V minulé části jsme se seznámili s vypravěčem Hughem Beeleyem, který se prostřednictvím nějakého blíže nepopsaného zařízení sloužícího k cestování v čase vypravil do období Devonu před 365 miliony let. Žije v lese v podhůří Kaledonského horského pásma a zažívá zde různá dobrodružství s pravěkými zvířaty... Je možná jediným člověkem, který na Zemi v této době žije... Co ho tedy čeká?
V DOBĚ PRVNÍCH ČTYŘNOŽCŮ, ČÁST DRUHÁ:
Nasadil jsem si potápěčské brýle a šnorchl a v modrém neoprénu se ponořil do vody v řece. Byla kalná, ale už jsem viděl i kalnější vodu. Můj první pocit při ponoru by se dal popsat jen jako zklamání. Věřil jsem, že tady nic neuvidím. Řeka byla obvykle poněkud čistší, ale nedávné deště způsobily, že někde dál proti proudu do řeky napadala spousta sedimentu. Pokud Acanthostegu skutečně zabil žralok, musel tu mít své loviště. A nic mu nevyhovovalo tolik jako kalná voda, ve které většina jeho potenciálních obětí neuvidí na pár desítek centimetrů před sebe. Takové prostředí je k útoku dokonalé, zvláště pro predátora, který se orientuje pomocí elektroreceptorů a ne pouze podle zraku. Zajímalo mne, jak hluboko se nachází dno. Řeka byla docela hluboká, nějakých sedm metrů, možná i víc. Nejsem zdatným potápěčem, proto jsem se u dna příliš dlouho nezdržel, docházel mi totiž dech. Šnorchloval jsem pak na hladině a doufal, že spatřím nějakého toho devonského živočicha, který nazývá tuto řeku svým domovem. Až po asi osmi minutách strávených ve vodě, a když jsem začal opravdu litovat, že jsem si ke koupání nevybral lepší dobu, mi přímo pod břichem proplavala ryba Pterichthyodes. Tedy nebyla to ryba jako taková, spíše šlo o pancířnatce, plakoderma. Vzápětí se pode mnou prohnalo celé hejno. Každý z těchto rybovitých obratlovců měřil jen asi dvacet centimetrů na délku a jeho tělo bylo pokryto mohutným klenutým pancířem z velkých desek. Nepřekvapilo mne, že se mě Pterichtyodesové vůbec nebáli. Plavali kolem mě, ale nepředváděli žádné úžasné kousky. Nedokázali ani pohybovat hlavou, protože jejich tělní pancíř byl celistvý a neuvolňoval krční oblast. Byli to praví čelistnatci, čas od času otevřel nějaký z nich své drobné čelisti, umístěné na přední straně hlavy, a chňapl po menší rybce. Po chvíli se hejno vrátilo tam, kde se opravdu cítilo doma, tedy na dno řeky. Na hladinu asi vyplouvali jen velmi vzácně. Měl jsem u sebe fotoaparát a chtěl jsem si nějakého z nich vyfotit, avšak oni zmizeli tak rychle, že jsem ani nestačil z opasku vytáhnout. Přinejmenším se mi potvrdilo, že knížky, které jsem o devonské fauně četl, měly pravdu. Pterichtyodesové byly skutečně sladkovodními "rybami", nikoliv mořskými. Odvážil jsem se opět trochu hlouběji. Myslel jsem na žraloky. Na dně mě překvapil tvor, kterého jsem si zprvu spletl s nejbližšími příbuznými žraloků: s rejnoky. Ale ten talířovitý, zhruba pětadvacet centimetrů dlouhý živočich, vybavený ostrým ocasem a ležící na dně jako trnucha, nebyla žádná paryba. Byl to další pancířnatec, Gemuendina. Ležel nehybně ve štěrku na dně. Dokázal jsem si představit, jak jeho čelisti dokáží v rychlosti nasát jakoukoliv potravu, jež se k němu přiblíží. Jen co jsem se ocitl nad ním, hbitě se zahrabal do štěrku a zůstaly mu koukat ven jenom jeho oči.
Další živočich, který náhle proplaval kolem mě, mi způsobil malý šok. Jako torpédo se totiž asi tak tři metry ode mne prohnala mladá Hyneria, nozdratá ryba příbuzná latimérii podivné. Přestože dospělci měřili přes 3,5 metru, tato ryba byla teprve asi metr dlouhá. Musela být dost mladá. Přesto mě znepokojovala. Jak tak plavala kolem mě, beze strachu z mé přítomnosti, začal jsem si uvědomovat, že vlastně zkouší zjistit, zda jsem k snědku. Mávl jsem ploutvemi na nohou. Náhlý pohyb jí zahnal. Brr... Představa, že tady nebo v pobřežních vodách žijí její mnohem větší příbuzné, srovnatelné svou velikostí s některými druhy krokodýlů, mě skutečně děsila. Odvážil jsem se doplavat až k druhému břehu. Chvíli jsem vylezl a naskytl se mi pohled na porost Archaeopterisů, který jsem ještě neprozkoumal. Ale teď nebyl čas na dlouhé pochody tou řídkou devonskou džunglí. Zpátky ve vodě jsem konečně nalezl to, co jsem hledal. Zcela bez očekávání se před mýma očima objevil žralok rodu Xenacanthus, brázdící prostor mezi padlými větvemi Archaeopterisů, jež se navěky usadily na dně řeky. S délkou 70 centimetrů se to byl druhý největší živočich, kterého jsem při tomto ponoru viděl. Divoce máchal svou ocasní ploutví, která byla shora i zezdola potažena výrazným ploutevním lemem. Ploutevní lem na zádech by býval celistvý, kdyby jen před ocasem nebyl na pár centimetrů zcela přerušen. Xenacanthus na mne nepůsobil tak primitivně, jak jsem očekával. Měl pět žaberních štěrbin jako většina našich holocénských, moderních žraloků. Takové bahnité, kalné prostředí mu vyhovovalo. Byl zde pánem. A nebyl sám. V dálce se brzy objevil další Xenacanthus. Skoro jsem ho ve špinavé vodě neviděl, ale byl o poznání větší než ten první. Pro případ, že by mne nějaký žralok zkusil ze zvědavosti ochutnat, jsem si připravil malou vidli. Věřil jsem, že její ostří přesvědčí jakéhokoliv predátora, že se nedám sníst. Jeden Xenacanthus začal plavat v mé blízkosti. Švihl ocasem, až jsem cítil proud vody, jak zasáhl můj obličej. Rozhodl jsem se vyplavat na hladinu, v plicích mi už docházel vzduch. A vtom se to stalo! Xenacanthus mne asi považoval za vetřelce v teritoriu. Člověk by čekal, že po vzoru všech žraloků použije svých zubů, aby mi ukázal, kdo je pánem. Ale on namísto toho zabodl svůj hlavový trn do mého lýtka! Na chvíli jsem byl ochromen. Divoce jsem se začal zmítat ve vodě, mával jsem kolem sebe rukama a svíral v rukou poraněné lýtko, zatímco žralok nadobro odplouval. Měl jsem pocit, že mou nohu zasáhla šílená křeč. Vyplavat na hladinu mi činilo problémy. Jakmile jsem se nadechl devonského vzduchu, musel jsem bolestí vykřiknout. Nebyl tu nikdo, kdo by mi hodil záchranný člun. Poprvé po delší době jsem pochopil, že zkoumat tento svět pravěkých zvířat zcela sám asi nebyl dobrý nápad. Dosud jsem si myslel, že mi zde nehrozí žádné nebezpečí, a pak mě Xenacanthus přesvědčil, že jsem se zcela mýlil. Po pár minutách jsem se už dral na břeh. Lýtko silně krvácelo. Ta bolest byla příšerná. Neměl jsem nejmenší pochyby o tom, že Xenacanthus do rány vpravil jed. Vědci už dlouho spekulují o významu toho hlavového trnu. Ale já byl první, kdo to celé ověřil, a teď jsem měl zažít skutečně mučivou bolest. Nevybaven protijedem, který by mohl účinkovat proti tomuto zcela neznámému, pravěkému jedu, ulehl jsem do stanu. Snažil jsem se udržet se vzhůru. Nešlo to, omdléval jsem...
Je jasné, že Hugh účinky jedu přežil, když vypráví tento příběh, ale jak se mu je podařilo přečkat? To se dozvíme v příští části...
Žádné komentáře:
Okomentovat