Další z řady mých článků zabývajících se konkrétními mutualistickými vztahy mezi organismy, následující například mé články o prospěšných vztazích mezi orchidejemi a nočními motýly nebo třeba výrečky a slepany. Za námět pro tento článek vděčím Daveu Salmonimu, který před několika dny sdílel odkaz na článek o tomto tématu na svém twitterovém účtu...
Představte si poměrně jednoduchý scénář - lasicovitá šelma loví v americké prérii po boku šelmy psovité. Není to scéna z animovaného filmu. Čas od času se totiž při lovu skutečně spojí dva středně velcí savčí predátoři, vyskytující se na území Kanady, Spojených států amerických a Mexika. Nejprve se s nimi však seznamme po jednom.
Na jedné straně tu máme jezevce amerického (Taxidea taxus), prérijního lovce svišťů, psounů, hrabošů rodu Microtus, ale i chřestýšů, sýčků králičích, ještěrek, obojživelníků a dokonce skunků. Rád si pochutná také na včelách a jejich medových plástvích. Je to hrabavý karnivor, schopný proniknout do podzemního doupěte jakéhokoliv zvířete, kterého si zamane ulovit. K hrabání má pěticentimetrové drápy na předních končetinách a niktitační membránu, jež chrání jeho oči před rychle hrabanou, vzduchem prolétající půdou. Díky bílému proužku, jenž se táhne od jeho čenichu přes hlavu až po krk, a v případě poddruhu T. t. berlandieri až ke kořenu ocasu, je naprosto nezaměnitelný. Jezevec americký obvykle měří 60 až 75 centimetrů na délku, samice váží 6,3 až 7,2 kilogramu a samci až 8,6 kilogramu. Jsou klasifikovány celkem čtyři poddruhy; ty, které se vyskytují v severní části areálu rozšíření tohoto savce jsou větší než ty z jihu, dobrým příkladem tohoto pravidla je poddruh T. t. jeffersoni. Hlavními predátory dospělců jsou podle studie publikované v roce 2019 pumy americké, na juvenilních jedincích si zase rádi pochutnávají rysové červení a orli skalní. V Mexiku se občas jezevci americkému říká tlalcoyote, a ačkoliv druhá část tohoto slova neměla mít původně co do činění s jeho příležitostným loveckým partnerem, jako by přímo napovídala, do jakého vztahu se jediný zástupce rodu Taxidea může dostat.
Na druhé straně stojí, nebo spíše běhá, jeden z nejslavnějších severoamerických masožravých savců, "proradně lstivý" kojot (Canis latrans), vyplňující ve své domovině stejnou ekologickou niku jako jemu příbuzný šakal obecný (Canis aureus) v Eurasii. S hmotností 8 až 20 kilogramů u samců a 7 až 18 kilogramů u samic, přičemž průměrná délka se pohybuje od 100 po 135 centimetrů, je kojot zhruba středně velkým psovitým obyvatelem americké prérie, přibližně stejně velkým nebo menším než vlk (ten může měřit 100 až 160 centimetrů na délku, a v Severní Americe dosahovat hmotnosti 35 kilogramů). Na rozdíl od vlka má ale kojot větší mozkovnu. Se svými mnoha poddruhy je kojot široce rozšířený od severní Kanady přes celé Spojené státy až po Panamu; v roce 2013 byl poprvé pozorován na východ od Panamského průplavu, to znamená, že se dokonce pomalu šíří mimo svůj dřívější areál rozšíření. Kojoti žijí na naší planetě už před 700 tisíc let. Jsou to rychlí běžci, lovící hlodavce, ještěrky, hrabavé ptáky, holuby, hrdličky, mladé vodní ptactvo, vidlorohy, zajíce, králíky, přiživují se také na mršinách bizonů a někdy i na ovcích a skotu, čímž si bohužel mezi americkými farmáři po století vytvářeli nepřátele. Kojoti si ale pochutnávají i na bobulích nebo hruškách, 90 % jejich jídelníčku však tvoří maso.
Co mohou mít tito dva odlišní predátoři společného? Podívejme se na jejich lovecké techniky. Jezevec americký se dokáže vloupat do doupěte své oběti, případně ji z ní vyhrabat. Není ale nijak zvlášť dobrým běžcem, tedy alespoň ne tak dobrým, jako dlouhonohý kojot. Ten zase loví na povrchu, ne pod ním. Proč by se chtěli jezevec americký a kojot spojit v lovu, když každý loví úplně jinak? Právě o tom to je. Nejde o to, co mají společné, ale o to, čím se liší, a co každý dokáže přihodit do společné hry. Pravdou je, že se tito dva predátoři občas dokonce nesnášejí, což není překvapivé, přece jen se jedná o kompetitory. I soupeři spolu však mohou v určitých případech kooperovat, a zástupci těchto dvou druhů spolupracují zvláště v teplejších měsících roku, na jaře a v létě. Vidět jezevce amerického a kojota běhat po prérii společně není tak vzácné, jak by si někdo mohl pomyslet. Američtí Indiáni si těchto případů všímali už dlouho předtím, než na americkou půdu vkročili Evropané, a tradovali o nich různorodé příběhy. Navíc byla na území Mexika vykopána nádoba, datující se do doby mezi roky 1250 až 1300 našeho letopočtu, která vztah obou zvířat zobrazuje.
Přátelé jezevec americký a kojot v Black-footed Ferret Conservation Center v Coloradu
Zoologové se tímto partnerstvím zabývali celá desetiletí. V roce 1992 byla například publikována sedmistránková studie v Journal of Mammalogy, vypracovaná Stevenem C. Mintou, Kathryn A. Mintovou a Dalem F. Lottem, prezentující konkrétní čísla týkající se společného lovu jezevců a kojotů. Tým z University of California a University of Montana tehdy zjistil, že v National Elk Refuge na území Wyomingu lovili jezevci a kojoti v 90 % případů jeden s jedním, tzn. celá lovecká skupinka sestávala jen ze dvou zvířat odlišných druhů, kdežto v 9 % případů se dal jeden jezevec dohromady se dvěma kojoty, a v pouhém 1 % případů dokonce se třemi kojoty. V roce 2016 bylo lovecké partnerství jezevce amerického a kojota zdokumentováno Kimberly Fraserovou v Black-footed Ferret Conservation Center v Coloradu; tyto fotografie se pak rychle rozšířily po internetu.
Spojenectví těchto dvou predátorů opravdu tedy není tak vzácné, jakým se může zdát. A rozhodně je oběma účastníkům prospěšné. Každý si v podstatě loví sám za sebe, toleruje však společnost toho druhého, a spoléhá na jeho lovecké schopnosti. Když jezevec loví například psouna, vždy riskuje, že mu malý, třicet až čtyřicet centimetrů dlouhý, hrabavý hlodavec unikne, neboť psouni v případě, že predátor pronikne do jejich doupěte, vybíhají ven a utíkají pryč. Ale když společně loví jezevec a kojot, hrabavý predátor a rychlý, dlouhonohý predátor, šance na přežití pronásledovaného psouna se sníží. Po opuštění nory se totiž po prchajícím psounu, který by ve většině případů jezevci mezi travinami unikl, vrhne kojot, a ten je mnohem rychlejší než jeho krátkonohý společník. Jak mnohé vědecké výzkumy potvrzují, zranitelnost kořisti se při společném lovu obou karnivorů zvýšila. Šance, že lov bude po započetí pro zabijácké duo úspěšný, vždy vzroste. Důvod, proč spolu jezevci a kojoti nejsou vidět v zimních měsících, je prostý. Jezevec americký totiž svého psovitého kumpána na sněhu nepotřebuje. Za kořistí se pod sněhovou pokrývku vrhá sám. Nejlepší je, že mnozí z tvorů, které v zimě loví, hibernují, takže ani nestačí utéct na povrch, když jim krk při "spánku" sklapnou jezevčí čelisti. Kojoti se o sebe v zimě také dokáží postarat sami, ostatně jako během zbytku roku.
Tento vztah je mutualistický, a obvykle pro oba účastníky společného lovu prospěšný, ačkoliv se o ulovenou kořist neradi dělí. Často se pak stává mutuálně neutrálním. Na druhou stranu byly pozorovány případy, při nichž si kojot s jezevcem dokonce navzájem olizovali obličej, aniž by jeden či druhý protestoval. Je nutné si však uvědomit, že jindy, a to klidně i během teplejších měsíců roku a nejen těch chladných, jsou z jezevců a kojotů nepřátelé.
Společný lov v americké prérii
Za informace pro tento článek vděčím webům Tree Hugger, U.S. Fish & Wildlife Service a Ecology Online. Obrázky použité v tomto článku pocházejí z posledních dvou uvedených stránek.
Žádné komentáře:
Okomentovat