Sloane, lovkyně monster: Létající pojídač dětí

Obrázky týdne opět na několik měsíců skončily, a místo nich bude nyní alespoň do začátku května každý pátek patřit týdeníku "Sloane, lovkyně monster" ze světa Lovců kryptidů. Když jsme se od Sloane naposledy slyšeli v poslední den minulého roku, neměla to lehké. Francizsek Zielinski, polský extremista pracující pro bejrútského businessmana Daiama Khalila, byl po sérii výhružek, odeslaných naší hrdince, zatčen, ale jak se ukázalo, jeho příznivci a spolupracovníci se již nacházejí i v Argentině. Snažili se Sloane vyprovokovat zabitím jednoho z posledních přežívajících glyptodontů na planetě. Dean Owen díky pomoci Alessandra Velázqueze konečně odcestoval zpět do roku 2039, poté, co se Sloane a jejími nejbližšími strávil Vánoce (Dean si nepamatoval, jak se vlastně do současného světa z budoucnosti dostal, viz závěr Prokletí rodiny Owenových - varování, přístupnost: 18+). Po odjezdu své platonické lásky neměla Sloane žádný důvod, proč ve tvrzi svého adoptivního otce - a vůbec v Argentině - zůstat. Vypravila se tedy na další cestu... Nyní se konečně dozvíme, co v posledním měsíci a půl, a hlavně v posledním týdnu, dělala.

Létající pojídač dětí

12. 2. 2022 - 18. 2. 2022

12. února 2022, sobota: Nějakou dobu jsem teď nepsala svůj deník. I když ho mám ráda, musím přiznat, že jsem si od něj ráda odpočinula. Není lehké udělat si každý den čas na napsání dlouhého odstavce popisujícího, co všechno jsem prožila. Jenom krátce zmíním, co se odehrálo za posledních... třiačtyřicet dnů? Na Nový rok jsme se v tvrzi doslova ožrali. Novoroční párty byla divoká. Mayson a Johnson se napili přílišného množství alkoholu, a sundali si před našimi zraky téměř všechno oblečení. Mayson pak pobíhal po tvrzi pouze v košili (a ničem jiném), Johnson se zase plazil po břiše, a podivně kvíkal. I já jsem to - a poprvé v životě - trochu přehnala, trochu jsem se zamotala, a omylem jsem zničila televizi v hlavní místnosti (to proto, že jsem ji omylem porazila). Thiago a Alessandro hráli v opilosti tu nejbizarnější hru ze všech - házeli po sobě záchodové prkýnko. Zasažený musel tomu druhému polít obličej pivem. No, bylo to zkrátka hodně divné, takhle jsme ještě Nový rok v tvrzi neslavili. Ptám se teď sama sebe, jestli jsem za to tak trošku nemohla i já? Všechny ty týdny stresu, smrtelných výhružek... Dost nás to ovlivnilo. Potřebovali jsme se vší té anxiety zbavit, a alkoholová párty se ukázala být tím nejlepším způsobem, jak ji zahnat, až na to, že další dva dny jsme po sobě jen uklízeli, rozhádali jsme se, a já nakonec vážně musela odjet. Hned 1. ledna, ještě celá rozbolavělá z pádu na širokou televizní obrazovku a s čerstvou ránu po střepu v loktu, jsem četla na internetu o útoku jakéhosi podivného netvora na východě Bornea, kousek od Benoa Baroe. Z vesnice severně od městečka zmizelo tříleté dítě, a jeho matka tvrdila, že jej odnesl jakýsi létající ďábel. Rozloučila jsem se se svými přáteli, omluvila jsem se Alessandrovi za rozbitou televizi, a odletěla jsem naším vysokorychlostním letounem na Kalimantan. A dnes, 12. února, jsem pořád tady. Vlastně teď sedím na balkoně ve čtvrtém patře tříhvězdičkového hotelu uprostřed města, slunce zapadá za prales lemující městské peklo, a píšu tenhle zápisek.

13. února 2022, neděle: Strávila jsem asi měsíc tím, že jsem se snažila dopátrat té paní, jejíž dítě zmizelo. Jenže se mi to nedařilo, a dosud jsem ji nenašla. Vesnici severně od Benoa Baroe jsem navštívila už třikrát, uprostřed ledna jsem tam strávila celý týden a půl číháním na to tajemné zvíře, a vyptávala jsem se místních na podrobnosti ohledně onoho děsivého incidentu. Nikdo mi ale nic moc neřekl. Dozvěděla jsem se, že ta paní se do vesnice přistěhovala z Mandoe, a to poté, co jí její násilnický muž v sadistickém roztoužení usekal všechny prsty na levé ruce. Utekla se svým dítětem sem, a pak zažila další strašné trauma. Dlouho ji nikdo neviděl. A nikdo se nezabýval tím, zda spáchala sebevraždu či ne. Já myslím, že již nežije - nemohla to unést. Na konci ledna jsem se setkala s chlapem, co o únosu dítěte napsal na indonéský web Berita untuk semua orang! (Zprávy pro každého!). Byl to velmi tajemný, čtyřicetiletý muž, neznající ani základy slušného chování. Přísahám, že když jsem se s ním loučila - po rozhovoru, kdy mi řekl akorát tolik, že s tou paní udělal interview a nezajímalo ho, zda se byla její slova pravdivá či ne - pokusil se mě políbit. Creep. Sahala jsem v tu chvíli po taseru, připravená dát mu pořádný elektrický šok, aby už si něco takového k nikomu nikdy nedovolil. Taseru si všiml, a tak mi jen poslal polibek vzduchem. Fuj. Chystám se do vesnice vyrazit ještě jednou, a naposledy, příští týden. Potřebuji ale slušné ubytování. Během předchozích návštěv jsem byla nucená spát ve stáji pro dobytek nebo ve sklepě, kde jsem se probouzela v třícentimetrové vodní tůňce (tolik tam kapala voda). Začínám toho mít dost... Jestli je tohle všechno jenom hoax, vezmu atomovku, a... neudělám nic.

14. února 2022, pondělí: Vstala jsem v šest ráno, zašla jsem na snídani, sbalila jsem se, a autobusem jsem odjela do vesnice. Štěstí s hledáním ubytování jsem tentokrát zkusila v její nejsevernější části. Vzala mě k sobě jedna babička. Má jisté základy znakové řeči, takže jsem se s ní více či méně domluvila. O únosu tříletého dítěte ani možné smrti jeho matky nevěděla vůbec nic, ale prozradila mi, že jako malá - před nějakými osmdesáti lety - vídávala v horách Rapaku "létající ďábly". Prý se jich tehdy strašně bála. Její otec pracoval jako dřevorubec, a protože neměla matku a nebylo, kdo by se o ni staral, musela hodně času trávit v jeho blízkosti v poměrně divokých zákoutích východního Bornea. Ti "létající ďábli" prý měli v obličeji ten nejohyzdnější, nejstrašidelnější a nejzlejší úsměv, jaký kdy na tváři jakéhokoliv tvora viděla. Prý nebyli zase tak velcí, ne jako dospělý člověk. Vždy, když je v džungli viděla, utíkala za tatínkem či ostatními dřevorubci, a ti ji ujišťovali, že to, co viděla, nebylo skutečné. Časem prý na nestvůry zapomněla a přesvědčila se, že byly výtvorem její dětské představivosti. Já si však myslím, že byly docela skutečné. Ráda bych se do Rapaku podívala, jenže je to pořádný kus odsud.

15. února 2022, úterý: Ráno zavládl ve vesnici chaos. Po měsíci a půl se ztratilo další dítě! Tentokrát to byla dvouletá holčička, kterou dle tvrzení jejích rodičů něco v noci odneslo z postýlky v jejich ložnici. Sotva na toho netvora viděli, ale s jistotou tvrdili, že měl křídla, nebyl velkého vzrůstu, a měl obrovskou sílu. Když se otec pokusil zachránit plačící dítě, pevně obejmuté předními končetinami ďáblíka, dostal od něj ránu chlupatým ocasem do hlavy, a při pádu na podlahu si rozbil nos. Bornejští policisté se rodičům vysmívali. Začali je podezřívat z vraždy své dcery, a jeden z nich údajně - podle toho, co mi znakovou řečí zdělila má hostitelka - naznačil, že zaschlá krev na otcově nose je údajně krví dítěte, které rodič předešlou noc jako kanibal zaživa snědl. Policisté se tomu prý smáli, otec zuřil a brečel, a jeden z mužů v uniformě mu pak detailně popisoval, jak podle něj k brutální hostině docházelo. Skončilo to tak, že se otec úplně zhroutil, a musel být odvezen do nemocnice. Nesnáším poldy. Fakt nesnáším poldy. Říkám, že jsou to fašouni v uniformách, a do konce života si za tímhle názorem budu stát. Kdekoliv, kam člověk ve světě jde, jsou největšími nepřáteli právě blbečci sloužící hloupým zákonům, a přitom neschopní lidem opravdu pomáhat... Ach jo. Co je tohle za svět? Pokusila jsem se navštívit matku unesené dcery, ale ta mne nepřijala. Začala jsem tedy v okolí vesnice pátrat po stopách, které tajemný únosce mohl zanechat. A nenašla jsem nic. Teď sedím v lesíku sto metrů za domkem své hostitelky, je tma, a já si přeju, aby se ten netvor ukázal... Cítím, jak se mi na zádech tvoří studený pot. Dějí se tu strašné věci...

16. února 2022, středa: Předtím, než jsem si šla ve dvě v noci lehnout, zakrylo úplněk tělo velkého, okřídleného přízraku. Zprvu jsem se domnívala, že se jednalo o kaloně, ale když jsem si nasadila brýle s nočním viděním, zahlédla jsem něco, co mne opravdu příšerně vyděsilo. Po obloze létaly dvě "opice" s rozložitými netopýřími křídly a dlouhými ocasy, a snášely se ke střechám vesnických domků. Zapnula jsem v brýlích možnost nahrávání, a natočila jsem si prakticky to, co jsem vlastníma očima sledovala. Oba netvoři po pěti minutách zmizeli. Odletěli do džungle. Po zbytek noci jsem sotva zamhouřila oči. Postel jsem opustila celá unavená a rozbolavělá, a nedokázala jsem přestat koukat na oblohu. Čekala jsem, že by se třeba ty příšery mohly znovu objevit, ale pomalu mi docházelo, že musí být nočními tvory. Nevím, v jakou hodinu bylo uneseno to první tříleté dítě, ale dcera těch dvou nešťastných vesničanů byla jedním z těchto monster ukradena po setmění. Zbytek dneška jsem tedy strávila přípravou vybavení na noční misi. Až se setmí, vyjdu ven, nejspíš zase k lesu, s vrhačem lokátorů, síťovou pistolí i uspávačkou, a budu čekat... Třeba se zase objeví.

17. února 2022, čtvrtek: Celou noc to vypadalo, že mé čekání bude znovu neúspěšné. Po pěti hodinách mě to přestávalo bavit. Začala jsem popíjet whiskey ze své plastové dvoulitrovky (nebudu popisovat, jak jsem ji do ní dostala), a pomalu jsem se začala odevzdávat spánku. Pak mi ale něco prosvištělo nad hlavou - ano, byl to ten "létající ďábel". Viděla jsem na něj lépe, než kdy předtím. Myslím si, že je to orang bati. O těchto potvůrkách se v jihovýchodní Asii šíří povídačky už od 16. století. A vždycky se říkávalo, že unášejí děti. Tenhle konkrétní jedinec, který mě donutil odhodit pet láhev s whiskey, a znovu zapnout všechny své smysly, byl poněkud kurióznější, než ti dva, jež jsem pozorovala předešlou noc. Sedl si na kmen padlého stromu, a prohlížel si mě. Já si ho při tom natáčela, pořídila jsem i pár fotografií, a pak jsem ho úspěšně vybavila lokátorem. Prostě jsem ho na něj střelila. Malé zařízení se nalepilo na srst okřídleného primáta, a ten po mě rázem vyjel. Skončil ke mě, a pokusil se mě kousnout do nohy. Kopla jsem ho do tváře, on se celý otřásl, ve vteřině byl zase ve vzduchu, a letěl pryč. Asi nečekal, že bych se mu tak statečně postavila. Okamžitě jsem se vrátila do domu své hostitelky, zapnula jsem notebook, a sledovala jsem, kam orang bati mířil. Přestal se pohybovat až za řekou oddělující ostrov, na němž se Benoa Baroe a tato vesnice nachází, nepříliš daleko od Rapaku. Musím se tam tedy vydat!

18. února 2022, pátek: Ta stará paní musela mít pravdu. Létající ďáblíci opravdu žijí v těchto horách! Cesta sem mi zabrala skoro celý den. Vede sem totiž málo cest. Orang bati se zřejmě přes den vůbec nepohyboval. Skutečně se musí jednat o nokturnální zvíře, aktivní pouze po setmění - za bílého dne spí! Bohužel jsem do jeho doupěte dorazila jaksi pozdě. Opět se setmělo, když jsem vkročila do horského lesa, a v době mého doražení do jeskyňky, kde označený orang bati trávil den, frnknul mi pryč před nosem. No, ne úplně doslova, nejspíš ani nevěděl, že jsem se nacházela dvacet metrů od jeskyně, v křovinách. Zatímco letěl pryč - a že se ztratil hodně brzy - vkročila jsem do jeskyně, a našla jsem v ní něco strašného. Uvnitř se pořád nacházelo několik orang batiů, a pod nimi se na jeskynní podlaze nacházely ohlodané kostřičky dětí. Úplně mě vyděsilo, jak na jejich lebkách byly okousané očnice. Orang batiové museli mít chuť na jejich oči. Nechci si ani představovat, s jakou vervou do nich kousali... brr. Pořídila jsem jen dvě nic moc fotky, a z jeskyně jsem celá rozřesená zmizela. Postavila jsem si v džungli stan, zalezla jsem do něj, a až dopíši tenhle zápisek, schovám se celá do svého spacího pytle, a budu doufat, že mi ty potvory v noci neopětují mé navštívení...

Začíná z toho být docela horor, není to tak? Uznejte, že okřídlení primáti unášející lidské děti a živící se jejich masem nejsou zrovna něčím příjemným. Něco mi ale říká, že Sloanino dobrodružství na Borneu ještě nekončí, a že ji s orang batii čekají horké chvilky... Počkejme si na její další zápisek, publikovaný příští pátek!

Zítra na mém blogu začne předposlední desetidílný příběh ze světa Lovců kryptidů, The Cryptid Queen! Celá sága se již pomalu blíží ke konci... Ale k jakému?!