Noví Lovci kryptidů: Vítejte v sídle Owenových (2/3)

Noví Lovci kryptidů, kráčející ve stopách tajemně zmizelého týmu proslulých dobrodruhů a akčních hrdinů vedených Jackem Owenem, se na výpravě za Sandwalkery ve Svobodné Palestině spřátelili s Terrencem Zenderem z Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu, jakož i s doktorem Gerrym Stingem, který svou kariéru začal výzkumem kostarických kočko-pso-opičáků, ze stejné organizace. Následující měsíc vyšel Wren Riveře a Winnu Wilkinsonovi první odborný článek - přestože jsou stále středoškoláky a nikoliv odborníky s vysokoškolskými tituly - v prestižním časopise Scientific Reports. Jednalo se o popis medvědí lišky, se kterou měla dvojice tu čest v chilské Atacamě v květnu 2055. Na oslavu tohoto úspěchu se Wren, Winn, Keira a Armando sešli v nóbl restauraci v Creek City s Terrencem, který pak skupině nabídl, že by se s ní mohl podívat do sídla Owenových v Kostarice. Jack Owen, Pauline Jetkins a jejich syn Dean se tam přestěhovali po hrůzných událostech podzimu 2020, kdy Lovci kryptidů byli zmanipulováni Deylinem Nietem k provádění těch nejhorších věcí. Protože se následovníci starého týmu již vloupali do londýnské základny Lovců kryptidů a přišli na to, že se v ní nachází bezpočet hladových Chupacaber, mohli by podle Terrence třeba najít nějaká vodítka k tajemnému zmizení Owenova týmu i v rodinném sídle Owenových. Mezitím agentka Marilla Kent-Lyons, dcera agentek, jež se starým týmem velmi blízce spolupracovaly, pokračuje v užívání svých marťanských spolupracovníků při brutálním vymazávání paměti lidí, kteří členy její tajemné organizace viděli při něčem, při čemž je vidět neměli. Nyní je zodpovědná za kompletní vymazání veškerých, i raných dětských vzpomínek muže bez domova, kterého její lidsko-marťanský tým odchytil v dubnu 2055 v městském parku v Creek City. A Theodora Callaghan ve stejnou dobu začíná masakrovat vybrané rodiny v Kostarice, k čemuž využívá kočko-pso-opičáky, které zde ovládá podobným způsobem, jako na Portoriku Chupacabry. Nechala povraždit rodinu Winbourneových, jejíž otec, Jeremy, byl finančním přispěvatelem Mezinárodní unii parapřírodovědného výzkumu. 

NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ

VÍTEJTE V SÍDLE OWENOVÝCH, ČÁST DRUHÁ:

V kostarickém městečku El Milloncito v distriktu Roxana, nedaleko karibského pobřeží této malé zelené středoamerické země, přistál vysokorychlostní letoun s logem Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu, tvořeným iniciálami IUPSR a kresbou hlavy konžského kryptida Kongamata, na svém levém boku. Uhnízdil se mezi dalšími vysokorychlostními letouny na malém letišti v severní části obce, kam bylo Terrenci Zenderovi z nedaleké věže dáno povolení k přistání. Jakmile z letounu vystoupil dvoumetrový svalouš a nasadil si na hlavu expediční klobouk, skupinka mladých dobrodruhů jej následovala, a každý z nich koukal kolem dokola s ústy otevřenými dokořán a vykulenýma očima. Měli pocit, že se právě ocitli v ráji.

Letiště se nacházelo uprostřed tropického lesa. Vůkol byla jen zeleň, kradmoucí se až k okraji plotu, jenž letiště ohraničoval, a tyčící se v některých případech i přes padesát metrů do výše. Kostarika byla jedním z posledních koutů světa, kde se k dřevinám přistupovalo s respektem, a tak i na takovém nechráněném území žily staleté stromy deroucí se k oblakům. Z každého z nich se ozývala kakofonie cvrlikání, melodického zpěvu i děsivého pískání všelijakého středoamerického ptactva. Občasně jej však přehlušovalo bzučení otravného hmyzu.

"Nemůžu tomu uvěřit," řekla Wren, "jsme v Kostarice! Vždycky jsem se hrozně chtěla podívat do Kostariky!"

"Země, kde se Lovci kryptidů zrodili," poznamenal Winn, "jsme na posvátné půdě. Jinak o Kostarice ani nemůžeme smýšlet."

"Já tu už jednou byl," usmál se Armando, "bylo mi tehdy osm. Rodiče mě vzali na dovolenou na karibské pobřeží Kostariky, což není moc daleko odsud. Odnesl jsem si odtamtud docela zajímavej zážitek. Zatímco jsme se koupali, šel jsem si odskočit do lesa na pobřeží, a vyjel tam po mě neotropický chřestýš. Crotalus durissus. Kdyby moje osmileté já nemělo reakce vytrénované pravidelnou hrou fotbalu, asi bych skončil uštknutý."

"Děsivé," řekla na to Keira, "měli bychom si dávat pozor, kam šlapeme. Určitě je tu spousta hadů."

"Na letišti možná ne," reagoval na její slova Terrence, "ale ve městečku se určitě vyhýbejte okrajům cest, naskládanému dříví, a nelezte nikam do vegetace. Kostarika je horkým místem křovinářů aksamitových, neotropických chřestýšů i středoamerických korálovců. V některých zemích Střední Ameriky je dnes jedovatých hadů po málu, ostatně asi víte, že v první polovině 40. let umírali hadi v Guatemale a Salvadoru ve velkém kvůli tomu, že žrali myši a krysy nakažené laboratorně připravenými a uniklými streptoviry. Tato země má ale pořád slušné hadí populace."

"Neztrácejme tu čas," řekla Wren, "pojďme rovnou do sídla Owenových. Nemůžu se dočkat, až se tam ocitnu."

El Milloncito působilo velice přátelsky. Na náměstíčku se nacházely trhy s tropickým ovocem, kabelkami a voňavkami, mezi stánky pobíhaly slepice a zobaly odhozené zbytky jídla, skoro každý měl v rukou tortillu nebo zmrzlinu, a několik lidí se shromáždilo kolem technologicky vyspělé studny, která razila na povrch křišťálově čistou, byť velice studenou vodu z podzemí. Všichni se veselili, smáli, přiťukávali si sklenicemi s alkoholem, kolem malé mešity se vzájemně naháněly děti při hře na babu. Byl nádherný den, slunce prosvítalo hustě olistěnými větvemi všudypřítomných stromů lemujícími okraje silnic a chodníků, a vzduchem se táhla vůně skořice. 

"Páni. Vážně se nedivím tomu, že se sem Jack Owen a Pauline Jetkins se svým synem odstěhovali," poznamenala Keira. 

"Gerry, doktor Sting, v tomto prostředí vyrůstal," řekl Terrence, "je škoda, že se k nám nemohl přidat, momentálně se nachází ve washingtonských laboratořích a vyhodnocuje data z Palestiny. Kdyby tu byl, jistě by vám popídal mnohem víc, než co vám mohu popovídat já. Co vám ale mohu říci, a co je obecně známý fakt, je to, že El Milloncito se za poslední desítky let vůbec neproměnilo. Pomineme-li nové studny a další technické vymoženosti posledních roků, městečko zůstává v podstatě stejné, jako když se do něj ve 20. letech Owenovi nastěhovali."

Po několika minutách chůze se pětičlenná skupina ocitla v bloku tvořeném velkými vilami. Jedna se zdála nablýskanější, než druhá. Zarovnané, pečlivě sesečené trávníčky před každou z nich také prozrazovaly mnohé o jejích majitelích.

"Hmm, buržoazní," řekla Wren.

"I na mě jako na buržousta to tu působí trošku moc... nakvašeně," ozval se Winn.

"Většina z těch domů, na které pohlížíme, jsou letními sídly různých milionářů a miliardářů. Koukněte napravo. Ta modrá vila patří Elizabeth Bezant, která vlastní Sumatran. Létá sem každý rok na prosinec, kdy v Kostarice začíná období sucha, byť se samozřejmě kvůli změně klimatu jeho nástup s každým rokem zpožďuje."

"Přes Sumatran bych v životě nenakupovala," řekla Wren, "četla jsem kdysi, jak tam lidi mají minutu denně na to, aby si zašli na záchod. Jinak jsou nuceni pracovat jako otroci osm hodin bez přestávky."

"Že bychom jí ten dům zapálili? Na protest?" uchechtl se Winn.

"Konečně začínáš myslet i na nás z nižších tříd," řekla mu Wren, "jen do toho, Winne. Sežeň si molotova a hezky ho prohoď jejím oknem."

Po chvíli došla skupina k velkému domu, který oproti ostatním působil poněkud zchátrale. Nacházel se na kraji ulice, a byl obehnán divokou vegetací, jež už léta nebyla udržována. Stál před ním policista.

"Fuj, fízl," řekla Wren, jakmile ho uviděla.

"Prosím," reagoval na její slova Terrence, "toto je člověk, který má dohlédnout na to, že si z budovy neodneseme nic, co by znamenalo opravdovou majetkovou ztrátu pro rodinu Owenových, třebaže jsou její členové nezvěstní. Je to pan Samuel Montero, policista z roxanské jednotky."

"Neříkal jste, že nás bude kontrolovat fízl," řekla Wren, "připadám si trošku zrazená. To se mi bude koukat přes rameno, kamkoliv vkročím?"

"Nikoliv," odpověděl Terrence, "zůstane venku, před vchodem. Až ale budeme vycházet ven, zkontroluje naše tašky, batohy, kapsy... a případné vzorky, které si z budovy odnesete. A vyhodnotí, zda si je můžete nechat."

"Super," řekla cynicky Wren, "nedovolí nám odnést vůbec nic. S těmahle lidma jsou vždycky problémy."

Terrence se pozdravil se Samuelem Monterem, potřásl mu rukou, a představil mu své mladší společníky. Samuel, stosedmdesáticentimetrový postarší pán s hustým prošedlým knírem a orlím nosem, se na ně bezdušně usmál, a anglicky se svým silným španělským přízvukem jim vysvětlil, co v budově smějí a nesmějí provádět. Nastínil také pozadí původního průzkumu sídla Owenových, když od jeho posledního využití vlastníky uběhla příliš dlouhá doba.

"Jack Owen si sám naposledy zaletěl do El Milloncito na konci roku 2045. Bylo to v listopadu a prosinci, tedy přesně před deseti lety," vyprávěl, zatímco noví Lovci kryptidů, zvláště pak Wren, Winn a Keira, hltali každé jeho slovo, "od sousedů, rodiny Nortonových, též z Británie, víme, že tu byl údajně proto, aby si odpočinul. Nechtěl tu mít žádné další členy své rodiny, prostě sám žil v městečku dva měsíce. Pak zmizel, a nejspíše zmizeli i jeho kolegové, protože jak víte, po slavných Lovcích kryptidů se v poslední dekádě úplně slehla zem."

"Tohle doplňuje celý lore," zašeptala nadšeně Wren, "aspoň k jednomu je ten cajtík dobrej."

"Roxanská policie pronikla do budovy v roce 2050. Někdo v Británii nakrátko řešil, co se s Jackem Owenem stalo. Tuším, že to byl nějaký jeho vědecký spolupracovník, ale na jeho jméno si nemohu vzpomenout. Jeho strachování se o Jacka Owena se doneslo až k nám, a tak jsme pronikli dovnitř s tím, že jsme očekávali, že tu třeba najdeme mrtvolu toho známého přírodovědce. Ale nebylo to tak. Dům byl opuštěný, vypadalo to, jako by v něm pět let nikdo nevyluxoval, nepoklidil... ale žádné mrtvoly. Jestli Lovci kryptidů zemřeli, pak určitě jinde, než tady. No, Jack Owen určitě v době svého zmizení nepobýval tady," pokračoval Samuel.

"Ale tohle bylo jedno z posledních míst, kde byl Jack Owen viděný," řekla Wren.

"Ano, ano. Přesně tak," odpověděl Samuel, "možná dokonce to úplně poslední místo. Pak jako by se vypařil, a jeho kolegové také."

Samuel přistoupil ke dveřím, a speciálním klíčem je odemkl. "Pánové Terrence Zender a Gerry Sting přesvědčili mého vedoucího, aby vám dal možnost budovu prozkoumat. Máte na to celý dnešní den." Otevřel dveře, a na nové Lovce kryptidů se usmál. "Vítejte v sídle Owenových."

Wren si sedla na podlahu v přízemní chodbě, a zadívala se na dřevěné parkety. Něco jí na nich nesdělo. Nesly staré, ale výrazné stopy po tažení tenkých, ostrých předmětů. Zatímco Winn, Keira, Armando a Terrence postupovali vpřed, Wren dumala nad tím, co tyto stopy mohlo vytvořit. Když už byli její kolegové z dohledu, a zmizeli v jedné z místností, do nichž byly otevřeny dveře, stopy si vyfotografovala na mobil, a šla za nimi.

"Tohle je studovna!" vyhrkl Winn. "Sem se musel Jack Owen odebírat, když chtěl dělat rešerši."

"Mohli bychom ji trochu probrat," navrhla Keira. Přistoupila k velikému dřevěnému stolu u okna, a strhla z něj první zaprášený papír, který jí padl do oka.

Jednalo se o výpis plateb za elektřinu a vodu v listopadu a prosinci 2045. Keira se pousmála, odložila papír stranou, a pak zašustila několika dalšími papíry. Winn a Armando k ní přikráčeli, a také se pustili do prozkoumání obsahu všelijakých listin.

Terrence prohlížel knihovničku před zdí napravo od okna. Nacházelo se v ní velké množství bichlí vydaných v období před zhruba patnácti až deseti lety. Byla to svého času jistě moderní akademická literatura, kterou Jack Owen kupoval, aby byl pro své výzkumy v neustálém obraze, co se dělo a k čemu jeho kolegové došli.

Jednu knihu Terrence se zájmem vytáhl. Jednalo se o pětisestránkovou publikaci s názvem The Endangered Cryptids of Central America: How the Lowering Population of Dog-Cat-Monkeys Signifies the Sixth Mass Extinction. Pousmál se, když uviděl na divoce působící, pestrobarevné obálce s poněkud rozmazanou noční fotografií kočko-pso-opičáka jméno jejího autora. Knihu napsal jistý Eldred Canady. Terrence zalistoval několika prvními stranami, pohlížeje na ně, jako by je velmi dobře znal, a náhle z nich vypadl malý lísteček. Spadl na dřevěnou podlahu.

Terrence pohlédl na své mladé přátele, k nimž se už přidala Wren a také začala studovat obsah zaprášených papírů na stole. Chvíli na ně hleděl, pak se pro lísteček sehnul, zase se zvedl, a zahleděl se na něj. Opět pohlédl na Wren, Winna, Keiru a Armanda, a lísteček mlčky skryl v kapse svých kalhot.

"Hele, tohle konečně působí zajímavě," řekl Armando, a ukázal svým kolegům papír s jakousi tabulkou, "jsou to časy dovozů nějakých biologických vzorků. Autem je měli Jacku Owenovi přepravit až sem, před tenhle dům."

"27. listopad, 1. prosinec, 4. prosinec a 12. prosinec," přečetla data z tabulky Wren, "ve čtyři dny během svého posledního pobytu v Kostarice na konci roku 2045 si nechal poslat kanistry s biologickým materiálem od... co je to za jméno..."

"Od Eldreda Canadyho," přečetl jméno Armando, "to byl docela dost významný zoolog, kterého zajímali kryptidi. Zabýval se hlavně středoamerickými kryptidy."

"Můj přítel tu od něj měl i jeho knihu z roku 2043," ozval se Terrence, a pozvedl otevřenou publikaci, kterou stále držel v rukou, "profesora Canadyho jsem dobře znal. A velice dobře ho znal také Gerry, ten pod ním dokonce napsal svou dizertační práci o kočko-pso-opičácích."

"Wow," reagovala Wren.

"Víte, co tohle znamená? Že Jack Owen tu nebyl jen proto, že si chtěl odpočinout od své rodiny nebo od Lovců kryptidů," pronesla Keira, "pracoval tu. Pracoval na něčem."

"Musel tu někde mít laboratoř," vyhrkla Wren, a vystřelila ven ze studovny. Ostatní ji následovali, až na Terrence, který zůstal zahleděn do knihovny. Snad doufal, že když v jedné knize nalezl zajímavý lístek, jehož obsah zatím nechtěl novým Lovcům kryptidů vyložit, nalezne i další.

Čtveřice mladých průzkumníků prošla ložnicí. Deset let neustlané peřiny byly pokryty vrstvou prachu. Keira kýchla. Zvláště v této místnosti bylo prachu přespříliš. Za ložnicí se nacházela malá laboratoř s mikroskopem na stole. Wren zpod stolu vytáhla kufřík, a horlivě jej otevřela.

"Proboha," řekl Winn, když spatřil jeho obsah, "co to sakra je?"

Wren z kufříku vytáhla bílou, dokonale vyletěnou lebku jakéhosi prazvláštního zvířete. Byla to kulatá lebka, nápadně podobná lebce opice, ale s nezvykle velikými očnicemi. Lehce zahnuté zuby v čelistech všem přítomným cosi připomněly.

"Co to sakra je?!" zařval Winn.

"Klid, Winne," zašeptala Keira, "je to nejspíš to, co si všichni myslíme... ale je to jenom lebka."

Winn uslyšel smích. Ďábelský, zlověstný smích. Vycházel odevšad, odrážel se od zdí, a jeho echo bilo mladíka do uší. Velké očnice v lebce se vyplňovaly svítivými rudými zraky, a zpoza ostrých zubů vycházel ven dlouhatánský jazyk, pohybující sebou na všechny strany. 

"Winne," uslyšel mladík strašný, chraptivý hlas prorostlý neskutečnou nenávistí a posměškem, "pamatuješ, jak jsme spolu spali? Líbal jsi mě v posteli... teď zase políbím já tebe."

Dlouhatánský jazyk se prudce přiblížil k Winnově obličeji. Mladík řval. "Chupacara! Chupacabra!!!"

"Uklidni se, prosím," hovořila k němu Keira, "je to lebka Chupacabry. No a co?"

Winn zatřepal hlavou, vložil si prsty do očí, zmáčkl je, a pak se otřepal celý, od hlavy k chodidlům. S výdechem pohlédl opět na lebku. Žádné rudé zraky ani jazyk už neviděl. Neslyšel ani Chupacabří smích, natožpak slova pronášená tím ohyzdným hlasem.

"Kámo, ty máš to PCSD nějak silný," řekl mu Armando, "nebyl tohle náhodou mikrospánek? Na chvíli jsi byl úplně mimo, a pak jsi začal řvát, jak kdyby ti někdo tahal kusy masa z břicha."

"Můj ty bože," zašeptal Winn, "pořád je slyším. Pořád mě pronásledují."

Wren se zblízka na lebku zadívala. "Je nějaká malá. Chupacabry jsou docela velcí humanoidi, velikostně srovnatelní s dospělým člověkem. Tohle muselo být mládě."

"Ten profesor Canady studoval Chupacabry?" zeptala se Keira.

"Od profesorky Pietri jsem slyšel, že ho zajímaly subfosilie Chupacaber," řekl Armando, "musíte si uvědomit, že deset let zpátky už Chupacabry byly považovány za pravděpodobně vyhynulé. Canady určitě neztrácel čas tím, že by se je pokoušel hledat živé."

"Ale proč poslal jednu z těch subfosilních lebek Chupacabřího juvenila právě Jacku Owenovi?" zeptala se rétoricky Wren, a zamyslela se.

"Měli bychom otevřít ještě ty další kufříky pod stolem," řekla Keira.

V žádném z nich už ale nebylo nic tak zajímavého. Jakýsi starý roztok, v němž plavalo cosi, co se nápadně podobalo pecce z broskve, kus neidentifikovatelné zbělené tkáně ve sklenici s etanolem, těžko identifikovatelná vybělená kost asi dvaceticentimetrové délky a sada podivných černých objektů, jež působily jako něco mezi ztvrdlým zvířecím trusem a sovími peletami, tedy vývržky. U žádného z těchto objektů nebyl jediný lístek, který by popisoval, oč mělo jít.

Napravo od stolu s mikroskopem se nacházely dvě dveře. Armando nejprve přistoupil k těm nalevo, a zatáhl za kliku. Byly uzamčeny. Poté tedy přešel ke dveřím napravo, a otevřel je. Nahlédl dovnitř. Na stěně nahmatal zapínač světla. Příliš dlouho dovnitř nehleděl, pod slabounkým, blikajícím světlem se totiž ukázalo, že to byl jen sklad všelijakého použitého laboratorního náčiní. Na zemi se tu válel starý  rozbitý mikroskop a po zaprášených dřevěných lavicích byly rozmístěny použité pipety na roztok.

"Docela rád bych věděl, co je v té uzamčené místnosti," řekl Armando.

"Dovolte," ozval se zezadu Terrencův hlas, "můžu se pokusit je vyrazit."

"To je nám dovoleno? Nevtrhne sem hned ten cajtík, a...?" zeptala se Wren.

"Jistě," usmál se Terrence, "budu velmi opatrný. Pan Montero nic neuslyší."

Terrence se rozběhl, a narazil do dveří bokem. Odrazil se od nich, a trochu ztrapněně se zasmál. "Ještě jednou."

Napodruhé už byl úspěšný. Dveře sebou luply, a dokořán se otevřely. Terrence v temné místnosti okamžitě rozsvítil. V tváři měl stejný údiv, jako jeho mladší společníci, kteří zpoza jeho zad nahlíželi dovnitř.

"Sakra," řekla Wren, "tady se muselo dít něco hodně shady."

Uvnitř místnosti se nacházela válcovitá nádrž vyplněná vodou. Měla kolem metru a půl na výšku. V ní se nacházel chlupatý uhynulý tvor, do jehož těla mířily desítky kabelů. Byl to kočko-pso-opičák.

"Tohle nebylo jen sídlo Owenových," řekla Keira, "byla to taky tajná laboratoř."

Armando přistoupil k nádrži a upřel zraky na zvíře uvnitř. "Proč se ještě nerozložil? Kdyby tu byl deset let, už dávno je rozložený!" vyhrkl. 

Keira zvedla ze stolku nacházejícím se těsně za dveřmi papír popsaný propiskou. "Lidi? Tohle byste si měli přečíst," pronesla se znepokojením v hlase.

Winn obešel Terrence, chvíli koukal na kočko-pso-opičáka v nádrži, a pak otevřel mrazák umístěný za nádrží. Opět začal řvát. Zevnitř na něj vykouklo to samé, co spolu s Keirou a Wren nalezl v mrazáku v londýnské základně Lovců kryptidů. Zmrzlá, useknutá lidská hlava.

Theodora Callaghan seděla ve venkovní kavárničce uprostřed rušného kostarického města. Delikátně popíjela kávu z nevelkého šálku, oči jí mířily dolů, a škodolibě se pro sebe usmívala. Blokovala okolní svět, nevěnovala pozornost jedinému slovu, které se k ní dostávalo ze všech světových stran. Nevěnovala pozornost ani číšnici, jež se vrátila k jejímu stolu. Jen jedním uchem zaslechla její dotaz, zatímco sama srkala kávu: "¿Qué puedo ofrecerle, señorita?"

Proč se mě znovu ptá, co si objednám, pouhé minuty poté, co mi donesla kávu, pomyslela si snad v tu chvíli doktorka Callaghan. Bez zájmu zvedla oči na číšnici, načež v mžiku zjistila, že číšnice nemluvila na ni. Hovořila k ženě, která si sedla ke stejnému stolku a ocitla se doktorce Callaghan tváří v tvář.

Theodora pozvedla obočí. "Co vy tady děláte?"

"Dejte mi chvíli, něco si vyberu," řekla číšnici agentka Marilla Kent-Lyons, a pak svými zraky probodla doktorku Callaghan.

"Šmírujete mě?" ptala se dále Theodora.

"Dalo by se to tak říct," odpověděla Marilla, "proč jste opustila Portoriko, doktorko?"

"Dejte mi pokoj," řekla s úsměškem Theodora, a opět usrkla z šálku kávy.

Marilla jí ukázala fotografii zabitého chlapce. Byl na ní rozežraný na několik kusů. Zamračila se, a položila doktorce Callaghan další otázku: "O tomhle něco víte?"

"Čím jste se rozhodla mi to kazit hezké odpoledne? Nemůžu si vypít kávu v klidu? Pořád mě musíte pronásledovat?"

"Co o tom víte?!" zařvala Marilla.

Okolí ztichlo. Hrobové ticho obklopilo obě ženy, které na sebe hleděly, jako by jedna druhou chtěla zavraždit. Nedalo se určit, kdo z nich má v očích více zloby.

"Nevím o tom nic," usmála se doktorka Callaghan, "není to náhodou klasifikované? Vaše malá tajná organizace by neměla vysílat lidi, aby někde jen tak nahodile ukazovali fotografie zmasakrovaných obětí kdovíčeho. Je mi z toho zle."

"Ne," zhloubila svůj hlas Marilla, "zle vám z toho není. Protože jste to nechala provést vy. Nechala jste toho kluka a jeho rodiče chladnokrevně zavraždit svými biologickými zbraněmi. Chupacabry to tentokrát nebyly. Vzhledem k tržným ranám a hloubce stop po zubech jsme já a mí kolegové usoudili, že jste použila smečku kočko-pso-opičáků."

"Já?" vyhrkla Theodora, a zasmála se. "Kde bych já přišla k..."

Nato dostala ránu pěstí do obličeje. Agentka Kent-Lyons s ní nehodlala ztrácet čas. Doktorce Callagan vytryskl z nosu proud krve. 

"Vy podělaná...!" zařvala, a přes stůl skočila na Marillu.

Obě ženy se válely po zemi, tloukly se do hlav, tahaly si vlasy a vzájemně se dusily. Doktorka Callaghan si oběma nohama klekla agentce Kent-Lyons na břicho, a stiskla, co nejvíce jen mohla. Rukama jí přitom zasazovala surové rány do čela.

Marilla ji kopla mezi nohy, pak prudce zasunula prsty své pravé ruky do jejího krvácejícího nosu a trhla tak, že Theodoře popraskala kůže na nozdrách. Její obličej zavalila krev. Křičela, a Marille stiskla hrdlo. Zmáčkla až překvapivou silou.

Po chvíli se agentce Kent-Lyons podařilo dosáhnout plechovky pepřového spreje na svém opasku. V rychlosti ji zvedla na úroveň očí doktorky Callaghan, a užuž byla připravena nastříkat jí pepř do očí, když jí Theodora plechovku vytrhla, a sama jí oči a ústa doslova zavalila pepřem. 

Marilla se stočila na zemi, kašlala a slzela, a divoce kolem sebe máchala rukama. Doktorka Callaghan vstala ze země, a třikrát za sebou silou kopla Marillu do zad. "Tohle tě naučí, svině."

Obhlédla okolí. Lidé si jejich souboj nahrávali na mobilní telefony. Doktorka Callaghan se ušklíbla, a rozběhla se pryč ze scény. Ve chvíli, kdy dorazila k okraji zděšeného davu, ocitla se náhle na zemi. Její obličej spadl do čerstvého bláta. Nato cítila, že byla k Marille tažena za nohy. Agentka po ní musela hodit nějaké lano či co.

Marilla tahala za tenké, ale neobyčejně silné vlákno, obtočené kolem Theodořiných kotníků, přestože pořádně neviděla. Něco ji však navádělo - něco, díky čemu viděla dobře ve své hlavě. Jakmile se doktorka Callaghan otočila na Marillu, která ji sama silně kopla do hýždě, spatřila vedle ní tmavou figuru se svítivýma rudýma očima. Byl to Marťan.

"No jasně!" zakřičela doktorka. "Jasně, že tu nejste sama!"

Marťanský agent jí sáhl po krku, a surově ji zvedl ze země. Po chvilce se doktorce třepaly nohy několik centimetrů nad zemí. Přicházela o dech, a skuhravě kašlala.

"Mohu ji zabít, agentko Kent-Lyons? Myslím si, že by to v tuto chvíli bylo to nejlepší řešení," zaznělo z mimozemšťanových úst.

"Ne, agente Li'ere," oslovila ho Marilla, a s povzdechnutím si utřela oči, "potřebujeme ji živou. Pro výslech."

"To tak," uchechtla se Theodora. 

Náhle se ozvala rána, a agentka Kent-Lyons padla na zem. Agent Li'er si okamžitě všiml, že krvácela z pravého ramena. Otočil se ke zdroji střelby. Uvnitř davu se nacházel spolupracovník doktorky Callaghan, vyzbrojený revolverem. Pokusil se vystřelit ještě jednou, ale Li'er včas pronikl do jeho mysli.

To, co uviděl uvnitř, jej zděsilo. Viděl nepopsatelné utrpení, krev stříkající na všechny strany, vnitřnosti rozložené po zemi, a divoce žeroucí zvěř pochutnávající si na malém dítěti. Li'erovi se úspěšně podařilo v těchto krvavých vzpomínkách zakořenit muže samotného, tak, aby sám cítil, jaké to je být živá oběť, na které hodují hladová zvířata.

"Kapitáne... to, co jste se učil! Nenechte se!" zařvala Theodora.

Kapitán s křikem, stále pod Li'erovým telepatickým útokem, začal pálit na všechny strany kolem sebe. Zasáhl jednu starší Kostaričanku, jednoho chlapce, jednu teenagerku, do hlavy trefil holku předškolního věku a prostřelil obě nohy její plačící matce, pak jedna kulka prosvištěla těsně vedle Theodořiny hlavy, a pak ránu dostal sám Li'er, přímo do hrudníku. Všechno se to odehrálo tak rychle, že nikdo nebyl schopen reagovat. Dav zdivočel až poté, co střelba skončila.

Doktorka Callaghan byla volná. Dupla Li'erovi na hlavu, a znovu se ušklíbla. "Hnusnej Marťan," řekla mu, "všichni jste dávno měli pochcípat. Všichni z vás! Ani nevíš, jak mě těší vidět jednoho dalšího z vás v té vaší lepkavé zelené krvi."

Hned poté se vydala ke kapitánovi, a společně zmizeli neznámo kam. Agentka Kent-Lyons ležela na zemi, celá se otřásla, a tiskla Li'erovu ruku. 

"Příteli," řekla mu šeptem, "příteli, neboj se. Váš lid jednou uvidí světlo. Dodržím svůj slib."

"Já vím," odpověděl tiše Li'er, a naposledy vydechl.

Na místo přiběhly Marilliny posily. 

"Máme prozkoumat okolí?" zeptal se jeden z lidských agentů.

"Doktorka Callaghan jistě nemůže být daleko!" pronesl další.

"Ne," řekla rázně agentka, a postavila se, načež jí další agent začal ošetřovat prostřelené rameno, "nejdřív telepaticky zmanipulujte celý ten dav. Projděte mysl každého člověka v radiu půl kilometru, a vymažte mu paměť."

"Tak ale určitě narazíme na doktorku Callaghan," ozval se další marťanský agent.

"Nejdřív zpacifikujte ty přihlížející. To je priorita číslo jedna," řekla Marilla.

"Se vší upřímností, agentko... myslíte si, že byl dobrý nápad napadnout ji za bílého dne v těžce zalidněném místě?"

"Nepochybujte o mých rozkazech a rozhodnutích," pronesla opět velice rázně Marilla, "nikdo z vás! Víte, jaká je naše dohoda!"

Jakmile jí jeden z lidských agentů vyčistil oči od pepře, Marilla upřeně zahleděla před sebe. "Jen mi potvrdila, že za smrt rodiny Wilbourneových mohla ona. Udělala jsem tu teprve první krok. A byl úspěšný."

Pokračování příště...