Poslední článek, který v roce 2022 na svém blogu publikuji, se netýká dávno zmizelých či stále žijících zvířat nebo rostlin. Pojednává o ruské paleontoložce, která by dle mého mohla být vzorem pro každého mladého člověka zajímajícího se o život na naší planetě v její geologické minulosti. Není to tak dávno, co jsem v přátelské paleosféře na jisté sociální síti, zakoupené bohatým hamižníkem nezasloužícím si být zmíněn, narazil na fantastický tweet: "Sovětští paleontologové byli divocí." Rázem jsem se dozvěděl o Irině Levshakové, a došlo mi, že o ní budu jednoho dne muset napsat. Víte, být člověkem zajímajícím se o prehistorická zvířata a zároveň prostřednictvím svého blogu propagujícím užitkovost a legalizaci některých drog (nečetli jste snad můj poslední příběh?) může být v této naší státní soudržnosti vskutku izolující, a tak jsem rád, že se mezi paleonadšenci - zvláště mezi těmi, kteří to opravdu dotáhli daleko a nakonec s fosiliemi vymřelých zvířat pracovali - našel někdo podobně smýšlející. Máte-li rádi prehistorické tvory, underground a marihuanu, pak vám představuji člověka, který se může stát vaším životním vzorem.
Irina Yuryevna Levshakova, rozená Kuznetsova, se narodila 6. května 1959 v někdejším Leningradu do rodiny intelektuálů. Její matka, Irina Vladimirovna Linnik, se zabývala dějinami umění západní Evropy, a dokonce se jí podařilo nalézt kopii Rembrandtovy slavné malby The Adoration of the Magi ze 17. století. Dějinami umění se zabýval i otec Iriny Levshakové, Yuri Ivanovič Kuznetsov. Otec Iriny Linnik a tedy děd Iriny Levshakové, Vladimir Pavlovič Linnik, zase působil jako fyzik. Irinin strýc, Yuri Vladimirovič Linnik, byl matematikem. Právě v jeho dače (chalupě) ve vesnici Komarovo, nacházející se v distriktu Kurortny, nedaleko Petrohradu, malá Irina vyrůstala. Už jako mladá dívka působila docela jinak, než její starší příbuzní. Vědělo se, že kouřila, mluvila vulgárně, a žila svůj život jako hippie. Později, v 80. letech, vkročila do undergroundové rockové scény v Leningradu. Jak každý ví, hippies nebyli v Sovětském svazu zrovna dvakrát populární, stejně jako každý, kdo svým životním stylem nebo politickým smýšlením alespoň trochu odporoval vládě. Irina se tedy brzy stala nepopulární. Byla zakladatelkou sovětské undergroundové hippie rock kultury, svého času působící dosti kontrakulturně. Od mládí se musela potýkat s tlakem ze strany dospělých, včetně svých rodinných příslušníků, ale i mladých lidí svého věku, kteří odmítali akceptovat její divoké chování a svobodné smýšlení. Irina byla sociálním vyvržencem. A to nejen ve svém mládí, ale po celý život. To ji však neodradilo vstoupit do akademického prostředí.
Irina Levshakova v mládí. Zdroj obrázku: Twitterový účet Natalie Jagielsky
Studovala na Petrohradské státní univerzitě (tehdy Leningradské státní univerzitě) od roku 1977 pod vedením Lva Isaakoviče Khosatzkyho, zoologa, herpetologa, taxonoma a paleontologa, který se zabýval především fosilními želvami, a jenž zavedl například podrod Agrionemys (v rámci želvího rodu Testudo). V roce 1977 se také Irina provdala za Sergeje Levshakova. V osmnácti se jí narodila dvojčata, Vladimir a Mikhail. Na akademické půdě vytvořila Irina v letech 1980 a 1981 dvě studentské práce, jež však nikdy nebyly publikovány - týkaly se fosilních želv z čeledi kožnatkovitých (Trionychidae). První se zabývala zástupci této čeledi ze svrchní křídy, druhá pak kožnatkovitými z křídy a paleogénu Mongolska - ta se nakonec stala základem její bakalářské teze, při jejímž psaní pracovala s fosiliemi nasbíranými v Mongolsku paleontologem, filozofem a spisovatelem Ivanem Antonovičem Yefremovem. Na základě nich popsala dva vymřelé druhy rodu Trionyx. V průběhu 80. let se účastnila také výzkumů, jejichž výsledky byly formální popisy želvích druhů Aspideretoides riabinini, Paraplastomenus riabinini a Trionyx riabinini. Jejím asi nejvýznamnějším přispěním do "světa" paleontologie šupinatých byl však fosilní varan druhu Varanus darevskii, známý na základě jediné lebky objevené u vesničky Sol v dnešním Tádžikistánu. Irina Levshakova ho popsala v roce 1986, a pojmenovala ho po významném herpetologovi Iljovi Sergejevičovi Darevskym. Tento varan, patřící například s dnešním varanem pustinným (V. griseus) do podrodu Psammosaurus, žil v epoše pliocénu, před 5 až 4 miliony let. V jednom rozhovoru v roce 2004 Irina uvedla, že ji pojmenování tohoto plaza umístilo na úroveň Karla Linné!
Kaspický poddruh varana pustinného (V. g. caspius), příbuzný pliocénního druhu Varanus darevskii z Tádžikistánu. Fotografie z webu Animal Photos
Paleontologie a geologie však nebyly jedinými záležitostmi, kterými se Irina zabývala. Linnikova dača v Komarovu se v 80. letech stala rájem sovětských rockerů. Irina proměnila jeden ze svých pokojů v nahrávací studio, a její sousedy mnohokrát rušily hlasité koncerty, zorganizované v chaloupce. Jedním z Irininých hostů byl i rockový zpěvák Boris Grebenščikov, jenž jí věnoval píseň Adelaide. Zajímavé je, že v roce 1988 do Linnikovy chalupy zavítal i básník, zpěvák a kytarista Alexandr Bašlačev, pouhých pět dnů předtím, než výskokem z okna apartmánu v Leningradu spáchal sebevraždu. Na začátku roku 1989 Irina poprvé opustila Sovětský svaz, a na krátkou dobu se vydala do Anglie. Vystoupila ve dvou pořadech televize BBC, z nichž jeden byl věnovaný právě Bašlačevovi, a druhý environmentálním problémům a nevládní organizaci Greenpeace, se kterou Irina po nějakou dobu pracovala i po pádu Sovětského svazu. Protože Irina pocházela z rodiny, která měla k umění blízko, není divu, že jí šlo kreslení a malba. Nejednou vyrobila obálku pro nějaké to rockové album. Její díla často působila divoce, byla pestrobarevná, a nahrávky se tak dobře prodávaly. Mimoto psala Irina básně.
Obálka alba Ne mogu kochnit ("Nemohu ejakulovat") skupiny Vykhod z roku 1993, vyrobená Irinou Levshakovou. Obrázek z eBay
I v 90. letech byl její život nepokojný. Nepříliš dlouho měla vztah s Fyodorem Chistyakovem, zakladatelem skupiny Nol. Irina dokonce vystoupila v jednom jejím hudebním videu. Chistyakov se ji však v říjnu 1992 pokusil zabít, neboť ve své paranoie začal věřit, že Irina byla čarodějnicí a "symbolem zla". Oblékl si rituální sukni, od svého známého si půjčil nůž, a Irinu v noci přepadl na ulici. Řízl ji do krku, ale Irina přežila, protože byl nůž tupý. Chistyakov utekl, a krvácející Irinu nedlouho poté našel na ulici jeden z jejích sousedů. Když se jí ptal, co se stalo, odpověděla: "Nevidíš, hajzle?! Byla jsem pobodaná!" Chistyakov opakoval, že Irina je čarodějnicí, i u soudu. Zrovna tak o ní smýšleli i někteří další obyvatelé vesnice Komarovo. Neměli ji rádi nejen pro její lásku k rockové hudbě, ale i proto, že její dača se stala takovým malým drogovým rájem, a nemálo lidí to vědělo. Jak roky ubíhaly, čím dál více lidí se k ní chovalo nevlídně. Někdo se úspěšně pokusil otrávit její psy. Vladimir a Mikhail, její synové, se dokonce rozhodli spálit její chaloupku, ale nepodařilo se jim to. Irina v prvním desetiletí tohoto století porušila elektrické vedení ve vesnici, načež byla nezaslouženě na nějaký čas umístěna do psychiatrické nemocnice. Se svým druhým manželem, Georgym Dmitrijevičem Orbelim, který působil jako umělec, měla Irina třetího syna, Dmitrije, který se narodil v roce 1994. Tři roky nato se Georgy oběsil. Po zbytek života žila Irina hlavně ve společnosti svých zvířat - měla kočku, pět psů a stádečko koz. Občasně ji navštěvovala její matka, až do roku 2009, kdy zesnula.
Irina Levshakova v roce 2003. Fotografie Petera Pokai-Koshitse z Wikimedia Commons
V září 2010 se o Irině Levshakové dosti hovořilo, protože byla zatčena ruskou policií, jež v její dače našla velké množství konopí - vlastně největší množství, jaké u někoho Federální služba Ruské federace pro kontrolu narkotik našla za posledních několik let. S více než 1200 rostlinami a nějakými 600 gramy hotového produktu šlo o největší konopnou "plantáž" v celém severozápadním Rusku. Levshakova se ani před policisty nijak netajila, že léta ráda kouřila marihuanu, a když byla její drogová "zahrádka" zabavována, řvala na muže v uniformách, aby alespoň to konopí nechali dozrát. Bylo jí uděleno pět let probace, ty však strávila ve své chaloupce.
Linnikova dača v Komarovu, domov Iriny Levshakové. Fotografie z Wikimedia Commons
Neoblíbená obyvatelka Komarova bohužel odešla ze světa 31. ledna 2016 kvůli selhání srdce, a to ve věku 56 let. Kremována byla 9. února, a její popel byl pak 7. května téhož roku vytřelen z kanónu nad Ščučijským jezerem na severu Kazachstánu, což si před svou smrtí sama přála. V posledních letech svého života ruskému rocku nevěnovala pozornost, poněvadž jej již nepovažovala za dobrý, a místo toho poslouchala arabskou hudbu a písničky francouzské kapely Gipsy Kings. Nahrávky arabské hudby jí posílali její bratři, jež pracovali jako ambasadoři v Kuvajtu a Bagdádu.
Myslím si, že každý z nás může být jako Irina Levshakova. Máte-li zájem o přírodu, pravěkou i současnou, neznamená to, že musíte být nějakým formálně se oblékajícím otrokem systému postaveného na vykořisťování, nedobrovolné hierarchii, s nelegitimní autoritou. Příběhy přírodovědců, jako je Irina Levshakova, nás mohou velmi inspirovat. Nenech si říkat, čím máš být, a co máš dělat. Jdi za svými zájmy, nad nikoho se nepovyšuj, a užívej si svůj život! A nikoho neposlouchej. Jen sám sebe!
Žádné komentáře:
Okomentovat