pondělí 28. února 2022

Winterwatch 2022 - Britské volavky

Britské volavky. Chris Packham přijel do Wildfowl & Wetland Trust Reserve v bezprostředním okolí vesnice Welney v Norfolku, na krásné chráněné území zabírající území asi 1000 akrů (4 kilometrů čtverečních), jež je domovem všech tří druhů bílých volavek žijících na území Spojeného království a označovaných jako "egret". První je na jeho seznamu volavka rusohlavá (Bubulcus ibis), anglicky nazývaná "cattle egret" (dobytčí volavka). Toto obecné pojmenování si vysloužila z prostého důvodu; často se vyskytuje poblíž skotu a ovcí, a právě ve stádečku chundelatých oveček také jednu uvidíme. Jedné z nich si dokonce sedne na hlavu! Když Chris jako malý kluk začal pozorovat ptáky na začátku 70. let, neměl nejmenší šanci tohoto ptáka na území Británie zahlédnout, byť jde o druh s jinak kosmopolitním rozšířením. Ve Spojeném království však začal hnízdit až v roce 2008, a to konkrétně v Somersetu. Proč se však volavky rusohlavé rády zdržují poblíž velkých, domestikovaných savčích spásačů? Pasoucí se ovce neustále vyrušují hmyz, pohybující se v trávě, a tím jej pro ptáky činí lépe nalezitelným. Druhá z britských volavek je k nalezení spíše v mělkých mokřadních vodách, než na pastvinách. Je to volavka stříbřitá (Egretta garzetta), anglicky známá jako "little egret". Tato malá, elegantní volavka je hojně rozšířená zvláště v jižní Evropě, ale postupem času překonala Lamanšský průliv, dostala se do jižní Anglie, odtamtud pak do Walesu, a dnes už je možné se s ní setkat dokonce i ve Skotsku. Chris opět podotýká, že jako začátečník by před padesáti lety nedokázal uvěřit tomu, že volavka stříbřitá třeba jednou prolétne jeho zahradou - ovšem stalo se (v New Forest, kde bydlí). Poslední je na Chrisově seznamu největší britská volavka, volavka bílá (Ardea alba). Ze všech tří druhů dorazila tato specie do Británie nejpozději; zhruba v roce 2000 jich v celé zemi žilo jen průměrně 25, hnízdit však na jejím území začaly až v roce 2012. Proč se však příroda Spojeného království nyní může třemi druhy volavek chlubit? Proč z kontinentální Evropy začaly přilétat až v 90. letech? Podle Chrise za to může klimatická změna. Volavky rusohlavé by dříve v Británii přes zimu nevydržely, ale za současných teplých zim je v trávě aktivních pořád dost bezobratlých, které je uživí. Skvělé je, že se všechny tři druhy krásně intergrovaly do britské přírody, a nemají žádný negativní efekt na "původnější" vodní ptactvo, jako na volavky popelavé (Ardea cinerea) či na bukače velké (Botaurus stellaris).

Klip ze čtvrté epizody pořadu Winterwatch 2022 z dílny BBC Studios Natural History Unit, vysílaného v druhé polovině ledna na televizní stanici BBC Two. 

neděle 27. února 2022

Blogorgonopsidova filmová doporučení - Spider-Man: Bez domova

Konečně se vracím k sérii Blogorgonopsidova filmová doporučení se stručně řečeno nejlepším filmem roku 2021! Již dlouho jsem sliboval, že o něm napíši, ale byť jsem ho v kinech zhlédl ještě ve Vánočním duchu, nebyl na napsání o něm zkrátka čas. Nyní je tu ale příspěvek o všem, z čeho jsem koncem minulého roku zešílel, a to v tom nejlepším slova smyslu. Být fanouškem Marvelu i DC (vždy jsem byl fanouškem obou) je zvláště v současné době prostě skvělé. Tyto filmy se natáčejí pro nás - pro lidi, jako jsem já, kteří jsou nadšení z každé komiksové reference, z každého callbacku k nějakému starému, desítky let starému komiksovému příběhu, kteří milují easter eggy v těchto úžasných snímcích, a pro které je návrat starých a oblíbených filmových verzí některých z nejlepších postav v historii lidstva zkrátka splněný sen... Žijeme ve zlaté éře superhrdinského filmového žánru. Celý svět ho miluje, a jak tedy svým přátelům často říkám, celý svět patří lidem, jako jsme my. Je to nádhera. Teď se tedy vraťme k mistrovskému dílu, jemuž hodlám tento článek - výjimečně nevěnovaný světu přírody či prehistorie - věnovat...

Tobey Maguire, Tom Holland a Andrew Garfield jako Spider-Mani ve snímku Spider-Man: Bez domova

Není člověka, který by nemiloval Spider-Mana. Od roku 1962, kdy se poprvé objevil v Amazing Fantasy #15, v příběhu jednoduše nazvaném "Spider-Man!" od Stana Lee a Steva Ditka, má na světě obrovské množství následovníků. Každý z nás je Peter Parker. Každý z nás ví, jaké to je mít problémy ve škole, mít problémy s agresivními spolužáky, bojovat s placením renty, žít s pocitem viny, a pod maskou (nebo nejlépe bez ní) se zastávat druhých. Vsadím se, že i vy jste nebo jste byli někdy v životě Peter Parker. Nezáleží, jakého genderu jste či odkud pocházíte. Všichni rozumíme Peteru Parkerovi, všichni si přejeme mít tu velkou moc, se kterou bychom mohli proměnit svět, byť s ní přichází velká zodpovědnost. A ti, kteří nejsou velkými fanoušky amerických komiksů či animovaných seriálů, jistě alespoň v určitou část svého života žili některou filmovou verzí Spider-Mana. 20 let filmové franšízy, čtyři různé kino verze Spideyho, z nich tři hrané - každý z nás má alespoň jednu z nich rád. Krása Spider-Man: Bez domova je ta, že se tyto verze setkávají... A já se jen bojím, že v tomto příspěvku nenapíši vše, co bych napsat chtěl. Tento splněný sen, tento úžasný snímek, tento velkolepý zážitek by si zasloužil esej o pěti milionech slov. Vlastně by si ji zasloužil každý spider-manovský film... Now, allow me to bring out my inner fanboy!

V současné době je Spider-Man: Bez domova (Spider-Man: No Way Home) s 1 835 421 947 dolarů šestým nejvýdělečnějším filmovým snímkem v historii, bereme-li v potaz inflaci. Jde o nejvýdělečnější film roku 2021, jeden z nejlépe přijatých, nejvýdělečnější snímek od Sony Pictures a finančně největší filmový úspěch za covidové pandemie. Je to 27. film filmové série Marvel Cinematic Universe, jež začala v roce 2008 filmem Iron Man, třetí spider-manovský film režiséra Johna Wattse, a pokračování nejen předchozích MCU filmů Spider-Man: Homecoming a Spider-Man: Daleko od domova, ale i původní trilogie Sama Raimiho z let 2002 až 2007 a duologie The Amazing Spider-Man z let 2012 až 2014. Ke všemu jde o první hraný superhrdinský film zabývající se mnohovesmírem, což je koncept, který mám osobně velice rád, a který se v amerických superhrdinských komiksech objevuje už od počátku 60. let minulého století, byť s ním začaly DC Comics (většina lidí považuje za první multiverzní příběh The Flash #123 z roku 1961). Po ohromném úspěchu animovaného filmu Spider-Man: Paralelní světy (Spider-Man: Into the Spider-Verse), ke kterému mimochodem hudbu složil skladatel soundtracku Prehistorického parku Daniel Pemberton, není žádným překvapením, že se právě Spidey jako první ve filmech dočkal interakce s multiversem. Jak Oscarem oceněný Spider-Man: Paralelní světy, tak nyní Spider-Man: Bez domova byly inspirovány komiksovou příběhovou liní Spider-Verse, publikovanou Marvel Comics v letech 2014 a 2015.

Mnohovesmír nyní hraje ve filmech na motivy Marvel Comics i DC Comics velkou roli. DC své multiversum otevřel v rámci Arrowverse crossoveru Crisis on Infinite Earths na konci roku 2019, a ve filmech jej začne prozkoumávat nadcházejícím snímkem The Flash, který vyjde letos v listopadu; Marvel začal svůj mnohovesmír přinejmenším v rámci MCU prozkoumávat loňským brilantním seriálem Loki, který je podle mě asi nejlepším streamovacím seriálem posledních několika let (tady se raději zastavím, a dál Lokiho nebudu zmiňovat, jinak tento článek bude patřit jemu), a nato animovanou sérií What If...?. Spider-Man: Bez domova je prvním vyloženě filmovým krokem v MCU do hlubin nekonečných možností paralelních světů - naše cesta do jejich nejroztodivnějších zákoutí bude pokračovat filmem Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství (již nyní to vypadá, že se v něm dočkáme návratu Patricka Stewarta coby Profesora X z filmové série X-Men, jak napovídá nejnovější Super Bowl trailer). Ale vraťme se nyní k nejnovějšímu Spider-Manovi. Nejste-li velkými fanoušky Marvelu, pak snad alespoň oceníte mé vyložení kontextu, v němž je příběh tohoto mistrovského díla zasazen.

Spider-Man: Bez domova je šestým marvelovským filmem, ve kterém Petera Parkera/Spider-Mana hraje Tom Holland, který se v této roli poprvé představil ve filmu Captain America: Občanská válka (2016) od bratrů Russových. Zároveň je to čtvtý film, ve kterém Spideyho hraje Tobey Maguire, kterému patřila původní trilogie Sama Raimiho, a třetí snímek, v němž ho hraje Andrew Garfield z dvou filmů Marca Webba. Není pochyb, že Spider-Man: Bez domova patří hlavně Tomově Peterovi. Jak ostatně řekl Andrew v prvním společném rozhovoru, který všichni tři ohledně snímku poskytli v lednu tohoto roku, je tento film v podstatě originem Tomova Petera. Předchozí dva filmy Johna Wattse se podstatně lišily od Raimiho a Webbovy verze. Tomův Peter málokdy čelil stejným problémům, jako Tobey či Andrew (respektive jejich verze Petera). Každý z nich totiž v prvním installmentu své filmové série ztratil strýčka Bena - ten příběh všichni známe. Spider-Man z Marvel Cinematic Universe o něj zřejmě také přišel, ale nebyla tomu věnována příliš velká pozornost - srdce Tomova Petera přirostlo spíše k Tonymu Starkovi, a když se Iron Man v Avengers: Endgame hrdinsky obětoval, jeho odchod coby Peterova mentora našeho pavoučího hrdinu velmi zasáhl. Avšak až ve Spider-Man: Bez domova se Tomův Peter naučí, že velká moc vyžaduje zodpovědnost. With great power comes great responsibility. V této verzi mu tato slova nesděluje strýček Ben, ale teta May (Marisa Tomei) - a vrahem není "obyčejný" lump, ale Green Goblin z Raimiho trilogie Spider-Man, hraný opět mistrovsky Willemem Dafoem. Situace je trošičku komplikovanější...

Nemám pochyb, že jste na nejnovějším spíďovi byli, takže jeho příběh shrnu jen krátce. Poté, co v mezititulkové scéně Spider-Man: Daleko od domova (2019) Mysterio (hraný Jakem Gylenhaalem) odhalil celému světu, že Peter Parker je Spider-Man (začež měl jistou odpovědnost i J. Jonah Jameson, kterého opět ztvárňuje the one and only J. K. Simmons), všechno se zvrtlo. Někteří ho teď považují za Mysteriova vraha, ve škole si ho všichni fotí, jeho nejlepší kamarád Ned a přítelkyně Michelle Jones-Watson se kvůli tomu nedokáží dostat na vysokou... Peter tedy navštěvuje starého kolegu, Doctora Strange, a prosí ho, aby pomocí kouzla všechny o znalost Spider-Manovy identity připravil. Bohužel je jako každý teenager nerozhodný, takže kvůli němu Doctor Strange kouzlo rozhodí, a jak bych napsal v Lovcích kryptidů, "naruší se tkanina mnohovesmíru". Yeah, love the way I put it... Do vesmíru Marvel Cinematic Universe tak náhle pronikne každý z paralelních světů, kdo ví, že Peter Parker je Spider-Man. V Raimiho vesmíru se to Norman Osborn (Willem Dafoe) dozvěděl na docela nevydařené večeři v Den díkuvzdání, Otto Octavius (Alfred Molina) se to dozvěděl minuty před svou smrtí na řece Hudson, a Flint Marko (Thomas Haden Church) se dokonce Peteru Parkerovi omluvil za zabití strýčka Bena. Ve Webbově vesmíru se i Kurt Connors (Rhys Ifans) dozvěděl o Spider-Manově identitě, když chtěl z obyvatel New Yorku udělat ještěry, a Max Dillon (Jamie Foxx) slyšel Gwen Stacy volat Peterovo jméno sekundy předtím, než zahynul - tedy než si myslel, že zahyne. Pět superpadouchů z pěti filmů z Raimiho a Webbových vesmírů, k tomu ještě Eddie Brock (Tom Hardy) z filmové série Venom, a v neposlední řadě ještě další dva lidé, kteří moc dobře vědí, že Peter Parker je Spider-Man. Kdo? No přece oni samotní! 

Nikdo z nás nikdy nezapomene na ty doby, kdy Andrew Garfield neustále dokola opakoval, že ve Spider-Man: Bez domova není. A game of werewolf... and you are the werewolf, Andrew! Když se v polovině filmu konečně Andrew a Tobey objevili, návštěvníci kin po celém světě šíleli. Na YouTube je fanouškových reakcí z kin opravdu hodně... Možná, že když Andrew a Tobey navštívili v baseballových čapkách a rouškách kino (určitě jste o tom už četli, Andrew o tom poprvé mluvil někdy před měsícem), říkal si Tobey "They love me!" Jeho úsudek byl pak jistě správný. Já sám na Raimiho Spider-Manovi vyrůstal, byl jsem malý, když tyto filmy vycházely, a Spider-Man 2 byl první superhrdinský film, který jsem kdy v životě zhlédl (bylo mi tehdy šest). Vidět Tobeyho a Andrewa zpět v těchto rolích, jež z nich učinily hvězdy, bylo prostě nezapomenutelné... Z druhé poloviny Spider-Man: Bez domova je tak velké setkání tří bráchů. Ano, opravdu je to jakási bráchovská situace, když se nad tím zamyslíte. Tři do značné míry docela opuštění kluci, kteří mají velmi specifické problémy, se poprvé setkávají s někým, kdo jim rozumí - s jinými verzemi sebe samotného. Ten koncept, ta představa, ta realita... je tak nádherná. Z Tobeyho Petera, který byl nerdem na třetí, se stává moudrý mentor, z Andrewa, geeka na skateboardu, se stává prostřední brácha, a Tomův Peter konečně dospívá. A jsou u toho spolu! It's so beautiful, it makes me want to cry!

Tobeyho, Tomův a Andrewův Spider-Man (zleva doprava) na Soše Svobody

Andrew Garfield krásně řekl, že tento film má hloubku. A já bych argumentoval tím, že většina dobrých superhrdinských filmů - a že je těch dobrých opravdu hodně! - má hloubku. Ale tento snímek je čímsi speciální... Je to coming-of-age story, je to příběh o vzdání se všeho... Příběh o obrovské ztrátě. A kdyby Tobeyho Spidey a Andrewův Spidey nebyli po Tomově boku, možná by se Tomův Peter nevyvinul tím způsobem, jakým by se vyvinout měl. Možná, že by ho ovládl obrovský vztek, opravdu by Green Goblina zabil, a co pak? Ještě by ho v tom hněvu ovládl symbiont, kterého v mezititulkové scéně v MCU zanechává Eddie Brock? Tomova Spider-Mana v černém kostýmu se zřejmě ještě dočkáme, ale od toho teď pryč. Když celý film analyzujete, když se podíváte na to, o čem je, nedá se do něj nezamilovat. Tobey, Andrew, Willem, Alfred, Thomas, Rhys, Jamie i J. K. v něm mají obrovskou roli, ale jsou vlastně takovým bonusem. Tomův Spidey je totiž středem tohoto filmu. Je to jeho příběh, jeho proměna - a už nikdy, nikdy, nebude stejný, jakým býval v předchozích filmech. 

Pro fanoušky jako já bylo samozřejmě úžasné vidět všechny ty staré herce zpět ve svých rolích. Willemův Goblin už ani nepotřeboval masku, tak se jí celkem brzy ve filmu zbavil, a když na nás po zbytek filmu cenil zuby... Musím říct, že mě to jen utvrdilo v názoru, že Willem Dafoe je jedním z nejlepších herců současnosti. V podstatě celý film ukradl, veškerá naše pozornost byla právem směřována k němu. Alfred Molina je také jedním z nejlepších herců, o čemž mnohé přesvědčil jistě třeba snímkem Pick Up Your Ears s Garym Oldmanem z roku 2002, a jeho herecký výkon ve druhém Raimiho Spider-Manovi je zlatým hřebem jeho kariéry. Jamie Foxx je talent. Byl podle mě skvělý už v modré barvě v The Amazing Spider-Man 2, ale tentokrát nás oslnil ještě více. Thomas Haden Church a Rhys Ifans se nevrátili do svých rolí fyzicky - zopakovali si je jen hlasově, Sandman a Lizard jsou totiž v tomto filmu úplně počítačoví, a záběry na jejich "lidštější" formu ve třetím aktu jsou v podstatě archivní záběry ze Spider-Man 3 a The Amazing Spider-Man, jen s jinými speciálními efekty (v případě Sandmana) či z jiného úhlu (v případě Lizarda). Benedict Cumberbatch samozřejmě jako Doctor Strange také podle mě zaslouženě krade jistou porci filmu, a to ani nejsem Cumberbitch (pozor, tohle slovo jsem nevymyslel já, tak si říkají fangirls Benedicta Cumberbatche samy!). 

Velmi potěšujícím bylo cameo Charlieho Coxe coby Matta Murdocka/Daredevila ze stejnojmenného netflixovského seriálu. Schválně, jestli se mnou budete chtít v komentářích svést bitvu ohledně toho, kdo byl lepší Daredevil - Ben Affleck nebo Charlie Cox? I dare you! I dare you, as a fan of the early 2000s superhero movies! I dare you, you infidels! O tom, že se ve filmu objeví, jsem věděl už od podzimu 2020, kdy ostatně také internet zaplavily zprávy o tom, že se do svých rolí vrátí Tobey a Andrew - nic však nebylo stoprocentně potvrzeno až do chvíle, kdy Spider-Man: Bez domova opravdu vkročil do kin (ačkoliv ta neviditelná rána Lizardovi v jednom traileru už sama o sobě jaksi... řekněme, mluvila za vše, stejně jako "You're not Peter Parker"). O leaku fotek z natáčení radši ani mluvit nebudu, ale popravdě, do poslední chvíle jsem nevěřil, že ty fotky byly skutečné. 

Čemu jsem se musel při prvním sledování filmu zasmát, byly naše staré známé, oblíbené hlášky. Ve chvíli, kdy Willemův Norman opakuje hlášku "You know, I'm something of a scientist myself", věděl jsem, že tohle je kvalitní film. Opravdu, nedělám si legraci, ta slova jsou tak legendární, že je opakuji každý den, když se někdo chlubí, že o něčem hodně ví... The power of the memes in the palm of my hand... Oh, to mi něco připomíná! Ovšem nevtipnější byl Tobeyho "My back!" To bylo velice vtipné. A ještě krásnější je, že ta trošičku pohmožděná záda - došlo k tomu v roce 2004 - mu po strašně dlouhé době napravil Andrew. Mimochodem, ta scéna, kdy si všichni tři Peterové povídají na lešení, mluví o svých nepřátelích, Andrew přiznává, že by rád někdy bojoval s mimozemšťanem (je totiž jediný, komu se to ještě nepoštěstilo), a Tobey mu říká "You're amazing" (Amazing Spider-Man!), je to zkrátka super. A Tobeyho PTSD look ve chvíli, kdy podruhé v životě slyší Goblinova slova "Can the Spider-Man come out to play?" A scéna v laboratoři, kdy Tobeyho Peter vzpomíná na Harryho Osborna (hraného Jamesem Francem)... Nostalgie.

Ovšem nejnezapomenutelnější byla záchrana Michelle Jones-Watson, uskutečněná Andrewem. Byl to "callback" smrti Gwen Stacy (Emma Stone) v The Amazing Spider-Man 2... Velmi smutné. Andrew v několika rozhovorech mluvil o tom, jak tuto scénu se Zendayou zahráli. Zendayina MJ má díky němu větší štěstí, než Emmina Gwen. Je to tragické... Ovšem opět to dokazuje, že nebýt přítomnosti dalších dvou Peterů, Tomův Spidey by v tomto filmu ztatil mnohem víc, a zřejmě by skončil v mnohem horším stavu - ač si do značné míry, když se nad tím zamyslíte, tuhle hrůzu na sebe přitáhl sám (narušením Strangeova kouzla). 

Byť to s tímto obrázkem nesouvisí, až vás někdo bude otravovat, vzpomeňte si na Goblinova slova z tohoto filmu: "Gods don't have to choose. We take." And go after their aunt!

Ačkoliv bych mohl o Spider-Man: Bez domova psát donekonečna, ještě krátce zmíním nádherný soundtrack Michaela Giacchina (Doctor Strange, Dawn of the Planet of the Apes, The Batman), který s ním odvedl velmi dobrou práci. Je pravda, že music callbacků k předchozím spider-manovským filmům mohlo být ve snímku více (Electrovu znělku od Hanse Zimmera nemusel zredukovat na dvě vteřiny), ale vzhledem k tomu, jak je film napěchovaný, dá se to pochopit. 

A na závěr český dabing. Sice jsem byl na filmu pouze v angličtině, ale podařilo se mi od té doby zhlédnout znovu kousíčky filmu v češtině, a musím říct, že s českým dabingem byla opět odvedena parádní práce. Jan Maxián opět dabuje Tobeyho Spideyho, a Andrewova Petera dabuje Matouš Ruml, tak jako v jejich respektivních filmových sériích. Jen škoda, že Doctora Octopuse už nedabuje Jiří Prager, byť byl v dabingu tohoto filmu Zdeněk Maryška dobrý. Pragerův hlas mám ale s "českou dabingovou" verzí Octopuse zkrátka spojeného... Miroslav Etzler podal stále velmi dobrý výkon. Ovšem Dafoeův goblinovský hlas, to je ještě něco jiného... Dafoe je prostě génius. Jeho smích je opravdu nejlepší.

Jak se vám Spider-Man: Bez domova líbil? Užili jste si všechny ty reference, návrat starých postav a vše jiné? A těšíte se teď na Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství? Zažehněme debatu!

sobota 26. února 2022

The Cryptid Queen (2/10)

Obyvatelé planety Země si v posledních letech prošli řadou těžkostí. Jejich svět se pokusili ovládnout lidští megalomani, ohýbači reality z dalekých hlubin mnohovesmíru i druh mimozemšťanů, stavící se nad vše ostatní, při hledání nového domova připravený zotročit si každého, kdo se mu postaví do cesty. Poté, co byla stabilita světa narušena, ukázali se být největším problémem pověstní Lovci kryptidů, pak přišly útoky duchů, řádění amazonské ekoteroristky, pokus Čtyř hlav o rozvrácení ekosystémů, a trpění malé skupinky lidí, jisté rodiny, v nekonečnu realit. To nejhorší však možná ještě přijde. Aniž by to kterýkoliv pozemšťan tušil, na opačné straně vesmíru se objevil nový nepřítel. A zaútočil na ty nejmírumilovnější - na Shai'ri, kteří se od porážky na Zemi naučili ctít nesobeckost a rovnost, opustili staré tradice, a začali spolupracovat s jiným druhem, s Lio'elly z planety Om'lenaxu, aby přežili. Vypadalo to, že konečně po roce a půl cestování mrazivým kosmem najdou domov, jenže pak přišla ona. Královna. Brutální vražedkyně, doprovázená dvěma dvounohými bytostmi, které se jí velmi podobají. A Shai'ri, které se svou armádou monster zmasakrovala, rozhodně nebyli posledními terči jejího útoku. Pierre Leroy se od amerického agenta Arika Thomsona, dlouhodobě s Lovci kryptidů spolupracujícího, dozvěděl o vyvraždění jakési vesnice v brazilské Amazonii. Thomson mu poslal fotografie desítek znetvořených lidských mrtvol, a Pierre si začal uvědomovat, kdo by takový masakr mohl způsobit. Vzhledem k tomu, že má však dost práce - a ne všichni členové Týmu B považují jeho "pracovní" omluvy za upřímné - poslal do Amazonie své tři kolegy, jež se k vyšetření tohoto podivného případu dobrovolně přihlásili. Tien Tang, Vilhelm Van Vais a Marvin Grayson jsou připraveni zjistit, proč k masové vraždě došlo, a co je zač ta armáda příšer, která tři dvounohé bytosti doprovází. Do značné míry je jim již jasné, s čím se budou potýkat. Curupira, démonická ekoteroristka, nenávidějící lidský druh, má očividně přátele. Hodně přátel. Ale o co jí jde? Čeho se těmito činy snaží dosáhnout?

THE CRYPTID QUEEN, ČÁST DRUHÁ:
Hangár utajeného podzemního komplexu při březích špicberského zálivu Nordfjorden opustil vysokorychlostní letoun Cryptodactyl, a zamířil na jihozápad. Marvin Grayson, jamajský technik, odtrhl oči od kniplu, a pozorně si prohlédl své dva zamračené kolegy. Tien, mnoucí si své čelo, pohlížela ven z okýnka, na zdánlivě nekonečné chladné moře, zahalené noční temnotou. O čemsi hluboce přemýšlela, snad ji něco tížilo. Vilhelm právě polykal tabletu jakéhosi antipsychotického léku, který bránil jeho dvěma alterům, malému nevinnému Villiemu a agresivnímu Mawufeasimu, aby ovládli jeho mysl. Od chvíle, kdy vietnamská lovkyně kryptidů a význačný ghanský záhadolog vstoupili na palubu letounu, vůbec nepromluvili, což bylo v jejich případě atypické. Tien po chvíli nervózně vydechla, a pokynula hlavou na Marvina. "Chceš nám něco říct?" zeptala se ho. "No, čekám, až přestanete věnovat pozornost jen svým maličkostem, abych mohl zapnout komunikátor, a nechat Pierra, ať nám toho o Curupiře řekne trochu víc," odpověděl s úsměvem Marvin. "Jen do toho. Jsme jedno ucho," řekl Vilhelm, a napil se vody z plastové láhve. Marvin stiskl tlačítko na komunikačním zařízení, a z ovládacího panelu v přední části letounu rázem vysvitl zářivě modrý hologram Pierrova obličeje. "Vy si dáváte nějak na čas, copains! Myslel jsem, že vyrazíte tak do třiceti minut po poradě, a ne, že se nejdřív pěkně prospíte, a teprve pak se začnete věnovat svým povinnostem," řekl jim docela iritovaně. Tien se musela držet, aby na to nějak přehnaně nereagovala. Pierre ji opravdu štval.

"Poslouchejte dobře, řeknu vám teď všechno, co byste měli vědět. Curupira bývala jemnou, příjemnou, soucitnou bytostí, než ji zabila skupina gangsterů v Kolumbii, byla dva měsíce mrtvá, pak se vrátila, řekněme, z jiného vesmíru, a po vstupu sem se jí do hlavy dostaly všechny vzpomínky té zabité Curupiry, včetně vzpomínek na vlastní smrt, a protože byla ponechána o samotě a bez pomoci, nedokázala se s tím posttraumatickým stresem vypořádat, a tak začala vraždit lidi, protože věří, že lidi jsou šílení pokrytci, kteří si nezaslouží ovládat přírodu. Minulý rok v létě vyvraždila celý kmen Indiánů někde ve státu Amazonas, kam teď mimochodem míříte. Myslím, že to byl kmen Terena. Díky jedné mé známé se dostala až před soud, kde řekla, že té genocidy lituje, a že hodlá dál jít jenom po boháčích, kteří ničí prales. Co je na jejích slibech pravdy, to opravdu netuším... Neměl jsem čas se na ní od minulého léta znovu podívat, což je mi líto, bývala mou kamarádkou, ale víte, jak to chodí," rozpovídal se vůdce týmu. "Všechno to dává smysl," reagoval na to Vilhelm, "a co ti její společníci?" Pierrův obličej na hologramu vystřídala fotografie nějakého teenagera. "Tohle je Juan Paredes, v současnosti, myslím, tak sedmnáctiletý mladík, kterému v žilách koluje má krev," mluvil dále Pierre, "po útoku Curupiry v jižní Kolumbii umíral, a já mu daroval svou regenerativní krev, která mu dala speciální schopnosti - stejné schopnosti, jakými disponuji já. Pak tenhle supersilák začal bojovat v ringu, kde mu říkali Lutador invencível, vydělal si spoustu peněz, a pokud vím, se svým strýčkem, neschopným chůze, opustil Brazílii. Vím, že chtěl Curupiru zabít, ale něco mi říká, že se s ni nakonec mohl spolčit, a kdo ví... třeba teď spolu vychovávají kupu dětí. Někde jsem si dokonce vypisoval takové své fantazie, jak se na sebe vrhali... počkejte, že bych je vám přečetl?" Pierrově pokusu o vtip nikdo nerozuměl. Marvin, Tien a Vilhelm se na sebe jen podívali se zvednutými obočími. "Tak se mi zdá, že ti chybí někdo, kdo by tě držel na uzdě, Bruci," pousmál se Marvin. "Tais-Toi, Dicku," zněla Pierrova reakce. Následně fotografii Juana Paredese vystřídala fotografie malé Indiánky, pořízená v soudní místnosti v brazilském Manausu. "A tohle je Curupiřina druhá společnice. Spousta bohatých businessmanů, které naše démonická ekoteroristka od minulého léta napadla, tvrdí, že ji viděla v přítomnosti této nevinně působící dívenky. Je to tedy jasné, Curupira má společníky. A vzhledem k tomu, že dokáže komunikovat s ostatními živočišnými druhy, nedivil bych se, kdyby ta 'armáda příšerek' byla tvořená i jejími zvířecími přáteli. Třeba ji vede generál Compsognathus... Maudire, kdybych si vzpomněl, jak ona mu jenom říkala... Už to nemám v hlavě. A je to, upřímně, docela jedno," pokračoval, načež byla třem dobrodruhům ukázána hologramová mapa, "ta vesnička - Bellísimo - jejíž obyvatelé byli takřka do jednoho vyvražděni, se nachází severně od Boa Vista v brazilském státu Amazonas, častém působišti Curupiry. Je to kousek od hranice s Peru. Doufám, že se vám tam bude líbit. O všem mě, prosím vás, informujte. A vyřešte, o co jí jde. Dá se s ní mluvit, dá se s ní jednat. Hlavně nebuďte agresivní, a střílejte po ní - a jejích přátelích - až když to bude vyloženě nutné." Pierre se ani nerozloučil. Zkrátka vypnul mikrofon, hologram zmizel, a třem dobrodruhům nezbývalo, než si to přebrat v hlavě.

Cryptodactyl překonal severní Atlantik za méně než hodinu a dvacet minut. Let napříč Brazílií mu trval jen půl hodiny. "Doufala jsem, že si tu užijeme sluníčka, jenže celou dobu, co letíme nad Amazonským pralesem, leje jako z konve," poznamenala Tien. "To víš, je dešťové období. Bude trvat až do konce května," řekl na to Vilhelm. "Pořád nám bude tepleji, než při naší poslední společné výpravě do Grónska," usmál se na ně Marvin, stále držící knipl, a pohlížející na monitory v jeho bezprostředním okolí. "To Vánoční fiasko mi radši ani nepřipomínej," zasmál se Vilhelm, "byla to hrůza. Nejhorší Vánoce mého života. Ty nejzajímavější momenty z nich si ani nepamatuju... V hlavách je mají mí alteři, ne já." Tien se na něj starostlivě podívala. "Budeš v pohodě? V té vesnici uvidíme spoustu mrtvol. Pořád se jim nepodařilo je všechny vyklidit," řekla mu. Vilhelm mávl rukou, a vytáhl z kapsy krabičku s léky. "Vím, co dělám. A vzal jsem si taky dost vody. V současné době se mám víc pod kontrolou, než kdykoliv předtím," odpověděl Vilhelm. 

Marvin s Cryptodactylem přistál na kraji Bellísima. Když trojice Lovců kryptidů z letounu vystoupila, přivítal je brazilský generál Antônio Morais, vysoký silný muž se zelenou čapkou na hlavě. "Caçadores de Criptídeos? Musím uznat, že jsem vás ještě nikdy neviděl. Pierre Leroy mi sdělil, že přiletí tři jeho kolegové, podíval jsem se tedy na fotografie ostatních členů týmu, ovšem vás jsem mezi nimi neviděl," řekl jim Morais, zatímco jim postupně podával ruku. "Tým B není tvořený zrovna celebritami, pane generále," pousmála se Tien, "naše práce je tedy lehčí. Copak by někdo z nás chtěl, aby ho kvůli prohánění bizarních potvůrek lidi po celém světě považovali za nějakého hrdinu?" "Správný přístup," zazubil se generál. Pak zavedl Tien, Marvina a Vilhelma k řadě lidských mrtvol uprostřed vesnice. Leželo jich tam vedle sebe alespoň patnáct. "Původně jich bylo víc, ale to víte, postupně je odklízíme. Jenom to trvá strašně dlouho. Máme omezený počet vrtulníků, a než každý z nich přeletí Reserva Extrativista do Alto Juruá, zabere to pár hodin," řekl jim. Vilhelm se nahlas nadechl, a zatřepal hlavou. Pohled na lidské mrtvoly mu opravdu nedělal dobře. Tien se prsty dotkla jeho ramena. "Jsem v pohodě, jsem v pohodě! Ale nelíbí se mi to. Jako by se to nemělo líbit nikomu," zašeptal. "Přežil tu tragédii někdo? Šéf nám řekl, že byla vyvražděna takřka celá vesnice, ale možná někdo..." ozval se po chvíli Marvin, když už byl z otevřených břich a usekaných končetin také docela nesvůj. "Jedno dítě," odpověděl Morais, "je to hodně zvláštní. Přežila to holčička. Indiánská holčička." Marvin pokrčil čelo a podíval se na Vilhelma a Tien. "Já vím, je to divné. Víte, když vybila kmen Terena, taky po sobě zanechala jednu indiánskou holku," řekl Morais. "Curupira?" zeptal se Marvin, ač věděl, o kom Morais mluvil. "Ano," odpověděl Morais, "kdo jiný? Možná je to nějaké gesto. Snaží se nám tím něco naznačit. Snad... nechává žít nevinné děti, které nepovažuje za nebezpečí světu přírody?" "Jaké jsou důkazy pro to, že to udělala ona?" zeptala se Tien, a sklonila se k mrtvole starého muže s roztrhanými rty, ostrými klacíky zabodnutými v očích, pokroucenými zády a nepřirozeně roztaženýma nohama. "Nejenom ona, ale i její kamarádi. Podívejte se na hrudník tohoto muže," odpověděl Morais. Klekl si ke starcově mrtvole, a rozepnul mu košili. "Náš armádní lékař se na to díval, a řekl, že mu něco hrudník popálilo. Zřejmě jedovaté sliny, kyselina... nebo něco takového." Vilhelm přejel očima po vesnických domcích. Byly spáleny. Hlavou mu projely vzpomínky na masakr v jeho rodné vesničce v Ghaně. Dokázal se plně vžít do trýzně místních obyvatel. "Curupira je nechutná potvora, která dělá ty nejohavnější, nejzrůdnější věci, jaké si kdo dokáže představit," pokračoval Morais. Sundal si svou čapku. "Skalpovala mě. Zaživa mi svými drápy odtrhla kůži s vlasy z hlavy. Miluje to. Miluje tohleto mučení. Nezná slitování. Já vím, že jste ji nepřišli zabít... ale radím vám, jestli ji najdete, a vrhne se na vás, udělejte to. Nějak ji zabijte!" "Dokáže se regenerovat, není to tak? Je prakticky nesmrtelná," řekla Tien. Morais působil zcela rozhořčeně. "Někdo by měl přijít na způsob, jak jí roztavit mozek, nebo jí aspoň o ty zázračné schopnosti připravit. Je to bestie," řekl, prskaje při tom sliny na všechny strany, a pak se odešel k jednomu ze spálených domků trochu uklidnit. 

Indiánská dívenka, kterou ke třem dobrodruhům přivedli další brazilští vojáci, byla zcela neschopná mluvit. Oči měla vybrečené, u nosíku zaschlé sople, a krvavý otisk ruky jednoho ze svých rodičů na pravé lopatce. Vilhelm se na ni ani nemohl dívat. Sedl si mezi keře, a vjel si prsty do očí. Jaký to musel být pocit, přežít takový masakr? Sám to přece věděl. Pamatoval si, jak krev matky crčela do jeho řvoucích úst. Krev stříkající z obličeje rozseknutého sekyrou. Vilhelm brečel. Třesoucí se rukou zajížděl do kapsy kalhot, a vytahoval krabičku s antipsychotiky. Spolkl jednu tabletku, pak druhou, a místo, aby je zapil vodou, polil si obličej. Tien, marně se snažící holčičkou hovořit, jeho nářek uslyšela, a rozběhla se k němu. "Vilhelme, jsi opravdu v pořádku? Nemusíš se bát. Opravdu! Neměj strach, nemysli na to, co se ti stalo... Jsem tu pořád s tebou, můžeš mi věřit. Jsme přece nejlepší přátelé. Ani na chvíli tě neopustím. Zhluboka se nadechni, přestaň se třást... Dej mi tu krabičku. Pozor, teď už sypeš ty tabletky na zem. Proboha, to je škoda..." uklidňovala ho, a přejížděla mu rukou po zádech. "Já na to nemám," řekl Vilhelm, "ne, že bych litoval toho... toho, že jsem na to Pierrovi kývnul... ale zpátky k těm domům nejdu. Ani k té holce. Ne, já tohle prostě nezvládnu, Tien. Je to taková hrůza. Když si to představíš, co tihle lidi zažili..." "Půjdeme do džungle. Je na čase začít hledat Curupiru," řekla mu Tien, "na Bellísimo úplně zapomeň." 

Když Vilhelm vytáhl mačetu a přeťal jí silnou liánu, vdechl vlhký tropický vzduch, a vlasy mu smočily dešťové kapky stékající z velkých, světle zelených listů, zase se cítil lépe. Marvin vrazil Tien do ruky malou černou krabičku s velkým fialovým cuplíkem. "Vyvolá to zvuk tak hlasitý, že to prakticky jakéhokoliv živého tvora paralyzuje," sdělil jí, "jenom si před tím dej do uší tuhle vatu." Na dlaň druhé ruky jí položil růžové chuchvalce jemného, ale hustého celulózového vlákna. "Můj a Batmanův, tedy... Pierrův... nejnovější vynález," pousmál se. "Pracujete spolu často?" zeptala se ho podezřívavě Tien. "Moc ne. Pierre se nás všech straní. Nic novýho," zasmál se Marvin, "ale sem tam za mnou přijde, transferuje mi na účet obrovské množství peněz a řekne, ať za to vynaleznu něco, co se bude Lovcům kryptidů hodit při běhání za nestvůrami. Mám známého na Portoriku, co vyrábí zvukové zbraně, a právě má kšefty u Číňanů. Tak jsem mu řek, ať se přeorientuje někam jinam, a zásobuje trochu čestnější 'armádu'. Ukázalo se, že je velkým fanouškem starých Lovců kryptidů, a byl úplně nadšenej, když jsem mu vyložil, že patřím do těch nových. Tak s Číňany utnul kontrakt, a teď zásobuje jenom nás... Sladký, že?" rozpocídal se Marvin. "Čestnější armádu? To zní divně. Je na tom něco... divného," řekla Tien, a nevěřícně pokývala hlavou ze strany na stranu. "Schválně tu vatu vyzkoušej. Já tady zapnu reggae," smál se Marvin a vytáhl z kapsy kalhot telefon, "počkej, Delroy Wilson... Kde je Delroy? Yeah, yeah, yeah! I've been trying a long, long time still didn't make it..." 

Pralesem se rozezněla písnička Better Must Come. "Marve, vypni to," napomenul ho Vilhelm. "I've been trying a long, long time but I can't make it!" zpíval si Marvin, a kroutil u toho pánví. "Ušní vata funguje, tak to teď vypni!" přidala se k Vilhelmovi Tien. "Better must come one day, better must come, they can't conquer me!" Marvin se zkrátka nedal zastavit. Vilhelm mu agresivně, po vzoru svého altera Mawufeasiho, vytrhl mobil z ruky, a písničku vypnul. "Hej! Tohle se nedělá!" vykřikl Marvin. "Jo, tohle se nedělá. Zvlášť uprostřed divočiny," řekl naštvaně Vilhelm. Pak prstem na něco ukázal. "Padlý kmen stromu. Co s ním?" vyhrkl Marvin. "Co je to za druh?" zeptal se Vilhelm. "Nejsem botanik. Nevím," odpověděl Marvin. "Botanik? Nepotřebuješ být botanik, aby ti to došlo," řekl Vilhelm. "Proboha," zašeptala Tien. "Není to kmen stromu. Je to had. Obrovský, gigantický, mrtvý had," řekl Vilhelm. Šupinatý, beznohý gigant měl na délku bezmála deset metrů. Sem tam se na jeho dorzálních šupinách leskla krev, zaschlá na povrchu hlubokých řezných ran. Nakmile dobrodruzi dorazili k hadově hlavě, nacházející se jen metr od břehu velké řeky, začali se třást. Hadův obličej byl zmasakrovaný, rozřezaný, potrhaný. "Tohle není anakonda, co?" zeptal se tiše Marvin. "Ne. Buď je to Titanoboa, nebo nějaký z jejích potomků. Dost možná jeden z nejvzácnějších hadích druhů na planetě. Tenhle exemplář ale potkal krutý konec," odpověděl Vilhelm. "Kdo by takového obra chtěl zabít? A takhle mu roztrhat hlavu?" zeptala se Tien. "Celé jeho tělo nenese jedinou známku okousání čelistmi nějakého predátora... Nebyl zabit, protože by si na něm chtěl někdo smlsnout," pokračovala. "Byla to vražda. Podobná vraždě těch vesničanů," řekl Vilhelm. "Moment, cože?" zakroutil hlavou Marvin. "Tohle měla jako udělat Curupira?" Křovinami něco prolétlo. Mihlo se to tam závratnou rychlostí, a zmizelo to dřív, než to Lovci kryptidů byli schopni rozpoznat. "Marve, mám takový pocit, že se jí budeš moci brzy sám zeptat," řekla Tien. Houštiny se začaly třást. Rychlý démon přebíhal z místa na místo. Sledoval je. Cítili, že na sobě měli jeho zraky. Schválně dupal, čím dál hlasitěji, aby je znervóznil. A pak, ve chvíli, kdy už čekali, že se ochránkyně pralesa objeví, opustil křoviny čuník pekari, a roztomile zachrochtal.


"Páni, ty seš ale pěkný," roztál na chvíli Vilhelm, "jak to, že jsi tak nebojácný? Vidíte, jak na nás kouká? Jak na nás mrká? Tak šibalsky!" "Myslím, že někomu patří," ozvala se Tien, "podívejte!" Z křoviska vedle ní vystoupila Indiánská dívka. Nikoliv ta, kterou viděli ve vesnici, ale dívka, kterou jim na hologramové fotografii ukazoval Pierre. "Tien, spusť to zařízení! Hned!" zařval Marvin. "Nevypadá nebezpečně," zašeptala Tien, "vždyť se na nás usmívá." Dívka náhle vyskočila, a vytrhla Tien z rukou zvukovou zbraň. Hned nato z houštin vyletěl jakýsi mohutný muž, a udeřil Marvina do obličeje - tak, že jamajskému technikovi okamžitě z úst vyletěly dva zuby - a rychlý přízrak, za jehož hlavou se táhl plamen, zaryl Vilhelmovi do temene své dlouhé drápy. Indiánská dívka mezitím podlomila Tien nohy. "Dobrá práce... Caiporo, Juane," řekl syčivým hlasem démon Curupira své mladé společnici. Pak se obrátil k Vilhelmovi, jehož hlavu nabodával svými drápy. Vilhelm úpěl, krvácel, máchal kolem sebe mačetou, ale nedokázal Curupiru zasáhnout. "Vy lidé jste tak trapní, tak předvídatelní, tak nechutní. Chtěl bys mě zasáhnout, aby ze mě prýštila krev, jako z hlavy tohoto velkolepého plaza?" promluvila k němu. Kopla ho kolenem do tváře, a Vilhelmovo čelo se zabořilo do měkkého bláta na promočené lesní půdě. 

Marvin a Tien si Curupiru pořádně prohlédli. V tom prudkém lijáku působila ještě bestiálněji, než si dokázali představit. Její zlaté vlasy plály jako oheň, rudé oči se zužovaly v nelidské vzteku, a déšť v proudech stékal po spálených, černých listech a větvičkách, tvořících její oděv. Vypadala jako lidská žena, s bledou kůží, a blond vlasy, jen byla statnější, a její obličej zvířečtější. Drápy, pokryté Vilhelmovou krví, se postupně prodlužovaly, jak vylézaly z jejích nehetních lůžek. "Nezasloužíte si provádět tato zvěrstva. Nezasloužíte si panovat přírodě, panovat pralesu, a určovat směr, kterým se bude vyvíjet, tím, že budete vraždit jeho obyvatele - nikoliv pro potravu, ale pro potěšení! Nebo snad... jste toto zvíře pro potěšení nezabili?" syčela na ně. "Ne... nezabili!" vyhrkla vyděšeně Tien. Curupira k ní poklekla. "Mačeta vašeho přítele není namočená krví. Že by ho snad zabila mačeta vašeho bosse... nějakého bohatého člověka? Nemám potřebu zbavovat vás životů, byť bych vás, přiznávám, ráda viděla mrtvé. Ale ten, kdo vám velí... ten by si smrt jistě zasloužil, poslal-li vás sem na lov bezbranných obyvatel pralesa," zašeptala jí do obličeje. Její dech byl příjemný, svěží, voněl jako květiny. Jako krví pokryté květiny. "Jsme Lovci kryptidů," řekl Marvin, když sebral ze země své dva zuby, "kdybys chtěla zabít našeho bosse, musela bys zabít..." "Lovci kryptidů!" vyhrkla Curupira, a v překvapení se zase vztyčila. "Tak vás jsem mezi nimi ještě neviděla, a to jsem jich znala spoustu," usmála se ďábelsky. "Můžeme si promluvit. Nebojujme. Pierre nám říkal, že se s tebou dá vyjednávat..." řekl Vilhelm, drže si rukama krvácející temeno. "Pierre... Takový dobrý přítel to je! Pošle mi sem své kamarády jen, když jsou trable... Kdyby se mi někdy věnoval, jako jsem se já kdysi věnovala jemu, kdo ví... Možná bych nikdy neskončila takhle... takhle rozezelená. Ne, že by se nelíbilo být tím, kým jsem, ale... Vzpomínám nostalgicky na ta léta, kdy všechno bylo jednodušší," pronesla Curupira. "Naznačila jsi, že jsi tohohle hada nezabila... My taky ne, propána! Myslela sis, že jsme ho zabili my, že? Ale to není pravda! Našli jsme ho tu, když jsme tě hledali," řekl Marvin. "Proč bych zabíjela obyvatele pralesa, které hájím před vaším ostudným, sebestředným druhem?" sykla Curupira. "A ta vesnice? Bellísimo?" zeptala se Tien. Curupira se na ní s ďábelským úsměvem obrátila. "Ta vesnice, to už je něco jiného..." zasyčel démon. 

Tien se rozšířily zorničky. "Ten had, to byla něčí pomsta! Pomsta za to, že jsi vyvraždila Bellísimo!" vykřikla. Ve vteřině byla zase na nohou, načež skočila po Caipoře, tisknoucí v rukou zvukový paralyzér. Ale Caipořin pekari jí narazil do nohou takovou silou, že zase upadla, tentokrát s bolestným výkřikem. "Co ti obyvatelé té vesnice udělali?! Proč jsi je všechny zabila?!" vykřikla Tien. "Copak si to někdo z nich zasloužil?" doplnil ji Vilhelm. "Jsem toho názoru, že všichni lidé si více či méně za svou neúctu k druhům ostatním, ke světu, který je obklopuje, zaslouží zemřít. Člověk je nepodařenou hříčkou přírody, ohavným parazitem - jediným špatným parazitem, který se kdy vyvinul. Nemůžu říct, že se mi nelíbí představa, jak lidé trpí, válí se ve své krvi, v nutkání napít se nějaké tekutiny ji lízají ze země, neschopní se na končetin zbaveném těle doplazit ke studni s vodou... Líbí se mi pohlížet na řvoucí, brečící, o milost prosící ničitele, kteří myslí jen sami na sebe..." rozpovídala se Curupira s rozloženýma rukama, přivřenýma očima a sadistickým úsměškem. Ty představy, jež slovy popisovala, se jí tak líbily! Krvavé lázně lidských bytostí, plovoucích v naředěné rudé směsi krve a hlenu, začerňovaly její mysl. Ta nestoudná krása, to bušení srdce, ten příjemný železitý zápach. "... ale takoví nejsou všichni lidé. To už jsem se naučila." Všechny ty lidské bytosti, v jejích nejdivočejších, nejbrutálnějších fantaziích se válející v krvavých loužích, byly oblečeny v drahých oblecích, byli to navonění a uhlazení businessmani, lobbisti, politici, zkrátka ti, kteří skutečně ničí svět přírody. "Nenávidím lidi. Ale už dávno je nezabíjím, aniž bych si neuvědomovala, zda jsou oběťmi svých trýznitelů, nebo zda jsou skutečnými trýzniteli pralesa. A skuteční trýznitelé pralesa do těchto krajů málokdy zavítají. Lovit se dají jen v podivných betonových kostkách, kde hledí na písmenka na tenkých kusech dřeva, a odkud řídí všechnu tu destrukci..." pokračovala Curupira. 

Caipora byla připravená Tien, stále ležící na zemi, uhodit, ale Curupira ji zastavila. Chytila její ruku, a zakývala hlavou. Caipora se vzdálila, a sedla si na hřbet svého pekariho. "Já obyvatele Bellísima nezabila. Přilákal mě sem až ten masakr. Zaslechla jsem o něm za hranicí, v místech, kterým vy, lidé, říkáte Peru. Jinak bych neměla nejmenší důvod sem zavítat." "Takže... takže tě sem přilákaly zprávy o tom masakru?" vyhrkl Vilhelm. "Chtěla jsem spolu s Caiporou a Juanem zjistit, co se tu stalo," odpověděl démon, "už jenom proto, že mi byla jasná jedna věc. A to sice, že za vyvraždění té vesnice zase obviní mě. Ale jak říkám, já už obyčejné, prachsprosté lidi, manipulované těmi bohatými, nezabíjím." Tien, Marvin, a Vilhelm se na sebe opět vzájemně podívali. Marvin se postavil, a pohlédl do obličeje vysokému mladíkovi, svou tváří velmi podobnému teenagerovi, jehož fotografii s ním, s Vilhelmem a s Tien sdílel Pierre. Juan Paredes byl pořádný svalouš, vysoký skoro dva metry, a působil velmi nebezpečně. "Prosím, nedávej mi další ránu do zubů," řekl mu Marvin. Juan se zasmál, a namířil k jeho obličeji pěst. Marvin vykřikl. Zakryl si obličej, a celý se schoulil. "Não se preocupe, sua pequena doninha," zasmál se Juan, "už tě mlátit nebudu. Nejste nepřátelé." 

Jen pár minut nato se tři Lovci kryptidů opět procházeli po pralese, avšak doprovázeni démonickou Curupirou, svalnatým Juanem Paredesem a indiánskou dívkou Caiporou, vezoucí se na zádech svého pekariho. "Curupiro, mohla bys mi odčerpat trochu životní energie, a přenést ji na tohoto... jak že se jmenuješ, lasičko? Dicka Graysona?" zeptal se démona Juan. "Bože... za co já tohle mám? Jestli se někdy vrátím v čase do New Yorku pozdních třicátých let, a potkám Fingera a Kanea, tak je zabiju. Zabiju je za ten nápad..." rozčilil se Marvin, a pak opět hystericky vykřikl. Curupira se ho dotkla, a Marvinovi se náhle v ústech objevily dva vypadlé zuby. "Co to...? Vyrostly mi z dásní?! To je hnusný! To je tak hnusný! Bože, na tohle nikdy nezapomenu... Vždyť se mi tam skoro skřípnul jazyk!" vykřikoval Marvin. Podobným způsobem Curupira zahojila i Vilhelmovy škrábance na temeni. Caipora mezitím vrátila zvukovou krabičku Tien. Obě se na sebe usmály. Nastal smír, o tom nešlo pochybovat. "Není to tak, že bych úplně nesnášela všechny lidi," řekla Curupira, "ano, někteří jsou otravní, ale skutečnou nenávist chovám jen k těm bohatým. K těm, kteří opravdu stojí za ničení pralesa. Nemůžu říct, že si ráda lidské bytosti nepředstavuji, jak trpí. Ale to už je moje věc. Trpět nechávám jen ty, které viním za ničení vší této nádhery. Někteří lidé mohou být mými spojenci... Podívejte se na Juana. Juan mě chtěl zabít! Kdysi dávno... Ale pak, když jsem vrátila schopnost chodit jeho strýci... změnil svůj názor. A stal se tím, co vy nebo vaši hloupí, idiotští lídři, nazývají ekoteroristy." "Spíš bojovníky za svobodu ostatních živočišných a rostlinných druhů," doplnil ji Juan, "každý má dnes rád slovo terorista... používá se nadměrně! Všechno, co s Curupirou a Caiporou dělám je to, že děsím podělané boháče, jež si mastí kapsy z kácení stromů a lovu vzácných zvířat. Nic víc." "Žádná armáda monster?" pousmál se Vilhelm. "Jedeme v tom já, Curupira a Caipora. Tady Caipořin kamarád taky, a... no, možná ještě jeden, dva tvorové," odpověděl Juan, a zasmál se, "nebudu říkat víc. Nechci, abyste věděli, na koho přesně poslat... svoji armádu!" "To se nestane," řekl na to Marvin, "čestný slovo." "Jak jste se o masakru v Bellísimu dozvěděli?" zeptala se Tien. "Přeneslo se to přes hranici. Šlo to z vesnice do vesnice. To je vše," odpověděl Juan. "V pralese se objevil nový nepřítel. Někdo, kdo jen tak vyvraždil celou vesnici, podobně jako jsem to kdysi udělala já, a k tomu ještě zabil obrovského hada... Nelíbí se mi to. Nelíbí se mi, že někdo přišel do mého teritoria, a dělá si v něm, co se mu zachce. Ten had si smrt nezasloužil... Zabili ho jen tak," řekla syčivým hlasem Curupira. "Ale kdo?" zeptala se Tien. "To já nevím," odpověděla Curupira. "Takže Pierre se zmýlil," pousmála se Tien, "učinil špatný úsudek. Jak překvapivé." Curupira mocně sevřela její paži, div že Tien nevykřikla bolestí. "Pierre se změnil. Když jsem s ním hovořila naposledy, když mi vnucoval značku ekoteroristky... byl jiný, než kdy dřív," řekla jí s nebývalou upřímností v očích. Pak ji zase pustila, a kráčela lesem dál. Tien jen pokývala hlavou. Ujistila se v tom, že ten pocit neměla sama. "Není to risk, zavítat do této oblasti, když jsi považována za viníka? Co kdyby tě tu generál Morais našel?" řekl Marvin. "A co by udělal? Ve vzteku, že jsem ho připravila o ochlupení na hlavě, by do mě vystřílel zásobník samopalu? Přežila jsem už horší věci," odpověděla Curupira, "chci, stejně jako vy, přijít na to, kdo je tím zabijákem." "Můžeš být náš spojenec," řekl Vilhelm. "Ne, na to nehraju. Zvlášť se s Lovci kryptidů, ať už je dnes tvoří kdokoliv..." zněla Curupiřina odpověď. 

Caipora vyběhla z houštin, a držela mezi prsty jakéhosi ještírka s výrazným hřebenem na hlavě. Nahlas pískal, jako zraněný ptáček. "Curupiro! Podívej se na něj! Nikdy jsem nic takového neviděla!" zvolala dívka. Curupira k ní bleskurychle přiběhla, a drobného plaza převzala. Marvin, Tien, Vilhelm i Juan si ho též pozorně prohlédli. "Toto není místní druh," zasyčel démon, "jak tu vzal? Kde jsi ho našla, Caiporo?" "Lezl po stromě. A svým křiklavým zbarvením úplně bil do očí!" "Je tak zářivě modrý... A ty horizontální zorničky! Vypadají, jako zorničky takových těch liánovitých, zelených hadů, kteří tady, v Latinské Americe žijí, ale ne ještěrů!" zamyslel se Vilhelm. Curupira něco vypískla, a ještírka vypustila. Juan se otočil na Lovce kryptidů. "Umí komunikovat s ostatními druhy. Asi mu řekla něco ve smyslu 'ukaž nám, odkud jsi přišel'." "No jistě," zašeptal Vilhelm, "odkud... odkud přišel? Není to snad jasné?!" Utíkali lesem jen nějakých pět minut, než se ještírek zastavil. Otočil se na Curupiru, a opět vydal z hrdla pištivý zvuk. Pár metrů za ním se nacházel velký modrý portál do jiného světa. Pomalinku se uzavíral, centimetr po centimetru, ale stále byl docela velký. "Kdybych něco takového viděl poprvé, asi by mi upadla čelist... Teď se spíš ptám, jak se tu sakra brána do jinýho vesmíru objevila?!" vyhrkl Marvin. "Je tohle odpověď na všechny ty otázky ohledně masakru v Bellísimu? Ta 'armáda příšer' a její tři dvounozí vůdci přišli... z druhé strany tohohle portálu?" zamyslela se nahlas Tien. Vilhelm si sundal batoh, a nasadil si plynovou masku, kterou pro všechny případy všichni členové týmu vždy nosili s sebou. Protáhl tím portálem krk, a spatřil jakousi písečnou poušť, působící docela familiárně. Snad až "zemsky". "Na druhé straně nic není," poznamenal, "možná se to otevřelo jen samo od sebe... Ale jo, nedivil bych se, kdyby útočníci přišli odtamtud." Pohlédl na Curupiru. "Tyhle bestie, co ti chtě nechtě dělají špatné jméno, jsou asi z jiného světa."


Pierre odtrhl oči od mikroskopu. "Merde. Merde, merde, merde! Réfléchissez, espèce de crétin!" šeptal si naštvaně pro sebe, a práskal při tom pěstí do stolu. "Není to chlorid draselný. Ne, žaludek getzka musí obsahovat něco jiného, protože takhle chlorid draselný nevypadá. A nereaguje! Merde, kdybych měl aspoň nějakou pitomou biochemickou laboratoř, a nemusel to dělat pod tímhle podělaným mikroskopem!" nadával již nahlas, rozzuřeně vstal od stolu, a napil se minerálky. V tu chvíli začal pípat jeho komunikátor, položený před klávesnicí u počítače. Pierre se zatvářil znechuceně, přijal hovor, a z malé krabičky vystoupil hologram tváře Vilhelma Van Vaise. "Máme pár odpovědí, Pierre, a ještě víc otázek. Ale řeknu ti všechno, co už víme," začal Vilhelm hovor. "Řekni mi hlavně, co jiného kromě chloridu draselného a chloridu sodného může ve velké koncentraci - a hlavně mimo podělanou kyselinu chlorovodíkovou - obsahovat žaludek podělanýho opičího muže z Polska! Merde!" zařval Pierre. "Pierre, jsi v pořádku?" ozval se z komunikátoru hlas Tien, byť se na hologramu neobjevila. Očividně stála hned vedle Vihelma, který Pierrovi volal z Amazonského deštného lesa. "Na co jste teda přišli?" zeptal se Pierre tónem, jako by ho jeho kolegové vůbec nezajímali. "Curupira ten masakr nezpůsobila. I když je docela... sadistická... nešla by po obyčejných vesničanech. Zvlášť ne po dalších Indiánech. Takovou chybu prý už nikdy neudělá. Jde jenom po boháčích," rozpovídal se Vilhelm. "Elle ment. Sorcière," odfrkl Pierre. "Našli jsme tu portál. Ti útočníci, ta armáda příšer, o které jsi mluvil, a o které tě informoval Thomson... všichni přišli z jiného světa. Portál vede do jakési pouště. Postupně se smrskává, teď už je z poloviny tak velký, jako když jsem jím prostrčil hlavu. Čím déle je otevřený, tím rychleji se zmenšuje. Nedá se ale pochybovat o tom, že Curupira je v tomto případě nevinná, stejně jako její společníci, a že ten útok opravdu přišel z jiného světa," pokračoval Vilhelm. "Paráda. Dík za dobré zprávy, Vilhelme. Jo, a nakopej za mě Curupiru. Co vím, tak v prosinci sejmula syna jednoho mého známého. Mějte se," řekl necitelně Pierre, a komunikátor vypnul. Lovci kryptidů v Amazonii mohli opět jen nevěřícně zakývat hlavami. "Co mu, sakra, je?" zeptala se Tien. "Divím se, že vám to ještě nedochází," řekla jí na to Curupira, chystající se trojici dobrodruhů opustit, "největší monstra se rodí z těch, kterým se v jejich bolesti nepomohlo." Věděla, o čem mluvila. Věděla to moc dobře. 

Pierre si prohlédl fotografie a videozáznam, jež mu byly Vilhelmem poslány. Nato zavolal Ariku Thomsonovi. "Je to přesně takový portál, jaké Vilhelm studoval před několika měsíci v západní Africe. Jak už nás naučily události minulého jara, vstupy do jiných vesmírů v rámci celého mnohovesmíru se na naší planetě objevovaly v podstatě od počátku jejího existence. Duchové, démoni, božstva... to všechno si lidi vymysleli na základě skutečných bytostí z jiných vesmírů - někdy i nehmotných - která sem tam omylem prostoupila bránou do našeho světa, a navždy tak ovlivnila naši kulturu, naše myšlení," vysvětloval Pierre Arikovi, "člověk by si myslel, že smrtí Ravina a zabránění kolize paralelních světů právě v našem vesmíru, a na naší planetě, by něco takového skončilo... ale ne. Portály se pořád samy od sebe otevírají, a ačkoliv k útokům duchů už nedochází..." "Dochází k těm útokům, dost možná cíleným, jiných bytostí," dokončil jeho větu Arik. "Přesně tak," řekl Pierre, vydechl a zabořil prsty do svých očí, "ale otázkou je - pokud jsou ty útoky cílené - kdo za nimi stojí. Když sem pronikali 'duchové', tak za to mohli ve skutečnosti Zasvěcení. Sellers. A já mám takový neblahý pocit, že vím, kdo... kdo by mohl dělat tohle." "Zajímavé. Kdo by to mohl být?" zeptal se ho Thomson, chytaje se za bradu. "Myslete na to. Vyvražděná vesnice, OK, neudělala to Curupira... zabitý had, OK, to něco taky znamená. Ještěr z jiné dimenze v Amazonském pralese... Takže, když se nad tím člověk zamyslí, někdo taky způsobuje chaos. Chaos - to je to, o co útočníkům jde. Vypustíte do Amazonie ještěry z jiné dimenze, a ekosystém se zhroutí... Působí to jaksi čtyřhlavě, milý příteli." 

Harvey se zrovna věnoval umývání nádobí v kuchyni. Poslouchal při tom starou epizodu pořadu Ramblings z archivu BBC Radio 4, jejímž hostem byl britský dobrodruh a televizní přírodovědec Steve Backshall. Nicholle a Marilyn si chvíli v kuchyni hrály s fantomavisem Alexem, ale brzy je volný styl rozhovoru vedeného Clare Balding přestal bavit, přestože Stevieho B, jak říkaly hostu pořadu, rády sledovaly v dokumentárních pořadech o zvířatech na televizní stanici CBBC. Začaly tedy obvykle honit svého opeřeného kamaráda, ten nadšeně pískal, a snažil se uniknout jejich přátelskému obětí. Harvey si jen po pár minutách všiml, že jeho dcery už v kuchyni nebyly. Jak tak utíkaly za Alexem, skoro narazily do Pierra, rázně pochodujícího jednou z chodeb podzemního špicberského komplexu. "Mer... kruci, co tady děláte, holky?! Neblázněte tolik! Člověk aby vás tu ještě omylem udupal, když se mu vrhnete pod nohy!" vykřikl na ně naštvaně, a prudce zatočil na kraji jiné chodby. Marilyn a Nicholle se na sebe podívaly se slzičkami v očích. Jako každému malému dítěti, ani jim se nelíbilo, když na ně Pierre křičel. Hned začaly natahovat, a všechna radost ze života byla vzápětí pryč. 

Pierre vstoupil do části komplexu, kam obvykle moc lidí nechodilo. Vlastně se tam členové týmu vypravovali jen velmi vzácně. Nevěděl, že holčičky, které seřval, mezi ty vzácné návštěvníky těchto chodeb patřily. Otevřel dveře jisté cely, a hned je za sebou zase zavřel. "Už je tady zase, to francouzský prase," řekl špinavý bělovlasý muž, sedící v rohu cely. Měl na sobě potrhanou košili, a jeho obličej byl samý šrám. "V Amazonii se objevil portál," začal výslech Pierre, "příšery, které zaútočily na Bellísimo, vedené těmi třemi dvounohými bytostmi... mají za cíl nějak poničit amazonský ekosystém? Nějak ho rozložit? Je jejich cílem kromě lidí zabíjet i další živočichy? A chtěli třeba do pralesa vypustit nějaký druh, který do našeho světa nepatří, a který by ten ekosystém pomohl rozložit? Víte... tím, že by ho negativně ovlivnil... jakýsi invazivní druh ještěra?" "Leroyi, ty jsi paranoidní svině, nelidská bestie, která ze všeho, ze všeho, do háje už, podezřívá jenom mě! Víš, kam máš jít. Už jsem tě tam posílal nejmíň tisíckrát," odpověděl vězeň. Pierre vytáhl ze svého bílého pláště elektrické kleště. "Takže to bude probíhat stejně, jako vždycky, co, Faldbakkene?" pousmál se. K muži přiběhl, a zasáhl ho elektřinou do hlavy. Faldbakken, bývalá hlava severoevropské čtvrtiny Čtyř hlav, vězněný ve špicberském podzemním komplexu od srpna 2021, v šoku zařval. Jeho řev byl táhlý, bolestný, úzkostlivý. Mnul si hlavu, celý se třásl, křičel jako zbité dítě. "Tohle je plán Čtyř hlav, že jo? Že je to plán Čtyř hlav, jak tenhle svět rozložit?! Ale proč jste poslali ta monstra, aby pozabíjela celou vesnici?! Á, moment... Spousta z nich byli Indiáni. No jasně, identifikovali jste skupinu lidí, kterou chcete vyhubit... No jasně!" zamýšlel se Pierre, zatímco třesoucího se Faldbakkena kopal do zad a do obličeje. Vzhledem k tomu, že byl vybaven nadlidskou silou, dával Faldbakkenovi nepřiměřeně velké kopance, a starou zaschlou krev na podlaze cely tak překrývala krev nová, čerstvá, mohutně stříkající z ran ve Faldbakkenově tváři. "Svině jedna... Zajdi za psychiatrem, Leroyi. Podívej se na sebe, zrůdo. Jak debil sem za mnou chodíš pokaždé, když se něco stane... Monstra v pralese? 'Jo, za to můžeš ty, Faldbakkene!' A přijdeš za mnou, a rozkopeš mi ksicht, znova a znova, den po dni, týden po týdnu, měsíc po měsíci! Nech mě aspoň zhebnout, idiote jeden!" řval v bolesti Faldbakken. "Přestaň škemrat, a začni odpovídat na otázky, které ti kladu. Třeba ti to konečně jednou pomůže!" zařval Pierre, a mocně svými prsty stiskl Faldbakkenův krk. Starý Nor se dusil. "Tak co, stojí za tím Čtyři hlavy?" zeptal se ho ještě jednou. "Nevím nic. Jsem izolovaný od světa, kvůli tobě... držíš mě tu nelegálně, a víš to. Leroyi, jednou na to někdo přijde! A ty skončíš! Půjdeš do vězení! Za tohle nelidské chování... za tenhle sadismus!" sípal Faldbakken. Pierre s ním narazil o zeď, div se celý komplex neotřásl. "Nevím nic! To je moje upřímná odpověď! Co víc ode mně chceš? Vědět, jakým mentálním onemocněním trpíš?!" křičel Faldbakken. "Jsem rád, že už aspoň nevoláš o pomoc," řekl mu Pierre, a pustil ho, aby se Faldbakken mohl znovu nadechnout, "konečně chápeš, že ti to není nic platné. Ty akustické stěny... Marvin je génius." "Kdyby ten tvůj Marvin, nebo jakýkoliv jiný blbeček, kterého jsi zmanipuloval, věděl, co tu děláš..." ozval se ještě Faldbakken. Dostal ale od Pierra takový kopanec do obličeje, že dál už jenom prskal krev, a v hysterii se ji snažil zastavit. Krvácel jak z úst, tak z nosu. Pierre mu hodil na hlavu čistý hadr. "Nejsem taková bestie, jak si myslíš, Faldbakkene. Kdybych jí byl, nosím ti sem na utření ksichtu svoje špinavý ponožky... ceň si toho, že s tebou ještě jednám jako s člověkem," řekl Pierre, a otočil se. "Jako s člověkem nejednáš s nikým, svině!" reagoval na to Faldbakken. 

Pierre celu opustil, vytáhl z bílého pláštíku komunikátor, a opět zavolal Thomsonovi. "Nejsem si jistý, jestli za tím útokem, a otevřením portálu do jiného vesmíru, stojí Čtyři hlavy," řekl mu, zatímco se ztrácel v bludišti nezáživně působících, šedých chodeb. "To my také ne. Kde jste koneckonců k takové hypotéze přišel?" zeptal se ho Thomson. "Nevím, jen mě to tak napadlo," odpověděl Pierre. "Vypadáte uříceně... pobíhal jste po chodbách základny nebo co?" zeptal se ho ještě Thomson. "Ále, jenom jsem si tak zacvičil, Ariku. Proto ten pot na čele. Trošku jsem se naštval, a v naštvání se mi cvičí nejlíp," odpověděl Pierre. Detaily svého cvičení Thomsonovi nesděloval. "Poslyšte, Pierre, agentka Kentová se právě vrátila z Jižní Koreje. Spojím ji s vámi, a společně začnete věnovat víc pozornosti tomu případu v Brazílii. Kentová je, jak ostatně víme, nejlepší ve svém oboru. Ve zrůdách a zrůdnostech se nikdo jiný líp nevyzná," řekl Arik Pierrovi. 

Nicholle s pláčem vtrhla do kuchyně, když se Harvey zrovna chystal pustit si další pořad z archivu BBC Radio 4. "Propána, Nicholle! Co se stalo?! Co se ti stalo?!" vyhrkl starostlivě Harvey, a hned svou pětiletou adoptovanou dceru zvedl ze země. Přiložila svou tvářičku na jeho rameno. "Pierre na nás křičel," řekla v usedavém pláči. Harvey vykulil oči. "Opravdu? No, to by neměl... To by určitě neměl," řekl na to Harvey, a pohladil Nicholle po hlavičce. Posadil ji na stůl. "Co se vůbec stalo?" zeptal se ještě. "Já nevím. On byl takový zlý. Moc zlý. Nic jsme mu neudělali, jenom jsme běhaly po chodbě," odpověděla Nicholle. "A Marilyn? Kde je ona?" Nicholle na to jen pokrčila rameny. Do kuchyně zrovna vstoupil Fahad. "Teď má být na CBBC Deadly 60, ne? Holky, pojďte. Kde je Marilyn?" řekl s úsměvem na tváři, a pak se též začal věnovat plačící Nicholle. Marilyn byla mezitím instinktem, kterému sama pořádně nerozuměla, vedena do hloubi komplexu. Ocitla se zpět v chodbě, kam s Nicholle vkročila předešlého dne. A tam opět uslyšela bolestivý hlas špinavého bělovlasého muže: "Holko, prosím tě, pomoz mi! Nedá se to vydržet! On mě fakt jednou zabije! Fakt to jednou udělá! Dneska mi dal elektrickou ránu do hlavy, zítra mi třeba roztrhne břicho... Prosím tě, řekni o tom někomu! Já už tu nechci být!"

Pokračování příště...

pátek 25. února 2022

Sloane, lovkyně monster: Uvězněna v hromadném jeskynním hrobu

Je tu další pátek, a to v současné době znamená na Blogorgonopsidovi jen jedno - další část týdeníku Sloane, lovkyně monster! Minule jsme se od naší hrdinky dozvěděli, že se po divoké novoroční párty vydala na Borneo, aby odhalila tajemství únosu tříletého dítěte jakýmsi létajícím netvorem. Měsíc a půl se jí nedařilo zjistit víc, ale Sloane měla trpělivost, čas i peníze, a čtyřikrát se do vesničky, v níž k neštěstí došlo, vrátila, až nakonec minulý týden dosáhla svého cíle. Zjistila, že z vesnice poblíž Benoa Baroe na východě ostrova odnášejí malé děti orang batiové, kaloňům podobné velké okřídlené opice. Poté, co Sloane umístila na tělo jednoho z nich lokátor a následovala jej do hor v blízkosti města Rapak, vstoupila do jeskyně plné těchto děsivých monster a kostřiček jejich obětí... Co Sloane prožila v posledním týdnu? Nyní se to dozvíme. A jen doufejme, že si z něj neodnesla příliš mnoho traumat.

Uvězněna v hromadném jeskynním hrobu
19. 2. 2022 - 25. 2. 2022

19. února 2022, sobota: Má nejhorší noční můra se stala realitou. Muselo to být tak ve tři v noci, když jsem ucítila, že mi něco čichalo k nohám. Po chvilce mi to nohu olízlo, dotklo se jí něco tvrdého, ostrého... zub! Vyskočila jsem, a můj stan se strhl. Viděla jsem za té tmy opravdu špatně, a tak jsem zaregistovala jen jakýsi trhavý pohyb křídel, pak útočník frnkl ven ze zbořeného stanu, a nechal mě tam o samotě. Byla jsem v příšerném šoku. Nevím, jak dlouho mi zabralo najít v tom nepořádku svítilnu, ale když jsem ji konečně nahmatala a zapnula, všimla jsem si, že mi něco do stanu prokousalo malý otvor. Samozřejmě jsem nic neslyšela, protože jsem sluchu zbavená. Stan jsem si postavila ještě jednou, ani na chvíli jsem na zbytek noci svítilnu nevypnula, a spala jsem asi dvacet minut, než vyšlo slunce, a já se pořád celá roztřesená procházela po džungli. Proč tam za mnou ten orang bati vlezl? Chtěl si na mě smlsnout? Byla jsem na něj přece moc velká! Ve tři odpoledne jsem se odhodlala překonat svůj strach z jeskyně, a znovu jsem do ní vlezla. Z jejího stropu viselo aspoň jedenáct okřídlených opic, spaly v netopýřím stylu, a vůbec si mě nevšímaly. Vzala jsem jednu lidskou kost, malou pokousanou ulnu, a odnesla jsem si jí. Až se vrátím domů, podrobím ji analýze. Chci zjistit, komu konkrétně patřila.

20. února 2022, neděle: Krátce před půlnocí jsem sledovala orang batii, jak postupně jeden po druhém jeskyni opouštěli. Až deset z nich zmizelo, vydala jsem se zpět do jejich jeskynního úkrytu - to bylo tak v jednu v noci. Bohužel mě tam nečekaně překvapil ten poslední orang bati, a napadl mne. Chystal se zrovna odletět pryč, a asi se mě polekal, tak otevřel tlamu, snesl se na mě z jeskynního stropu, a pokusil se mne kousnout. Už zase! Včas jsem ho trefila uspávačkou, a změnila jsem trochu svůj plán. Místo plánovaného průzkumu jeskyně jsem si pořádně prohlédla uspaného orang batiho. Zvedla jsem jeho tělo ze země, vynesla ho ven, a pak jsem ho změřila. Byl vysoký 117 centimetrů, jeho špičáky byly dlouhé 6,2 centimetru a 4,9 centimetru (jeden z nich byl poškozený, a neměl ostrou špičku), rozpětí křídel se rovnalo 215 centimetrům. Neměla jsem, jak ho zvážit, ale to je celkem irelevantní. Důležité je vědět, že jsou tahle zvířata dost velká na to, aby unesla lidské dítě. Bože... nechce se mi ani pomýšlet na to, jaké to musí být, když ve svých dvou nebo třech letech křičíte na temné noční obloze o pomoc, zatímco vás za ramena drží takováhle příšerka, nese si vás nad pralesem, kde váš nářek nic neslyší... a nakonec... vás se svými druhy sežere. Myslím na to celý den. Celý den, co se procházím po této horské džungli. Ani mladá, dvoumetrová krajta mřížkovaná, slunící se dopoledne na padlém kmeni stromu kousek od mého stanu, mě nedokázala těch hrůzných myšlenek zbavit. Je mi z toho moc divně.

21. února 2022, pondělí: Opravdu riskuju, když pořád do té jeskyně chodím. Dnes v noci, krátce po druhé hodině, to bylo zatím nejhorší. Vlezla jsem dovnitř, ale orang batiové nebyli pryč - to mi ostatně bylo známo, čekala jsem před jeskyní, až ji opustí, ale žádný z nich nevyletěl. Naopak, jeden přiletěl po celém dnu, který strávil daleko od jeskyně, a pak se vrátil s nějakou kořistí. Ke své hrůze jsem zjistila, že se jednalo o lidského novorozence. Po vkročení do jeskyně přestaly okřídlené opice hodovat, a hleděly na mě, zatímco jsem na ně koukala v termobrýlích. Jedné z nich vylézala ze zubaté tlamy dětská ručička. Plandala sebou ze strany na stranu, a stékala po ní dlouhá, chuchvalcovitá slina. Jiná z příšer právě držela v prstech něco, co vypadalo jako játra. Fakt jsem si myslela, že se v tu chvíli vyzvrátím. Tak nějak jsem to v sobě udržela, pomalu jsem zamířila k východu, a pak se na mě jeden orang bati snesl, a něco mi plivl na hlavu. Byl to krvavý chuchvalec slin, částečně tvořený krví té nebohé lidské oběti. Utekla jsem pryč, a skoro jsem se zhroutila. Tohle na mě bylo až příliš... Komu to novorozeně mohlo patřit? Kdo teď asi naříká po jeho ztrátě? Co když jeho rodiče ani nevědí, že bylo uneseno, a teď ho někde v Rapaku nebo v jeho okolí marně hledají? A ono je mezitím požíráno těmito nestvůrami? Čím víc o tom přemýšlím, tím... á, do háje se vším.

22. února 2022, úterý: Včera jsem na tom nebyla moc dobře, takže jsem hodně chodila po lese, narazila jsem na nějaké dřevorubce, kteří neměli ani ponětí o zdejších vzácných lidožravých netvorech, a pak jsem si šla lehnout. Stan jsem si postavila kousek od řeky, lokalizované tak pět set metrů od jeskyně. Mám zkušenost, že se mi do ní dobře zvrací, když je mi z orang batiů špatně... Proč tu vlastně jsem? Proč tohle ještě pořád dělám? Mám z toho úplnou existenční krizi! No, dnes jsem našla jiný vchod do jejich jeskyně, nasadila jsem si přilbu, pobrala všechny možné věci (včetně svého notebooku), a šla jsem tu novou chodbu prozkoumat. A jak jsem se přesvědčila, zvědavost opravdu zabíjí. Tedy téměř. Ani nevím, jak se to stalo, prostě jsem tam někde špatně došlápla, od chodidla mi odletěl kamínek, a já najednou padala. Obrátila jsem se při tom pádu, odřela jsem si dlaně obou rukou o hrubou stěnu, a dopadla jsem těžce na pravý bok, do pěti centimetrů té nejstudenější vody, v jaké jsem kdy byla. Při pádu se rozbily moje termobrýle a jedna svítilna. Zůstaly mi dvě baterky, ale jedna od té chvíle pořád bliká, takže to není nic moc. A teď tohle píšu z téhle příšerné jeskyně, nebo lépe řečeno příšerného jeskynního systému, ze kterého očividně není úniku. Motám se tu tak osm hodin, za chvíli začne středa... Baterie v notebooku - 69 %, takže ho radši včas vypnu. Není tu nic, ani netopýři, ani hadi, ani pavouci, prostě je to tu strašně opuštěné... Nevím, jak ven. Nevím, jak ven!!!


23. února 2022, středa: Nikdy jsem si tohle nezasloužila. Chtěl snad tenhle šílený vesmír, snad i celý mnohovesmír, abych se potila v těchhle dusných jeskyních, promočená studenou vodou kapající prakticky odkudkoliv, s rýmou v tropech, k smrti vyděšená, polámaná, kulhající, a emočně úplně zničená? Snědla už jsem všechno jídlo, co jsem si na průzkum jeskyně včera dopoledne vzala. Možná mi ještě zbývá sáček se slunečnicovými semínky, ale to je tak všechno. Voda se tu ani nedá pít. Je tak ledová, že mě z ní bolí zuby... Jediná plně funkční baterka už pomalu ztrácí svou sílu. A druhá baterka pořád bliká. Zatím ji nepoužívám. Pár minut předtím, než jsem znovu zapnula notebook, jsem uviděla velkého hmyzožravého netopýra, docela nemotorně prolétajícího jednou chodbou. Když jsem se k němu přiblížila, všimla jsem si, že měl poškozené křídlo. Něco ho do něj kouslo, a protrhlo to jeho kožní blánu. Proto tak špatně létal. Je mi jasné, jaký tvor mu to udělal. Vlastně se divím, že mě orang batiové ještě pořád nenapadli - tedy, od začátku mého toulání se tímhle jeskynním systémem. Chvílemi mám pocit, že mě něco sleduje, že se něco velkého míhá v temnotě... asi se už blíží. A já začínám mít strach. Velký strach. Nemám připojení na internet, nemůžu nikoho kontaktovat... Kdyby mě tu náhodou někdo našel, mrtvou... nebo aspoň tenhle notebook, vrazil ho do nabíječky, zapnul a našel v něm tenhle soubor... tak mě asi zabili orang batiové. Sakra, 31 % baterie. Musím to hned zase vypnout.

24. února 2022, čtvrtek: Je to příšerné. Krvácím. Dlouho jsem bojovala se zastavením krvácení. Ten předchozí zápisek jsem napsala včera tak ve 23 hodin, tohle píšu o necelých osmnáct hodin později... Stalo se toho strašně moc. Spala jsem na nějakém balvanu, pak mě probudilo čmuchání k nohám, tak jako v sobotu v noci ve stanu. A pak mě to kouslo. A drželo to! Nemohla jsem najít tu funkční baterku, snad mi při spánku vypadla z ruky, nevím... Našla jsem jen tu blikající. Samozřejmě, že do mě byl zakousnutý orang bati! Asi třikrát jsem ho druhou nohou kopla do hlavy, a dala jsem se na útěk... Spadla jsem do podzemního jezírka, studená voda mi vyrazila dech, poničené termobrýle, které už beztak byly k ničemu, skončily na dně toho jezírka, já se po pěti minutách vysoukala ven, skoro jsem se udusila v netopýřím guánu - amoniak je prostě hnus - a teprve pak jsem našla místečko, kde jsem si mohla kousanec ovázat. Od té doby se dvakrát pomaleji motám v téhle temnotě... A asi před hodinou mě napadli další dva orang batiové, možná vyčmuchali mou krev... Kapesník je jí úplně promočený, budu to muset obalit svým tričkem, a to je propocené... Tohle jsou nejhorší chvíle mého života. Teď sedím v takové malé komůrce, kam jsem se sotva prosoukala, a sedím tu vedle z půlky zahrabané dětské kostry. Netroufám si odhadovat věk této oběti, ale nemohlo jí být víc, než čtyři roky. Možná ani ne tři. No, pokud mě tyhle potvory zabijí, budu asi jejich největší kořistí. 5 % baterie. Už ani nemá cenu notebook znova zapínat. Teď ho vypnu, nechám to tu tak, jak to je... Mám tě ráda, Alessandro. Díky za to, že jsi mě vychoval. 

25. února 2022, pátek: Já vím, je to bláznovství, psát ještě jeden zápisek, když má baterka notebooku pitomá 2 %, ale já si prostě nemůžu pomoct. Samozřejmě je to dnes ještě horší. Rána strašně zahnisala. Strašně! Nemůžu už skoro chodit. Blikající baterka... bliká jednou za tři vteřiny. Takže už ani pořádně nevidím. Ale snad mám ještě nějakou naději... Našla jsem tu dítě. Živé dítě! Nevím, jak se s ním domluvit, celé je to takové divné, ale leze za mnou. Má taky zahnisanou ránu po kousnutí, vlastně v obličeji. Pořád brečí, mne si to zraněné čelo... Jsou mu tak dva roky. Umí chodit? Možná. Ale strop je v téhle části jeskynního systému tak nízko, že se tu já na nohy nepotavím, takže lezu po čtyřech, a to dítě opakuje všechno po mě - kopíruje mé chování. Když si nestoupnu na dvě já, nestoupne si na ně ani ono. Stejně je to jedno, proč sem tohle píšu... Orang batiové jdou po nás. Proto jsme teď v místech, kde se nemůžu ani postavit. Zalezli jsme strašně hluboko. A teď mi, propána, na krk spadl kamínek. Dítě se mi tiskne k nohám, taky na něj padají kamínky. Strop brzo spadne. Na notebook mi teče voda. Fajn, tohle je opravdu konec. Takže Alessandro, tati... prosím, až tohle budeš číst, mám tě moc ráda, Thiaga taky, a mějte se dobře. A nenechte se tímhle zlomit. Vypínám to. 1 %. Teď to na nás spadne.

Abych řekl pravdu, nevím, co k tomu dodat... Budeme ještě někdy v budoucnu Sloaniny zápisky číst? Anebo poslední dva únorové pátky patřily skutečně zakončení tohoto týdeníku, psaného s přestávkami od minulého července? Bojím se jedné věci - že se Obrázky týdne budou muset příští týden zase vrátit.

čtvrtek 24. února 2022

Vlnožil velký - Mořský had vytvářející lovecká spojenectví s kranasy

Poslední hadí popisek, konkrétně tedy článek o korálovečku kroužkovaném, jsem napsal 9. prosince 2021. Zdá se to již tak strašně dávno... Je tedy nejvyšší čas seznámit vás s dalším slíbeným beznohým, šupinatým pokladem - vlnožilem velkým!

Latinský název: Laticauda semifasciata,
Rozšíření: západ Tichého oceánu,
Velikost: délka až 170 centimetrů.
Do rodu vlnožilů (Laticauda) patří celkem osm platných druhů, z nichž asi nejznámějšími jsou vlnožil užovkový (L. colubrina) či vlnožil ploský (L. laticaudata). Někteří zástupci tohoto rodu jsou jen okolo metru dlouzí, jako například katuali (L. schistorhyncha), jiní zase dorůstají poměrně větší velikosti; pravděpodobně nejdelším z nich je vlnožil velký, vyskytující se v západní části Tichého oceánu, konkrétně pak ve vodách náležících Japonsku, Tchaj-wanu, Filipínám a Indonésii. V roce 1837 jej popsali Caspar Georg Carl Reinwardt, původem pruský přírodovědec věnující se především studiu rostlin, ale také autor popisu několika zástupců herpetofauny (mimo tento druh popsal také Xenopeltis unicolor), a významný německý herpetolog, ornitolog a ichtyolog Hermann Schlegel. V Japonsku se vlnožilům velkým říká erabu umi hebi, v prefektuře Okinawa na ostrovech Rjúkjú pak jen krátce irabu. V jižní části země se jejich maso hojně konzumuje v zimním období; většině zájemců o japonskou kuchyni je zřejmě znám pojem irabu-jiru, což je polévka, jež je součástí tradiční kuchyně Království Rjúkjú, a která se právě z masa tohoto druhu hada připravuje. Někteří starší Japonci také stále věří podivným a nepravdivým povídačkám o tom, že jeho konzumace posiluje "ženství" (ať už má ten pojem mít jakýkoliv význam). Kvůli nadměrnému lovu je v současné době tento had na Červeném seznamu IUCN klasifikován jako téměř ohrožený. Vlnožil velký je obyvatelem korálových útesů, po kterých se prohání především po setmění. Jde o nokturnální neboli noční druh, a přes den je velmi obtížné jej spatřit. Jedná se o dobrého potápěče, schopného zadržet dech až na šest hodin. Není však příliš rychlý, vlastně plave docela pomalu, a není tedy schopen pronásledovat rychlejší ryby. Loví tedy tím způsobem, že z úkrytů v korálových útesech ryby vyhání, a okamžitě je chytá mezi čelisti, načež do nich vpravuje svůj silný neurotoxický jed, jenž brzy poté "vypíná" nervový systém kořisti a ponechává ji vznášet se ve vodě, než ji vlnožil spolkne vcelku. Zajímavé je, že při lovu občas tito hadi vytvářejí lovecká spojenectví s kranasy modroploutvými (Caranx melampygus), až 117 centimetrů dlouhými dravými rybami, též se hojně vyskytujícími v oblastech s korálovými útesy. Jejich společný lov má v podstatě stejný styl, jako když vlnožilové loví sami - jde zkrátka o vyhnání ryb z úkrytů a jejich následné uchycení. Co se způsobu rozmnožování týče, je tento druh, ostatně jako další vlnožilové, vejcorodý. Několik měsíců po spáření tedy samice vylézají na břeh, a kladou do písku snůšku o 3 až 7 vajíčkách s měkkým, koženým obalem. Háďata se z nich líhnou po 4 až 5 měsících. Dle studií Nakamota, Toriby a Kuwabary, publikovaných ve druhé polovině 80. let, přinejmenším v prefektuře Okinawa samice tohoto druhu kladou vejce nejčastěji od dubna do června. V červenci se již míra kladení vajec dosti snižuje. Čerstvě vylíhlí hadi, vybavení pochopitelně plně vyvinutými jedovými žlázami a zuby, loví pouze ryby z čeledi Mugiloididae, kdežto subadulti a dospělci si rádi pochutnávají na rybách z čeledí Pomacentridae, Acanthuridae a Emmelichthyidae. Jídelníčku vlnožila velkého se věnovala například studie tchajwanských vědců Su, Fonga a Tu, jejíž výsledky byly publikovány v roce 2005 v Zoological Studies. Celkem 73 ze 219 hadů, které tito výzkumníci rozpitvali, mělo ve svých žaludcích ostatky zástupců 16 rybích čeledí. Mimo ryby tito hadi opravdu zřejmě nic jiného nekonzumují. Na závěr ještě uveďme, že se vlnožilové velcí "stěhují" i do vod náležících Jižní Koreji, a to zřejmě kvůli klimatické změně, způsobující pochopitelně oteplování mořské vody. V roce 2017 byla v PLOS One vydána studie Jaejina Parka a jeho kolegů, kteří podrobili výzkumu 12 exemplářů L. semifasciata (jedenáct z nich byly samice, plus k tomu jeden samec) odchycených ve vodách při pobřeží jižní části Jižní Koreje. Park a jeho spolupracovníci si myslí, že za nerovný počet samic a samců v této nezvyklé, vlnožily velkými dříve neobývané lokalitě mohou rozdílné stravovací návyky obou pohlaví. Samice totiž bývají větší, a potřebují více potravy, díky čemuž jsou také schopny zadržet dech na delší dobu, než samci, a kvůli zvýšenému času strávenému pod hladinou se snadněji dostávají k rychlým oceánským proudům, jež je pak odnášejí dále na sever. 

Příště krajta hnědohlavá!

středa 23. února 2022

Winterwatch 2022 - Slučka malá

Slučka malá. V tomto nádherném předtočeném segmentu se seznámíme s nejmenším z šestadvaceti druhů sluk a sluček, dohromady anglicky nazývaných "snipe". Představí nám jej Colin McShane, bývalý učitel přírodopisu, dobrovolník British Trust for Ornithology a odchytávač ptáků pro vědecký výzkum. Říká o sobě, že je typem člověka, který rád na věci přichází - a když se toho o něčem moc neví, chce o tom zjistit víc. Právě to je případ slučky malé (Lymnocryptes minimus), okouzlujícího lovce bezobratlých a požírače semen, který v Británii zimuje, a jenž je zahalen tajemstvími. Již mnoho let je Colin součástí dobrovolnické skupinky ptačích kroužkařů, kteří si říkají Belvide Ringers. Lokalita Belvide Reservoir v South Staffordshire, na kterou nás za slučkami vezme, je v podstatě důlní hlušinou neboli výsypkou, porostlou celkem nezáživnou, chudou vegetací, a téměř neustále pokrytou stojatou vodou. V tomto "minimokřadu" se slučky během dne skrývají. Když před šesti lety Colin toto místo se svými kolegy poprvé navštívil, věděl, že tu tito neobyčejní ptáci žijí, ovšem zahlédnout je nebylo zrovna jednoduché. Začal tedy k jejich hledání používat termokameru. Většinou se tento všem dobře známý typ kamery používá po setmění, ovšem Colin jej využívá za bílého dne. Výsledek je úplně stejný; je schopen slučky, skryté ve vší té vysoké "trávové" vegetaci, vypátrat. Pak už mu zbývá jen jediné - odchytit je. Snaží se ptáky přesvědčit, že je hodlá obejít, a že o ně nemá zájem, a pak je nečekaně chytí do sítě. V jeho rukou uvidíte dvě "jack snipes" (jak se slučkám malým anglicky říká; "jack" je staré anglické pojmenování něčeho malého), z nichž jedna byla Colinem okroužkována v březnu 2021 na úplně stejné lokalitě, načež pták odletěl do Skandinávie či Ruska, ale na letošní zimu se vrátil zase na své oblíbené zimoviště v Anglii. Dle odhadů ve Spojeném království zimuje na 110 000 sluček malých, ovšem jaká je realita, to se zatím přesně neví. Technika, pomocí které je hledá Colin, však může ornitologům dosti pomoci udělat si o jejich počtech mnohem lepší, přesnější obrázek.

Klip z první epizody pořadu Winterwatch 2022 od BBC Studios Natural History Unit, vysílané v úterý 18. ledna 2022 na televizní stanici BBC Two.

úterý 22. února 2022

Dinosauři z Jihoafrické republiky: Abrictosaurus

Jak jsem slíbil v závěru loňského článku o melanorosaurovi, jenž byl napsán 21. prosince, projekt Dinosauři z Jihoafrické republiky bude pokračovat i v tomto roce! Dva měsíce a jeden den od té doby, co jsem napsal jeho poslední část, je jistě již nejvyšší čas do něj opět přispět. Tentokráte tedy v jeho rámci popíši abrictosaura. Samostatný článek o něm jsem napsal shodou okolností 21. února 2012, tedy před deseti lety a jedním dnem! A musím přiznat, že mne samotného nyní zaskočilo načasování napsání tohoto poměrně detailnějšího článku...

Druh: Abrictosaurus consors,
Autoři popisu: Richard Thulborn (druh), James Hopson (rod),
Naleziště: Elliot Formation, Východní Kapsko (+ sousední Lesotho),
Období: raná jura, před 199 až 196 miliony let.
V roce 1974 popsal britský paleontolog Richard A. Thulborn druh heterodontosauridního dinosaura na základě nekompletní lebky a kostry, nalezených v Upper Elliot Formation na území malého státu Lesotho. Domníval se, že se jednalo o zástupce rodu Lycorhinus, popsaného Sidneym H. Haughtonem o padesát let dříve, a v září 1974 jej v odborném časopise Zoological Journal of the Linnean Society popsal pod názvem Lycorhinus consors. Druhové přízvisko znamená v překladu v podstatě "společnice"; Thulborn se domníval, že typovým exemplářem byla samice, neboť na rozdíl od L. angustidens (v současnosti jediného validního druhu rodu Lycorhinus) postrádala zvětšené "špičáky" (kaniniformy), považované za znak samců. Jen rok nato, tedy v roce 1975, napsal James Hopson článek, jenž byl publikován v úplně stejném periodiku, a v němž učinil redeskripci fragmentární lebky nalezené na území tehdejší Kapské provincie (a na území dnešního Východního Kapska), kterou Richard A. Thulborn považoval za pozůstatek Haughtonova L. angustidens. Hopsonovi se podařilo zjistit, že tato lebka L. angustidens vůbec nepatřila, a že se mnohem více podobala lebce o rok dříve popsaného L. consors. Znaků, kterými se však tato specie lišila od L. angustidens, bylo tak mnoho, že se Hopson rozhodl přeřadit ji do zcela nového rodu, pro který vymyslel jméno Abrictosaurus. To v překladu z řečtiny znamená "bdělý ještěr". Tímto pojmenováním se Hopson opřel do Thulborna ohledně jeho hypotézy, podle níž heterodontosauridi estivovali v horkém či suchém období (estivace je, jak je obecně známo, takovou letní obdobou zimního spánku, hibernace). Thulborn výsledky jeho studie nikdy nepřijal jako validní, a ve svých dalších odborných článcích stále odkazoval na druhy Abrictosaurus consors a Heterodontosaurus tucki jako na zástupce rodu Lycorhinus. Podobně jako různozubý Heterodontosaurus, i Abrictosaurus měl hypsodontní zuby (zuby s vysokou korunkou). U druhého exempláře, pocházejícího z Jihoafrické republiky, se zachovaly kaniniformy jak horní, tak spodní čelisti; ten horní byl dlouhý 1,5 centimetru, spodní prodloužený "špičák" měl na délku 1,7 centimetru. Přední část těchto prodloužených zubů byla pilkovitá, zadní však nikoliv. Tím se Abrictosaurus zásadně liší od heterodontosaura i lycorhina, jejichž kaniniformy jsou pilkovité (či zoubkované) z obou stran. Na rozdíl od svého "různozubého" bratránka měl Abrictosaurus také menší, lehčeji stavěné přední končetiny. Čtvrtý a pátý prst na předních končetinách měl o jednu prstní kůstku méně, než u heterodontosaura. Zda je Thulbornův exemplář z Lesotha skutečně samicí, to se přesně neví. Podle publikace The Dinosauria D. B. Weishampela, Halszky Osmólsky a Petera Dodsona z roku 1990 je typový exemplář abrictosaura zřejmě juvenilem, soudě podle jeho krátkého obličeje a nesrostlých křížových obratlů. Jakékoliv hypotézy o pohlavním dimorfismu tohoto druhu dinosaura, založené na rozdílu délky kaniniformů lesothského a jihoafrického exempláře, jsou tedy zřejmě pochybné. To ovšem neznamená, že se od sebe samice a samci abrictosaura nemohly délkou kaniniformů odlišovat, prostě pro to jen není nesporný hmatatelný důkaz. Prodloužené kaniniformy mohly být sekundárním pohlavním znakem, a v případě, že by typový exemplář dorostl plné velikosti (a nezahynul by tedy v juvenilním věku), mohl se dočkat prodloužených "špičáků", byl-li tedy samcem. Byl-li samicí, pak zřejmě nikoliv. Nebude-li však nalezen nějaký další exemplář, který by to jasně potvrdil, pak kaniniformy u abrictosaura nebudeme moci považovat za sekundární pohlavní znak. Co se celkové velikosti týče, byl tento ptakopánvý dinosaurus dlouhý až 120 centimetrů, a jeho hmotnost se pohybovala okolo 1,4 kilogramu. Šlo o býložravce anebo všežravce. V rané juře se na území Jihoafrické republiky a Lesotha setkával například se svými příbuznými, pegomastaxem, heterodontosaurem a lycorhinem, s bazálním ptakopánvým eucorsorem a poměrně známým genasaurem rodu Lesothosaurus. Musel si dávat pozor na coelophysida rodu Megapnosaurus či neotheropoda rodu Dracovenator, jež mohli být jeho potenciálními predátory.


Obrázek pochází z webu Kidadl. Informace o abrictosaurovi pocházejí z anglické Wikipedie, která odkazuje na kvalitní zdroje v odborné literatuře. Vězte, že tento projekt bude nadále pokračovat!

pondělí 21. února 2022

Objev hrabavé parosničky Synapturanus danta z Peru

Rod Synapturanus, patřící do čeledi parosničkovitých (Microhylidae) a podčeledi Otophryninae, zahrnuje v současné době již sedm druhů; tři z nich byly popsány v 70. letech minulého století, další tři pak teprve minulý rok, a o zatím posledním přírůstku na seznamu pojednává článek Germána Cháveze z Instituto Peruano de Herpetología v Limě a jeho kolegů, který byl 16. února 2022 publikován v odborném časopise Evolutionary Systematics. Drobného hrabavého obojživelníka pojmenovali Synapturanus danta, což je poněkud kuriózní název. "La danta" je totiž lidové označení pro tapíra středoamerického (Tapirus bairdii), užívané v různých částech jeho areálu rozšíření. Když byla při expedici autorů studie tato žába poprvé viděna, začali jí někteří členové týmu říkat "rana danta" ("tapíří skokan"), protože jim její hlava z profilu připomínala hlavu tapíra. Synapturanus danta je znám pouze z pánve řeky Putumayo, jež je jedním z přítoků Amazonky, v nejsevernějším regionu Peru, Loreto. Chávez a jeho kolegové zamířili v listopadu 2019 do spodní části putumayské pánve, aby zjistili více o tamní herpetofauně, dosud stále nepříliš dobře zdokumentované. Odchytili tři exempláře parosničky rodu Synapturanus, a provedli jejich morfologickou, genetickou a bioakustickou analýzu. Na základě toho se jim podařilo zjistit, že tyto parosničky patřily ke zcela novému druhu. Zatímco morfologická a genetická analýza proběhla až po návratu do laboratorního prostředí, zvukové projevy žab byly studovány ve volné přírodě, vždy po setmění, za teploty mezi 24 až 26°C. Dominantní frekvence vokalizací se pohybovala mezi 1,73 až 1,81 kHz. Není příliš překvapivé, že zvuky vydávali pouze samci. Ti tvoří také všechny odchycené (a pozorované) jedince; typovým exemplářem je droboučký sameček měřící od špičky čenichu po kloaku pouhých 1,79 centimetru. Paratypy jsou na tom velikostně dosti podobně. Tympanum je v zadní části hlavy holotypu sotva rozeznatelné, jeho očka jsou malá, a rozměrově jsou shodná s 66 % vzdálenosti očí od nosních dírek. Špička hlavy je poněkud prodloužená, a skutečně připomíná jakýsi malý chobůtek. Zbarvení samců je na zádech a bocích čokoládově hnědé a bez skvrn. Čenich je bílý (je totiž zbaven pigmentu), a spodní část krku je ozdobena oranžovými či žlutými flíčky, které se nejspíše líbí samicím. Co se životního stylu S. danta týče, skutečně je to fossoriální parosnička, prohrabávající se mokrou a měkkou půdou putumayských rašelinišť. Jelikož není robustního vzrůstu, ve tvrdší půdě vůbec nehrabe. Typová lokalita, a zároveň také zatím jediná lokalita, ze které je tento druh znám, v současnosti naštěstí není v bezprostředním ohrožení ze strany člověka. Jak na tom jsou jeho počty (nyní je opravdu znám jen ze tří exemplářů), to ukáží až případné další studie.

Tapíří parosnička Synapturanus danta. Fotografie Germána Cháveze, zpřístupněná na blogu Species New to Science

Ačkoliv se S. danta může pyšnit skutečně zajímavým druhovým jménem, mezi svými příbuznými jistě netypickým, možná ještě zajímavější druhové přízvisko má Synapturanus zombie z Francouzské Guyany - jeden z oněch tří specií tohoto rodu popsaných v minulém roce. Čeleď parosničkovitých zahrnuje v současné době více než 680 druhů, patřících do 63 rodů - obsahuje tedy více rodů, než jakákoliv jiná čeleď žab. K první významné divergenci došlo v rámci rodiny microhylidů buď při K-T vymírání, anebo hned po jeho skončení.

Popis S. danta naleznete na tomto odkazu. Veškeré informace o něm, uvedené v tomto příspěvku, pocházejí z Chávezovy studie. Doplňující informace o rodu Synapturanus a čeledi parosničkovitých mi zprostředkovala anglická Wikipedie. Rozhodně se v brzké době dočkáte dalších článků o nových druzích žab, ostatně jejich popisy vycházejí prakticky neustále, a vždy tedy je, čemu věnovat pozornost.

Nejčtenější