Lovci kryptidů se rozpadli. Ale jejich odkaz pokračuje. Nyní je na jiných, aby odhalili největší tajemství ze všech. Mezi starými hrdiny se však objeví tací, kteří jim rádi podají pomocnou ruku... Dnes začíná na tomto blogu nový desetidílný příběh Cryptid Hunters: PhantomZone, který navazuje na předchozí čtyři série Lovců kryptidů a jejich první desetidílné pokračování Cryptid Hunters Dark. Právě v něm došlo ve světě Lovců kryptidů k velkému zlomu. Jakožto oběti manipulace Deylinem Nietem se členové starého týmu rozešli, přičemž se každý vydal svou vlastní cestou životem ve snaze zbavit se strašného traumatu, které mu zabíjení nevinných způsobilo. Doba podivných setkání s neznámými bytostmi však ještě rozhodně neskončila. Ba naopak, to, co se chystá, může zásadně proměnit nejen tento svět. Blíží se bouře, a pomyslnými kroupami v ní jsou nehmotná stvoření, jež původně nikdy neměla přijít s člověkem do kontaktu... Ať už se chystá cokoliv, budou to jen ti nejodvážnější, kdo unikne nejhorším nočním můrám...
CRYPTID HUNTERS: PHANTOMZONE, ČÁST PRVNÍ:
Nastalo bezvětří. Poslední sněhové vločky, odnášené z nepředstavitelných výšin, dopadly do sluncem ozářené peřiny. Z dálky se ozvalo poslední zvolání jeřába. Pak mocné horstvo utichlo. Bylo tak mlčenlivé, že tím tichem takřka řvalo. Jeho klid přerušilo až křupání sněhu, vycházející z vrcholku vysokého svahu. Čisté bělosti zasněžených hor přišly náhle kontrastovat červené a žluté barvy jakési tkaniny, do které bylo oděno tělo mladého mnicha. Přestože byl ten mladík pružný a hbitý, kráčel s holí, aby při výstupu po svahu po měkkém sněhu neuklouzl. Polední slunce se mu odráželo od plešaté hlavy, a nutilo jej přivírat oči. Výraz v jeho tváři však svědčil o vnitřní pohodě. Na chvíli se zastavil a zhluboka se nadechl. Příjemný, svěží horský vzduch dodal jeho plicím nové síly. Pohlédl na rozlehlé plató, jež se před ním skvělo, a pak na nezdolné obry daleko v pozadí. Nyní i v časech, jež teprve měly přijít, nazývali lidé tyto velehory Himálaj. Domov sněhu. A také domov nejvyšších hor na celé planetě. Tato divoká, nezkrotná krajina byla mnichovým domovem. Jmenoval se Butsuju, podle dávného filozofa z Indie, jenž započal myšlenkový směr, který se mladík rozhodl následovat. Mnoho času trávil v nedalekém, nově zbudovaném chrámu, kde meditoval se svými společníky a žil nepříliš rozmanitý, rutinní život. Čas od času se však vydal na průzkum hor, jež každým dnem z chrámu obdivoval. Tato výprava neměla být ničím odlišná od těch, jež podnikl v minulosti. Mělo jít jen o další výlet plný přemítání. Když jej započal, nemohl mít Butsuju ani zdání o tom, že jím změní celý svět. Navždy. Do jeho očí náhle proniklo světlo stokrát silnější než to sluneční. Butsuju se lekl, a na chvíli zavřel oči. Z dálky na něj cosi zablýskalo tak nečekaně! Prudce vydechl, chvíli na ten úkaz hleděl, a pak zvedl obočí. Ta záře byla sytě modrá, takřka až nepřirozená. Vycházela zpoza vodopádu, který se zázračně tvořil na daleké hoře na opačné straně plató. Její intenzita se zvyšovala, snižovala, zvyšovala a zase snižovala. Bylo to znamení. Někdo ho tam volal. Butsuju sklonil hlavu a sám pro sebe se usmál. Co by to tak mohlo být? Vždyť v okolí chrámu, v této drsné divočině, nikdo nežije. Pak jej však napadlo, že by na sebe světlem mohl upozorňovat mnich z jiného