Žraloci už na naší planetě žijí po nějakých 400 milionů let. Ačkoliv se za tu dobu vyvinulo a také vyhynulo nepřeberné množství druhů, jejich anatomie se příliš nezměnila. Ba naopak, zdá se, žraloci si udrželi svůj tvar těla i způsob života po celé stovky milionů let. Patří k nejúspěšnějším živočichům, kteří se kdy vyvinuli. Přežili velké Permské vymírání, největší vymírání v historii naší planety. Přečkali i náraz meteoritu a sérii kataklyzmatických událostí, jež následovaly, a které vyhubily dinosaury, ptakoještěry, mořské plazy a amonity. V současnosti jim hrozí vůbec největší nebezpečí: každý rok je 73 milionů žraloků odchyceno a zabito. Mnozí jsou loveni pro své ploutve, jiní končí v rybářských sítích jako vedlejší úlovky... S rychlostí, jakou mizí, jsou mořské ekosystémy narušovány... Stále se setkáme s lidmi, kteří by se však ochraně žraloků raději nevěnovali, neboť je považují za nebezpečná monstra vyhledávající lidi k snědku. Jak daleko jsou jen od pravdy... Bez žraloků by to v našich mořích a oceánech nefungovalo...
V tomto seriálu si detailně přiblížíme všech osm v současnosti žijících řádů žraloků. Seznámíme se s nejzajímavějšími zástupci, podíváme se na jejich biologii, řekneme si něco o jejich evoluci a zjistíme, jak jsou prospěšní našim oceánům. V této části se zaměříme na řád, jenž zahrnuje nejslavnějšího ze všech žraloků. Je jím nechvalně proslulý žralok bílý, neprávem přezdívaný lidožravý. Když v roce 1975 do kin vtrhl film Čelisti, ne zrovna nejlépe přispěl k pozitivnímu náhledu člověka na žraloky. Ba naopak, ukázal žraloka jako krvelačné monstrum. Nic nemůže být dál od pravdy. Dokonce i Peter Benchley, který napsal román Čelisti, jenž byl vydán v roce 1974, byl zklamán a od té doby se snažil pověst žraloků zlepšit... Obrouni, mezi které velký bílý patří, nejsou žádnými nestvůrami, jež lační po lidském mase. Jsou to obyčejná zvířata, jako všechna jiná, a jejich role v našich mořích a oceánech je velice, velice důležitá.
ŽRALOČÍ ŘÁDY
LAMNIFORMES (OBROUNI)
Lamniformes, česky obrouni, je řád žraloků zahrnující 17 žijících druhů. Nalezneme mezi nimi žraloka bílého, jednoho z největších predátorů oceánských ekosystémů, žraloka mako, který je nejrychlejším žralokem na světě nebo také poklidné planktivory žraloka velikého a jeho tajemného bratrance žraloka velkoústého. Ve fosilním záznamu se obrouni poprvé objevují v období Křídy zhruba před 115 miliony let. Za tu dobu se změnili jen velmi málo. Mezi vyhynulé obrouny se řadí zřejmě nejpopulárnější prehistorický žralok, jenž byl také největší parybou, která kdy žila. Byl to obrovitý Megalodon, správně Carcharocles megalodon, který žil už před více než 20 miliony let a vyhynul teprve před 2,6 až 2,5 miliony let, když se klima na naší planetě výrazně změnilo a nastala první doba ledová. S maximální délkou 18 metrů a sílou skusu rovnající se až 182 000 newtonům to byl skutečně úctyhodný masožravec, se kterým by si nezadal ani Tyrannosaurus Rex, ani Spinosaurus, zkrátka žádný z velkých dinosaurů. Jeho zuby patří k největším pokladům všech sběratelů zkamenělin. Ty nejdelší bývají třeba až 16 centimetrů dlouhé!
Megalodon už vyhynul, ale zanechal nám zde svého příbuzného, žraloka bílého, který se mu opravdu výrazně podobá... Všichni obrouni postrádají mžurku, jsou živorodí, jejich mláďata často vykazují tzv. nitroděložní kanibalismus. Mají dvě zádové ploutve, pět žaberních štěrbin a protáhlou tlamu, jejíž koutky se nacházejí až za očima. Zajímavé je, že tělesná teplota obrounů je většinou vyšší než teplota okolní vody; to je mezi žraloky vzácnost.
Obrouny popsal v roce 1958 ruský geograf, biolog a ichtyolog Lev Berg. Každopádně žraloka bílého popsal už roku 1758 ve svém Systema naturae sám Carl Linnaeus. Dosud žádný z žijících obrounů nebyl popsán v 21. století, otázkou je, zda ještě nějaký nepoznaný druh obrouna žije. Obrouni zahrnují celkově 10 čeledí, ale některé z nich, jako třeba Anacoracidae, zahrnují pouze vyhynulé rody a druhy žraloků. My si zde uvedeme několik zajímavých druhů, s nimiž se můžeme setkat v dnešním světě.
Čeleď Lamnidae:
Žralok bílý (Carcharodon carcharias)
Nejproslulejší ze všech žraloků. Pokud lidé spojují žraloky s lidožroutstvím, nejčastěji myslí na tento druh. Velký bílý žralok, celkem nesprávně česky označovaný jako žralok lidožravý, vůbec není krvelačný, bezduchý zabiják, v jehož čelistech skončí vše, co najde. Člověk si nemohl vybudovat horší postoj k jednomu z nejdůležitějších mořských predátorů, bez něhož by současné mořské ekosystémy, jak je známe, prakticky neexistovaly. Žralok bílý je ztělesněná dokonalost. Jeho tlama je plná trojúhelníkovitých zubů, které se po celý život obměňují. Průměrná délka dospělých žraloků bílých je tak 4,3 až 4,6 metru. Největší jedinec byl vyloven na Maltě v roce 1987 a měřil úctyhodných 7,6 metru. Takové velikosti však tito žraloci obvykle nedorůstají. Už 6 metrů je excepcionální délka. Díky úctyhodně velké tlamě může žralok velký najednou pozřít velké sousto, což se hodí, když trhá tělo ploutvonožce. Loví hlavně ryby (tuňáky atd.), ploutvonožce (lachtany, lvouny), mořské ptáky, mořské želvy i mořské vydry (na tichomořském pobřeží Spojených států amerických). Žije po celém světě ve vodách chladných i teplých, nesetkáme se s ním pouze v okolí pólů. Jejich přítomnost však byla zaznamenána i na aljašském pobřeží. Zdá se tedy, že je žralok bílý nesmírně přizpůsobivý. Vždyť také jeho druh žije už 16 milionů let, tedy od doby Miocénní! Na pobřeží Jihoafrické republiky loví žraloci bílí lachtany tak, že na ně útočí z temných hlubin oceánu. Vyplavou směrem nahoru, doslova "najedou" na lachtana svým rypcem a vyhodí ho nad hladinu, zatímco sami majestátně vyskočí z vody. Sledovat takový lov musí být opravdový zážitek... Žralok bílý zaútočí na člověka jen tehdy, je-li člověk příliš dlouho ve vodě spolu s ním. Pak žraloka může ovládnout zvědavost. Předměty kolem sebe hmatá svou tlamou plnou zubů. Takto nejčastěji dochází ke zraněním. V některých případech si žralok bílý spletl surfaře ležícího na prkně s ploutvonožcem a proto na něj zaútočil. Přece jen však jsou takové případy velmi vzácné. Jen si vezměte, že každý den mnohem více riskujete při přecházení silnice, aniž si to myslíte. A jen mezi lety 1979 až 1999 zabili psi, tolik oblíbený mazlíčci, v USA 300 lidí. Kdežto žraloci bílí v letech 1876 až 1999 zabili 60 lidí. I v současnosti je každý útok žraloka na člověka velmi vzácný. Zato náš druh, ten žraloky zabíjí v nechutných počtech. 63 milionů žraloků, mezi nimiž jsou i velcí bílí, je každý rok vyloveno z našich oceánů. Je na čase změnit náš přístup k těmto majestátním predátorům... Žralok bílý je v současnosti klasifikován jako zranitelný druh.
Žralok mako (Isurus oxyrinchus)
Další zástupcem čeledi Lamnidae je pověstný žralok mako. Patří do rodu Isurus, který zahrnuje dva druhy. O. oxyrinchus je nejrychlejším žralokem na světě. Je schopen vyvinout rychlost až 68 km/h. I když měří maximálně "jen" 3,2 metru, je to výtečný lovec, kterému nečiní problémy útočit na hejna makrel, tuňáků, sardinek, dokonce i mečounů obecných! Kromě toho loví mořské ptáky, kteří si třeba občas sednou na vodní hladinu, živí se i mořskými želvami, ostatními, menšími žraloky a v neposlední řadě také sviňuchami z čeledi delfínovitých. Během gestace požírají embrya uvnitř dělohy neoplozená vajíčka. Období gravidity trvá 15 aý 18 měsíců, po nichž jsou na svět přivedena živá mláďata, nikoliv vejce. Ve vrhu může být 4 až 18 mláďat. Malí žraloci nejsou kanibalové, což je mezi obrouny docela vzácné. Samice po narození mláďat čeká asi 18 měsíců a teprve potom se znovu páří. Výzkumy prokázaly, že žralok mako má v porovnání s velikostí těla jeden z největších mozků mezi žraloky. Mají excelentní zrak, sluch i čich a na rozdíl od většiny žraloků se neřídí při hledání kořisti svými elektroreceptory, ale využívají smysly nám bližší. Od roku 1580 do roku 2017 zabil žralok mako pouze 9 lidí, pokud by jej tedy někdo démonizoval, nechť se přesvědčí o tom, že žralok mako je člověku opravdu velice málo nebezpečný a čísla samotná to potvrzují.
Čeleď Megachasmidae:
Žralok velkoústý (Megachasma pelagios)
Teprve minulý rok, tedy v roce 2017, byl tento žralok natočen, a to nedaleko pobřeží indonéského ostrova Komodo, obývaného slavnými komodskými varany, japonským fotografem zaměstnaným novinami Asami Shimbun. Záznam, který je velice vzácný, ukázal tohoto žraloka konečně v pohybu... Ze všech velkých žraloků, vlastně největších žraloků v současném světě, je žralok velkoústý nejtajemnější. Na to, že měří přes 5 metrů na délku, nikdo pořádně neví, jak žije, co je vlastně zač... Mnohé, co o tomto žraloku víme, vychází z mrtvol vyplavených na plážích. Ukazuje se však, že žijí ve vodách celého světa. Jeden byl vyplaven v Austrálii, jiní jedinci zase na Filipínách, další až v Brazílii. Těžko říci, jaké maximální délky tento žralok dosahuje. Víme však, že je to planktivor, živící se živočišným planktonem. Pohybuje se pravděpodobně velmi pomalu a podniká vertikální migrace z velké hloubky až na hladinu, kde plankton "kvete". Nevíme, v jaké maximální hloubce se vyskytuje, ale jeden exemplář se omylem uchytil a zahynul v síti umístěné 200 metrů pod hladinou moře. Někteří vědci považují žraloka velkoústého za jeden z největších objevů ichtyologie 20. století, spolu se slavnou rybou latimérií. Vědecký popis žraloka velkoústého byl vyhotoven teprve roku 1983, kdy už byly všechny ostatní velké druhy žraloků dávno známé.
Čeleď Cetorhinidae:
Žralok veliký (Cetorhinus maximus)
Druhý největší druh žraloka, hned po žraloku obrovském, který je také známý jako žralok velrybí a patří do řádu malotlamců. Dospělí žraloci velicí dosahují délky 6 až 8 metrů, i když výjimečně dlouzí jedinci můžou mít třeba až 10 metrů. Anglický název "basking shark" dostal tento živočich proto, že jej dříve rybáři často shledávali těsně pod hladinou prosluněných vod, jako by se vyhříval na sluníčku. Samozřejmě důvodem, proč se tito žraloci často objevují tak nízko pod hladinou, je "kvetoucí" plankton. Jsou to planktivoři, kteří jsou schopní profiltrovat 450 tun vody za jedinou hodinu, zatímco plavou rychlostí 0,85 m/s. Vnitřek tlamy je vybaven tisíci a tisíci malých zubů. Kdyby se jich člověk dotkl, ani by ho neřízly. Žralok veliký žije v teplých i studených vodách celého světa s výjimkou Indického oceánu. Čas od času je pozorován u Cornwallu, zvláště při pobřeží Lizard Peninsula, v Anglii. Nejsevernějším výskytištěm tohoto druhu jsou vody na sever od Skandinávie. Je to druh zranitelný, byl a je loven pro olej z jater, pro maso a ploutve. Nadměrný lov bohužel vede ke snižování jeho počtů.
Čeleď Mitsukurinidae:
Žralok šotek (Mitsikurina owstsoni)
Zmiňme se ještě o jednom žraloku, který je snad ještě temnější (a také strašidelnější!) než již uvedený žralok velkoústý. Žralok šotek je živoucí fosilií dosahující délky 3,85 metru s hmotností až 160 kilogramů. Je jediným zástupcem své čeledi, v češtině označované hlavorohovití. Nikdo pořádně neví, k čemu slouží ten podivný výrůstek... Zřejmě je to rybožravec, přepadávající svou oběť ze zálohy. Má velice primitivní znaky. Je to hlubinný druh, o kterém toho víme velmi málo. Zatím poslední exemplář byl v červenci 2014 vyplaven na Srí Lance. Měl pouze 1,2 metru a vážil 7,5 kilogramu, byl to tedy mladý jedinec.
Pokud se chcete o obrounech dozvědět více, popadněte encyklopedie o zvířatech, navštivte weby o žralocích... A máte-li zájem se podílet na jejich ochraně, vyhledejte si tom něco na internetu... Obrouni jsou asi mým nejoblíbenějším řádem, přestože v současnosti žije jen 17 jejich druhů. Líbí se mi jejich rozmanitost... Rozhodně si zaslouží přežít... Teď už mi zbývá jediný žraločí řád, a to sice Pristiophoriformes, česky pilonosi. Článek o nich napíši možná ještě tento týden a dokončím tak tento několikaměsíční projekt...
Žádné komentáře:
Okomentovat