Lovci kryptidů už nejsou jako dřív. Z šestice hrdinů se stala skupina anarchistických teroristů, libujících si v mučení a pomalém zabíjení svých obětí, vypalování měst a šíření chaosu. V první části příběhu Cryptid Hunters Dark napadl tým zabijáků hlavní město Amerických Panenských ostrovů, Charlotte Amalie, a dohromady během pouhé hodiny a půl pobil dvě stě lidí. Byl to již pátý teroristický útok, který měli Lovci kryptidů na svědomí. Nikdo, ani CIA, ani agentka Kentová, která se celým případem zabývá, však neví, proč bývalí hrdinové páchají tolik škody. Po útoku v Charlotte Amalie se ale objevil někdo, kdo si dal za cíl Lovce kryptidů zastavit. Americký businessman Jeremy Olsen ovšem nebude jediným, koho kriminální činy Lovců kryptidů přimějí jednat. Existuje muž, který zločinu rozumí možná až příliš dobře, a který nyní své děsivé zkušenosti využije k boji pro správnou věc...
CRYPTID HUNTERS DARK, ČÁST DRUHÁ:
"Pohodlně se usaďte. Nechte svá záda ponořit do měkké pohovky, ták, to je ono. Zavřete oči, uvolněte se. Jako kdybyste si šel večer lehnout. Výtečně, příjemné, že? Teď mi řekněte, co Vás momentálně trápí, Same," řekl mladý, sotva třicetiletý terapeut Maksim svému pacientovi. Sam Weber se hluboce nadechl, cítil se v ordinaci svého terapeuta, k němuž pravidelně docházel jednou za dva týdny už celé čtyři měsíce, zcela bezpečně, a pomalu začal hovořit. "Myslím často na to, co se stalo v poslední době. Na všechny ty hrůzy, co postihly celý svět. Jak jsem musel znovu krást, i když jsem si slíbil, že už se zločinů nedopustím. Musel jsem krást, abych se svou přítelkyní měl aspoň nějaké jídlo, když ti mimozemšťané vnesli do světa chaos. Pořád se... cítím tak nějak vinen. I za takovou malou věc. Chci být lepším člověkem. Už spoustu let. Jenže pořád mám pocit, že mě něco brzdí. Jako by mi to připomínalo mou minulost, kterou nenávidím," mluvil tiše a pomalu Sam. "Není třeba cítit se vinen za to, co jste během mimozemské invaze dělal, Same," usmál se na něj Maksim, "sebe a svou přítelkyni jste udržel při životě, a to je to hlavní." "I když jsem vraždil ty mimozemšťany, něco mi připomínalo to, jak jsem zabíjel lidi. Jak jsem ničil životy jejich příbuzným. Víte, někdy mě to v noci probouzí. Že jsem někomu stiskl kohoutek pistole u hlavy jenom proto, že mi za to zaplatil nějaký magnát," pokračoval Sam, a nervózně vydechl. "Chtěl bych," vyřkl pak, a smutně vydechl, drže v očích slzy, "aby můj život byl od začátku jiný. Abych vyrostl v něco silnějšího, v normálního člověka, schopného kontaktu s lidmi, aniž bych toužil jim ubližovat. Často se vracím do svého dětství a furt dokola se mi přetáčí... bože, nemůžu to ani vyslovit... můj otec. Jeho výbuchy vzteku, pijáctví, mlácení matky... Kdybych neměl za otcovský vzor sociopata, třeba bych..." Sam otevřel oči a utřel si slzy, jež mu počaly stékat po tvářích. "To všechno už je za Vámi, Same. Udělal jste za svou minulostí tlustou čáru. Jste úžasný člověk. Sám, bez pomoci odborníka, jste si prostě řekl: 'Změním se. Budu lepším člověkem.' Ne každý to dokáže. Nejste slabý, v nitru jste neuvěřitelně silný. Věřte si. Vy sám jste začal odznova naprosto skvěle, nezbývá než pokračovat a nenechat se zlomit traumatickými zážitky z minulosti. Vím, že je to těžké. Vyrůstat s nestabilními rodiči může mít za následek naprostou degradaci dítěte, ovšem ve Vás vždy byla přátelskost, soucit, a rozhodnost. Moc dobře to víte, Same," uklidnil ho Maksim. "Jenže já se cítím slabý. Psychicky v tom ohledu, že se mi to všechno pořád vrací, že se mi o tom zdají sny a já se s výkřiky probouzím. Fyzicky... heh, fyzicky v tom ohledu, že už nemám tu sílu, kterou jsem míval. Byl jsem neporazitelný. Jednu dobu mě nemohlo nic zranit, zahojil jsem se po každém seknutí. Haha, teď se omylem říznu nožem při krájení chleba, a teče ze mě krev, že bych nejradši zavolal sanitku. A to, že jsem musel s těmi mimozemšťany bojovat, aniž bych měl svou nadlidskou sílu, to mě neustále děsí. Představte si, že by mě, jako obyčejného člověka, zabili, a má přítelkyně by zůstala v bytě sama. Že by našla mou mrtvolu v ulicích Tallinnu. Zlomilo by jí to," mluvil dlouze Sam. "Nemyslete na to, co by bylo, kdyby. Myslete na to, co je. Teď se svou přítelkyní žijete šťastný život," řekl Maksim. "No, zrovna si dáváme pauzu," pousmál se Sam, "měla toho po invazi těch trotlů z kosmu dost. Odjela na Ukrajinu pomáhat dětem. Já teď žiju sám se svým čtyřnohým kámošem, Rikem." "Ano, to jste mi říkal. Mám to tu někde napsané," pousmál se trapně Maksim, uvědomuje si, že zapomněl na to, jak v tuto dobu jeho pacient žil. Minuty ubíhaly, až nakonec teraupetické sezení skončilo. Maksim podal Samovi lísteček s dalším termínem. "Nezapomeňte, Same, že jste silný člověk, a můžete dělat cokoliv, co chcete. Na tom, že už nemáte nějakou supersílu, vůbec nezáleží. Člověk není zničený, dokud si to nezačne říkat. Můžete svou sílu, tu vnitřní sílu, použít ke skvělým věcem," usmál se Maksim, "rád vás zase za dva týdny uvidím. Mějte se moc hezky." Sam vyšel ven z hlavní budovy městské polikliniky v estonském Tallinnu, opět se hluboce nadechl a vydechl, pohlédl na čistě modrou oblohu, na krásné rudé listí, zdobící v tuto roční dobu stromy, a vydal se na zastávku tramvaje. Po půlhodině se vrátil domů, do malého bytu ve třetím patře panelového domu na kraji města. Bylo páteční odpoledne, Samova práce v nedaleké samoobsluze, kde doplňoval zboží a čas od času zaskakoval za prodavače, mentálně zničeného ještě víc, než on sám, byla hotova, a po návštěvě terapeuta už Sam neměl nic, co by dělal. Přivítal se s Rikem, svým malým jezevčíkem, uvařil si čaj, vytáhl ze skříňky v kuchyni polomáčené sušenky, posadil se na křeslo v obývacím pokoji a zapnul televizi. Pět minut sledoval jakousi telenovelu, než kanál znuděně přepnul, a sledoval velkou gorilu bojující s dinosaurem ohrožujícím jeho lidského společníka, poté na jiném kanálu zhlédl pětiminutovou reportáž o nové energetické společnosti v Estonsku, jež se ukázala být tvořena jen samými podvodníky, a nakonec nechal své oči ležet na zprávách ERR News. Rik se mu mezitím natáhl u nohou a lapal občasné kousky sušenek, jež mu jeho páníček házel. Zprávy přišly Samovi zprvu nudné, a nevěnoval jim moc velkou pozornost, jen se ládoval sušenkami a popíjel čaj. Až po dvou hodinách se objevila na obrazovce zpráva, která Samem otřásla, a donutila ho v křesle se narovnat a s vykulenýma očima hltat každičké slovo, jež bylo v přímém přenosu vysloveno. "Teroristická skupina známá a oslavovaná dříve jako Lovci kryptidů odeslala přes satelit do