Ve stínu člověka | Kniha týdne

Máme neděli, což na tomto blogu znamená další část projektu Kniha týdne! Je to neuvěřitelné, ale toto je již jeho 18. část - ano, mám za sebou přečtení 18 knih za 18 týdnů. V předchozích částech tohoto projektu jsem psal o publikacích Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, Molecules and Minds od Stevena Rose, Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth od Andrease Malma, The Modern Crisis od Murrayho Bookchina, My Friends, the Wild Chimpanzees od Jane Goodall a Refusing Compulsory Sexuality od Sherrondy J. Brown. V této části se opět vrátím k Jane Goodall, a představím vám její snad nejznámější knižní dílo. 

Ve stínu člověka (v anglickém originále In the Shadow of Man) je populárně naučný bestseller primatoložky, etoložky a antropoložky Jane Goodall, anglicky vydaný v roce 1971 nakladatelstvím Houghton Miffin Company, a znovu pak v roce 1999 nakladatelstvími Phoenix Publishers a Orion Publishing Group a v letech 2000 a 2010 nakladatelstvím Mariner Books. V českém překladu od Aleny Jindrové-Špilarové byl vydán v roce 1978 nakladatelstvím Mladá fronta v rámci edice Kolumbus, v rámci níž pak byly v Československu uvedeny také klasiky Lidé od jezera od Richarda Leakeyho a Rogera Lewina či Pandin palec od Stephena Jaye Goulda. Jedná se o třetí knihu, kterou Jane Goodall napsala, a to po My Friends, the Wild Chimpanzees z roku 1967 a Nevinných bestiích (Innocent Killers) z roku 1970. Autorka v ní podrobněji líčí prvních 10 let výzkumu šimpanzů v bývalé Gombské rezervaci, jež v době napsání knihy měla již statut národního parku. Na rozdíl od své první knihy, shrnující prvních sedm roků výzkumu, nabízí detailnější vhled do sociální dynamiky gombské šimpanzí tlupy, do sexuálních aktivit, rozmnožování a péči o mláďata u šimpanzů, do přírodních i antropogenních hrozeb pro tento druh, ať už jde o nemoci (jako je obrna) nebo krutý lov a pytlačení, ale také podrobněji vypráví události zaznamenané již v My Friends, the Wild Chimpanzees. Její romantický život v africké divočině je protkán pozorováními šimpanzího násilí i kooperace. Zatímco původní anglická verze měla předmluvu od Stephena Jaye Goulda, česká verze ji neobsahuje, ale zahrnuje dodatky od Jana Kamarýta, autora knih Filozofické problémy a moderní etologie (1989) a Kapitoly o filosofii přírody (1997). Celkově má české vydání 290 stran. Ve stínu člověka určitě doporučuji k přečtení, je to klasika.

Přední obálka knihy Ve stínu člověka vydané v rámci edice Kolumbus nakladatelstvím Mladá fronta v roce 1978. Zdroj: ČBDB.cz (upraveno)

Rozhodnutí zařadit do své četby Ve stínu člověka jsem učinil ve chvíli, kdy jsem psal článek nazvaný Vzpomínka na Jane Goodall, vydaný na tomto blogu sedm dnů po nečekaném zesnutí jedné z nejvýznamnějších přírodovědkyň a ochránkyň přírody posledního století. Přišla mi škoda, že byť jsem byl do značné míry seznámen s obrovským přínosem Jane Goodall naší společnosti, donedávna jsem nečetl jedinou z jejích knih. Jak jste se již dozvěděli v mé nedávné recenzi jejího prvního knižního díla, My Friends, the Wild Chimpanzees, začetl jsem se do jejích populárně naučných textů teprve před necelými třemi týdny. Jsem velice rád, že jsem měl možnost se takto s její prací seznámit, a musím přiznat, že dvojice jejích prvních knih o šimpanzích na mě opravdu udělala dojem. Ve stínu člověka jsem přečetl v době od pondělí 27. října do neděle 2. listopadu 2025, a měl jsem v těchto dnech pocit - alespoň ve chvílích četby, kdy jsem si mohl dovolit nemyslet na milion dalších záležitostí, s nimiž se dospělý člověk z Generace Z potkává - že jsem byl navrácen zpět v čase do počátku 70. let minulého století, kdy se toho ještě o našich blízkých bratráncích, šimpanzích učenlivých (Pan troglodytes), mnoho nevědělo, a výzkum Jane Goodall a jejího tehdejšího manžela, fotografa Huga van Lawicka, byl v ohledu na poznávání podobností a odlišností těchto lidoopů s námi, s druhem Homo sapiens, zásadní. Pokud vás zajímá chování zvířat a jeho studium, tedy vědecký obor etologie, pak vám tato klasika může sloužit jako odrazový můstek. A pokud chcete poznat začátky vážného výzkumu šimpanzího chování, abyste pochopili dalších více 50 až 60 let jeho pokroků, Ve stínu člověka je kniha pro vás. 

Dovolil bych si možná dokonce uvést, že znalost obsahu Ve stínu člověka patří k takovým základům pro legitimitu amatérského přírodovědeckého životního stylu, jako zhlédnutí nejznámějších titulů z dlouhé filmografie Davida Attenborougha. Po přečtení této knihy žasnu, jaký kus cesty Jane Goodall urazila od první výpomoci paleoantropologovi Louisi Leakeymu v Olduvajské rokli při výkopech fosilních pozůstatků našich pravěkých východoafrických příbuzných a předchůdců, k poznání každodenních životů některých gombských šimpanzů, kteří byli proslaveni pod jmény David Greybeard (česky v této knize David Šedovous), Flo, Flint, Fifi, Figan, Faben, Melissa, Goblin, Marina, Rudolf, Goliath (česky Goliáš), Michael (česky Michal), Miff, Passion, Pom, McGregor a další. Líčení nešťastných konců životů některých z nich, třeba obrnou postiženého starého samce McGregora nebo kašlajícího, zřejmě prochlazeného Michala, se opravdu dotklo mého srdce, a několikrát mi i vneslo do očí slzy. Ve stínu člověka je ale také důležité přečíst si pro pochopení počátku výzkumu šimpanzího namlouvání a pro uvědomění si, jaký posun byl učiněn v ohledu například na výzkum stejnopohlavních námluv, ke kterému v 70. letech - kdy homosexualita napříč živočišnou říší byla tabu - Jane Goodall (později jinak velká podporovatelka LGBTQ+ práv) přistupovala zcela jinak, než jak k němu přistupují vědci dnes. Jako mnohým dalším populárně naučným knihám je i Ve stínu člověka co vytýkat, od někdy až přílišné antropomorfizace pozorovaných subjektů po některá přirovnání šimpanzích vztahů ke vztahům lidí v západní buržoazní kultuře. Nicméně způsob, kterým autorka čtenáře vrhá do šimpanzího světa, se osvědčil být poměrně úspěšným, a uznale pokývnout musí čtenář i nad její vlastní reflexí některých pochybných kroků, které prve při svém výzkumu učinila.

Ve stínu člověka má celkem 21 kapitol. V této recenzi nemohu projít všemi, zabralo by to příliš mnoho místa (jako by články ze série Kniha týdne už tak nebyly dlouhé a nezabraly autorovi blogu celý nedělní večer), a tak pro další odstavce vyberu jen to pro mne nejzajímavější a také to, o čem jsem nepsal v recenzi My Friends, the Wild Chimpanzees, jejíž obsah tato kniha zčásti také pokrývá - jen, jak už jsem uvedl výše, podrobněji. Jen mi pro začátek dovolte výčet názvů jednotlivých kapitol, následujících po krátkém pětistránkovém Poděkování, jež čtenáře seznamuje se jmény všech osob, které její výzkum vlastně umožňovaly. Názvy kapitol jsou následující: Začátky, První dni, První pozorování, Život v táboře, Deště, Šimpanzi přicházejí do tábora, Sexuální život staré Flo, Krmné středisko, Flo a její rodinka, Hierarchie, Výzkumné středisko se rozrůstá, Kojenec, Mládě po odstavení, Dospívající mládě, Vztahy mezi dospělými, Lovy na paviány, Smrt, Matka a mládě, Ve stínu člověka, Nelidští lidé a Rodinné dodatky. Každá kapitola má kolem 10 až 12 stran, ale některé jsou kratší, jiné jsou delší. České vydání je pak doplněno 5 dodatky s těmito názvy: Výrazy obličeje a hlasy, Strava, Užívání zbraní a nástrojů, Některé mezníky ve vývoji šimpanzů a Jak může výzkum šimpanzů na Gombe přispět lidstvu. Doslov, Od šimpanze k člověku - Daleko či blízko?, napsal Jan Karmarýt. Kniha je jinak protkána velkým množstvím fotografií, zvláště od Huga van Lawicka, z nichž některé byly také otištěny v knize My Friends, the Wild Chimpanzees. Česká edice je protkána 4 shluky fotografického materiálu vytištěného na kvalitnějším papíru, než zbytek knihy. Třetí z těchto shluků je tvořen barevnými fotografiemi, ostatní černobílými. V dodatcích na konci publikace se pak nacházejí také perokresby šimpanzího obličejového výraziva, zvířat zabíjených šimpanzy (štětkouna, lesoně, paviána a guerézy) či postupu šimpanzí úpravy stébel trávy pro lov termitů.

V první kapitole, Začátky, se Jane Goodall dokonale představuje jako člověk, který byl vždy fascinován zvířaty, a který se jim tedy jednoho dne opravdu musel profesně věnovat: "Všechno to začalo před třemi lety, kdy jsem se v Nairobi seznámila s doktorem Louisem Leakeym, známým antropologem a paleontologem. Nebo možná už řív, když jsem byla ještě docela malá. Bylo mi něco přes rok, když mi maminka dala jako hračku šimpanze, velký chlupatý model, kterým se oslavovalo narození vůbec prvního šimpanzího mláděte v londýnské zoo. Přítelkyně mé matky se nad tím většinou pohoršovaly a sýčkovaly, že ta příšera bude děťátko strašit v spaní. Ale Jubilee (ta hračka se jmenovala stejně jako slavné mláďátko) byla má nejmilejší hračka a v dětství mě doprovázela na všech cestách. Ba přiznám se, že ho, starocha opelichaného, mám ještě dodnes. Kromě toho mě už od dob, kdy jsem se naučila lézt, fascinovala živá zvířata. Mezi mé nejstarší vzpomínky patří příhoda, jak jsem se schovala v těsném páchnoucím kurníku, abych se podívala, jak slepice snášejí vejce. Asi za pět hodin jsem odtamtud vítězoslavně vylezla, ale dům byl vzhůru nohama, protože mě všichni už celou věčnost hledali a maminka nakonec dokonce volala na policii a hlásila, že jsem se ztratila." Když pracovala u doktora Leakeyho na vykopávkách v Olduvajské rokli poté, co se s ním seznámila v londýnském Přírodovědném muzeu, líbilo se jí to: "Už samo kopání bylo fascinující. Hodiny a hodiny, kdy jsem rýpala prastarou hlínu nebo skálu Olduvajské rozsedliny, aby se odhalily pozůstatky tvorů, kteří tam žili před milióny let, to byla jenom mechanická práce. Ale čas od času se mě zčistajasna zmocnila posvátná úcta, když jsem spatřila nějakou kost a cítila její dotyk v ruce. Tohle - právě tato kost byla kdysi částí živého dýchajícího tvora, který chodil a spal a rozmnožoval svůj druh. Jak doopravdy vypadal? Jakou barvu těla měla jeho srst? Jaký pach vydávalo jeho tělo? Takových otázek jsem měla plnou hlavu - otázek, na které věda asi nebude moci nikdy odpovědět." Následně popisuje, jak se dostala k výzkumu gombských šimpanzů, zmiňuje doktora Henryho Nissena - o kterém jí tehdy řekl doktor Leakey - jenž jako jediný před ní dlouhodobě (dva a půl měsíce) studoval šimpanze ve volné přírodě. 

V první kapitole také uvádí také důvod svého poslání k jezeru Tanganika: "Při tom prvním rozhovoru mi toho Louis pověděl ještě mnohem víc. Jeho prý obzvlášť zajímá chování skupiny šimpanzů, která žije na březích jezera - vždyť právě na březích jezer se často najdou pozůstatky prehistorického člověka a není vyloučeno, že porozumíme-li lépe chování dnešních šimpanzů, může nám to v lecčems objasnit život našich předků z doby kamenné." Podrobněji, než v My Friends, the Wild Chimpanzees pak v dalších několika kapitolách popisuje začátek své první výpravy k řece Gombe a k břehům Tanganiky ve společnosti své matky Vanne, kuchaře Dominika a také revírníka Davida Ansteyho, díky němuž si získala v nedaleké Kigomě, kam se čas od času vracela doplňovat zásoby, přízeň místních, z nichž někteří ji na prvních cestách do horských lesů provázeli. Vrací se k epizodě malárie, kterou si se svou matkou prodělala, k prvnímu setkání s Davidem Greybeardem (nebo Davidem Šedovousem), k návštěvě své sestry Judy i prvnímu setkání s Hugem van Lawickem, kterého si později vzala a se kterým ještě v době napsání této knihy byla v manželském svazku (než se v roce 1974 zcela rozešli, byť stále zůstali přáteli), ale také své doktorské studium etologie na Cambridge, které ji vzhledem k důležitosti jejího výzkumu bylo dovoleno i přesto, že neměla bakalářský ani magisterský titul. Pozornost věnuje v 8. kapitole také tomu, jak se s Hugem van Lawickem brali: "Rozhodli jsme se, že se vezmeme v Londýně, až mi skončí semestr a až se vrátíme z Ameriky. Taková svatba, jejíž hlavní účastníci se pohybovali mezi Cambridgí, Nairobi, Holandskem a Bournemouthem, se dávala dohromady opravdu těžko, ale nakonec jsme se s Hugem shodli na tom, že to byla nejhezčí svatba, jakou jsme zažili. Na svatebním dortu trůnil hliněný model Davida Šedovouse a hostinu sledovali z obrovských barevných portrétů David a Goliáš, Flo a Fifi a další šimpové." Epizodu povodní ve východní Africe, se kterými se pak musela dvojice potýkat při návratu z velmi krátké svatební cesty zpět k práci na Gombe, v této knize popisuje jen stroze - překvapivě o dost stručněji, než v My Friends, the Wild Chimpanzees.

Velice zajímavý je autorčin popis rozvoje výzkumného střediska v Gombské rezervaci ještě předtím, než se stala národním parkem, v 11. kapitole, nazvané Výzkumné středisko se rozrůstá. Člověk opravdu žasne nad tím, jak složité to v 60. letech bylo se získáváním a reprodukcí dat; Jane Goodall diktovala své první asistentce, Edně Koning, na magnetofonový pásek, když byla v terénu, a Edna pak její pozorování po večerech pracně přepisovala, načež se musely pořídit ještě další ručně napsané kopie (celkem tři; třetí byla posílána doktoru Leakeymu). Popisuje, jak se musel proplachovat odebraný šimpanzí trus ("Trus jsme proplachovali u potoka tak, že jsme každý vzorek uložili do velké plechovky s otvory ve dně, nalili jsme na něj vodu a pak jsme nádobou prudce kroužili nad vykopanou dírou.") a jak to bylo se zásobováním banány pro nalákání šimpanzů do hlavního tábora ("Skoro celý rok nám tehdy dělalo největší starosti zásobování banány. V první řadě nikdy nebylo dost bedniček."). Ve 12. kapitole, Kojenec, se věnuje mj. hře šimpanzích mláďátek: "Malí šimpanzi si často hrají sami, když nemají po ruce kamaráda. Houpají se ve větvích, znovu a znovu přeskakují přes mezeru na tutéž pružnou haluz, dělají přemety nebo skotačí na zemi. Nejraději si však hrají s druhými. To se pak honí kolem stromu, proskakují jeden za druhým v korunách, za jednu ruku visí na větvích a šťouchají a kopají po sobě, hravě sekoušou, mlátí nebo lechtají, když se perou na zemi. Ať už se vědci někdy shodnou v tom, jaká je funkce hry, nebo ne, nesporně slouží jednmu účelu, totiž seznamuje dorůstající mládě s jeho prostředím." Ve 13. kapitole, Mládě po odstavení, se doktorka Goodall věnuje šimpanzímu mláďátku Gilce, jež neměla žádné šimpanzí kamarády. A protože, jak autorka uvádí v citátu výše, malí šimpanzi nejraději cvičí s druhými, našla si Gilka nečekanou kamarádku v paviánní samičce Goblině. Bylo to opravdu pozoruhodné mezidruhové přátelství: "Jejich dotyky byly skoro vždycky jemné a jedna druhou záměrně vyhledávaly. Tehdy se nikdo nezabýval výzkumem paviánů, ale Goblinu jsme s Hugem znali už víc než rok a měli jsme dojem, že jako hodně malá ztratila matku." Škoda, že to dopadlo tak, jak to nakonec dopadlo: "Když se [Olly a Gilka; Olly byla matkou Gilky] po půl roce vrátily do našeho údolí, Goblina už dospívala a už si tolik nehrála, neboť paviáni dospívají dřív než šimpanzi. Jejich přátelství se už nevzkřísilo."

Jane Goodall s jedním ze šimpanzích obyvatel Gombského národního parku (tehdy Gombské rezervace) v roce 1965. Zdroj: NBC News

Ačkoliv se ve své předchozí knize o šimpanzech Jane Goodall maličko věnovala námluvám těchto lidoopů, teprve v knize Ve stínu člověka jim věnuje větší pozornost. Sedmá kapitola, Sexuální život staré Flo, je takovou rekapitulací toho, co se čtenář mohl dočíst v My Friends, the Wild Chimpanzees - totiž že stará a podle Jane a Huga "ošklivá" samice Flo velmi přitahovala nápadníky, a že malý sameček Flint byl výsledkem jejího páření s mnoha samci po nezvykle dlouhé období, kdy byla, jak to autorka píše v této knize "růžová" - jinými slovy, kdy jí okraje rodidel výrazně zduřely a zrůžověly ("Tyto nápadné sedací hrboly se objevují zpravidla uprostřed období mezi menstruačními periodami, které se u šimpanzic opakují obyčejně po pětatřiceti dnech. A v tu dobu, kdy samice chodí se svou růžovou ozdobou, samci se jim dvoří a dochází k páření."). Ve 14. kapitole, nazvané Dospívající mládě, jsou už uváděny - v době vydání knihy - novější informace týkající se šimpanzů blížících se k období pohlavní dospělosti. Většinu stran této kapitoly doktorka Goodall věnovala dospívajícím samečkům, jejich konfliktům, následným udobřením prostřednictvím blízkého fyzického kontaktu, a také konfliktům mezi dospívajícími samci a samci již dospělými. V některých případech to dospívající samci nepěkně odnesou: "Do Evereda se jednou pustil skutečně zuřivě Goliáš, a to jenom proto, že se mu připletl do silácké produkce. Ze srážky vyšel Evered zkrvavený a ztratil celé hrsti chlupů. Přesto když Goliáš odcházel, táhl se za ním, a když se mohutný samec posadil, Evered se k němu opatrně plížil. Měl z Goliáše strach, řval na celé kolo a stále se otáčel, připraven utéci. Ale touha po uklidňujícím dotyku v něm převládla, takže se nakonec dostal docela blízko a mohl se k němu obrátit zadkem." Později se v knize dočtete, odkud natáčení zadku jednoho šimpanze ke druhému vyšlo - není to tak, že by si ukazovali pozadí asi tak, jako si lidé ukazují prostředníček, ale souvisí to s nabízením fyzického kontaktu a vískání srsti třeba při usmíření po konfliktu.

Necelých pět stran kapitoly Dospívající mládě je pak věnováno dospívání samic, a týká se zvětšování růžových zduřenin šimpanzic a jejich vybízení samců k páření. Zde mě zarazila tato slova: "Fifin sexuální vývoj byl úplně jiný než u Púč a lišil se také od vývoje všech ostatních šimpanzic, které jsme až dosud sledovali. Byla to vlastně jakási šimpanzní nymfomanka. Už asi půl roku předtím, než se u ní objevila první skutečně dospělá zduřenina, dávala Fifi najevo téměř fanatický zájem o sexuální chování starších samic." Tady mě doktorka Goodall rozzlobila. Termín "nymfomanka" je sexistický, původně byl užíván v lékařském prostředí a v kulturním kontextu přispívá k vnímání ženské (nebo samičí, u jiných druhů) sexuální touhy jako jakési deviance, jako čehosi nepřirozeného a dokonce nutného léčit. Dnes je termín "nymfomanka" nahrazován slovem "hypersexuál", ale i ten je velmi problematický. Maskulinní medicína, zapuštěná v cisheteropatriarchátu a cisheteropatriarchální ideologii, se po desetiletí a staletí snažila kontrolovat a ovládat lidskou sexualitu, a diktovala, co je za hranicemi jejího vykonstruovaného "normálu" sexuálního chování, atrakce a touhy. Problém s populárně naučnou literaturou o přírodě bývá ten, že někteří autoři minimálně v minulosti používali termíny nepřesné nebo až hrubě urážlivé, když nějaké zvířecí chování popisovali nevědeckým jazykem nebo ho přirovnávali k chování lidskému s notnou dávkou moralizace. Podobnou chybu činí doktorka Goodall v následující kapitole, Vztahy mezi dospělými. Když píše o tom, že šimpanzí samci se o mláďata vůbec nestarají - vlastně v důsledku toho, že se samice páří s mnoha samci během estru, možná ani ona sama netuší, kdo je otcem potomka - nevyhýbá se porovnání s buržoazní nukleární rodinou: "V tom, že je otec vyňat z rodinné odpovědnosti, projevuje se veliký rozdíl mezi lidskou a šimpanzí společností. Vždyť většina lidských rodinných seskupení pohlíží na otce nejen jako na zploditele dětí, ale i jako na ochránce a obyčejně rovněž jako na živitele, který rodině obstarává potravu nebo půdu nebo peníze." A pak píše: "Lidské rodiny jsou ovšem co do struktury velmi rozdílné. Nejmenší jednotka, skládající se z muže, ženy a dětí, se může rozrůst v celky s dvěma až dvěma sty manželkami a celým zástupem pokrevných i přiženěných nebo přivdaných příbuzných." Možná by bylo vhodné uvést na rovinu, že ona nejmenší popisovaná jednotka může mít přece jen jiné podoby - dvě matky a děti, dva otce a děti. Pokud argumentujete, že kniha byla napsána v jiné době, potvrdťe mi, že přece jen neexistovaly queer rodiny. V nějakých podobách existovaly vždy.

15. kapitola Ve stínu člověka však proslula ještě jednou záležitostí, která je z dnešního pohledu nesmírně zastaralá. Na straně 177 v české edici doktorka Goodall uvádí: "Nikdy jsme však nepozorovali mezi samci nic, co by se mohlo považovat za homosexualitu. Stává se, že v okamžicích úzkosti nebo rozčilení samec někdy zdánlivě nakryje druhého, uchopí ho přitom kolem pasu a někdy dělá dokonce typické rytmické pohyby páření, ale k vniknutí nedojde. Je rovněž běžné, že samec někdy uklidňuje sebe nebo jiného samce tím, že se dotýká jeho pohlavního orgánu nebo ho po něm poklepá. Zatím sice dosud dost dobře nechápeme význam takového chování, ale rozhodně nepředstavuje homosexualitu." No, ukázalo se, že to naopak rozhodně homosexualita je, a tato pasáž proslula jako ono slavné a dnes nápadně bojácné "vzdálení se" doktorky Goodall od šimpanzího stejnopohlavního sexuálního chování. Je třeba si uvědomit, že v době napsání této knihy byla sexuální diverzita napříč přírodním světem tabu. I Zdeněk Veselovský ve své knize Vždyť jsou to jen zvířata (1974), na kterou mimochodem v dodatku Jan Kamarýt odkazuje, považoval třeba páření samce paviána s jiným samcem za výraz dominance a nikoliv za sexuální chování; jak jsem v psal v recenzi oné knihy, takové vysvětlení - učiněné v čistě heteronormativním rámci diktujícím, co je "správný sex" a co nikoliv - nedává vlastně vůbec smysl, když se ti dva samci opravdu páří. Doba, kultura a věda se za posledních více než 50 let změnily, a dnes spolehlivě víme, že jak šimpanzi, tak paviáni a přes 1500 dalších druhů živočichů skutečně vykazuje stejnopohlavní sexuální chování, a že nahlížet na svět přírody skrze heteronormativní rámec je zkrátka nevědecké a šarlatánské. Pokud vás dnes již dobře prostudovaný stejnopohlavní sex šimpanzů zajímá více, přečtěte si letošní článek Same-Sex Sexual Behavior in Chimpanzees Challenge Our Gendered Biases About Evolution od Michelle Rodrigues na webu Pro.Social (doporučuji, je v něm citována i Ambika Kamath, spoluautorka letos vydané knihy Feminism in the Wild). 

Dále musím napadnout hned další odstavec v kapitole Vztahy mezi dospělými: "A jak je to s normálními heterosexuálními vztahy, jaké se mohou vyvinout mezi lidmi, a těmi, jaké můžeme pozorovat mezi šimpanzi? Jestliže muži a ženy jsou schopni navázat a na dlouhou dobu udržet monogamní vztahy fyzické i psychické, šimpanzi takové pouto neznají. Mezi šimpanzi je běžná promiskuita." Jen v těchto větách je tolik heterormativních předsudků, že bych na ně mohl reagovat celým dlouhým článkem. Zaprvé, "normální heterosexuální vztahy"? Jistě, už jsem uváděl, že doktorka Goodall se později ukázala být podporovatelkou LGBTQ+ lidí, ale to normalizování heterosexuality aneb prozrazování, jak moc smýšlí heteronormativně, si mohla nechat. O to horší je, že ve stejné větě hovoří o lidských vztazích. Ve stínu člověka je produktem své doby, jistě, ale stačilo odmazat jedno slovíčko, a ten odstavec by nepůsobil tolik ideologicky. Stejně tak je produktem doby a její kultury autorčino vnímání lidské monogamie jako jakéhosi vztahového standardu. Dnes se tomu spíše smějeme, polyamorní vztahy jsou viditelnější, než v posledních desítkách let - ale opět, stejně jako queer rodiny, vždy existovaly, a nikoli jen v malých počtech - a že by někdo vyzýval výběr odlišných osob coby partnerů, zde označovaných za "promiskuitu" (což je opět urážlivý termín vycházející z cisheteropatriarchální ideologie), to se snad už ani nestává. Lidští muži a lidské ženy v monogamních vztazích často přetrvávali nebo i přetrvávají vlivem kulturních, ekonomických i jiných vlivů; rozhodně není přirozeností člověka existovat v dlouhodobém monogamním vztahu, natožpak ještě s psychickým poutem (míra rozvodů dokazuje naprostý opak; lidé nejsou stavěni pro takový typ vztahů, který vychází ze snahy rozmnožovat pracující v kapitalismu). Používat termín "promiskuita" u lidí je urážlivé, a užívat ho u zástupců jiných druhů, jako jsou šimpanzi, je neméně problematické. Samozřejmě si autorky velice vážím, jen si myslím, že některá svá slova mohla při psaní této knihy lépe vážit. Vězte, že kdyby si ji samozřejmě na základě nich chtěli ukrást nenávistní bigoti a heteropatriarchální šarlatáni, daleko nepochodí, neboť její politické názory byly jinak racionální, progresivní. Toto je spíš ukázka kulturních, sociálních a dalších vlivů na vědu a na její popularizaci.

Šestnáctá kapitola, Lovy na paviány, je mnohem podrobnějším výčtem informací o pozorování interakcí mezi gombskými šimpanzy a paviány, než 3. kapitola My Friends, the Wild Chimpanzees. Doktorka Goodall se v ní nejprve obecně věnuje šimpanzímu lovu jiných primátů: "Za těch deset let, co pracuji se šimpanzi, jsme zjistili, že šimpanzi požírají mláďata lesoňů pestrých, štětkounů afrických a paviánů, a rovněž mladé i malé dospělé guerézy červené, kočkodany bělonosé a kočkodany diadémové. A byly zaznamenány také dva autentické případy, že šimpanzi v té oblasti skutečně odnesli dvě domorodé děti, pravděpodobně jako kořist, poněvadž jedno dítě, které lidé vyrvali dospělému šimpanzímu samci, mělo částečně ohryzané končetiny. K těmto nehodlám došlo naštěstí dřív, než jsem do gombské oblasti vkročila, jinými slovy - než jsem si šimpanze 'ochočila'." Čtenář se při čtení této kapitoly dozví, z jakého důvodu zřejmě šimpanzi tolik nebojují o maso ulovené opice ("Na podporu této teorie bych ráda zdůraznila, že v prvních dobách, kdy jsme s krmením teprve začínali a i banány byly zatím vzácné, se šimpové i o toto ovoce rvali velmi zřídka."), jak je tomu se sníženou agresivitou podřadných jedinců v tlupě (podřadných v šimpanzí hierarchii; ne, aby tam někdo hned hledal ospravedlnění pro třídní, genderové a jiné nerovnosti v institucionálně hierarchizované lidské společnosti) či jak se to vlastně má s periodicitou šimpanzích lovů. K tomu autorka uvádí následující: "Obrázek, který se nám rýsuje po letech shromažďování informací na Gombe, naznačuje, že intenzívnější požírání masa se u šimpanzů objevuje cyklicky. Je možné, že náhodný úlovek, když třeba šimpanz narazí v podrostu na mládě štětkouna, rozpoutá v celé skupině touhu po mase. Tato chuť trvá tak měsíc dva a dospělí i mladí samci mohou v tu dobu záměrně lovit." Vskutku hrozivý je závěr této kapitoly - paviánní samice Goblina přišla o své mládě právě kvůli šimpanzům, které doktorka Goodall pozorovala (dva jí ho zabili). 

Taté 17. kapitola, Smrt, je srdcervoucí. Když v závěru 6. kapitoly, Šimpanzi přicházejí do tábora, popisovala autorka onemocnění samce Viléma, který ke sklonku života neustále kašlal, a jeho zmizení ("David přihlížel a potom poklepal Viléma po ruce. Za chvíli se oba odšourali do lesa a mně zůstala jenom ozvěna suchého, drásavého kašle a deka na zemi. Viléma jsem už nikdy nespatřila."), objevily se mi slzy na krajíčku. Kapitola Smrt popisuje úmrtí několika dalších šimpanzích jedinců, k nimiž si čtenář této knihy zajisté vybuduje sympatie. Gombskou tlupu totiž zasáhla obrna, o které se autorka dozvěděla poté, co pozorovala samici Olly (a její dceru Gilku) s jejím mrtvým synáčkem, jehož tělíčko pak opustily někde v džungli: "Druhý den odpoledne přišly Olly s Gilkou do tábora bez mrtvolky. Olly ji konečně musela někde v údolí opustit. Kdybychom byli tehdy věděli, že její mládě je bezpochyby první obětí strašlivé nemoci, která postihla naše šimpanze - nikdy bych nebyla rodinku sledovala - protože v tu dobu už bylo na cestě i moje dítě." Přes doktora Leakeyho se naštěstí Jane a Hugovi podařilo získat vakcíny proti dětské obrně od Pfizerových laboratoří v Nairobi, do propuknutí epidemie v oblasti totiž nebyli plně očkováni. Velká část této kapitoly je věnována utrpení starého McGregora, který kvůli obrně ani nemohl chodit. Také samci Pepe a Faben byli obrnou nakaženi, a jednu paži měli bezvládnou. Člověk si ani nedokáže představit, jaké to muselo být, sledovat nakažení jednoho šimpanze za druhým - zvířat, které autorka tak dobře a tak dlouho znala. Zvláště sledovat McGregorovo pomalé umírání pro ni bylo velmi obtížné: "Těch následujících deset dnů mi připadalo jako deset let. Byly jako zlý sen." McGregor krátce před svou smrtí trávil hodně času s Humphreym, o kterém se Jane a Hugo domnívali, že byl jeho bratrem. Rozhodli se McGregora vysvobodit z utrpení tím, že ho zastřelili, a pak odnesli jeho tělo; Humphrey pak na místo, kde byl McGregor viděn naposledy, ještě půl roku chodil a čekal tam na svého druha.

Jane Goodall víská prvního šimpanze, který jí dovolil přiblížit se k němu, slavného Davida Greybearda (neboli Davida Šedovouse), s nímž se bohužel musela nadobro rozloučit před dopsáním knihy Ve stínu člověka. Zdroj: Sierra Club

Kapitola Ve stínu člověka, která je 19. kapitolou této knihy, se zabývá důležitostí studia šimpanzího chování v ohledu na pochopení lidského chování. Jak uvádí hned na jejím začátku: "Mozek současného šimpanze se ani vlastně příliš neliší od mozku, který před milióny let určoval chování prvního opočlověka." Nejprve píše o tom, jak někteří živočichové, včetně druhu galapážské "pěnkavy" Camarhynchus pallidus, používají nástroje, které si však neupravují, kdežto gombští šimpanzi si upravují stébla trávy tak, aby na ně mohli chytit termity. Poukazuje na limity šimpanzí výroby nástrojů ("Dosud ještě žádný šimpanz nepoužil nástroj k zhotovení jiného nástroje.") a píše o podobnosti některého šimpanzího sociálního chování tomu lidskému (zvláště o fyzických dotecích a usmívání se: "Když mají někteří lidé trému při oficiálním pohovoru, usmívají se skoro všemu, co se jim řekne. A to právě je ten druh úsměvu, který má pravděpodobně mnoho společného se šklebem pokorného nebo vyděšeného šimpanze."). Poněkud předsudečné mi přijde, co Jane Goodall píše na straně 227 v českém vydání o rozdílech v morálním chování a altruismu u lidí a šimpanzů: "Lidé jsou totiž schopni jednat z pohnutek čistě nesobeckých. Dovedeme cítit upřímnou lítost k někomu druhému a snažíme se mu pomoci v nesnázích, ulevit mu a poskytnout mu útěchu. Je velmi nepravděpodobné, že by i šimpanz jednal z podobných pohnutek." A co když je šimpanz schopen tak čistého altruismu, jako člověk? V žádném případě nepochybuji o tom, že lidé jsou schopni jednat z pohnutek čistě nesobeckých - vždyť si to neseme mj. i z naší evoluční historie, pro-sociálnost máme takříkajíc v krvi. Ale proč by šimpanzi nemohli být čistě altruističtí? Nechci si hrát na někoho, kdo jim rozumí, vždyť doktorka Goodall jim věnovala tolik let - a po napsání této knihy ještě řadu desetiletí. Ale nemůžu se zbavit pocitu, že vnímá člověka jako "něco víc" po morální stránce. Může to souviset s autorčinou vírou v křesťanského boha a kulturou lidské výjimečnosti a antropocentrismem s ní spojenými? Takové narativy jsou dle mého podezřelé. Jinak je brilantní číst o šimpanzích gestech. Autorka také zmiňuje výzkum Allena a Beatrice Gardnerových, kteří učili šimpanzí samičku Washoe posunkové řeči pro osoby bez sluchových schopností. Je velice zajímavé, že samička občas učinila chyby podobné těm, jaké dělají děti, když zamění podobné předměty: "Je to totiž právě takový typ chyby, jaké se snadno dopustí malé dítě, když třeba místo bačkora řekne bota, místo houska rohlík, ale bačkoru by nikdy nenazvalo rohlíkem." Velice se mi líbí, že doktorka Goodall vyzývá představu některých lidí, "že v celé živočišné říši je člověk jediný tvor, který si uvědomuje sám sebe." Právě pokusy se zrcadlem před samičkou Washoe onehdy tyto představy zabily, a dnes už víme, že existují i ryby, které mají uvědomění sebe sama a rozpoznají se v zrcadle.

Předposlední kapitola, Nelidští lidé, začíná autorčiným popisem jednoho ze zlých snů, který se jí zdál - jak byly samice Flo a její syn Flint napadeni pytláky. Jane Goodall měla lidoopy, které studovala opravdu ráda, a tyto sny ji probouzely zalitou studeným potem. V této kapitole se věnuje ohrožení šimpanzů, ať už kvůli lovu, tak kvůli poptávce po šimpanzích mláďatech v tehdejších evropských a amerických laboratořích. Píše však také o tehdejších otřesných podmínkách, v nichž šimpanzi museli existovat v některých zoologických zahradách. Případ šimpanzí dvojice, kterou poznala v jedné zoo, rozbuší člověku srdce: "Byli ubytováni ve velmi malé kleci s vnitřním a vnějším oddělením, mzi nimiž byly ocelové dveře. To léto bylo strašné vedro. Zvířata byla venku, před zavřenými spojovacími dveřmi, ale ten prostor nestínila žádná plachta, a když bylo slunce nad hlavou, beton přímo pálil. Šimpové tam neměli ani větev, na které by mohli sedět..." Štěstí, že od té doby se snaha o zvířecí welfare zvýšila a že zoo dnes podléhají mnohem přísnějším opatřením v ohledu na péči o zvířata. Podmínky, v jakých bývali chováni laboratorní šimpanzi, autorka přímo označuje slovem "hnusné". Píše: "Máme někdy s Hugem pocit, že jediné, co by asi mohlo vést ke zlepšení podmínek laboratorních šimpanzů, by bylo vzít jejich chovatele na Gombe a ukázat jim tam naše šimpanze." Dnes je v USA zneužívání šimpanzů v invazivním biomedikálním výzkumu zakázáno (konkrétně od roku 2015). Poslední kapitola, Rodinné dodatky, je velmi dojemná, a zvláště smutné je autorčino rozloučení s Davidem Šedovousem, který podlehl epidemii chřipky. V posledním dodatku od Jana Karmarýta se čtenář dozví o významu etologie coby náhradě nedostatků "klasického darwinismu", o fyziologických procesech izolačního typu prováděných I. P. Pavlovem, o instinktivním chování, agonistickém chování, chování "vrozeném" a "naučeném", teorii antropogeneze, a k vývoji člověka uvádí v marxistickém duchu: "To, co vytváří člověka jako tvora odlišného od zvířat, není jedinci 'vrozeno', ale je původně mimo něj ve společenských vztazích a produktech, hodnotách, ve společenském bytí a vědomí. Ty si musí každá nová generace, jedinec a osobnost při svém začleňování do konkrétní historické společnosti přisvojit. ... Podle společenských potřeb a podle individuálních schopností se v rámci těchto procesů začleňují jedinci a sociální skupiny do praktických společenských činností, takže i 'sama věda o člověku je produktem praktické seberealizace člověka'." Tato pasáž se mi opravdu líbí.

Ve stínu člověka je brilantní kniha, o které bych toho mohl napsat ještě mnoho. Mohl bych zde napsat o autorčině popisování prvních dobrodružství jejího syna Gruba (nebo Huga juniora) v Gombe, jak se mu líbilo u jezera Tanganika a jak ho museli jeho rodiče před lidoopy zavírat do klece. Mohl bych zde více rozebrat násilné bitky šimpanzů, mezi samci i mezi samicemi, kterým též věnuje v této knize nejednu stranu. Ve stínu člověka je bohatá, k zamyšlení nutící kniha, a kde již byla po pěti desetiletích překonána, tam je hodnotná pro svou čtivost a informace o stavu poznatků v době vydání. Je to jedno z nejvýznamnějších knižních děl Jane Goodall, které bych zařadil mezi základní přírodovědnou literaturu. Určitě vám ji doporučuji k přečtení.