buddhistického chrámu, nějaký ztracenec, který se při pochodu v horách zranil a nutně potřeboval pomoc. Butsuju vyskočil, odpíchl hůl od sněhu, a sjel po svahu dolů směrem k okraji plošiny. Zabořil se nohama do husté vrstvy sněhu na ní, pak je z něj nemotorně vyprostil, a zase se valil dál za modrým světlem, jako by nic jiného neexistovalo. Teprve po několika minutách se konečně zastavil a nahlas se vydýchal. Plató bylo širší, než jak vypadalo ze svahu. Mocný horský titán byl dál, než Butsuju očekával. Byl by věřil, že od něj mocný Himálaj jeden ze svých výběžků naschvál vzdaluje, kdyby nevěděl, jak to v horách chodí. S neodhadnutím vzdálenosti se již setkal mnohokrát, nebyl tedy překvapen. Ale zpomalit nemělo smysl, byl-li tam v dáli někdo, kdo nutně potřeboval pomoci. Butsuju zaťal hůl do sněhu, opět z něj vytáhl nohy, a pokračoval v cestě rychlým krokem. Modrá záře neustávala. Mladý mnich měl pocit, že se vlastně s každým jeho krokem stávala intenzivnější. Jakmile byl od divoce proudícího vodopádu vzdálen jen na dvacet metrů, vykřikl nahlas: "Namastē!" Na jeho pozdrav však nikdo nereagoval. Butsuju přejel očima po kamenité řece, jež se klikatila podél strmé cestičky kamsi dolů. Znovu si oddechl, a pak vyděšeně pohlédl zpět na vodopád. Modré světlo zmizelo. Bylo pryč. Butsuju to nedokázal pochopit. Proč záře ustala zrovna teď? Poškrabal se na hlavě, a prošel vodní clonou, přičemž vstoupil do velké jeskyně. Nikdo tu nebyl. Vážil sem celou tu únavnou cestu zbytečně. Snad se mu to všechno jen zdálo. Podíval se na svou promočenou kasayu a zavrtěl hlavou, když si představil, jak v ní kráčí zpět do chrámu, nejspíše i během studeného večera či po setmění. A pak náhle před jeho očima cosi zažehlo. Kulatý modrý kámen! Butsujovy zorničky se rozšířily překvapením. Svítivý démant zapulzoval, a rozzářil se úplně. Celá tmavá jeskyně zmodrala, a Butsuju vyděšeně učinil několik kroků zpět k vodopádu. "Yō kē hō?! Co to je?!" "Naḍarā'ū mānava. Neboj se, člověče," ozvalo se odnikud. Butsuju byl zprvu vyděšen, ale když uslyšel, že k němu cosi neznámého mluvilo lidskou řečí, uklidnil se. Čekal, že s ním snad hodlá hovořit samotný Buddha v jednom ze svých dalších životů, v jiné podobě, do které se po ukončení života předchozího narodil. Modrá zář se pomalu stáhla zpět do démantu, a za ním, za tím kamenem obyčejně položeným na podlaze jeskyně, se objevila bílá bytost s výrazným černým symbolem na hrudi, tvořeným čtyřmi tečkami a vlnkou nad nimi. Neměla hlavu, neměla ani končetiny. Její tělo bylo tvořeno zužujícím se válcem, na jehož konci se nacházel podlouhlý, nitkovitý útvar připomínající rozeklaný hadí jazyk. Butsuju netušil, kam se podívat, nevěděl, jak s tou podivnou bytostí udržet oční kontakt. "Jmenuji se Askya," představil se ten tvor, ačkoliv neměl ústa, kterými by mluvil. "Myslel jsem, že je tu někdo jiný," řekl pomalu Butsuju, a pak si uvědomil, že ani on sám neotevřel ústa. Pouze si s Askyou vyměňoval myšlenky. "Myslel sis, že se tu shledáš s jiným člověkem, který od tebe nutně potřeboval pomoc. Utíkal jsi přes horskou plošinu jen proto, abys pomohl člověku v nouzi. To svědčí o tvé cti," pověděla mu Askya, načež její hlas či snad její myšlenky zvážněly, "já nejsem člověk, a nejsem ani z tohoto světa. Ale také potřebuji tvou pomoc. A to právě nyní." "Pomohu ti," řekl Butsuju a přistoupil k Askye, již zbaven veškerého strachu, "řekni, co mám pro tebe udělat. Splním jakýkoliv úkol." "Takto cítících tvorů kdyby jen ve všech světech bylo mnoho," pronesla Askya, a své válcovité tělo naklonila k modrému drahokamu, "jsem ochránkyní tohoto démantu, nejmocnějšího předmětu tohoto světa. Představuje bránu do vesmírů, které si ani neumíš představit. A jako nejmocnější hmotný předmět je také nejvíce zneužitelný. Chránila jsem ho po stovky tisíců tvých lidských roků. Ale můj čas nadešel. Byla jsem raněna." Bílé tělo Askye zapulzovalo podobně jako záře démantu. "Tvůj svět, Butsuju, je jedním z nekonečně mnoha. Existují spolu všechny jeden vedle druhého, a přesto jsou si tak vzdáleny. Ve svém jazyce nemáš pro takovou realitu název, a jsem si jista, že bude trvat ještě dlouho, než tvůj druh její koncept pochopí. Z jednoho z těch světů přišel vyděděnec jménem Ravin, který se pokouší ovládnout všechny ostatní. Některé padly, jiné se dosud ubránily," hovořila Askya, "Ravin poslal do tohoto vesmíru své jezdce, a ti zjistili, že předmět, který hledá, se nachází zde. Ochránila jsem jej, ale na následky zranění, jež mi způsobily, brzy zahynu. Ztratím se ve věčné nicotě. Slábnu, a Ravin to cítí. Blíží se. Je už téměř zde. A až přijde, bude pozdě, aby mne nahradila jedna z mých sester." Butsuju se zatvářil zmateně. "Již dlouho tě sleduji. Inteligentních bytostí není v tomto světě mnoho, a mezi sobeckými lidmi už vůbec. Vím o tobě vše, Butsuju. Démant mi toho o tobě řekl víc, než bys tušil. Chci, abys ho vzal a skryl ho, tak aby ho Ravin nikdy nenašel," sdělila mu Askya. "Mám vzít tento drahý kámen a ukrýt jej? To je vše?" zeptal se Butsuju. Znovu se začal strachovat. Věřil každému jejímu slovu, a plně si uvědomoval, co bylo v sázce. "Vybrala jsem tě k tomu. Démant dokáže vše, co od něj budeš chtít. Máš pevnou vůli a máš představivost. Neber jej však jako dar. Předávej ho jen takovým, jako jsi ty - takovým, kteří jej nezneužijí," řekla Askya. Butsuju k ní natáhl ruku, chtěl se jí dotknout, ale brzy zjistil, že Askya byla nehmotná. "Skryj to tajemství. Věřím, že to dokážeš. Teď vezmi démant a utíkej. Já se pokusím Ravina zastavit," dodala Askya a otočila se. Butsuju zvedl diamant ze země a se starostlivým výrazem zamířil k vodní cloně. V temnotě jeskyně se náhle otevřel fialový portál, na jehož druhé straně byla zář tisíckrát silnější, než ta z démantu. Vyletěl z něj velký černý démon se sedmadvaceti chapadly, jež připomínala chuchvalce prachu. Ohromný, průhledný trup zdobily tři zlaté skvrny. Stejně jako Askya neměl oči ani ústa. "Vydej mi Kámen mnohovesmíru, Askyo," zaduněla jeskyní jeho zlobná myšlenková vlna. Askya bez odpovědi vystřelila ze svého těla nehmotný projektil, který by se byl zaryl do Ravina, kdyby jej nezachytilo jedno z jeho chapadel. Projektil zrudl, Ravin ho otočil na Askyu, a vrhl ho po ní. Její nepopsatelné zavřískání značilo, že byl v útoku úspěšný. Askya po něm vrhla řadu dalších projektilů, jen jeden však trefil Ravina do těla. Ani ho nezranil, rovnou se od něj odrazil. "Našla jsi si pomocníka. O tom žádná z tvých sester neuvažovala. Skutečně jsi naivnější než všechny dohromady," vysmíval se jí Ravin. Butsuju až dosud jejich souboj pozoroval se zděšením. Nebyl schopen utéci, chtěl ochránkyni démantu pomoci, ale netušil jak. "Démant je můj," zasyčel Ravin a šlehl rychle pulzující Askyu svým chapadlem. Butsuju měl sto chutí konečně začít s útěkem, ale místo toho vztáhl na Ravina ruku, a z drahokamu vyšlehlo obrovské množství energie. Mladý mnich proletěl vodopádovou clonou, zatímco se strop jeskyně propadl. Celá hora se otřásla. Butsuju o několik vteřin později zvedl obličej ze studivého sněhu a vyděšeně zajíkal. Drahokam měl stále v ruce. Kolem něj poletovaly kusy Ravinových chapadel, nehmotné tentakule ztrácející se ve vzduchu. Bylo po všem. Butsuju jediným rozhodnutím překazil plán jakési mocné entity, která podcenila sílu onoho Kamene mnohovesmíru. Do zasypané jeskyně, po jejímž kamenném krytu i nyní stékala voda, ač již ne tak majestátně jako předtím, se za Askyou vrátit nemohl. Mnich tedy usoudil, že se vydá zpět do chrámu. Moc zvláštního démantu jej děsila, a ani v nejmenším jej nepřitahovala. Klepající se zimou se po setmění vrátil do svého domova a ještě téhož večera umístil drahokam do obyčejné dřevěné bedýnky ve špinavé šachtě pod chrámem. Nikdo, nic si pro něj nepřišlo. Léta to vše Butsuju udržoval jako tajemství, i tak si ale postupně uvědomoval, že jako buddhistický mnich nebude na světě věčně. A přestože věřil v převtělování, bylo mu jasné, že péče o démant nakonec přejde k někomu jinému. Ve svých sedmačtyřiceti letech tedy napsal první dokument o zářivě modrém kameni, a popsal svým nástupcům, jak se o něj starat. V sanskrtu jim popsal, jak s ním zacházet a co s ním naopak nedělat. Vylíčil jim neuvěřitelný příběh o jeho nalezení, ale přesvědčil se o tom, aby ten příběh nikdo nepřečetl, zatímco on sám žil tento život. S tajemstvím se nedlouho před svou smrtí svěřil nejlepšímu člověku, kterého znal. A ten o nějakých šedesát let později učinil to samé. Sto osmdesát let po Butsujově setkání s Askyou začal náš letopočet, o tisíce let později byla v blízkosti chrámu vystavěna vesnice Briddim, a další stovky let na to vznikl Nepál. Podivuhodného kamene si v té době všímali i králové nebo zloději. Byl-li však drahokam někomu propůjčen nebo byl-li z kláštera odnesen, vrátil se zpět. V chrámu byl vždy někdo, kdo si ho znovu vyprosil. Pak ale přece jen nastaly časy, kdy se na něj zapomnělo. Chrám zůstal opuštěn. Desítky let nikdo Butsujovu bedýnku neotevřel. A nastalo ještě větší neštěstí. Kamene se konečně zmocnila lidská chamtivost. Ukradl ho cizinec. A ačkoliv věděl, jak jej používat, ačkoliv o něm přečetl v různých jazycích vše, co mohl, nedokázal si ani ve snu představit, jak tím svému světu nechtěně připravil pravé peklo...
Susan Yang vstoupila do svého pokoje. Právě vyšla z koupelny, zazívala a hodila na židli u pracovního stolu své oblečení. Byla už v pyžamu a byla připravená jít si lehnout. Po celém dni stráveném za pultem obchodu s oblečením ve Family Dollar byla unavená, a ani nepomýšlela na to, že by si třeba před spaním četla. Po vyvětrání koupelny se rovnou přikryla peřinou, zhasla světlo, a zavřela oči. Život této mladé čínské Američanky žijící v městečku Carlin v Nevadě se točil většinou jen kolem práce. Měla takový naivní sen, že si jednou koupí pořádnou vilu, a že už nebude muset žít v tomto malém, otřískaném bytě se dvěma pokoji. Pokaždé, když večer zavřela oči, přemýšlela o tom, a představovala si, jak luxusní život by to byl. V bytě s ní nikdo nebydlel, byla tu úplně sama. Nic ji nerušilo, a tak se její představy brzy staly snem, jenž se jí pomalu vinul hlavou. A pak se náhle vylekala. Měla pocit, že se jí něco dotklo. Úplně se otřepala strachy. Otevřela oči a pohlédla do stropu. Vydechla, snažíc se vzpomenout si, v co se její poklidný sen proměnil, že se tak vyděsila. Teprve když se pořádně rozkoukala ve tmě, uvědomila si, že to nepříjemné dotknutí nebyl sen. Zprvu to neviděla, ale teď, když měla oči dokořán otevřené, spatřila nad sebou cosi zvláštního, průhledného. Byla to hlava! Susan znovu vykřikla. Strašně se polekala a odhrnula ze sebe peřinu. Chtěla vyskočit z postele, ale něco ji v ní drželo. Chytlo jí to za hrdlo. Susan vřískala. To sevření, ten tlak. Ať už ji drželo cokoliv, tisklo to takovou silou, že se pomalu nedokázala nadechnout. Máchala kolem sebe rukama, ale marně. Tento zvláštní průhledný útočník byl nehmotný, nehmatatelný. S řevem se Susan pokusila přetočit na bok, načež ji pařáty té nestvůry sevřely ještě silněji. Sama uslyšela jakýsi táhlý vřískavý zvuk, který vydával. Blížil se k jejímu uchu. Po minutě a půl zbytečného zápasení a postupného ztrácení dechu se Susan rozbrečela. V tu chvíli ji útočník přestal škrtit. Susan v panickém šoku rozsvítila a zděšeně si sedla na polštář, tlačíc se k rohu místnosti. Vzdalovala se od ní průhledně šedá bytost s válcovitou hlavou a hubenýma, dlouhýma rukama s odporně dlouhými prsty. Nesla se ve vzduchu v přímé lince, až náhle zastavila u okna. Susan se rozbrečela ještě víc, když se na ni bytost znovu otočila. "Jdi odsud pryč, ty hnusná potvoro! Nech mě být!" zařvala Susan a instinktivně na svou obranu hodila po bytosti stlačený polštář. Proletěl útočníkovým tělem, on sám hned nato prošel sklem zavřeného okna. Susan vrazila do vedlejší místnosti, taktéž v ní rozsvítila, a v breku si sedla na křeslo. Co to bylo zač? Proč ji to napadlo? Nebo se jí to všechno jen zdálo? Ještě více se zřejmě vyděsila, když se ozvalo klepání na dveře. Byl snad ten tvor zpátky? Ještě štěstí, že se po zaklepání ozval starostlivý hlas sousedky. "Slečno Yang? Jste v pořádku?" zvolala sousedka. "Strašně jste křičela... Co se Vám stalo?" Susan rozpačitě otevřela dveře a pohlédla do obličeje vrásčité stařenky, paní Sadowske. "Něco mě napadlo... nějaký... nějaký duch..." vydechovala třesoucí se Susan a utírala si slzy. "Duch? To se Vám asi jen něco zdálo, ne? Duchové přece neexistují," usmála se paní Sadowska, jako by snad mluvila s pětiletým dítětem, a pak vykulila oči, "neberete vy LSD?" Susan nedokázala následujícího dne jít do práce. Vzala si jednodenní dovolenou a šla si hned po sedmé ráno koupit kávu. Byla po celém tom zážitku úplně paranoidní. Musela si v kavárně sednout hned k pultu, aby viděla na servírku. Zapnula notebook a zadala do vyhledávače Googlu slovo "ghost". Hrabala se v různých webových stránkách více než dvě hodiny, a podařilo se jí najít výpovědi několika lidí, kteří údajně zažili něco podobného. Problémem bylo, že žádný z těch lidí neměl skutečné jméno. Prostě něco napsali pod pseudonymem, nechali to ležet na dvacet let neaktualizovaných stránkách s tisíci nefunkčními flashovými animacemi, a zmizeli. Susan chvíli uvažovala o tom, zda její příšerné setkání s "duchem" mohlo vycházet jen z bujné představivosti nebo mentálního onemocnění, byla ve své práci koneckonců denně pod tlakem, ale tak nějak o sobě nedokázala pochybovat. Nakonec svůj případ popsala na jedné sociální síti, notebook zavřela, dopila vystydlou kávu, a šla na procházku do městského parku. Odpoledne se obávala do svého bytu znovu vstoupit, přemohla se však, a hned po uzamčení dveří zkontrolovala obývací pokoj, ložnici, kuchyňku i koupelnu. Nikdo nikde. Otevřela notebook a všimla si, že se její příspěvek na sociální síti setkal s pochybnostmi. Její přátelé si z ní dělali spíše legraci. Přišla jí však také soukromá zpráva od jistého Evana Sellerse, který by s ní prý o celém případu rád mluvil. Spěšně si o něm na stejné webové stránce něco našla. "Evan Sellers, vedoucí skupiny... Zasvěcení..." zašeptala Susan, jakmile projela očima jeho profil. "Expert na duchy? To jsou mi věci," řekla si pro sebe Susan a poškrabala se na hlavě. Sellers ji zval do kupodivu nepříliš vzdáleného města South Forku, "částečného města duchů". Dostat se tam do večera autobusem nepředstavovalo problém. Sellers na ni počkal ve svém hotelovém pokoji. Už před jejím příjezdem ji v soukromé zprávě informoval, že se svými "spolupracovníky" v South Forku právě řeší paranormální aktivitu, a že její zážitek z Carlinu s tím může mít co dělat. Hotel, ve kterém se tento odborník na duchy ubytoval, byl tříhvězdičkový. Byla to ošklivá barabizna. Docela usměvavý recepční ohlásil Sellersovi příjezd Susan, načež jí dovolil zajít ke dveřím pokoje číslo 81. Sellers ji přijal okamžitě. "Zajímají Vás duchové?" zeptal se Sellers poté, co ji usadil na pohovku a zašel uvařit čaj. Susan byla překvapena, že mluvil s anglickým přízvukem. Byl to Londýňan. "A... ano. Zaútočil na mě duch. Při spánku mě začal škrtit," odpověděla pomalu Susan. Sellers pokýval hlavou. V jeho velkých hnědých očích se vynořilo porozumění. Měl takový přívětivý výraz. Zvedl husté obočí a poškrabal se v krátkých, zářivě hnědých vousech. "Něco podobného se stalo více lidem, než byste čekala, slečno Yang," řekl rozvážně a posadil se na křeslo naproti ní, "už se paranormální aktivitou zabývám nějakou dobu. Dal jsem dohromady skupinu lidí, kteří jsou přesně jako vy. Říkáme si Zasvěcení. Zabýváme se věcmi, kterým málokdo věří, a to sice bytostmi, které... my, lidé, my hloupí lidé bez pochopení všeho kolem nás... říkáme duchové." Susan zavřela oči a promnula si je. "Takže to, co se stalo mě, se stalo víc lidem? Duchové existují? Ale... jak je možné, že na mě jeden zaútočil? Co jsem mu udělala?" zeptala se Susan. Až dosud byla o všem tolik přesvědčena, ale když se najednou objevil někdo, kdo jí chápal, připadala si celá nesvá. "Záleží na tom, co to bylo za ducha," odpověděl Sellers. Vstal, a nalil do dvou šálků vonný čaj. Jeden šálek podal Susan. "Někteří duchové napadají lidi, protože jimi byli zrazeni. I oni mají pro všechno důvod," pokračoval Sellers. Susan pohlédla na jeho stůl. Bylo na něm položeno několik knih o duších a vedle nich stála v rámečku rodinná fotografie. Sellers na ní vypadal ještě příjemněji, když se v přítomnosti svých dětí doširoka usmíval. Mohla mu věřit. Musela. "Chtěla bych o tom zjistit víc," pronesla už docela klidně. Sellers vytáhl z kapsy lísteček a podal jí ho. Prohlédla si ho a usmála se na něj. "Velmi brzy se Vám ozveme," řekl. Když Susan vycházela z pokoje, ještě na ní zvolal: "Nebojte se, že by na Vás ten stejný duch útočil znovu. Věřte mi, na Vás už si nedovolí. Zjistíte, proč." Jakmile Sellers v místnosti osaměl, dopil svůj šálek čaje, upřeně se zahleděl do rodinné fotografie, a těžce vstal z křesla. Všiml si, že v temném rohu místnosti někdo stál. "Sledoval jste nás, Dillone?" Temná postava se pohnula. "Vaše nová kamarádka si ani nevšimla, že jsem tu celou dobu byl," ozvala se polotiše. "Naše dohoda pořád platí?" zeptal se Sellers. "Jistě." Sellers se prudce otočil, temná postava však zmizela. "Typické," pousmál se Sellers.
Na větvi neolistěného mladého buku se usadily dvě sýkorky koňadry a začaly švitořit, skoro jako by si nadšeně povídaly o té slavnosti, která se odehrávala před jejich drobnýma, zvědavýma očkama. Ve velké zahradě za úřadem v severní části Londýna se slavila svatba. Bývalý tajný agent Spojených arabských emirátů Fahad Ghazalli a anglický softwareový developer Harvey Lindo se drželi za ruce, s láskou si pohlíželi do očí a usmívali se na sebe. Na malém pódiu s nimi stál Sir Ian McKellen, jeden z největších britských herců, a oddával je. Pronášel otázky, na které oba muži odpovídali. Harveyho rodiče stáli v přední řadě před pódiem a utírali si slzy dojetím. Celé to probíhalo krásně, a hlasy drobných sýkorek projev Sira Iana skvěle doplňovaly. Nakonec se Harvey a Fahad políbili a postavili se vedle něj, načež fotograf pořídil několik snímků. Sir Ian pak roztáhl ruce k hostům. "And should any of you or anyone else try to get between these two guys, you know what will happen?" zeptal se. Naznačil, že drží v ruce hůl a zvedl ruce nad hlavou. "YOU SHALL NOT PASS!" Divoký potlesk. Shakespearovský herec a mimo jiné představitel Gandalfa a Magneta se pak na šťastný pár zasmál, a společně s ním sešel z pódia. Přiběhly k nim dvě malé holky, Nicholle a Marilyn. Fahad s Harveym je adoptovali ještě předtím, než se oficiálně vzali - když byli v registrovaném partnerství. Následovalo pak fotografování s dcerami, přičemž Fahad držel tříletou Marilyn a Harvey zase předstíral, jak je o rok starší Nicholle strašně těžká, a všichni se bavili, řehtali se, popíjel se alkohol a limonáda... Malé rodince tleskali i Pierre Leroy a Kate Henshall, kteří stáli vzadu za početnými kamarády obou mužů a Harveyho rodinnými příslušníky. Pierre si pak šel sednout k velkému kulatému stolu a nalil si do skleničky bylinkovou šťávu. Fahad si sedl k němu. "Znuděný?" zeptal se s širokým úsměvem. "Vůbec, bylo to super. Akorát máte za kámoše takový čahány, že jsem neviděl půlku ceremonie," odpověděl Pierre. "Je to formalitka," Fahad mávl rukou, "ale teď, když už je jasné, že budeme neustále spolu, řekli jsme si, že se prostě vezmeme. Aspoň můžeme každý nosit zásnubní prsten." Pierre pokýval hlavou. "Kdo by čekal, že ze všech z nás najdeš štěstí v životě zrovna ty," řekl a pozvedl obočí. "To štěstí se jmenuje Harvey Lindo, kamaráde," zasmál se Fahad, "nakonec nebylo zase tak těžké ho najít. Co ty? Nejsi snad šťastný? Myslel jsem, že s Kate lítáte po světě." Pierre a Fahad se podívali na Kate, která vtipkovala s Harveyho přáteli. "No, dost to mezi náma drhne," řekl trochu protivně Pierre, "věřil bys tomu, že od té doby, co skončila invaze Shai'ri, jsme si ani nedali pusu? Měl jsem pocit, že po tom podzimním teroru se to mezi náma spravilo, proto jsme hned odjeli do Milána... Ale ne. Zformoval se mezi námi studený ledovec." "Ale pořád spolu chodíte," řekl Fahad a napil se whisky. "Ty jo, nejsem si jistý, jestli to takhle můžu říct. Už se tu holku bojím i chytit za ruku," odpověděl Pierre. "Prosím tě... Proč?" "Fahade, připadám ti jako normální člověk?" "Jo...?" "Tak to se mýlíš. Merde... Někdy bych si přál, abych prostě byl zoologem, aby všechno bylo tak, jak jsem to chtěl. Jenže místo toho jsem monstrum. Cítím ho uvnitř... pořád tam je. Už je to dávno, co jsem se naučil ho kontrolovat, a od našeho řádění nevylezlo ven. Ale žije ve mně. Jeden košiláč mi kdysi řekl, že za dvacet let to monstrum úplně zmizí. Že prý budu zase bez schopností. Tak si to spočítej. Je únor 21, takže mi zbývá ještě osmnáct let, kdy ve mně ta potvora bude žít." "A ty se bojíš, že se to monstrum postaví mezi tebe a Kate? Blbost, kámo. Ta zelená příšera jsi přece ty. Ne někdo jiný," odpověděl Fahad. "No právě. Ta zelená příšera, co při vzteku dokáže zabíjet všechno živé ve svém okolí, jsem já," povzdychl si Pierre, "není lehké pak zkoušet navazovat s lidmi vážné vztahy." Zavřel oči a se smutkem se pro sebe zasmál. "Nikdo z nás to neměl lehké," řekl Fahad a přesedl si na židli hned vedle Pierra. "No jo, hele. Jestli zase budeš mluvit o tom, jak jsme všichni zabili stovky lidí, tak mi rovnou připrav kýbl," přerušil ho Pierre a popotáhl nosem. "Já myslím, že jsi na tom pořád lépe než většina ostatních," usmál se na něj Fahad, "a aspoň o sobě dáváš vědět. Koukni, třeba já ani nevím, kde teď jsou Akihiko a Roger. Poprvé od Číny nemám ponětí, co s nimi je. Úplně se ztratili. Co tým skončil, ani jsem je neviděl. Ale nemysli si, že taky netrpí. Vsadím se, že Akihiko se mlátí s nějakýma frackama někde v zemi Oz, možná teda doma v Japonsku, vlastně by dávalo smysl, kdyby se vrátil tam... Roger musí taky všeho litovat, ať je kdekoliv. Jasně, rozdrtilo nás to, co nám udělal Nieto, ale... každý z nás měl něco i předtím. Ty i já, i všichni ostatní. Srovnej se s tím." Pierre dopil bylinkovou šťávu. "A nenech se připravit o radost jenom tím, že se z tebe stalo něco... jinýho, než to, cos chtěl být," řekl ještě Fahad. Pak k němu přiběhly Nicholle a Marilyn. "Prý se bude tančit, tati! Je to pravda?" ptaly se jej horlivě. "Tančit? Kdo tady umí tančit, krucinál? To zas ten Lindo, že? Že to zařídil on? Darebák jeden," rozchechtal se Fahad. "Najdi si něco, co tě zajímá, Pierre. Všechno hned bude zase lepší. I tvé vztahy s ostatními," dodal, odváděn svými dcerami zpět na pódium. Pierre o tom trochu zapřemýšlel. Možná by nebylo na škodu přestat se zabývat minulostí a zapomenout na zelenou příšeru s keratinovými drápy i na incident před několika měsíci. Sáhl do kapsy svého svátečního obleku, vytáhl mobilní telefon, odemkl obrazovku, a zatímco se ostatní bavili, zatímco Kate tančila s nějakým trapným ajťákem na pódiu, pátral Pierre na internetu po něčem, co by jej mohlo zaujmout. A nějakou náhodou se mu podařilo narazit na příspěvek Susan Yang z Nevady, kterou prý při spánku napadl duch. "C'est intéressant," řekl si pro sebe Pierre. Hned se mu začal v hlavě dávat dohromady malý cestovní plán. A když viděl, jak se Kate na pódiu s ostatními baví, tak nějak se přece jen utvrdil v názoru, že by bylo nejlepší jet sólo.
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat