Tučňáci (Sphenisciformes) jsou řádem nelétavých ptáků, přizpůsobených k potápění ve vodě. Jejich křídla, zbavená schopnosti letu, se stala ploutvemi, pohánějícími je ve vodním prostředí při lovu ryb, krilu nebo hlavonožců. První zástupci tohoto řádu se ve fosilním záznamu objevují už v paleocénu před 62 miliony let, přičemž byly jejich zkameněliny objeveny na Antarktidě. Jako čeleď Spheniscidae popsal prve tučňáky francouzský biolog Charles Lucien Bonaparte roku 1831, status řádu s jedinou čeledí pro ně pak v roce 1891 zavedl anglický zoolog Richard Bowdler Sharpe. Dosud bylo popsáno celkem asi 48 rodů tučňáků, z nichž v současné době přežívá pouze 6. Již mnoho let však odborníci diskutují o celkovém počtu žijících druhů tučňáků, a málokdy se shodují. Často je uváděno, že na naší planetě v jednadvacátém století žije 17 nebo 18 druhů, sem tam se ale právem vynořují spekulace o 20 až 21 druzích. Uvážíme-li, že v našem letopočtu vlivem člověka vyhynuly dva tučňáčí druhy, pak bychom mohli počet holocénních zástupců řádu zvýšit na 23. Taxonomická klasifikace některých druhů je poměrně složitá; existují druhy, jež byly některými odborníky klasifikovány pouze jako poddruhy jiných specií, zatímco jiní experti s těmito údaji nesouhlasí. Dobrým příkladem toho je tučňák skalní, někdy považovaný za jediný druh se třemi poddruhy, jindy zase za souhrn tří odlišných druhů. Klasifikace žijících tučňáků však rozhodně není ani zdaleka tak složitá, jako klasifikace některých z nejstarších zástupců řádu, patřících do již vyhynulých podčeledí. My si pro úplnost uvedeme všechny recentní druhy, tedy i ty, jejichž status je v rámci specií a subspecií sporný.
Po celou dobu dlouhého vývoje řádu tučňáků platilo, že jeho jednotliví zástupci žili pouze na jižní polokouli. S recentními druhy to není příliš jiné. Navzdory obecnému spojení slova tučňák s mrazivými končinami jižního pólu však mnoho druhů žije mimo Antarktidu. Nejsevernější zástupce řádu se vyskytuje dokonce kousek jižně i severně od rovníku, na Galapágách.
České pojmenování: tučňák nejmenší,
vědecký název: Eudyptula minor,
velikost: výška 40 až 45 centimetrů, hmotnost 1,1 až 1,6 kilogramu,
výskyt: Nový Zéland, Chathamské ostrovy, výjimečně pobřeží Chile, možná také Austrálie
Pravděpodobně nejmenší či druhý nejmenší druh tučňáka na naší planetě. Samci mají větší hlavu než samice, a také mohutnější zobák. Tmavé peří na zádech, na hlavě a částečně také na křídlech má modravý odstín, ten tomuto ptákovi ostatně vysloužil anglické pojmenování "little blue penguin". Průměrně se tučňák nejmenší potápí do hloubky 30 metrů a při takovém ponoru zůstává ve vodě asi 25 vteřin. Dokáže plavat rychlostí až 6 kilometrů za hodinu, loví hlavonožce, korýše a ryby. Údajně má pomalejší metabolismus než většina ostatních tučňáků. Jde o druh málo dotčený, zřejmě výrazně neohrožený lidskou činností. K hnízdění si vybírá skalnaté nebo písčité pláže, samotné hnízdění pak trvá od července či srpna do února následujícího roku, přičemž samice za sezónu naklade obvykle dvě vajíčka, z nichž se po 33 až 37 dnech líhnou mláďata. Osamostatňují se pak po 50 až 60 dnech.
České pojmenování: neexistuje,
vědecký název: Eudyptula novaehollandiae,
velikost: výška 30 až 33 centimetrů, hmotnost 1,5 kilogramu,
výskyt: Austrálie (včetně Tasmánie).
Taxonomie tučňáků je složitější, než jsme dlouho předpokládali. Druh Eudyptula minor dlouho zahrnoval a dle některých zdrojů stále zahrnuje tři až sedm poddruhů, nicméně dle více či méně recentních genetických studií je jeho australský poddruh, E. m. novaehollandiae, druhem zcela samostatným. Je-li tomu tak, pak je E. novaehollandiae úplně nejmenším tučňákem na světě; dospělci skutečně nedorůstají větší výšky, než 33 centimetrů. V angličtině mu říká "fairy penguin". Životním stylem se velmi výrazně podobá tučňáku nejmenšímu z Nového Zélandu (pokud je E. novaehollandiae samostatným druhem, pak lze s jistotou tvrdit, že se E. minor v Austrálii vůbec nevyskytuje), rozdíly jsou jen ve velikosti a v akcentu. Samci těchto maličkých tučňáků z jižního pobřeží Austrálie vydávají zvuky docela odlišné od těch, kterými se dorozumívají jejich novozélandští bratranci. Většinou loví nízko pod hladinou (hloubka do 2 metrů), výjimečně se však potápějí do hloubky až 20 metrů. Na moře se vydávají ráno a vrací se před setměním. Největším nepřítelem tohoto druhu jsou lidé a masožraví savci, které do Austrálie přivezli; kočky, psi a lišky, vejce tučňáků se však také stávají potravou krys. Hnízdí většinou v jamkách vyhrabaných jinými živočichy, od ptáků po králíky.
České pojmenování: tučňák bělopásý,
vědecký název: Eudyptula albosignata,
velikost: výška 35 centimetrů, hmotnost 1,5 kilogramu,
výskyt: poloostrov Banks, Jižní ostrov Nového Zélandu; ostrov Motunau.
Dříve považovaný za poddruh tučňáka nejmenšího. Jeho pozice v taxonomickém systému je dosud nejasná, dokonce i dnes jej někteří odborníci stále považují za poddruh, jiní jsou názoru, že je to druh samostatný. V každém případě jsou tito unikátní tučňáci podle IUCN zranitelní, přičemž jsou od roku 2010 zařazeni na US Endangered Species Act. Vyskytují se jen na malém území na východě Jižního ostrova Nového Zélandu a v přírodní rezervaci na ostrůvku Motunau, vzdáleného od něj asi 1,2 kilometru. Jedná se především o nočního ptáka, čímž jsou mezi tučňáky vskutku výjimeční. Na poloostrově Banks však občas ze svých nor vycházejí i za denního světla. Při svých jednodenních loveckých výpravách se mohou zatoulat až 25 kilometrů od pobřeží. Loví hlavně ryby; jejich oblíbenou pochoutkou jsou ančovičky a sardinky. Nepohrdnou však ani hlavonožci či korýši. V roce 2005 zbývalo jen asi 3750 párů, současné počty nejsou přesně známy.
České pojmenování: tučňák patagonský,
vědecký název: Aptenodytes patagonicus,
velikost: výška 70 až 100 centimetrů, hmotnost 9,3 až 18 kilogramů,
výskyt: Antarktida, Jižní Georgia, Falklandy, Argentina (Ohňová země), Kergueleny, Ostrovy prince Edvarda, Crozetovy ostrovy, Heardův ostrov a McDonaldovy ostrovy.
Tučňák patagonský je jedním z nejznámějších a nejlépe prostudovaných druhů tučňáků. Ačkoliv je klasifikován jako málo dotčený, jeho počty vlivem změny klimatu klesají; podle jedné studie publikované v roce 2019 může v průběhu následujících osmdesáti let vymizet až 70 % jejich populace. Oteplování oceánů má za následek změnu směru jednotlivých mořských proudů od pobřežních oblastí, na nichž tučňáci patagonští hnízdí. Ze starých hnízdišť je vytlačují také emise uhlíku. Do roku 2100 může o hnízdiště přijít polovina současné populace, což výrazně ovlivní rozmnožování v té době už tak výrazně snížených počtů tučňáků patagonských. Jde o jeden z tzv. flagship species, reprezentujících postupnou ztrátu biodiverzity v jižním Atlantiku a v okolí Antarktidy. Popsal jej anglický přírodovědec a ilustrátor John Frederick Miller, a to v roce 1778. Na rozdíl od příbuzného tučňáka císařského, jediného dalšího zástupce rodu Aptenodytes, má mnohem výraznější žlutooranžové skvrny na hrudi, a je menšího vzrůstu. Loví lampovníky rodů Protocymctophum, Krefftichthys a Electrona, zároveň se však na jeho jídelníčku objevuje i krakatice Kondakova (Kondakovia longimana) a jiní hlavonožci. Reprodukční cyklus začíná v období od září do listopadu, samice po spáření klade jediné hruškovité vejce, vážící 300 gramů. Po nakladení má měkkou skořápku, ta však brzy ztuhne a mění barvu z bílé na světle zelenou. Inkubace zabírá okolo 55 dnů. Páry spolu uzavírají svazky jen na jeden rok, pouze ve 30 % případů jsou si však věrné. Huňatá mláďata, v 19. století považovaná za odlišný druh, anglicky nazývaný "woolly penguin", žijí ve školkách. Chovný cyklus trvá 14 až 16 měsíců, za tu dobu malý tučňák nemůže opustit souš. Hlavními nepřáteli tučňáků patagonských v mořském prostředí jsou kosatky a tuleni leopardí.
České pojmenování: tučňák císařský,
vědecký název: Aptenodytes forsteri,
velikost: výška 110 až 120 centimetrů, hmotnost 22,7 až 45,4 kilogramu,
výskyt: Antarktida.
Tučňák císařský, endemit Antarktidy, je bezpochyby největším druhem tučňáka a zároveň pátým největším ptákem na světě (větší jsou jen zástupci infratřídy běžců). V roce 1844 jej popsal anglický zoolog George Robert Gray, a druhové jméno forsteri mu dal na počest německého přírodovědce J. R. Forstera, jenž byl společníkem kapitána Jamese Cookea na jeho druhé plavbě, a popsal pět jiných tučňáčích druhů. Tento druh je neskutečně houževnatý. Jde o ptáka rozmnožujícího se v nejchladnějším prostředí na Zemi; mláďata si od vylíhnutí musejí zvykat na teploty nižší než -40°C a na chladný vítr o rychlosti 144 kilometrů za hodinu. Průměrná tělesná teplota tučňáka císařského je 39°C. Za 80 až 90 % tepelné izolace u dospělců zodpovídá husté peří, za zbytek pak 3 centimetry silná vrstva tuku. Během období hnízdění však tloušťka vrstvy tuku klesá, a dospělci přicházejí o značné množství své tělesné hmotnosti. O jediné nakladené vejce, vážící 460 až 470 gramů (největší vejce ze všech tučňáků) se zprvu stará samec, zatímco samice se vydává doplnit své zásoby potravy; většinu živin investovala do tvorby vajíčka. Fotografie či filmové záběry tučňáčích otců, shlukujících se v chladném antarktickém větru ve snaze udržet si tělesné teplo, jsou obecně velmi dobře známy. Samci mrazivému větru často natáčejí záda. Než se samice vrátí, přicházejí až o 20 kilogramů hmotnosti. Samice se vrací v době líhnutí mláděte nebo až deset dní po něm, krmí jej výživnou kaší z natrávených ryb a hlavonožců, a na moře se vydává zase samec. Při hledání potravy se dospělí tučňáci mohou vzdálit až 500 kilometrů od hnízdní kolonie! 45 až 50 dní po vylíhnutí tvoří malí tučňáci školky. Až jednu třetinu mláďat však každou zimu zabijí buřňáci obrovští, jejich hlavní predátoři. Tučňák císařský je jediným antarktickým druhem tučňáka, který se rozmnožuje v zimním období.
Třetí část projektu Tučňáci: Ptáci, kteří chtěli být rybami vyjde příští středu, 2. prosince!
Žádné komentáře:
Okomentovat