belgické televizní stanice VRT následující zprávu, a to teprve před deseti minutami. Videonahrávka se následně objevila na síti YouTube," řekla moderátorka, načež byl v ERR News uveden krátký, skoro rozmazaný klip pořízený v jakési temné místnosti. Samovi se zastavilo srdce. Muže, který ve videu hovořil do kamery, poznal. Jednalo se o Jacka Owena, vůdce Lovců kryptidů. "Vive la Belgique! Nemusím se vám představovat, že ne? Znáte mě. Poslouchejte dobře. Zítra, v sobotu nevímkolikátého října 2020, napadneme město Hasselt ve Vlámsku. Připravte se na pořádnou jízdu. Bude téct krev, bude se brečet, řvát, žadonit o pomoc, lidi a domy budou vybuchovat, a víte, co je na tom nejlepší? Že s tím nic neuděláte. Chceme vaší armádě a armádám celého světa ukázat, že nám nikdo nezabrání v tom, co chceme udělat. Tak zítra v Hasseltu!" Owen mluvil, jako by to byla pozvánka na barevný festival, jako by bylo, na co se těšit. Sam zakroutil hlavou. Nevěřil vlastním očím a uším. O teroristických útocích Lovců kryptidů už ale slyšel. Zprávy o tom, že způsobili chaos v hlavních městech Británie, Německa a Egypta, načež zaútočili ve slavné španělské vesnici a poté v Karibiku, už předtím sledoval. Toto na něj ale bylo moc. Takový vzkaz mu něco připomněl. Připomněl mu lidi, které Sam před mnoha lety nazýval svými kolegy. Teroristy, kteří se sebejistotou odeslali někomu vzkaz, že ho zabijí, usmáli se do kamery, a pak už jen crčela krev. Moderátorka ERR News pokračovala v monologu: "Stále se neví, proč takzvaní Lovci kryptidů, vybavení technologicky vyspělým vysokorychlostním letounem, laserovými pistolemi, bombami a dalšími zbraněmi, šíří chaos. Neví se ani, kde se skrývají. Jejich letoun je dle informací americké armády schopen přejít do stealth módu, není tedy možné jej vypátrat. Jen uveďme, že právě Lovci kryptidů před šesti měsíci odrazili útok mimozemšťanů zvaných Shai'ri, jež při hromadné invazi Země pozabíjeli desítky milionů lidí, a uvrhli náš svět do chaosu, v němž stále žijeme. Není známo, proč se z hrdinů stali brutální vrazi. Toto je však první případ, kdy jejich útok nemá přijít bez očekávání - kdy o něm informovali." "To je ohavné," zašeptal si pro sebe Sam a zvedl se z křesla. "Jsou to normální grázlové. Já si vždycky myslel, že... že to byla banda zmetků," pokračoval, a vyhlédl ven z okna. Jak tak pohlížel na skupinu dělníků opravujících nedaleký dům, který byl před půl rokem z poloviny zničen mimozemšťany, a uvědomoval si, že to vše může nakonec zaniknout kvůli mezinárodním útokům Lovců kryptidů, kteří by klidně mohli příště zaútočit na Tallinn, dával se mu v hlavě dohromady odvážný plán. Pozorně poslouchal vše, o čem se ještě v televizi hovořilo, a usilovně přemýšlel. "Nezaútočí v Hasseltu, vy tupci," řekl nakonec, a podíval se na Rika, který na něj pohlížel docela vyděšeně, s velkýma psíma očima. "Takhle se to nedělá," uchechtl se vystrašeně Sam, a usedl k počítači. Na internetu okamžitě zjistil, že Hasselt byl beztak částečně poničený, že však existovalo město, které bylo relativně netknuté, a nenacházelo se příliš daleko. "Oni zaútočí v Genku," vyhrkl nakonec Sam a zády se prudce opřel o židli. "Ta zpráva, to bylo jenom rozptýlení. Belgičani teď budou šílet, budou evakuovat lidi z Hasseltu... a tihle blbci mezitím