Jsou zase spolu. Minulý podzim se Lovci kryptidů rozpadli, a stejně tak se rozešla i jejich bojová trojka - Akihiko Yukimura, Fahad Ghazalli a Roger Neill. Po měsících strádání, kdy si každý z nich prošel nelehkými životními zkouškami, se pod vedením Pierra Leroye dali znovu dohromady. V opuštěném skladu na kraji japonského města Motomiya jim Pierre řekl vše podstatné o ženě jménem Nanami Hachisuka a tajné mezinárodní organizaci Čtyři hlavy, mezi jejichž vůdce Nanami zřejmě patří. Pierre se do jejich věcí začal motat letos v létě, když hackeři pracující pro Čtyři hlavy ukradli ze základny nového týmu Lovců kryptidů na Špicberkách veškerá nasbíraná data o novém druhu medvěda, vyskytujícím se pouze na Svalbardu, jenž je jediným savcem, jehož mláďata dokáží během relativně krátké doby - v rámci hodin - změnit barvu své srsti v závislosti na zbarvení svého prostředí. Podle Pierra nejsou Čtyřmi hlavami ohrožení jen noví Lovci kryptidů, ale vůbec každý, kdo se o tajemná monstra, z nichž mnohá dosud nebyla vědecky popsána, zajímá. Bojová trojka se následující večer vydala na Hokkaidó. Akihiko přepadl mnicha Saku a přilepil ho na strop svatyně Samegawajinja. Tam si počkal na ty, kterým měl Saku předat v kleci kappu, podivné želvě podobné stvoření. Ukázalo se však, že Nanami a její kolegové si přišli pouze pro krev tohoto tajemného tvora. Poznali, že se Akihiko se za mnicha převlékl, a následovala bitka. Jeden z Nanaminých společníků byl zabit Rogerem, další dva byli zraněni, ale přežili. Roger se pokusil Nanami chytit v lese poblíž Kikonai, byl jí však takřka udušen. Naštěstí ho zachránil Akihiko, následně jej ovšem Nanami postřelila a utekla. Když dorazil krvácející Akihiko do Kikonai, hodil šuriken po nějaké Japonce nacházející se na střeše domu. Přestože o něm nemohla do poslední chvíle vědět, chytila šuriken mezi prsty. Nějaká dobře vycvičená bojovnice? Kdo by to mohl být? Vypadá to, že i ona je na lovu Nanami Hachisuky.
CRYPTID HUNTERS: THE WARRIOR TRIO, ČÁST PÁTÁ:
Spustil se déšť. Tajemná postava se ztratila v temnotě, protínané tisíci prudce padajícími dešťovými kapkami. Akihiko přiběhl k malému rodinnému domku, a loktem se opřel o jeho zeď. Bylo mu špatně. Přejel rukou po břiše, a nahmatal krvácející ránu. Nevěděl, kolik krve ztratil. Ale čím více se takto přemáhal, tím slabší byl. Kdyby nebyl sám sebou, kdyby si v životě neprošel tím, čím si prošel, nejspíše by to už vzdal. Jenže Akihiko Yukimura netušil, co to znamená vzdát se. Nikdy to v životě neudělal. A nikdy neudělá. S hrčivým hrdelním rykem se vyhoupl na okap domku, s úpěním se vytáhl na střechu a tam zůstal ležet na zádech. Vysíleně oddechoval. K tomu, aby se znovu postavil na nohy, jej nakonec vyburcovalo něco ještě nepříjemnějšího a studenějšího, než dešťové kapky. Ve vteřině začaly z nebes létat obrovské kroupy. Stačilo, aby jej pár z nich zasáhlo do očí, a Akihiko se přemohl vstát. Liják sílil, kroupy cinkaly o okapy, a spolu s deštěm vytvářely jakousi neprůhlednou clonu. Nešlo přes ní vidět na deset metrů. Akihiko se však rozhodl riskovat, a v pronásledování Nanami pokračovat. Rozběhl se, přeskočil mezeru mezi střechami domů, s hrčením sprintoval dál, opět učinil skok, pak další, a pak ještě jeden, a brzy si začal uvědomovat, že se blížil k té Nanamině tajemné pronásledovatelce. A ta pro změnu nebyla daleko od svého cíle. Hbitě skočila na visuté schody pod balkonem chudého, otřískaného domu, prudkým deštěm bičovaného, vylezla na jeho střechu a právě včas hodila Akihikův šuriken po Nanami. Zasáhl ji do nohy. Nanami sebou sekla na opačném okraji ploché střechy, a zamířila na svého pronásledovatele pistoli. Po ty dvě, tři vteřiny od zasažení šurikenem měla za to, že ji napadl právě Akihiko. Když spatřila, že její pronásledovatel byl dlouhovlasý člověk, zhruba stejně vysoký jako ona, objevil se jí v obličeji výraz překvapení. "Tebe jsem tu nečekala," řekla, a úsměšně pohnula jedním koutkem úst. "Já vím," odpověděla ta druhá Japonka, "právě proto mám nad tebou navrch." "Nemáš," reagovala na to Nanami, a zmáčkla kohoutek pistole. Její pronásledovatelka učinila hbitý skok do strany, kulce se vyhnula, a zatímco se točila ve vzduchu, hodila po Nanami lano s hákem. Zachytil se o její botu, bojovnice pak trhla rukama, a Nanami s křikem táhla po zemi. Ta přitom pustila svou pistoli. Jakmile byla své oponentce blízko, kopla ji do břicha. Byla to pořádná rána. Pronásledovatelka nemohla, než sebou žuchnout. "Nejsi tak dobrá, jak si myslíš, Haruko," usmála se Nanami, vyskočila a kopla ji do tváře. Jenže oponentka zachytila její nohu snad jen půl vteřiny poté, druhou rukou zmáčkla Nanamino lýtko a jediným chvatem ji položila na zem. Nanami spadla na nos. Do kaluže krve okamžitě dopadlo několik ledových kroupů. "Anata wa orokana meinu," řekla rychle Nanami a sáhla po Akihikově šurikenu, který k ní ležel blíže než její pistole. Opatrně ho zmáčkla mezi prsty a vrhla se na Haruko, bodajíc jí přitom šurikenem do ramena. Rovněž tak Haruko udeřila pěstí do zraněného ramene Nanami, a ta zavřískala bolestí. Možná zapomněla, že ji ve svatyni trefil Akihikův šuriken právě tam. Nevěnovala ráně pozornost, až doteď. Haruko se nezdráhala vniknout do řezné rány prsty a surově ji otevřít. Bylo jí jedno, že Nanami mačkala šuriken hlouběji do jejího masa. Pak prsty bodla Nanami do očí. Další zařvání. Nanami ji chytila za vlasy a trhla s ní tak mocně, že Haruko sletěla ze střechy. "Ī yakkai harai," zašeptala si pro sebe Nanami. Pak se na mokré střeše ozvalo hlasité "Thump!" Očividně na ni vyšplhal někdo další. Nanami se zazubila, zvedla pistoli a dvakrát vystřelila. Stejně jako Akihiko, i ona však nedokázala přes tu dešťovou clonu svůj cíl pořádně zaměřit. Akihiko vnímal, že na opačném kraji střechy někdo byl, a tak se rozběhl. Jenže byl příliš pomalý, a když jej dosáhl, Nanami už byla pryč. Její postava mizela na kraji další střechy, o dvě patra níž. Akihiko se odhodlal ke skoku. Dopadl na chodidla a zapotácel se. Jeho boty skončily v kluzké louži, a on se pádu ze střechy vyvaroval jen tím, že těžce dopadl na prsty levé ruky. S křupnutím přejely po okraji střechy. Akihiko zasyčel. Měl už toho dost. Dal se do běhu, hrčel a syčel jako zvíře, jeho mysl se zbarvovala doruda. Byl zraněný, byl naštvaný, zmáčený, krvácel, bolela ho