Sloane, lovkyně monster: V doupěti sisimita

Další pátek, další část Sloane, lovkyně monster! V minulé části se Sloane Walker vydala z Velázquezovy tvrzi na pobřeží Argentiny do Hondurasu, konkrétně do Reserva de Vida Silvestre Corralitos. Jejím původním záměrem bylo užít si dovolenou ve zdejším tropickém pralese, natáčet si pralesničky, pozorovat kvesaly a chodit sama po této nádherné divočině. Pak jí ovšem jedna turistka z Mexika, Rosa Becerra, řekla o tajemném tvorovi, který údajně v rezervaci žije. Jak Sloane zjistila, jedná se o sisimita, jakéhosi středoamerického bigfoota. Když jsme ji minulý pátek opustili, chystala se strávit noc na stromě v blízkosti fotopasti, jež zvíře natočila. Co se jí od té doby přihodilo?

V doupěti sisimita

11. 9. 2021 - 17. 9. 2021

11. září 2021, sobota: Jedenáct minut po půlnoci sisimito skutečně přišel. V té nejnepříjemnější pozici jsem seděla v koruně stromu, klobouk na hlavě jsem měla úplně promáčený z neustálého deště, jen tak tak jsem se držela zvlhlých větví, když se najednou ta potvora objevila přímo pode mnou. Musím uvést, že i přesto, že jsem se nacházela asi pět metrů nad zemí, ji doprovázel ohavný puch. Tahle velká opice smrděla jako zmáčený pes a zpocené lidské nohy dohromady, a to nepřeháním. Vlastně je to docela podhodnocený popis jejího zápachu. Nedokázala jsem si v tu chvíli představit, jak by takový tvor vůbec mohl lovit, když kvůli svému pachu nedokáže splynout s okolním prostředím. Potvrzuje to snad domněnku, že sisimito je jen neškodný vegetarián? Možná. Chvíli se zdržel pod stromem, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Díval se na mě, a pak zase zmizel ve vegetaci. Měla jsem na větvích zavěšeny dvě kamery s nočním viděním, a pod stromem ještě jednu fotopast, takže jsem si ho pěkně natočila. Nebudu lhát, měla jsem chvíli strach, když na mě zpod svého vystouplého obočí pohlížel, a dokonce jsem si i říkala, jestli nechtěl na strom vylézt. Ruce měl na to dost dlouhé i silné. Asi ale nechtěl mít trable, a tak mě tam nechal. Celé dopoledne jsem si přehrávala ten záznam, byť byl dlouhý jen asi tři minuty. Byl to pořád ten samý, plešatící jedinec. Mohla by to být teritoriální zvířata? Je možné, že už na tomhle území žádného jiného sisimita nenajdu?

12. září 2021, neděle: Myslím, že si na sebe začínáme zvykat. Sisimito i tuto noc prošel kolem fotopastí, ale už na ně vůbec nezaútočil jako prvně. Spíš je ignoruje, a jen tak se potlouká v okolí potůčku. Zatím nevím, čím se živí, protože před kamerami dosud neprojevil nic jiného, než zvědavost, agresivitu a totální mírnost. Žádné hledání potravy, žádné teritoriální volání, žádné namlouvání. Něco jsem o něm ale přece jen zjistila. Tenhle plešatící jedinec je samec. Vedle jedné z fotopastí se totiž vymočil, a nijak se nepokusil skrýt, jakého pohlaví je. Dnes asi v deset jsem pro fotopast přišla, abych v ní vyměnila baterie. Strašně to tam páchlo, ještě hůř, než sisimito samotný. Jeho moč obsahuje obrovské množství amoniaku. Začínám si říkat, proč. Mohl by být třeba nemocný? Očividně ztrácí srst, nepřirozeně páchne (i když jsem nepotkala žádného jiného sisimita, takže nevím, jaký parfém používají jeho kamarádi) a jeho moč je přímo napěchovaná amoniakem. Podle všech legend má být sisimito mnohem chlupatější, a možná i nebezpečnější. Nevěřím moc starým příběhům o tom, že samci sisimitů unášejí lidské ženy, to mi přijde neskutečně hloupé. Rozhodně však při našem setkání projevoval méně agresivity, než jsem čekala. Dnes v noci ho chci sledovat na zemi, a zjistit, kde se skrývá za bílého dne.

