The Book of Flaco | Kniha týdne

Na konci prvního celého říjnového týdne přináším na svůj blog 43. část projektu Kniha týdne, v rámci něhož vás každou neděli seznamuji s publikací, které jsem věnoval pozornost v uplynulých několika dnech. Stejně jako minulý týden, kdy jsem vám představil knihu Urban Aviary od Stephena Mosse, i tentokrát jsem se držel četby o ptácích v městském prostředí. Jen pro připomínku, dalšími knihami, ve kterých se o ptácích a jejich chování dočtete, a se kterými jsem vás v této sérii seznámil, jsou Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Čtvernozí Australané od Bernharda Grzimeka, Výlet do třetihor od Zdeňka Veselovského a Doteky přírody od Václava Chaloupka. Nyní se společně pojďme seznámit s publikací zaměřenou na snad nejslavnějšího městského ptáka desetiletí, ve kterém žijeme.

The Book of Flaco (česky Kniha o Flacovi) s podtitulem The World's Most Famous Bird (Nejslavnější pták světa) je kniha amerického spisovatele, esejisty, memoáristy a editora Davida Gessnera, vydaná v únoru 2025 severokarolínským nakladatelstvím Blair. Je zaměřena na poslední rok života proslulého samce výra velkého (Bubo bubo) pojmenovaného Flaco, který v únoru 2023 unikl ze své nevelké klece v Central Park Zoo ve městě New York a až do února 2024 se volně pohyboval po Manhattanu, než podlehl holubímu herpesviru a toxickému rodenticidu, jenž se do jeho těla dostal z krysí potravy. Za onen rok se Flaco stal ptačí celebritou, snad nejslavnějším ptákem New Yorku, a jeho pohyb po městě byl bedlivě sledován rostoucí komunitou nadšenců, dlouhodobých i začínajících ptáčkařů a lidí, kterým nejen jeho velké, jako by "lidské" oči ukradly srdce. Ze své klece, v níž žil prvních dvanáct let, neunikl sám; někdo neznámý v noci 2. února 2023 v kleci vytvořil otvor, kterým pak Flaco unikl ven, a poznal svobodu, naučil se létat na velké vzdálenosti a také se naučil lovit si svou vlastní kořist. The Book of Flaco vypráví příběh o tom, kam se během svého svobodného, divokého roku pohyboval, zvláště s ohledem na jeho oblíbená místa v Central Parku, který se mu stal novým domovem. David Gessner v ní popisuje, jaké byly Flacovy první dny, jak došel ke svým prvním úspěchům, jak unikl opětovnému odchytu, a jak tragicky zahynul. Není to však jen kniha čistě o Flacovi. Pojednává také o nejvýznamnějších figurách Flacovy fanouškovské základny, zvláště o Davidu Barretovi, Nan Knighton, Anke Frohlich, Bruci Yoltonovi, Davidu Lei a dalších lidech, jejichž životy se, na rozdíl od toho autorova (ten totiž neměl tu čest se s Flacem osobně setkat), s životem této sovy propletly, a jež byly Flacem nadobro ovlivněny. V neposlední řadě také čtenářstvo seznamuje s birdwatchingem v New Yorku a s dopady Flacova úmrtí, které zlomilo těmto a mnoha, mnoha jeho příznivcům srdce, a které mělo vliv na legislativní změny ve prospěch ochrany volně žijícího ptactva ve městě New York. Je to brilantní četba pro všechny, kteří mají rádi městské ptáky, úvahy o divokosti a skutečné příběhy o vztazích lidí a jiných živočichů. David Gessner je dobře známým autorem řady přírodopisných a environmentálních knih, mezi nimiž jsou A Wild, Rank Place: One Year on Cape Cod (Divoké, hodnotné místo: Rok na Cape Cod) z roku 1997 či My Green Manifesto: Down the Charles River in Pursuit of a New Environmentalism (Mé zelené manifesto: Po řece Charles ve snaze dosáhnout nového environmentalismu) z roku 2011. Je také známým karikaturistou, a jeho nejznámějším dílem je kresba močícího Ronalda Reagana, kterou se vysmíval jeho ekonomické teorii "trickle down". Patří mezi členstvo Thoreau Society a hlásí se k environmentalistickým myšlenám Henryho Davida Thoreaua.

Přední obálka knihy The Book of Flaco, vydané v roce 2025 nakladatelstvím Blair. Zdroj: Amazon

Flaco se velké mediální pozornosti dočkal ještě téhož večera, kdy unikl ze své klece - z klece, do níž už se nikdy nevrátil, třebaže pro něj byla otevřena až do jeho smrti o něco málo více než rok později. V New Yorku v letech 2023 a 2024 nebylo člověka, který má alespoň trochu zájem o přírodu, zvířata a zvláště pak ptáky, který by Flaca neznal. Také ve zbytku světa se stal tento nádherný výr senzací, a to díky prakticky každodenním příspěvkům o jeho životě a o jeho pohybu po Central Parku a jeho okolí na sociálních sítích, začež měl velkou zásluhu právě David Barrett. Ten zveřejňoval místa, kde byl Flaco viděn nebo kde se usadil, na twitterovém účtu Manhattan Bird Alert, a tomu se již v prvních týdnech Flacovy svobody obrovsky zvýšil počet sledujících. Flaco byl na rok přírodním fenoménem, a jeho nečekaná smrt byla enormním šokem pro všechny, které jeho toulky a hrátky oslovily - ať už jej znali osobně či jen z monitorů počítačů nebo televizního vysílání, ve kterém se díky slávě také nejednou objevil. Já osobně jsem se však o Flacovi doslechl až letos. Bylo to v létě, konkrétně v srpnu, kdy jsem pracoval na článku Další dokumentární novinky z léta 2026, v rámci něhož jsem vás informoval o novém celovečerním dokumentárním filmu cenami ověnčené režisérky Penny Lane nazvaném Wild Inside (Divoký uvnitř). Tento 95 minut dlouhý snímek zamířil 31. července letošního roku do amerických kin, distribuován společností Sandbox Films, a nedlouho poté byl odvysílán na HBO. Proslulá dokumentaristka, která režírovala dokumenty The Abortion Diaries (Potratové deníky) z roku 2005 či Hail Satan? z roku 2019; kterou Independent Magazine v roce 2012 označil za jednu z pětadvaceti nejvýznamnějších nových tváří nezávislého filmu; a která je mj. od roku 2018 nositelkou ceny od San Francisco DocFest, si jako předmět svého nejnovějšího projektu vybrala právě Flaca. Okamžitě jsem si řekl, že příběh tohoto výra musel být opravdu zajímavý, když se jej rozhodla povyprávět právě Penny Lane! A tak jsem se letos v létě, více než rok a půl po jeho úmrtí, začal o Flaca vážně zajímat. Po pročtení článku o něm na anglické Wikipedii a zjištění, že už o něm vznikly tři knihy, jsem byl odhodlán zjistit o něm ještě více. Po jedné z těchto knih jsem se rozhodl sáhnout.

Historii si nejčastěji, ke všemu neštěstí, vyprávíme skrze objektivy mocných, panovníků a králů, prezidentů a premiérů; skrze objektivy bílých Evropanů, nejčastěji bílých mužů; skrze objektivy lidí. Ale přesto se v novodobé historii vyskytuje několik zástupců jiných, než lidského druhu. Těch pár zvířat, o kterých slyšel každý, a která nějakým způsobem ovlivnila "náš svět", a jejichž jména se nám vryla do našeho kolektivního podvědomí. Lvice Elsa, vychovávaná Joy a Georgem Adamsonovými; David Greybeard, Flo a další šimpanzi, které v Gombském pralese studovala Jane Goodall; Laika, potulný pejsek, kterého Sověti v roce 1957 jako prvního obratlovce vůbec poslali do vesmíru; Dolly, ovce naklonovaná v roce 1996; Manukura, první kiwi, který se kdy narodil v zajetí; Goldie, orel skalní, který v roce 1965 na dvanáct dnů unikl z Londýnské zoo; Pale Male, proslulý samec káně rudoocasé z New Yorku, který s největší pravděpodobností zemřel v roce 2023 (nebyl-li už léta předtím nahrazen velmi podobně vypadajícím jedincem svého druhu)... Flaco nepochybně patří na tento nepříliš dlouhý seznam. Máme-li počítat s nějakým separátním seznamem ptáků, kteří prosluli díky sociálním sítím, bude ještě kratší, ale i na něm je Flaco v dobré společnosti (například ve společnosti Emmanuela, samce emu, který se v roce 2018 stal senzací na TikToku). I tak je ale výjimečný. Tuto výjimečnost mu zaručila jeho mediální sláva. Flaco se v mnoha ohledech stal symbolem New Yorku. Byl to imigrant - výr velký je druhem pocházejícím z Eurasie - který se v městě, které nikdy nespí, úspěšně zabydlel, a něco v něm dokázal; metaforicky i doslovně dosáhl špiček mrakodrapů. Vypověděl také mnohé o našem současném světě a o našem vztahu ke zbytku přírody. Byl to uprchlík ze zajetí, nabytý svobody, kterou jako pták narozený a po dvanáct let žijící v kleci nikdy předtím nepoznal. Byl obětí toxických chemikálií, kterými se lidská společnost snaží mít pod kontrolou počty hlodavců; stal se vedlejším produktem cíleného zabíjení, ztělesněním varování Rachel Carson. Flaco je zvířetem 20. let 21. století. Vůbec se nedivím tomu, že o něm od jeho úmrtí vznikly tři knihy; že na jeho počest vznikla celá muzejní expozice v New York Historical; že o něm byl natočen celovečerní dokument; a že dodnes žije v srdcích desítek, stovek, tisíců či desetitisíců, možná i více lidí. The Book of Flaco je druhá kniha, která o něm byla napsána; tou první je Finding Flaco: Our Year with New York City's Beloved Owl (Nalezení Flaca: Náš rok s nejmilovanější sovou New Yorku) od Jacqueline Emery a Davida Leie z prosince 2024, třetí je pak Free Bird: Flaco the Owl’s Dreams Take Flight (Svobodný pták: Sny sovy Flaca vzlétají) od Christiny Mott z loňského května. Knihu Davida Gessnera jsem přečetl v době od pondělí 5. října do neděle 11. října 2026, a velice se mi líbila.

Kniha má rozsah 280 stran, a tvoří ji 9 kapitol, navíc s úvodem a epilogem. Po úvodních slovech An Afterword Before (Doslov předem), které se zvláště hezky znovu čtou po dočtení závěru, následuje první kapitola, The Escape (Útěk), ve které David Gessner seznamuje čtenářstvo s okolnostmi Flacova úniku ze Central Park Zoo, od spekulací o tom, kdo ve Flacově kleci uprostřed noci vytvořil otvor, po první jeho první setkání s lidmi na svobodě v newyorských ulicích. Druhá kapitola, Followers (Následovníci), je zaměřena na vztah, který si k Flacovi vybudoval ptáčkař David Barrett, sledující jeho twitterového účtu Manhattan Bird Alert a birdwatcheři napříč New Yorkem, jakož i na reakce těch, kteří s jeho informováním veřejnosti o Flacově pohybu po městě nesouhlasili. Třetí kapitola, Evolution (Vývoj), vypráví příběh Flacova přizpůsobování se nově nabyté svobodě - zejména jeho prvního zaznamenaného lovu. Čtvrtá kapitola, Visitation (Navštívení), je z velké části zaměřena na setkání Flaca s Nan Knighton, newyorskou divadelní scénáristkou, u jejíž okna se na nějaké tři nebo čtyři hodiny zastavil - a pro ni to znamenalo vedle narození jejích vlastních dětí jeden z nejdůležitějších a nejvíce život proměňujících zážitků, které kdy nasbírala. V páté kapitole, A Walk in the Park (Procházka parkem), pojednává o newyorském ptáčkařství, o autorově vlastním birdingu v Central Parku a o jeho seznámení s tamními dobře známými ptáčkaři, jako je Birding Bob, i těmi méně známými, jako je David Bellass a jeho syn Alfred, kterého autor na den proslavil na Twitteru tím, že zveřejnil jeho neobyčejnou fotografii lovícího orlovce říčního. Šestá kapitola, The Virtual Bird (Virtuální pták), pojednává jak o autorově zážitcích se sovicemi sněžnými na Cape Cod v zimě 2013-14, tak o newyorských ptáčkařských blogerech a o blogových příspěvcích - zvláště příspěvcích Bruce Yoltona, kritického vůči Davidu Barrettovi - o Flacovi; autor se zde také dotýká rozdílných vizí dvou táborů newyorských ptáčkařů. Sedmá kapitola, The Passion of Anke (Ankeina vášeň), je zaměřena na vztah německé fotografky ptáků Anke Frohlich, žijící v New Yorku, k Flacovi. Osmá kapitola, West Side Story, pojednává o Flacově smrti a o mediálním šílenství, které následovalo. Devátá kapitola, Legacy: Flaco Lives! (Odkaz: Flaco žije!), pojednává o tom, jak Flaco změnil lidem, kteří ho obdivovali a sledovali, životy. V epilogu, Beyond Flaco (Za hranicí Flaca), se dočtete o autorově návštěvě Finska a jeho prvních setkáních s divokými výry velkými. Text knihy je doplněn o mapku Flacova pohybu po Central Parku a jeho okolí během posledního roku jeho života, jakož i o 36 barevných fotografií Anke Frohlich, Heikkiho Willama, Alfreda Bellasse, Sandry Beltrão, Davida Barretta, Rubena Girona, Nan Knighton, Robina Herbsta, Fernandy Vasconcelos, Edmunda Berryho a Eleni Palmos, z nichž většina zobrazuje právě Flaca. 

David Gessner se s Flacem nikdy osobně nesetkal, a na této knize začal pracovat až po úmrtí nejslavnější sovy New Yorku. Úvod knihy, An Afterword Before (Doslov předem), popisuje jeho první setkání s výrem velkým ve Finsku - ač to zatím ještě čtenářstvu známo není; jediné, co lokalizaci celé scény prozrazuje, je jím užité slovo "huuhkajat", což je finský obecný název pro výra velkého. Do této skandinávské země ze svého domova v Severní Karolíně zamířil až poté, co dokončil naprostou většinu textu této knihy v New Yorku, a výrem velkým byl nepochybně okouzlen. Líbí se mi slova, která pro úvod zvolil: "Nikdy byste neměli čekat, že se sovou vyhrajete soutěž o to, kdo dřív mrkne. Když se na ni podíváte, často se podívá zpět na vás. A nebude to jen rychlý pohled. Bude to čiré civění. Sovy a lidské bytosti sdílejí dopředu namířené oči s binokulárním viděním, a tento společný rys činí rozdíl v tom, jak je vnímáme. S nimi jsme tváří v tvář, oči do očí. Pravda, nemůžeme otočit naše hlavy plně za nás, 270 stupňů, ale stále se v nich vidíme. To, co vidím teď, nazvu antropomorficky soudným, paternalistickým pohledem s obočím přísně se sklánějícím k plamenným očím." Slovo "huuhkajat" naprosto oprávněně a pochopitelně označuje za onomatopeiu; vždyť jen samotná první slabika, "hů", rýsuje člověku představu velké sovy houkající uprostřed chladného lesa dlouho poté, co slunko nahradil na obloze měsíc. Výr velký se skutečně ozývá zvukem, který lze k tomu "hůkadžátu" připodobnit. Některé zvuky tohoto ptáka jsou ale o dost děsivější - autor to v této knize neuvádí, ale je také dobrý důvod, proč je varovné houkání výra velkého v angličtině označováno jako "devil's laugh" ("ďáblův smích"). Představte si, že jste středověký rolník, který z nějakého důvodu zamířil v noci do lesa, a "ďáblův smích" uslyšíte - takové momenty byly zřejmě kořeny různých evropských příběhů a pohádek o děsivých tvorech v lesích, démonech, monstrech... Jenže skutečný výr velký má k démonu, k monstru daleko, ale má svou vražednou výstroj: "Tato sova vypadá nádherně, ale také mohutně a silně. Její síla je zřejmá, síla v klidu. Drží se stromu s pařáty, které by nevypadaly nepatřičně na medvědu grizzlym." A takový, jako divoký finský výr, byl i Flaco. Výr velký není drobeček, je to dravý, opeřený, létající dinosaurus s výškou okolo 70 centimetrů a rozpětím křídel 1,3 až 1,9 metru, velmi výjimečně i 2 metry. Nebyla to jen Flacova "ouška" z peří, co z něj mezi newyorskými ptáky činilo nápadnou raritu, ale také jeho velikost.

V první kapitole, The Escape (Útěk), píše David Gessner o tom, jak to celé začalo - co předcházelo Flacově slávě, a jak na něj nepříliš dlouho po úniku ze Centrak Park Zoo zamířily objektivy kamer a fotoaparátů. Celý příběh knihy ovšem začíná autorovým setkáním s Davidem Barrettem, vystudovaným matematikem z Harvardu a MIT po léta pracujícím ve světě počítačů, který na Twitteru vede účet Manhattan Bird Alert (@BirdCentralPark), jenž byl kanálem číslo jedna, co se týkalo informací o Flacovi pro ostatní ptáčkaře. Při společné procházce mu David Barrett ukázal, jaký strom měl Flaco nejraději nebo na které vodárenské věži si nejčastěji sedal. O Flacově úniku a objevení se na Fifth Avenue se prý dozvěděl hned 2. února 2023 okolo 8:30 či 9:00, ale teprve den poté se vydal Flaca hledat. Autor knihy po prvním setkání s Davidem Barrettem navštívil Flacův starý domov, Central Park Zoo, a náhodný zaměstnanec mu ukázal klec, ve které výr po dvanáct let o samotě žil: "Jsem zděšen, jak malá ta klec je. V poznámkách, které jsem si poznamenal při studování online obrázků před tímto výletem, jsem napsal, že klec byla zhruba tak velká jako raketbalové hřiště, ale to není ani zdaleka. Napříč má sotva dvacet stop. Vypadá jako diorama v přírodovědném muzeu. Až na to, že držela živého ptáka." Není se třeba divit tomu, že byl Flacův únik z této klece tolika lidmi oslavován; vždyť velký výr v takovém malém prostoru mohl sotva párkrát zamávat křídly. Čtení této knihy mě skutečně přesvědčilo, že Flacův starý domov bylo vězení. Autor také zmiňuje, co mu onen náhodný zaměstnanec zoo řekl o "incidentu", který vedl k Flacově útěku: "Nyní bez vyzvání můj zdroj spekuluje o noci zločinu. Naznačuje, že to byl inside job. 'Museli toto místo znát. Byl to někdo, kdo zoo znal, protože přímo tady byla kamera.' Ukazuje několik stop za nás. 'Tam vkročíte, a jste na kameře. Věděli, že musí plot rozstříhnout vzadu a přijít mimo záběr kamer.'" Dodnes se neví, kdo Flaca propustil. Od února 2023 se hovoří o tom, že to mohl být nějaký běžný vandal, aktivista za práva zvířat nebo jen nějaký vtipálek, ale také mohlo jít o někoho, kdo chtěl Flaca ukrást, aby ho mohl prodat na ilegálním trhu se sovami a dravci. Má pravdu spíše nejmenovaný zaměstnanec, se kterým mluvil autor této knihy? Kdo ví, žádná vyšetřování nikdy nic neodhalila; Flacův osvoboditel, ať už osvoboditelem chtěl či nechtěl být, zůstává neidentifikován. Zaujalo mě, že jako jeden z důvodů, proč Flaco lidi tolik zaujal, byl ten, že se dostal ven ze své klece obdobně jako my všichni po skončení covidového lockdownu - a to právě v době, kdy už covid nebyl tak velkým nebezpečím. Cituje slova Jennifer Ackerman z knihy What an Owl Knows (Co sova ví), podle níž je výr velký schopen zabíjet i lišky a srnky. Když zmiňuje "znuděný výraz sovy", vážně se mi líbí, co píše o antropomorfizaci (a odporu vůči ní) zvířat: "Antropomorfismus, ten velký zločin. Teprve nedávno se selský rozum a empatie, podporovány rodící se vědou, vrátily na scénu a řekly nám to, co už víme. Říci, že zvíře zažívá určitý pocit není lepením lidské emoce na nelidského tvora. Je to umožnění zřejmého, ale jaksi zamlčeného faktu, že jsme prošli koevolucí s tvory jako je tato sova po miliardy let předtím, než jsme se odštěpili a šli jsme si svou lidskou cestou. Žádné velké experimenty nejsou třeba k závěru, že emoce jsou součástí našeho společného dědictví." Chce někdo namítat, že Flaco se necítil "svobodný" poté, co unikl z klece? Autor zmiňuje hlasité hodiny, které ho musely přes den, kdy spal, budit každou půlhodinu - právě jeho, s tak dobře vyvinutým sluchem. Flaco věděl, před čím ze zoo uniká.

Druhá kapitola, Followers (Následovníci), je více zaměřena na to, jak David Barrett o Flacově pohybu po New Yorku informoval sledující účtu Manhattan Bird Alert. Autor ji začíná popisem ranního birdingu v Davidově společnosti a ve společnosti dalších dvou ptáčkařů; společně na vycházce po Central Parku uviděli vlnovce červenokřídlého (Agelaius phoeniceus). Pátrali také po kojotovi, který byl údajně v parku zahlédnut - ani tak neobvyklý návštěvník ale prý nedokázal vyplnit prázdné místo, které Davidovi a dalším dvěma ptáčkařům v srdcích vytvořila Flacova smrt. O podstatě vztahu tolika lidí k Flacovi autor píše: "Od začátku existoval Flaco ve dvou realitách: v parku a na internetu. Vždy byl jak skutečným ptákem, tak virtuálním ptákem, sledovaným pěšky i digitálně. Tímto způsobem zrcadlil nás, náš svět, a jeho divokost byla kuriózně dobře zaznamenaná, kultivována rozhodně nedivokými způsoby." Co však jeho následovníky spojovalo byl podle Davida Gessnera ten pocit lovení, to plížení se za divokým zvířetem a prehistorické emoce, které přitom lidé cítí: "Ale přestože ti, kteří ho sledovali, nosili mobily a kamery namísto oštěpů nebo luků, to primitivní vzrušení z honu bylo skutečné." Flacovi sledující se nejprve velice báli, že si Flaco nebude schopen sám obstarat potravu, ale když v polovině února vykašlal vývržek neboli peletu, obrovsky se radovali - ať už znali osobně nebo byli pouze jeho digitálními příznivci. Autor se dále vrací k Davidu Barretovi a vypráví jeho tajuplný příběh. Zmiňuje jeho kuriózní přízvuk, velmi netypický pro někoho, kdo žije v New Yorku: "Když se ho Nell Porter-Brown, reportér z magazínu Harvard, zeptal ohledně přízvuku, řekl mu, že to je 'RP přízvuk. RP britská... standardní výslovnost.'" Na to, že Flacův největší sledující nikdy nenavštívil Anglii, má mluvit dosti překvapivě až příliš jako někdo z jihovýchodu oné země. Autor poskytuje vysvětlení: "Možná příznačněji řekl Porter-Brownovi, že ačkoliv žil sparťanský život a málo sledoval televizi, Sherlock byl jeden z jeho oblíbených seriálů. Toto dávalo dokonalý smysl. Jak Porter-Brown napsal: 'Jako onen velký detektiv, Barrett je mimořádně racionální a ultra-soustředěný.'" Birding ho prý chytil v listopadu 2010, nedlouho poté, co se vrátil ze svých vysokoškolských studií v Bostonu a Chicagu; svůj precizní, "sherlockovský" přístup ke všemu samozřejmě přenesl i do tohoto koníčku. Možná právě proto tedy neustále informoval celý digitální svět o tom, kde se zrovna Flaco nacházel - jeho pohyb sledoval nejčastěji, a nikdy neučinil při uvedení místa či souřadnice sebemenší chybku. Jako dalšího velkého Flacova následovníka zmiňuje David Gessner ptáčkaře a fotografa Davida Lei, již zmíněného spoluautora vůbec první knihy o newyorském výrovi. Ten se na Twitteru pokoušel umírnit vyostřenou debatu mezi Davidem Barrettem a ředitelem bronxské zoo Jimem Brehenym, kterému se Barretovo informování veřejnosti o Flacově pohybu - aby si ho tedy každý mohl neustále fotit - vůbec nelíbil. Zmiňuje také vznik dvou odlišných hnutí; jedno chtělo, aby Flaco zůstal na svobodě, zatímco druhé si přálo, aby byl pták navrácen do zajetí. Na závěr kapitoly píše o dalších známých newyorských ptácích, jako byl již výše zmíněný Pale Male nebo orel bělohlavý Rover, jenž zahynul ve stejném měsíci, jako Flaco - v únoru 2024.

Flaco na Fifth Avenue oné první noci 2. února 2023, kdy uletěl ze Central Park Zoo; pokus o jeho odchyt byl neúspěšný, a právě zde začal jeho příběh coby newyorské ptačí celebrity, vždy lákající pozornost lidí. Zdroj: Patch