sobota 31. prosince 2022

Irina Levshakova - ruská paleontoložka z undergroundové rockové scény

Poslední článek, který v roce 2022 na svém blogu publikuji, se netýká dávno zmizelých či stále žijících zvířat nebo rostlin. Pojednává o ruské paleontoložce, která by dle mého mohla být vzorem pro každého mladého člověka zajímajícího se o život na naší planetě v její geologické minulosti. Není to tak dávno, co jsem v přátelské paleosféře na jisté sociální síti, zakoupené bohatým hamižníkem nezasloužícím si být zmíněn, narazil na fantastický tweet: "Sovětští paleontologové byli divocí." Rázem jsem se dozvěděl o Irině Levshakové, a došlo mi, že o ní budu jednoho dne muset napsat. Víte, být člověkem zajímajícím se o prehistorická zvířata a zároveň prostřednictvím svého blogu propagujícím užitkovost a legalizaci některých drog (nečetli jste snad můj poslední příběh?) může být v této naší státní soudržnosti vskutku izolující, a tak jsem rád, že se mezi paleonadšenci - zvláště mezi těmi, kteří to opravdu dotáhli daleko a nakonec s fosiliemi vymřelých zvířat pracovali - našel někdo podobně smýšlející. Máte-li rádi prehistorické tvory, underground a marihuanu, pak vám představuji člověka, který se může stát vaším životním vzorem.

Irina Yuryevna Levshakova, rozená Kuznetsova, se narodila 6. května 1959 v někdejším Leningradu do rodiny intelektuálů. Její matka, Irina Vladimirovna Linnik, se zabývala dějinami umění západní Evropy, a dokonce se jí podařilo nalézt kopii Rembrandtovy slavné malby The Adoration of the Magi ze 17. století. Dějinami umění se zabýval i otec Iriny Levshakové, Yuri Ivanovič Kuznetsov. Otec Iriny Linnik a tedy děd Iriny Levshakové, Vladimir Pavlovič Linnik, zase působil jako fyzik. Irinin strýc, Yuri Vladimirovič Linnik, byl matematikem. Právě v jeho dače (chalupě) ve vesnici Komarovo, nacházející se v distriktu Kurortny, nedaleko Petrohradu, malá Irina vyrůstala. Už jako mladá dívka působila docela jinak, než její starší příbuzní. Vědělo se, že kouřila, mluvila vulgárně, a žila svůj život jako hippie. Později, v 80. letech, vkročila do undergroundové rockové scény v Leningradu. Jak každý ví, hippies nebyli v Sovětském svazu zrovna dvakrát populární, stejně jako každý, kdo svým životním stylem nebo politickým smýšlením alespoň trochu odporoval vládě. Irina se tedy brzy stala nepopulární. Byla zakladatelkou sovětské undergroundové hippie rock kultury, svého času působící dosti kontrakulturně. Od mládí se musela potýkat s tlakem ze strany dospělých, včetně svých rodinných příslušníků, ale i mladých lidí svého věku, kteří odmítali akceptovat její divoké chování a svobodné smýšlení. Irina byla sociálním vyvržencem. A to nejen ve svém mládí, ale po celý život. To ji však neodradilo vstoupit do akademického prostředí.

Irina Levshakova v mládí. Zdroj obrázku: Twitterový účet Natalie Jagielsky

Studovala na Petrohradské státní univerzitě (tehdy Leningradské státní univerzitě) od roku 1977 pod vedením Lva Isaakoviče Khosatzkyho, zoologa, herpetologa, taxonoma a paleontologa, který se zabýval především fosilními želvami, a jenž zavedl například podrod Agrionemys (v rámci želvího rodu Testudo). V roce 1977 se také Irina provdala za Sergeje Levshakova. V osmnácti se jí narodila dvojčata, Vladimir a Mikhail. Na akademické půdě vytvořila Irina v letech 1980 a 1981 dvě studentské práce, jež však nikdy nebyly publikovány - týkaly se fosilních želv z čeledi kožnatkovitých (Trionychidae). První se zabývala zástupci této čeledi ze svrchní křídy, druhá pak kožnatkovitými z křídy a paleogénu Mongolska - ta se nakonec stala základem její bakalářské teze, při jejímž psaní pracovala s fosiliemi nasbíranými v Mongolsku paleontologem, filozofem a spisovatelem Ivanem Antonovičem Yefremovem. Na základě nich popsala dva vymřelé druhy rodu Trionyx. V průběhu 80. let se účastnila také výzkumů, jejichž výsledky byly formální popisy želvích druhů Aspideretoides riabininiParaplastomenus riabinini a Trionyx riabinini. Jejím asi nejvýznamnějším přispěním do "světa" paleontologie šupinatých byl však fosilní varan druhu Varanus darevskii, známý na základě jediné lebky objevené u vesničky Sol v dnešním Tádžikistánu. Irina Levshakova ho popsala v roce 1986, a pojmenovala ho po významném herpetologovi Iljovi Sergejevičovi Darevskym. Tento varan, patřící například s dnešním varanem pustinným (V. griseus) do podrodu Psammosaurus, žil v epoše pliocénu, před 5 až 4 miliony let. V jednom rozhovoru v roce 2004 Irina uvedla, že ji pojmenování tohoto plaza umístilo na úroveň Karla Linné!

Kaspický poddruh varana pustinného (V. g. caspius), příbuzný pliocénního druhu Varanus darevskii z Tádžikistánu. Fotografie z webu Animal Photos

Paleontologie a geologie však nebyly jedinými záležitostmi, kterými se Irina zabývala. Linnikova dača v Komarovu se v 80. letech stala rájem sovětských rockerů. Irina proměnila jeden ze svých pokojů v nahrávací studio, a její sousedy mnohokrát rušily hlasité koncerty, zorganizované v chaloupce. Jedním z Irininých hostů byl i rockový zpěvák Boris Grebenščikov, jenž jí věnoval píseň Adelaide. Zajímavé je, že v roce 1988 do Linnikovy chalupy zavítal i básník, zpěvák a kytarista Alexandr Bašlačev, pouhých pět dnů předtím, než výskokem z okna apartmánu v Leningradu spáchal sebevraždu. Na začátku roku 1989 Irina poprvé opustila Sovětský svaz, a na krátkou dobu se vydala do Anglie. Vystoupila ve dvou pořadech televize BBC, z nichž jeden byl věnovaný právě Bašlačevovi, a druhý environmentálním problémům a nevládní organizaci Greenpeace, se kterou Irina po nějakou dobu pracovala i po pádu Sovětského svazu. Protože Irina pocházela z rodiny, která měla k umění blízko, není divu, že jí šlo kreslení a malba. Nejednou vyrobila obálku pro nějaké to rockové album. Její díla často působila divoce, byla pestrobarevná, a nahrávky se tak dobře prodávaly. Mimoto psala Irina básně.

Obálka alba Ne mogu kochnit ("Nemohu ejakulovat") skupiny Vykhod z roku 1993, vyrobená Irinou Levshakovou. Obrázek z eBay

I v 90. letech byl její život nepokojný. Nepříliš dlouho měla vztah s Fyodorem Chistyakovem, zakladatelem skupiny Nol. Irina dokonce vystoupila v jednom jejím hudebním videu. Chistyakov se ji však v říjnu 1992 pokusil zabít, neboť ve své paranoie začal věřit, že Irina byla čarodějnicí a "symbolem zla". Oblékl si rituální sukni, od svého známého si půjčil nůž, a Irinu v noci přepadl na ulici. Řízl ji do krku, ale Irina přežila, protože byl nůž tupý. Chistyakov utekl, a krvácející Irinu nedlouho poté našel na ulici jeden z jejích sousedů. Když se jí ptal, co se stalo, odpověděla: "Nevidíš, hajzle?! Byla jsem pobodaná!" Chistyakov opakoval, že Irina je čarodějnicí, i u soudu. Zrovna tak o ní smýšleli i někteří další obyvatelé vesnice Komarovo. Neměli ji rádi nejen pro její lásku k rockové hudbě, ale i proto, že její dača se stala takovým malým drogovým rájem, a nemálo lidí to vědělo. Jak roky ubíhaly, čím dál více lidí se k ní chovalo nevlídně. Někdo se úspěšně pokusil otrávit její psy. Vladimir a Mikhail, její synové, se dokonce rozhodli spálit její chaloupku, ale nepodařilo se jim to. Irina v prvním desetiletí tohoto století porušila elektrické vedení ve vesnici, načež byla nezaslouženě na nějaký čas umístěna do psychiatrické nemocnice. Se svým druhým manželem, Georgym Dmitrijevičem Orbelim, který působil jako umělec, měla Irina třetího syna, Dmitrije, který se narodil v roce 1994. Tři roky nato se Georgy oběsil. Po zbytek života žila Irina hlavně ve společnosti svých zvířat - měla kočku, pět psů a stádečko koz. Občasně ji navštěvovala její matka, až do roku 2009, kdy zesnula. 

Irina Levshakova v roce 2003. Fotografie Petera Pokai-Koshitse z Wikimedia Commons 

V září 2010 se o Irině Levshakové dosti hovořilo, protože byla zatčena ruskou policií, jež v její dače našla velké množství konopí - vlastně největší množství, jaké u někoho Federální služba Ruské federace pro kontrolu narkotik našla za posledních několik let. S více než 1200 rostlinami a nějakými 600 gramy hotového produktu šlo o největší konopnou "plantáž" v celém severozápadním Rusku. Levshakova se ani před policisty nijak netajila, že léta ráda kouřila marihuanu, a když byla její drogová "zahrádka" zabavována, řvala na muže v uniformách, aby alespoň to konopí nechali dozrát. Bylo jí uděleno pět let probace, ty však strávila ve své chaloupce.

Linnikova dača v Komarovu, domov Iriny Levshakové. Fotografie z Wikimedia Commons

Neoblíbená obyvatelka Komarova bohužel odešla ze světa 31. ledna 2016 kvůli selhání srdce, a to ve věku 56 let. Kremována byla 9. února, a její popel byl pak 7. května téhož roku vytřelen z kanónu nad Ščučijským jezerem na severu Kazachstánu, což si před svou smrtí sama přála. V posledních letech svého života ruskému rocku nevěnovala pozornost, poněvadž jej již nepovažovala za dobrý, a místo toho poslouchala arabskou hudbu a písničky francouzské kapely Gipsy Kings. Nahrávky arabské hudby jí posílali její bratři, jež pracovali jako ambasadoři v Kuvajtu a Bagdádu. 

Myslím si, že každý z nás může být jako Irina Levshakova. Máte-li zájem o přírodu, pravěkou i současnou, neznamená to, že musíte být nějakým formálně se oblékajícím otrokem systému postaveného na vykořisťování, nedobrovolné hierarchii, s nelegitimní autoritou. Příběhy přírodovědců, jako je Irina Levshakova, nás mohou velmi inspirovat. Nenech si říkat, čím máš být, a co máš dělat. Jdi za svými zájmy, nad nikoho se nepovyšuj, a užívej si svůj život! A nikoho neposlouchej. Jen sám sebe!

pátek 30. prosince 2022

Obrázek týdne 30. 12. 2022

Nastal předposlední den roku 2022, a protože je to pátek, nesmí na mém blogu chybět Obrázek týdne. Tentokrát jsem se rozhodl zařadit do této dosti bohaté rubriky dílo ilustrátora vystupujícího na internetu pod přezdívkou TheDinosaurMann. Prostřednictvím svého účtu na jisté upadající sociální síti ohlásil před dvěma dny, že dokončil toto nádherné dílo. Není úžasné? Pukáte závistí, když se na něj díváte? Jsem naprosto přesvědčen o tom, že ano! TheDinosaurMann má opravdu talent!


Popisek k obrázku: Jedenáctimetrový samec carcharodontosauridního dinosaura druhu Acrocanthosaurus atokensis se zastavil při potulkách v okolí vodopádu, aby se podrbal. Zvedá svou obrovskou pravou zadní končetinu, a pomalu táhne dva drápy nahoru a dolů, zaháněje otravný svrbivý pocit. V této pozici je schopen se držet několik desítek vteřin. Levou zadní tlapu mu při tom omývá křišťálově čistá voda stékající rychlým proudem odkudsi z vyšších poloh, snad ze vzdálených hor, na jejichž území náš velký masožravec nikdy nevkročil. Ranní slunko ozařuje nízkou ploutev na acrocanthosaurových zádech, vyztuženou vysokými nervovými trny zádových obratlů. Na zádech měl tento dinosaurus silné svaly, které byly nervovými výstupky podpírány, podobně jako u samců bizonů, kterým se na zádech tvoří výrazný hrb. V ekosystému, který obýval, byl Acrocanthosaurus vrcholovým predátorem. Lovil sauropody, různé ornithopodní dinosaury (možná na jeho jídelníček patřil i Tenontosaurus) a ankylosaury. Fosilie acrocanthosaura se našly v Oklahomě, Texasu, Wyomingu, Jižní Dakotě a Marylandu. Tato scéna se odehrává na území Oklahomy před 112 miliony let.

Příspěvky do rubriky Obrázky týdne budu samozřejmě psát i v následujícím roce! Jsem si vcelku jist, že se mezi nimi objeví i nějaká další díla TheDinosaurManna!
Všechny milovníky přírodovědných dokumentů chci ještě upozornit na nový dokumentární film Davida Attenborougha, speciál cyklu Zvířecí dynastie (Dynasties), který bude mít premiéru dnes večer na BBC One. Nese název Macaque: Monkeys in the Mountains! Ne, že si ho necháte ujít, jinak se do vás bude Blogorgonopsid svými ostrými slovy zahryzávat po celý rok 2023!
Už nyní vám prozradím, že se začátkem nového roku tu můžete očekávat klipy z dalšího, nedávno vydaného dokumentárního pořadu vyprávěného Davidem Attenboroughem. Zároveň však pro vás připravuji i články ze série 6 (vybraných) druhů pojednávající o jedné jistě docela zajímavé dinosauří čeledi! Užijte si konec roku 2022 - roku, na který já osobně budu vždy s radostí vzpomínat - a připravte se na zítřejší ožrání! 

čtvrtek 29. prosince 2022

Závěr roku 2022 s dinosauřími modely

Rok 2022 se rychle blíží ke konci. Než se nadějeme, ty další dva dny uběhnou, a nás bude rázem strašit číslo 2023, kterého se nezbavíme dalších 365 dnů. Říkal jsem si, že bych před skončením tohoto výjimečného a pro mne velmi vydařeného roku mohl do rubriky Mé obrázky přispět novým příspěvkem s fotografiemi svých dinosauřích modelů. Poslední článek tohoto typu jsem totiž publikoval 30. dubna, ale poněvadž vím, že se mezi návštěvníky blogu najdou tací, jež se o modely zvířat dosti zajímají (byť ne vždy o modely těch vyhynulých), myslím si, že je nejvyšší čas se k těmto fotografickým článkům zase vrátit!

V průběhu prosince jsem si našel čas na fotografování tří svých modelů, dvou starých a jednoho v mé sbírce zcela nového. Netrpíte-li zapomětlivostí (pokud ano, vítejte v klubu), jistě si vzpomínáte, že zhruba v polovině prosince zasáhla Česko sněhová kalamita - a většina fotek, které vám nyní prezentuji, byla pořízena právě v oněch dnech. Poslední tři fotografie byly pořízeny již ve vánočním období, kdy byl ovšem sníh ten tam (a asi se ho nedočkáme ani v prvním lednovém týdnu, pro Prahu, Budějovice, Liberec, zkrátka všechna významná města v této státní soudržnosti hlásí teploty od 6 do 14°C). Tolik k informacím o počasí, ve kterém byly tyto fotografie pořízeny... A nyní se na ně pojďme podívat! Nečekejte žádná umělecká díla, ale jsem si jist, že alespoň z jedné či dvou fotek si přece jen pozadí své pracovní plochy uděláte, a možná si jednu pověsíte i na strop nad postel! Vím, jak smýšlíte.

Jako prvního tu mám dracorexe od Collecty, uvedeného na trh v roce 2008. V mé sbírce se nachází již od časů prehistorických. Snad by mi dal darován někdy za zrodu života na naší planetě? Je to tak dávno, že mi to tak přijde! Možná si řeknete, že se tento pruhovaný veleještěr na sníh úplně nehodí, ale podle mě na něm jeho nenápadné zbarvení hezky vyniká.


Sníh je hluboký. Dracorex do něj zabořuje své tlapy. Studí ho. Slunko vytváří podlouhlý stín našeho dvounohého draka. Kam míří? Proč se vydal ze svého úkrytu v jehličnatém lese na toto otevřené prostranství? Co zde hledá?


Zde ještě detail griffinské hlavy tohoto dinosaura.


Co vím, dracorexe vyrobilo ještě Safari - ten model byl na trh uveden v roce 2012, a stejně jako Dracorex od Collecty z roku 2008, i on je stále ve výrobě.

Druhým dinosauřím modelem, který vám ukáži, je Polacanthus, též od Collecty, a též z roku 2008. Do mé sbírky přibyl koncem roku 2013, aneb na přelomu třetihor a čtvrtohor. Nebo to snad bylo ještě v druhohorách? I was probably an entirely different person back then... well of course, your skeleton gets replaced 6 times in your life, so you, whoever you are, were a different person back then too!


Zde je náš Polacanthus vyfotografován zepředu. Skryl jsem se za takový kopec, aby na mě ten pomalý herbivor neviděl, neboť bych nerad skončil napíchnut na jeden z těch úctyhodných kostěnných bodců, jež mu vystupují z těla. Sunul se ke mně, chrochtal u toho... Počkejte, to si asi pletu s tím chlapíkem, který z jakéhosi důvodu zaběhl do křovin za mými zády... Ne, Polacanthus nechrochtal.


A zde mu vidíte do obličeje. Sympaťák, že jo?


Opět je to velice hezký model, a já jsem moc rád, že ho ve své sbírce mám. Pořád je ve výrobě, takže pokud jste na něj dosud nesáhli, zaútočte co nevidět na hračkářství - pořád ho tam můžou mít!

A nyní k těm fotkám z vánočního období, tedy z období nepříliš se počasím lišícího od začátku jara. Představuji vám nejnovější přírůstek v mé rozsáhlé sbírce paleoobratlovčích modelů - kaprosucha od Schleichu, uvedeného na trh v roce 2021. Je opravdu skvostný, a také velmi drahý. You know how much I sacrificed to get it?!


Kaprosuchus od Schleichu má pohyblivou spodní čelist, takže mu klidně mezi zuby můžete narvat svůj prst! Při fotografování jsem to však raději nezkoušel. Tento mahajangasuchid působí docela chladně...


Ano, není to nejostřejší z fotek, a tak si zrovna tuhle asi na strop nad postel nepřipevníte, ale i tak se můžete kaprosuchovi zadívat do jeho oka... Ta zabijáčnost... Ta cholerická nátura... Někoho mi připomíná... No jistě! Ne, se vší upřímností, oči má tento Kaprosuchus nádherně vymodelované!


A to je protentokrát vše! Připomínám, že připadají-li vám obrázky příliš malé, klikněte na ně, a zvětší se - ukáží se vám v původní velikosti!

Příspěvky tohoto typu budu psát i v příštím roce. Nevím, jak často se k nim dostanu, ostatně tento rok jsem tyto modelové články napsal jen dva, a jeden z nich jste právě dočetli... Budu se ale snažit do rubriky Mé obrázky pravidelně přispívat, to mi věřte - a když ne fotografiemi zvířecích modelů, tak fotografiemi skutečných, živých zvířat!

středa 28. prosince 2022

Soutěž Dinosauři 2022

Slibovaná velká soutěž nejen o dinosaurech je tu, ostatně jako vždy na konci roku. Soutěži Dinosauři 2022 předcházely Novoroční soutěž, Soutěž Dinosauři 2011, Soutěž Dinosauři 2012, Soutěž Dinosauři 2013, Soutěž Dinosauři 2014, Soutěž Dinosauři 2015, Soutěž Dinosauři 2016, Soutěž Dinosauři 2017, Soutěž Dinosauři 2018, Soutěž Dinosauři 2019, Soutěž Dinosauři 2020 a Soutěž Dinosauři 2021 (jejich vypsání zde bylo pro autora blogu vskutku nepříjemnou fuškou). Stejně jako ony, i tato velká paleontologická soutěž je sestavena ze 20 otázek, které otestují vaše znalosti života na naší planetě v dávných časech, jakož i váš přehled nových objevů či nově popsaných druhů v uplynulém roce. Zúčastnit se může kterýkoli návštěvník blogu. Podmínkou je uvést v komentáři svou přezdívku či jméno a také e-mail, ze kterého mi seznam odpovědí přijde. Můžete (ale nemusíte) také uvést, který vyhynulý organismus byste si představovali na diplomu (nemusím vám však vyhovět, nenaleznu-li dostačující obrázek). Odpovědi posílejte na e-mail blogorgonopsid@gmail.com do konce února 2023; k vyhodnocení a předání diplomů dojde v březnu. Za každou správně zodpovězenou otázku dostanete jeden bod. Bude-li vaše odpověď špatná, žádný bod se vám nestrhne. Ke dvaceti otázkám jsem připojil ještě otázku bonusovou, na kterou není třeba odpovídat, pokud tak ale učiníte, přidá se vám bod k dobru. Na závěr uvedu, stejně jako v předchozích letech, že si nepřeji, abyste odpovědi na otázky hledali v internetovém nekonečnu. Nejde přece o to, abyste vyhráli, ale abyste se zúčastnili! Získaný počet bodů o ničem nevypovídá, soutěživost je pro nás lidi nepřirozená - vždyť jsme po většinu doby existence našeho druhu vůbec soutěživí nebyli. Důležité je užít si zkrátka trochu zábavy! Přeji hodně štěstí...

1. Kdy začaly a skončily druhohory? 

2. Je pravda, že Rebbachisaurus svým rodovým jménem odkazuje na německou oblast Rehbach?

3. Byl Buriolestes bipedním či kvadrupedním dinosaurem?

4. V jakém věku dosahoval Albertosaurus sarcophagus pohlavní dospělosti?

5. Opravte chyby v následujícím souvětí: Sinornithosaurus millenii byl popsán v roce 2004 Xu Xijinem a jeho kolegy na základě exempláře pocházejícího ze souvrství Tuchengzi v čínské provincii Liao-ning, a žil před 115 miliony let ve spodní křídě stupně berrias.

6. Do jaké skupiny obratlovců (stačí obecně) patřil Cosesaurus? Ve které geologické periodě žil? 

7. Je pravda, že jsou v současné době platné dva druhy rodu Triconodon, a jsou známy na základě fosilií nalezených v Anglii a Francii?

8. Byl Trematosaurus sauropodomorfem z kladu Titanosauria, temnospondylem z podřádu Stereospondyli nebo patřil do skupiny Embolomeri a čeledi Proterogyridae? Vyberte správnou možnost.

9. Kdo formálně popsal ankylosaura, Lawrence Lambe nebo Barnum Brown?

10. Napište, kdy a kde žil Microraptor, čím byl význačný, a uveďte názvy alespoň tří dokumentárních pořadů nebo filmů, v nichž byl vyobrazen.

11. Jak se jmenuje kráter v Mexiku, vzniklý po dopadu asteroidu, jenž byl jednou z hlavních příčin vymírání K-T?

12. Žilo Uintatherium kromě Severní Ameriky i v Eurasii?

13. Byl Viatkogorgon denním či nočním živočichem? Vysvětlete, na základě čeho se to dá předpokládat.

14. Na kterých ostrovech ve Středozemním moři byly nalezeny fosilie trpasličích slonů Palaeoloxodon falconeri a Palaeoloxodon mnaidriensis?

15. Napište, co se nachází na obrázku (stačí rodové jméno):


16. Jak se jmenuje novozélandská "superkachna", která byla popsána v článku vydaném letos v březnu v odborném časopise Taxonomy? Nápověda: v době vydání článku se jednalo už o osmý druh fosilního kachnovitého ze St Bathans.

17. Letos vyšel popisek křídové parazitické vosy z čeledi Spathiopterygidae, jež nese druhové jméno na počest jednoho britského moderátora a producenta přírodovědných filmů. Jak se tento druh vosy jmenuje, a podle koho byl pojmenován?

18. Do které čeledi dinosaurů patřil Meraxes gigas, a v jaké zemi byl exemplář, na základě něhož byl letos popsán, nalezen?

19. Je pravda, že Opisthiamimus gregori byl blízce příbuzný dnešnímu leguánovi zelenému (Iguana iguana)? 

20. Jak se jmenuje dosud nejstarší popsaný africký dinosaurus, o němž vyšel článek v poslední srpnový den tohoto roku ve vědeckém časopise Nature?

Bonusová otázka: Napište rodové jméno každého prehistorického tvora, který se objevil v první epizodě letošního dokumentárního cyklu Prehistorická planeta (Prehistoric Planet).

Doufám, že se vám bude dařit! Budu rád za každého soutěžícího!

úterý 27. prosince 2022

Pravěká zvířata pojmenovaná podle mýtických stvoření: Taniwhasaurus

S projektem "Pravěká zvířata pojmenovaná podle mýtických stvoření" je to na mém blogu složité. Z kdysi každoměsíční součásti seznamu příspěvků na tomto pravěkém webu se stala jen občasná jednohubka, jež však - pevně věřím - dokáže návštěvníky nasytit. Předchozí část, publikovaná ve druhé polovině září, se věnovala pavoukovi rodu Idmonarachne. V této části se zaměřím na slibovaného taniwhasaura!

Jméno: Taniwhasaurus oweni (a další druhy, viz samotný popisek),
Zařazení: Reptilia, Lepidosauromorpha, Lepidosauria, Squamata, Toxicofera, Pythonomorpha, Mosasauroidea, Mosasauridae, Tylosaurinae,
Období: pozdní křída, před asi 86 až 72 miliony let,
Etymologie: pojmenován podle nadpřirozené bytosti z maorské mytologie.
V roce 1874 popsal skotsko-novozélandský geolog a chirurg James Hector, dlouhodobě zaměstnaný na Novém Zélandu po úspěšné Palliserově expedici do Kanady, mořského plaza ze skupiny mosasaurů na základě fosilního exempláře z pozdně kampánského souvrství Conway na Jižním ostrově. Tento exemplář, původem konkrétně z pobřežního srázu Haumuri na jih od osady Oaro, sestával z několika obratlů, lebky a kostí končetin. Hector pro zvíře zvolil název Taniwhasaurus oweni, a popis jeho pozůstatků (spolu s popisem několika dalších fosilních mořských plazů z novozélandského pobřeží) mu vyšel v dnes již dávno ukončeném vědeckém časopisu Transactions and Proceedings of the Royal Society of New Zealand. Kromě toho popsal Hector i dalšího mosasaura, druh Tylosaurus haumuriensis, a to na základě předních úlomků jeho čelistí; výzkum Michaela W. Caldwella v roce 2005 ale dokázal, že tyto pozůstatky patřily vlastně T. oweni. Taniwhasaurus není znám pouze z Nového Zélandu, u prvního popsaného druhu tohoto rodu bychom se však měli zastavit, neboť jméno, které pro tento rod Hector zvolil, odkazuje na bájnou bytost z maorské mytologie. Taniwha je v příbězích Maorů vodním monstrem, nejčastěji se vyskytujícím v mořích s velkými vlnami, ale také v hlubokých řekách či zatopených jeskyních. V některých tradicích představují taniwhy strážce lidí (tzv. kaitiaki), v jiných jsou zase nebezpečnými dravými příšerami. Nejčastěji je tato mytologická bytost zobrazována jako jakýsi velký vodní ještěr, připomínající svým vzhledem gekona nebo hatérii, ne vždy se však na obrazových rekonstrukcích nachází ve vodě. Bývá popisována jako obrovská - velká jako velryba nebo žralok obrovský. Zajímavé je, že slovo "taniwha" vychází z proto-oceánického "tanifa", které v podstatě znamená "žralok" (nespecifikovaného druhu). Vzhled a vlastnosti taniwhy jsou různými maorskými kmeny popisovány odlišně; některé taniwhy mají na zádech výrazný hřeben, jako hatérie, jiné jej postrádají. Podle jedné legendy na sebe jedna z taniwh dokonce vzala podobu chobotnice (maorsky wheke), když strážila dvě kánoe lidí z kmene Ngāti Toa při jejich cestě v předminulém století. Pokud se lidé k taniwhám chovají slušně a s respektem, jsou tyto bytosti většinou dobrácké. Aby se lidé vyvarovali možného útoku, vydají-li se do okolí doupěte taniwhy, darují monstru zelenou větvičku, případně - v období sklizně - sladký brambor nebo kolokázii jedlou (též nazývanou taro). Taniwha má také v maorské tradici za úkol dávat pozor, zda lidé dodržují restrikce tapu - pravidla, jejichž porušení v dobách před příchodem Evropanů mohlo znamenat i zabití provinilce; taniwhy dbaly na to, aby porušení tapu bylo náležitě potrestáno. Samy dokázaly zabíjet; když byla podle jednoho příběhu taniwha jménem Hotu-puku zbavena života a její břicho bylo otevřeno, našla se v něm celá, nestrávená těla mužů, žen i dětí, ale i ukousnuté části těl, žraločí zuby, ornamenty z jadeitu anebo šípy. V jiném příběhu taniwha pojmenovaná Ngārara Huarau sežrala několik vesničanů z maorské osady na Jižním ostrově, a ukradla z ní mladou ženu, se kterou pak žila v jeskyni na mořském pobřeží. Příběhy o taniwhách kradoucích maorské ženy nejsou ojedinělé. Její oběť v tomto konkrétním příběhu však byla nakonec zachráněna, neboť byla při návratu do vesnice Ngārara Huarau zbývajícími vesničany zavražděna. Někteří Maorové, kteří na taniwhy věří, mají za to, že je osobně stráží jejich vlastní taniwha. Byl-li s touto bytostí někdo v kontaktu dostatečně dlouho (například lidé, jež slouží jako médium taniwhy), sám se v ní po smrti promění. Taniwha není pro obyvatele Nového Zélandu neznámým pojmem; toto slovo zaznělo několikrát i v soudních řízeních, z nichž útržky byly promítány v televizi - na tyto bytosti se odvolávalo nemálo souzených. Kromě toho byla taniwha zmíněna i v epizodě hraného americko-japonského seriálu Power Rangers Dino Charge z roku 2015, v níž však byla poněkud nesprávně označena za kryptida, a přirovnána k lochneské příšeře. V první epizodě druhé série novozélandského seriálu Wellington Paranormal, spin-offu úspěšného filmu Co děláme v temnotách (What We Do in the Shadows) režiséra Taiky Waititiho, si zahrály hned dvě taniwhy, a to v první epizodě druhé série. Obě však byly zobrazeny jako dlouhokrcí, plesiosaurům podobní mořští plazi - docela jinak, než na starých rytinách. Taniwhasaurus samozřejmě jako plesiosaur nevypadal vůbec; ze všech současných živočichů jsou mu nejvíce příbuzní a podobní varani. T. oweni dosahoval délky až 7 metrů a hmotnosti 3 tun. Kromě tohoto druhu jsou známy také tři další specie; T. capensis z Jihoafrické republiky, T. antarcticus z Antarktidy a T. mikasaensis z Japonska. Pozůstatky posledního jmenovaného byly původně považovány za fosilie jakéhosi tyrannosauroida, jenž býval před vydáním formálního popisu, označován jako "Yezosaurus". Je otázkou, zda se T. mikasaensis nějak významně lišil od T. oweni, a zda je tedy platným, samostatným druhem. Antarktický druh byl zase dříve znám jako Lakumasaurus antarcticus, než výzkum prokázal, že jde vlastně o "taniwhího ještěra". Jihoafrický T. capensis byl popsán v roce 1912 Robertem Broomem, ale až do roku 2019 byl považován za specii tylosaura. Stejně jako jeho příbuzní, byl i Taniwhasaurus masožravým zvířetem. V porovnání s tylosaurem měl menší čenich; velikost předních částí čelistí poukazuje na to, že lovil menší kořist. Ve vodách pozdějšího Nového Zélandu se tento mosasaur setkával například s plesiosaurem druhu Mauisaurus haasti, který byl též popsán Hectorem v roce 1874. 


Autorem přiloženého obrázku, staženého z Wikimedia Commons, je Jonathan Chen. Fotografie byla pořízena ve Field Museum of Natural History v Chicagu, a nachází se na ní kostra druhu Taniwhasaurus antarcticus. Informace pro tento článek jsem čerpal z webů Prehistoric Wildlife a z anglické Wikipedie. Jakékoliv chyby jsou mé vlastní, a budu rád, když mne na ně čtenáři upozorní. Příští část "Pravěkých zvířat pojmenovaných podle mýtických stvoření" věnuji apsaravisovi!

pondělí 26. prosince 2022

Dobré zprávy pro manty druhu Mobula alfredi v souostroví Raja Ampat

Paryby na tom nejsou zrovna nejlépe. Od roku 1970 počty oceánských žraloků a rejnoků kvůli rybolovu poklesly o 71 %, jak ukázala studie provedená Nathanem Pacoureaeuem a jeho kolegy, jejíž výsledky byly v lednu 2021 publikovány ve vědeckém časopise Nature. V médiích je však více pozornosti věnováno ochraně žraloků, kteří celá desetiletí platili za nezaslouženou démonizaci Spielbergovým trhákem Čelisti (Jaws). Poněkud méně pozornosti je médii a širší veřejností věnováno ohrožení a ochraně rejnoků. Ač mnoho lidí je obeznámeno s tím, že manta obrovská (Mobula birostris) je ohroženým druhem, na kterém se podepsal jak rybolov, tak znečištění plastem (zvláště pak mikroplasty, které manty přímým či nepřímým způsobem konzumují), jen málokdo ví, že takový rejnok maltský (Leucoraja melitensis) je kriticky ohrožený, stejně jako narcina floridská (Narcine bancroftii) nebo rejnok hladký (Dipturus batis) z Atlantského oceánu a Středozemního moře. Již zmíněný nadměrný rybolov a znečištění moří se podepisují na stavech těchto a mnoha dalších druhů rejnoků; vždyť na seznamu zranitelných, ohrožených či kriticky ohrožených zástupců tohoto nadřádu se nachází 106 druhů! A do kategorie zranitelných taxonů patří i manta druhu Mobula alfredi (nemá český ekvivalent), která je široce rozšířena v tropickém a subtropickém Indopacifiku, od Havajských ostrovů přes pobřeží Austrálie a ostrov Komodo až po břehy Mozambiku. Tito dlouhověcí živočichové (výzkum dokázal, že ve volné přírodě se dožívají alespoň padesáti let) se potýkají s celou řadou problémů. Podle posledního posouzení Červeného seznamu IUCN, provedeného v roce 2018, jejich počty klesají, zvláště kvůli lovu. Stejně jako mnoho jiných rejnoků, i tento druh manty je loven hlavně pro žábrové pláty, jež jsou - rozemlety na prášek - používány v tradiční čínské medicíně, byť u nich vědecký výzkum žádný pozitivní dopad na lidské zdraví nedokázal. Lov mant druhu M. alfredi není těžký, jsou to totiž pomalí plavci, a často se shromažďují ve větších počtech, tudíž jich lovci mohou v krátkém časovém období zabít více. Ačkoliv se těmto nádherným zvířatům s až pětapůlmetrovým tělem z globálního hlediska příliš nedaří, podle studie, jejíž výsledky byly publikovány minulý měsíc, jsou na tom poměrně dobře v jedné vskutku speciální části světa - ve vodách kouzelného indonéského souostroví Raja Ampat.

Manta druhu Mobula alfredi. Obrázek z webu Tag my Fish

15. listopadu 2022 byl ve vědeckém časopise Frontiers of Marine Science publikován článek doktoranda Edy Setyawana z Univerzity v Aucklandu a jeho kolegů, kteří provedli dosud poslední sečtení rejnoků M. alfredi v souostroví Raja Ampat na základě fotografických materiálů a modifikovaného modelu POPAN (tj. model používaný v mark-recapture analýzách). Fotografie mant byly pořízeny v oblasti od Dampierovy úžiny, oddělující ostrovy Waigeo a Batanta, po chráněnou oblast Southeast Misool u ostrova Misool (dříve Mysol), a to v období mezi lety 2009 a 2019. Tým pomocí fotografií celkově identifikoval 1041 jednotlivých příslušníků tohoto druhu. Počet mant M. alfredi za uplynulé desetiletí v Dampierově úžině strmě rostl; na základě fotografií pořízených v roce 2009 jich bylo identifikováno 226, kdežto z fotografií pořízených o deset let později 317. V oblasti Southeast Misool jich na začátku období bylo 210, ovšem v roce 2019 se jejich počet rovnal 511. Tým ve své práci zdůrazňuje, že za vzrůst počtu těchto paryb mohou především efektivní ochranná opatření, která začala v Indonésii platit v posledních patnácti letech - například pokusy o redukci vedlejších úlovků (tzv. bycatch), regulace turismu, silnější ochranářská opatření v souostroví Raja Ampat, ale také prohlášení mant za státem chráněná zvířata. Všechna tamní stanoviště, kde se shromažďují nedospělé manty tohoto konkrétního druhu, se nacházejí v chráněných mořských územích, kde je rybolov regulován. Ochrana těchto míst je zvláště důležitá; mladé manty M. alfredi totiž tráví v mořských školkách prvních 28 měsíců svých životů - a během této doby jsou zvláště zranitelné. Souostroví Raja Ampat je částečně chráněno od roku 2007, a v roce 2012 bylo území prohlášeno první přírodní rezervací pro žraloky a rejnoky v celé Indonésii. Od té doby očividně počet mant ve vodách Raja Ampat významně vzrostl. Je to velmi dobrá zpráva. Z ochrany tohoto území samozřejmě netěží jen manty, ale také celá řada jiných mořských organismů, včetně korálů vytvářejících na život bohaté útesy, u mant M. alfredi oblíbené. I výše zmíněné manty obrovské, které jsou na tom počtově z globálního hlediska hůře, než M. alfredi, se mají v souostroví Raja Ampat vcelku dobře. 

Manta druhu Mobula alfredi, běžně dorůstající 3 či 3,5 metru (výjimečně však až 5,5 metru), ve společnosti potápěče z docela jiné třídy obratlovců. Fotografie z webu Fischlexikon

Výtečné zprávy, jež dokazují, že tato zvířata a místa, na nichž žijí, stále můžeme zachránit! Mobula alfredi je druhem, o kterém se v poslední době mluví jako o nadějném příkladu účinné ochrany rejnoků. Ne se všemi druhy to však vypadá tak dobře. Boj za rejnoky ani náhodou není u konce.

Zdroje informací pro tento článek:
Reef Manta Ray (IUCN Red List)

Byť Setyawanův článek vyšel už před více než měsícem, je to i tak pěkný vánoční dárek, co myslíte?

neděle 25. prosince 2022

Dinosauři z Jihoafrické republiky: Aardonyx

Užíváme si vánočních svátků, nejkrásnějšího období v roce, scházíme se s přáteli a rodinnými příslušníky, hovoříme s nimi o všem možném, ale to neznamená, že bychom nemohli také číst o dávných obyvatelích naší planety. Takže pokud jste po snězení cukroví, potěšení z včerejších dárků a klábosení připraveni být opět zaujati některým z těch tvorů, kteří se už nikdy nevrátí, mám zde pro vás článek o aardonyxovi v rámci série Dinosauři z Jihoafrické republiky! Její poslední část jsem napsal před dvěma měsíci, 24. října - věnovala se lycorhinovi - takže je v této kouzelné době více než na místě se k projektu o jihoafrických dinosaurech zase vrátit!

Druh: Aardonyx celestae,
Autor popisu: Adam M. Yates a jeho kolegové,
Naleziště: Elliot Formation, Svobodný stát,
Období: raná jura, před 195 miliony let.
V listopadu 2009 byl v online verzi vědeckého časopisu Proceedings of the Royal Society B vydán popis sauropodomorfního dinosaura z kladu Anchisauria, jehož autory byli Adam Yates, Matthew F. Bonnan, Johann Neveling, Anusuya Chinsamy a Marc G. Blackbeard. Byl popsán na základě rostrální poloviny levé části horní čelisti, která dostala označení BP/1/6254 a zvětralé zadní části levé horní čelisti, jež byla označena BP/1/6505 (autoři popisu ve svém článku zmínili, že druhý pozůstatek, nalezený asi metr od holotypu, patřil pravděpodobně ze stejnému zvířeti), ale i dalších kosterních ostatků. Tento fosilní materiál, pocházející z lomu Marc's Quarry na farmě Spion Kop 932 v distriktu Senekal, vypreparovala Celeste Yates, na jejíž počest byl dinosaurus pojmenován Aardonyx celestae. Jeho rodové jméno znamená v překladu "zemní dráp" (slovo aard pochází z afrikánštiny, a znamená doslova zem, anglicky earth). Kromě pozůstatků horní čelisti, jež byly tedy typovým materiálem, došlo i k nálezům dalších kostí, patřících dvěma nedospělým zvířatům; celkově tedy materiál, na základě něhož byl Aardonyx popsán, sestává i z dalších lebečních kostí, obratlů, žeber, gastrálií (tj. dermálních kostí na břišní straně těle), obratlových oblouků (anglicky chevrons), kostí pánve a předních a zadních končetin, včetně prstových kůstek. Jinými slovy, kostry obou zvířat byly takřka úplné. O mládí těchto zvířat svědčí stavba jejich kostí (kupříkladu kalcifikovaná chrupavka na kloubním konci lopatky); v době smrti ani jedno z nich nebylo starší, než 10 let. Zemřela zřejmě při náhlé záplavě. Aardonyx byl býložravým dinosaurem, ale na rozdíl od mnoha svých příbuzných neměl příliš masité tváře; mohl tedy ukousnout větší sousto. S touto adaptací se setkáváme i u pozdějších sauropodů (vlastně téměř u všech zástupců skupiny Sauropoda). Jinak jde o zajímavého sauropodomorfa i z hlediska toho, že reprezentuje jakousi vývojovou fázi (je-li to správné označení) mezi dvounohými a čtyřnohými zástupci tohoto dinosauřího kladu. O bipeditě aardonyxe svědčí stavba jeho předních končetin, zvláště pak kostí vřetenní a loketní. Je také dobré poznamenat, že jeho pažní kost dosahovala dvaasedmdesátiprocentní velikosti kosti stehenní. Stejně tak aardonyxovu bipedalitu dokazuje stavba jeho zadních končetin. Je dobré nicméně podotknout, že některé znaky předních i zadních končetin svědčí o habituální čili konstantní kvadrupedalitě, tedy chůzi po čtyřech. Toto zvíře tedy vykazovalo znaky čtyřnohé chůze, která se později projevila u sauropodů. Aardonyx byl zřejmě schopen obou způsobů pohybu - jak po dvou, tak po čtyřech. Pravděpodobně kráčel pomalu, nebyl to žádný rychlík; v porovnání s ostatními bazálními sauropodomorfy měl dosti robustní 1. kost nártní (os metatarsale I). Co se celkové velikosti týče, mladí aardonyxové, na základě nichž byl rod popsán, dosahovali délky asi 6 metrů, ovšem v dospělosti byl tento dinosaurus zřejmě až deset metrů dlouhý. Před asi 195 miliony roky se na území dnešní JAR Aardonyx setkával například s lesothosaurem, dracovenatorem či litargosuchem.


Obrázek přiložený k mému textu je z Dinosaur Wiki. Informace pro napsání tohoto stručného popisku jsem čerpal jak z formálního popisu druhu A. celestae zpracovaného Adamem Yatesem a jeho kolegy, tak z anglické Wikipedie a webů Prehistoric Wildlife a Přírodopisného muzea v Londýně. Série o jihoafrických dinosaurech bude pokračovat!

sobota 24. prosince 2022

Šťastné a veselé Vánoce 2022!


Rok zase uběhl jako voda, a dočkali jsme se dalšího Štědrého dne! Všem pravidelným i náhodným návštěvníkům svého blogu přeji krásné a pohodové Vánoce! Přeji vám též hodně zdraví, a hlavně, abyste se doma spolu všichni sešli! Doufám, že se pro každého z vás dnes večer najde pod vánočním stromečkem alespoň jeden dárek, který vám vykouzlí na tváři úsměv. Nezapomeňte však, že máte-li se o Vánocích dobře, spousta jiných lidí se dobře nemá, kvůli energetické krizi či z ekonomických důvodů. Na vině je systém, ve kterém žijeme - systém, který činí sociálně nerozvinuté a nesoucitné bohatými na úkor nás, obyčejných lidí. Ani dnes, ani jindy nevypusťme z hlavy ideály společnosti, v níž se bude mít dobře každý - rovné společnosti. Šťastné a veselé Vánoce 2022!!!

Na blog budu samozřejmě přispívat i po Vánocích, a jako vždy, mám již toho pro vás do nového roku připraveného spoustu. S koncem prosince sestavím velkou Soutěž Dinosauři 2022, která otestuje vaše znalosti prehistorického světa, jakož i letošních paleontologických (zvláště tedy paleozoologických) objevů. V příštím roce hodlám psát více článků o životním prostředí, o ochraně přírody, a budu více kriticky nahlížet na různorodé problémy, se kterými se kvůli našemu nefunkčnímu systému potýkáme. Kromě psaní popisků dinosaurů, současných hadů a fosilních rostlin se chci více a zevrubněji věnovat současným problémům, před nimiž si nemůžeme dovolit utíkat. Dále budu pokračovat i v psaní projektů Pravěcí netopýři, Dinosauři z Jihoafrické republiky, Šupinatí z Jihoafrické republiky a Pravěká zvířata pojmenovaná podle mýtických stvoření, a rozhodně neskončí ani můj měsíčník o nových přírodopisných pořadech! Čeká vás další příběh, nové várky 6 druhů i návrat oblíbeného kvízu. Pevně věřím, že sem stále budete chodit rádi! Ještě jednou vám přeji vydařené, překrásné Vánoce!

HAAS

pátek 23. prosince 2022

Správce dinosauřího parku - Vánoce v háji

Vánoce jsou za dveřmi, a tak je čas dát na jeden pátek sbohem Obrázkům týdne, a vrátit se na Tedův ostrov v Tichém oceánu za naším přítelem Danem Jamesonem! Již v polovině září jsem vám slíbil, že se letos dočkáme ještě jednoho Danova zápisku, a ten bude na tomto skromném blogu uveden 23. prosince. Dívám se nyní na své chytré hodinky, a vidím, že 23. prosince skutečně je - je tedy nejvyšší čas publikovat tento silně zeditovaný vánoční speciál. Mohu vám prozradit, že Dan chtěl, aby se jmenoval trochu jinak. Naštěstí jsem při překladu zahrubkovaného anglického textu, který mi dnes v poledne poslal, nalezl slušnější slovíčko, a to tedy synonymum pro "les", kterým jsem to původní nahradil. A nyní to již nebudu protahovat. Jak se Dan v současné době má? Jak to před Vánoci v Dinosauřím parku vypadá?

Vánoce v háji

Do háje už se vším! Celý podzim se mi kolegové pošklebují do obličeje, ze zábavy po sobě a po mě hází dinosauří trus, v jídelně se štosuje nádobí nemyté čtyři měsíce, zvířata utíkají ze svých výběhů, žerou pracovníky, řve se tu, vříská se tu, máme další dluhy, máme obrovské problémy, ekonomické i bezpečnostní, někdo na nás podal žalobu, protože si nepřál, aby se mu partner vrátil z ostrova s rozkousanou hlavou, prostě je to hrůza, a ke všemu jsou tu teď ty Vánoce, ty svátky nekonečného hihňání u neonových světýlek a nechutného olizování červenobílých lízátek tvarovaných jako stařecká hůl, a všechno to svítí a září a zpívá se a všechno se to chichotá, a mě z toho nejdřív brzo klepne pepka! Nebo, když budu upřímný, už mi pepla. Má bedna je teď dutým výronem deprimovaného nádoru! Vidíte? Vidíte, co to se mnou dělá? Co mě to nutí psát? Od začátku listopadu beru růžové kulaté pilulky s průměrem jednoho centimetru, které zahánějí mé strašlivé smutky a vzteky, a poskytují tak ochranu mým nevlídným spolupracovníkům, jež by jinak skončili roztrháni na cucky v zapáchajícím kompostu. Ano, tak daleko bych byl schopný zajít, kdybych ty prášky na hlavu nebral. Není to se mnou dobré. Probouzím se uprostřed noci a brečím, aniž bych věděl, proč, a už si ani záchod neuklízím! Nikdo nechce do mého skromného příbytku vkročit, protože to tu prý nevoní. Aspoň tak to řekl Ivan, ten Čech, jediný člověk, který se mnou ještě občas hovoří. Pozval jsem ho takhle jednou na nealkoholické, a on se vysmrkal do papírového kapesníčku, který jsem mu podal (přiznal se mi, že už nesmrkal tři měsíce), pak začal nahlas čuchat, řekl, že mu v mém domě něco smrdí, a upaloval pryč. Nikdy se nevrátil... Ehm... Proč to tady u všech macraucheniích kopyt píšu? Vánoce jsou tu, a park se zase může zbláznit. Stejně, jako se může zbláznit při, před a po Halloweenu nebo při, před a po Velikonocích. Pchech! Tyhle svátky... Ten, kdo je vymyslel, teda nějací ti skotačící Evropánci oslavující nekonečný konzum a klanění se mrakům a sluncím a měsícům a já nevím čemu, určitě myslel na mě, když dal ten koncept dohromady, protože mě chtěl zničit! Vím to! Je to tak! V centru parku byla znovu postavena socha Santy Clause. Zvedli jsme ji v pondělí. Ten kamenný blok, na kterém stojí, je těžký jako Diplodocus. Bylo třeba sil třiceti lidí, aby se za hysterického řevu taháním za lana ten div zvedl. Protože už nejsem správce, nemohl jsem jen tak přihlížet, a tahal jsem taky. Praskl mi přitom pravý biceps, levý triceps a prostřední triceratops. Ne, dělám si legraci. Bicepsy, tricepsy a triceratopsové mi naštěstí nepraskali, ale krmič Joe, takový nezvladatelný rošťák, kterého Kory přijala na začátku prosince, při tom tahání spadl na čelo, a poranil si ho o ostrý kámen. Protože Joea nemám rád - hrozně se chlubí, jak je pořád šťastný, a že ho práce v Dinosauřím parku baví, což mu závidím, poněvadž mě už po těch letech nebaví, i proto, že už nejsem správcem, ale jen obyčejným zaměstnancem s žalostným platem - vstal jsem, a ukazoval jsem na něj prstem, zatímco jsem zpíval: "Joe si čelo poranil! Vánoce si osladil! Kdo krev mu bude utírat? Na štědrý večírek? Hlava praskne Joeovi... a chechechecheche!" Nebo tak nějak... Ostatní na mě bučeli, ukazovali palcem na zem, jako římský císař rozhodující o osudu gladiátora poraženého v souboji, a házeli na mě banánové slupky. Vysmál jsem se jim, že na žádné z těch slupek nikdy neuklouznu, a za poslechu Baby Shot Me Down jsem se ráčil vrátit zpátky do svého příbytku. Pondělí se ještě dalo. To má bedna ze všech těch zážitků tolik nebolela. Ale v úterý se můj život vrátil do stavu mizérie. Během večera a rána totiž sochu Santy Clause svým guánem zanesli pterosauři, kteří nad Tedovým ostrovem volně poletují. Velkou červenou postavu s čepicí na hlavě a sněhově bílým plastovým plnovousem asi za svůj záchod považovat nebudete, ale tihle střelení kožokřídláci to nemají v hlavách v pořádku, a tak na ni kálí o sto šest. Ráno toho dne jsem potkal Kory v jídelně, a hned si ke mně sedla. Znuděně mě sledovala, jak jsem za hlasitých hlasových výlevů vidličkou vytahoval rozkousaný kus chleba, který mi z nějakého mě neznámého důvodu vyletěl z pusy do megavelké sklenice plné limonády. Když už byl skoro venku, utrhl se z něj malý kousíček, který se dál držel vidličky, a zbytek zase spadl na dno. Nepopsatelně frustrován, rozbrečel jsem se, protože mi bylo jasné, že budu muset limonádu s kouskem chleba celou vypít, abych ten kousek chleba dostal zpátky do svého těla, kde měl původně skončit. Jakmile jsem byl hotový a otřepal jsem se, načež mi zabublalo v břiše tak nahlas, že se ode mně všichni raději vzdálili na dvacet tisíc kroků, Kory mi vysvětlila, co po mě toho dne chtěla. Otráveně jsem popadl žebřík, opřený o stěnu za jídelnou, a opřel jsem ho o sochu Santy. Vylezl jsem nahoru, a pak jsem si uvědomil, že jsem si nevzal nic, čím bych to čerstvé guáno ze Santy seškrabal. Slezl jsem dolů, ve skladu náčiní jsem vyhrabal škrabku, vylezl jsem zase nahoru, a seškrábl jsem první pterosauří bobek. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem s sebou neměl nic, do čeho bych ten žlutobílý zázrak uložil. Ale to přece nevadilo! Tak jsem s ním flákl o zem. Problém byl ale v tom, že zrovna pod žebříkem procházel Oliver. Přišel totiž sochu Santy obdivovat. Seškrábnuté pterosauří guáno skončilo v jeho bujných vlasech. Měli byste vidět, jak si do nich okamžitě zajel svými dlouhými, tenkými prsty, a guáno si v nich v šoku ještě rozplizl! Nadával mi do bezobratlých strunatců a bezocasých ocasatců (a dokonce si myslím, že mě nazval i peříčkem z okolí kloaky velociraptora), a vylezl za mnou nahoru po žebříku. Řval jsem strachy, protože byl rozohněný, a bylo na něm vidět, že se mi bude chtít pomstít jakýmkoliv možným způsobem. Sedl jsem tedy na Santovu plastovou čapku, a žebřík jsem skopl. Oliver spadl z výšky na záda, pořád řval, ale ležel na místě, a nemohl se hýbat. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, jakého strašného zločinu jsem se dopustil. Našemu vrchnímu přírodovědci se totiž mou vinou dostalo bolestivého zranění, které mu mělo Vánoce zcela pokazit. Zatímco jsem brečel z lítosti vůči tomu guánovlasatci, ostatní pracovníci parku, shromáždění kolem sochy, na mě nadávali, a házeli další banánové slupky. Ani tentokrát jsem ale po žádné neuklouzl. Aspoň to. Oliver byl odvezen na veterinu, kde mu veterinářka Catherine prohlédla páteř, trochu ho po ní poplácala, a pak ho pustila domů. Neměla na něj moc čas, protože jí Tim na veterinu přivedl škytajícího Dromiceiomima, a to byl případ vážnější, než ten Oliverův. Oliver normálně chodí, ale stačil mě do dneška - počítal-li jsem přesně - dvěstětřiapadesátkrát proklít. Práci na Santově soše jsem dokončil v úterý odpoledne - a tehdy už jsem si vzal s sebou kbelík na guáno. Další trable přišly ve středu. Kory totiž chtěla, aby v první zimní den před hlavní budovou povstal vánoční stromeček. Vzhledem k tomu, že má park dluhy, fakt nechápu, jak na něj sehnala peníze. Obrovská brokolice... Tedy, borovice, promiňte... Ta moje palice... Anebo je to smrk? No, to je jedno... Prostě obrovský strom dovezený odněkud z boreálního lesa v arktické Kanadě, kompletní i s hnízdečkem nějakého arktického pěvce! Hrůza! Tenhle zachytávač oxidu uhličitého měří na výšku dvanáct metrů a váží asi tolik, co všichni dinosauři na našem ostrově dohromady! Dobře, možná přeháním, ale určitě váží tolik, jako Giganotosaurus a Datousaurus a Wuerho a Irritator a Triceratops a Dracopelta a možná i Siamotyrannus dohromady! Nebo ne? No, to je jedno... Taky jsme ho museli zvednout, a protože momentálně nemáme šťávu pro helikoptéru, museli jsme ho zvednout ručně, jako sochu Santy! Jo, to byla zas fuška... Řval jsem, když jsem tahal lanem, občas mě někdo kopl, abych neřval, ale já řval ještě víc, abych si dodal síly, a nakonec jsme ten strom opravdu zvedli! Pak jsem na něj hbitě, jako opice, vylezl, a začal jsem mu na větve připevňovat baňky a tři roky staré perníčky. Ostatní pracovali na žebřících, a já brzy litoval, že jsem si taky jeden nevzal. Z vrcholku vánočního stromku jsem totiž sletěl přímo na zadek na jeho nejnižší větev. Tam nahoře se zase objevil pterosaurus - tentokrát to byl Pterodactylus uniklý z voliéry. Ten malý ďáblík se mnou sdílel svůj rybí dech přímo před mým obličejem! Yeah! Ještě štěstí, že ta nejnižší větev můj pád zmírnila, jinak bych si na zemi rozplácl půlky. Bohužel ale vlivem mého dopadu z větve sletěly všechny ozdoby, a vysypaly se Oliverovi na hlavu. Šílel. Nebudu psát, čím mě nazval, ale bylo to hrozně sprosté (dokonce si myslím, že mě nazval i šupinou z okolí kloaky abrictosaura). Vyprovokoval mě tím, tak jsem po kmeni slezl dolů, a bránil jsem se, že nám unikl Pterodactylus a že mi dýchl do obličeje, a kvůli tomu že jsem sletěl ze špičky stromu, a on na mě řval, že ho to nezajímá, a že jsem popleta, bošuk a borová šištice, a já na to reagoval slovy, že jeho hlava je pterosauří guáno - což byla v ten den ještě pořád pravda - načež mě chytl pod krkem, a propleskl mě, a já zase propleskl jeho, a byla z toho najednou mela, a všichni fandili Oliverovi, ale já vyhrál, protože jsem ho pěstí udeřil do jeho nalomené páteře, a on zůstal ležet na zemi a křičel bolestí, a já se smál, odcházel jsem z bitevního pole, otíral jsem si ručičky, a pak jsem uklouzl na banánové slupce, a bum a bác, najednou jsem měl otevřené čelo. Ošetřovatel Joe ke mně přiskočil, ukazoval na mě prstem, a zpíval: "Kdo Vánoce má v háji? Kdo bude krvácet? Kdo bude se v bolesti doma s pivem potácet? Komu praskne lebka, a mozek roztaje? Kdo o Vánocích těchto, vyletí ze stáje?" V tu chvíli jsem věděl, že letošní Vánoce jsou opravdu v háji. Krev ze mě tekla, jak z podříznutého býka.

Skončili jsme letos v předvánoční době špatně, já i Oliver. Záda ho kvůli mému účinnému zásahu bolí ještě víc, než v úterý. A já mám zase kolem hlavy obvaz, který představuje jedinou bariéru mezi nepříliš dobře zašitou ranou v mém čele a okolním světem plným bacilů. Pamatujte si, děti, nikomu se nikdy nemstěte, nebo se to vymstí vám! Kdyby se mi totiž Oliver v úterý nechtěl za to pterosauří guáno ve vlasech pomstít, nikdy by k těmto hrozným věcem nedošlo, a mě by čelo nekrvácelo! Kory náš letošní vánoční spor řešila rázně. Jako správkyně parku nám legální cestou zakázala navštívit jeden druhého, abychom si ještě vzájemně nepřihoršili. Dobře mu tak, pacholkovi Marshovi! Neměl mě nikdy otravovat! Teď má zakázáno navštívit mě s nějakým svým pitomým dárečkem, který by se ukázal být akorát omeletou připevněnou k hnijící končetině raptora z Isle of Die. Už nikdy mě neobalamutí, nikdy mi do obličeje nehodí zkažené gekoní vajíčko nabarvené nafialovo, nikdy mi nezapálí prst chladným plamenem, nikdy mě nerozbrečí některým ze svých nepřiměřeně sadistických vtípků! To ale neznamená, že mi letos o Vánocích nedají pokoj další protivové z parku. Třeba Tim, Oliverova pravá ruka. Fakt někdy přemýšlím, jestli Tim není Oliverův nádor, který mu vyrostl někde na zádi, doktoři ho odřízli, ale v něm zůstal život, a teď se pachtí po téhle planetě a způsobuje potíže každému, komu Oliver potíže způsobit nedokáže. Včera jsem dostal za úkol nakrmit naše Thrinaxodony, tak jsem nadšeně vkročil do jejich výběhu, strhl jsem si kalhoty, košili, ponožky i spodky, zkrátka v bezměrné radosti jsem se tam stripnul, protože jsem cítil volnost a osvobození od Olivera, a najednou tam z keře vykoukne Tim, v jedné ruce flák masa, ve druhé fotoaparát, a vidím, kam objektiv zaměřuje! Okamžitě jsem se zakrýval fláky masa, jež jsem do výběhu přinesl já, ale strašně studily, a nedokázal jsem je mít ke kůži připláclé dlouho. Nahý jsem odtamtud vyběhl ven, a omylem jsem vrazil do Catherine, která se zrovna vracela ze směny na veterině, a po nárazu jsme oba spadli na zem. Catherine pištěla, a zavolala na mě Jakea a Ivana, aby mě odvedli pryč. Nazvala mě obnaženým krocanem a lehce uchýleným opičákem, a ještě po mně hodila ten flák masa, kterým jsem se předtím snažil zakrýt. Přímý zásah do hlavy, obvaz sletěl, a z čela se mi zase spustila krev. Do háje! Večer jsem v hlavní budově vysvětloval Kory, že to celé bylo nedorozumění, že jsem nikoho flashnout nechtěl, natožpak ve své nahotě napadnout, a prosil jsem ji se slzami očích, aby mě za to nepotrestala. Kory se usmívala, a když jsem si vybrečel oči, a v očních důlcích mi už zbývaly jen nepatrné pozůstatky mých optických orgánů, pokývala hlavou, a řekla, že to s Catherine a Timem vyřeší. Taky mi řekla, že ji Tim velmi zklamal, protože měl původně Thrinaxodony krmit opravdu on, jenže na poslední chvíli jí vysílačkou zavolal, že je nemocný, a že bych je měl nakrmit já. Takže to celé byl jeho nápad! Darebák jeden! Problém je, že na fotky, které Tim nadělal, už Kory sáhnout nemůže. Vsadím se, že právě teď si je Tim s Oliverem ve své sluji prohlížejí, a hihňají se u toho. Jsem tak ztrapněn, ani se to slovy nedá popsat. Představte si, že má někdo vaše fotky, jak jste se svlíkali, s Thrinaxodony čmuchajícími u vašich nohou! Proč se mi pořád dějí takové nespravedlnosti?! Dnes ráno mě z toho strašně bolela šiška, tak jsem si vzal místo jedné centimetrové pilulky rovnou dvě centimetrové pilulky, a zapil jsem je hořkým vánočním čajem, který v mé kuchyňce skvěl/hnil nějakých osm let (lístečky už byly seschlé, ale já si ho přesto uvařil, a pak jsem toho dost litoval, protože jsem dnes ráno víc prskal, než pil). Pak jsem dal sbohem Dinovi, který se válel ve vánočně zbarveném pelíšku (na dekách samé ksichty Santy Clause), a vyšel jsem ze svého skromného příbytku ven. Dnes mělo být mým úkolem nakrmit Lagosuchy. Zhostil jsem se toho úkolu s nově nabytou vášní. Pokusil jsem se přidat se k ostatním pracovníkům, jež si pobrukovali vánoční písničky, a tak jsem začal řvát na celé kolo: "Ó, jehličko, ó jehličko, jak zelená jsi dneska!" Lidé v uličce se pohihňávali, ale mě to neodrazovalo. "Vánoce, Halloween... jaký hrozný čas? Santa Claus maličký, a strašný nečas!" Po dvaceti minutách výtečného zpěvu, jenž rozzářil vánočně naladěná srdce mých kolegů, jsem tiše jako puch vnikl do výběhu Lagosuchů, a začal jsem jim házet pečlivě nakrájené kousky skopového. Užíval jsem si to. Házel jsem jim maso, oni ho požírali, bylo to zkrátka jako za starých časů. Bedna mě nebolela. Zpíval jsem vánoční písně, a Lagosuchové při nich tančili. A pak najednou na mém rameni přistála ruka v červené rukavici, a já uslyšel hluboké "Ho, ho, ho!" Vykřikl jsem nadšeně: "Santa! Santa existuje!" Otočil jsem se, a políbil jsem ho! Trošku jsem mu přitom zkousl rty, aby pocítil tu ohromnou vášeň, kterou jsem z mě neznámého důvodu náhle k Vánocům pocítil. Pak jsem se rozbrečel, protože jsem si uvědomil, že to byl Oliver. Vyplakával jsem si oči, on se smál, jezdil jazykem po svých rtech, čerstvě políbených, a vytahoval ze svého vánočního kabátku fotografii mé nahé maličkosti. Takové zklamání! Neříkám, že jsem doufal, že se ve výběhu Lagosuchů se Santou setkám. Ale... když Oliver měl zakázáno zajít ke mě domů, rozhodl se udělat si ze mě srandu jinde, ve zvířecím výběhu, a tím... tím mi prostě způsobil strašlivou depresi! Dopisuji tento vánoční zápisek, a opírám své zraněné čelo i jiné části své pomalu se rozbolívající šišky o chladnou sklenici tvrdého alkoholu. Už vím, co budu letos o Vánocích dělat! Všechno je v háji... Vánoce jsou v háji! Já jsem v háji, moje kebule je v háji! Asi letos na štědrý večer poprvé zamířím do Giganotosauřích čelistí. Ještě jsem tam nebyl, ale začínám mít pocit, že by se mi tam mohlo docela líbit...

Danův vzkaz: Nebojte se, mí obrovití fanoušci, nehodlám skoncovat se svým životem, zvlášť ne teď o Vánocích, ale moje cibule už toho má dost! Potřebuju jít na vyšetření... Nikdo z vás nikdy nepochopí, jaké to je, žít v Dinosauřím parku! Všechen ten chaos, ten stres! Ani o Vánocích jim neuniknete! A když vás nestresují dinosauři, tak vás stresují ti darební spolupracovníci... omyly přírody, jako Oliver! Ještě, že Charles s námi letos o Vánocích není... že je doma... dobře mu tak, sičákovi, aspoň tu neotravuje! Začínám být mimo, mí obdivovatelné. Ale jak jsem psal, neskoncuju se životem, ne letos o Vánocích! Pořád musím zjistit, kdo se v září pokusil otrávit Wuerho! A zjistím to! Zjistím to, a informuji vás o tom! Budete to vědět! Neb vědění je síla! Veselé Vánoce.
Vypadá to, že se Dan na tento blog zase někdy vrátí. Doufám, že mu za to nebudu muset platit velké peníze... Od správce Dinosauřího parku, který už rok není správcem Dinosauřího parku, jste tedy dostali vánoční přání, byť ve dvou slovech. Ode mně však poměrně větší vánoční přání můžete očekávat zítra!

čtvrtek 22. prosince 2022

Conchoraptor

Conchoraptor ("zloděj ulit") byl rod teropodního dinosaura z čeledi Oviraptoridae a podčeledi Heyuanninae, jehož jediný známý druh, C. gracilis, žil ve svrchní křídě před asi 70 miliony let na území dnešního Mongolska. Jeho fosilní pozůstatky pocházejí z geologických souvrství Barun Goyot a Nemegt v mongolské poušti Gobi. K objevu prvních fosilií tohoto dinosaura - konkrétně neúplné kostry s lebkou - došlo v roce 1971 právě v souvrství Barun Goyot, kde je nalezli členové polsko-mongolské paleontologické expedice (poslední ze série tehdejších expedic polských a mongolských paleontologů, jež proběhly v osmiletém období od roku 1963). Původně se odborníci domnívali, že výpravou nalezené pozůstatky patřily oviraptorovi, kterému na lebce chyběl výrazný hřebínek, typický pro zástupce onoho rodu, jednoduše proto, že to mělo být ještě mladé, pohlavně nedospělé zvíře. Výzkum několika dalších koster však nakonec prokázal, že tento oviraptorid bez hřebínku byl vlastně docela jiným rodem, a Rinčengín Barsbold ho nakonec roku 1986 v článku, jenž publikoval vědecký časopis Herpetologische Untersuchungen in der Mongolischen Volksrepublik, popsal pod názvem Conchoraptor. Jedním z důvodů, proč Barsbold rozpoznal odlišnost mezi oviraptorem a conchoraptorem, byla stavba předních končetin tohoto zvířete; vývojově byly mezi Barsboldem roku 1981 popsanou heyuannií a již několikrát zmíněným oviraptorem. S heyuannií patří Conchoraptor do podčeledi čítající v současné době osm rodů; zahrnuje i rody Khaan, Nemegtomaia a Ganzhousaurus. Podobně jako jeho příbuzní ze skupiny oviraptorosaurů, i Conchoraptor měl kostru velmi podobnou té ptačí. Čenich měl tupý, a disponoval velice silným zobákem. V únoru 2022 vyšel ve vědeckém časopise Scientific Reports článek s výsledky studie čelistních skusů oviraptorosaurů, a mj. dokázal, že Conchoraptor měl velice silný čelistní skus. Podle toho lze usuzovat, že se živil tuhou vegetací anebo možná i celou řadou typů vegetace, z nichž všechny si ornithomimosauři a therizinosauři žijící ve stejné oblasti zkrátka nemohli dovolit spásat. Dříve se odborníci domnívali, že se tento oviraptorid živil měkkýši, kvůli čemuž ostatně dostal od Barsbolda ono kuriózní rodové jméno. Podobně jako v případě oviraptora, který nejspíše nekradl ostatním dinosaurům vejce, i Conchoraptor nakonec zřejmě neměl v oblibě měkkýší ulity. Co se velikosti týče, byl Conchoraptor jen asi 1 až 2 metry dlouhý; web Dinodata.de uvádí délku 1,4 metry. Podle stejné webové stránky měl tento oviraptor na výšku 70 centimetrů a vážil 20 kilogramů; podle Gregoryho S. Paula byla jeho průměrná hmotnost 17 kilogramů. Byl tedy asi dvakrát lehčí, než Nemegtomaia, ale byl hmotnostně srovnatelný s heyuannií. Lebka conchoraptora byla dosti pneumatizovaná; mnoho prostorů v ní bylo vyplněno vzduchem. Sluchové orgány byly uvnitř lebky spojeny, a umožňovaly zvířeti lépe slyšet (těmito záležitostmi se zabývali Martin Kundrát a Jiří Janáček, kterým v roce 2007 výsledky výzkumu vyšly v Naturwissenschaften). Dinosaury, se kterými se svého času Conchoraptor setkával, byli oviraptorosauři Avimimus a Nomingia, pachycefalosaur Prenocephale, známý tyrannosaurid Tarbosaurus nebo třeba kachnozobý Saurolophus.
Popisky conchoraptora, z nichž byly čerpány informace pro tento článek, naleznete na anglické Wikipedii nebo na blogu Everything Dinosaur.

Příště Nankangia!

středa 21. prosince 2022

Dino December: T-Rexovo čekání na Vánoce, část 4.: Ten nejkrásnější dárek

Poslední část Dino December: T-Rexovo čekání na Vánoce, malé série blbůstek, kterým se člověk zasměje jen po lahvi tvrdého a zkonzumování psychotropní houbičky (ale že to stojí za to, přátelé!), je u konce. Náš T-Rex si letos v prosinci - tedy ne letos, ale v prosinci před 66 miliony roky - prošel tolika těžkostmi... Konejšil triceratopse, ať je v klidu, že se blíží Vánoce, když ho zakusoval... Hledal oběti mezi hledači vánočních stromečků... Opustila ho jeho přítelkyně... Ale že by náš T-Rex skončil u již zmíněné lahve tvrdého? Kdepak! Na to měl totiž příliš malé ručičky - nemohl si dovolit ani loka! Zkusil tedy smutek o Vánocích zahnat jiným způsobem.


Merry Christmas and RIP.

úterý 20. prosince 2022

Nové přírodopisné filmy a seriály z prosince 2022

V posledních několika dnech jsem sliboval další část mého měsíčníku o nejnovějších přírodopisných dokumentech, a konečně je tu! V předchozím příspěvku do této série, publikovaném 17. listopadu, jsem psal o dokumentech jako Our Universe či Patrick Aryee's Wild World. Již v jeho závěru jsem však nastínil, čeho se dočkáme v prosinci - a že je toho zase nemálo! Tento článek tedy berte jako mé doporučení, na co se dívat v době okolo Vánoc (ale pozor, ne abyste před monitory svých počítačů zlenivěli!). Jako vždy chci podotknout, že mi některé dokumenty mohou uniknout, neboť je jich opravdu hodně. Pokud se o přírodopisný dokumentární žánr zajímáte, a víte o nějaké novince, kterou jsem v tomto článku zapomněl uvést, dejte mi vědět! Dále to již nebudu protahovat... Podívejme se na ty nové dokumenty!

Wildcat

Dlouho očekávaný celovečerní dokumentární film s názvem Wildcat (Divoká kočka) bude zítra, 21. prosince, uveden do vybraných kin ve Spojených státech amerických, v pátek 23. prosince pak vyjde i ve vybraných kinech ve Velké Británii a Irsku, a 30. prosince bude v jiných zemích uveden na streamovací a rentální službě Amazon Prime Video. Pro začátek je dobré zmínit, že Wildcat je filmem, o kterém možná příští rok uslyšíme na Academy Awards, tedy na Oscarech. Je to velmi emoční, 105 minut dlouhý snímek o vztahu mladého vojenského veterána z Británie a osiřelého mláděte ocelota. Harry Turner se z války v Afghánistánu vrátil zcela proměněn - trpí posttraumatickým stresovým syndromem (PTSD) a depresí. Rozhodl se vydat do peruviánské Amazonie s jediným cílem, a to ukončit svůj život. Vše se ale změnilo, když právě v této rychle mizící divočině potkal americkou ochránkyni přírody Samanthu Zwicker, která ho seznámila s osiřelými mláděty ocelota a dalšími zvířaty, která potřebují pomoc. Harry tak našel nový smysl života. Ve filmu Wildcat budou diváci transportováni do oblasti řeky Las Piedras, jednoho z přítoků Madre de Dios, a doslova se ponoří do tamní džungle. Oficiální trailer, vydaný na začátku listopadu, slibuje spoustu intimních záběrů natočených menšími kamerami, mnohdy operovanými pouze Harrym nebo Samanthou. Uvidíme, jak Harry učí osiřelého ocelota Keanu lovit živou kořist, jak ho seznamuje s různými nebezpečími lesa, včetně různých druhů hadů, a jak vztah s ocelotem traumatizovanému vojákovi postupně zlepší život. Cílem Harryho výchovy je samozřejmě Keanovo osamostatnění, a jeho reintrodukce do přírody. Z dalších zvířat uvidíme ve filmu psohlavce, křovináře nebo kajmany. Wildcat není klasickým přírodovědným dokumentem - neobsahuje umělé umělecké záběry, je to film s "hrubou" narativou. A právě to jej činí tolik speciálním. Ve Spojených státech amerických je přístupný pouze divákům starším 18 let kvůli několika užitím "vulgárních" výrazů ve filmu (jen pro upřesnění; filmy, ve kterých slovo "fuck" zazní více než jednou, jsou v USA poněkud kuriózně považovány za filmy pouze pro dospělé). Režiséry Wildcat jsou Trevor Frost a Melissa Lesh, kteří spolu v roce 2017 natočili krátkometrážní film Person of the Forest. Z celé řady producentů snímku můžeme jmenovat třeba Joshuu Altmana (Minding the Gap), Mallory Bracken (Coming Clean), Grega Bousteada (Human Nature) či Alysu Nahmias (Unfinished Spaces). Hudbu pro dokument složil Patrick Jonsson (Virunga). Wildcat byl vyroben společnostmi Emerging Earth Films, Unbound Films, Harmonium Pictures, Ajna Films a 30WEST. V českých kinech bohužel tento dokumentární film uveden nebude.


Predators

V neděli 11. prosince byla na televizní stanici Sky Nature a streamovací službě NOW premiérově uvedena první epizoda nového pětidílného cyklu Predators (Predátoři), který se zabývá vybranými druhy savčích karnivorů z různých částí světa. Vypráví jej slavný britský herec Tom Hardy (Venom, The Dark Knight Rises, Peaky Blinders). První epizoda Predators se zaměřuje na život gepardů v Tanzanii, druhý díl se věnuje ledním medvědům na březích Hudsonova zálivu v Kanadě, třetí epizoda - jež bude uvedena v neděli 25. prosince - se zase bude věnovat lvům v Botswaně, a čtvrtý a pátý díl se zaměří na pumy v Chile a psy hyenové v Zimbabwe. Nový díl vychází na Sky Nature a na NOW každou neděli v 19:00 (GMT). Cílem tohoto seriálu není jen zprostředkovat divákům loveckou akci a nějaké to dobře prostříhané zvířecí drama, ale poukázat i na problémy, se kterými se tito všem dobře známí zástupci čeledí kočkovitých, psovitých a medvědovitých potýkají kvůli změně klimatu a životního prostředí. Zajímavé je, že když byl tento dokument na začátku roku oznámen v tisku, hovořilo se o něm jako o šestidílném cyklu, a to hned na několika webech věnujícím se novinkám ve filmovém průmyslu. Otázkou je, proč má nakonec Predators dílů jen pět. Seriál byl vyroben společností True To Nature, jež stojí také za dokumenty Planet of Volcanoes, Undiscovered Worlds with Steve Backshall či za připravovaným Whale with Steve Backshall. Trailer k Predators můžete zhlédnout po kliknutí sem.


Lions, Bones & Bullets

Ve čtvrtek 15. prosince byl v Hermanus Auditorium v Jihoafrické republice premiérově uveden celovečerní dokumentární film Lions, Bones & Bullets (Lvi, kosti a kulky), zaměřený na kontroverzní komerční chov lvů v JAR. Britský ochránce přírody a spisovatel Richard Peirce, autor knih Pangolins - Scales of Injustice a Sharks in British Seas, se v tomto filmu vydává zjistit, jak komerční chovatelé lvů v Jihoafrické republice těží z exportu kostí těchto zvířat do jihovýchodní Asie. Přitom odhaluje, jak jsou kosti lvů protizákonně pašovány jako potravinové produkty, a že s sebou vlečou zoonotické nemoci, které mohou v budoucnu způsobit další velkou pandemii, podobnou té, která před dvěma a půl roky nadobro změnila naše životy. Tento podvod na černém trhu s částmi zvířecích těl vynáší ročně na 100 milionů dolarů. Lions, Bones & Bullets je tedy filmem, na který bychom se měli podívat, už jen proto, abychom porozuměli tomu, jaké špinavosti se dennodenně dějí. V dokumentu vystupuje také jihoafrický politik z etnika Zulů, Mangosuthu Buthelezi, a vypráví jej herec Peter Egan (iAnimal: Through the Eyes of a Pig). Snímek vyrobila nová britská společnost Jagged Peak Films; je to její první film. Spolu s Peircem jej produkovali Anton Leach (Aegean Marine Life Sanctuary), též režisér a kameraman tohoto snímku, a Jasmine Duthie (Three Bulgarian Lions), která k němu zároveň napsala scénář. Hudbu pro film složili Miguel Loureiro a Robert Schroeder (Ele Tele). Zatím se neví, kdy bude tento dokument uveden v jiných zemích; může vyjít na některé ze streamovacích služeb nebo snad i v kinech, to uvidíme. Budu vás o něm nadále informovat. Trailer ke zhlédnutí zde


Dogs In The Wild: Meet The Family

Nová dokumentární trilogie televize BBC s názvem Dogs In The Wild: Meet The Family (Psovití v divočině: Seznámení s čeledí) bude mít premiéru příští středu, 28. prosince ve 20:00 (GMT) na stanici BBC One. Vypráví ji druhý nejznámější průvodce britskými dokumenty o přírodě, environmentalista, aktivista, ochránce přírody a starý punk rocker Chris Packham (The Really Wild Show, Springwatch, Waterhole: Africa's Animal Oasis), řadící se k "národním" pokladům Británie. Při poslechu Chrisova sympatického hlasu se seznámíme s různými známými i méně známými zástupci čeledi psovitých, například s liškou horskou žijící na Tibetské a Ladašské náhorní plošině, s liškou šedohnědou z Velkých plání Severní Ameriky, liškou šedou ze Severní a Střední Ameriky, dhoulem sibiřským, psem hyenovým, s fenkem ze Saharské pouště či s australským dingem. Právě sekvence s dingy v první epizodě má být skutečně spektakulární; uvidíme, jak žijí na překrásném ostrově K'gari (Fraser), kde se natáčel speciál Putování s dinosaury: Obří dráp (A Walking with Dinosaurs Special: The Giant Claw) s Nigelem Marvenem. Natočit fenka prý nebylo pro tvůrce této nové dokumentární trilogie příliš lehké; první záběr tohoto drobného psovitého získali až dva týdny po začátku natáčení na Sahaře. V dokumentu bude ukázáno, jak negativní dopad má turismus na tyto pouštní šelmy. Protože na tom někteří psovití nejsou počtově vůbec dobře, bude se Dogs In The Wild: Meet The Family zabývat i jejich ochranou. Producentem této série je Rowan Crawford (The Zoo), jednotlivé epizody pak produkovali Gavin Maxwell (Our Planet, Secrets of Our Living Planet), Nia Roberts (Tribes, Predators & Me) a Tessa Worgan (Attenborough's Life That Glows). Výkonným producentem dokumentu je Jo Shinner (Nature's Miracle Orphans). Druhý díl bude odvysílán 4. ledna, třetí pak 11. ledna. Dogs In The Wild: Meet The Family bude bezpochyby skvělý dokument!


Snow Dogs: Into The Wild

Tím ale letošní oslava psovitých na BBC v době okolo Vánoc nekončí! Minulou neděli, 18. prosince, měl totiž na BBC Two ve 21:00 (GMT) premiéru hodinový speciál Snow Dogs: Into The Wild (Psi na sněhu: Do divočiny). Provázel jím oblíbený skotský kameraman a moderátor přírodovědných dokumentů Gordon Buchanan (The Bear Family and Me, Expedition Borneo, Maneater Manhunt). V tomto dokumentu se vydal na výpravu do kanadské divočiny ve stopách starých lovců zlata, veden smečkou krásných psů husky. Během osmidenní výpravy se pokusil splnit si svůj sen stát se vůdcem této smečky, a vůbec to nebylo jednoduché. Máte-li rádi dobrodružné dokumenty o přírodě, ve kterých jejich průvodci kempují v zasněžené divočině, a preferujete-li dokonce jejich sledování v tuto část roku, pak je Snow Dogs: Into The Wild dokumentem pro vás! Režisérem tohoto filmu je Jack Warrender (The Forest). Jeho výkonnými producenty jsou Wendy Rattray a Ted Oakes.


A Year on Planet Earth

Ve čtvrtek 22. prosince bude mít na televizním kanálu ITVX ve Spojeném království premiéru první epizoda velkolepého šestidílného cyklu A Year on Planet Earth (Rok na planetě Zemi). Jeho moderátorem je britský herec Stephen Fry (V for Vendetta). Tento dokument ukáže divákům dramatické příběhy ze světa přírody, natočené ve více než 60 zemích. Zavítáme prostřednictvím něj do kolonií tučňáků císařských na antarktickém ostrově Marion, uvidíme, jak se pandy ve střední Číně vypořádávají s monzuny, a dále si v dokumentu zahraje i celá řada dalších, dobře známých zvířat, od keporkaků přes kožatky velké až po africké slony. Mládě slona afrického bude také jedním z hrdinů první epizody. A Year on Planet Earth byl natočen společností Plimsoll Productions. Režírovali jej Andrew Morwood (Wild Survivors), Laura Humphreys (Wild Britain), Sam Hume (Springwatch) a Alex Ranken (Tiny World). Producentem seriálu je Seb Illis (Shark Week), výkonnými producenty Martha Homes (One Life) a Tom Hugh-Jones (Hostile Planet).


Yellowstone: One-Fifty

Navzdory titulku tohoto článku, čtyřdílný dokument Yellowstone: One-Fifty (Yellowstone: 150 let) byl na streamovací službě Fox Nation uveden už 20. listopadu. Ačkoliv je značka Fox v současné době spojena s americkým nacionalismem a tmářstvím, ostatně jako už spoustu let, může být Yellowstone: One-Fifty přesto velmi zajímavou podívanou. Dokumentem provází americký herec Kevin Costner (Yellowstone, Man of Steel, Waterworld), který se do Yellowstonského národního parku vypravil kvůli 150. výročí jeho založení. Tvůrci pořadu si dali za cíl ukázat divákům, zda je park stále v tak dobrém stavu, jako při svém založení, a poukázat na změny, kterými si yellowstonská příroda prošla. Režisérem seriálu byl Patrick DeLuca (Cities of the Underworld), a kromě něj jej produkovali Aaron Pope (My Haunted House) nebo třeba Ben Epstein (Something Like Loneliness). Pro Fox Nation vyrobily dokument společnosti Territory Films a Warm Springs Productions.


Into Dinosaur Valley with Dan Snow

Další dokument s přírodovědnou tematikou, který měl premiéru už minulý měsíc, a to konkrétně 23. listopadu, si také zaslouží malou zmínku. Into Dinosaur Valley with Dan Snow (Do dinosauřího údolí s Danem Snowem) je hodinový dokument britské stanice Channel 5, ve kterém se historik a popularizátor Dan Snow vydává na americký západ, aby divákům povyprávěl příběh rivality Othniela Charlese Marshe a Edwarda Drinkera Copea za slavné paleontologické "války o kosti". Paleontologií nepříliš zaujatí diváci se tak mohou dozvědět něco málo o tom, jak byli vlastně objeveni slavní dinosauři, jako třeba Diplodocus, který je pro obyvatele Británie dinosaurem zvlášť důležitým (vzpomeňme přece na Dippyho, který v roce 2017 opustil hlavní sál Přírodovědného muzea v Londýně!). Ačkoliv pro diváky nadšené renesancí paleodokumentů může tento speciál působit poněkud genericky, je velmi hezky zpracován, a drží se faktů.


V příštím roce nás také čeká nemalé množství nových přírodovědných dokumentů. Již jsem na svém blogu zmiňoval připravovaný dokument Giants provázený filmařem, zoologem a LGBTQ+ aktivistou Danem O'Neillem, který by měl být uveden počátkem roku 2023 na CuriosityStream. Nigel Marven zase tento měsíc skončil natáčení svého hodinového filmu Wild El Salvador - In the Shadow of the Volcano, jenž vyjde příští rok na streamovací službě MagellanTV. Připomínám, že máte-li přístup k online streamu BBC Two, budete Nigela moci sledovat 27. prosince večer v kvízovém pořadu University Challenge! David Attenborough natáčí pětidílný cyklus o britské přírodě, Wild Isles, a Steve Backshall pracuje na trilogii Whale with Steve Backshall. Zatím nemám informace o tom, kdy Channel 5 uvede připravovaný cyklus Dinosaur with Stephen Fry, o kterém se mluví už od léta; minulý měsíc uvedl The Telegraph, že tato série snad vyjde už v prosinci, ale dosud to nebylo potvrzeno. 

I v roce 2023 budu pokračovat v psaní svého dokumentárního měsíčníku!

Nejčtenější