Je tu další pátek, a to v současné době znamená na Blogorgonopsidovi jen jedno - další část týdeníku Sloane, lovkyně monster! Minule jsme se od naší hrdinky dozvěděli, že se po divoké novoroční párty vydala na Borneo, aby odhalila tajemství únosu tříletého dítěte jakýmsi létajícím netvorem. Měsíc a půl se jí nedařilo zjistit víc, ale Sloane měla trpělivost, čas i peníze, a čtyřikrát se do vesničky, v níž k neštěstí došlo, vrátila, až nakonec minulý týden dosáhla svého cíle. Zjistila, že z vesnice poblíž Benoa Baroe na východě ostrova odnášejí malé děti orang batiové, kaloňům podobné velké okřídlené opice. Poté, co Sloane umístila na tělo jednoho z nich lokátor a následovala jej do hor v blízkosti města Rapak, vstoupila do jeskyně plné těchto děsivých monster a kostřiček jejich obětí... Co Sloane prožila v posledním týdnu? Nyní se to dozvíme. A jen doufejme, že si z něj neodnesla příliš mnoho traumat.
Uvězněna v hromadném jeskynním hrobu
19. 2. 2022 - 25. 2. 2022
19. února 2022, sobota: Má nejhorší noční můra se stala realitou. Muselo to být tak ve tři v noci, když jsem ucítila, že mi něco čichalo k nohám. Po chvilce mi to nohu olízlo, dotklo se jí něco tvrdého, ostrého... zub! Vyskočila jsem, a můj stan se strhl. Viděla jsem za té tmy opravdu špatně, a tak jsem zaregistovala jen jakýsi trhavý pohyb křídel, pak útočník frnkl ven ze zbořeného stanu, a nechal mě tam o samotě. Byla jsem v příšerném šoku. Nevím, jak dlouho mi zabralo najít v tom nepořádku svítilnu, ale když jsem ji konečně nahmatala a zapnula, všimla jsem si, že mi něco do stanu prokousalo malý otvor. Samozřejmě jsem nic neslyšela, protože jsem sluchu zbavená. Stan jsem si postavila ještě jednou, ani na chvíli jsem na zbytek noci svítilnu nevypnula, a spala jsem asi dvacet minut, než vyšlo slunce, a já se pořád celá roztřesená procházela po džungli. Proč tam za mnou ten orang bati vlezl? Chtěl si na mě smlsnout? Byla jsem na něj přece moc velká! Ve tři odpoledne jsem se odhodlala překonat svůj strach z jeskyně, a znovu jsem do ní vlezla. Z jejího stropu viselo aspoň jedenáct okřídlených opic, spaly v netopýřím stylu, a vůbec si mě nevšímaly. Vzala jsem jednu lidskou kost, malou pokousanou ulnu, a odnesla jsem si jí. Až se vrátím domů, podrobím ji analýze. Chci zjistit, komu konkrétně patřila.
20. února 2022, neděle: Krátce před půlnocí jsem sledovala orang batii, jak postupně jeden po druhém jeskyni opouštěli. Až deset z nich zmizelo, vydala jsem se zpět do jejich jeskynního úkrytu - to bylo tak v jednu v noci. Bohužel mě tam nečekaně překvapil ten poslední orang bati, a napadl mne. Chystal se zrovna odletět pryč, a asi se mě polekal, tak otevřel tlamu, snesl se na mě z jeskynního stropu, a pokusil se mne kousnout. Už zase! Včas jsem ho trefila uspávačkou, a změnila jsem trochu svůj plán. Místo plánovaného průzkumu jeskyně jsem si pořádně prohlédla uspaného orang batiho. Zvedla jsem jeho tělo ze země, vynesla ho ven, a pak jsem ho změřila. Byl vysoký 117 centimetrů, jeho špičáky byly dlouhé 6,2 centimetru a 4,9 centimetru (jeden z nich byl poškozený, a neměl ostrou špičku), rozpětí křídel se rovnalo 215 centimetrům. Neměla jsem, jak ho zvážit, ale to je celkem irelevantní. Důležité je vědět, že jsou tahle zvířata dost velká na to, aby unesla lidské dítě. Bože... nechce se mi ani pomýšlet na to, jaké to musí být, když ve svých dvou nebo třech letech křičíte na temné noční obloze o pomoc, zatímco vás za ramena drží takováhle příšerka, nese si vás nad pralesem, kde váš nářek nic neslyší... a nakonec... vás se svými druhy sežere. Myslím na to celý den. Celý den, co se procházím po této horské džungli. Ani mladá, dvoumetrová krajta mřížkovaná, slunící se dopoledne na padlém kmeni stromu kousek od mého stanu, mě nedokázala těch hrůzných myšlenek zbavit. Je mi z toho moc divně.
21. února 2022, pondělí: Opravdu riskuju, když pořád do té jeskyně chodím. Dnes v noci, krátce po druhé hodině, to bylo zatím nejhorší. Vlezla jsem dovnitř, ale orang batiové nebyli pryč - to mi ostatně bylo známo, čekala jsem před jeskyní, až ji opustí, ale žádný z nich nevyletěl. Naopak, jeden přiletěl po celém dnu, který strávil daleko od jeskyně, a pak se vrátil s nějakou kořistí. Ke své hrůze jsem zjistila, že se jednalo o lidského novorozence. Po vkročení do jeskyně přestaly okřídlené opice hodovat, a hleděly na mě, zatímco jsem na ně koukala v termobrýlích. Jedné z nich vylézala ze zubaté tlamy dětská ručička. Plandala sebou ze strany na stranu, a stékala po ní dlouhá, chuchvalcovitá slina. Jiná z příšer právě držela v prstech něco, co vypadalo jako játra. Fakt jsem si myslela, že se v tu chvíli vyzvrátím. Tak nějak jsem to v sobě udržela, pomalu jsem zamířila k východu, a pak se na mě jeden orang bati snesl, a něco mi plivl na hlavu. Byl to krvavý chuchvalec slin, částečně tvořený krví té nebohé lidské oběti. Utekla jsem pryč, a skoro jsem se zhroutila. Tohle na mě bylo až příliš... Komu to novorozeně mohlo patřit? Kdo teď asi naříká po jeho ztrátě? Co když jeho rodiče ani nevědí, že bylo uneseno, a teď ho někde v Rapaku nebo v jeho okolí marně hledají? A ono je mezitím požíráno těmito nestvůrami? Čím víc o tom přemýšlím, tím... á, do háje se vším.
22. února 2022, úterý: Včera jsem na tom nebyla moc dobře, takže jsem hodně chodila po lese, narazila jsem na nějaké dřevorubce, kteří neměli ani ponětí o zdejších vzácných lidožravých netvorech, a pak jsem si šla lehnout. Stan jsem si postavila kousek od řeky, lokalizované tak pět set metrů od jeskyně. Mám zkušenost, že se mi do ní dobře zvrací, když je mi z orang batiů špatně... Proč tu vlastně jsem? Proč tohle ještě pořád dělám? Mám z toho úplnou existenční krizi! No, dnes jsem našla jiný vchod do jejich jeskyně, nasadila jsem si přilbu, pobrala všechny možné věci (včetně svého notebooku), a šla jsem tu novou chodbu prozkoumat. A jak jsem se přesvědčila, zvědavost opravdu zabíjí. Tedy téměř. Ani nevím, jak se to stalo, prostě jsem tam někde špatně došlápla, od chodidla mi odletěl kamínek, a já najednou padala. Obrátila jsem se při tom pádu, odřela jsem si dlaně obou rukou o hrubou stěnu, a dopadla jsem těžce na pravý bok, do pěti centimetrů té nejstudenější vody, v jaké jsem kdy byla. Při pádu se rozbily moje termobrýle a jedna svítilna. Zůstaly mi dvě baterky, ale jedna od té chvíle pořád bliká, takže to není nic moc. A teď tohle píšu z téhle příšerné jeskyně, nebo lépe řečeno příšerného jeskynního systému, ze kterého očividně není úniku. Motám se tu tak osm hodin, za chvíli začne středa... Baterie v notebooku - 69 %, takže ho radši včas vypnu. Není tu nic, ani netopýři, ani hadi, ani pavouci, prostě je to tu strašně opuštěné... Nevím, jak ven. Nevím, jak ven!!!
23. února 2022, středa: Nikdy jsem si tohle nezasloužila. Chtěl snad tenhle šílený vesmír, snad i celý mnohovesmír, abych se potila v těchhle dusných jeskyních, promočená studenou vodou kapající prakticky odkudkoliv, s rýmou v tropech, k smrti vyděšená, polámaná, kulhající, a emočně úplně zničená? Snědla už jsem všechno jídlo, co jsem si na průzkum jeskyně včera dopoledne vzala. Možná mi ještě zbývá sáček se slunečnicovými semínky, ale to je tak všechno. Voda se tu ani nedá pít. Je tak ledová, že mě z ní bolí zuby... Jediná plně funkční baterka už pomalu ztrácí svou sílu. A druhá baterka pořád bliká. Zatím ji nepoužívám. Pár minut předtím, než jsem znovu zapnula notebook, jsem uviděla velkého hmyzožravého netopýra, docela nemotorně prolétajícího jednou chodbou. Když jsem se k němu přiblížila, všimla jsem si, že měl poškozené křídlo. Něco ho do něj kouslo, a protrhlo to jeho kožní blánu. Proto tak špatně létal. Je mi jasné, jaký tvor mu to udělal. Vlastně se divím, že mě orang batiové ještě pořád nenapadli - tedy, od začátku mého toulání se tímhle jeskynním systémem. Chvílemi mám pocit, že mě něco sleduje, že se něco velkého míhá v temnotě... asi se už blíží. A já začínám mít strach. Velký strach. Nemám připojení na internet, nemůžu nikoho kontaktovat... Kdyby mě tu náhodou někdo našel, mrtvou... nebo aspoň tenhle notebook, vrazil ho do nabíječky, zapnul a našel v něm tenhle soubor... tak mě asi zabili orang batiové. Sakra, 31 % baterie. Musím to hned zase vypnout.
24. února 2022, čtvrtek: Je to příšerné. Krvácím. Dlouho jsem bojovala se zastavením krvácení. Ten předchozí zápisek jsem napsala včera tak ve 23 hodin, tohle píšu o necelých osmnáct hodin později... Stalo se toho strašně moc. Spala jsem na nějakém balvanu, pak mě probudilo čmuchání k nohám, tak jako v sobotu v noci ve stanu. A pak mě to kouslo. A drželo to! Nemohla jsem najít tu funkční baterku, snad mi při spánku vypadla z ruky, nevím... Našla jsem jen tu blikající. Samozřejmě, že do mě byl zakousnutý orang bati! Asi třikrát jsem ho druhou nohou kopla do hlavy, a dala jsem se na útěk... Spadla jsem do podzemního jezírka, studená voda mi vyrazila dech, poničené termobrýle, které už beztak byly k ničemu, skončily na dně toho jezírka, já se po pěti minutách vysoukala ven, skoro jsem se udusila v netopýřím guánu - amoniak je prostě hnus - a teprve pak jsem našla místečko, kde jsem si mohla kousanec ovázat. Od té doby se dvakrát pomaleji motám v téhle temnotě... A asi před hodinou mě napadli další dva orang batiové, možná vyčmuchali mou krev... Kapesník je jí úplně promočený, budu to muset obalit svým tričkem, a to je propocené... Tohle jsou nejhorší chvíle mého života. Teď sedím v takové malé komůrce, kam jsem se sotva prosoukala, a sedím tu vedle z půlky zahrabané dětské kostry. Netroufám si odhadovat věk této oběti, ale nemohlo jí být víc, než čtyři roky. Možná ani ne tři. No, pokud mě tyhle potvory zabijí, budu asi jejich největší kořistí. 5 % baterie. Už ani nemá cenu notebook znova zapínat. Teď ho vypnu, nechám to tu tak, jak to je... Mám tě ráda, Alessandro. Díky za to, že jsi mě vychoval.
25. února 2022, pátek: Já vím, je to bláznovství, psát ještě jeden zápisek, když má baterka notebooku pitomá 2 %, ale já si prostě nemůžu pomoct. Samozřejmě je to dnes ještě horší. Rána strašně zahnisala. Strašně! Nemůžu už skoro chodit. Blikající baterka... bliká jednou za tři vteřiny. Takže už ani pořádně nevidím. Ale snad mám ještě nějakou naději... Našla jsem tu dítě. Živé dítě! Nevím, jak se s ním domluvit, celé je to takové divné, ale leze za mnou. Má taky zahnisanou ránu po kousnutí, vlastně v obličeji. Pořád brečí, mne si to zraněné čelo... Jsou mu tak dva roky. Umí chodit? Možná. Ale strop je v téhle části jeskynního systému tak nízko, že se tu já na nohy nepotavím, takže lezu po čtyřech, a to dítě opakuje všechno po mě - kopíruje mé chování. Když si nestoupnu na dvě já, nestoupne si na ně ani ono. Stejně je to jedno, proč sem tohle píšu... Orang batiové jdou po nás. Proto jsme teď v místech, kde se nemůžu ani postavit. Zalezli jsme strašně hluboko. A teď mi, propána, na krk spadl kamínek. Dítě se mi tiskne k nohám, taky na něj padají kamínky. Strop brzo spadne. Na notebook mi teče voda. Fajn, tohle je opravdu konec. Takže Alessandro, tati... prosím, až tohle budeš číst, mám tě moc ráda, Thiaga taky, a mějte se dobře. A nenechte se tímhle zlomit. Vypínám to. 1 %. Teď to na nás spadne.
Abych řekl pravdu, nevím, co k tomu dodat... Budeme ještě někdy v budoucnu Sloaniny zápisky číst? Anebo poslední dva únorové pátky patřily skutečně zakončení tohoto týdeníku, psaného s přestávkami od minulého července? Bojím se jedné věci - že se Obrázky týdne budou muset příští týden zase vrátit.
Žádné komentáře:
Okomentovat