sejmou vedlejší město," řekl se zamračením Sam, a pohlédl na Rika, "takhle se to dělá, víš, kamaráde? Lži, lži a lži. Překvapení. Když chceš někoho přepadnout, nebodneš ho do břicha. Ne, to by na tebe viděl. Bodneš ho do zad, ale potom, co vpředu něčím zaujmeš jeho pozornost." Vědom si toho, že rady jakéhosi bývalého zločince z Estonska by belgická vláda nedbala, a že tedy nebylo na místě volat nějakým politikům či jejich asistentům, jež by telefon kvůli Weberovi stejně nezvedli, rozhodl se Sam jednat sám. "Někdo to řádění musí zastavit," řekl si pro sebe, "proč ne nejstarší nepřítel Lovců kryptidů?" Poprosil sousedy, aby se na víkend ujali Rika. Řekl jim, že odjíždí na "malý výlet". Děti sousedů nadšeně souhlasily a hned začaly pejska nevinně zlobit. Sam si vzal pistoli a starý minikulomet z plastu, který dostal od jednoho svého bývalého zaměstnavatele v Rusku. Rozebral ho a rozmístil jednotlivé části v batohu a kufru tak, aby při bezpečnostní prohlídce na letišti nikdo nic nepoznal. Odjel do Tallinna lennujaam, zakoupil si letenku, a skočil na večerní let společnosti Air Baltic z Tallinnu do Bruselu. Po třech hodinách turbulentního letu stanul v hlavním městě Belgie, po půlnoci se stihl dostat do téměř prázdného vlaku, a zamířil do Hasseltu. Odtamtud se pak chtěl, ať už jakýmkoliv způsobem, vypravit do Genku.
Hasselt vypadal za svítání příšerně. Okolí města bylo plné mužů a žen v uniformách se znakem lva a koruny v černém, žlutém, červeném a modrém kruhu se žlutými hvězdičkami. Kam až oko dohlédlo, hemžilo se to Belgickými ozbrojenými silami. Před železniční stanici stály tři tanky. Sam čekal, až vlak dokončí svou cestu. Jakmile se tak stalo, a ozvaly se jeho uši rvoucí brzdy, popadl Sam svůj kufr, hodil si batoh na záda, a spěchal ke konci vagonu. Z posledního kupé prolezl oknem na střechu, hbitě jako za starých časů. Vojáci na stanici ho dosud nezpozorovali. Doběhl k mašině, natáhl ruce, a vyskočil k okraji střechy nad nástupištěm. Vytáhl se nahoru, překulil se na ní, a pak si prohlédl okolí stanice. V její blízkosti zavládal chaos. Lidé z okolních domů se hrnuli do vojenských nákladních automobilů. Na parkovišti u nádraží stálo několik aut. Sam využil své staré špiónské zkušenosti k tomu, aby se i s malým kufrem a batohem mimo ostříží zrak vojáků dostavil k jednomu z aut za stanicí. Klíč k nastartování stroje byl uvnitř, majitel ho tam možná zanechal před několika minutami, předtím, než si odešel balit věci na cestu z města. Sam zkusil otevřít dveře. Byly zamčeny. Proto vytáhl z kapsy kruhovitý přístroj s ostřím, vytvořil v okně kroužek, prostrčil jím ruku, odemknul dveře, vtrhl do automobilu, nastartoval ho, a odjel s ním. Ve zpětném zrcátku uviděl pětačtyřicetiletého chlapíka, vycházejícího z velkého domu se dvěma kufry. Vyděšeně řval: "Waar is mijn auto?! Welke idioot heeft mijn auto gestolen?!" "Dneska ho potřebovat nebudeš, je sobota," řekl si pro sebe s úsměvem Sam. Šílenou rychlostí projížděl Hasseltem, pozoruje lidi sbíhající se v ulicích, vojáky pochodující po kraji silnic, obyvatele města cpoucí se do vlastních automobilů i do těch vojenských ve snaze evakuovat včas město, a jen u toho kroutil hlavou. Nedokázal pochopit, jak nemohlo nikomu dojít, že ta zpráva byla falešná? Že útok přijde jinde? Tak blízko, že hluk explozí obyvatele Hasseltu vyděsí, ale umírat budou jiní? Genk nebyl úplně bezbranný. Při příjezdu do města musel Sam projet kolem dvou vojáků, jež ho okamžitě zastavili. Chtěli vědět, kdo do města přijel, a proč. Sam chvíli nevěděl, co jim říci. Nahodil svou nejlepší dánštinu a řekl jim, že přijel z Hasseltu. Ptal se jich, zda je Genk bezpečný. Odpověděli mu, že ano. V Genku sice bylo několik členů Belgických ozbrojených sil, to však jen proto, aby kontrolovali, kdo z vedlejšího města přijel. Na útok Lovců kryptidů se zde nepřipravovali. Na střeše vysokého panelového domu se Sam nedlouho po deváté hodině ranní posadil, a se sestaveným minikulometem a pistolí čekal. Poslouchal rádio, v němž se neustále mluvilo o nadcházejícím útoku. Hodina míjela hodinu, a Sam se začal strachovat, že se zmýlil. Co když Lovci kryptidů neútočili jako jeho dávní kolegové? Co když místo Hasseltu nehodlali zaútočit na Genk, ale na samotný Brusel? Nebo k útoku nemělo dojít vůbec? Co když bylo jejich plánem místo toho zaútočit na opačném konci planety a ukázat všem, že jejich útoky nelze předpovědět, ať už se stane cokoliv? Sam měl však pravdu. Když hodinky na jeho levé ruce ukazovaly čas 12:11, objevil se na obloze velký černý letoun. V Hasseltu započala střelba. A skončila stejně rychle, jako začala. Letoun totiž město přeletěl, a zamířil do Genku. Provokace na chvíli skončila, letoun se znovu ztratil, zneviditelnil se, a pak z výšky devíti set metrů spadla do středu města bomba. Sam se postavil. Pečlivě sledoval okolí. Jakmile spatřil letoun přistávat o tři ulice dál, a blízko zničeného náměstí, zamířil do výtahu a pak rovnou ven z budovy. Obyvatelé Genku šíleli. Matka táhla polovinu těla svého dítěte, zbaveného nohou, křičícího a krvácejícího z otevřeného břicha, po zemi, a hystericky u toho křičela. Po zemi se plazili muži a ženy, staří i mladí, bez rukou, bez nohou, se spálenými těly, hořícími obličeji, policejní sirény houkaly, sanitky explodovaly, když najížděly na miny. V Bokrijku spadl na silnici dům. Znemožnil pozemním vojenským jednotkám z Hasseltu, aby po silnici vnikly do Genku. A zatímco v Hasseltu stále nevěděli, co se to tedy dnes stalo, v Genku docházelo k hrozivému masakru. Sam vtrhl do ulice s letounem. Nad starou babičkou, bránící se zlomenou holí, tu stál Roger Neill, a pěstmi s dýkovitými útvary vybíhajícími z prstenů ji mlátil do obličeje. "Hej, nenaučil tě nikdo nikdy, jak se chovat k lidem?" zařval Sam a vypálil po Rogerovi z kulometu. Roger uskočil, a střela přeletěla nad zuboženou důchodkyní do zdi. Roger se mlčky vrhl po Samovi. Skočil na něj, povalil jej na zem, a pokusil se bodnout ho do obličeje. Sam chytil jeho ruce, odtáhl je od svého obličeje, a převalil Rogera na záda. Dal Rogerovi do hlavy ránu kolenem, jednou, podruhé, potřetí, než ho Roger přehodil na záda a opět na něj skočil. Sam vytasil pistoli a střelil ho do boku. Kulka proletěla Rogerovou spandexovou uniformou, a škrábla ho na boku. Roger vyhrkl. Vystrašilo ho to. Toto se mu při žádném z teroristických útoků ještě nestalo. Teprve nyní si pořádně prohlédl obličej svého oponenta, a okamžitě zapnul vysílačku. "U Quick Genk se nachází Sam Weber. Zaútočil na mě," zakřičel do vysílačky, a proskočil oknem do vedlejší