Poté, co Hugh přežil jedovaté bodnutí Xenacantha a přečkal strašlivou bouři, vydal se na průzkum řeky, kde se setkal s několika Metaxygnathy. Při svém návratu do tábora pak našel řadu stop nějakého z prvních čtyřnožců! Třeba ho vystopuje!
V DOBĚ PRVNÍCH ČTYŘNOŽCŮ, ČÁST PÁTÁ:
Nález stop mě velice nadchnul. Divil jsem se, proč se zvíře vydalo až sem, do tábora, tak daleko od řeky a od mořského pobřeží. Následoval jsem jej tedy. Obojživelník byl pomalý, moc daleko nedošel. U velké stojaté louže si hověl ve stínu přesličkovitých rostlin Pseudobornií a vypadal velmi spokojeně. Na první pohled jsem poznal, že je to Hynerpeton. Ze všech devonských obojživelníků jsem měl vždycky tento druh nejraději. Pomalu jsem se k němu připlazil s nachystaným fotoaparátem a pořídil jeden parádní snímek. Pak sebou Hynerpeton neočekávaně mrsknul a skočil do louže. Nedělal to pro nic jiného než pro zvlhčení své kůže. Všichni obojživelníci ji musejí udržovat vlhkou. Byl jsem jeho nálezem úplně bez sebe. Na chvíli jsem se stal malým dítětem, které si s nějakým zvířetem chce hrát a touží vyzkoušet všechno, co jde, co ho napadne. Popadl jsem úlomek větve Pseudobornie a hodil ho do louže. Hynerpeton reagoval poněkud podrážděně. Vylezl z louže a utíkal se schovat mezi sluncem vybělená skaliska, umístěná pod velkým oknem mezi větvemi Archaeopterisů. To zřejmě nebylo ideální místo, kam jsem ho mohl zahnat. Litoval jsem, že jsem mu takhle zkazil koupel a řekl si, že už takto s žádným zvířetem nikdy pracovat nebudu. Naštěstí, když jsem odcházel, Hynerpeton opět skočil do louže a začal se v ní čvachtat. V okolí bylo víc stop Hynerpetonů. Napadlo mě, že asi naráz vylezla z moře celá skupina... Proč se však vydali sem, do vnitrozemí? Moře je sice nedaleko, ale proč tato zvířata prostě opustila pobřeží? Určitě to nebude jen tak, pomyslel jsem si. V okolí tábora jsem narazil na dalšího Hynerpetona, zrovna nově příchozího. V porovnání s tím předchozím vypadal docela nervózně. Konečně mě napadlo, o co tu šlo. Toto byl samec a připravoval se na bitku o samičky, z nichž jednu, zcela klidnou, ale připravenou sledovat souboje samců, jsem potkal o chvíli dříve... Jakmile padla tma, okolím mého tábora se rozezněly chrochtavé zvuky vydávané těmito obojživelníky. Sedl jsem si před stan a pohlížel na dva samce, kteří stáli proti sobě asi tak pět metrů od mého stanu. Nevím, zda o mě věděli, zato já věděl moc dobře o nich a pozoroval jsem je přes termokameru, neboť si mé oči ještě nezvykly na tmu. Jeden samec začal pokyvovat hlavou. Druhý samec k němu rychle přiběhl, i když to byl běh velmi nemotorný, div se s ním nosem nesrazil. Pak začal stejně pokyvovat hlavou přímo před jeho očima a navíc začal chrochtat. Vyzyvatel na to reagoval ještě hlasitějším chrochtáním. Takto se škádlili asi tak pět minut. Co bylo zezačátku zajímavým "soubojem" se nakonec stalo nudnou hádkou dvou starých hochů. Po měsíce jsem v devonském světě hledal trochu humoru. Bohužel neúspěšně. Donutil jsem se, abych se zasmál tomu, že se samička Hynerpetona zvedla a odešla, zatímco spolu ti dva ještě stále bojovali a jejího odchodu si nevšimli. Pravda, nebylo to vtipné, ale já se smál...
Předtím, než jsem usnul, vzpomínal jsem na mé zcela první setkání s Hynerpetonem. Nebyla to ta samička koupající se v louži. Se svými prvními Hynerpetony jsem se setkal před měsícem několik kilometrů odsud. Na bílých skaliscích se rozvalovala celá skupinka. Viděl jsem je ale jen z dálky. Stál jsem na útesu a dalekohledem je sledoval. Pak jsem došlápl na kámen, jenž nebyl pevně zaklíněn v jakési malé prohlubni na vrcholku útesu, a kámen spadl. Narazil o vodní hladinu a skupina vylekaných Hynerpetonů se ponořila... Ráno už bylo dávno po souboji. Chrochtání Hynerpetonů jsem ještě pár minut před usnutím slyšel, pak jsem však již usnul. V blátě okolo stanu byla spousta jejich stop. Řekl jsem si, že dnes se vrátím tam, kde jsem kdysi viděl celou skupinu. Sbalil jsem si dalekohled, nějaké jídlo a pití a pár dalších věcí, hodil si batoh na záda, nasadil si klobouk a vydal se na pochod. Slunce dost pálilo. Pochodoval jsem devonským lesem, stále tvořeným převážně Archaeopterisy. Kam jsem se podíval, rozléhaly se stojaté louže kypící životem. Trvalo mi několik hodin, než jsem došel k oněm Hynerpetoním útesům. Sestoupil jsem z vysokého skalního útesu až k velké řece, která se táhla z Kaledonského horského pásma, tak jako ta "má řeka", a kterou zásoboval vodou velký vodopád. Zde už byla řeka slanosladká, byla v ní brakická voda. Bylo to jen kousek od pobřeží. Zahlédl jsem tu pár Hynerpetonů. K jednomu z nich jsem se přiblížil, jen abych získal rozmazanou fotografii. Okamžitě zmizel ve vodě. Na hladině moře se náhle objevila ocasní ploutev. Pleskla o hladinu a zase zmizela. Připomnělo mi to kytovce z naší doby... Ale tohle nebyl kytovec, ta ocasní ploutev patřila největšímu mořského predátoru období Devonu, Dunkleosteovi! A já se s ním měl brzy setkat tváří v tvář.
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat