Důkaz o neuvěřitelné cestě pravěké ženy s dítětem

Minulý týden publikovali vědci z Univerzity v Bournemouthu ve Spojeném království výsledky neskutečně zajímavého výzkumu v žurnále Quarternary Science Reviews. Popsali více než čtyři stovky lidských stop datujících se do doby před více než 10 000 lety, tedy na konec pleistocénu, tvořící úžasně zachovalou stopní dráhu v Národním parku White Sands v Novém Mexiku. Jedná se o převratný archeologický objev, poskytující důkaz úžasného příběhu, který se na samém sklonku doby ledové odehrál v bahnité krajině obývané mamuty, šavlozubými kočkami, pravlky a obřími pozemními lenochody. 

Nalezené stopy byly vytvořeny dospělým člověkem menšího vzrůstu. Je velice pravděpodobné, že se jednalo o ženu, případně o mladého, nevysokého muže, zřejmě ještě nedorostlého. Odborníci nicméně mají za to, že šlo o matku; už jen proto, že je ze stop nepopiratelně jasné, že nesla dítě. V jednom místě se totiž vedle jejích stop náhle objevují droboučké stopy batolete, jež až do té chvíle nesla v rukou. Vypadá to, že žena dítě postavila na zem na zpáteční cestě. Vydala se tedy na pochod nebezpečnou krajinou, bez ochrany jakéhokoliv dalšího člena tlupy, a se svým potomkem (případně s jiným dítětem, o které se starala, či staral, šlo-li tedy o mladíka, třeba o patnáct či šestnáct let staršího bratra batolete), a jakmile dosáhla svého cíle nebo se zkrátka otočila, neboť se zhoršilo počasí a ona se chtěla vrátit k tlupě, nechala dítě kráčet ve své blízkosti. Klidně ho třeba mohla držet za ručku. Jisté je, že celá dlouhá cesta neměla dlouhého trvání; stopy byly utvořeny v poměrně krátkém časovém úseku, jak ostatně pro média uvedl spoluautor studie, profesor environmentálních a geografických studií Matthew Bennett z Univerzity v Bournemouthu. Podle něj za rychlost utvoření stop a tedy i rychlou chůzi člověka s dítětem mohlo právě nebezpečné území, v němž se pohybovali. Těžko říci, zda byl dospělec vybaven nějakou zbraní, vzhledem k tomu, že byl však s batoletem sám, byl velmi zranitelný, a snadno se mohl stát kořistí velkého savčího predátora, kupříkladu smilodona. 

Studovaná stopní dráha je nejdelší svého druhu, jež kdy byly objeveny. Měří 1,5 kilometru a táhne se oblastí plnou 11 500 až 13 000 let starých stop mamutů a dalších již výše zmíněných pleistocénních savců. Z nalezených čtyřech stovek stop bylo týmem paleoantropologů a geologů pečlivě odkryto a očištěno 140, většinou s pomocí zubního kartáčku. Tým dále každou stopu vyfotografoval a následně v počítači vytvořil její trojrozměrný model. Je to velice důležité, neboť možnost poškození stop po jejich důkladném odkrytí roste s každou minutou. Ze stopní dráhy lze samozřejmě vyčíst mnohá fakta. Dospělec kráčel rychlostí asi 6,1 kilometrů za hodinu, a v určité chvíli se stopy nacházejí v mnohem větší vzdálenosti od sebe, než předtím a potom; dle odborníků člověk přeskakoval louže nebo možná dokonce čerstvý mamutí trus. Jak již bylo zmíněno, přikládají se spíše k hypotéze, že dospělcem byla žena, zřejmě více než dvanáct let stará. Při cestě na sever jsou stopy její levé nohy trochu hlubší než stopy nohy pravé, a rozhodně mnohem hlubší než stopy vytvořené stejnou nohou při cestě zpátky, kdy byla doprovázena batoletem. Lze tedy usuzovat, že dítě nesla na levém boku. Zajímavé je, že žena při pochodu několikrát uklouzla; vytvořily se tak banánovité stopy po projetí nohy hutným bahnem. Stopy byly vytvořeny jen několik málo hodin předtím, než bahno na sluníčku zaschlo, a proměnilo se v jemný písek pokrytý solnou krustou. Ta byla ostatně tím jediným, co je drželo pohromadě; písek by jinak odvál ve větru, a důkaz této neuvěřitelné cesty nebezpečným krajem, se kterým si stupněm nebezpečí nezadalo ani prostředí "divokého západu", by byl nenávratně ztracen. Zajímavé ovšem je, že přes stopy vedoucí na sever, kdy žena dítě nesla, později nezávisle na sobě přešli mamut a obří lenochod, stále však v době, kdy bylo bahno měkké a vlhké.

Výsledek je fascinující. Dává nám tolik informací o tom, jak naši prehistoričtí předkové na konci pleistocénu žili, s jakými problémy se potýkali, jak se stavěli nebezpečným situacím a jak podobní vlastně byli nám, svým pozdějším potomkům, žijícím ve světě bez mamutů a velkých šelem, které se daly zastrašit jen s pomocí ohně. Jak pro magazín National Geographic uvedla paleontoložka Sally Reynolds, jedna z klíčových autorek studie, "toto jsou malé momentky dávného života a postoje pravěkých lidí vůči ostatním zvířatům a krajině, o kterých jsme si nikdy nemysleli, že se nám dostanou do rukou".

Pravěká žena nese batole za strašlivé bouřky územím mamutů v Novém Mexiku před více než 10 000 lety

Tam a zase zpátky - stopy pravěké ženy a jejího dítěte z White Sands National Park jsou skutečným unikátem

Za informace o tomto úžasném objevu a přiložené obrázky vděčím webům Science Daily, Cornell Chronicle, National Geographic a Scroll.in. 

Zase toho o životě našich předchůdců víme o něco víc...