Poslední hadí popisek, konkrétně tedy článek o korálovečku kroužkovaném, jsem napsal 9. prosince 2021. Zdá se to již tak strašně dávno... Je tedy nejvyšší čas seznámit vás s dalším slíbeným beznohým, šupinatým pokladem - vlnožilem velkým!
Latinský název: Laticauda semifasciata,
Rozšíření: západ Tichého oceánu,
Velikost: délka až 170 centimetrů.
Do rodu vlnožilů (Laticauda) patří celkem osm platných druhů, z nichž asi nejznámějšími jsou vlnožil užovkový (L. colubrina) či vlnožil ploský (L. laticaudata). Někteří zástupci tohoto rodu jsou jen okolo metru dlouzí, jako například katuali (L. schistorhyncha), jiní zase dorůstají poměrně větší velikosti; pravděpodobně nejdelším z nich je vlnožil velký, vyskytující se v západní části Tichého oceánu, konkrétně pak ve vodách náležících Japonsku, Tchaj-wanu, Filipínám a Indonésii. V roce 1837 jej popsali Caspar Georg Carl Reinwardt, původem pruský přírodovědec věnující se především studiu rostlin, ale také autor popisu několika zástupců herpetofauny (mimo tento druh popsal také Xenopeltis unicolor), a významný německý herpetolog, ornitolog a ichtyolog Hermann Schlegel. V Japonsku se vlnožilům velkým říká erabu umi hebi, v prefektuře Okinawa na ostrovech Rjúkjú pak jen krátce irabu. V jižní části země se jejich maso hojně konzumuje v zimním období; většině zájemců o japonskou kuchyni je zřejmě znám pojem irabu-jiru, což je polévka, jež je součástí tradiční kuchyně Království Rjúkjú, a která se právě z masa tohoto druhu hada připravuje. Někteří starší Japonci také stále věří podivným a nepravdivým povídačkám o tom, že jeho konzumace posiluje "ženství" (ať už má ten pojem mít jakýkoliv význam). Kvůli nadměrnému lovu je v současné době tento had na Červeném seznamu IUCN klasifikován jako téměř ohrožený. Vlnožil velký je obyvatelem korálových útesů, po kterých se prohání především po setmění. Jde o nokturnální neboli noční druh, a přes den je velmi obtížné jej spatřit. Jedná se o dobrého potápěče, schopného zadržet dech až na šest hodin. Není však příliš rychlý, vlastně plave docela pomalu, a není tedy schopen pronásledovat rychlejší ryby. Loví tedy tím způsobem, že z úkrytů v korálových útesech ryby vyhání, a okamžitě je chytá mezi čelisti, načež do nich vpravuje svůj silný neurotoxický jed, jenž brzy poté "vypíná" nervový systém kořisti a ponechává ji vznášet se ve vodě, než ji vlnožil spolkne vcelku. Zajímavé je, že při lovu občas tito hadi vytvářejí lovecká spojenectví s kranasy modroploutvými (Caranx melampygus), až 117 centimetrů dlouhými dravými rybami, též se hojně vyskytujícími v oblastech s korálovými útesy. Jejich společný lov má v podstatě stejný styl, jako když vlnožilové loví sami - jde zkrátka o vyhnání ryb z úkrytů a jejich následné uchycení. Co se způsobu rozmnožování týče, je tento druh, ostatně jako další vlnožilové, vejcorodý. Několik měsíců po spáření tedy samice vylézají na břeh, a kladou do písku snůšku o 3 až 7 vajíčkách s měkkým, koženým obalem. Háďata se z nich líhnou po 4 až 5 měsících. Dle studií Nakamota, Toriby a Kuwabary, publikovaných ve druhé polovině 80. let, přinejmenším v prefektuře Okinawa samice tohoto druhu kladou vejce nejčastěji od dubna do června. V červenci se již míra kladení vajec dosti snižuje. Čerstvě vylíhlí hadi, vybavení pochopitelně plně vyvinutými jedovými žlázami a zuby, loví pouze ryby z čeledi Mugiloididae, kdežto subadulti a dospělci si rádi pochutnávají na rybách z čeledí Pomacentridae, Acanthuridae a Emmelichthyidae. Jídelníčku vlnožila velkého se věnovala například studie tchajwanských vědců Su, Fonga a Tu, jejíž výsledky byly publikovány v roce 2005 v Zoological Studies. Celkem 73 ze 219 hadů, které tito výzkumníci rozpitvali, mělo ve svých žaludcích ostatky zástupců 16 rybích čeledí. Mimo ryby tito hadi opravdu zřejmě nic jiného nekonzumují. Na závěr ještě uveďme, že se vlnožilové velcí "stěhují" i do vod náležících Jižní Koreji, a to zřejmě kvůli klimatické změně, způsobující pochopitelně oteplování mořské vody. V roce 2017 byla v PLOS One vydána studie Jaejina Parka a jeho kolegů, kteří podrobili výzkumu 12 exemplářů L. semifasciata (jedenáct z nich byly samice, plus k tomu jeden samec) odchycených ve vodách při pobřeží jižní části Jižní Koreje. Park a jeho spolupracovníci si myslí, že za nerovný počet samic a samců v této nezvyklé, vlnožily velkými dříve neobývané lokalitě mohou rozdílné stravovací návyky obou pohlaví. Samice totiž bývají větší, a potřebují více potravy, díky čemuž jsou také schopny zadržet dech na delší dobu, než samci, a kvůli zvýšenému času strávenému pod hladinou se snadněji dostávají k rychlým oceánským proudům, jež je pak odnášejí dále na sever.
Příště krajta hnědohlavá!
Žádné komentáře:
Okomentovat