13. září 2021, pondělí: K potůčku se dnes sisimito vrátil trochu později, než obvykle. Z křovisek se vynořil až okolo jedné hodiny ranní, zase se potuloval po jeho okolí, značkoval si okolí fotopastí a přišel se podívat ke stromu, na kterém jsem v noci z pátku na sobotu seděla. Očichal jeho kmen, nato začal bít do svých prsou, úplně jako to dělají samci goril, a rozběhl se k vodě. Začal na sebe cákat vodu, jako by náhle cítil nutkání se umýt, a pak zase utekl. Nasadila jsem si brýle s nočním viděním a šla jsem za ním. Choval se velmi podivně. Nebyla jsem si jistá, zda věděl, že jsem ho následovala, ale pokud ano, pak mě zcela ignoroval. Přibíhal ke stromům, tlačil k nim svá záda a nechával se jejich kůrou škrabat, zvedal ze země kamínky a házel si je na hlavu, potom si všiml hroznýše královského zavěšeného za větev stromu asi tak dva metry nad zemí, skočil po něm, stáhl ho z větve, chytil ho za hlavou a tančil s ním. Had se mu obtočil kolem krku, nepříliš nadšený z toho, co se mu právě dělo, ale sisimitovi to očividně nevadilo. Poskakoval sem a tam, tělo hada roztahoval, kroutil jeho ocasem, pak strkal prsty k jeho tlamě a jednou rukou se bil do prsou pokaždé, když had čelisti prudce otevřel. Nakonec třímetrového plaza zahodil jako hračku, která ho už omrzela, a utíkal dál. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Byl to šílenec. Krátce před třetí jsem našla jeho doupě. Zalezl do dutiny na břehu řeky. Měla bych za to, že ji budou obývat krokodýlové, ale ne - poskytuje domov excentrickému gorilákovi.

14. září 2021, úterý: Začínám si zvykat na tenhle nový noční režim. Přes den spím, v noci běhám po pralese. Většinu včerejška jsem prospala, vlastně jsem pak opustila svou ubikaci až v jedenáct, a k potůčku jsem dorazila po půlnoci. Hrozně se zvedal vítr, bylo nepříjemně, a lesní cesta byla posetá ropuchami. Tuto noc se asi pářily, protože kolem louží jich byly desítky - co desítky, stovky! Na pár z nich jsem omylem šlápla, a trošku jsem se jich polekala. Sisimito se k potůčku vůbec nedostavil. Po dvou hodinách čekání jsem tedy zamířila k jeho doupěti. Nebyl ani v jeho okolí, a já tedy ze zvědavosti strčila do dutiny klacek s noční kamerou. Byl tam, a soudě podle pohybů jeho hrudníku těžce oddechoval. Oči se mu leskly jako obvykle, ale měl v nich takový smutný výraz. Působil zkroušeně. Opravdu jsem si začala myslet, že trpěl nějakou nemocí. Jeho podivné chování s tím mohlo mít dost co do činění. Bylo mi ho vážně líto, a tak jsem se rozhodla udělat něco, co by mě nikdy předtím v životě nenapadlo. Překonala jsem svůj odpor k jeho ohyzdnému zápachu, a vlezla jsem do jeho doupěte, abych se na něj lépe podívala. Vypadal, jako by potřeboval společnost. Možná jsem měla pocit, že umíral. Jenže jakmile jsem do doupěte vtrhla, uvědomila jsem si, že jsem udělala pořádnou blbost! Sisimito ožil, chytil mě za ruku a stáhl mě k sobě. Kopla jsem ho několikrát do břicha, měl však velkou sílu, a vsunul mě mezi kořeny stromů, pronikající do dutiny seshora. Zohnul je tak, abych nemohla utéct. Uvěznil mě tam!

15. září 2021, středa: Vážně nevím, proč mě ve svém doupěti držel. Neumožnil mi však odejít ani během úterý, ani během středy. Tyhle zápisky jsem zase musela psát o pár dnů později, ale jak jsem se vůbec vrátila ke svému deníku, to ještě popíšu. V dutině to nesnesitelně páchlo, brzy jsem si uvědomila, že si tam nosil shnilé plody a hned vedle jejich hromádky chodil v podstatě na záchod, a nijak to nevyklízel. Když do dutiny pronikalo světlo, a já viděla viděla jeho srst, dělala se mi husí kůže. Řídkými chlupy na jeho hlavě probíhaly tisíce blech a dalších parazitických hmyzáků. On si je tam normálně pěstoval! Možná jsem na něj něco zařvala, možná na mě sám vrčel nebo co, to je ale jedno, protože jsem nic neslyšela. Během úterý mě nechal o hladu, ve středu mi ale donesl z poloviny shnilý banán. Vrazil mi do rukou, a já ho snědla, protože jsem fakt měla hlad. Jakmile zapadlo slunce, doupě opustil, a já se, víc než předešlou noc, pokusila vytrhnout se z těch zohnutých kořenů. Už jsem byla skoro vysvobozená, když se najednou vrátil - to muselo být pár hodin po půlnoci. Lehl si vedle mě, funěl mi do tváře, a já se vážně bála, že mě dřív nebo později napadne. K tomu se však nikdy neměl. 

16. září 2021, čtvrtek: Muselo to být tak v sedm ráno, když se mi podařilo natržené kořeny konečně zlámat, a zmizet z jeho doupěte. Sisimito se hnal za mnou, ale jakmile se jeho hlava objevila venku, kopla jsem ho do ní, a celá roztřesená jsem utíkala zpátky k potůčku, a do ubikace. Na chodbě před svým pokojem jsem narazila na Rosu. Znakovou řečí mi sdělila, že byla sbalená, a že se chystala na návrat do Veracruzu. Spěšně jsem ji informovala o tom, že jsem se setkala se sisimitem. Předtím byla skleslá, ale teď najednou úplně ožila, a na to zvíře se mě ptala, a já se jí horlivě snažila vysvětlit, že mě ten tvor unesl do svého doupěte, a držel mě tam jako zajatce, aniž by pro to měl důvod. Smála se, nevěřila mi. Myslela si, že jsem si vymýšlela. Vlastně jsem si to za chvíli myslela i já, ale když jsem ve svých vlasech našla několik blech, připomnělo mi to, jak reálné a příšerné ty zážitky byly. Blechy jsem umístila do zkumavek. Nejprve mi z nich bylo špatně - jestli jsou zvířata, co nesnáším, pak jsou to blechy a ostatní malé potvory, co sají krev. Později jsem si nicméně uvědomila, že by v sobě mohly mít sisimitovu krev, a já bych ji pak mohla zkoumat! Mohla bych zjistit, jaké je jeho DNA, co je to zvíře zač, co byli zač jeho předchůdci... Začíná to vypadat slibně!

17. září 2021, pátek: Musela jsem se přemáhat, abych se dnes v noci k potůčku vrátila. Protože se ve mě znovu probudil strach ze sisimita, sedla jsem si zase do koruny stromu, a tam čekala až do tří hodin ráno. Opice vůbec nepřišla. Zamířila jsem tedy k jejímu doupěti, a co tam na mě nečekalo... Mrtvý sisimito! Rozhodně nepředstíral, že by na tom byl špatně. Vlastně je možné, že to nepředstíral ani předtím, než mě unesl. Možná chtěl nějakého kamaráda, nějakého společníka... Byl pak úplně živý. Jako tehdy s tím hroznýšem! Když byl v kontaktu s jiným živočichem, když si hrál se zástupcem jiného druhu, byl euforický a působil víc živě než mrtvě! Po mém útěku to s ním zřejmě šlo z kopce, a to pěkně rychle. Už předtím strádal, a teď, když ztratil svého posledního přítele, opustila ho síla a on zahynul. Nevím, jakou nemocí mohl trpět, ale chci to zjistit. Odebrala jsem z jeho mrtvoly chomáče srsti, odloupala jsem z ní kousky kůže, hlavně z chodidel a dlaní, a pořídila jsem tolik fotek jeho zuboženého těla, kolik jsem jen mohla. Přemýšlela jsem o tom, že bych ho i pohřbila, ale nakonec jsem se rozhodla nechat ho tam jen tak ležet. Příroda si s jeho tělem poradí sama - vše, co zemře, jde zpátky do systému, a nakrmí to saprofágy. To však neznamená, že mi ho není líto. Nebyl nebezpečný, vlastně se snažil být přátelský, ale asi úplně něvěděl, jak si přátele najít - dokázal to jak u mě, tak u toho hroznýše, kterého taky docela zneužil. Mám každopádně pocit, že tady můj zájem o sisimita ani zdaleka nekončí...

Co tedy bude dál? Jakou nemocí tento sisimito trpěl, a co zjistí Sloane o původu jeho druhu? To se dozvíte příští týden v pátek!

Do té doby vyjde devátá část příběhu Cryptid Hunters: The Warrior Trio, a také se můžete těšit na zřejmě již poslední mnou vystřižený klip z letošní série Springwatch!