Vřískot v džungli - Pár slov k příběhu

Osm týdnů. Osm kapitol. Jeden příběh, který znamená konec starého a začátek nového. Nechali jste se svázat strachem. Zděšeně jste přihlíželi hororovému dramatu, jež byste čekali spíše v britském undergroundovém fanzinu ze 70. let. Třásli jste se před svými počítači a mobilními telefony, když jste si počínali uvědomovat, že se Blogorgonopsidovy příběhy stávají příliš kontrakulturními. Že jste čekali jen další dobrodružný příběh z džungle? Že jste doufali v další povídku, ve které skupina nesmírně sympatických budoucích vědátorů pátrá po nějakém přežívajícím monstru z dob dávno minulých? Vřískot v džungli byl mým posledním pulp adventure příběhem, ale od těch, jež jsem psal před lety, se výrazně lišil. Jsem si jistý tím, že jsem jím rozdrtil na padrť veškeré představy, které jste o příbězích publikovaných na tomto blogu dosud měli. A nyní vám ve vší té grandióznosti o Vřískotu v džungle sdělím něco víc...

O čem tedy ten netypický džunglový příběh byl? O monstrech? O monstrech, která neexistují? Nebo snad o monstrech, jež existují? O drogách? O penisu, který vždy, když se zvedne, krvácí? Je čistě na vás, co jste si z Vřískotu v džungli odnesli. Nikdy totiž nebylo mým cílem nakázat vám, co si máte myslet. Mým cílem je však zanést do vašich hlav představy, které v nich, alespoň doufám, dosud nebyly. Jste-li příliš citliví, a nelíbí se vám scény s nahými a zkrvavenými lidmi, pak vězte, že vás jimi s nadšením vyděsím. Máte-li příliš tradiční pohled na svět, pak vězte, že vám jej roztrhám na kousíčky, které již nikdy nezvládnete poskládat do původního obrazu. O čem však mé příběhy jsou, a o čem byl Vřískot v džungli, nad tím se musíte zamyslet sami. Nyní, když jsem se vám tak upřímně svěřil, už si jistě uvědomujete, že jsem vaše mysli nemanipuloval jen oněch posledních osm týdnů, ale vlastně i posledních několik let... Copak jsem mé milované Lovce kryptidů několikrát nepomučil proto, abyste si uvědomili, že to možná byla jen banda bohatých elitistů, byť každý z nich přece jen měl srdce? A co pak s bohatými elitisty ve skutečném světě? Nazvali byste snad escapismem příběhy se psy upečenými zaživa v troubě, se zmasakrovanými kojenci a koupelnovými hrátkami s mrtvolami?

Vřískotem v džungli jsem však opustil teritorium fantasmagorických, nekonečných příběhů ze světa, v němž bylo možné prakticky vše, od setkání člověka s přežívajícím dinosaurem až po výlety do hlubin nekonečného mnohovesmíru. Spojil jsem starý pulp příběh - takový, jakým byl třeba Ze ztraceného pralesa - s věcmi, jež mne zajímají v současné době. Zastříkal jsem jej krví a špínou, a s výsledkem jsem - ač to ani náhodou není dílo perfektní, a možná, na boha jako jsem já, i trošičku podprůměrné - spokojen. Co vy?

Další zavřískání bylo ještě hrozivější. V Jochiho představách muselo do těla křičící oběti něco vniknout. Řvala, jako kdyby byla postřelena. 

"Není to Helga?!" vykřikl Jochi, naslouchaje pozorněji a uvědomuje si, že ten křik patřil ženě, nikoliv muži. 

"Možná," odpověděl Seto, "možná byla napadena." 

"Kým?! Pytláky?!" vyhrkl Jochi. "Jestli ano, musíme okamžitě slézt ze stromu, a jít jí na pomoc!" 

"Pytláky ne. Ti by si s ní takto nehráli. Ne... ne, napadlo ji něco jiného..." zašeptal tajemně Seto, a podíval se Jochimu do očí. "Vypadá to, že síly lesa, jeho nejtajnější obyvatelé, se nám o sobě rozhodly dát vědět."

Ačkoliv je čistě na vás, čtenářích, co jste si z příběhu odnesli, já jakožto autor měl rozhodně za cíl povyprávět příběh o monstrech, která neexistují. Dost už bylo na tomto blogu usměvavých paleontologů cestujících v čase a pronásledovaných dinosaury! Herpetologická výprava, která v příběhu vyrazila do Národního parku Kayan Mentarang na indonéském Borneu, měla jediný cíl - studovat tamní obojživelníky. Během první noci, kterou ale v lese strávila, se vše změnilo. Vlivem nikým neschváleného experimentu s halucinogenními drogami se probudily síly lesa, po strážcově odvyprávění děsivého příběhu o znásilnění zavládla skupinová hysterie, a pak už se jen vřískalo, tekla krev i jiné tekutiny, a když si tým konečně uvědomil, že všechna ta monstra byla pouhými halucinacemi, ukázala jedna z postav, čeho je skutečně schopna, a jiná postava to těžce odnesla.

Věřím, že jste pochopili, že první polovina první kapitoly, první odstavec v kapitole šesté a pak závěr kapitoly osmé byly popisem zakončení této nechvalné expedice. Pohrál jsem si s nelineární narativou, a podobně jako v případě lovcokryptidovského příběhu Prokletí rodiny Owenových, i tentokrát jsem vás chtěl trochu zmást. Co se však na konci výpravy vlastně stalo? Ano, Landon skutečně Helgu zabil. Zda jí však provedl i něco jiného, to už si musíte z textu vyčíst sami. Jak jsem psal, mým cílem je vytvořit vám v hlavě obrazy, nikoliv sdělit vám, k čemu přesně došlo.

Helga se vyzvrátila. Kyselá chuť odporné kaše, která ve strašné bolesti projela jejími ústy a dopadla na zetlelé listy, se smísila se shnilým dechem funícího netvora, jenž ji rázem chytil za vlasy, a vysmíval se jí do tváře. Pokoušela se mu z posledních sil bránit, chytila ho za krk, a pokusila se ho odtáhnout, ale on jí čímsi, snad kolenem, přitlačil na břicho, a ona opět vykřikla. Jezdil jí po obličeji rukama, chichotal se, a oči, jejichž zorničky mizely pomalu za obočím, se mu radostně leskly.

Centrální postavou celého příběhu byl Landon Kaelber, nejodpornější postava, která se dosud objevila v povídkách na mém blogu (a ano, myslím i na Dana Leahyho z Prokletí rodiny Owenových). Landon je devětadvacetiletým doktorandem, který do Kayan Mentarang přijel studovat vztah obojživelníků s křehkým pralesním ekosystémem. Chtěl jsem, aby se všem čtenářům nejprve zalíbil, a věřím, že zvláště staří čtenáři blogu jej mohli zprvu shledat sympatickým - vysoký, černovlasý, s bradkou, hezkýma ďábelskýma očkama, oblečený v černém, a v první scéně dokonce sotva oči odtrhne od laptopu! Netají se svou přitažlivostí k Helze, a zprvu s ní chce chodit. Pohledný bílý heterosexuál... Američan z konzervativní rodiny, s dominantní osobností... a parafil. V sedmadvaceti zezadu znásilnil svou přítelkyni - tak hrubě, že museli oba jít do nemocnice. Protože studoval na křesťanské univerzitě, měl to "štěstí", že za něj jeho problém zahladil jakýsi kněz (Landon v příběhu zmiňuje: "Oni to tam... zahladili, jo... páter Williams... pomoh mi... asi věděl, jaký to je... jak těžký to je! Ale já musel odejít... všechny holky to věděly... Byla tam nějaká čubka z Británie, co mi přezdívala Bloody sod... nemoh jsem tam studovat na PhD!"). Svou víru Landon opustil, a stal se, jak to řekla Helga Wolff, ekofašistou. Zatímco jako konzervativec měl spíše nechuť pomáhat lidem, kteří se lišili od něj, neboť si přišel privilegovaný, jako krajní pravičák nenávidí menšiny. V příběhu si dělá legraci z Russe, protože vycítil, že student ze Skotska je queer, a netají se svými environmentálně rasistickými, queerfobními a islamofobními názory. 

