Žraločí řády: Squatiniformes (polorejnoci)

Žraloci už na naší planetě žijí po nějakých 400 milionů let. Ačkoliv se za tu dobu vyvinulo a také vyhynulo nepřeberné množství druhů, jejich anatomie se příliš nezměnila. Ba naopak, zdá se, žraloci si udrželi svůj tvar těla i způsob života po celé stovky milionů let. Patří k nejúspěšnějším živočichům, kteří se kdy vyvinuli. Přežili velké Permské vymírání, největší vymírání v historii naší planety. Přečkali i náraz meteoritu a sérii kataklyzmatických událostí, jež následovaly, a které vyhubily dinosaury, ptakoještěry, mořské plazy a amonity. V současnosti jim hrozí vůbec největší nebezpečí: každý rok je 73 milionů žraloků odchyceno a zabito. Mnozí jsou loveni pro své ploutve, jiní končí v rybářských sítích jako vedlejší úlovky... S rychlostí, jakou mizí, jsou mořské ekosystémy narušovány... Stále se setkáme s lidmi, kteří by se však ochraně žraloků raději nevěnovali, neboť je považují za nebezpečná monstra vyhledávající lidi k snědku. Jak daleko jsou jen od pravdy... Bez žraloků by to v našich mořích a oceánech nefungovalo...

V tomto seriálu si detailně přiblížíme osm v současnosti žijících řádů žraloků. Žraloky, kteří v celé skupině působí velice neobvykle, a to především svou anatomií, jsou polorejnoci, kterým se věnuje tato část. Je to starobylý řád, který se skutečně více podobá rejnokům, blízkým příbuzným žraloků...

ŽRALOČÍ ŘÁDY

SQUATINIFORMES (POLOREJNOCI)

Řád Squatiniformes se v češtině označuje polorejnoci, v angličtině pak angelsharks. Poprvé se ve fosilním záznamu objevují v období Jury stupně oxford před 163 miliony let. Tato skupina je výjimečná, neboť se částečně podobá rejnokům. Může za to především zploštělé tělo. Také způsobem života se někteří se dnešní polorejnoci podobají pravým rejnokům, zejména pak trnuchám; mnoho času totiž tráví na dně moře, kde v záloze číhají na kořist. Vyskytují se po celém světě v subtropických a tropických mořích. Přestože v minulých etapách vývoje naší planety existovalo několik odlišných rodů polorejnoků, všichni současní zástupci tohoto řádu, který je v současnosti tvořen 21 druhy, patří do rodu Squatina.

Charakteristickými znaky polorejnoků jsou ploché tělo, ústa na konci rypce (rostrum), a celková podobnost rejnokům, zejména mluvíme-li o přední části těla. Zadní část těla včetně svalnatého ocasu pak připomíná ostatní žraloky. Na zádech mají polorejnoci dvě hřbetní ploutve, nemají žádnou řitní ploutev a ocasní ploutev je heterocerkní; horní lalok ocasní ploutve je delší než spodní lalok. Jelikož se většina polorejnoků specializuje na lov menší kořisti, jako jsou měkkýši, jsou zástupci tohoto řádu vybaveni velkou tlamou, se kterou mohou ze zálohy učinit rychlý výpad vpřed a svou kořist nasát. Všichni současní polorejnoci jsou vejcoživorodí. V jednom vrhu může být až 13 mláďat. Člověk je těmto živočichům zcela lhostejný, polorejnoci nepředstavují žádné nebezpečí. Pouze jsou-li člověkem vyprovokováni, brání se kousáním, a svými ostrými zuby jsou schopni způsobit překvapivě hluboká zranění. Útočí však jen v případě, že je potápěč chytí za ocas nebo se příliš přiblíží k jejich hlavě. To u zvířete způsobí obrannou reakci. Oči polorejnoků se nacházejí na vršku hlavy. Zástupci tohoto podřádu jsou vybaveni pěti páry žaberních štěrbin.

Současní polorejnoci tvoří jedinou čeleď, Squatinidae, jež, jak již bylo uvedeno, zahrnuje jediný rod, Squatina. Ten v roce 1806 popsal významný francouzský zoolog André Marie Constant Duméril. Typovým druhem, na jehož základě byl popsán celý řád je polorejnok křídlatý, kterého v roce 1758 ve svém Systema naturae popsal Carl Linnaeus.

Čeleď Squatinidae:

Polorejnok křídlatý (Squatina squatina)

Vyskytuje se v Černém i Středozemním moři, jeho areál rozšíření pak na severu zasahuje až na pobřeží Skandinávie, na jihu až ke Kapverdským ostrovům. Bohužel byl však vytlačen z velké části Středozemního moře, a v Severním moři už takřka vyhynul. IUCN jej klasifikuje jako druh kriticky ohrožený. Jaká je to jen změna oproti začátku 20. století; tehdy byl totiž polorejnok křídlatý na evropském pobřeží dosti hojný. Za pokles počtu polorejnoků křídlatých může především rybaření. Tento bentický žralok se také často nalézá v rybářských sítích, kam se zachytí jako vedlejší úlovek (tzv. bycatch). V Anglii a Walesu je naštěstí chráněn UK Wildlife and Countryside Act. Přesto počty těchto výjimečných žraloků nevzrůstají... Samice bývají dlouhé až 2,4 metru, samci jsou podstatně menší, dorůstají délky asi 1,8 metru. Polorejnok křídlatý se řadí k největším zástupcům žraločího řádu polorejnoků, bylo by tedy velice smutné zcela ztratit tvora, který se může pyšnit tímto byť mnohými možná přehlíženým titulem. Vyskytuje se v pobřežních vodách do hloubky 150 metrů, čas od času je k vidění i ve vodě brakické. Žije v teplých vodách; severní populace tedy přebývá u pobřeží Skandinávie jen v létě. V zimě se tento žralok vydává na migraci směrem na jih.

Polorejnok okatý (Squatina oculata):

Další kriticky ohrožený žralok z řádu polorejnoků je polorejnok okatý, vyskytující se pouze na západním a severozápadním africkém pobřeží a ve Středozemním moři. Dospělci dorůstají tělesné délky až 1,6 metru. Tělo tohoto nádherného žraloka, většinou šedě až béžově zbarveného, pokrývají tmavé skvrny, jakási oka. Bohužel i tento druh je obětí vlečných rybářských sítí, v nichž každým rokem naleznou spolu s tunami ryb smrt i tisíce polorejnoků. Podobně jako v případě polorejnoka křídlatého, je tento živočich pouze vedlejším úlovkem. Je-li tedy v sítích nalezen, jeho maso se nijak nevyužívá. Tyto druhy jsou smutným dokladem toho, že žraloci mají mnohem větší důvod obávat se člověka než naopak.

Polorejnok japonský (Squatina japonica):

Polorejnok japonský žije v hloubce až 300 metrů a preferuje písečný podklad. Živí se rybami, korýši a hlavonožci. Loví je především v noci; je to nokturnální lovec. K uchycení kořisti je vybaven 10 řadami zubů na každé z čelistí. Dosahuje délky až 1,5 metru, avšak podle některých odborníků dorůstají opravdu velcí polorejnoci japonští i délky 2,5 metru. Jde o jeden z lépe prozkoumaných druhů polorejnoka, přičemž byly učiněny i jisté molekulární studie, podle jejichž výsledků se tento druh vývojově oddělil od ostatních asijských polorejnoků před přibližně 100 miliony lety v Křídovém období. V jednom vrhu může mít samička polorejnoka japonského až 10 mláďat. Ta se před narozením líhnou z vajíček v děloze, kde se živí velkým množstvím vaječného žloutku. Až po nějaké době, na jaře nebo v létě, jsou vypuzena ven. IUCN klasifikuje polorejnoka japonského jako druh zranitelný. Bohužel je loven pro maso a také pro kůži, ze které se vyrábí dekorativní materiál zvaný shagreen.

Polorejnok kalifornský (Squatina californica):

Až 27 kilogramů vážící a přibližně 1,5 metru dlouhý polorejnok kalifornský neobývá pouze pobřeží amerického státu Kalifornie, ale vůbec celé tichomořské pobřeží Severní i Jižní Ameriky. Nejblíže je mu příbuzný polorejnok americký (Squatina dumeril), který se vyskytuje v Karibském moři. Polorejnok kalifornský žije v hloubce až 205 metrů. Opět jde o druh žijící na mořském dně. Odpočívá tam téměř bez pohybu, a když se nějaká kolem plovoucí ryba přiblíží na dosah, vyrazí, otevře své čelisti a chytí ji. Je perfektně maskovaný a často bývá zahrabaný v písku. Jde o jednoho z polorejnoků, kteří rejnoky připomínají až příliš. Přesto nejde o zvíře, které by zůstávalo neustále jen na jednom místě. Vědecké výzkumy odhalily, že za jednu noc je schopen polorejnok kalifornský urazit i 7,3 kilometru. Doba březosti trvá většinou 10 měsíců, hned po narození mláďat (opět jde o druh vejcoživorodý, mláďata jsou tedy uvnitř matky po nějakou dobu živena vaječným žloutkem) se samice většinou znovu páří. Podle statistik se dospělosti dožije jen 20 % mláďat. Bohužel je i tento druh subjektem komerčního rybolovu, a to především na mexickém pobřeží (stát Baja California). Oblíbenou kořistí polorejnoka kalifornského jsou například sardinky nebo makrely, živí se však i ještěrohlavcovitými rybami.

Chcete-li se o tomto řádu dozvědět více, popadněte knížky o žralocích, encyklopedie o zvířatech nebo si o polorejnocích vyhledejte nějaké zajímavé informace na internetu. Někteří zástupci této skupiny jsou již na pokraji vyhynutí, a zaslouží si velkou pozornost. Lidé svou pozornost přece jen orientují na více populární ohrožená zvířata, ať už jsou to pandy nebo nosorožci, ovšem polorejnoci jsou zvířaty neméně zajímavými, a zvířaty, které může budoucí generace zoologů studovat celá desetiletí. Vždyť nové druhy objevujeme neustále; objev jednadvacátého druhu polorejnoka jsme oslavili teprve v roce 2016... Projekt Žraločí řády bude pokračovat...