Pátek znamená na mém blogu další část Správce dinosauřího parku... Tak neváhejte a přečtěte si, o čem nás Dan tentokrát informuje!
Saniwa útočí
Ve středu jsem měl jeden nepříliš příjemný zážitek s pravěkým varanem Saniwou, kterého Oliver nedávno přivezl z Isle of Die. Tento "čtyřoký varan" byl ubytován v domě s terárii, kam denně chodím krmit želvy Testudo atlas (Colossochelys), pravěké "gekony" Ardeosaury nebo našeho chameleona druhu Anqingosaurus brevicephalus. Saniwa se v sousedství těchto a mnoha dalších zajímavých praplazů docela dobře zabydlela. Výzkum ukázal, že jde o samičku. Chvíli se dokonce někteří z našich lidí domnívali, že bude klást vejce, ale nakonec se ukázalo, že to byla mýlka. Nicméně přišel jsem za ní ve středu odpoledne. Důvod, proč jsem tak učinil, však byl poněkud nahodilý. Zrovna jsem si užíval odpoledního klidu, seděl jsem u stolu ve své ložničce a Leptoceratops Dino zrovna chroupal tvrdý ořech svým mohutným zobanem. Nohy, jako vždy důkladně umyté a naparfémované (předtím jsem totiž doslova chodil bos ve výběhu našich Teleocerasu, tedy tam, kde se nachází jejich restroom), jsem měl nataženy až k němu. On měl ocas natažený, jako by si ho neustále protahoval. A k tomu jsem popíjel vychlazenou citronovou limonádu. Bylo to tak skvělé... Když tu náhle zazvonil telefon. Zvedl jsem ho. Dozvěděl jsem se od spěšně mluvícího chlapíka, že jeden krmič byl právě napaden Gigantophisem. Kruci, to tady celá léta nebylo! Druhý největší had v historii naší planety, a žil mimochodem v Eocénu v Egyptě, napadl člověka v teráriu! Když jsem do budovy s terárii přijel, bylo už skoro po všem. Krmič stále držel mohutného hada za hlavou oba svýma rukama, zatímco patnáct dalších chlapů od něj odtahovalo to gigantické, šupinaté tělo neuvěřitelné délky. Vždyť tenhle had má skoro deset metrů! Pokud sedmimetrová krajta je schopna pozřít člověka, o čemž jsme se bohužel v letech 2017 a 2018 přesvědčili v tisku, pak takový desetimetrový Gigantophis by s naším krmičem neměl vůbec žádné problémy. Promiň, Gregu, ale slupnul by Tě jako malinu... Na každý metr délky hada potřebujete dvě ruce, abyste dokázali kontrolovat jeho tělo. To je obecné pravidlo. Takže patnáct chlapů si s tím desetimetrovým gigantem dobře poradilo. Krmič Greg byl okamžitě poslán do naší malé ostrovní nemocnice. Jako každý škrtič Gigantophis nejprve zatnul zuby do jeho masa a teprve potom se začal kolem jeho těla obtáčet, čemuž naštěstí chlapi zabránili. Kousnutí to ale bylo pořádné. Dnes ráno mi Greg ukazoval jizvy na paži. Páni, i kousnutí malého T-Rexe by bylo lepší.
Po celém incidentu s Gigantophisem a poté, co se had uklidnil a místo Grega mu bylo předhozeno prase, jež s lačností spolkl v celku během sedmi minut, jsem se tedy zašel podívat na Saniwu. Vstoupil jsem do výběhu našeho nováčka. Saniwa zpozornila. Terárium má dosti prostorné. Chvíli na mě pohlížela a pak nedůvěřivě a rychle odběhla za suchý kmen stromu, umístěný ve středu terária. Přední končetiny položila na jeho ztvrdlou, suchou kůru, jako by se chystala vylézt nahoru. Zadní končetiny byly stále umístěny v suchém listí na zemi. Chtěl jsem si ji prohlédnout. Přišel jsem trochu blíž. Saniwa udělala dva rychlé kroky a už byla na stromě. Drápy byly zaseknuty hluboko do kůry, nemusela se bát, že spadne. Pak zasyčela. To už mě odradilo chodit blíž. A pak udělala něco, co jsem nečekal. Přímo z té pozice na kmenu, na němž byla takřka vertikálně "rozložena", švihla svým dlouhým ocasem, tvořícím polovinu délky jejího těla, a zasáhla můj obličej! Hystericky jsem zařval a upadl na zem. Oběma dlaněmi jsem pokryl svůj obličej. Křičel jsem tak dvacet třicet vteřin, schoulen do klubíčka. Pak jsem si uvědomil, že nehrozí žádné nebezpečí. Uslyšel jsem nějaký smích. To mě tedy fakt urazilo! Na čele jsem sice měl červenou šmouhu, ale nevadilo mi to. Pár krmičů na mě zpoza skla koukalo. Smáli se mi. Abych jim dokázal, že se Saniwy nebojím, opět jsem se přiblížil. Ale varan udělal něco, co jsem vážně nečekal. Seskočil ze stromu a začal mě jako varan komodský hnát ke dveřím od terária. Popadl přitom moji botu a škubl. Naštěstí jsem instinktivně vyskočil a ze sevření se včas dostal. Pak jsem už jen zmizel z terária, přičemž jsem dveře dobře uzavřel... S těmi dvěma krmiči jsem si to ještě vyřídil. Na včerejší i dnešní odpoledne jsem jim dal úkol: uklízet Teleocerasí trus. Alespoň to nebudu muset dělat já a mé nohy, ponožky i boty zůstanou čisté!
Danova pošta: Milí čtenáři, doufám, že Vás neurazilo, že tady uvádím detaily ze svého života, jako například že si sundávám boty, když uklízím zvířecí hnůj, ale víte, takhle to prostě chodí, alespoň tedy v Dinosauřím parku, tak se přizpůsobte!!! Prosím... Děkuji.
Já Danovi děkuji za příspěvek a už se těším na další část Správce dinosauřího parku, kterou mi jistě pošle k vydání nejpozději během příštího pátku!
1 komentář:
Jinak včera tu nebyl žádný článek, protože jsem byl ve Vídni. Opět jsem navštívil Vídeňské Přírodovědné muzeum, stejně jako minulý rok v červenci, a pořídil nějaké fotografie, které sem brzy přidám!
Okomentovat