budovy. Ozvala se další rána. Sam vyběhl z ulice, a uviděl Akihika Yukimuru s bombou v ruce. Očividně před chvílí hodil výbušninu dovnitř budovy, z níž se ozýval strašlivý skřek obětí, a hodlal tuto akci zopakovat u domu naproti. Výbušninu mu z ruky vystřelila kulka. Akihiko se zděsil, a odskočil. Malá bomba vybuchla ještě ve vzduchu. Po těžkém dopadu na zem dostal Akihiko ránu pěstí do hlavy. Jeho čelo se srazilo s chodníkem, z odřené kůže začaly pomalu vylézat kapičky krve. Sam dal Akihikovi ránu kulometem do zad a kopl ho do boku. Pak ale sám zařval. Nestačil postřehnout, že Akihiko vytáhl šuriken, a zarazil mu ho do lýtka. Sam se ohnul, šuriken z rány vytáhl, a pak dostal tu nejnechutnější ránu pěstí do břicha, kterou kdy schytal. Zvedl se mu žaludek. Nemohl to udržet. Kulomet i pistole mu vypadly z ruky, svalil se na chodníku, a zvracel. Akihiko ho kopl do zadku, Samovi se podlomily nohy i ruce, následovala rána pěstí do hlavy. Nato se Samovi podařilo Akihikovu ruku zachytit, a svalit ho na sebe. Z kapsy vytáhl malý nožík, a zabodl ho zuřivému Japonci do stehna. Akihiko se začal řehtat. Líbilo se mu to. "Konečně se se mnou rve někdo, kdo mi aspoň trochu stačí. Říkám ti, tebe je možná škoda zabít, kámo," řekl Samovi Akihiko, jako by mu bolest vůbec nevadila. Zubil se, jako by zrovna slyšel nějaký dobrý vtip. Rázem se však výraz v jeho obličeji změnil, ukázalo se strašlivé, brutální zvíře, a Akihiko sevřel prsty Samovy uši. Táhnul takovou silou, že mu je div z hlavy neutrhl. Sam řval. Akihiko vzrušeně dýchal, a pak dal Samovi ránu loktem do nosu. Postavil se, vytrhl si ze stehna nožík, přistoupil zase k Weberovi, a prsty mu sáhl na ránu od šurikenu. Samovu krev si prsty sporadicky nanesl na čelo. Nato utekl. Sam se nestačil divit. Co to mělo znamenat? Nechal ho žít, nechal mu tu kulomet i pistoli, a jen tak odběhl s mixem vlastní krve a té Samovy na čele. Teď však nebyl čas na přemýšlení o bizarním chování zuřivého Japonce. Další velká exploze nastala u Standscafé, kousek od centra města, a Sam se rozhodl zasáhnout tam.
Sam hrčel, přemáhal se, utíral si obličej, a kráčel kolem mrtvol a potrhaných lidí. Čím víc té hrůzy viděl, tím víc mu připomínala léta, jež sám strávil zabíjením. Jeho nenávist k Lovcům kryptidů rostla. U Rogera i Akihika pocítil cosi zvláštního. Zabíjeli a mučili pro radost, aniž by je to děsilo. Právě tím se od nich Sam lišil. Pro něj zabíjení bylo radostí kdysi dávno, ale ne bez vědomí, že prováděl zločiny. Oni si ani neuvědomovali, že zločiny prováděli. U hořící kavárny k sobě bylo natisknuto asi dvacet lidí. Kryli si obličeje před ranami těch, kteří jim ubližovali. Byli to Pauline Jetkinsová a Fahad Ghazalli. Ostrými dýkami jim řezali do obličejů, smáli se u toho a kopali zraněné. Za chvíli se na scéně objevil i Akihiko. "Už dost!" zařval Sam a vystřelil po Pauline. Uskočila kulce, vytasila laserovou pistoli, zmáčkla spoušť, a Samova pistole rázem ležela na zemi. "Takže to je on," řekla Pauline nahlas. "Říkal jsem to," ozval se Rogerův hlas. Sam dostal kopanec do zad. Při pádu stačil hlavní kulometu prásknout Rogera po obličeji. Sam pohlédl očima po čtyřech členech týmu, kteří k němu kráčeli, zatímco přeživší masakru u kavárny utíkali. "Proč to děláte? Jaký je váš motiv?" zeptal se s chladným klidem Sam. Odpovědi se mu však nedostalo. Když už byla Pauline moc blízko, a její bledý obličej s šíleně, chaoticky rozetřeným černým makeupem, táhnoucím se až ke rtům, mu až příliš naháněl strach, odhodlal se Sam znovu vystřelit z kulometu. Bohužel mu ho svou kovovou tyčí z rukou vyrazil Akihiko. Sam pak dostal ránu tyčí do ramena, Pauline ho kopla do hrudníku, plivla mu do obličeje, a Fahad odhodil Sama na silnici. Země zaduněla, a Sama z ní zvedla mechanická ruka. Uvnitř robotického přístroje seděl Jack, řídil ho, a mačkal Samovo tělo. "To teda máte vybavení. Tohle jste určitě někde ukradli, co? Kde to bylo? Při tom minulém útoku? Tam jste si asi doplnili munici, co?" vyhrkl Sam, a bolestně zafuněl. Jack ho shodil zase na cestu. Sam byl celý pohmožděný, a už sotva dokázal vstát. Možná byl vycvičeným bojovníkem, ale proti čtyřem lidem stejně dobře v boji učeným, jako on, a muži v dva a půl metru vysokém mechanickém obleku neměl šanci. "Co s ním? Kazí nám zábavu?" ozval se Roger. "Co takhle namalovat mu mračícího se smajla na ksicht?" navrhl Fahad. "Jeho vlastní krví," zasyčel Akihiko a promnul si ruce. "Necháme ho tu. Já zabila zatím jenom dva lidi, chci víc," zašeptala ďábelsky Pauline. "Tady máš 'víc'," prskl Akihiko. "Ne, Sam Weber patří někomu jinému," řekl s upřímným úsměvem Jack. Ozvalo se jedno zadunění, pak ještě další, a na silnici dopadl svalnatý Francouz v uniformě Lovců kryptidů, Pierre. "Speciální párty pro tebe, příteli," řekl Jack, a spolu s ostatními se klidil ze scény. Sam vykulil oči. Pierre supěl. "Pierre," vykřikl Sam a natáhl k němu ruku, "přece mě nezabiješ. Už to mezi námi skončilo. Už dávno. Podali jsme si ruce, ty sám jsi mi umožnil nový život..." Nestačil se ani zvednout ze země, a už dostal další ránu. Jediný pohyb Pierrovy ruky, a ozvalo se nechutné zapraskání žeber. "To je mi jedno, Webere," zašeptal Pierre. Znovu Sama udeřil. Další zapraskání. "Zabils mi sestru," řekl, kopl do Sama, až mu z úst vystříkla krev, "udělal jsi ze mě zrůdu, a teď mě a mým přátelům kazíš zábavu. Myslíš, že se mi to líbí?" Zvedl Sama ze země, a praštil s ním o zeď. Sam se svalil, schoulil se, ale po dalším Pierrově kopnutí mu zapraskalo v páteři. "Myslíš, že se mi to líbí?! Tak co?! Co?!" řval Pierre a kopal do Sama. Ten kašlal krev, rukama si kryl hlavu a záda, neschopen mluvit ani volat o pomoc. Pierre ho bil do obličeje, Sam přicházel o zuby, nedokázal už ani otevřít napuchlé, zrůžovělé oči, a celý se třásl. "Končíš, ztroskotanče," řekl nakonec Pierre, a kopl Sama do zad ještě silněji, než kdy předtím. Ohavné prasknutí, které se nyní ozvalo, značilo jediné. Pierre Leroy zlomil Samu Weberovi páteř. Odteď už se Sam nikdy neměl postavit na vlastní nohy. Za zvuků explozí a nářku nevinných obětí Pierre jediným skokem zmizel, a svého bývalého nepřítele nechal ležet v krvi v rozpraskaném asfaltu. Život muže, který se odhodlal teroristické skupině postavit, a zastavit její řádění, byl zničen. Alespoň se to tak mohlo zdát. I přesto, že byl zmrzačen, sbit a roztrhán, opakoval si Sam v hlavě Maksimova slova. "Člověk není zničený, dokud si to nezačne říkat. Můžete svou sílu, tu vnitřní sílu, použít ke skvělým věcem." Tady Samův boj ještě neskončil.
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat