Téměř po roce přináším příběh, který se netýká Lovců kryptidů. Jelikož druhá série těchto příběhů na konci června skončila a já si chci od jejich psaní trochu odpočinout, rozhodl jsem se, že v červenci bude na mém blogu zcela jiný příběh... Napadlo mne napsat jej už minulý rok, na jaře 2017. Tehdy, v dubnu, jsem napsal článek o oceánu Iapetus, který zanikl v období Devonu. K napsání toho článku a vzniku námětu na tento příběh mne vedl dokument Zázračná planeta II: Cesta na souš... Na psaní příběhu V době prvních čtyřnožců jsem se velmi těšil. Bude spíše poklidný, i když sem tam nějaká ta akce také přijde a bude se odehrávat celý v pravěku. Doufám, že se Vám bude líbit... Pokud ano, dejte mi o tom vědět... Myslím, že je na čase začít...
V DOBĚ PRVNÍCH ČTYŘNOŽCŮ, ČÁST PRVNÍ:
Jmenuji se Hugh Beeley. Narodil jsem se do doby, ve které technologický pokrok umožnil lidskému druhu proniknout tam, kam se vždy chtěl podívat. Je to už několik desetiletí, co jeden nechvalně proslulý vědec objevil, jak překonat rychlost světla, celý proces zvrátit opačným směrem a cestovat do minulosti. Pamatuji si, že nás o tom učili ve škole. Musel jsem o tom napsat esej. Byla špatná. Poté, co mi ji učitel vrátil se známkou schválně napsanou černou propiskou v červeném kroužku, praštil jsem s celou prací o víko popelnice před naším rodinným domkem a nechal jsem ji tam ležet. Nikdy jsem pořádně nepochopil, jak ten přístroj fungoval. Přístroj, který se během mého života měl ještě rozvinout. V nedaleké budoucnosti všichni, kteří si to mohou dovolit, odjíždějí na cesty za dinosaury, létajícími obludami a mořskými příšerami, fotografují je, někteří pobláznění konspirátoři dokonce věří, že je i přes zákaz vozí do našeho světa, jinak nudného, přemnoženého lidmi, přestavěného městy a poničeného strašnými konflikty minulého století, jež byly vyvolány pomocí zbraní sotva srovnatelných s těmi, kterými disponují dnešní politici. Každý, kdo může, utíká z toho strašného světa do minulosti, kochá se pohledem na putující dinosauří stáda, táboří s mamuty na sněžných pláních Sibiře... Jednou jsem na otázku svého známého: "Co budeš dělat, až ti firma zkrachuje?" odpověděl: "Odcestuju do minulosti a budu tam žít." Smál se tomu. Ale já věděl, že mluvím pravdu. Něco se stalo, můj život se změnil. Zavrhl jsem svou současnost a obrátil se na minulost. Každý chce vidět dinosaury a žít mezi nimi. Avšak já se rozhodl pro něco jiného. Smluvil jsem si cestu do období Devonu, do doby před 365 miliony let. Nechtěl jsem, aby mne ohrožovali dinosauři. V mých pětapadesáti taky nejsem zrovna nejrychlejší a byl bych nerad, aby mne nějaký ten pravěký netvor zakousl. A doba Devonská je k životu ideální. Tehdy už rostly první vysoké zelené rostliny produkující na souši dostatek kyslíku k tomu, aby se na ní udržel život. A přitom neběhali všelijací zubatí predátoři, kteří by člověka mohli ohrozit. Vzal jsem všechno, co jsem ke své cestě potřeboval. Zabalil jsem si pár stanů, nějakých osmnáct metrů lana, pro případ i dvě pušky, nafukovací člun, prvotřídní fotoaparát a nějaké ty zásoby jídla. Prodal jsem dům a za peníze vyměnil dohodu, že každý měsíc za mnou někdo přicestuje z mé doby a doplní mi zásoby. Já mu za to zaplatím ze svých celoživotních úspor, které krach mé firmy přece jen tolik nepoznamenal (trochu žertuji). A tak jsem změnil svůj život a stal se dobrodruhem žijícím před 365 miliony let nedaleko Kaledonských hor, tehdy teprve nedávno vzniklých, a na pobřeží moře. Neměl jsem ani potuchy o tom, co zde zažiji...
Tábořím v malém hájku tvořeném převážně Archaeopterisy, až deset metrů vysokými rostlinami podobnými kapraďorostům. Můj základní tábor se nachází přibližně sto padesát metrů západně od široké řeky, která teče z hor a po nějakém půl kilometru cesty po jeho proudu se spolu s několika dalšími, ovšem mnohem menšími řekami, vlévá do moře. Nikdy nezapomenu na můj první den v tomto hájku. Tehdy jsem totiž spatřil svou první Rhyniognathu. Nejstarší nám lidem známý hmyz, podobající se malé jepici, ovšem mnohem primitivnější, se vyhříval na padlém kusu kmenu Archaeopterise. Podle kladélka jsem poznal, že je to samička. Protahovala si svá blanitá křidélka, která se v odpoledním slunci leskla jako ty nejkrásnější démanty. Pořídil jsem si tehdy její fotografii. Nemotorně vzlétla, narazila do objektivu a pak se vznesla ještě výše, a já z ní nedokázal odtrhnout oči, až mne do nich zasáhly sluneční paprsky. Nejstarší hmyz se ztratil někde mezi bujnými, zelenými korunami Archaeopterisů a já se radoval ze svého prvního zážitku s devonským zvířetem... Během asi šesti měsíců života v této naprosto nespoutané, pravé, prehistorické divočině jsem se naučil, jak vystopovat některé z prvních obojživelníků. Dnes, na začátku slunného, teplého odpoledne, jsem nalezl pár stop Acanthosteg v čerstvém blátě jen kousek od řeky. Nedávno pršelo, bláto bylo hezky mělké a tak se Acanthostegy, jinak trávící většinu času ve vodě, odvážily na souš. Je možné, že tam pátraly po dalších primitivních bezobratlých, kteří do kaluží v blátě kladli svá vajíčka. Následoval jsem stopy až k břehu řeky, kde se mi naskytl pohled na mrtvou Acanthostegu. Zdravotně byla v dobrém stavu. Měla však v břiše krvavou ránu. Ze zájmu jsem ji zvedl a pozorně si ji prohlédl. Za několik vteřin se mi potvrdilo, že můj prvotní úsudek byl správný. Napadl ji jeden z malých říčních žraloků. Zatím jsem se s nimi nesetkal, ovšem nález kořisti jednoho z těchto říčních ďasů mne přesvědčil, že bych si měl vzít plaveckou výstroj a do řeky se konečně po těch měsících života zde ponořit. Bohužel jsem nevěděl, jak nebezpečný ponor to bude...
Hughovo vyprávění bude brzy pokračovat... Doufám, že se Vám zatím příběh líbí...
Žádné komentáře:
Okomentovat