:
Jack vytáhl mobilní telefon a zadal číslo čínské policie. V té chvíli mezi oba dva spadl plynový granát. "Pierre, uteč! Okamžitě!!!" řval dusící se Jack. Pierre byl však malátný a padl na zem, div si hlavu nerozbil. Z houštin vyběhli dva muži a oba odvlekli. Za oknem velké vily stál Zhou Len a sledoval jejich práci. Cenil zuby, oči měl přivřené a kapesníkem si utíral krev, mohutnými proudy tekoucí z jeho rozbitého nosu. Na svého sluhu něco zavolal čínsky a pak řekl: "Xiu!" To byl název malého masožravce, kterého používal k odstranění svých nepřátel. "Co... se... děje? Kde to... jsem?" ptal se Jack, když se probral. Ležel na lůžku v šedé místnosti. Oči ho pálily kvůli osvětlení na stropě. V místnosti nic kromě lůžka a jeho samotného nebylo. Jediným dalším předmětem snad byla pouta, kterými byl Jack k lůžku připoután. Rukama ani nohama nemohl hýbat. Palcem levé ruky se dotkl kapsy na kalhotách a tak zjsitil, že je odzbrojen, neboť v kapse nebyla jeho pistole. Velmi ho bolela hlava a vracely se mu záchvaty kašle. Volal o pomoc, ovšem nikde nikdo. Až po půl hodině, kdy si Jack řekl, že zde snad zahyne, přišel do místnosti ten sluha. Na vodítku vedl dravého dinosaura. "Líbí se Vám dinosaurus? Náš šéf říká, že toto malý Mapusaurus. On z Argentiny. My ho tam chytit před měsíci," usmíval se zlověstně ten darebák. "Nech toho řečnictví, pitomče, a pusť ho," řekl Zhou Len, náhle přicházející za sluhou. Sluha tedy odepnul malému Mapusaurovi vodítko. "Ne! To nemůžete udělat!" zařval Jack. "To teda můžeme udělat. Vlastně musíme, protože byste o všem informoval policii, světový tisk... A my bychom měli problémy," řekl arogantně Zhou Len a ani se při tom na Jacka nepodíval. Dinosaurus byl do místnosti vypuštěn a Jack mu byl ponechán na milost a nemilost. Nehýbal se. Překvapilo ho, že Mapusaurus nereagoval. Potom sklopil prsty levé ruky až k poutům a začal se pout mírně dotýkat. Trhanými pohyby prstů se snažil napodobit nějakého červa. Mapusaurus k poutům přiběhl a mohutně se Jackovi do ruky zakousl. Jack vykřikl. Křičel však spíše překvapením, než bolestí. Mapusaurus překousl pouta. Podivně se však na Jacka díval. V jeho očích bylo vidět, že má hlad. Jack velmi pomalu s pomocí osvobozené levé ruky odepnul pouta u pravé ruky a pak na nohou. Postavil se a přišel ke dveřím. Mapusaurus stál na jednom místě a očima ho pozoroval. Jack se přesvědčil, že dveře jsou zamčené. Začal tedy řvát: "Áu! Moje ruka! Dones mi mou ruku! Ty podlý dinosaure! Nééé! Umírám!!!" Pak si šel lehnout na lůžko. Po pětiminutém čekání přišel do místnosti sluha. Byla to reakce na Jackův řev, myslel si, že Jack je již mrtev. Nejprve ho překvapilo, že v místnosti není žádná krev. Mapusaurus u Jacka stál a zíral na sluhu. "Trhej, Xiu!" vykřikl Jack. Mapusaurus se na sluhu rozehnal. Za chvíli bylo slyšet strašného křiku v chodbě. Jack vyletěl z místnosti a spatřil sluhu zavírajícího se ve výtahu. Jen těsně unikl kousnutí od Mapusaura. "Dobrý," pomyslel si Jack, "to zvíře má mou důvěru. Nejspíše bylo vycvičeno tak, aby poslouchalo spíše autoritativní osoby. To mohl být Zhou Len, teď to jsem já, ale sluha autoritativní není a tak je kořistí." Jack vkročil do další místnosti. Překvapilo ho, kolik zbraní se zde nacházelo. Napadlo jej, že Zhou Len pravděpodobně nelegálně pašuje zbraně. Na malé poličce našel svou starou pistoli. Zasunul ji do kapsy a z místnosti odešel. Prošel chodbou a dorazil k dalším dveřím. "Jste zbabělec! Hnusný zbabělec! Jednou vás někdo dostane!" křičel někdo. "Buďte zticha. Brzo bude po Vás. Pokud vím, můj sluha právě došel pro Mapusaura Xiua, a ten Vás brzy sežere zaživa. Stejně jako jednoho čmuchala z Anglie," mluvil k němu Zhou Len. Osoba, která byla spoutána, mluvila s kanadským přízvukem. Jack nemeškal. Vtrhl do místnosti. "Tady je ten čmuchal z Anglie, Zhou Lene," řekl. Zhou Len přivřel oči s nápadnou zlostí. "Xiu, trhej!" křikl Jack na Mapusaura, stojícího vedle něho...


"Proboha, ne!" křičel Zhou Len. Mapusaurus se mu zakousl do nohy. Zhou Len zvíře odkopl, ale tím ho jen naštval. Xiu se do nohy znovu zakousl a sevřel stejně pevně jako dospělý aligátor. Zhou Len šíleně vyváděl, co jiného mu zbývalo. Jack osvobodil toho muže. Byl to jakýsi šedivý pán s plnovousem, oblečený pouze v bílém tričku a modrých kraťasech. "Děkuju Vám," řekl ten muž, "pracuji na průzkumu Zhou Lenova byznysu. Je to darebák, chtěl mne mučit, stejně jako Vás, jistě." "Ano, ale právě se potýká s jistými problémy," odpověděl Jack. Zhou Len však brzy zchladl. "Nech toho, Xiu!" křičel. Mapusaurus kousání nechal. Zhou Len měl sice poraněnou nohu, ale zase se zlověstně zasmál: "To se ještě uvidí, kdo se tu bude potýkat s problémy." Zmáčkl červené tlačítko na stěně. Do deseti vteřin stáli za Kanaďaněm a Jackem dva ozbrojenci. Do obličeje, krytého kuklou a červenými brýlemi, jim nebylo vidět. Měly samopaly a na oba muže mířili. "Xiu, trhej!" zařval teď Jack. A Mapusaurus poslechl. Jeden z mužů na dinosaura vystřelil, přičemž Zhou Len řval: "Ne! Můj miláček ne!" Muž včas netrefil. Mapusaurus ho však zakousl přímo do krku. Druhý muž začal ječet. Samopal mu spadl na zem a utíkal k výtahu, kterým odsud předtím unikl sluha. Mapusaurus ho však také zabil. "Postarejte se o něj," řekl Jack Kanaďanovi, podal mu svou pistoli a ukázal její hlavní na Zhou Lena, "musím zachránti svého francouzského kamaráda." Proběhl další, úzkou chodbou. Vtrhl do nějaké místnosti. K lůžku tam ležel připoután nějaký Japonec. Krátce Jackovi vysvětlil, proč je zde vězněn-ze stejného důvodu jako oni a jako Kanaďan. Poděkoval Jackovi za osvobození. V další místnosti nalezli oba muži nějakého agenta ze Spojených arabských emirátů. Též jej osvobodili, také to byl jistý bojovník, jenž se snažil Zhou Lena zneškodnit. V další místnosti našli Pierra. Bohužel nebyl při vědomí...

Jak toto napínavé dobrodružství se sklepích Zhou Lenovi vily dopadne? Podaří se našim přátelům, k nimž se nyní přidali jistý Japonec, Arab a Kanaďan, porazit Zhou Lena? A jak se tomuto muži Mapusaurus Xiu dostal do rukou? Naši přátelé netuší, že se dostávají do prostoru biologických zbraní!

středa 26. dubna 2017

Pozoruhodná přizpůsobivost mravenečníků

Dnes jsem se díval na můj oblíbený dokument, Planeta mutantů, na díl o brazilském Cerradu. Proto jsem si řekl, že napíši článek o mravenečnících...

Mravenečník. Symbol brazilského Cerrada. Většina lidí si při vyslovení tohoto jména vzpomene na mravenečníka obrovského, který v Cerradu žije. Ale tímto jménem se pyšní i další pozoruhodné druhy chudozubých savců. Vyskytují se ve střední a Jižní Americe, a mnohé žijí na stromech. Mají drápy uzpůsobené ke šplhání, tak aby větve obejmuly, a navíc využívají dlouhý, chápavý ocas k udržení se na větvích. Původně byli mravenečníci malí, až později, v Miocénu, se z nich vyvinula velká zvířata jihoamerických plání. Protože jihoamerická savana byla vůbec první savanou v dějinách naší planety, vznikla totiž před 32 milióny let, rychle se na ní začal rozvíjet život, především velcí býložraví savci. Dravci zde byli též, v podobě děsoptáků. Mravenečníci se tehdy ještě nevyvinuli, ale společný předek mravenečníků i pásovců se už začal živit termity a mravenci. Ti se později stali oblíbenou potravou těchto savců. Mravenečník obrovský se objevil až po srážce Severní Ameriky s jejím jižním protějškem, k čemuž došlo před 2,5 nebo před 3 milióny let. Tento původní jihoamerický druh dorostl skutečné velikosti. Měří až přes 2 metry, může vážit i 40 kilogramů. Díky této velikosti se dříve mravenečníci nestávali kořistí děsoptáků, ale ti již vymizeli-poslední Phorusrhacové vyhynuli před milionem let. Mravenečník obrovský původně vzešel z pralesa, kde se dnes též vyskytuje-některým zoologům se podařily skvělé nálezy, vyfotografovali mravenečníky při pochodu pralesem v noci s pomocí fotopasti. Avšak na savanách brazilského Cerrada se mravenečníkům daří nejlépe... Drápy mravenečníka obrovského jsou schopny proniknout hnízdem termitů. Je složeno ze zeminy smíchané s trusem termitů a díky tomu je ochranná vrstva neuvěřitelně silná. Mravenečník obrovský stráví v průměru 3 minuty u každého z termitích hnízd, které jsou v Cerradu hojné. Dvě minuty však věnuje rozhrabávání hnízda. Zbývající minutu pak musí využít svůj dlouhý jazyk k tomu, aby dovnitř hnízda pronikl. Na jazyk dlouhý půl metru, delší než lidská ruka, nalepí mnoho termitů. Jazyk je velmi lepkavý. Vystřeluje ho do hnízda obrovskou rychlostí a pak termity hbitě polyká. Nemá zuby, místo toho je mravenečníkův žaludek velice žláznatý, takže termity zničí. Mravenečník vystřelí za minutu jazyk do hnízda až 150 krát! Potom na něj dolehne bolest z kousnutí termitích vojáků, kteří se shromáždí venku kolem špičky jeho prodlouženého čumáku, který tvoří srostlé horní a spodní čelist. Poté mravenečník hnízdo opustí. Sežere sice mnoho termitů (za den až 30 000!), ale termití populaci to nijak neohrozí. Na úbytek termitů reagují termití královny tím, že začnou produkovat ještě více vajíček. Za celý život jich vyprodukují miliardy. Proto jsou termity stále v bezpečí před mravenečníky... Je však úžasné, jak přizpůsobiví mravenečníci jsou. Někteří žijí na stromech, jiní zase na zemi, jako mravenečník obrovský. Tento obr, největší současný chudozubý ze všech, přečkal doby ledové, změnu klimatu, příchod šavlozubých šelem do Jižní Ameriky i nátlak člověka. Populace mravenečníků jsou ze strany člověka v nebezpečí kvůli lovu a ničení přirozeného prostředí. Z brazilského Cerrada už dnes zbývá jen jedna třetina. Naštěstí je však celá chráněna. V této chráněné oblasti, stejně jako v brazilském Pantanalu, mravenečníci loveni nejsou a jsou tak v pořádku. Přesto je to zranitelný druh, tak je klasifikován v Červeném seznamu ohrožené zvěře... Mravenečník obrovský zatím kvůli ničení přirozeného prostředí vyhynul jen na dvou územích Brazílie, dále se však vyskytuje v severní části Jižní Ameriky i ve střední Americe, až po stát Salvador...


Všimněte si krásných barev mravenečníka. Je to jeden z nejpodivnějších savců-protáhlá hlava se srostlými čelistmi, dlouhý ocas jako kožich, nádherná bílá linie vedoucí od ucha až po ramena předních končetin a pak chůze mravenečníka, toto zvíře totiž kráčí po kloubech prstů předních končetin... Mravenečníci si rozhodně zaslouží obdiv!

úterý 25. dubna 2017

Jack Sepkoski


Jack Sepkoski (26. července 1948 až 1. května 1999) byl slavný americký paleontolog, který se zasloužil o vytvoření jedné pozoruhodné domněnky. Ale od začátku... Jack Sepkoski se narodil na Presque Isle v Maine. V roce 1970 získal bakalářský titul na Univerzitě v Notre Dame, v Indianě. Až o sedm let později získal právoplatný titul v geologických vědách. Stal se terénním paleontologem a geologem působícím především v oblasti Black Hills v Jižní Dakotě. V 70. letech zároveň učil na Univerzitě v Rochesteru, New Yorku. Roku 1978 se přidal k Univezitě v Chicagu, kde jako profesor začal působit od roku 1986. Práve zde vyslovil pozoruhodnou teorii významně se týkající života na naší planetě... Podle Sepkoskiho a jeho kolegy, D. M. Raupa, existuje periodicita vymírání druhů. Dle jejich závěrů se ve vesmíru nachází tajemná, zvláštní hvězda zvaná Nemesis, jež je ovšem velice smrtící. S touto teorií přišli v roce 1983. Sepkoski a jeho spolupracovníci tvrdili, že Nemesis obíhá kolem Slunce a jednou za 26 milionů let gravitačně způsobí to, že množství meteoritů začne směřovat k Zemi. Je jistá pravděpodobnost, že by mezi nimi mohl být jeden velký meteorit, který může narazit do Země. To by pak znamenalo, že každých šestadvacet milionů let může pohyb mimozemských těles, přímo tedy obrovské hvězdy ve vesmíru, způsobit vymírání na naší planetě. Už od začátku se však tato teorie setkávala s odpůrci. Luis Walter Alvarez, jenž se proslavil teorií o vymření dinosaurů kvůli srážce Země s planetkou, což jak dnes víme, skutečně proběhlo, vypočítal, že hvězda Nemesis by musela být hnědým či červeným trpaslíkem (podivnými suhvězdnými objekty) vyskytujícím se ve vzdálenosti 1,5 až 3 světelné roky od Slunce. A to je dosud prakticky nemožné, jelikož taková hvězda nebyla objevena a kdo ví, zda ještě bude (jen pro informaci, Proxima Centauri se nachází 4,22 světelného roku od Slunce-je to naše nejbližší hvězda)... Jack Sepkoski se proslavil také tím, že vypracoval seznam různorodosti mořských živočichů a rostlin, vyvíjejících se během Fanerozoika (takto je označováno období, které začalo před 540 miliony let a trvá dodnes, jde o dobu rozvinutého života). Především informoval o třech velkých evolučních faunách složených z mořských živočichů... V roce 1983 dostal Charles Schuchert Award od Paleontologické společnosti. Jedná se o cenu, která je udělována mladým, méně než 40tiletým paleontologům, s jejichž kariérou to vypadá slibně... Jack Sepkoski bohužel 1. května 1999 zemřel na problémy s hypertenzí, zvýšeným krevním tlakem...

pondělí 24. dubna 2017

Kotlassia

Kotlassia, pojmenována podle ruského města Kotlas, byla jedním z větších obojživelníků žijících v Permu. Když byly její pozůstatky rolu 1898 objeveny ve vesničce Novinki, nedaleko Kotlasu, nebylo toho o ní mnoho známo... Teprve později, ve 20. století, začali paleontologové přemýšlet, do jaké čeledi patřila. Zdálo se, že by mohla být blízkou příbuznou Seymourie, což vědci uznávají i dnes. Oba tito obojživelníci, podobní plazům a žijící hlavně na souši, měli společného předka v Eldeceeonovi, který žil před 330 miliony let... Kotlassia prima žila před 275 milióny let, v pozdním Permu. Na rozdíl od Seymourie nebyla takřka výhradně suchozemská, ale menší část života trávila i ve vodě, o čemž svědčí menší končetiny s prsty dobrými k plavání. Na každé končetině se nacházely prsty čtyři. Kotlassia měřila na délku pouhý 1 metr, takže byla v ohrožení ze strany masožravých savcovitých plazů jako byl Dimetrodon nebo Ctenorhachis. Často se stávala jejich potravou. Naštěstí se před těmito dravými zvířaty občas schovávala ve vodě... Protože měla Kotlassia dva křížové obratle, podobala se plazům. Jde totiž o typický plazí znak. Stále však připomínala velkého mloka, dalo by se dokonce říci, velemloka. Je pravděpodobné, že Kotlassia byla nenápadně zbarvena, aby splynula s okolním prostředím na souši, případně při ponoření na dno úplně zmizela z dohledu. Na suchu byla pomalá a proto před svými nepřáteli často unikala do vody. To značí, že se nikdy nevyskytovala daleko od vodního zdroje. Lebka Kotlassie byla menší a zploštělejší než lebka Seymourie, a dobře zachovalý nález dokazuje, že dobře slyšela. Podle sluchu se tedy hodně orientovala-vyhledávala podle něj potravu, stejně jako byla schopna zaslechnout blížícího se predátora... Tento tvor byl jedním z předchůdců plazů...
Popisek Kotlassie naleznete na webových stránkách ReptileEvolution.

Příště Tulerpeton!

neděle 23. dubna 2017

Lovci kryptidů: Černá stopa (3/6)

Z minulé části víte, že se naši přátelé dostali do velkého nebezpečí, když poblíž Tatzelwurmova doupěte vybuchla bomba. Lovec, který měl na zvíře zálusk, zemřel. Jackovi bylo jasné, že výprava do Rakouska končí... Po rozhovoru s Číňanem se naši přátelé vyrazí do Číny...

LOVCI KRYPTIDŮ: ČERNÁ STOPA, ČÁST TŘETÍ:
"A jsme v Šanghaji," řekl Pierre, "nádherné město. Ehm! Ehm!" a rozkašlal se. "Zdá se, že je tu nějaký hustý vzduch," řekl na to Jack a též se rozkašlal. Teprve vycházeli z letadla a šli po schodech, ale oba už kašlali jako diví. Když se trochu uklidnili a vydýchali v budově letiště, vydali se do města. Netušili, že je jim někdo v patách. "Zjistil jsem, kde sídlí Zhou Len," řekl konečně Jack, "navštívíme ho." "Nebojíš se?" řekl Pierre. "Myslím, že by se měl bát spíše Zhou Len," řekl na to Jack a oba se mocně rozesmáli. Taxikář, který se na ně díval, vypadal trochu zmateně. "Vezměte nás k Zhou Lenovi, pane," řekl Jack. Oba si nasedli do auta. Muž zavřel dveře a náhle mu někdo zavolal na mobil. Začal telefonní hovor, který trval tři minuty. Během této doby Jack a Pierre zvažovali, zda z auta nevystoupit, jelikož čekání bylo zdlouhavé. Nakonec se pán obrátil a usmál se na ně: "Já vezmu Vás k Zhou Lenovi. To ta budova ve městě. Veliká, že? Jo, já Vás vzít. Jo, vzít já Vás. Jo, já udělat to." Pak se začal chechtat. Stiskl nějaké tlačítko a okna byla náhle překryta černými skly. Jack s Pierrem s hrůzou zjistili, že pásy, kterými se připoutali, nelze rozepnout. Auto jelo kamsi do neznáma. "Vysvětlete mi, o co tady jde," mluvil klidně Jack. Řidič neodpovídal. Jack vytáhl z kapsy pistoli a prostřelil přední sklo. Číňan byl vyděšen. Auto zastavil a utekl. Jack musel poutací pásy přestřílet, aby se z nich oba dostali. Oba pak unikli otevřenými dveřmi. "No, myslím, že jsme někde hluboko v lese," řekl Pierre, jako by odpovídal na Jackův předchozí dotaz směřovaný k řidiči. "Půjdeme dál pěšky," řekl na to Jack. Pierre se chytl za hlavu. Připadalo mu to šílené. Tak šli dál lesem. Bylo léto, listy na stromech byly zelené, korunami stromů prosvítalo sluneční světlo... Po dvaceti minutách chůze uviděli poblíž silnice velký dům. Zaklepali na dveře. Otevřel jim nějaký čínský sluha. "Jsem Váš americký sponzor. Pusťte mne, a to hned!!!" zařval Jack, napodobuje americký přízvuk. "Hele, takhle už nemluv," zašeptal Pierre, když je sluha vedl do druhého patra domu. "Zní to zvláštně," dodal. Sluha je uvedl do místnosti, na jejíž dveřích bylo čínskými znaky něco napsáno-pak tam bylo latinkou uvedeno Mr. Zhou Len. Jack v duchu zajásal. Pierrovi se rozklepala kolena. Sluha je v místnosti zavřel. "Dobrý den, pane Len. Přinesl jsem Vám pěkný balíček," řekl Jack a dále napodobal americký přízvuk. "Čekal jsem Vás," usmál se zlomyslně ten podivný muž. V jeho očích byla vidět zlost. "Posaďte se, pane Američan," řekl, a poslední dvě slova schválně zdůraznil. "Není třeba si na nic hrát," řekl Jack, pohotově vyskočil a ve vteřině Zhou Lena držel pod krkem, "je po všem! Dostali jsme Vás, vy sprostý vrahu! Budete sedět, i kdybyste nechtěl! Klidně Vás do Evropy dotáhneme třeba v kufru!" "Che che!" zasmál se Zhou Len. V očích toho muže bylo vidět, jak se nebojí a jak zuří. Pierre k němu přišel a vrazil mu do obličeje několik ran pěstí. Zhou Len omdlel. "Co teď? Musíme se z tohoto domu dostat a nějak upozornit tisk a policii, že Zhou Len je zločincem," vyhrkl Pierre.


"Není třeba," řekl někdo. Ve dveřích stál ten čínský sluha a držel cosi na vodítku. "Pozor, pustí na nás psy! Zastřel toho chlapa, rychle!" řval Pierre. Jack vytáhl pistoli a vystřelil, ale muž uhnul a zavřel dveře. Pak je krátce otevřel a pustil do místnosti podivuhodného tvora, kterému předtím odejmul vodítko. Byl to dinosaurus!!! Byl asi metr vysoký a asi jeden a půl metru dlouhý, podivně krákal a v jeho očích byla vidět zlost. "Malý Xiu se dlouho nenajíst. Teď vy jeho potrava!" vykřikl sluha. Pak náhle začal čínsky klít. Uvědomil si, že v místnosti leží omráčený Zhou Len. Nyní je kvůli sluhovi v nebezpečí! Jack a Pierre stáli v rohu a malý dinosaurus, masožravec, se k nim přibližoval. Čenichal, a všiml si Zhou Lena, jen tak ležícího. "Podívej, teď ho sežere! Ještě že tak..." řekl Pierre. Dinosaurus ale muže olízl a ten se probral. "Trhej, Xiu!" křičel Zhou Len. Dinosaurus se rozehnal po dvou Evropanech. Oba jen taktak uskočili. Stáli teď na stole. Zhou Len byl vedle nich. Stáhl Jacka dolů za nohu. Jack mu dal několik silných ran pěstí, až se na zemi válely Zhou Lenovy zuby. Pierre vzal do ruky židli a hodil ji po dinosaurovi. To ale neměl dělat. Zvíře jenom rozzuřil. Skočilo za ním na stůl. Pierre ho zkusil zkopnout dolů, ale nešlo to. Dinosaurus se mu zakousl do nohavice. Jack dal Zhou Lenovi tolik ran do obličeje, že tento darebák mohl být rád, že vůbec přežil. Pak vytáhl revolver a vystřelil po dinosaurovi. Tentokrát už zvíře uteklo. Přímo prorazilo dveře. "Cesta je volná!" křikl Pierre. Oba utíkali ven z domu. Zhou Lena tam museli nechat. Rozhodli se však, že upozorní policii na celou záležitost. Bohužel, něco jim v tom zabránilo...

Pokračování příště! Dozvíte se, jak Zhou Len přišel k malému dravému dinosaurovi a proč jde po našich dvou přátelích!

sobota 22. dubna 2017

Oceán Iapetus

Iapetus byl velký oceán, který vznikl v době počátku složitějšího života na Zemi. Mezi několika kusy souše se začal rozkládat v době okolo 600 miliony let, kdy se moře poprvé zaplnila životem. Neví se přesně, zda život vznikl přímo v oceánu Iapetus, ale je jisté, že se do něj brzy začal šířit. Před 540 miliony let se v oceánu zrodil ostrovní oblouk díky působení vulkanické činnosti. Primitivní živočichové, především trilobiti a další raní členovci, se kolem těchto ostrovů zřejmě hodně sdržovali, ačkoliv se vyskytovali i v dalekých hlubinách, velmi daleko od souše. V těchto dobách nebyly podmínky pro život na souši vůbec příhodné. Oceán Iapetus byl však místem, kde později vznikli složitější obratlovci. V Ordoviku, před 450 miliony let, v něm žili Arandaspisové. Byli to velmi primitivní ryby, jejichž tělo bylo takřka kulaté a tak nebyli dobrými plavci. Arandaspisům se v oceánu Iapetus dařilo. V této době byl ohraničen třemi kontinenty: Baltica, Laurentia a Avalonie. Ač pomalu, jistě se k sobě přibližovaly rychlostí několik centimetrů za rok. O 50 milionů let později, v období před 400 miliony let, tedy v Devonu, se tři kontinenty srazily a vytvořili jeden velký kontinent, rozkládající se na jižní polokouli. Nešlo o Gondwanu, zato o jiný významný světadíl. Tehdy se mořští živočichové začali shromažďovat hlavně na pobřeží nově vzniklého kontinentu. Žili v zálivech a lagunách-tehdy již oceán Iapetus neexistoval. Paleontologové studovali zvláštní ostny různých trilobitů, těmito znaky nebyli trilobiti vybaveni nikdy předtím, díky čemuž došli k závěru, že tato zvířata skutečně žila při pobřeží, kde čelila velké konkurenci ze strany predátorů. Arandaspisové již tehdy nežili, z těchto ryb se již vyvíjeli první obojživelníci... Uprostřed velkého kontinentu po srážce vzniklo Kaledonské horské pásmo. Táhlo se místy, kde došlo ke srážce Laurentie, Avalonie a Balticy. Až k úbočí hor vedly z moře řeky, ne však se slanou vodou, nýbrž se sladkou. Obratlovci pronikali dále do vnitrozemí. V této době, před 370 miliony lety, žil na jižní polokouli Eusthenopteron, ryba, jež se stala předchůdcem prvních obojživelníků. Eusthenopteroni žili ve sladkých řekách a lovili zde různé menší živočichy, též řeky osídlující. Podél řek rostly v této části Devonu první velké rostliny: stromům podobné, avšak ve skutečnosti kapraďovité Archaeopterisy. Dosahovaly značných výšek, podobných dnešním stromům, a v blízkosti řek se jim dařilo. V této době už život na souši skutečně začínal. Hmyz pomalu vylézal z vod, dobýval souš a v některých případech dokonce i vzduch-vyvíjely se první vážky. Poblíž Kaledonského horského pásma vystoupili na souš první obojživelníci. Je pravděpodobné, že tehdy se tak stalo na jižní polokouli. Místa jako Velká Británie či Grónsko se nacházela na jih od rovníku a byla součástí velkého kontinentu... Bylo to před 360 miliony let, kdy poblíž Kaledonského horského pásma vystoupili na souš Acanthostegy. Trávily sice většinu života pod vodou, ale na souši se dokázaly pohybovat též. Ve sladkých vodách poblíž horského pásma žily také Hynerie, obrovité, sedmimetrové ryby. Dál se vyvíjely Ichthyostegy a Hynerpetoni... Archaeopterisové poskytovali pokročilým rybám jako byl Eusthenopteron a prvním obojživelníkům typu Acanthostegy potravu. Padlé větvičky zásobily naše dávné předchůdce potravou. Při jejich rozkladu se ve sladkých vodách uvolňovaly důležité plyny, které život ovlivňovaly. Podle jedné teorie se končetiny u obojživelníků původně vyvinuly proto, že v těchto řekách bylo velké množství padlých větviček suchozemských rostlin, stejně jako množství vodní vegetace. Protože končetiny Acanthostegy nebyly tolik silné k dlouhému pochodu na souši, původně je zřejmě tito obojživelníci používali k rozhrábnutí vegetace, když číhali na kořist... V místech, kde se dříve nacházel legendární oceán Iapetus, na jižní polokouli, se začala odvíjet nová etapa života na naší planetě... Když bylo poprvé na začátku 20. století zjištěno, že tento oceán se ve starších prvohorách rozkládal na jižní polokouli a tak výrazně ovlivnil vývoj života a jeho přechod z vody na souš, došlo k jeho pojmenování podle Iapeta, postavy řecké mytologie...


Archaeopteris, jež rostla při řekách poblíž Kaledonského horského pásma:


Eusthenopteron:


Acanthostega:


Za námět i za cenné informace děkuji krásnému dokumentu Zázračná planeta II: Cesta na souš...

pátek 21. dubna 2017

Správce dinosauřího parku - Oliver kontra Spinosaurus

Dostali jsme se již do druhé poloviny dubna 2017. Před měsícem začalo jaro, a také Oliver Marsh na čas opustil Dinosauří park. Tak rychle, honem začněte číst, abyste se dozvěděli o jeho návratu!!!

Oliver kontra Spinosaurus

"Tak tě tady vítám," řekl jsem Oliverovi. Bylo to v pondělí. Stalo se tak v devět hodin ráno. Vystoupil z lodi a mával na mne. Bál jsem se... "Stará vojno! Dlouho jsem Tě neviděl!" vyhrkl na mě. Pak mi dal do ruky slíbený dárek. Zkřivil jsem pusu a hledal, kam dárek zahodit. Nikde nebyl žádný koš, to byl ale malér. "Do Prčic! Néééé!" křičel jsem, až se Oliver ohlédl. Křečovitě jsem se na něj usmál. "Hí," řekl jsem, "je to krásný dárek. Krásný!" "Jsem rád, že se Ti líbí," usmál se zlověstně Oliver. Vrátil jsem se do svého skromného příbytku, nejprve nakmil Dina, který do té doby pobíhal po trávníku na zahrádce, a pak se odvážil ten tajemný dárek prohlédnout. Byl zabalen v papíru, který se dal jednoduše rozbalit zatáhnutím za mašli. Učinil jsem tak. Bum! Můj dům vybuchl. Byla to taková spoušť! Všichni sousedé se mi podivovali, co že si hraji s výbušnými věcmi. Řval jsem na ně, že to udělal Oliver, ale nikdo mi nevěřil. Poté jsem skončil na jednotce intenzivní péče, neboť jsem při výbuchu přišel o krk. Bylo to neuvěřitelné, ale mezi mým tělem a hlavou nebyl krk-někde tam zůstal... Hned v pondělí odpoledne se Oliver dozvěděl o tom, že minulý týden dva Spinosauři pronikli do přístavu. "Věděl jsem to!" vykřikl. V úterý se ukázalo, že Spinosauři by se rádi vrátili. Velký samec doplaval do přístavu. Vyšel na souš a začal s pronikavým řevem. Veškeré mužstvo v přístavu se dalo na útěk. Spinosaurus ale vtrhl do přístavu ještě předtím, než jej mohli opustit. Opět byli zavoláni rangeři. Neboť se s nimi zrovna bavil Oliver a vyprávěl jim o zážitcích z Amazonie, naskočil spolu s nimi do helikoptéry a jedna dvě, rangeři byli na místě. Tentokrát už byl přístav prázdný. Za těch pár minut všichni utekli. Spinosaurus řádil a demoloval budovu s přivezenými předměty-obyčejně se tam nachází krmivo pro zvířata, včetně zmražených ryb, pochoutce, které žádný Spinosaurus neodolá. Vrtulník přistál. Oliver řekl všem třem rangerům, ať v něm zůstanou. Sám si vzal pušku a vyběhl proti Spinosaurovi. "Ale to je šílené!" křičel ještě jeden z rangerů předtím, než se Oliver zastavil kousek od Spinosauřího ocasu. Obrovský dinosaurus, největší suchozemský masožravec, který překonal Tyrannosaura Rexe, se obrátil. Sklonil hlavu a očichal Olivera. Nyní Oliver zasáhl!

Vystřelil z pušky a začal s útěkem. Spinosaurus jej pronásledoval. Bylo to jen taktak, byl rychlý. Oliver skočil do vody a začal plavat kraula. Spinosaurus tak učinil též, ale jeho plavecký styl byl odlišný... Nyní přišla Oliverova chvíle. Potopil se do hloubky. Spinosaurus se potopil za ním, ale nemohl Olivera dostat. Přírodovědec, a jak se nyní ukázalo, i mistr ve volném potápění, Spinosaura překonal. Potopil se tak hluboko na tak dlouho, že Spinosaurus vyplaval na hladinu. Nyní plaval pryč. V přístavu se již dost nasytil díky zmraženým rybám. Oliver o čtyři minuty později vyplaval živý a zdravý, do té doby jej však rangeři považovali za mrtvého. Byl to neuvěřitelný kousek, ale Oliver ví co dělá... Proto by mi také nikdy nedal jako dárek výbušninu. Jen jsem si poznamenal nejhorší možný scénář, který by se kdy mohl stát. O svůj krk jsem nepřišel, vždyť by mi jinak hlava u těla ani neseděla... Ani o svůj dům jsem nepřišel. A co jsem dostal za dárek? Bylo to nádherné! Spící pralesničku! Oliver ji koupil ve Spojených státech u jednoho přítele, chovatele. Hned poté, co jsem dárek otevřel, vstoupil do mého domku Oliver a donesl mi terárium. Pak mi podal ruku na usmířenou: "Odteď žádné vtipy, kamaráde!" Pevně jsem ji stiskl. Oliver odešel a já zjistil, že na mé ruce je nalepen slizký čtvereček, který ne a ne povolit! Jednou Tě dostanu, Olivere!

Jak vidíte, Oliver je velmi vynalézavý-Spinosaura porazil jako by nic! Do příště se však možná stane i něco závažnějšího... Co když se Spinosaurus zase vrátí? O tom možná za týden!

čtvrtek 20. dubna 2017

Gephyrostegus

Gephyrostegus žil v Karbonu. Byl to obojživelník, který se však značně podobal raným plazům. Buď to byl jejich přímým předkem, nebo patřil do jejich nejužšího příbuzenstva. Ať tak či onak, Gephyrostegus byl velmi pozoruhodný. V pozdním Karbonu, před 300 miliony let, se tento nevelký živočich, obratlovec, stále musel mít na pozoru před velkým masožravým hmyzem. Menší Gephyrostegové se snadno mohli stát kořistí Arthropleury. Ani ve vodě pro ně nebylo nikdy příliš bezpečno, zvlášť kvůli beznohým, masožravým obojživelníkům, Lepospondylům... Gephyrostegus byl nalezen v České republice, je to středoevropská specialita. Fosilie Gephyrostega byly odkryty v karbonském černém uhlí poblíž Nýřan. Z této oblasti pochází i spousta dalších tehdejších obojživelníků, kteří jsou známi pouze z Česka. Nejbližším příbuzným Gephyrostega byl jemu velmi podobný obojživelník Bruktererpeton. Dříve se však vědci domnívali, že to byla Seymouria. Ta však byla suchozemská, kdežto Gephyrostegus trávil malou část svého života ve vodě. Od špičky hlavy po kloaku měřil jen 22 centimetrů, s ocasem to bylo o několik centimetrů více. Toto se nezdá být mnoho, ale stále delkou přesahoval mloka skvrnitého, který se ve střední Evropě vyskytuje dnes... Pro tohoto tvora byly typické velké oči s vertikální zorničkou. Lovil v noci, a jeho kořistí se stávali malí brouci. Tlamou měl plnou malých, ostrých zoubků, zatočených vzad. S jejich pomocí rozbíjel karapax brouků nebo jimi pronikal skrze krunýř malých stonožek. Lovil také štíry a další menší pavoukovce, zároveň se však musel mít na pozoru před obrovskými, metrovými škorpióny-v Karbonu žilo hned několik gigantických druhů štírů... Z pohledu paleontologie a taxonomie je tento obojživelním významný ještě tím, že to byl příbuzný amniotů-tvorů, mezi něž patříme i my (jejich mláďata se vyvíjejí v plodových obalech). Sám Gephyrostegus ale podobně jako většina obojživelníků kladl vajíčka do vody. Ze všech obojživelníků příbuzných jak plazům, tak rovnou i amniotům, byl Gephyrostegus vůbec nejmenší.
Jeho popisek můžete nalézt na anglické verzi Wikipedie.

Příště Kotlassia!

středa 19. dubna 2017

Nosorožcům hrozí velké nebezpečí

Nosorožci jsou spolu se lvy, slony, zebrami, antilopami, gazelami, žirafami a hrochy těmi vůbec nejznámějšími obyvateli afrických savan. Tato nádherná zvířata znají lidé po celém světě už od útlého dětství. V žádné z velkých zoo alespoň jeden z těchto nádherných savců nechybí. Avšak lidská chamtivost dohání mnohé z nich na pokraj vyhubení. Ve východní Asii, především v Číně a Vietnamu, mnozí lidé věří tomu, že po snězení nosorožčího rohu budou zdraví. Ovšem roh nosorožců, tvořený keratinem, stejnou látkou, která tvoří naše vlasy a nehty, vůbec zázračné účinky nemá, což už potvrdily stovky testů. Jen kvůli pytláctví založeném na mnohdy i nelegálním prodeji těchto rohů, majících cenu zlata, nosorožci vymírají... Ze severního poddruhu nosorožce bílého zbyli už pouze tři jedinci, všichni tři žijí v zajetí a jsou příliš staří na to, aby měli mladé. Bohužel je již jen otázkou času, kdy tento ojedinělý, krásný poddruh zmizí z naší planety, a to jen kvůli pronásledování lidmi... Minulý rok se v jihoafrickém Johannesburgu udála velká schůze CITES (jinak Washingtonská konvence), která rozhodla o světlejší budoucnosti luskounů, kteří začali být klasifikováni jako chráněné druhy, pokud možno po celém světě. Na setkání se mluvilo hodně i o nosorožčích rozích a budoucnosti nosorožců. Jihoafrická republika je zemí, která má snad největší populaci divokých nosorožců na světě. Na schůzi se však o jejich ochraně příliš nemluvilo. Naopak, brzy se začaly objevovat zprávy o tom, že Jihoafrická republika se chystá legalizovat obchod s nosorožčími rohy, což je něco nevídaného. Po desítkách let, kdy byl jejich prodej v zemi nelegální a za takovou činnost se chodilo do vězení, je to neuvěřitelný krok zpět... Už tak intenzivní pytláctví to rozhodně nezmírní, ba naopak, posílí. Jen v roce 2014 bylo zabito 250 bílých nosorožců. I v Namibii, země, která se ochraně přírody věnuje od svého počátku v roce 1990, byl před dvěma lety počet zabitých černých nosorožců roven číslu 162! V Namibii však není legální prodávat rohy nosorožců. V Jihoafrické republice nyní ano. Jelikož se jedná o sousední země, je možné, že čím dál více pytláků z Jihoafrické republiky bude ilegálně pronikat do Namibie, zabíjet tamní nosorožce, jejich rohy pašovat přes hranice a nakonec je prodávat ve své domovině. Je to otřesný scénář... Téměř před dvěma měsíci se stala další otřesná událost, přímo v nosorožčím sirotčinci v Thula Thula, v Jihoafrické republice. Sirotčince jako je tento dbají o nosorožce, kteří většinou přišli o rodiče nebo již v minulosti zažili útok pytláků a přečkali ho. Poskytují pro tato mnohdy psychicky poznamenaná zvířata bezpečný domov. Je přímo odporné, že v únoru 2017 dva ozbrojenci vtrhli do sirotčince v Thula Thula a před zraky veterinářů a dalších, kteří zasvětili péči o nosorožce celý svůj život, brutálně zavraždili dvě mladá zvířata. Jmenovali se Impy a Gugu. Byli staří jen 18 měsíců. V útlém věku nesmírně trpěli, když zůstali poblíž matky, kterou pytláci zabili... Tito ozbrojení zločinci tedy jednoho z nosorožců zabili, druhému uřezali roh ještě zaživa a tolik mu ublížili, že musel být utracen. Je to naprosto ohavné a nejen z pohledu ochránců přírody, ale také z pohledu každého člověka, jenž je vybaven základní potřebnou lidskou vlastností, soucitem, je to zločin. Místo, které má být pro tato zvířata bezpečné, se náhle stalo dalším z těch, kam se chamtiví pytláci a ozbrojenci odváží dostat...


O to horší pak bylo, že se krátce nato podobný případ odehrál v Evropě. Do Pařížské zoo vnikli zločinci, kterým se přes noc podařilo v jinak zavřené zoologické zahradě zůstat. Vnikli do výběhu nosorožců a jednoho z nich, samce nosorožce bílého, zavraždili. Potom mu s pomocí motorové pily odřezali větší roh. Chtěli odejmout i menší, ale byli vyrušeni a utekli. Proto když ráno ošetřovatelé vstoupili do ohrady, čekal je šokující pohled. Nosorožec byl zabit a druhý roh nebyl odebrán, z poloviny byl však už odřezán. Ostatní nosorožci nebyli zraněni, ale byli na tom psychicky velmi špatně. Když zločinci do výběhu vtrhli, zvířata to muselo vyděsit. Byla stresována i dlouho po útoku... Takovéto případy jsou odsouzeníhodné. Každý, kdo zabije zvíře, není-li jím ohrožován, je zločinec... Pytláci, zabíjející zvířata v divočině, také nosorožcům způsobují hrozná zranění. Mnohá zvířata přežijí útok, ale jsou jím hluboce poznamenána. Ale naštěstí existuje spousta lidí, kteří se ochraně těchto krásných zvířat věnují. Před třemi dny se objevila zpráva, že operace jednoho ze tří posledních malajských nosorožců sumaterských, žijících v zajetí, dopadla dobře. Zvířeti byl operován nádor. Bohužel se však zdá, že v divočině východomalajského státu Sabah na Borneu je už nosorožec sumaterský v divočině vyhynulý. Někteří však tajně přežívali v indonéské části Bornea. Minulý rok tam byla překvapivě nalezena jedna samice. Stalo se však neštěstí: po převozu na jiné stanoviště, kde by byla v bezpečí od pytláků, zahynula, zřejmě přirozenou smrtí. Byla to velká škoda... Stále však máme naději na záchranu těchto krásných zvířat. Ještě není dost pozdě na to, abychom nosorožce ztratili. Každý z Vás může pomoci. Můžete přispět charitám, které se ochraně nosorožců věnují, jako je Helping Rhinos z Velké Británie, podporovaný slavnými osobnostmi jako jsou Nigel Marven, Simong King nebo Bear Grylls. Takových společností je ve světě více. Také WWF se věnuje ochraně nosorožců. V Jihoafrické republice působí historicky první ženský oddíl bojující za záchranu nosorožců-tyto statečné bojovnice, hrdé za lásku k nosorožcům, si říkají Černé mamby (Black Mambas). Také chov nosorožců v zajetí je velmi důležitý. Například zoo v Cincinnati, USA, se stala vůbec prvním místem mimo jihovýchodní Asii, kde došlo k narození nosorožců sumaterských. Další skvělou zprávou je, že počet nosorožců jávských strmě stoupá. Před deseti lety jich zbývalo 50, podle počítání v minulém roce jich je 63. Smutné však je, že žádný z těchto nosorožců nežije v zajetí, ale v divočině. Tam sice patří, to ano, ale zároveň jsou tam v nebezpečí ze strany pytláků. I tak je úspěchem, že se je daří chránit. A pokud jde o nosorožce indického (či jak to napsal slavný autor David Quammen, boilerplate rhino), nemusíme mít tolik strachu. Pytláci je sice pronásledují, ale v Indii, a také v Nepálu, už žijí větší populace. Indická vláda podporuje ochranu těchto nosorožců, pro některé z Indů tolik posvátných. Proto například v Národním parku Kaziranga najdeme velké množství jedinců, za kterými se jezdí dívat lidé z celého světa. Ekoturismus je do budoucna jednou z největších nadějí na záchranu vzácných zvířat. Pokud budeme toužit po zahlédnutí těchto tvorů, vydáme se za nimi a část peněz, které za své expedice zaplatíme, půjde na jejich ochranu. Nezapomeňte, že i vy můžete učinit změnu!

Snad Vás tento delší článek nevyděsil... Napsal jsem jej proto, že v posledních měsících
se udála řada hrozných událostí souvisejících se zabíjením nosorožců pro rohy... Je velmi důležité, abychom nosorožce chránili, když zmizí, vymaže tím lidský druh miliony let evoluce těchto krásných zvířat příbuzných koním a tapírům... Doufám, že Vás tento článek povzbudil učinit změnu-budu velmi rád, když každý z nás bude ochráncem přírody...

úterý 18. dubna 2017

Raný příbuzný dinosaurů, kteří vypadal spíše jako krokodýl

Dlouho si někteří paleontologové a zájemci o pravěk představovali předky dinosaurů jako dvounohá stvoření, která vypadala jako kuřátka pokrytá šupinami. Přestože předchůdci dinosaurů jako byla Euparkeria, kterou známe z Putování s pravěkými monstry od BBC, nejranější příbuzní dinosaurů byli podle nových nálezů až překvapivě krokodýlí. Vědcům z Virginia Tech se podařilo identifikovat zkameněliny zvířete, které se nazývá Teleocrater rhadinus. V roce 1933 byla první zkamenělina Teleocrata objevena v Tanzanii, ale až v roce 2015 k ní přibyly další části kostí, díky nimž se podařilo tohoto donedávna neznámého tvora zrekonstruovat. Teleocrater byl jeden z archosaurů. Z nich se před 230 miliony let oddělily dvě velké větve: dinosauři (ze kterých se potom v Juře nebo Křídě vyvinuli ptáci) a krokodýlové, kteří žijí dodnes. Teleocrater byl jeden z těch, kteří byli společnými předky obou těchto skupin... Teleocrater nebyl žádný drobeček, aspoň mezi archosaury ne, protože měřil na délku 3 metry, tedy jako osobní automobil! Nová rekonstrukce tohoto druhu ukazuje, že nebyl schopný kráčet neustále jen po zadních končetinách, ale že se při chůzi podobal spíše krokodýlům nebo varanům. Nyní se tím pádem zdá, že předchůdci dinosaurů a také zřejmě ptakoještěrů či létajících plazů, byli čtyřnohými. Dinosaury i jejich předky často dnešní paleontologové berou jako zvířata podobná ptákům, ale toto je další důkaz, že byli více plazovití. Jak řekl vedoucí výzkumu Sterling Nesbitt, o archosaurech toho opravdu moc nevíme. A tak můžeme být rádi za tento skvělý objev, který ukazuje, jak raní příbuzní dinosaurů vypadali... Teleocrater byl masožravec, který lovil kynodonty v prehistorické Africe (tehdy součásti Pangaei) před 245 miliony let... Důležité je, že tým vědců se nyní chystá na expedici do Tanzanie, aby našel další ostatky Teleocrata. V současnosti jich je dost na rekonstrukci, ale k závěrům o životě tohoto tvora (například jak rychle běhal) zatím nestačí. Každopádně nebyl Teleocrates jediným větším archosaurem žijící v té době, jelikož jemu podobné, ale též málo prozkoumané, znají paleontologové i z Ruska, Indie a Brazílie. Také jejich rekonstrukce nyní bude moci být učiněna díky nálezům jejich bratrance z východní Afriky!


Zdroje obrázků: Science Daily a Lidovky.cz . Za informace též děkuji těmto dvěma webům... Do komentářů můžete napsat, jak Vás nový objev nadchl!

pondělí 17. dubna 2017

Veselé Velikonoce 2017!

Máme tu Velikonoce, tak Vám chci popřát, ať jsou veselé a hezky si je užijete! Těm z Vás, kteří chodí šlehat, přeji nějaké dobré jídlo, a těm, kteří Velikonoční středoevropské tradice nedodržují, jako jsem já, přeji pěkný volný den!!! Během jara začnu psát nový projekt, ale o tom až někdy jindy... Takže ještě jednou, mějte skvělé Velikonoce!!!

HAAS

neděle 16. dubna 2017

Lovci kryptidů: Černá stopa (2/6)

V minulé části jste se dozvěděli, že Pierre s Jackem zamířili do rakouských Alp. Doufají, že naleznou podivného živočicha, který se vzhledem podobá něčemu mezi kočkou a červem. Zdá se však, že ještě důležitější součástí expedice bude najít tajemného Zhou Lena a jeho bandu...

LOVCI KRYPTIDŮ: ČERNÁ STOPA, ČÁST DRUHÁ:
Oba se vydali po proudu řeky. Žádné další stopy tu nebyly. Ta jediná, černá stopa, otisknutá v prachu, byla už několik set metrů za nimi. Když tu náhle Pierre spatřil nějakého muže v klobouku vojenských barev, jak si to pochoduje po cestě kousek od nich, proti říčnímu proudu. Na rameni měl pušku a pískal si. Pierre upozornil Jacka. Přišli ke zvláštnímu muži. "Pane, zabloudili jsme a hledáme cestu do blízké vesnice. Mohl byste nám prosím pomoci?" zeptal se Jack. "Ale jistě," řekl muž svou neobratnou angličtinou, "vy běžte prostě po proudu dál a najednou sebe ve vesnici najdete." "Máme mít strach z divé zvěře? Potuluje se tu? Proto máte tu pušku?" začal se Jack konečně, proti jakémukoliv podezření, ptát toho muže. "Ale ne. Jenom tady na něco číhám," odpověděl ten muž. Vypadal přátelsky. Jack v něm ale viděl zločince. "To je vzrušující!" podivil se s hereckou brilancí Jack. "Číháte na medvěda?" zahrál podivení Pierre. "Ale ne," odpověděl už trošku nervózně ten muž, "na... Tomu neuvěříte!" Rozesmál se. "Na kryptida. Víte co to je? Ne? Divné zvíře! Cha cha!" smál se teď. "Tak my Vás necháme číhat na toho Vašeho piplita," řekl Pierre a zamrkal na Jacka. "Děkujeme za radu. Do vesnice snad dojdeme!" řekl ještě Jack, když byli na odchodu. "To ho nenapadlo, že jsme v té vesnici ubytovaní? Že jsme zabloudili... Pche... Hlupák jeden. Pitomec!" smál se Pierre na celé kolo. "Přesně ten typ člověka, ze kterého všechno dostaneš. Zhou Len si asi nevybírá ty nejlepší v branži. Řek bych, že je to nějaký městský chlap, co chce zkusit štěstí a pořádně si vydělat," řekl mu se smíchem Jack. "Možná tak na výprask. Jestli toho Tatzelwurma střelí, tak mu po zadku šlehnu zapálenou pochodní. Vlastně ne. Rovnou ho necháme zavřít, a bude," zvážněl trochu Pierre. Za kopcem se otočili a šli zpět po stejné cestě. Důležité teď bylo podezřelého muže sledovat. Brzy ho uviděli za řekou a skočili mezi křoviny. Jack si vzal do ruky dalekohled a sledoval jej. "Má stopu, očividně," zašeptal. "Podívej, kam pádí?" zeptal se Pierre. Lovec náhle utíkal do lesa. "Za ním!" křikl Jack a už se oba hnali jako blesky. Řeku přeskočili bezpečně jako klokani a hnali se dál lesem. "Definitivně je na stopě. Vždyť se na tohle podívej. V mokré lesní půdě je hezky vidět Tatzelwurmova stopa," řekl pak ještě Jack. Dál už jen mlčeli a běželi po stejné stopě. Za šest minutek dorazili k malé jeskyni. Byla to taková prohlubeň ve skále vystupující z úpatí srázu, vysokého tak pět metrů. Stopa tu končila. Tatzelwurm musel být uvnitř. Pierre vytáhl baterku a už chtěl jeskyni prozkoumat, když tu mu Jack položil ruku na rameno. Pierre se zvedl. "Co tady děláte? Neměli jste jít do vesnice? Zase jste zabloudili?" říkal muž, stojící opodál. "Ne, vy jeden idiote. Vy sám jste zabloudil!" vyhrkl Jack a dal mu ránu pěstí do obličeje. Muž vystřelil z pušky, ale ta mu hned spadla. Pierre po ní skočil a těsně před pádem na zem ji zachytil. Pažbou praštil darebáka po hlavě. Najednou mezi ně spadl malý kovový předmět. "Bože, to je výbušnina! Pryč!!!" zařval Jack, chytil Pierra za paži a rychle s ním utíkal pryč. Za méně než čtyři sekundy se uskutečnil výbuch. Byl nesmírně silný, tak silný, že ze srázu začaly padat velké kameny. Chudák Tatzelwurm byl vypuzen ze své jeskyňky. Pierre s Jackem v tom prachu uviděli jen malé černé tělíčko, obratně táhnoucí ocas za sebou, a přední nožičky kmitající tak rychle, že to vypadalo jako by je ani neměl. Zvířátko uteklo jedna dvě. "A co ten chudák lovec?" zeptal se teď Pierre. "Je po něm. Zbavili se ho. Jak jsem říkal, přesně ten typ, co všechno vyzvoní. Propána, támhle, Pierre, tam někdo je!" řekl Jack. Kdosi se ztratil v lesní vegetaci. Jack za ním utíkal seč mohl, ale síly mu ubývaly, a tak neznámý pláchl. "Co teď budeme dělat?" optal se Pierre, když se už vraceli zpět do vesnice po cestě. Jack mu vysvětlil, že asi nic. Podle něj byl les plný kamer, zřejmě nahrávajících i lidské hlasy. Kdyby cokoliv řekl, byli by v nebezpečí. Před hotelem, kde bydleli, se oba zhrozili, když spatřili kameru upnutou na stromě, na náměstí, nasměrovanou do jejich okna. Jack ji rozkopal na cucky, až se místní podivovali, co to ten Angličan dělá...


V recepci na ně čekal nějaký Číňan. Recepční jim sdělila, že s nimi chce mluvit. Jack i Pierre zaťali pěsti. "Good mérnonk, pánolé," řekl Číňan a oběma srdečně podal ruku. "Já rád že já tydím ty a ty," řekl dále. Pierre se mohl potrhat smíchy, ale zadržoval ho. Nakonec odešel. "Uechecheche! Cheche! Che!" bylo slyšet z haly. Jack to nechápal. Jak může být někdo tak nezdvořilý? "Omluvte mého přítele. Je to Francouz, víte," vysvětlil vše Jack. "Já tít Vás varovat před muž kterého název jest Zhou Len. On podlý-zlý-darebný. On tě a toho sledovat. Já vědět protože já genta Číny." "Á, chápu, jste čínský agent," usmál se Jack. "Ona, ona. Promiň ty. Já mít... Teda tít. Ne. Ano. To já tít. Říct. Chápat?" "Ano, chápu, chtěl jste říct 'ano'", řekl dále Jack. "Já teď odjet a ony možná tebe a toho dál sledovat. Vy odletět do Anglie nebo Francie. Radši," řekl ještě ten muž. Jack o tom přemýšlel. Pak vše řekl Pierrovi, který již čekal v pokoji. "Víš co, Pierre?" řekl Jack. "Poletíme domů? No, já nevím. Ani jsme Tatzelwurma nevyfotili!" řekl na to trošku kysele Pierre. "O Tatzelwurma teď nejde. Hlavně, že je v pořádku. Do jeskyňky se vrátí. Teď jde ale o nás a naše životy. Musíme do Číny!" řekl na všechno Jack. "Do Číny? Z Rakouska?" tázal se Pierre a vyvalil oči. "Říkal jsem Ti, že do Rakouska jsme jeli jen na začátek výpravy. Zbytek expedice bude někde jinde. Pamatuješ? Řek jsem Ti to. Tak to bude v Číně. To jsi mohl odhadnout, ne?" usmál se Jack. O pár dní tedy stanuli v Šanghaji...

Kdo byl zač ten čínský agent? Co naši přátelé zjistí v Číně? Přežijí? A vrátí se ještě k pátrání po Tatzelwurmovi? Pokračování se dočkáte již velmi brzy!

sobota 15. dubna 2017

Časté evropské fosilie-Amoniti

První část mého projektu o častých evropských fosiliích pojednávala o ježovkách, druhá se věnovala trilobitům. Ve třetí části nahlédneme na další, velmi dobře známé prehistorické živočichy, amonity. S jejich zkamenělinami se také často setkáme...

Každý sběratel fosilií důvěrně zná amonity. Tito živočichové s tvrdou schránkou patřili mezi hlavonožce. Hlavonožce můžeme rozdělit do dvou skupin: skupinu, která má viditelnou schránku, a další skupinu, která ji má uvnitř těla. Schránku uvnitř těla mají olihně, sépie a také belemniti, kteří už vyhynuli. Naopak viditelnou schránku měli amoniti a loděnkovití (nautiloidi), kteří přežívají dodnes. Amoniti však zmizeli z povrchu zemského při velké katastrofě, která z něj vymazala i dinosaury... Tito hlavonožci jsou starší, než si někteří lidé myslí. Objevili se už v období Devonu, ale největší rozmach zaznamenali amoniti nebo amonoidi v druhohorách-Triasu, Juře a Křídě. Proto se také druhohorám kromě označení "věk plazů" říká i "věk amonitů". Amoniti patří mezi tzv. vůdčí zkameněliny. Skvěle se podle nich dá poznat, jaké je stáří hornin, v nichž se nacházejí... Dorůstali do různých rozměrů. Ti nejmenší měli sotva pět milimetrů v průměru, ti největší byli tak velcí, že je požírali i desetimetroví mořští plazi, kteří jejich vápenaté schránky rozbíjeli s pomocí tlamy plné ostrých zubů. Byly nalezeny schránky obrovitých amonitů, které roztrhal Mosasaurus, největší mořský predátor období Křídy před 75 milióny let... Zajímavostí je, že jméno amonit vychází ze slova Ammon, což byl jeden z bohů v egyptské mytologii. Staří Římané říkali těmto tvorům "ammonis cornua", což znamená "rohy Ammona". Schránka jim totiž připomínala zatočené beraní rohy, které byly Ammonovi někdy přikreslovány. Je to neuvěřitelné, ale amoniti byli spolu s dinosaury (starými Číňany nazývanými draci) prvními identifikovanými zkamenělinami. Dodnes se těší velké oblibě u milovníků fosilií, sběratelů zkamenělin i zájemců o prehistorický život...


Amoniti tedy začali být nalézáni v Evropě, ale vyskytovali se po celém světě a s jejich zkamenělinami se setkáme jak v severní Evropě, tak daleko na jihu, na Antarktidě... Pevná, vápenatá schránka amonitů je obvykle tím jediným, co se z nich zachovalo. Jen vzácně lze najít otisk měkkého těla ve skále. Tělo amonita se nacházelo v poslední, obývací komůrce schránky. Přední část těla, vybavená chapadly a očima, směřovala ven z ulity. Pomocí chapadel amonit plaval. Dále, ostatní komůrky ve schránce obsahovaly směs plynů a kapalinu. V některých případech lze podle velikosti schránky určit, zda byl daný amonit sameček či samička. Není to ale pravidlem, protože jen podle schránek to určit nelze. Nicméně menší schránky se nazývají mikrokoncha, větší pak makrokoncha. Střed schránky amonita se nazývá píštěl...

Parkinsonia
Období: Střední Jura.
S tímto amonitem se v Evropě často setkáte. Na schránce jsou dobře vidět všechny závity, pokud tedy náhodou nejsou přikryty horninou. Ulita měla velmi dobře viditelná, silná žebra, která se na vnějším okraji rozdvojovala. Po obvodu vnějšího okraje schránky probíhala linie, čára či rýha, která byla docela tenká, ale žebra přes ní vůbec nepřesahovala... Jinak je tento rod amonita podobný rodu Dactylioceras-ten ale tuto rýhu nemá. Parkinsonia měla v průměru až 15 cm.


Clymenia
Období: Devon.
Tento velice primitivní amonoid měří v průměru jen asi 8,2 centimetru. Na rozdíl od pozdějších, vyvinutějších amonitů měl tento rod hladkou schránku neopatřenou žebry. Rýhy byly velmi nepatrné, na pohled okem jsou takřka neviditelné. Rýhy se každopádně rozbíhaly směrem od středu schránky. Píštěl byla obvykle malá... Tento rod známe pouze z Evropy, je to evropská specialita...


Quenstedtoceras
Období: Střední i svrchní Jura.
Toto je jeden z rodů, u nichž můžeme spolehlivě rozeznat samičku a samečka podle velikosti schránky. Mikrokoncha měla až 63 milimetrů v průměru, přičemž jsou pro ni typické kryté vnitřní závity. Makrokoncha měla žebra méně výrazná. Tento amonit se nevyskytoval jen v Evropě, je nalézán celosvětově...


Psiloceras
Období: Spodní Jura.
Další z jurských amonitů, tentokrát však nesmírně důležitý pro datování stáří hornin. Psiloceras je rod typický pro nejstarší zónu období Jurského, tzn. kdykoliv, když je nalezen, okamžitě se ví, že se jedná o nejstarší Jurské horniny... Pro tuto pozoruhodnou zkamenělinu je typické ještě něco: schránky bývají často zploštělé. Je tomu tak kvůli vlivu jílovitých břidlic-tlak jimi vyvolaný schránky během geologických procesů zploštil. Velcí Psilocerasové mohou mít v průměrfu až 7 centimetrů, a kromě Evropy se s nimi setkáme i v Indonésii.


Představili jsme si několik z často nalézaných či prodávaných rodů trilobitů, kteří pocházejí z Evropy, někteří alespoň částečně. Budu velmi rád, když mi napíšete komentář k tomuto článku... Tak zase příště, u dalších Častých evropských fosilií!

pátek 14. dubna 2017

Správce dinosauřího parku - V přístavu je rušno

Velikonoce se blíží, ale ještě před víkendem, po němž budou následovat, je zde Správce dinosauřího parku!!!

V přístavu je rušno

Máme tu obrovský problém!!! Včera pronikl do přístavu nevítaný návštěvník a začal jej demolovat! Spinosaurus, jehož ploutev jsme minulý týden viděli vyčnívat z moře, vylezl na pobřeží Tedova ostrova! Celý týden nebyl viděn, o to více bylo šokující, že se zde znovu objevil, a tentokrát nejen ve vodě! Jakmile přišel do přístavu, vydýchal se po namáhavém výstupu z moře, vztyčil hlavu a zařval. Toto vše zachytila jedna z přístavních kamer. Zbytek vypadal jako scéna z filmu o dinosaurech. Jen dvě vteřiny po doznění řevu ze všech budov rázem vyběhli lidé a s očividnou panikou utíkali, kam je jen nohy nesly. Spinosaurus na ně chvíli překvapeně hleděl, pak se ale zaměřil na mladého přístavníka, který zrovna s pomocí vysílačky volal rangerům. Strašlivě do vysílačky křičel, když ho Spinosaurus zahnal na přístavní molo. Tento přístavník se totiž nenaučil plavat a tak se bál skočit do moře. Hladový Spinosaurus se už blížil a přístavník v poslední chvíli hodil do jeho otevřené tlamy plné zubů svou vysílačku. Spinosaurus ji omylem spolkl, prudce se zastavil, zvedl hlavu, vykulil oči a říhl si. Aspoň tak nám to přístavník popsal. Pak zariskoval. Proběhl mezi Spinosaurovýma nohama, div ho nešlehl ocas, a běžel za ostatními, kteří už byli přinejmenším tři čtvrtě míle daleko. Na obloze se objevil vrtulník. V něm byli tři rangeři a já. Oliverovi, který si stále užívá dobrodružství v Amazonském deštném pralese na jihu Kolumbie, jsem slíbil, že až se v parku stane něco mimořádného, světově mimořádného, natočím to a pošlu mu záznam. Držel jsem v ruce kameru a celou akci zezhora natáčel. Spinosaurus běhal po přístavu jako divý a snažil se najít něco k snědku. Vypadal podrážděně. Brzy zpozoroval helikoptéru a začal řvát ještě hlasitěji, než samotný Tyrannosaurus. Hned jsem si vzpomněl na chudáka Rodrígueze. Už je to tři roky, co jeho letadlo na Isle of Die havarovalo, on sice pád letadla přežil, ale Spinosaurus jej brutálně zabil. Bylo mi náhle až do pláče. Na to však nebyl čas!!! Natáčel jsem teď rangera, který na Spinosaura mířil puškou s třaskavými náboji. Třikrát vystřelil. Spinosaura to však nevyděsilo. "Co naplat, zkusíme uspávačku," řekl pak ranger. "Blázníte? Kam to zvíře dáme? Není naše a do parku nepatří!" řval jsem na něj. Jenže přes hluk helikoptéry mne asi nebylo slyšet. Spinosaurus dostal ránu a mohutně zařval. Pak utíkal zpátky k moři. Na písečná pláži ulehl...

Po přistání jsem k jeho obrovské tělesné mase přiběhl a natočil detail jeho zavřeného oka. O to lepší záznam byl, když Spinosaurus oko otevřel. Kamera nahrála i mé ječení. Utíkal jsem rychleji než Usain Bolt nebo než samotný Ornithomimus, a skočil jsem do moře! Všichni se mi smáli. Nevím proč, ale smích je brzy přešel. Spinosaurus totiž vstal, otřepal se, a nebývalou rychlostí si to proti nim vyrazil. Přitom jsem si všiml, že šipka vůbec nezasáhla cíl. Zůstala uvězněná v plachtě Spinosaura. Špička šipky mířila nahoru, zatímco byla k plachtě připevněna spodkem. Nějak se tam prostě zachytila. Nezajímalo nás proč, zajímalo nás, jak ho odsud dostat. Rangeři nasedli do helikoptéry a odletěli. Nechali mne u přístavu se Spinosaurem samotného. Co jsem měl dělat? Plaval jsem při pobřeží dál a dál, až jsem dorazil ke skalám. Vylezl jsem na ně a běžel do centra parku. Tam zrovna několik rangerů nasedlo do dvou džípů. Aniž by o tom věděli, skočil jsem na střechu jednoho z džípů a zase se vezl do přístavu. Všichni horlivě vystoupili. Hulákali jeden přes druhého, nerozumněli tomu, proč Spinosaurus neusnul. Byli překvapeni, že mne viděli seskočit ze střechy džípu. Krátce jsem jim vysvětlil, kde šipka nakonec skončila. Rangeři měli uspávačky. Utíkali jsme společně do přístavu. Spinosaurus tam demoloval jeřáb. Jeden ranger ho na sebe nalákal. Ostatní dobře mířili, aby byl tentokrát zasažen. Jenže nastal problém. Levé křídlo rangerů náhle zmizelo. Jeden ležel na zemi mrtvý, další utíkali se strašným řevem. Zezadu je napadl další Spinosaurus! Bylo to mládě, jen asi čtyři metry dlouhé. Rozruch nicméně obě zvířata zahnal do moře a tak odplavala pryč... Fuj, to mi bylo při této akci horko! Jen by mne zajímalo, proč se zde "vylodili"?

Také bych rád věděl, proč se zničehonic Spinosauři objevili na pobřeží Tedova ostrova... Nezbývá, než počkat, až Dan Jameson a jeho přátelé zjistí, proč tomu tak je! A nebojte, už brzy se do příběhu vrátí Oliver!

čtvrtek 13. dubna 2017

Namibie: Příběh o ochraně přírody se šťastným koncem

Tento článek jsem chtěl napsat již rok, a nyní se k němu konečně dostávám! Ochrana přírody je dnes téma důležitější než kdy jindy, proto můžete tento článek sdílet i s rodinou nebo přáteli. Je důležité, aby si lidé uvědomili, jakými způsoby lze svět zvířat a rostlin chránit. Protože každý může učinit změnu... V tomto článku se dozvíte, jak dochází k ochraně přírody v jedné z nejkrásnějších zemí světa, Namibii. Není to jen poušť Namib, nejstarší poušť na světě, ale i savany a lesy, kde stále žijí velké populace zvířat, která v jiných částech afrického kontinentu byly takřka vyhubena nebo jsou již velmi vzácná...

Namibie byla původně německou kolonií. Po hrůzách, které přinesla první polovina 20. století bylo Spojenými národy rozhodnuto, že bude Namibie odebrána Německu. Kontrolu nad zemí přejala Jižní Afrika a učinila si z Namibie provincii, což později vedlo k dlouhé Namibijské válce za nezávislost. Jih Afriky byl v celém minulém století dejištěm hrozivých válečných konfliktů, teroristických útoků i bojů za nezávislost. V nebezpečí se však ocitla i zvířata, která ještě sto let před tím byla k vidění po celé Africe. V 70. letech 20. století se v Africe začalo rozvíjet komerční pytláctví se zaměřením na lov a zabíjení nosorožců, slonů, lvů a dalších zvířat. Komerční pytláctví dodnes představuje největší hrozbu pro africkou zvířenu. Lidé ve východní Asii, především v Číně a Vietnamu, věří v zázračné účinky nosorožčích rohů nebo lvích kostí. Nosorožčí rohy jsou přitom tvořeny keratinem, stejnou látkou, která tvoří naše nehty. Keratin nemá žádný léčivý účinek. Testy byly provedeny vícekrát, než si kdo dokáže představit. Přesto někteří lidé, především starší generace, stále trvají na tom, že když sní nosorožčí roh, v určitých oblastech mající cenu zlata, budou zdraví. Podobně je to se lvími kostmi, což je důvod, proč někteří bohatí lidé chovají lvi v zajetí jen proto, aby pak byli zabiti. Ani prášek z lvích kostí nemá žádné léčivé účinky... Hlavním důvodem, proč jsou v Africe velká zvířata vybíjena, je právě orientální medicína, vycházející ze starých tradic, kterým by dnes lidé věřit rozhodně neměli. Namibie byla koncem 70. let komerčním pytláctvím postižena též. Na začátku 80. let již v zemi zbylo velmi malé množství velkých, divokých savců. Jihoafrická vláda nedělala pro ochranu přírody v Namibii takřka nic. Pokud by nebylo dalších kroků, mohla Namibie opravdu skončit jako jen pustina bez života, jak si jí někteří lidé, i přes její neuvěřitelnou rozmanitost, stále představují. Za fakt, že je nejrozmanitější pouštní zemí v Africe a snad i na světě, vděčí Namibie krokům, ke kterým bylo přistoupeno později...


V době, kdy již zvířat v Namibii velmi ubylo, spravoval jeden přírodovědec velké, nedotčené území, pětkrát tak velké jako Etosha. Krátce po něm přišel na scénu Garth Owen-Smith, oceněný ochránce přírody. Spolu se svými spolupracovníky si uvědomil, že jediný způsob, jak zachránit zvěř v Namibii, je zapojit do jejich ochrany místní obyvatele. Během koloniální éry místní ztratili zájem o záchranu své přírody. Zřejmě to bylo kvůli tomu, že cítili moc ze strany kolonistů. Nyní bylo na čase to vše změnit. Garth Owen-Smith neměl ze začátku ani peníze na to, aby místním obyvatelům platil za jejich práci v ochraně přírody. Ze začátku jim tedy vozil pouze jídlo. Postupně ale vznikla celá síť ochránců místní zvěře, kterým se začalo říkat "game guards". Mnozí z pytláků se náhle stali ochránci zvířat. Jak to řekl Garth Owen-Smith, pytláci jsou povahově velmi podobní ochráncům zvířat. Velmi rádi jsou venku v divočině, jen si neuvědomují, že zabíjením zvířat přírodu ničí. Proto i dnes většina významných lidí, jež organizují zátahy proti pytlákům, jsou sami bývalí pytláci. V 80. letech však ochrana přírody v Namibii stále nedosáhla toho, co bylo Owen-Smithovým cílem. Obyvatelé Namibie tím stále nebyli příliš zaujati. Navíc do roku 1989 probíhala Namibijská válka za nezávislost. Vše se ale změnilo v roce 1990, kdy došlo k independenci. Nezávislost Namibie, a vznik relativně mladého velkého státu v Africe, znamenal velký krok pro ochranu přírody. Namibie se stala první africkou zemí, která ochranu přírody zapsala do své konstituce. V roce 1993 začal v Namibii působit Světový fond pro ochranu divoké zvěře (WWF). Ředitelem programu WWF Namibia se roku 1993 stal americký ochránce přírody Chris Weaver. Toto místo si drží dodnes. O něco později začala v Namibii působit i společnost TRAFFIC, pod vedením Rachel Kramer. Jejím úkolem je mobilizovat soukromé i veřejné sektory k záchraně biodiverzity Namibie... Během relativně klidných 90. let (jen koncem této doby došlo k teroristickým útokům na jihu Namibie) se zvířatům začalo dařit lépe. Jak později uvedl Garth Owen-Smith, populace nosorožců černých se od počátku nezávislosti ztrojnásobila. Půsodně jich přitom v zemi žilo jen 70. Dnes žije v Namibii nejvíce volně žijících černých nosorožců. Vzrostl i počet pouštních slonů, kteří jsou nomády pouště Namib. Namibie se stala zemí, která má největší gepardí populaci. Vzrůstá i počet lvů. Významně vzrostl i počet antilop skákavých, přímorožců a impal. Na pobřeží Namibie se zvětšil počet velryb jižních, užívajících si pobřežní vody bohaté na plantkon, jímž se živí...


Garth Owen-Smith řekl, že pytláctví ze strany obyvatel Namibie bylo takřka vymíceno. Obyvatelé Namibie v podstatě přestali zvířata lovit. To však neznamená, že by se dodnes tato země nepotýkala s problémy. Od roku 2015 bylo v Namibii zabito na 162 nosorožců a slonů dohromady (z toho údajně okolo 125 zvířat činili právě nosorožci). Odchytit pytláky, kteří do Namibie často míří například z Jihoafrické republiky, není snadné. Při odchytu pytláků totiž vždy ztratíte minimálně jedno zvíře, které je pytláky na místě činu zabito... Přesto je na tom Namibie v porovnání s ostatními africkými zeměmi dobře, jde-li o divokou přírodu. Ekoturismus nyní pomáhá zemi získat finance na záchranu zvířat. Mnoho lidí touží po cestě do pouště Namib, aby obdivovali úžasnou, prehistorickou krajinu, kterou nabízí. Také chtivost lidí z celého světa vidět velká africká zvířata v jejich přirozeném prostředí je hlavním poháněčem k jejich konzervování. A konečně, i pytláky se daří zadržovat. Před dvěma lety bylo v zemi zatčeno 48 pytláků najednou... Pokud bude Namibie pokračovat v ochraně přírody způsobem, který byl před několika desítkami let zvolen, jistě se podaří zdejší divokou přírodu zachránit...


Měli bychom si z Namibie vzít ponaučení a snažit se chránit zvířata podobným způsobem. Pokud o to mají zájem všichni lidé, pak se určitě podaří naši přírodu ochránit...

Více informací o ochraně přírody v Namibii můžete najít na těchto odkazech:

Tento článek můžete sdílet se svými přáteli nebo rodinou. Každý, koho ochrana přírody zaujme, může učinit důležité změny, a to je tolik podstatné... Děkuji za Váš čas...

Nejčtenější