Vzrušen poslechem příběhu Seta Bayangkary o znásilnění ženy z vesnice Desa Hantu, zaútočil Landon v noci na Helgu. Pod vlivem Russových drog ji vnímal, v důsledku svých obsesivních sexuálních fantazií, jako sliznatou příšeru, která se s ním chtěla spářit. Helga Landona několikrát uhodila klackem mezi nohy - jeho krvácející přirození pak v příběhu hrálo důležitou roli. Postupem času se v příběhu ukazovalo, co byl vlastně Landon zač - člověk, který celý svůj život konzervoval svou sexuální energii, jen aby se nakonec utrhla ze řetězu, neboť vlastně heterosexuálem nebyl (jak mu řekl Jochi: "Chvástal jste se tím, jak se vám líbí holky... opravdu to tak je? Nebo se vám na nich líbí jenom... jenom něco?"). K tragédii současného vnímání heterosexuality spíše konzervativními osobami (a tedy i jejich sebevnímání) se však dále vyjadřovat nebudu - to by bylo na samotatný článek. Ačkoliv jsem postavu Landona vymyslel a napsal jako totálního sociopata, chtěl jsem poukázat na jednu věc - i přes všechny jeho sexuální úchylky, projevující se v blízkosti žen, i přes všechnu jeho nenávist vůči LGBTQ+ lidem, ke kterým patří osoba, po které v příběhu jde - Landon potřeboval pomoc. Tu mu bohužel nikdo neposkytl, a když už skupinová hysterie vyvrcholila, a Batbayar Jochi, jediný skeptik ohledně Setových tvrzení o sílách lesa, začal také věřit, že byl tým čímsi pronásledován, naříkající doktorand byl ponechán vlastnímu osudu uprostřed džungle. A když se znovu následující noci setkal s Helgou, dopadlo to zle.

"Pro tvé přátele jsem třeba matka příroda. Snad jsem síla, která tě pohání, a kterou nedokážeš udržet. Třeba jsem tvůj Ježíš. Nebo tvůj Ďábel. A teď si spolu, Landone, pohrajeme tak, jak si zasloužíš! Nechť nad tebou tvá přirozenost, jakkoliv neudržitelná, převezme moc!" 

"Ne, můžeš za to ty. A já ti děkuju. Z celýho srdce. Vypustils mě z klece. Jsem přesně to, čím jsem vždycky měl být. Nenechám se držet zajatcem. Patřím sem, do světa, stejně jako ty. Tvoje názory, tvoje činy ovlivňují svět, a strhávají ho na cestu do bezedný řitě, na kterou příroda, planeta nikdy nebyla připravená. Moje názory a moje činy všechno napraví. Ještě pořád není pozdě. Jsem dítě krajtí ženy. Jsem síla lesa. Síla přírody."

Silou přírody, o které Landon v příběhu hovoří (anebo jak se mu v prvním úryvku nad tímto odstavcem představuje halucinace jeho bývalé přítelkyně Zaylee), je jeho parafilie. Landon věří, že ve svých pokroucených představách o heterosexualitě je jediným "normálním" členem týmu (vzpomeňme na jeho chvástavé "Hele, můžu já za to, že se mi líběj holky? Ne každej student v týhle výpravě je homosexuál."), čímž nakonec přichází nejen o respekt ze strany ostatních členů výpravy, ale navíc se v těchto představách dál podporuje, a nechce přiznat, že jeho nekontrolovatelné touhy představují skutečný problém (v nejlepším svádí vše na představu Zaylee: "Chtěla... chtěla, abych na ni skočil," naříkal Landon, "říkala, že... že si to svlíkla kvůli mě."). 

Myslím si, že na konci dne se Landon Kaelber se svými fašistickými názory může zalíbit jen militantním pravicovým voličům, kteří v sobě potlačují to samé, co on (aneb heterosexuál, který se chvástá svou heterosexualitou, nikdy není heterosexuál - na to, děti, nikdy nezapomeňte, a Landonův fetišismus a jeho touha sledovat ženy, když si odskočí, opravdu heterosexualitou nejsou). Snažil jsem se příběhem poukázat na pokryteckost lidí, jako je on - lidí, kteří nejsou autentičtí, a namlouvají si, že jsou něčím nepřirozeným; sociálním konstruktem, který jim ubližuje. Kdyby si Landon nenamlouval, že vůbec nemá zájem o kink, možná by nebyl tak zmetěný? Jeho postoje však mají bázi v jeho výchově; je to člověk z velmi konzervativního, náboženského prostředí, i po opuštění své víry halucinující výše zmíněné biblické postavy. Není se třeba divit tomu, že jej tragédie života zavlekla k nenávistným názorům - samozvaný konzervativec trpící něčím, za co se velmi stydí, bude totiž spíše nalákán nenávistnými postoji k menšinám, fašismem, než některou z ideologií o vzájemné akceptanci. Jsem přesvědčen, že jste se ve svých životech již s někým takovým setkali - s jedinci, kteří smýšlejí tímto způsobem. 

Landon je pro mě tím, čím je Rorschach pro mého oblíbeného (a mě snad všemi svými názory sympatického) spisovatele Alana Moorea; postava Waltera Kovacse v jeho "grafické novele" Watchmen je u čtenářů nesmírně oblíbená, a samotný Alan o těchto fanoušcích říká, že je nechce ani vidět (pokud jste Watchmeny nečetli, anebo četli a nepochopili, Rorschach je sociopat, rasista, homofob, misogynista a antiliberál, a očividně přesně ten typ postavy, kterou infantilní proto-fašisté konzumující popkulturu pro jeho nesmírně jednoduché, dětinské názory milují; Moore jím chtěl satirizovat pár postav objektivistického kreslíře Steva Ditka... a tady s komiksovým kázáním raději končím, jinak z toho bude další samostatný příspěvek). Náš doktorand z Ameriky je zkrátka simpl tragikem, neschopným přijmout kohokoliv, kdo se od něj liší - alespoň tak ho vnímám já. Zároveň ho však vidím i jako jednu ze svých nejlepších postav... K Landonovi se ještě vrátím v závěru tohoto příspěvku, neboť s ním nejsem hotov. Oh no, my friends... it will only get worse!

"Jaká holka se ti líbí, Smellere? Řekni nám to!" 

"Žádná, Done. Vsadím se, že erekce má maximálně z chlapských buchet. Jako že z břišáků." 

"Počkej, tak já mu svlíknu kalhoty, ty mu ukážeš svý absíky, a zkusíme odhadnout, jestli u něj nastala ňáká změna." 

Russ se chtěl bránit, chtěl něco vykřiknout. Cítil ten studený pot na rukou, a horkost na hrudi. Ale ti kluci byli nejméně o hlavu vyšší, jeden z nich byl dokonce o rok starší, a Russ se jich bál.

Zato Russ Andru je pro mě jakožto autora postavou o dost sympatičtější. Komiksoví fanoušci se jistě už při čtení první kapitoly zasmáli, když se dozvěděli, jak se hlavní postava příběhu jmenuje - Russ Andru je totiž odkaz na amerického komiksového scénáristu Rosse Andru, který dlouho pracoval na komiksech o Spider-Manovi (zase radši s komiksovým kázáním končím). Russ je čtyřiadvacetiletý magisterský student biologického oboru na Edinburghské univerzitě, miluje obojživelníky a plazy, a je to milý člověk, velmi zaujatý přírodou. Identifikuje se jako bisexuál, na univerzitě působí v labouristickém spolku (Helze říká: "Od jara spolek vedu, socialismus je na vzestupu. V posledním roce jsme zažili nával prváků, co taky cítí, že Labour Corbyna naprosto nečestně zradil."), a celkově je velmi otevřený. Má však za sebou nepěkné zážitky ze základní školy; protože to byl takový nature nerd, byl dosti šikanován. Ve dvanácti se mu kluci smáli a napadali ho pro jeho sexuální orientaci (úryvek nad tímto odstavcem popisoval pokus tří starších kluků stáhnout mu kalhoty a přesvědčit se, jestli se Russovi opravdu líbili muži). Poté, co zemřel jeho kamarád Charley, který ho před těmito výrostky chránil, neměl Russ již žádné přátele, vzdal se sociálního života, a začal experimentovat s drogami. Považuje se za psychonauta, a rád bere LSD, psychoaktivní houby a DMT. 

Russovou stinnou stránkou je, že svou lásku k halucinogenním drogám vnucuje bez souhlasu i ostatním, a právě to je hlavním spouštěčem tragédie Vřískotu v džungli. Tripy, tedy papírky obsahující LSD, přidal prvního večera svým kolegům do večeře. Ptáte-li se, proč jsem to ve třetí kapitole nikterak nezmínil, odpovídám vám prostě - skutečně jsem nechtěl, abyste čekali, že ona monstra, ony děti krajtí ženy, jsou jen halucinacemi, stejně jako hořící les nebo Russův skřítek. Osobně mám za to, že psychotropní drogy jsou dobré k rekreaci, tudíž se nedá čekat, že by tento příběh byl nějak anti-drogový. Jakousi anti-drogovou autoritu v závěru příběhu představuje vedoucí Russovy magisterské práce, doktor Jochi (ten zároveň nesouhlasí ani s vegetarianismem), ale ani on nehodlá svému studentovi za podivný experiment zavařit. 

Horký zápach spálené vegetace ozvláštnila vůně pečeného lidského masa. Russ se kroutil na vyschlé lesní hrabance, zbavené jakékoliv vlhkosti. Pokoušel se ulevit svým nohám, jež byly mučeny horkou plazmou. Brečel, vtahoval nosem sople i slzy, a odtrhával kusy pečínky. Cítil nutkání ochutnat je, přestože byl vegetariánem. Zanaříkal, odhodil je, a kousl se do zašpiněných, začerněných prstů.

Podobně jako Landon halucinoval Zaylee, měl Russ vlivem drog halucinace bledě zeleného skřítka s Charleyho obličejem, který se mu v průběhu děje neustále vysmívá ("Russi, Russi, Russi! Už tě zase pokouší! Sníme si tě, Russi! Chutný, mladý Russi... Ty víš, jak to je!"), ale zároveň se mu snaží připomenout, že všechna ta monstra, fialová obloha, zkrátka vše, co Russ v pralese viděl, není skutečné, a je pouhou halucinací. Když Jochi nakonec přijde na to, že ústřední roli v tom hrály psychotropní drogy, Russ se přizná. 

"Miluju exploraci vlastní mysli. LSD, DMT a houbičky vám ukážou věci, o kterých člověk ani nesní. Posílí to, co už ve vaší hlavě je. Svět jako by rozteče, změní se... Těžko se mi to popisuje. Je to, jako byste se vnořili do úplně jiné reality, která je součástí té skutečné, pravé reality kolem nás. Vůbec se nedivím, proč Cary Grant, Steve Jobs nebo Beatles, samozřejmě kromě Paula, brali LSD. Je to ten nejúžasnější, nejkrásnější způsob, jak otevřít... co otevřít, odemknout... svou mysl. Halucinogenní drogy nediktují člověku žádná zasraná pravidla, jako svět kolem nás."

Postavou s dobrým srdcem a nakonec bohužel i obětí byla Helga Wolff. Pětadvacetiletá magisterská studenta z Německa, studující na Univerzitě ve Freiburgu, je otevřená, soucitná mladá žena, politicky se identifikující jako levicová liberálka. Přátelí se s Russem, a v průběhu děje postupně roste její znechucení z Landona, který je k ní přitahován (jak bylo zmíněno výše, dokonce ji za denního světla pozoroval, když si odskočila na záchod, a přitom ji chtěl napadnout). Její dobré srdce ji nakonec bohužel stálo život - když zahlédla světýlko v noční džungli, vydala se za ním, a pak byla nalezena mrtvá. Landon ji nakonec dostal - byl jí přitahován i přesto, že se jí vysmíval za její politické názory a za její sexuální orientaci. 

Abych řekl pravdu, je mi Helgy moc líto. Byla skutečným srdcem příběhu. Naslouchala Russovi, i když byla očividně dotčena tím, že na ní a na Landonovi vyzkoušel své drogy, aniž by mu dali souhlas. Dlouho jsem přemýšlel o tom, jak Vřískot v džungli pro Helgu skončí. Nevytvořil jsem její postavu jako oběť - nebyla to jen "jedna z holek", jako v Kubrickově Mechanickém pomeranči, které se stane něco naprosto otřesného. Tragickým závěrem jsem nechtěl říci, že dobré srdce nakonec člověka zabije - to vůbec. Spíše jsem chtěl poukázat na to, že i ve chvíli, kdy se již Helga o Landonovi vyjadřovala vyloženě jen jako o úchylovi, pořád k němu špetku soucitu měla, a dokázala si představit, jak se asi cítil, ztracen v noci uprostřed bujného pralesa. 

Rest in Peace, Helga. I loved writing your character. Shame on Landon for everything he did to you.

Srdce lesa vzrušeně bušilo. Vytryskávaly z něj gejzíry krve, vášně, horké tekutiny. Cosi zatouchle páchlo, jako by to bylo příliš dlouho skryto - příliš dlouho ponecháno hnilobě v bavlněné náruči, odmítající vypustit svého svěřence do světa, a dovolit mu prozkoumat ten zvláštní, bohatý svět plný barev, vjemů, chutí a potěšující brutality. S každým krvavým vyprsknutím jako by molekuly tvořící nejmenší z buněk prošly stavem excitace. S každým vydechnutím, zahučením a zavřískáním jako by se džungle usmála, ukazujíc konečně svou pravou tvář, nikoliv přísnou a krutou, ale milující a erotickou. Její msta nebyla strašným, nezaslouženým trestem. Byla hmatatelným vyvrcholením shnilé touhy, vespod se rozplývající, na vrcholu rozplizlé. Shnilé touhy, která nemohla být potlačena. Shnilé touhy, jež byla příliš dlouho držena na uzdě, a vedla k mučivé bolesti subjektu pomsty. 

K postavám Batbayara Jochiho a Seta Bayangkary se již vyjádřím jen krátce. Jochi, jednapadesátiletý herpetolog mongolského původu, byl v příběhu takovým racionalistou, též však se srdcem. Do konce se k Landonovým urážlivým poznámkám nevyjadřoval, nakonec však přiznal, že ho doktorand svým chováním vůči Helze, a rovněž tak Russ svým experimentem s drogami, zklamal ("A já si myslel, že se neshodneme jenom na tom vegetariánství," řekl Jochi, "popravdě, zklamal jste mě, pane Andru. S jakými studenty tu vlastně jsem? Nic proti vám, slečno Wolff, ale vy dva mladí muži... Vy jste pro mě obrovské zklamání."). 

Seto zase mohl čtenáře překvapit tím, že i po šestadvaceti letech práce jako strážce Národního parku Kayan Mentarang byl nesmírně pověrčivý. Kromě Russových drog a Landonovy potlačované vášně byl totiž katalyzátorem událostí oněch dvou nocí i Setův příběh o krajtí ženě - příběh, který Landonovi zanesl do mysli touhu ublížit Helze, a který všechny, až na Jochiho, pořádně vyděsil. Za skupinovou hysterii z neexistujících monster může právě Seto. Přitom se mu však po návratu do výzkumné stanice za jeho povídačky o dětech krajtí ženy a sílách lesa jeho podřízení vysmáli!

Když Russ odešel, Jochi pohlédl na Seta, a pousmál se. "Vskutku děsivý příběh. V některých chvílích mě mrazilo zrovna tolik, jako když jsem poprvé v životě viděl Mechanický pomeranč. A to berte jako kompliment, příteli." 

Landonovi jako jedinému žhnuly oči. Něco ho vzrušilo.

Jak jsem tedy psal v úvodu tohoto článku, je čistě na vás, o čem Vřískot v džungli vlastně byl. Hrál jsem si však s tématy, jako je skupinová hysterie, drogy, lidská sexualita či politika. Příběh by mohl být klidně v jiné formě zasazen do prostředí amerického velkoměsta, do prostředí české vesničky nebo do tábora v některé z hrůzných válek. Nemusel by se nutně odehrávat v bornejské džungli.

Na závěr se vraťme k Landonovým slovům, kterými byl příběh zakončen:

"Započal jsem válku, a budu ji s vámi vést, dokud ta síla ve mně neutuchne. Budete naříkat, budete se kroutit v bolestech. Jste paraziti, a parazity je třeba hubit! Džungle teď patří mně. A každý, kdo do ní zavítá, aby se ji pokusil zkrotit - tak, jako zkoušeli zkrotit mně - bude vřískat!"

Líbí se vám ta slova? Nebo ne? Co byste o postavě, která je vyřkla, řekli? Já souhlasím s Helgou - takový názor mi totiž vůbec není sympatický. Ekofašista. Přesně tak totiž smýšlí misantrop, který je přesvědčen, že lidé jsou parazité, a že si nezaslouží žít na této planetě. Bude tedy pokračování? Jistě, že ano! Jedna éra příběhů skončila, a začíná nová!