ruka. Chtěl, aby to skončilo co nejdřív. Přestával přemýšlet. Zase se z něj stávalo kruté zvíře, připravené kdykoliv zabíjet. Neměl na vybranou. Kdyby nezačal myslet na to, jak Nanami urve hlavu, jak ji zmasakruje, už by zkolaboval. Ke svému překvapení brzy zjistil, že postava, za kterou utíkal, opět nepatřila Nanami, ale její pronásledovatelce. Haruko se podařilo zachytit se okraje střechy vyšší budovy, z níž ji Nanami shodila, dopadnout na nižší budovu, a pak pokračovat v jejím pronásledování. Akihiko se k Haruko přiblížil, a téměř se dotkl prsty její paže. Neměl v plánu být jemný, chtěl ji k sobě prudce natočit, kopnout ji do nohou nebo do břicha a pak se jí zeptat, co tu dělala. Jenže dříve, než stačil provést, co naplánoval, sám dostal kopanec do kotníku. "Anata wa dareda?!" zařval. "Osoraku anata no yōna hito," odpověděla Haruko a připravila se na další skok, "ima wa shiriau no ni yoi jikide wa arimasen." "Anata wa kanojo o katte imasu!" zakřičel Akihiko. "Watashi wa osoraku anata no yōna hitoda to itta," reagovala na to Haruko, zase zmizela o patro níž na další budově. "Sakra, ta ženská je jak já," zasyčel si pro sebe Akihiko a učinil podobný skok, dopadaje kousek vedle Haruko. Nevšímala si ho, utíkala dál. Jejich společný cíl se nacházel blízko. Akihiko zrychlil. Snad to byla jakási soutěživost. Nechtěl, aby jemu neznámá dohnala Nanami dříve. Jakmile byl dostatečně blízko, hodil po ní svou teleskopickou tyč. Zasáhl ji do zad. Nanami se zakutálela na zemi a opět po Akihikovi vystřelila. Tentokrát kulka zasáhla koleno jeho pravé nohy. Práskl sebou, nohou mu projela příšerná bolest. Měl pocit, že svět se najednou zpomalil. Nanamina pronásledovatelka utíkala po jeho levici. Míjela ho. Akihiko začal řvát. Tohle byl vrchol. Teď už nebyl člověkem. Probudilo se v něm vražedné monstrum, nepřemýšlející o dopadech svého jednání. Nejprve srazil k zemi Haruko, pak se s berzerkovským rykem rozehnal proti Nanami, udeřil ji pěstí do břicha, nato do obličeje, pak popadl mezi prsty řasy jejího levého oka a trhl. Nanami zařvala. Takovou bolest nešlo vydržet. Práskl jí pěstí do vršku hlavy, jednou, podruhé, pak ještě třikrát. Oběma rukama chytil její rty a začal je trhat. Její krev mu přistávala na obličeji. Nevnímal, že ho kopala mezi nohy. Nevnímal ani to, že jej dvakrát či třikrát zasáhla do zraněného kolena. Jeho svět se zhroutil, a jednal teď zcela instinkivně. Měl-li Nanami chytit, tak klidně i mrtvou. Předtím se strachoval, že zabil Lazarenka, když ho šurikenem zasáhl do obličeje. Jenže v tu chvíli byl při smyslech. Teď se jako by vrátil o den zpátky, do toho baru v Tokiu. Nemohl se tehdy udržet, musel tomu opilci uštědřit tolik ran, kolik jen mohl. Vážně chtěl roztřískat mu tyčí lebku. Té barmance, co se na Akihika usmála, jako by se jí líbil, té chtěl rozkopat obličej. Proč? Protože to byli nepřátelé. To byl jediný důvod, proč to dělal. A Nanami byla také nepřítelem. Podkopl jí nohy, zvedl svou kovovou tyč a práskl jí do obličeje. Včas si ho zakryla rukama, i tak však neunikla bolesti. Akihiko tyč zvedl nad hlavu a s řevem se připravil na další ránu. Pak ovšem tyč upustil. Něco zasáhlo jeho obličej. Ruka Haruko. "Co to děláš?! Seš snad nějaký vrah?!" zařvala na něj. Nevěděl, co byla zač. Ale to poslední slovo, co řekla, to ho rozohnilo ještě víc. Nenáviděl se pro něj. Nenáviděl ho, neboť bylo pravdivé. Nanami nebyla tak slabá, jak působila, přestože její obličej byl celý zkrvavený. Vyskočila, kopla Haruko do obličeje, té z nosu vyletěla krev, a opět skočila na střechu další budovy. Akihiko zasyčel na Haruko, ale neodhodlal se jít dál proti ní. Instinkt mu velel, ať dál pronásleduje Nanami. Ve chvíli, kdy skočil za ní, jeho mysl jako by se rozostřila. Uvědomil si, jak se právě zachoval. Už podruhé od návratu z Ruska to přehnal s brutalitou. Udělal další chybu, zase nechal rozhodovat své emoce - rozbité, nezodpovědné. Když to problesklo jeho hlavou, dopadl na okraj další střechy. S pocitem viny se dostatečně nesoustředil, a uklouzla mu noha. Dnes již podruhé, a také naposledy. Akihiko spadl. Sletěl dolů. Všechno se zrychlilo. Padal, jednou jeho hlava zasáhla plot na něčím balkoně, pak mu při nárazu o několik drátů zkřivilo chodidlo. Spadl do obrovské kaluže tam dole, o několik pater níž, a nahlas naříkal. Nanami se otočila na Haruko a ďábelsky se usmála. Věděla, co její pronásledovatelka udělá teď. A bezstarostně pokračovala v útěku. Haruko si nemohla dovolit nechat toho podivného, zuřivého kolegu jen tak ležet na ulici. Místo Nanami si vybrala jeho, zhoupla se dolů a přistoupila k němu. Vypadal hrozně. Krev tekoucí z nohy, z břicha i z obličeje, byl celý promočený a zkřivený. Něco šeptal japonsky, možná prosil o pomoc. Prudký liják jej bil do obličeje, a zakrýval jeho slzy. Haruko mohla udělat jediné. Zavolat sanitku.
"Kdo sakra jste?" zeptal se Fahad tajemné Japonky před nemocnicí Kikonaicho Kokuminkenkohoken již za bílého dne. "Taky někdo, kdo se zajímá o Nanami Hachisuku," odpověděla Haruko. Dala se na odchod. Roger ji chytil za ruku. Otočila se k němu s naštváním v obličeji. "To nám nestačí. Chceme vědět, kdo Akihika zranil," sykl Roger, "takže nám řekneš, kdo vlastně jsi." "Zranil se sám. Nedokázal se ovládnout a byl zraněný. Dalo se čekat, že to odnese," odpověděla Haruko, a vytrhla se z Rogerova sevření. "Nějaká jeho kolegyně z minulosti?" zeptal se nahlas Roger a pohlédl na Fahada a Pierra. "Ne, nikdy ji neznal. Jmenuje se Haruko Horikawa. Před třemi lety na ni vydala jihokorejská policie zatykač. Prý za držení rukojmích v nějakém vesnickém baráku, à quelques kilomètres de la frontière nord-coréenne," poznamenal Pierre, dívaje se do svého tabletu. Při jeho slovech se Haruko zastavila. Nečekala, že by ji ti tři rozčilení muži tak lehce identifikovali. "Neznáte někdo číslo na policii v Jižní Koreji? Nebo mám volat normálně japonskou policii... anebo armádu?" zeptal se s úsměvem Pierre, podíval se na Rogera a Fahada a pak namířil zrak na Haruko. Vypadala ještě podrážděněji. "Écoutez, mademoiselle. Řekni nám o sobě víc, a já nikoho volat nebudu. Proč jsi šla po Nanami Hachisuce? Věděla jsi o operaci, kterou prováděli mí přátelé?" zeptal se s provokativním tónem Pierre. "Musím ji zastavit," řekla jednoduše. "Proč?" zeptal se Roger. Nepůsobil teď jako nepřítel, spíše vypadal zvědavě. "Protože brzy provede něco strašného," odpověděla Haruko. "Vybuchne tahle planeta?" reagoval na to Roger. "Týká se to jich," řekla Haruko a ukázala na Tatze, sedícího na Rogerově rameni s ocáskem obtočeným kolem krku svého páníčka. "Takže jde o kryptidy. Měl jsi pravdu, Pierre. Čtyři hlavy po nich jdou," řekl Fahad. "Nebudu teď prozrazovat víc. Necháte mě konečně jít?" ozvala se zase Haruko. "Jít kam? Co o Nanami Hachisuce víš? Proč nechceš říct víc?" zeptal se Roger. "Podívejte, my máme tady od šéfa," řekl Fahad, a s úsměvem ukázal na Pierra krčícího nevinně rameny, "taky za úkol ji zastavit. Kdysi jsme si říkali bojová trojka. Bojová trojka Lovců kryptidů." "Vím, kdo jste," řekla na to Haruko, "a přijde mi směšné, že se snažíte Nanami zastavit zrovna vy. Skupina kriminálníků." "Ty jsi asi taky kriminálník, ne? Jinak by na tebe Jihokorejci nevydali zatykač," poznamenal Roger. Haruko si povzdychla. Nechtěla o sobě mluvit s těmito lidmi. Na druhou stranu však cítila, že měli dobrý záměr. Slyšela a četla toho o nich hodně, ale když s nimi nyní mluvila, nepřipadali jí nebezpeční. A Pierrovy výhrůžky, že na ni zavolá policii, nebrala ani na chvíli vážně. "Pojďte se mnou," řekla jim, a odvedla je dál od nemocnice. Zatímco se procházeli krásným zeleným parkem, kde ranní slunko ozařovalo zmoklou trávu a jeho paprsky protínaly kapky na listech stromů, vysvětlila jim, proč po Nanami šla. "O Čtyřech hlavách nejspíš víte, když vás Nanami Hachisuka zajímá," začala. "Je jednou z jejich vůdců?" zeptal se Fahad. "Ano. A já jsem její neteř. Taky jsem byla součástí Čtyř hlav, a v jednu dobu začala Nanami prosazovat svůj názor, že když se s ní něco stane, udělají Hlavu ze mě. Měla jsem být její nástupkyně," řekla Haruko. "Pěkný. A dál?" zeptal se Roger. "Teď je mi pětadvacet, ke Čtyřem hlavám jsem se přidala před pěti roky, ve dvaceti. Teta mi slíbila, že mi pomůže pomstít mou matku, omylem zabitou policií v Okinawě při přestřelce s gangstery. Šla jsem do toho jen kvůli pomstě. Tehdy Čtyři hlavy plánovaly rozvrátit politický systém Japonska, a to se mi líbilo. Jenže od toho brzy upustily, a přeorientovaly se na Jižní Koreu. Tamní policie na mě vydala zatykač, protože mě Nanami donutila držet třiadvacet rukojmích v jednom domě po dobu deseti dnů. Ani nechtějte vědět, jak jsem se odtamtud nakonec dostala, když policajti potají vnikli dovnitř. Chvíli jsem se ještě Čtyř hlav držela, párkrát jsem si změnila jméno a provedla pro ně několik špinavostí, a pak jsem se od nich odtrhla. Pronásledovali mě, ale já byla dobře vycvičená. Nanami se mnou udělala dobrou práci. Utíkala jsem z jednoho státu do druhého, žila jsem v Barmě a v Bangladéši, a pak jsem konečně našla klid v Mozambiku, kde jsem pomáhala dětské charitě. Nutně potřebovali po invazi mimozemšťanů lidi, kteří by poskytli péči tisícům dětí, jež ztratily rodiče rukou těch ohavných potvor z kosmu. Do Japonska jsem se vrátila teprve před pár měsíci, když jsem se přihlásila na starou stránku Čtyř hlav a dozvěděla jsem se, co chystaly. IP adresu jsem měla nastavenou na USA, ale i tak jsem se bála, že by mě našli, a tak jsem prostě Mozambik opustila a umanula si, že budu proti své tetě bojovat. To, co chystá, se mi vážně nelíbí," rozpovídala se Haruko. "A říkáš, že se to týká kryptidů," řekl Pierre. "Asi už víte, že o nich sbírají informace. Mají větší databázi, než si myslíte," odpověděla Haruko. "Proč nechceš říct, jaký je jejich plán?" zeptal se Pierre. "Protože oni plány pořád mění. Jak už jsem ostatně kdysi zjistila," odpověděla Haruko, "a těžko říct, jak dlouho jim vydrží tohle." "Takže nejsou tak velkým nebezpečím?" zeptal se Roger. "Ne, jsou přímo enormním nebezpečím. Protože ať už je jejich plán jakýkoliv, je to jeden z těch, o kterých vím." "A to jsou?" zeptal se Fahad. "Řeknu vám to později," odpověděla Haruko a poprvé za celé ráno se usmála. "Později? Znamená to, že...?" chopil se slova opět Pierre. "Jo. Jedu sólo už nějakou dobu. V Kikonai jsem dostala jedinou příležitost za poslední měsíce, abych Nanami dostala, protože utíkala sama. Jinak jsem sama jen já, a ona je obklopená lidmi, co ji chrání. Potřebuju přátele," řekla Haruko. Roger a Fahad se na sebe podívali. "Nebudem přece bojová dvojka, ne?" pousmál se Roger. "Fajn, budeme pokračovat v misi, jako bys byla Akihiko. Je nějaká šance, že se brzy vrátí do akce, Pierre?" řekl Fahad. "Zatím ne. Je na tom chudák hodně špatně. Neměli jste ho pustit samotného," odpověděl Pierre. "Je to moje chyba. Měl jsem se překonat, tak jako se překonal on... a jít s ním," zašeptal Roger. "Není to jenom tvoje chyba. Je to chyba nás všech, Rogere," řekl na to Fahad, "zklamali jsme, protože jsme dlouho s nikým nepracovali. Dlouho jsme nebyli tým. Jakmile jsme byli společně posláni na misi, všechno se zvrtlo. Možná jsme si to dobře naplánovali, ale jak došlo na akci, každý z nás si dělal, co chtěl. Tys utíkal za Nanami, jakmile vyběhla ze svatyně. Já si hrál s letounem, kterého se držel ten sumo bojovník. Akihiko od vstupu do svatyně ani jednou nepoužil vysílačku, a my museli, schovaní v lese, jenom předpokládat, že uvnitř šlo všechno podle plánu. Že se tam stalo něco špatně, na to nás upozornila až střelba ze samopalu, ne Akihikova slova. Prostě jsme se nespoléhali jeden na druhého, netlačili jsme jeden na druhého, aby s tím druhým komunikoval v průběhu celé akce. Kdybychom pracovali jako tým nejen při plánování, ale i při akci samotné, Nanami by byla odchycená a Akihiko by neskončil v nemocnici." Chvíli bylo ticho. Jen tak procházeli parkem, a poslouchali švitoření pěvušky japonské, nenápadného pěvce střídajícího pronikavý zpěv s otřepáváním kapek ze svého načechraného peří. "Věděla jsem, že Nanami bude chtít krev kappy," přerušila mlčení Haruko, "zvíře měl odchytit mnich ze svatyně." "To jsme se dozvěděli taky. Šéf má uši všude, protože má kontakty," řekl na to Roger a ukázal palcem na Pierra, opět trapně krčícího rameny. "A má odporná teta má teď kappovu krev. Není moc tvorů v Japonsku, o kterých by neměla dostatečné informace. Je dost pravděpodobné, že svůj zájem přesune... mimo tuto zemi," řekla na to Haruko. "Já se pokusím zjistit, proč by ji měla krev kappy tolik zajímat," řekl Pierre, "zatímco jsi s Akihikem honila Nanami, tady Roger a Fahad uspali kappu a přesunuli ho do prostornější bedny v našem vysokorychlostním letounu. Ten pak zvíře přemístil do základny Lovců kryptidů na Špicberkách, a já se tam budu věnovat jeho výzkumu. Máme tam pro něj krásnou... místnost... či výběh, chcete-li. Bude mu tam dobře. Včas pošlu informace, které získám." Zastavil se, a Rogera, Fahada a Haruko si znovu prohlédl. "Asi mě teď úplně potřebovat nebudete, alespoň ne osobně. Snad se poučíte ze svých chyb, a bojová trojka bude fakt pracovat jako tým."
Akihiko se probudil. Vůkol byla tma, a on byl dezorientovaný, netušil, kde se vlastně nacházel. Pokusil se pohnout hlavou, a zasyčel bolestí. Měl něco s krkem. Nedokázal hýbat hlavou. Teprve teď si uvědomil, že ruce a nohy měl zavěšeny za postroj nad postelí. Nad nemocniční postelí! Pocítil, že jeho záda byla jaksi fixována. "To snad není možný," řekl nahlas a pokusil se sebou trhnout. V tu chvíli už musel syčení vystřídat hlasitý řev. Při pádu ze střechy si poranil páteř, a nyní byl v nemocnici. Nechal své oči trochu přivyknout tmě a pak si prohlédl své okolí. Na pokoji s ním nikdo nebyl. "Zatracená práce," sykl pro sebe, "je tu vůbec někdo?! Rogere?! Fahade?! Nenechali jste mě tu snad samotnýho!" Nikdo se neozýval. Nepřišla ani zdravotní sestra. Musel spát hodně dlouho - vlastně měl pocit, že na něj doktoři a sestry jistě zapomněli. "Tak slyší mě někdo?! Co tady dělám?! Kdy odsud vypadnu?! Do háje, vy idioti! Jste tu všichni hluší?!" křičel, a pak zase zařval bolestí, protože sebou příliš cukl. "Zábavné," ozvalo se z rohu místnosti. "Kdo seš?!" vyhrkl zoufale Akihiko. "Nikdo, koho bys znal," odpověděl neznámý, "ale znám tvé přátele. Tedy některé." "Jak dlouho tady se mnou jsi?" zeptal se Akihiko. "Oficiálně ani minutu. Neoficiálně, aniž by o mě v nemocnici věděli... dost dlouho na to, abych si tě pořádně prohlédl," zněla odpověď. Tohle se Akihikovi nelíbilo. Ať už tu s ním byl kdokoliv, nemohl si ho Akihiko prostudovat. Nemohl vstát a chytit ho pod krkem, jak chtěl. V životě si nepřipadal tak zranitelný, jako teď. "Sestru nevolej. Postaral jsem se o to, aby ještě chvíli žádná nepřišla. Probudil ses v pravý čas," pokračoval neznámý. Akihiko zapnul analytickou složku své mysli. Podle přízvuku a výslovnosti byl ten muž jednoznačně Angličanem, nejspíše z Londýna. V místnosti byla možná tma, i tak si však Akihiko povšiml, že ten chlapík neměl na hlavě moc vlasů. Zřejmě byl ostříhaný hodně nakrátko. "Proč jsi tu se mnou? Co ode mě chceš?" zeptal se Akihiko. "Podívej, co ti udělali. Vylomené obratle, nehybná hlava... Až slezeš z postele, budeš na vozíčku. Konec všeho, Akihiko," odpověděl tajemný muž. "A přitom má jeden z tvých kolegů kovovou páteř. Že by chtěli něco takového udělat i tobě? Aby ses znovu postavil na nohy? Ne... Zajímají se jen o sebe," pokračoval. "To já taky. Každý z nás si totiž prošel těžkostmi. Není divu, že jsme zaměření na sebe," řekl na to Akihiko. "Fair game to you there. Ta vaše bojová trojka to opravdu neměla v poslední době lehké. Ale co ten, kdo vás úkoluje? Myslíš si, že se skutečně snaží někoho chránit? Nebo že se snaží chránit ta zvířata?" pokračoval Angličan. "Kdo teda jsi?! Snažíš se otevřít mi oči nebo co?!" vykřikl Akihiko. "Vím, že jsi od začátku cítil, že Pierre Leroy není tak čestný, jak se snaží vypadat. Šel jsi do té akce jen kvůli Ghazallimu a Neillovi, nikoliv kvůli Leroyovi. A teď... tě Leroy, kontrolující tvé dva přátele, opustil. Říká, že tu jde o kryptidy. Má teorie o tom, že Čtyři hlavy jim chtějí něco provést, nebo je chtějí nějak využít. Ale co když vás tři dal zpátky dohromady jen proto, že tu jde o něco jemu osobního? Děsilo tě to přece, ne? Kolik toho věděl o Nanami Hachisuce! Jak věděl, kde v tu konkrétní noc bude, a kolik informací vám o té svatyni, jejím mnichovi a tom želvovitém tvorovi samotném podal. Nepřipadá ti, že Leroy sleduje nějaký vlastní zájem?" promlouval k němu Angličan. Akihiko začínal zuřit. Od pusy mu létala pěna. Nějak ale nevěděl, na koho byl tak naštvaný. Na tohoto chlapíka? Na Nanami? Nebo na Pierra? "Leroy zmanipuloval tvé dva kamarády. Ty jediný jsi už na začátku prohlédl, že je v tom něco nekalého. Přesto jsi však dal do té mise všechno, cos měl. A zaplatil jsi za to. Za to, že jsi v tomhle stavu, může Leroy. Jinak bys teď pobíhal po Tokiu, v masce kopal hýždě zločincům a přehrával by sis svůj záznam ruského plesiosaura s plachtou..." "Jak to víš?! Jak víš, co jsem říkal v tom skladu?! Jak víš o mé výpravě do Jakutska?!" zařval Akihiko. "Není to proto, že bych ti chtěl nějak ubližovat. Jen jsem o tobě musel mít dostatek informací, tak jako o tvých dvou přátelích. A co jsem se dozvěděl je to, že všem z vás řekl Leroy tak málo... Tak málo! Zneužil vás, protože jste všichni byli na dně, a hledali jste sebe samotné. Tys byl třeba právě v Rusku... Zranitelný, chovající nenávist vůči sobě. Stačilo dát vás dohromady a poslat vás na smrt, aby on získal, co chce. Zmanipuloval je k tomu, aby tě tu nechali osamoceného, a pokračovali v té smrtící hře. A ty s tím prostě nemůžeš nic dělat, jsi vyřazený. Leroy přes mrtvoly tvých dvou kamarádů a tvoje zničená záda nakonec dostane, po čem prahne," pokračoval v mluvení Angličan. "Víš toho nějak moc," řekl na to Akihiko. "Ale říkám pravdu," zněla odpověď. Z kapsy v mužových kalhotách se ozvalo zapípání. Vytáhl malé digitální stopky. "Už můžeš volat sestru," pousmál se. Akihiko si konečně povšiml rysů v jeho obličeji. A jedno mu bylo jasné - tohoto muže nikdy v životě neviděl. "Jaké máš informace o nebezpečích, kterým budou Roger a Fahad vystaveni?" zeptal se už docela klidně Akihiko. Najednou se mu křičet nechtělo. Viděl tu příležitost. Ten muž mu skutečně jaksi otevřel oči. Akihiko vážně o Pierrovi od první chvíle pochyboval, a teď mu začínalo v hlavě svítat. "Budeš-li mi zájem, Akihiko, budu je s tebou sdílet. Vrátím se," řekl neznámý. "Můžu se aspoň zeptat, jak se jmenuješ?" vyhrkl Akihiko. Muž přistoupil k oknu a otevřel ho. Nato se k Akihikovi otočil, a zcela upřímným hlasem mu své jméno sdělil: "Evan Sellers." Vyskočil z okna, a o nějakých dvacet sekund později přišla k Akihikovi zdravotní sestra. Působila malátně a omlouvala se, že mezi kontrolami pokojů usnula. Sdělila mu, jaké následky na jeho zdraví pád ze střechy měl.
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat