The Cryptid Queen (2/10)

Obyvatelé planety Země si v posledních letech prošli řadou těžkostí. Jejich svět se pokusili ovládnout lidští megalomani, ohýbači reality z dalekých hlubin mnohovesmíru i druh mimozemšťanů, stavící se nad vše ostatní, při hledání nového domova připravený zotročit si každého, kdo se mu postaví do cesty. Poté, co byla stabilita světa narušena, ukázali se být největším problémem pověstní Lovci kryptidů, pak přišly útoky duchů, řádění amazonské ekoteroristky, pokus Čtyř hlav o rozvrácení ekosystémů, a trpění malé skupinky lidí, jisté rodiny, v nekonečnu realit. To nejhorší však možná ještě přijde. Aniž by to kterýkoliv pozemšťan tušil, na opačné straně vesmíru se objevil nový nepřítel. A zaútočil na ty nejmírumilovnější - na Shai'ri, kteří se od porážky na Zemi naučili ctít nesobeckost a rovnost, opustili staré tradice, a začali spolupracovat s jiným druhem, s Lio'elly z planety Om'lenaxu, aby přežili. Vypadalo to, že konečně po roce a půl cestování mrazivým kosmem najdou domov, jenže pak přišla ona. Královna. Brutální vražedkyně, doprovázená dvěma dvounohými bytostmi, které se jí velmi podobají. A Shai'ri, které se svou armádou monster zmasakrovala, rozhodně nebyli posledními terči jejího útoku. Pierre Leroy se od amerického agenta Arika Thomsona, dlouhodobě s Lovci kryptidů spolupracujícího, dozvěděl o vyvraždění jakési vesnice v brazilské Amazonii. Thomson mu poslal fotografie desítek znetvořených lidských mrtvol, a Pierre si začal uvědomovat, kdo by takový masakr mohl způsobit. Vzhledem k tomu, že má však dost práce - a ne všichni členové Týmu B považují jeho "pracovní" omluvy za upřímné - poslal do Amazonie své tři kolegy, jež se k vyšetření tohoto podivného případu dobrovolně přihlásili. Tien Tang, Vilhelm Van Vais a Marvin Grayson jsou připraveni zjistit, proč k masové vraždě došlo, a co je zač ta armáda příšer, která tři dvounohé bytosti doprovází. Do značné míry je jim již jasné, s čím se budou potýkat. Curupira, démonická ekoteroristka, nenávidějící lidský druh, má očividně přátele. Hodně přátel. Ale o co jí jde? Čeho se těmito činy snaží dosáhnout?

THE CRYPTID QUEEN, ČÁST DRUHÁ:

Hangár utajeného podzemního komplexu při březích špicberského zálivu Nordfjorden opustil vysokorychlostní letoun Cryptodactyl, a zamířil na jihozápad. Marvin Grayson, jamajský technik, odtrhl oči od kniplu, a pozorně si prohlédl své dva zamračené kolegy. Tien, mnoucí si své čelo, pohlížela ven z okýnka, na zdánlivě nekonečné chladné moře, zahalené noční temnotou. O čemsi hluboce přemýšlela, snad ji něco tížilo. Vilhelm právě polykal tabletu jakéhosi antipsychotického léku, který bránil jeho dvěma alterům, malému nevinnému Villiemu a agresivnímu Mawufeasimu, aby ovládli jeho mysl. Od chvíle, kdy vietnamská lovkyně kryptidů a význačný ghanský záhadolog vstoupili na palubu letounu, vůbec nepromluvili, což bylo v jejich případě atypické. Tien po chvíli nervózně vydechla, a pokynula hlavou na Marvina. "Chceš nám něco říct?" zeptala se ho. "No, čekám, až přestanete věnovat pozornost jen svým maličkostem, abych mohl zapnout komunikátor, a nechat Pierra, ať nám toho o Curupiře řekne trochu víc," odpověděl s úsměvem Marvin. "Jen do toho. Jsme jedno ucho," řekl Vilhelm, a napil se vody z plastové láhve. Marvin stiskl tlačítko na komunikačním zařízení, a z ovládacího panelu v přední části letounu rázem vysvitl zářivě modrý hologram Pierrova obličeje. "Vy si dáváte nějak na čas, copains! Myslel jsem, že vyrazíte tak do třiceti minut po poradě, a ne, že se nejdřív pěkně prospíte, a teprve pak se začnete věnovat svým povinnostem," řekl jim docela iritovaně. Tien se musela držet, aby na to nějak přehnaně nereagovala. Pierre ji opravdu štval.

"Poslouchejte dobře, řeknu vám teď všechno, co byste měli vědět. Curupira bývala jemnou, příjemnou, soucitnou bytostí, než ji zabila skupina gangsterů v Kolumbii, byla dva měsíce mrtvá, pak se vrátila, řekněme, z jiného vesmíru, a po vstupu sem se jí do hlavy dostaly všechny vzpomínky té zabité Curupiry, včetně vzpomínek na vlastní smrt, a protože byla ponechána o samotě a bez pomoci, nedokázala se s tím posttraumatickým stresem vypořádat, a tak začala vraždit lidi, protože věří, že lidi jsou šílení pokrytci, kteří si nezaslouží ovládat přírodu. Minulý rok v létě vyvraždila celý kmen Indiánů někde ve státu Amazonas, kam teď mimochodem míříte. Myslím, že to byl kmen Terena. Díky jedné mé známé se dostala až před soud, kde řekla, že té genocidy lituje, a že hodlá dál jít jenom po boháčích, kteří ničí prales. Co je na jejích slibech pravdy, to opravdu netuším... Neměl jsem čas se na ní od minulého léta znovu podívat, což je mi líto, bývala mou kamarádkou, ale víte, jak to chodí," rozpovídal se vůdce týmu. "Všechno to dává smysl," reagoval na to Vilhelm, "a co ti její společníci?" Pierrův obličej na hologramu vystřídala fotografie nějakého teenagera. "Tohle je Juan Paredes, v současnosti, myslím, tak sedmnáctiletý mladík, kterému v žilách koluje má krev," mluvil dále Pierre, "po útoku Curupiry v jižní Kolumbii umíral, a já mu daroval svou regenerativní krev, která mu dala speciální schopnosti - stejné schopnosti, jakými disponuji já. Pak tenhle supersilák začal bojovat v ringu, kde mu říkali Lutador invencível, vydělal si spoustu peněz, a pokud vím, se svým strýčkem, neschopným chůze, opustil Brazílii. Vím, že chtěl Curupiru zabít, ale něco mi říká, že se s ni nakonec mohl spolčit, a kdo ví... třeba teď spolu vychovávají kupu dětí. Někde jsem si dokonce vypisoval takové své fantazie, jak se na sebe vrhali... počkejte, že bych je vám přečetl?" Pierrově pokusu o vtip nikdo nerozuměl. Marvin, Tien a Vilhelm se na sebe jen podívali se zvednutými obočími. "Tak se mi zdá, že ti chybí někdo, kdo by tě držel na uzdě, Bruci," pousmál se Marvin. "Tais-Toi, Dicku," zněla Pierrova reakce. Následně fotografii Juana Paredese vystřídala fotografie malé Indiánky, pořízená v soudní místnosti v brazilském Manausu. "A tohle je Curupiřina druhá společnice. Spousta bohatých businessmanů, které naše démonická ekoteroristka od minulého léta napadla, tvrdí, že ji viděla v přítomnosti této nevinně působící dívenky. Je to tedy jasné, Curupira má společníky. A vzhledem k tomu, že dokáže komunikovat s ostatními živočišnými druhy, nedivil bych se, kdyby ta 'armáda příšerek' byla tvořená i jejími zvířecími přáteli. Třeba ji vede generál Compsognathus... Maudire, kdybych si vzpomněl, jak ona mu jenom říkala... Už to nemám v hlavě. A je to, upřímně, docela jedno," pokračoval, načež byla třem dobrodruhům ukázána hologramová mapa, "ta vesnička - Bellísimo - jejíž obyvatelé byli takřka do jednoho vyvražděni, se nachází severně od Boa Vista v brazilském státu Amazonas, častém působišti Curupiry. Je to kousek od hranice s Peru. Doufám, že se vám tam bude líbit. O všem mě, prosím vás, informujte. A vyřešte, o co jí jde. Dá se s ní mluvit, dá se s ní jednat. Hlavně nebuďte agresivní, a střílejte po ní - a jejích přátelích - až když to bude vyloženě nutné." Pierre se ani nerozloučil. Zkrátka vypnul mikrofon, hologram zmizel, a třem dobrodruhům nezbývalo, než si to přebrat v hlavě.

Cryptodactyl překonal severní Atlantik za méně než hodinu a dvacet minut. Let napříč Brazílií mu trval jen půl hodiny. "Doufala jsem, že si tu užijeme sluníčka, jenže celou dobu, co letíme nad Amazonským pralesem, leje jako z konve," poznamenala Tien. "To víš, je dešťové období. Bude trvat až do konce května," řekl na to Vilhelm. "Pořád nám bude tepleji, než při naší poslední společné výpravě do Grónska," usmál se na ně Marvin, stále držící knipl, a pohlížející na monitory v jeho bezprostředním okolí. "To Vánoční fiasko mi radši ani nepřipomínej," zasmál se Vilhelm, "byla to hrůza. Nejhorší Vánoce mého života. Ty nejzajímavější momenty z nich si ani nepamatuju... V hlavách je mají mí alteři, ne já." Tien se na něj starostlivě podívala. "Budeš v pohodě? V té vesnici uvidíme spoustu mrtvol. Pořád se jim nepodařilo je všechny vyklidit," řekla mu. Vilhelm mávl rukou, a vytáhl z kapsy krabičku s léky. "Vím, co dělám. A vzal jsem si taky dost vody. V současné době se mám víc pod kontrolou, než kdykoliv předtím," odpověděl Vilhelm. 

Marvin s Cryptodactylem přistál na kraji Bellísima. Když trojice Lovců kryptidů z letounu vystoupila, přivítal je brazilský generál Antônio Morais, vysoký silný muž se zelenou čapkou na hlavě. "Caçadores de Criptídeos? Musím uznat, že jsem vás ještě nikdy neviděl. Pierre Leroy mi sdělil, že přiletí tři jeho kolegové, podíval jsem se tedy na fotografie ostatních členů týmu, ovšem vás jsem mezi nimi neviděl," řekl jim Morais, zatímco jim postupně podával ruku. "Tým B není tvořený zrovna celebritami, pane generále," pousmála se Tien, "naše práce je tedy lehčí. Copak by někdo z nás chtěl, aby ho kvůli prohánění bizarních potvůrek lidi po celém světě považovali za nějakého hrdinu?" "Správný přístup," zazubil se generál. Pak zavedl Tien, Marvina a Vilhelma k řadě lidských mrtvol uprostřed vesnice. Leželo jich tam vedle sebe alespoň patnáct. "Původně jich bylo víc, ale to víte, postupně je odklízíme. Jenom to trvá strašně dlouho. Máme omezený počet vrtulníků, a než každý z nich přeletí Reserva Extrativista do Alto Juruá, zabere to pár hodin," řekl jim. Vilhelm se nahlas nadechl, a zatřepal hlavou. Pohled na lidské mrtvoly mu opravdu nedělal dobře. Tien se prsty dotkla jeho ramena. "Jsem v pohodě, jsem v pohodě! Ale nelíbí se mi to. Jako by se to nemělo líbit nikomu," zašeptal. "Přežil tu tragédii někdo? Šéf nám řekl, že byla vyvražděna takřka celá vesnice, ale možná někdo..." ozval se po chvíli Marvin, když už byl z otevřených břich a usekaných končetin také docela nesvůj. "Jedno dítě," odpověděl Morais, "je to hodně zvláštní. Přežila to holčička. Indiánská holčička." Marvin pokrčil čelo a podíval se na Vilhelma a Tien. "Já vím, je to divné. Víte, když vybila kmen Terena, taky po sobě zanechala jednu indiánskou holku," řekl Morais. "Curupira?" zeptal se Marvin, ač věděl, o kom Morais mluvil. "Ano," odpověděl Morais, "kdo jiný? Možná je to nějaké gesto. Snaží se nám tím něco naznačit. Snad... nechává žít nevinné děti, které nepovažuje za nebezpečí světu přírody?" "Jaké jsou důkazy pro to, že to udělala ona?" zeptala se Tien, a sklonila se k mrtvole starého muže s roztrhanými rty, ostrými klacíky zabodnutými v očích, pokroucenými zády a nepřirozeně roztaženýma nohama. "Nejenom ona, ale i její kamarádi. Podívejte se na hrudník tohoto muže," odpověděl Morais. Klekl si ke starcově mrtvole, a rozepnul mu košili. "Náš armádní lékař se na to díval, a řekl, že mu něco hrudník popálilo. Zřejmě jedovaté sliny, kyselina... nebo něco takového." Vilhelm přejel očima po vesnických domcích. Byly spáleny. Hlavou mu projely vzpomínky na masakr v jeho rodné vesničce v Ghaně. Dokázal se plně vžít do trýzně místních obyvatel. "Curupira je nechutná potvora, která dělá ty nejohavnější, nejzrůdnější věci, jaké si kdo dokáže představit," pokračoval Morais. Sundal si svou čapku. "Skalpovala mě. Zaživa mi svými drápy odtrhla kůži s vlasy z hlavy. Miluje to. Miluje tohleto mučení. Nezná slitování. Já vím, že jste ji nepřišli zabít... ale radím vám, jestli ji najdete, a vrhne se na vás, udělejte to. Nějak ji zabijte!" "Dokáže se regenerovat, není to tak? Je prakticky nesmrtelná," řekla Tien. Morais působil zcela rozhořčeně. "Někdo by měl přijít na způsob, jak jí roztavit mozek, nebo jí aspoň o ty zázračné schopnosti připravit. Je to bestie," řekl, prskaje při tom sliny na všechny strany, a pak se odešel k jednomu ze spálených domků trochu uklidnit. 

Indiánská dívenka, kterou ke třem dobrodruhům přivedli další brazilští vojáci, byla zcela neschopná mluvit. Oči měla vybrečené, u nosíku zaschlé sople, a krvavý otisk ruky jednoho ze svých rodičů na pravé lopatce. Vilhelm se na ni ani nemohl dívat. Sedl si mezi keře, a vjel si prsty do očí. Jaký to musel být pocit, přežít takový masakr? Sám to přece věděl. Pamatoval si, jak krev matky crčela do jeho řvoucích úst. Krev stříkající z obličeje rozseknutého sekyrou. Vilhelm brečel. Třesoucí se rukou zajížděl do kapsy kalhot, a vytahoval krabičku s antipsychotiky. Spolkl jednu tabletku, pak druhou, a místo, aby je zapil vodou, polil si obličej. Tien, marně se snažící holčičkou hovořit, jeho nářek uslyšela, a rozběhla se k němu. "Vilhelme, jsi opravdu v pořádku? Nemusíš se bát. Opravdu! Neměj strach, nemysli na to, co se ti stalo... Jsem tu pořád s tebou, můžeš mi věřit. Jsme přece nejlepší přátelé. Ani na chvíli tě neopustím. Zhluboka se nadechni, přestaň se třást... Dej mi tu krabičku. Pozor, teď už sypeš ty tabletky na zem. Proboha, to je škoda..." uklidňovala ho, a přejížděla mu rukou po zádech. "Já na to nemám," řekl Vilhelm, "ne, že bych litoval toho... toho, že jsem na to Pierrovi kývnul... ale zpátky k těm domům nejdu. Ani k té holce. Ne, já tohle prostě nezvládnu, Tien. Je to taková hrůza. Když si to představíš, co tihle lidi zažili..." "Půjdeme do džungle. Je na čase začít hledat Curupiru," řekla mu Tien, "na Bellísimo úplně zapomeň." 

Když Vilhelm vytáhl mačetu a přeťal jí silnou liánu, vdechl vlhký tropický vzduch, a vlasy mu smočily dešťové kapky stékající z velkých, světle zelených listů, zase se cítil lépe. Marvin vrazil Tien do ruky malou černou krabičku s velkým fialovým cuplíkem. "Vyvolá to zvuk tak hlasitý, že to prakticky jakéhokoliv živého tvora paralyzuje," sdělil jí, "jenom si před tím dej do uší tuhle vatu." Na dlaň druhé ruky jí položil růžové chuchvalce jemného, ale hustého celulózového vlákna. "Můj a Batmanův, tedy... Pierrův... nejnovější vynález," pousmál se. "Pracujete spolu často?" zeptala se ho podezřívavě Tien. "Moc ne. Pierre se nás všech straní. Nic novýho," zasmál se Marvin, "ale sem tam za mnou přijde, transferuje mi na účet obrovské množství peněz a řekne, ať za to vynaleznu něco, co se bude Lovcům kryptidů hodit při běhání za nestvůrami. Mám známého na Portoriku, co vyrábí zvukové zbraně, a právě má kšefty u Číňanů. Tak jsem mu řek, ať se přeorientuje někam jinam, a zásobuje trochu čestnější 'armádu'. Ukázalo se, že je velkým fanouškem starých Lovců kryptidů, a byl úplně nadšenej, když jsem mu vyložil, že patřím do těch nových. Tak s Číňany utnul kontrakt, a teď zásobuje jenom nás... Sladký, že?" rozpocídal se Marvin. "Čestnější armádu? To zní divně. Je na tom něco... divného," řekla Tien, a nevěřícně pokývala hlavou ze strany na stranu. "Schválně tu vatu vyzkoušej. Já tady zapnu reggae," smál se Marvin a vytáhl z kapsy kalhot telefon, "počkej, Delroy Wilson... Kde je Delroy? Yeah, yeah, yeah! I've been trying a long, long time still didn't make it..." 

Pralesem se rozezněla písnička Better Must Come. "Marve, vypni to," napomenul ho Vilhelm. "I've been trying a long, long time but I can't make it!" zpíval si Marvin, a kroutil u toho pánví. "Ušní vata funguje, tak to teď vypni!" přidala se k Vilhelmovi Tien. "Better must come one day, better must come, they can't conquer me!" Marvin se zkrátka nedal zastavit. Vilhelm mu agresivně, po vzoru svého altera Mawufeasiho, vytrhl mobil z ruky, a písničku vypnul. "Hej! Tohle se nedělá!" vykřikl Marvin. "Jo, tohle se nedělá. Zvlášť uprostřed divočiny," řekl naštvaně Vilhelm. Pak prstem na něco ukázal. "Padlý kmen stromu. Co s ním?" vyhrkl Marvin. "Co je to za druh?" zeptal se Vilhelm. "Nejsem botanik. Nevím," odpověděl Marvin. "Botanik? Nepotřebuješ být botanik, aby ti to došlo," řekl Vilhelm. "Proboha," zašeptala Tien. "Není to kmen stromu. Je to had. Obrovský, gigantický, mrtvý had," řekl Vilhelm. Šupinatý, beznohý gigant měl na délku bezmála deset metrů. Sem tam se na jeho dorzálních šupinách leskla krev, zaschlá na povrchu hlubokých řezných ran. Nakmile dobrodruzi dorazili k hadově hlavě, nacházející se jen metr od břehu velké řeky, začali se třást. Hadův obličej byl zmasakrovaný, rozřezaný, potrhaný. "Tohle není anakonda, co?" zeptal se tiše Marvin. "Ne. Buď je to Titanoboa, nebo nějaký z jejích potomků. Dost možná jeden z nejvzácnějších hadích druhů na planetě. Tenhle exemplář ale potkal krutý konec," odpověděl Vilhelm. "Kdo by takového obra chtěl zabít? A takhle mu roztrhat hlavu?" zeptala se Tien. "Celé jeho tělo nenese jedinou známku okousání čelistmi nějakého predátora... Nebyl zabit, protože by si na něm chtěl někdo smlsnout," pokračovala. "Byla to vražda. Podobná vraždě těch vesničanů," řekl Vilhelm. "Moment, cože?" zakroutil hlavou Marvin. "Tohle měla jako udělat Curupira?" Křovinami něco prolétlo. Mihlo se to tam závratnou rychlostí, a zmizelo to dřív, než to Lovci kryptidů byli schopni rozpoznat. "Marve, mám takový pocit, že se jí budeš moci brzy sám zeptat," řekla Tien. Houštiny se začaly třást. Rychlý démon přebíhal z místa na místo. Sledoval je. Cítili, že na sobě měli jeho zraky. Schválně dupal, čím dál hlasitěji, aby je znervóznil. A pak, ve chvíli, kdy už čekali, že se ochránkyně pralesa objeví, opustil křoviny čuník pekari, a roztomile zachrochtal.

"Páni, ty seš ale pěkný," roztál na chvíli Vilhelm, "jak to, že jsi tak nebojácný? Vidíte, jak na nás kouká? Jak na nás mrká? Tak šibalsky!" "Myslím, že někomu patří," ozvala se Tien, "podívejte!" Z křoviska vedle ní vystoupila Indiánská dívka. Nikoliv ta, kterou viděli ve vesnici, ale dívka, kterou jim na hologramové fotografii ukazoval Pierre. "Tien, spusť to zařízení! Hned!" zařval Marvin. "Nevypadá nebezpečně," zašeptala Tien, "vždyť se na nás usmívá." Dívka náhle vyskočila, a vytrhla Tien z rukou zvukovou zbraň. Hned nato z houštin vyletěl jakýsi mohutný muž, a udeřil Marvina do obličeje - tak, že jamajskému technikovi okamžitě z úst vyletěly dva zuby - a rychlý přízrak, za jehož hlavou se táhl plamen, zaryl Vilhelmovi do temene své dlouhé drápy. Indiánská dívka mezitím podlomila Tien nohy. "Dobrá práce... Caiporo, Juane," řekl syčivým hlasem démon Curupira své mladé společnici. Pak se obrátil k Vilhelmovi, jehož hlavu nabodával svými drápy. Vilhelm úpěl, krvácel, máchal kolem sebe mačetou, ale nedokázal Curupiru zasáhnout. "Vy lidé jste tak trapní, tak předvídatelní, tak nechutní. Chtěl bys mě zasáhnout, aby ze mě prýštila krev, jako z hlavy tohoto velkolepého plaza?" promluvila k němu. Kopla ho kolenem do tváře, a Vilhelmovo čelo se zabořilo do měkkého bláta na promočené lesní půdě. 

Marvin a Tien si Curupiru pořádně prohlédli. V tom prudkém lijáku působila ještě bestiálněji, než si dokázali představit. Její zlaté vlasy plály jako oheň, rudé oči se zužovaly v nelidské vzteku, a déšť v proudech stékal po spálených, černých listech a větvičkách, tvořících její oděv. Vypadala jako lidská žena, s bledou kůží, a blond vlasy, jen byla statnější, a její obličej zvířečtější. Drápy, pokryté Vilhelmovou krví, se postupně prodlužovaly, jak vylézaly z jejích nehetních lůžek. "Nezasloužíte si provádět tato zvěrstva. Nezasloužíte si panovat přírodě, panovat pralesu, a určovat směr, kterým se bude vyvíjet, tím, že budete vraždit jeho obyvatele - nikoliv pro potravu, ale pro potěšení! Nebo snad... jste toto zvíře pro potěšení nezabili?" syčela na ně. "Ne... nezabili!" vyhrkla vyděšeně Tien. Curupira k ní poklekla. "Mačeta vašeho přítele není namočená krví. Že by ho snad zabila mačeta vašeho bosse... nějakého bohatého člověka? Nemám potřebu zbavovat vás životů, byť bych vás, přiznávám, ráda viděla mrtvé. Ale ten, kdo vám velí... ten by si smrt jistě zasloužil, poslal-li vás sem na lov bezbranných obyvatel pralesa," zašeptala jí do obličeje. Její dech byl příjemný, svěží, voněl jako květiny. Jako krví pokryté květiny. "Jsme Lovci kryptidů," řekl Marvin, když sebral ze země své dva zuby, "kdybys chtěla zabít našeho bosse, musela bys zabít..." "Lovci kryptidů!" vyhrkla Curupira, a v překvapení se zase vztyčila. "Tak vás jsem mezi nimi ještě neviděla, a to jsem jich znala spoustu," usmála se ďábelsky. "Můžeme si promluvit. Nebojujme. Pierre nám říkal, že se s tebou dá vyjednávat..." řekl Vilhelm, drže si rukama krvácející temeno. "Pierre... Takový dobrý přítel to je! Pošle mi sem své kamarády jen, když jsou trable... Kdyby se mi někdy věnoval, jako jsem se já kdysi věnovala jemu, kdo ví... Možná bych nikdy neskončila takhle... takhle rozezelená. Ne, že by se nelíbilo být tím, kým jsem, ale... Vzpomínám nostalgicky na ta léta, kdy všechno bylo jednodušší," pronesla Curupira. "Naznačila jsi, že jsi tohohle hada nezabila... My taky ne, propána! Myslela sis, že jsme ho zabili my, že? Ale to není pravda! Našli jsme ho tu, když jsme tě hledali," řekl Marvin. "Proč bych zabíjela obyvatele pralesa, které hájím před vaším ostudným, sebestředným druhem?" sykla Curupira. "A ta vesnice? Bellísimo?" zeptala se Tien. Curupira se na ní s ďábelským úsměvem obrátila. "Ta vesnice, to už je něco jiného..." zasyčel démon. 

Tien se rozšířily zorničky. "Ten had, to byla něčí pomsta! Pomsta za to, že jsi vyvraždila Bellísimo!" vykřikla. Ve vteřině byla zase na nohou, načež skočila po Caipoře, tisknoucí v rukou zvukový paralyzér. Ale Caipořin pekari jí narazil do nohou takovou silou, že zase upadla, tentokrát s bolestným výkřikem. "Co ti obyvatelé té vesnice udělali?! Proč jsi je všechny zabila?!" vykřikla Tien. "Copak si to někdo z nich zasloužil?" doplnil ji Vilhelm. "Jsem toho názoru, že všichni lidé si více či méně za svou neúctu k druhům ostatním, ke světu, který je obklopuje, zaslouží zemřít. Člověk je nepodařenou hříčkou přírody, ohavným parazitem - jediným špatným parazitem, který se kdy vyvinul. Nemůžu říct, že se mi nelíbí představa, jak lidé trpí, válí se ve své krvi, v nutkání napít se nějaké tekutiny ji lízají ze země, neschopní se na končetin zbaveném těle doplazit ke studni s vodou... Líbí se mi pohlížet na řvoucí, brečící, o milost prosící ničitele, kteří myslí jen sami na sebe..." rozpovídala se Curupira s rozloženýma rukama, přivřenýma očima a sadistickým úsměškem. Ty představy, jež slovy popisovala, se jí tak líbily! Krvavé lázně lidských bytostí, plovoucích v naředěné rudé směsi krve a hlenu, začerňovaly její mysl. Ta nestoudná krása, to bušení srdce, ten příjemný železitý zápach. "... ale takoví nejsou všichni lidé. To už jsem se naučila." Všechny ty lidské bytosti, v jejích nejdivočejších, nejbrutálnějších fantaziích se válející v krvavých loužích, byly oblečeny v drahých oblecích, byli to navonění a uhlazení businessmani, lobbisti, politici, zkrátka ti, kteří skutečně ničí svět přírody. "Nenávidím lidi. Ale už dávno je nezabíjím, aniž bych si neuvědomovala, zda jsou oběťmi svých trýznitelů, nebo zda jsou skutečnými trýzniteli pralesa. A skuteční trýznitelé pralesa do těchto krajů málokdy zavítají. Lovit se dají jen v podivných betonových kostkách, kde hledí na písmenka na tenkých kusech dřeva, a odkud řídí všechnu tu destrukci..." pokračovala Curupira. 

Caipora byla připravená Tien, stále ležící na zemi, uhodit, ale Curupira ji zastavila. Chytila její ruku, a zakývala hlavou. Caipora se vzdálila, a sedla si na hřbet svého pekariho. "Já obyvatele Bellísima nezabila. Přilákal mě sem až ten masakr. Zaslechla jsem o něm za hranicí, v místech, kterým vy, lidé, říkáte Peru. Jinak bych neměla nejmenší důvod sem zavítat." "Takže... takže tě sem přilákaly zprávy o tom masakru?" vyhrkl Vilhelm. "Chtěla jsem spolu s Caiporou a Juanem zjistit, co se tu stalo," odpověděl démon, "už jenom proto, že mi byla jasná jedna věc. A to sice, že za vyvraždění té vesnice zase obviní mě. Ale jak říkám, já už obyčejné, prachsprosté lidi, manipulované těmi bohatými, nezabíjím." Tien, Marvin, a Vilhelm se na sebe opět vzájemně podívali. Marvin se postavil, a pohlédl do obličeje vysokému mladíkovi, svou tváří velmi podobnému teenagerovi, jehož fotografii s ním, s Vilhelmem a s Tien sdílel Pierre. Juan Paredes byl pořádný svalouš, vysoký skoro dva metry, a působil velmi nebezpečně. "Prosím, nedávej mi další ránu do zubů," řekl mu Marvin. Juan se zasmál, a namířil k jeho obličeji pěst. Marvin vykřikl. Zakryl si obličej, a celý se schoulil. "Não se preocupe, sua pequena doninha," zasmál se Juan, "už tě mlátit nebudu. Nejste nepřátelé." 

Jen pár minut nato se tři Lovci kryptidů opět procházeli po pralese, avšak doprovázeni démonickou Curupirou, svalnatým Juanem Paredesem a indiánskou dívkou Caiporou, vezoucí se na zádech svého pekariho. "Curupiro, mohla bys mi odčerpat trochu životní energie, a přenést ji na tohoto... jak že se jmenuješ, lasičko? Dicka Graysona?" zeptal se démona Juan. "Bože... za co já tohle mám? Jestli se někdy vrátím v čase do New Yorku pozdních třicátých let, a potkám Fingera a Kanea, tak je zabiju. Zabiju je za ten nápad..." rozčilil se Marvin, a pak opět hystericky vykřikl. Curupira se ho dotkla, a Marvinovi se náhle v ústech objevily dva vypadlé zuby. "Co to...? Vyrostly mi z dásní?! To je hnusný! To je tak hnusný! Bože, na tohle nikdy nezapomenu... Vždyť se mi tam skoro skřípnul jazyk!" vykřikoval Marvin. Podobným způsobem Curupira zahojila i Vilhelmovy škrábance na temeni. Caipora mezitím vrátila zvukovou krabičku Tien. Obě se na sebe usmály. Nastal smír, o tom nešlo pochybovat. "Není to tak, že bych úplně nesnášela všechny lidi," řekla Curupira, "ano, někteří jsou otravní, ale skutečnou nenávist chovám jen k těm bohatým. K těm, kteří opravdu stojí za ničení pralesa. Nemůžu říct, že si ráda lidské bytosti nepředstavuji, jak trpí. Ale to už je moje věc. Trpět nechávám jen ty, které viním za ničení vší této nádhery. Někteří lidé mohou být mými spojenci... Podívejte se na Juana. Juan mě chtěl zabít! Kdysi dávno... Ale pak, když jsem vrátila schopnost chodit jeho strýci... změnil svůj názor. A stal se tím, co vy nebo vaši hloupí, idiotští lídři, nazývají ekoteroristy." "Spíš bojovníky za svobodu ostatních živočišných a rostlinných druhů," doplnil ji Juan, "každý má dnes rád slovo terorista... používá se nadměrně! Všechno, co s Curupirou a Caiporou dělám je to, že děsím podělané boháče, jež si mastí kapsy z kácení stromů a lovu vzácných zvířat. Nic víc." "Žádná armáda monster?" pousmál se Vilhelm. "Jedeme v tom já, Curupira a Caipora. Tady Caipořin kamarád taky, a... no, možná ještě jeden, dva tvorové," odpověděl Juan, a zasmál se, "nebudu říkat víc. Nechci, abyste věděli, na koho přesně poslat... svoji armádu!" "To se nestane," řekl na to Marvin, "čestný slovo." "Jak jste se o masakru v Bellísimu dozvěděli?" zeptala se Tien. "Přeneslo se to přes hranici. Šlo to z vesnice do vesnice. To je vše," odpověděl Juan. "V pralese se objevil nový nepřítel. Někdo, kdo jen tak vyvraždil celou vesnici, podobně jako jsem to kdysi udělala já, a k tomu ještě zabil obrovského hada... Nelíbí se mi to. Nelíbí se mi, že někdo přišel do mého teritoria, a dělá si v něm, co se mu zachce. Ten had si smrt nezasloužil... Zabili ho jen tak," řekla syčivým hlasem Curupira. "Ale kdo?" zeptala se Tien. "To já nevím," odpověděla Curupira. "Takže Pierre se zmýlil," pousmála se Tien, "učinil špatný úsudek. Jak překvapivé." Curupira mocně sevřela její paži, div že Tien nevykřikla bolestí. "Pierre se změnil. Když jsem s ním hovořila naposledy, když mi vnucoval značku ekoteroristky... byl jiný, než kdy dřív," řekla jí s nebývalou upřímností v očích. Pak ji zase pustila, a kráčela lesem dál. Tien jen pokývala hlavou. Ujistila se v tom, že ten pocit neměla sama. "Není to risk, zavítat do této oblasti, když jsi považována za viníka? Co kdyby tě tu generál Morais našel?" řekl Marvin. "A co by udělal? Ve vzteku, že jsem ho připravila o ochlupení na hlavě, by do mě vystřílel zásobník samopalu? Přežila jsem už horší věci," odpověděla Curupira, "chci, stejně jako vy, přijít na to, kdo je tím zabijákem." "Můžeš být náš spojenec," řekl Vilhelm. "Ne, na to nehraju. Zvlášť se s Lovci kryptidů, ať už je dnes tvoří kdokoliv..." zněla Curupiřina odpověď. 

Caipora vyběhla z houštin, a držela mezi prsty jakéhosi ještírka s výrazným hřebenem na hlavě. Nahlas pískal, jako zraněný ptáček. "Curupiro! Podívej se na něj! Nikdy jsem nic takového neviděla!" zvolala dívka. Curupira k ní bleskurychle přiběhla, a drobného plaza převzala. Marvin, Tien, Vilhelm i Juan si ho též pozorně prohlédli. "Toto není místní druh," zasyčel démon, "jak tu vzal? Kde jsi ho našla, Caiporo?" "Lezl po stromě. A svým křiklavým zbarvením úplně bil do očí!" "Je tak zářivě modrý... A ty horizontální zorničky! Vypadají, jako zorničky takových těch liánovitých, zelených hadů, kteří tady, v Latinské Americe žijí, ale ne ještěrů!" zamyslel se Vilhelm. Curupira něco vypískla, a ještírka vypustila. Juan se otočil na Lovce kryptidů. "Umí komunikovat s ostatními druhy. Asi mu řekla něco ve smyslu 'ukaž nám, odkud jsi přišel'." "No jistě," zašeptal Vilhelm, "odkud... odkud přišel? Není to snad jasné?!" Utíkali lesem jen nějakých pět minut, než se ještírek zastavil. Otočil se na Curupiru, a opět vydal z hrdla pištivý zvuk. Pár metrů za ním se nacházel velký modrý portál do jiného světa. Pomalinku se uzavíral, centimetr po centimetru, ale stále byl docela velký. "Kdybych něco takového viděl poprvé, asi by mi upadla čelist... Teď se spíš ptám, jak se tu sakra brána do jinýho vesmíru objevila?!" vyhrkl Marvin. "Je tohle odpověď na všechny ty otázky ohledně masakru v Bellísimu? Ta 'armáda příšer' a její tři dvounozí vůdci přišli... z druhé strany tohohle portálu?" zamyslela se nahlas Tien. Vilhelm si sundal batoh, a nasadil si plynovou masku, kterou pro všechny případy všichni členové týmu vždy nosili s sebou. Protáhl tím portálem krk, a spatřil jakousi písečnou poušť, působící docela familiárně. Snad až "zemsky". "Na druhé straně nic není," poznamenal, "možná se to otevřelo jen samo od sebe... Ale jo, nedivil bych se, kdyby útočníci přišli odtamtud." Pohlédl na Curupiru. "Tyhle bestie, co ti chtě nechtě dělají špatné jméno, jsou asi z jiného světa."

Pierre odtrhl oči od mikroskopu. "Merde. Merde, merde, merde! Réfléchissez, espèce de crétin!" šeptal si naštvaně pro sebe, a práskal při tom pěstí do stolu. "Není to chlorid draselný. Ne, žaludek getzka musí obsahovat něco jiného, protože takhle chlorid draselný nevypadá. A nereaguje! Merde, kdybych měl aspoň nějakou pitomou biochemickou laboratoř, a nemusel to dělat pod tímhle podělaným mikroskopem!" nadával již nahlas, rozzuřeně vstal od stolu, a napil se minerálky. V tu chvíli začal pípat jeho komunikátor, položený před klávesnicí u počítače. Pierre se zatvářil znechuceně, přijal hovor, a z malé krabičky vystoupil hologram tváře Vilhelma Van Vaise. "Máme pár odpovědí, Pierre, a ještě víc otázek. Ale řeknu ti všechno, co už víme," začal Vilhelm hovor. "Řekni mi hlavně, co jiného kromě chloridu draselného a chloridu sodného může ve velké koncentraci - a hlavně mimo podělanou kyselinu chlorovodíkovou - obsahovat žaludek podělanýho opičího muže z Polska! Merde!" zařval Pierre. "Pierre, jsi v pořádku?" ozval se z komunikátoru hlas Tien, byť se na hologramu neobjevila. Očividně stála hned vedle Vihelma, který Pierrovi volal z Amazonského deštného lesa. "Na co jste teda přišli?" zeptal se Pierre tónem, jako by ho jeho kolegové vůbec nezajímali. "Curupira ten masakr nezpůsobila. I když je docela... sadistická... nešla by po obyčejných vesničanech. Zvlášť ne po dalších Indiánech. Takovou chybu prý už nikdy neudělá. Jde jenom po boháčích," rozpovídal se Vilhelm. "Elle ment. Sorcière," odfrkl Pierre. "Našli jsme tu portál. Ti útočníci, ta armáda příšer, o které jsi mluvil, a o které tě informoval Thomson... všichni přišli z jiného světa. Portál vede do jakési pouště. Postupně se smrskává, teď už je z poloviny tak velký, jako když jsem jím prostrčil hlavu. Čím déle je otevřený, tím rychleji se zmenšuje. Nedá se ale pochybovat o tom, že Curupira je v tomto případě nevinná, stejně jako její společníci, a že ten útok opravdu přišel z jiného světa," pokračoval Vilhelm. "Paráda. Dík za dobré zprávy, Vilhelme. Jo, a nakopej za mě Curupiru. Co vím, tak v prosinci sejmula syna jednoho mého známého. Mějte se," řekl necitelně Pierre, a komunikátor vypnul. Lovci kryptidů v Amazonii mohli opět jen nevěřícně zakývat hlavami. "Co mu, sakra, je?" zeptala se Tien. "Divím se, že vám to ještě nedochází," řekla jí na to Curupira, chystající se trojici dobrodruhů opustit, "největší monstra se rodí z těch, kterým se v jejich bolesti nepomohlo." Věděla, o čem mluvila. Věděla to moc dobře. 

Pierre si prohlédl fotografie a videozáznam, jež mu byly Vilhelmem poslány. Nato zavolal Ariku Thomsonovi. "Je to přesně takový portál, jaké Vilhelm studoval před několika měsíci v západní Africe. Jak už nás naučily události minulého jara, vstupy do jiných vesmírů v rámci celého mnohovesmíru se na naší planetě objevovaly v podstatě od počátku jejího existence. Duchové, démoni, božstva... to všechno si lidi vymysleli na základě skutečných bytostí z jiných vesmírů - někdy i nehmotných - která sem tam omylem prostoupila bránou do našeho světa, a navždy tak ovlivnila naši kulturu, naše myšlení," vysvětloval Pierre Arikovi, "člověk by si myslel, že smrtí Ravina a zabránění kolize paralelních světů právě v našem vesmíru, a na naší planetě, by něco takového skončilo... ale ne. Portály se pořád samy od sebe otevírají, a ačkoliv k útokům duchů už nedochází..." "Dochází k těm útokům, dost možná cíleným, jiných bytostí," dokončil jeho větu Arik. "Přesně tak," řekl Pierre, vydechl a zabořil prsty do svých očí, "ale otázkou je - pokud jsou ty útoky cílené - kdo za nimi stojí. Když sem pronikali 'duchové', tak za to mohli ve skutečnosti Zasvěcení. Sellers. A já mám takový neblahý pocit, že vím, kdo... kdo by mohl dělat tohle." "Zajímavé. Kdo by to mohl být?" zeptal se ho Thomson, chytaje se za bradu. "Myslete na to. Vyvražděná vesnice, OK, neudělala to Curupira... zabitý had, OK, to něco taky znamená. Ještěr z jiné dimenze v Amazonském pralese... Takže, když se nad tím člověk zamyslí, někdo taky způsobuje chaos. Chaos - to je to, o co útočníkům jde. Vypustíte do Amazonie ještěry z jiné dimenze, a ekosystém se zhroutí... Působí to jaksi čtyřhlavě, milý příteli." 

Harvey se zrovna věnoval umývání nádobí v kuchyni. Poslouchal při tom starou epizodu pořadu Ramblings z archivu BBC Radio 4, jejímž hostem byl britský dobrodruh a televizní přírodovědec Steve Backshall. Nicholle a Marilyn si chvíli v kuchyni hrály s fantomavisem Alexem, ale brzy je volný styl rozhovoru vedeného Clare Balding přestal bavit, přestože Stevieho B, jak říkaly hostu pořadu, rády sledovaly v dokumentárních pořadech o zvířatech na televizní stanici CBBC. Začaly tedy obvykle honit svého opeřeného kamaráda, ten nadšeně pískal, a snažil se uniknout jejich přátelskému obětí. Harvey si jen po pár minutách všiml, že jeho dcery už v kuchyni nebyly. Jak tak utíkaly za Alexem, skoro narazily do Pierra, rázně pochodujícího jednou z chodeb podzemního špicberského komplexu. "Mer... kruci, co tady děláte, holky?! Neblázněte tolik! Člověk aby vás tu ještě omylem udupal, když se mu vrhnete pod nohy!" vykřikl na ně naštvaně, a prudce zatočil na kraji jiné chodby. Marilyn a Nicholle se na sebe podívaly se slzičkami v očích. Jako každému malému dítěti, ani jim se nelíbilo, když na ně Pierre křičel. Hned začaly natahovat, a všechna radost ze života byla vzápětí pryč. 

Pierre vstoupil do části komplexu, kam obvykle moc lidí nechodilo. Vlastně se tam členové týmu vypravovali jen velmi vzácně. Nevěděl, že holčičky, které seřval, mezi ty vzácné návštěvníky těchto chodeb patřily. Otevřel dveře jisté cely, a hned je za sebou zase zavřel. "Už je tady zase, to francouzský prase," řekl špinavý bělovlasý muž, sedící v rohu cely. Měl na sobě potrhanou košili, a jeho obličej byl samý šrám. "V Amazonii se objevil portál," začal výslech Pierre, "příšery, které zaútočily na Bellísimo, vedené těmi třemi dvounohými bytostmi... mají za cíl nějak poničit amazonský ekosystém? Nějak ho rozložit? Je jejich cílem kromě lidí zabíjet i další živočichy? A chtěli třeba do pralesa vypustit nějaký druh, který do našeho světa nepatří, a který by ten ekosystém pomohl rozložit? Víte... tím, že by ho negativně ovlivnil... jakýsi invazivní druh ještěra?" "Leroyi, ty jsi paranoidní svině, nelidská bestie, která ze všeho, ze všeho, do háje už, podezřívá jenom mě! Víš, kam máš jít. Už jsem tě tam posílal nejmíň tisíckrát," odpověděl vězeň. Pierre vytáhl ze svého bílého pláště elektrické kleště. "Takže to bude probíhat stejně, jako vždycky, co, Faldbakkene?" pousmál se. K muži přiběhl, a zasáhl ho elektřinou do hlavy. Faldbakken, bývalá hlava severoevropské čtvrtiny Čtyř hlav, vězněný ve špicberském podzemním komplexu od srpna 2021, v šoku zařval. Jeho řev byl táhlý, bolestný, úzkostlivý. Mnul si hlavu, celý se třásl, křičel jako zbité dítě. "Tohle je plán Čtyř hlav, že jo? Že je to plán Čtyř hlav, jak tenhle svět rozložit?! Ale proč jste poslali ta monstra, aby pozabíjela celou vesnici?! Á, moment... Spousta z nich byli Indiáni. No jasně, identifikovali jste skupinu lidí, kterou chcete vyhubit... No jasně!" zamýšlel se Pierre, zatímco třesoucího se Faldbakkena kopal do zad a do obličeje. Vzhledem k tomu, že byl vybaven nadlidskou silou, dával Faldbakkenovi nepřiměřeně velké kopance, a starou zaschlou krev na podlaze cely tak překrývala krev nová, čerstvá, mohutně stříkající z ran ve Faldbakkenově tváři. "Svině jedna... Zajdi za psychiatrem, Leroyi. Podívej se na sebe, zrůdo. Jak debil sem za mnou chodíš pokaždé, když se něco stane... Monstra v pralese? 'Jo, za to můžeš ty, Faldbakkene!' A přijdeš za mnou, a rozkopeš mi ksicht, znova a znova, den po dni, týden po týdnu, měsíc po měsíci! Nech mě aspoň zhebnout, idiote jeden!" řval v bolesti Faldbakken. "Přestaň škemrat, a začni odpovídat na otázky, které ti kladu. Třeba ti to konečně jednou pomůže!" zařval Pierre, a mocně svými prsty stiskl Faldbakkenův krk. Starý Nor se dusil. "Tak co, stojí za tím Čtyři hlavy?" zeptal se ho ještě jednou. "Nevím nic. Jsem izolovaný od světa, kvůli tobě... držíš mě tu nelegálně, a víš to. Leroyi, jednou na to někdo přijde! A ty skončíš! Půjdeš do vězení! Za tohle nelidské chování... za tenhle sadismus!" sípal Faldbakken. Pierre s ním narazil o zeď, div se celý komplex neotřásl. "Nevím nic! To je moje upřímná odpověď! Co víc ode mně chceš? Vědět, jakým mentálním onemocněním trpíš?!" křičel Faldbakken. "Jsem rád, že už aspoň nevoláš o pomoc," řekl mu Pierre, a pustil ho, aby se Faldbakken mohl znovu nadechnout, "konečně chápeš, že ti to není nic platné. Ty akustické stěny... Marvin je génius." "Kdyby ten tvůj Marvin, nebo jakýkoliv jiný blbeček, kterého jsi zmanipuloval, věděl, co tu děláš..." ozval se ještě Faldbakken. Dostal ale od Pierra takový kopanec do obličeje, že dál už jenom prskal krev, a v hysterii se ji snažil zastavit. Krvácel jak z úst, tak z nosu. Pierre mu hodil na hlavu čistý hadr. "Nejsem taková bestie, jak si myslíš, Faldbakkene. Kdybych jí byl, nosím ti sem na utření ksichtu svoje špinavý ponožky... ceň si toho, že s tebou ještě jednám jako s člověkem," řekl Pierre, a otočil se. "Jako s člověkem nejednáš s nikým, svině!" reagoval na to Faldbakken. 

Pierre celu opustil, vytáhl z bílého pláštíku komunikátor, a opět zavolal Thomsonovi. "Nejsem si jistý, jestli za tím útokem, a otevřením portálu do jiného vesmíru, stojí Čtyři hlavy," řekl mu, zatímco se ztrácel v bludišti nezáživně působících, šedých chodeb. "To my také ne. Kde jste koneckonců k takové hypotéze přišel?" zeptal se ho Thomson. "Nevím, jen mě to tak napadlo," odpověděl Pierre. "Vypadáte uříceně... pobíhal jste po chodbách základny nebo co?" zeptal se ho ještě Thomson. "Ále, jenom jsem si tak zacvičil, Ariku. Proto ten pot na čele. Trošku jsem se naštval, a v naštvání se mi cvičí nejlíp," odpověděl Pierre. Detaily svého cvičení Thomsonovi nesděloval. "Poslyšte, Pierre, agentka Kentová se právě vrátila z Jižní Koreje. Spojím ji s vámi, a společně začnete věnovat víc pozornosti tomu případu v Brazílii. Kentová je, jak ostatně víme, nejlepší ve svém oboru. Ve zrůdách a zrůdnostech se nikdo jiný líp nevyzná," řekl Arik Pierrovi. 

Nicholle s pláčem vtrhla do kuchyně, když se Harvey zrovna chystal pustit si další pořad z archivu BBC Radio 4. "Propána, Nicholle! Co se stalo?! Co se ti stalo?!" vyhrkl starostlivě Harvey, a hned svou pětiletou adoptovanou dceru zvedl ze země. Přiložila svou tvářičku na jeho rameno. "Pierre na nás křičel," řekla v usedavém pláči. Harvey vykulil oči. "Opravdu? No, to by neměl... To by určitě neměl," řekl na to Harvey, a pohladil Nicholle po hlavičce. Posadil ji na stůl. "Co se vůbec stalo?" zeptal se ještě. "Já nevím. On byl takový zlý. Moc zlý. Nic jsme mu neudělali, jenom jsme běhaly po chodbě," odpověděla Nicholle. "A Marilyn? Kde je ona?" Nicholle na to jen pokrčila rameny. Do kuchyně zrovna vstoupil Fahad. "Teď má být na CBBC Deadly 60, ne? Holky, pojďte. Kde je Marilyn?" řekl s úsměvem na tváři, a pak se též začal věnovat plačící Nicholle. Marilyn byla mezitím instinktem, kterému sama pořádně nerozuměla, vedena do hloubi komplexu. Ocitla se zpět v chodbě, kam s Nicholle vkročila předešlého dne. A tam opět uslyšela bolestivý hlas špinavého bělovlasého muže: "Holko, prosím tě, pomoz mi! Nedá se to vydržet! On mě fakt jednou zabije! Fakt to jednou udělá! Dneska mi dal elektrickou ránu do hlavy, zítra mi třeba roztrhne břicho... Prosím tě, řekni o tom někomu! Já už tu nechci být!"

Pokračování příště...