Hugh přečkal účinky jedu Xenacantha, strávil pár pěkných dní v táboře pozorováním devonského hmyzu a nakonec se vydal na pobřeží, kde vysvobodil dravou rybku Climatia z vězení v podobě stojaté vodní nádrže, jež na pobřeží zůstala po nedávné bouři. Zatímco se Hugh procházel po pobřeží, začaly se vlny nebývale zvedat. Zdá se, že se blíží další bouře...
V DOBĚ PRVNÍCH ČTYŘNOŽCŮ, ČÁST ČTVRTÁ:
Obloha se zatáhla. Potáhla ji černá mračna, která úplně zahalila slunce. Byly teprve tři hodiny odpoledne, ale vypadalo to, jako by se nachýlila noc. Stál jsem na pláži a strnulým pohledem sledoval obrovskou vlnu, jež se objevila na horizontu. Pořádně se zvedla. A pak zase zmizela. Roztříštila se o hladinu moře. O chvíli později se zformovala další vlna. Byla ještě větší. Ztratila se zase předtím, než mohla dorazit k pobřeží. Začal liják. Po obloze létaly blesky. Řekl jsem si, že tady nezůstanu. Zdálo se mi, že se blíží nějaká živelná katastrofa. Vzduch tu byl takový syrový... Něco mě lákalo k jednomu pobřežnímu skalisku. Nacházelo se jen kousek nad běsnící, pěnící vodou. Instinkt mi říkal, ať tam nechodím. Ale zvědavost mne nakonec přesvědčila to risknout. Vyskočil jsem na skalisko a spatřil tak něco, co mi vysoké Archaeopterisy, rostoucí na pobřeží jen kousíček od skaliska, nedolovaly zahlédnout. V dálce zuřil vulkán. Černý oblak z něj teprve vystupoval, předtím jsem tedy neměl šanci jej zahlédnout. Postupoval však rychle výše a výše. Také se začal po nebi rozprostírat. Zformoval jakýsi oblačný koberec, pod kterým se ještě více zešeřilo. Začalo se mi stahovat hrdlo. Pohlížel jsem na tu scénu s úděsem. Co se teď stane, když se sopka zlobí? Měl jsem sto chutí si to celé aspoň vyfotografovat, jenže vlny už začaly dorážet na mé boty a já ucítil, jak jsou silné. Jen chvíli kdybych zůstal na skalisku, a nějaká by se přehnala přímo přes mě a porazila mě. Spadl bych do vody a rozřezal si o nějaký kámen svůj obličej. Pospíchal jsem zpátky do tábora. Jen naposledy jsem se ještě otočil. Úděsně velká vlna právě dorazila na pobřeží a smetla půl tuctu největších kmenů mrtvých Archaeopterisů. Docela jsem se polekal. "Kruci!!!" zařval jsem jen tak pro sebe, doufaje, že se tím uklidním. Tábor se sice nacházel dál od pobřeží, uprostřed devonského lesa, ale i sem doléhaly rány vln bušících o břehy této podivuhodné země. Zůstal jsem sedět ve stanu. Venku řádila bouřka, nechtěl jsem zmoknout. Neustále jsem pohlížel na hodinky, zatímco jsem si četl knížky o devonských obojživelnících. Pak zavál prudký vichr a strhl můj stan. Tyčka mi dala do temena úder tak silný, že jsem si přál omdlít. Namísto toho jsem vylezl ze strženého stanu. Jeden Archaeopteris se kymácel přímo nade mnou. Opět zavál silný vítr a obrovitá příbuzná kapradin spadla jen dva metry od mých beden s pitnou vodou. Po tom všem, co už jsem v této pravěké divočině zažil, jsem měl přece jen pocit, že přírodní živly jsou to nejhorší, co může nepřipraveného dobrodruha při průzkumu divočiny postihnout...
Neodvážil jsem se opustit tábor, přestože v něm nebylo bezpečno. V prudkém dešti jsem znovu postavil svůj stan, ani jsem ho nepřemístil jinam, jen jsem doufal, že na něj nespadne nějaká z těch rozkymácených rostlin. Dalšího dne ráno bylo po bouři. Byl zde jediný padlý Archaeopteris, ten, jehož smrti jsem včera přihlížel. Všude bylo mokro a Rhyniognathy do velkých stojatých louží opět kladly svá vajíčka. Po klidné snídani složené z ohřáté kukuřice z konzervy a poněkud nekvalitního čaje jsem se opět podíval na pobřeží. Přišlo mi neskutečně zpustošené. Sopka už nechrlila černý prach ani popel. Zato však v noci musela vypustit lávu, neboť při okraji pobřeží, tam, v dálce, kde se sopka tyčila celé stovky metrů do výše, přibylo nějak černé země. Byla to vychlazená láva. Takto dochází k rozšiřování pobřeží... Byl jsem docela rád, že jsem z toho všeho vyvázl živý a zdravý. Rozhodl jsem se opět se vydat k řece. Ta teď proudila poněkud divoce. Voda, která napršela vysoko v horách, teď řekou rychle a nezastavitelně stékala do moře. Chvíli jsem pohlížel na proudící vodu, když tu náhle se z ní přímo přede mnou vynořila malá hlava. Musela měřit jen asi tak deset, dvacet centimetrů. Tak jsem spatřil svého prvního Metaxygnatha, obojživelníka, kterého paleontologové znají jen z nálezu spodní čelisti. Jeho očka si mě dokonale prohlížela, živočich se asi snažil zjistit, zda jsem pro něj nějak nebezpečným. Pak se rychle ponořil. Vzal jsem to jako pozvánku do jeho vodního světa, nasadil jsem si potápěčské brýle a šnorchl a v oblečení za ním skočil. Uviděl jsem tři Metaxygnathy, jak spolu zápolí o kus pravěké ryby. Tahali se o ní jako krokodýlové. Velký jedinec, který ji nakonec celou získal, tedy prozatím, odplul se svým úlovkem do hlubin, následován svými dvěma soky, kteří to ještě nehodlali vzdát... V rychle proudící, avšak poněkud čistší vodě, než minule, jsem uviděl také mladou Hynerii. Opět mi nahnala hrůzu. Takovéto ryby, jen čtyřikrát větší, že zde žijí? Co když jednou při nějakém ponoru narazím na její matku? Hyneria připlavala ke mě a prudce mne plácla ocasní ploutví po ruce. A pak zase zmizela. To byl tedy zážitek. Už jsem se radši vynořil. Také jsem ve vodě strávil nějaké dvě hodiny! U tábora mne pak něco velmi mile překvapilo. Nedaleko stanu se nacházely stopy! Stopy obojživelníka!
S jakými dalšími devonskými živočichy se Hugh na svém dobrodružství seznámí? To se dozvíte příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat