Po měsíci a čtyřech dnech je tu konečně další popisek hada. Jde o slíbenou zmiji íránskou!
Latinský název: Eristicophis macmahonii,
Rozšíření: Balúčistán, hranice Íránu, Pákistánu a Afghánistánu,
Velikost: 22 až 72 centimetrů.
Zmije íránská je jediným zástupcem rodu Eristicophis, popsaného britskými přírodovědci Alfredem Williamem Alcockem a Frankem Finnem v roce 1897. Až na to, že byla v 50. a 60. letech několika odborníky považována za zástupce rodu Pseudocerastes, jenž v současné době zahrnuje tři její relativně blízce příbuzné druhy zmijí z Blízkého východu, vždy si ponechávala statut jakéhosi výjimečného zmijovitého, co se taxonomie týče. Monotypičnost tohoto druhu však není jedinou unikátní charakteristikou zmije íránské. Jedná se o endemita historické oblasti Balúčistánu na hranicích Íránu, Pákistánu a Afghánistánu. Žije jen v poměrně nízce položených oblastech této vyprahlé a částečně hornaté krajiny. Svým druhovým jménem, E. macmahonii, ctí Henryho McMahona, významného britského diplomata z Britské Indické armády, který za 1. světové války sloužil jako komisař v Egyptě. V době, kdy Alcock a Finn hada popsali, byl však McMahon kapitánem s Řádem indické hvězdy a působil v tehdejší Britské Indii, jež kromě Indie a Bangladéše zabírala téměř celé území Pákistánu... Zmije íránská je poměrně malý druh jedovatého hada. Samci mohou měřit jen 22 až 40 centimetrů, jsou tedy mnohem menší než samice, jež dorůstají délky až 72 centimetrů. Obvykle je k nalezení na zemi; v jemném písku, do něhož je schopna se "ponořit" peristaltickým pohybem, číhá v záloze na kořist, kterou se stávají malí ještěři, myši a ostatní hlodavci a také ptáci. Když kořist chytí, vtlačuje do ní zmije íránská neustále víc a víc jedu, a drží ji mezi čelistmi, dokud oběť nezemře; na rozdíl od mnoha ostatních jedovatých hadů, včetně většiny terestrických zmijovitých, kořist nepouští. Může se stát, že se zmije íránská občas skryje mezi větve křovisek, přičemž užívá chápavý ocásek, jímž se na nich drží. Po písečných dunách se pohybuje většinou přímočarým pohybem, je-li však povrch příliš horký, sypký nebo případně je-li had vystrašen a potřebuje se rychle schovat mezi křovisky, uplatňuje i pohyb úhlopříčný do strany, často spojovaný s pouštními zmijemi. Nepodaří-li se zmiji íránské potenciálnímu nepříteli, například člověku, uniknout pod větvičky křovisek či mezi ně, nahlas syčí, zvedá přední část těla, stáčí ji do tvaru písmene S, otevírá tlamu s velkými předními jedovými zuby, jež jsou jako u všech zmijovitých sklápěcí, a v sebeobraně útočí. O jejím jedu je toho známo jen velmi málo, nicméně proteiny, peptidy a směs toxinů, jež jej tvoří, by se dle dostupných údajů měly podobat těm, z nichž je složen jed většiny druhů zmijí rodu Echis. Unikátní složkou jedu zmije íránské je ovšem látka zvaná eristotatin. Ta má potenciální využití v lékařství v boji s nádorovými melanomy. Hlava zmije íránské je velká, široká a plochá, s výraznými zvětšenými nasorostrálními šupinami, díky nimž jí při zahrabávání se do písku nevnikají do nozder zrnka písku. Oči jsou malé až středně velké, dorzální část hlavy je pokryta drobnými šupinami, supralabiálních šupin (tedy šupin tvořících "ret" na horní čelisti) má tento druh 14 až 16, sublabiálních (tvořících spodní "ret") zase 16 až 19. Dorzální i ventrální šupiny jsou kýlnaté, středem každé z nich tedy probíhá znatelný výstupek. Subkaudální šupiny (na spodní části ocasu) kýl nemají. Zbarvení je načervenalé až nažloutlé, v závislosti na konkrétním jedinci, s 20 až 25 tmavými skvrnami, občas doplněné o bílé šupiny, které mohou případně na zádech hada tvořit pruhy. Špička ocasu je žlutá, břicho je zase bílé. Zmije íránská je vejcorodým druhem; samice několik desítek dnů po spáření klade až tucet vajíček, z nichž se o šest až osm týdnů později líhnou zmenšené, asi patnácticentimetrové verze dospělých. Mláďata jsou okamžitě po vylíhnutí samostatná a stejně jako u všech jedovatých hadů mají plně funkční jedové žlázy a zuby.
Příště zmije Wagnerova!
Žádné komentáře:
Okomentovat