Dne 25. srpna 2021 byla ve vědeckém žurnále PLoS One vydána studie zabývající se osteologií dosud nejzachovalejší kostry brazilského tapejarida, napsaná Victorem Beccarim z Universidade de São Paulo ve spolupráci s Felipem Limou Pinheirem, Ivanem Nunesem, Luizem Eduardem Anellim, Octáviem Mateem a Fabianou Rodrigues Costou. Tito výzkumníci se věnovali kostře tupandactyla, konkrétně tedy druhu Tupandactylus navigans, jenž byl popsán v roce 2003. Exemplář, který studovali, byl označen GP/2E 9266 a zachoval se v šesti nažloutlých kusech vápence nalezených v geologickém souvrství Crato v pánvi Araripe na severovýchodě Brazílie. Bohužel se přesně neví, na které konkrétní lokalitě ve formaci byl tento exemplář nalezen, to však neznamená nějaký velký problém. Když se šest vápencových desek spojí, dají dohromady jednu z nejúplnějších pterosauřích koster kdy nalezených na území Jižní Ameriky. Je stará asi 112 milionů let; Tupandactylus byl raně křídovým ptakoještěrem. Je důležité si uvědomit, že byly popsány dva druhy tohoto rodu; typový T. imperator v roce 1997 a pak samozřejmě T. navigans. Právě Beccariho výzkum této výjimečně zachovalé kostry nyní odhalil, že by se ve skutečnosti mohlo jednat o zástupce jednoho druhu. Ještě přesněji řečeno - T. imperator mohl reprezentovat jedno pohlaví a T. navigans zase to druhé. Mohl by to být jeden z těch poměrně unikátějších důkazů pohlavního dimorfismu u ptakoještěrů. Autoři studie však zdůraznili, že je třeba dalšího výzkumu, aby to potvrdil. Zatím nelze nic tvrdit s jistotou. Pohlavní dimorfismus u pterosaurů ostatně nebyl cílem jejich práce. Pro ně reprezentovala tato kostra spíše prostředek ke vnesení nového světla na klad (či podle některých vědců podřád) Pterodactyloidea a k rozšíření našich znalostí o životním stylu tupandactyla.
GP/2E 9266, nejzachovalejší brazilský exemplář ptakoještěra z čeledi Tapejaridae, obrázek ze Sci-News
Podle analýzy výše zmíněných paleontologů hledal Tupandactylus svou potravu na zemi. Pomáhal mu v tom dlouhý krk, a k letu na velké vzdálenosti mu zabraňoval ten velký a relativně těžký hřeben na hlavě. To samozřejmě neznamená, že by byl špatným letcem, jen to byl zkrátka "terrestrial forager". Nasvědčují tomu i proporce jeho končetin. Pozoruhodné je, že měl tento exemplář také výrazný hřebínek na spodní čelisti. Lebka (před nálezem této kostry se mimochodem jednalo o jedinou část kostry T. navigans, kterou mohli paleontologové zkoumat) byla tak dobře zachovalá, že si u ní lze povšimnout spojení s keratinovou rhamphotecou, jež pokrývala přední část rostra. Tupandactylus neměl zuby, což je pro ptakoještěry a ptáky s keratinovou rhamphotecou typické. Takový keratinový zobák sloužil zvířeti jako hák k chytání menších živočichů. U exempláře se zachoval premaxilární hřebínek s nemalým množstvím dobře zachovalé měkké tkáně.
Rekonstrukce tupandactyla od Willa Marconiho, obrázek z ArtStation
Samotnou studii naleznete na tomto odkazu. Shrnutí informací z ní najdete třeba ještě na webu Sci-News, kterému vděčím za námět pro tento článek.
Žádné komentáře:
Okomentovat