Správce dinosauřího parku - Vánoce v háji

Vánoce jsou za dveřmi, a tak je čas dát na jeden pátek sbohem Obrázkům týdne, a vrátit se na Tedův ostrov v Tichém oceánu za naším přítelem Danem Jamesonem! Již v polovině září jsem vám slíbil, že se letos dočkáme ještě jednoho Danova zápisku, a ten bude na tomto skromném blogu uveden 23. prosince. Dívám se nyní na své chytré hodinky, a vidím, že 23. prosince skutečně je - je tedy nejvyšší čas publikovat tento silně zeditovaný vánoční speciál. Mohu vám prozradit, že Dan chtěl, aby se jmenoval trochu jinak. Naštěstí jsem při překladu zahrubkovaného anglického textu, který mi dnes v poledne poslal, nalezl slušnější slovíčko, a to tedy synonymum pro "les", kterým jsem to původní nahradil. A nyní to již nebudu protahovat. Jak se Dan v současné době má? Jak to před Vánoci v Dinosauřím parku vypadá?

Vánoce v háji

Do háje už se vším! Celý podzim se mi kolegové pošklebují do obličeje, ze zábavy po sobě a po mě hází dinosauří trus, v jídelně se štosuje nádobí nemyté čtyři měsíce, zvířata utíkají ze svých výběhů, žerou pracovníky, řve se tu, vříská se tu, máme další dluhy, máme obrovské problémy, ekonomické i bezpečnostní, někdo na nás podal žalobu, protože si nepřál, aby se mu partner vrátil z ostrova s rozkousanou hlavou, prostě je to hrůza, a ke všemu jsou tu teď ty Vánoce, ty svátky nekonečného hihňání u neonových světýlek a nechutného olizování červenobílých lízátek tvarovaných jako stařecká hůl, a všechno to svítí a září a zpívá se a všechno se to chichotá, a mě z toho nejdřív brzo klepne pepka! Nebo, když budu upřímný, už mi pepla. Má bedna je teď dutým výronem deprimovaného nádoru! Vidíte? Vidíte, co to se mnou dělá? Co mě to nutí psát? Od začátku listopadu beru růžové kulaté pilulky s průměrem jednoho centimetru, které zahánějí mé strašlivé smutky a vzteky, a poskytují tak ochranu mým nevlídným spolupracovníkům, jež by jinak skončili roztrháni na cucky v zapáchajícím kompostu. Ano, tak daleko bych byl schopný zajít, kdybych ty prášky na hlavu nebral. Není to se mnou dobré. Probouzím se uprostřed noci a brečím, aniž bych věděl, proč, a už si ani záchod neuklízím! Nikdo nechce do mého skromného příbytku vkročit, protože to tu prý nevoní. Aspoň tak to řekl Ivan, ten Čech, jediný člověk, který se mnou ještě občas hovoří. Pozval jsem ho takhle jednou na nealkoholické, a on se vysmrkal do papírového kapesníčku, který jsem mu podal (přiznal se mi, že už nesmrkal tři měsíce), pak začal nahlas čuchat, řekl, že mu v mém domě něco smrdí, a upaloval pryč. Nikdy se nevrátil... Ehm... Proč to tady u všech macraucheniích kopyt píšu? Vánoce jsou tu, a park se zase může zbláznit. Stejně, jako se může zbláznit při, před a po Halloweenu nebo při, před a po Velikonocích. Pchech! Tyhle svátky... Ten, kdo je vymyslel, teda nějací ti skotačící Evropánci oslavující nekonečný konzum a klanění se mrakům a sluncím a měsícům a já nevím čemu, určitě myslel na mě, když dal ten koncept dohromady, protože mě chtěl zničit! Vím to! Je to tak! V centru parku byla znovu postavena socha Santy Clause. Zvedli jsme ji v pondělí. Ten kamenný blok, na kterém stojí, je těžký jako Diplodocus. Bylo třeba sil třiceti lidí, aby se za hysterického řevu taháním za lana ten div zvedl. Protože už nejsem správce, nemohl jsem jen tak přihlížet, a tahal jsem taky. Praskl mi přitom pravý biceps, levý triceps a prostřední triceratops. Ne, dělám si legraci. Bicepsy, tricepsy a triceratopsové mi naštěstí nepraskali, ale krmič Joe, takový nezvladatelný rošťák, kterého Kory přijala na začátku prosince, při tom tahání spadl na čelo, a poranil si ho o ostrý kámen. Protože Joea nemám rád - hrozně se chlubí, jak je pořád šťastný, a že ho práce v Dinosauřím parku baví, což mu závidím, poněvadž mě už po těch letech nebaví, i proto, že už nejsem správcem, ale jen obyčejným zaměstnancem s žalostným platem - vstal jsem, a ukazoval jsem na něj prstem, zatímco jsem zpíval: "Joe si čelo poranil! Vánoce si osladil! Kdo krev mu bude utírat? Na štědrý večírek? Hlava praskne Joeovi... a chechechecheche!" Nebo tak nějak... Ostatní na mě bučeli, ukazovali palcem na zem, jako římský císař rozhodující o osudu gladiátora poraženého v souboji, a házeli na mě banánové slupky. Vysmál jsem se jim, že na žádné z těch slupek nikdy neuklouznu, a za poslechu Baby Shot Me Down jsem se ráčil vrátit zpátky do svého příbytku. Pondělí se ještě dalo. To má bedna ze všech těch zážitků tolik nebolela. Ale v úterý se můj život vrátil do stavu mizérie. Během večera a rána totiž sochu Santy Clause svým guánem zanesli pterosauři, kteří nad Tedovým ostrovem volně poletují. Velkou červenou postavu s čepicí na hlavě a sněhově bílým plastovým plnovousem asi za svůj záchod považovat nebudete, ale tihle střelení kožokřídláci to nemají v hlavách v pořádku, a tak na ni kálí o sto šest. Ráno toho dne jsem potkal Kory v jídelně, a hned si ke mně sedla. Znuděně mě sledovala, jak jsem za hlasitých hlasových výlevů vidličkou vytahoval rozkousaný kus chleba, který mi z nějakého mě neznámého důvodu vyletěl z pusy do megavelké sklenice plné limonády. Když už byl skoro venku, utrhl se z něj malý kousíček, který se dál držel vidličky, a zbytek zase spadl na dno. Nepopsatelně frustrován, rozbrečel jsem se, protože mi bylo jasné, že budu muset limonádu s kouskem chleba celou vypít, abych ten kousek chleba dostal zpátky do svého těla, kde měl původně skončit. Jakmile jsem byl hotový a otřepal jsem se, načež mi zabublalo v břiše tak nahlas, že se ode mně všichni raději vzdálili na dvacet tisíc kroků, Kory mi vysvětlila, co po mě toho dne chtěla. Otráveně jsem popadl žebřík, opřený o stěnu za jídelnou, a opřel jsem ho o sochu Santy. Vylezl jsem nahoru, a pak jsem si uvědomil, že jsem si nevzal nic, čím bych to čerstvé guáno ze Santy seškrabal. Slezl jsem dolů, ve skladu náčiní jsem vyhrabal škrabku, vylezl jsem zase nahoru, a seškrábl jsem první pterosauří bobek. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem s sebou neměl nic, do čeho bych ten žlutobílý zázrak uložil. Ale to přece nevadilo! Tak jsem s ním flákl o zem. Problém byl ale v tom, že zrovna pod žebříkem procházel Oliver. Přišel totiž sochu Santy obdivovat. Seškrábnuté pterosauří guáno skončilo v jeho bujných vlasech. Měli byste vidět, jak si do nich okamžitě zajel svými dlouhými, tenkými prsty, a guáno si v nich v šoku ještě rozplizl! Nadával mi do bezobratlých strunatců a bezocasých ocasatců (a dokonce si myslím, že mě nazval i peříčkem z okolí kloaky velociraptora), a vylezl za mnou nahoru po žebříku. Řval jsem strachy, protože byl rozohněný, a bylo na něm vidět, že se mi bude chtít pomstít jakýmkoliv možným způsobem. Sedl jsem tedy na Santovu plastovou čapku, a žebřík jsem skopl. Oliver spadl z výšky na záda, pořád řval, ale ležel na místě, a nemohl se hýbat. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, jakého strašného zločinu jsem se dopustil. Našemu vrchnímu přírodovědci se totiž mou vinou dostalo bolestivého zranění, které mu mělo Vánoce zcela pokazit. Zatímco jsem brečel z lítosti vůči tomu guánovlasatci, ostatní pracovníci parku, shromáždění kolem sochy, na mě nadávali, a házeli další banánové slupky. Ani tentokrát jsem ale po žádné neuklouzl. Aspoň to. Oliver byl odvezen na veterinu, kde mu veterinářka Catherine prohlédla páteř, trochu ho po ní poplácala, a pak ho pustila domů. Neměla na něj moc čas, protože jí Tim na veterinu přivedl škytajícího Dromiceiomima, a to byl případ vážnější, než ten Oliverův. Oliver normálně chodí, ale stačil mě do dneška - počítal-li jsem přesně - dvěstětřiapadesátkrát proklít. Práci na Santově soše jsem dokončil v úterý odpoledne - a tehdy už jsem si vzal s sebou kbelík na guáno. Další trable přišly ve středu. Kory totiž chtěla, aby v první zimní den před hlavní budovou povstal vánoční stromeček. Vzhledem k tomu, že má park dluhy, fakt nechápu, jak na něj sehnala peníze. Obrovská brokolice... Tedy, borovice, promiňte... Ta moje palice... Anebo je to smrk? No, to je jedno... Prostě obrovský strom dovezený odněkud z boreálního lesa v arktické Kanadě, kompletní i s hnízdečkem nějakého arktického pěvce! Hrůza! Tenhle zachytávač oxidu uhličitého měří na výšku dvanáct metrů a váží asi tolik, co všichni dinosauři na našem ostrově dohromady! Dobře, možná přeháním, ale určitě váží tolik, jako Giganotosaurus a Datousaurus a Wuerho a Irritator a Triceratops a Dracopelta a možná i Siamotyrannus dohromady! Nebo ne? No, to je jedno... Taky jsme ho museli zvednout, a protože momentálně nemáme šťávu pro helikoptéru, museli jsme ho zvednout ručně, jako sochu Santy! Jo, to byla zas fuška... Řval jsem, když jsem tahal lanem, občas mě někdo kopl, abych neřval, ale já řval ještě víc, abych si dodal síly, a nakonec jsme ten strom opravdu zvedli! Pak jsem na něj hbitě, jako opice, vylezl, a začal jsem mu na větve připevňovat baňky a tři roky staré perníčky. Ostatní pracovali na žebřících, a já brzy litoval, že jsem si taky jeden nevzal. Z vrcholku vánočního stromku jsem totiž sletěl přímo na zadek na jeho nejnižší větev. Tam nahoře se zase objevil pterosaurus - tentokrát to byl Pterodactylus uniklý z voliéry. Ten malý ďáblík se mnou sdílel svůj rybí dech přímo před mým obličejem! Yeah! Ještě štěstí, že ta nejnižší větev můj pád zmírnila, jinak bych si na zemi rozplácl půlky. Bohužel ale vlivem mého dopadu z větve sletěly všechny ozdoby, a vysypaly se Oliverovi na hlavu. Šílel. Nebudu psát, čím mě nazval, ale bylo to hrozně sprosté (dokonce si myslím, že mě nazval i šupinou z okolí kloaky abrictosaura). Vyprovokoval mě tím, tak jsem po kmeni slezl dolů, a bránil jsem se, že nám unikl Pterodactylus a že mi dýchl do obličeje, a kvůli tomu že jsem sletěl ze špičky stromu, a on na mě řval, že ho to nezajímá, a že jsem popleta, bošuk a borová šištice, a já na to reagoval slovy, že jeho hlava je pterosauří guáno - což byla v ten den ještě pořád pravda - načež mě chytl pod krkem, a propleskl mě, a já zase propleskl jeho, a byla z toho najednou mela, a všichni fandili Oliverovi, ale já vyhrál, protože jsem ho pěstí udeřil do jeho nalomené páteře, a on zůstal ležet na zemi a křičel bolestí, a já se smál, odcházel jsem z bitevního pole, otíral jsem si ručičky, a pak jsem uklouzl na banánové slupce, a bum a bác, najednou jsem měl otevřené čelo. Ošetřovatel Joe ke mně přiskočil, ukazoval na mě prstem, a zpíval: "Kdo Vánoce má v háji? Kdo bude krvácet? Kdo bude se v bolesti doma s pivem potácet? Komu praskne lebka, a mozek roztaje? Kdo o Vánocích těchto, vyletí ze stáje?" V tu chvíli jsem věděl, že letošní Vánoce jsou opravdu v háji. Krev ze mě tekla, jak z podříznutého býka.

Skončili jsme letos v předvánoční době špatně, já i Oliver. Záda ho kvůli mému účinnému zásahu bolí ještě víc, než v úterý. A já mám zase kolem hlavy obvaz, který představuje jedinou bariéru mezi nepříliš dobře zašitou ranou v mém čele a okolním světem plným bacilů. Pamatujte si, děti, nikomu se nikdy nemstěte, nebo se to vymstí vám! Kdyby se mi totiž Oliver v úterý nechtěl za to pterosauří guáno ve vlasech pomstít, nikdy by k těmto hrozným věcem nedošlo, a mě by čelo nekrvácelo! Kory náš letošní vánoční spor řešila rázně. Jako správkyně parku nám legální cestou zakázala navštívit jeden druhého, abychom si ještě vzájemně nepřihoršili. Dobře mu tak, pacholkovi Marshovi! Neměl mě nikdy otravovat! Teď má zakázáno navštívit mě s nějakým svým pitomým dárečkem, který by se ukázal být akorát omeletou připevněnou k hnijící končetině raptora z Isle of Die. Už nikdy mě neobalamutí, nikdy mi do obličeje nehodí zkažené gekoní vajíčko nabarvené nafialovo, nikdy mi nezapálí prst chladným plamenem, nikdy mě nerozbrečí některým ze svých nepřiměřeně sadistických vtípků! To ale neznamená, že mi letos o Vánocích nedají pokoj další protivové z parku. Třeba Tim, Oliverova pravá ruka. Fakt někdy přemýšlím, jestli Tim není Oliverův nádor, který mu vyrostl někde na zádi, doktoři ho odřízli, ale v něm zůstal život, a teď se pachtí po téhle planetě a způsobuje potíže každému, komu Oliver potíže způsobit nedokáže. Včera jsem dostal za úkol nakrmit naše Thrinaxodony, tak jsem nadšeně vkročil do jejich výběhu, strhl jsem si kalhoty, košili, ponožky i spodky, zkrátka v bezměrné radosti jsem se tam stripnul, protože jsem cítil volnost a osvobození od Olivera, a najednou tam z keře vykoukne Tim, v jedné ruce flák masa, ve druhé fotoaparát, a vidím, kam objektiv zaměřuje! Okamžitě jsem se zakrýval fláky masa, jež jsem do výběhu přinesl já, ale strašně studily, a nedokázal jsem je mít ke kůži připláclé dlouho. Nahý jsem odtamtud vyběhl ven, a omylem jsem vrazil do Catherine, která se zrovna vracela ze směny na veterině, a po nárazu jsme oba spadli na zem. Catherine pištěla, a zavolala na mě Jakea a Ivana, aby mě odvedli pryč. Nazvala mě obnaženým krocanem a lehce uchýleným opičákem, a ještě po mně hodila ten flák masa, kterým jsem se předtím snažil zakrýt. Přímý zásah do hlavy, obvaz sletěl, a z čela se mi zase spustila krev. Do háje! Večer jsem v hlavní budově vysvětloval Kory, že to celé bylo nedorozumění, že jsem nikoho flashnout nechtěl, natožpak ve své nahotě napadnout, a prosil jsem ji se slzami očích, aby mě za to nepotrestala. Kory se usmívala, a když jsem si vybrečel oči, a v očních důlcích mi už zbývaly jen nepatrné pozůstatky mých optických orgánů, pokývala hlavou, a řekla, že to s Catherine a Timem vyřeší. Taky mi řekla, že ji Tim velmi zklamal, protože měl původně Thrinaxodony krmit opravdu on, jenže na poslední chvíli jí vysílačkou zavolal, že je nemocný, a že bych je měl nakrmit já. Takže to celé byl jeho nápad! Darebák jeden! Problém je, že na fotky, které Tim nadělal, už Kory sáhnout nemůže. Vsadím se, že právě teď si je Tim s Oliverem ve své sluji prohlížejí, a hihňají se u toho. Jsem tak ztrapněn, ani se to slovy nedá popsat. Představte si, že má někdo vaše fotky, jak jste se svlíkali, s Thrinaxodony čmuchajícími u vašich nohou! Proč se mi pořád dějí takové nespravedlnosti?! Dnes ráno mě z toho strašně bolela šiška, tak jsem si vzal místo jedné centimetrové pilulky rovnou dvě centimetrové pilulky, a zapil jsem je hořkým vánočním čajem, který v mé kuchyňce skvěl/hnil nějakých osm let (lístečky už byly seschlé, ale já si ho přesto uvařil, a pak jsem toho dost litoval, protože jsem dnes ráno víc prskal, než pil). Pak jsem dal sbohem Dinovi, který se válel ve vánočně zbarveném pelíšku (na dekách samé ksichty Santy Clause), a vyšel jsem ze svého skromného příbytku ven. Dnes mělo být mým úkolem nakrmit Lagosuchy. Zhostil jsem se toho úkolu s nově nabytou vášní. Pokusil jsem se přidat se k ostatním pracovníkům, jež si pobrukovali vánoční písničky, a tak jsem začal řvát na celé kolo: "Ó, jehličko, ó jehličko, jak zelená jsi dneska!" Lidé v uličce se pohihňávali, ale mě to neodrazovalo. "Vánoce, Halloween... jaký hrozný čas? Santa Claus maličký, a strašný nečas!" Po dvaceti minutách výtečného zpěvu, jenž rozzářil vánočně naladěná srdce mých kolegů, jsem tiše jako puch vnikl do výběhu Lagosuchů, a začal jsem jim házet pečlivě nakrájené kousky skopového. Užíval jsem si to. Házel jsem jim maso, oni ho požírali, bylo to zkrátka jako za starých časů. Bedna mě nebolela. Zpíval jsem vánoční písně, a Lagosuchové při nich tančili. A pak najednou na mém rameni přistála ruka v červené rukavici, a já uslyšel hluboké "Ho, ho, ho!" Vykřikl jsem nadšeně: "Santa! Santa existuje!" Otočil jsem se, a políbil jsem ho! Trošku jsem mu přitom zkousl rty, aby pocítil tu ohromnou vášeň, kterou jsem z mě neznámého důvodu náhle k Vánocům pocítil. Pak jsem se rozbrečel, protože jsem si uvědomil, že to byl Oliver. Vyplakával jsem si oči, on se smál, jezdil jazykem po svých rtech, čerstvě políbených, a vytahoval ze svého vánočního kabátku fotografii mé nahé maličkosti. Takové zklamání! Neříkám, že jsem doufal, že se ve výběhu Lagosuchů se Santou setkám. Ale... když Oliver měl zakázáno zajít ke mě domů, rozhodl se udělat si ze mě srandu jinde, ve zvířecím výběhu, a tím... tím mi prostě způsobil strašlivou depresi! Dopisuji tento vánoční zápisek, a opírám své zraněné čelo i jiné části své pomalu se rozbolívající šišky o chladnou sklenici tvrdého alkoholu. Už vím, co budu letos o Vánocích dělat! Všechno je v háji... Vánoce jsou v háji! Já jsem v háji, moje kebule je v háji! Asi letos na štědrý večer poprvé zamířím do Giganotosauřích čelistí. Ještě jsem tam nebyl, ale začínám mít pocit, že by se mi tam mohlo docela líbit...

Danův vzkaz: Nebojte se, mí obrovití fanoušci, nehodlám skoncovat se svým životem, zvlášť ne teď o Vánocích, ale moje cibule už toho má dost! Potřebuju jít na vyšetření... Nikdo z vás nikdy nepochopí, jaké to je, žít v Dinosauřím parku! Všechen ten chaos, ten stres! Ani o Vánocích jim neuniknete! A když vás nestresují dinosauři, tak vás stresují ti darební spolupracovníci... omyly přírody, jako Oliver! Ještě, že Charles s námi letos o Vánocích není... že je doma... dobře mu tak, sičákovi, aspoň tu neotravuje! Začínám být mimo, mí obdivovatelné. Ale jak jsem psal, neskoncuju se životem, ne letos o Vánocích! Pořád musím zjistit, kdo se v září pokusil otrávit Wuerho! A zjistím to! Zjistím to, a informuji vás o tom! Budete to vědět! Neb vědění je síla! Veselé Vánoce.

Vypadá to, že se Dan na tento blog zase někdy vrátí. Doufám, že mu za to nebudu muset platit velké peníze... Od správce Dinosauřího parku, který už rok není správcem Dinosauřího parku, jste tedy dostali vánoční přání, byť ve dvou slovech. Ode mně však poměrně větší vánoční přání můžete očekávat zítra!