Za poslední týden se zase stalo věcí! Můj blog překonal návštěvnostní rekord, přibylo paleontologických objevů, byl vypuštěn trailer na nejnovější seriál vyprávěný Davidem Attenboroughem... A na konci tohoto velmi produktivního týdne je tu další část Sloane, lovkyně monster! Naše hrdinka strávila poslední dva týdny v Hondurasu - co začalo jako nevinná dovolená, změnilo se v pátrání po sisimitovi, středoamerické obdobě bigfoota, a skutečně se jí podařilo jeden exemplář sledovat, tedy do té doby, než z jakéhosi záhadného důvodu zemřel. Jaký byl asi poslední týden pro Sloane? Co v něm zažila? Nyní se to dozvíte!
Po stopách středoamerického bigfoota
18. 9. 2021 - 24. 9. 2021
18. září 2021, sobota: Předpokládám, že tohle je můj poslední den v Reserva de Vida Silvestre Corralitos. Dopoledne jsem se snažila dopátrat více informací o sisimitovi, ale většina lidí, kteří v rezervaci pracují, mi nedokázali sdělit nic. Částečně i proto, že neumí znakovou řeč. Jednomu strážci, Delmanovi, jsem po snídani napsala dotaz ohledně sisimita do mobilu, a ukázala jsem mu ho. Delman se na mě jenom podíval, ve tváři se mu neobjevila žádná emoce, a odešel. Typické, takhle se ke mě lidi chovali vždycky - totální ignorance. Mohl aspoň pokývat hlavou, vždyť by mi to stačilo. Zajímalo mě, jak se vůbec mohla o sisimitovi dozvědět Rosa. Protože jsem v době, kdy mi o zvířeti poprvé vyprávěla, neměla aspirace vrhnout se zase ke zkoumání nějakého podivného živočicha, nevyptávala jsem se jí tehdy na podrobnosti, no a ve čtvrtek už Rosa odjela, a já si na ní ani nevzala telefon. Musela jsem pátrat dál. Když už jsem měla sbaleno, a zašla jsem na oběd, začal ke mě hovořit místní šéfkuchař, Hansen. Dala jsem mu slušně najevo, že jsem jeho hlas neslyšela, a on hned vytáhl mobil a začal psát to, co mi chtěl sdělit, do poznámek. Za pár minut se z toho stala konverzace, týkající se toho, kde žiju, jaká je moje práce, jestli někoho mám a podobné ptákoviny, co toho creepa z důvodů, jimž ani nechci rozumět, zajímaly. Když začínal působit jako simp, změnila jsem téma a zeptala jsem se ho na sisimita. Věděl toho o něm dost. Říkal, že v rezervaci jeden sisimito žije, a že ho před lety, když tu začínal, viděl u řeky. Nepříliš překvapivé - vždyť mě tam to zvíře před pár dny uvěznilo ve svém doupěti! O tom, že sisimito je mrtvý, jsem mu nic neřekla, jen jsem se ho zeptala, zda by mohl tušit, že jde o samotářské zvíře. Divoce kýval hlavou na znamení souhlasu. Napsal, že v celé rezervaci žije jen jeden sisimito. Nevím, jestli to ví od svých nekomunikativních kolegů nebo na to přišel vlastním pozorováním, ale bylo mi v tu chvíli jasné, že už nemá cenu se v rezervaci dál zdržovat. Vydala jsem se na štreku do Zambrana, minula tamní nemocnici, vzpomněla jsem si na Brazilce, o kterého se v ní možná pořád starali po uštknutí křovinářem, a na noc jsem se vydala do místního tříhvězdičkového hotelu.
19. září 2021, neděle: Mám ve zvyku snídat s otevřeným notebookem a hledat si informace o tom, co mě zajímá, zatímco jím. Dneska jsem to trochu přehnala, a polila jsem klávesnici kávou. Horkou kávou. To ale nebylo to největší neštěstí. Ještě horší bylo utírat jí ze sytě oranžového koberce, a přísahám, že ta uklízečka, co mě při opouštění pokoje přišla zkontrolovat, tomu moc nepomáhala. Špinavý hadr, který dřela nejen o koberec, ale i o mé ruce plné papírových ubrousků, smrděl stokrát hůř než sisimitovo doupě. Našla jsem nicméně, co jsem hledala. Před třemi měsíci údajně spatřil jakýsi mladík středoamerickou obdobu bigfoota v pohoří Montaña los Comayagua, severozápadně od Zambrana. Skočila jsem do autobusu, a zajela si tam. Většina dne pak byla nudná, jenom jsem seděla v autobuse, poslouchala jsem Radiohead, Three Days Grace a Hanse Zimmera (není to tak bizarní kombinace, jak se může nezasvěceným zdát), přežila jsem týrání dvěma dětmi, jež seděly v řadě přede mnou a hrály si s bublifukem, jehož obsahem mi nakonec polily nohy, a obdivovala jsem drsnou horskou krajinu pokrytou zmenšujícími se plochami lesů. Když tohle píšu, jsem ubytovaná v bungalovu v La Sampedrana, a musím říct, že přestože se nacházím na území národního parku, vidím tu víc pokácených stromů než těch živých. Upřímně řečeno, vypadá to tu příšerně. Tady sisimita určitě nenajdu, vlastně jsem za první tři hodiny v okolí bungalovu nespatřila jediného hada nebo žábu, a to je fakt zlé zmanení.
20. září 2021, pondělí: Sisimito by měl být samotářský. Jestli se dá věřit tomu podivně rozesmátému Hansenovi, pak by mohl tento druh lidoopa obývat území o rozloze 55 kilometrů čtverečních. To mi přijde nemožné. Upřímně, který primát by chtěl být takhle osamocený? Chápu, že velikost teritoria lvího samce je 100 kilometrů čtverečních, ale většinou žije se svou smečkou, ne? Nebo je opravdu možné, že sisimito je takový samotář - jeden z nejsamotářštějších primátů na světě? No, je pravda, že orangutaní samci můžou mít i větší teritoria, a taky jsou to samotáři... Proč si to sem ale píšu? Možná proto, že cítím velkou nejistotu, když chci po téhle huňaté gorile pátrat v Montaña los Comayagua. Beru to tak, že na území 184 čtverečních kilometrů by tu mohli žít tři až čtyři sisimitové, není-li příběh onoho mladíka úplně vymyšlený. Snažím se tady aplikovat výsledky nějakých svých nevědeckých výzkumů k tomu, abych našla dalšího zástupce nejtajemnějšího savčího druhu ze Střední Ameriky. Fakt super. Popravdě, dnešek jsem strávila běháním po horských svazích pokrytých tou nejzarostlejší džunglí, v jaké jsem kdy v životě byla. Při svačině mi do boty vlezla malá ropucha, rozdráždila mi kůži na kotníku jedem ze svých parotidních žláz, a v půl páté odpoledne na mě skoro spadla velká větev, jež se jen tak, bez varování, snesla dolů k zemi z výšky třiceti metrů. Sisimitové jsou noční, a já nechci tvrdit, že čekám, že jednoho zahlédnu za bílého dne. Spíš jsem hledala místo, kde bych mohla nastražit fotopast, a to jediné, které se jevilo být decentním, byl pomalu tekoucí potůček šíleně daleko od bungalovu. Úplně zmožená jsem se vrátila mezi lidi těsně před půlnocí. Jestli ta námaha stála za houby, seknu s tím a odletím zpátky do Argentiny.
21. září 2021, úterý: Strážci národního parku dnes ráno šíleli. Z noční výpravy, která údajně započala nedlouho poté, co jsem se z pralesa vrátila, se nevrátily herpetoložka Cynara Martinez a její dvaadvacetiletá studentka Nitza Rivera. Přiběhla jsem k jednomu ze strážců, když odcházeli do lesa, zeptala jsem se ho na okolnosti jejich ztráty, a pak jsem mu v poznámkách na mobilu (neuměl znakovou řeč) zmínila sisimita. Byla to jediná věc, které se to ráno zasmál. Nabídla jsem, že půjdu s jeho lidmi, on mě odbýval, ale když jsem na něj tlačila dost dlouho, rozhodl se mě přijmout do týmu. Vědkyně a její studentka mířily právě k tomu potůčku, kde jsem umístila fotopast, protože se mělo jednat o nejlepší místo, kde lze hledat noční obojživelníky. Studovaly je kvůli šíření chytridové nemoci. Trvalo pěkně dlouho, než jsme k potůčku dorazili, navíc se přitom spustil slejvák a ten nás dosti zpomalil. Čekal nás šok. Fotopast příšerně páchla - vymočil se na ní další sisimito. A v tom mi to docvaklo - neumyla jsem kameru asi dost dobře na to, aby nenesla pach již zemřelého sisimita z Reserva de Vida Silvestre Corralitos, tudíž pach jeho moči přilákal vlastníka teritoria v téhle části Hondurasu! Aby potvrdil, že mu území stále patřilo, neznámý objekt překryl svým vlastním pachem. Déšť ho nedokázal smýt, a bylo mi do smíchu, když se některým "ostříleným" strážcům chtělo ze smradu zvracet. Nahrávka na fotopasti byla ovšem příšerná - Nitza se zničehonic objevila před kamerou, pak se v křovinách za ní objevily dvě velké svítivé oči, a následně na ni skočila obrovská opice. Nitza zjevně dost řvala, mrskala sebou, rukama dokonce v jednu chvíli narazila do fotopasti, ale nebylo jí to nic platné. Sisimito ji odnesl pryč. Co se stalo s Cynarou jsme se nedozvěděli.
22. září 2021, středa: Unášet zástupce jiných druhů a kamarádit se s nimi zřejmě není charakterovou vlastností jen mého starého známého sisimitího plešouna. Mohly se zkazky o tom, že tyhle opice unášejí lidské ženy, opravdu zrodit z pravdy? Úplně se mi z toho svírá v břiše. Zbytek úterý i dnešek jsem strávila se strážci parku hledáním Nitzy a Cynary, ovšem bezvýsledně. Vedoucí strážců, Santos, se mě vyptal na všechny informace, co jsem o středoamerickém bigfootovi získala. Dal mi za úkol najít v okolí potůčku jeho doupě. Ze zkušeností s jedním sisimitem vím, že by tahle zvířata mohla žít v nějaké noře v zemi. Tu, kterou používal můj starý kámoš, nepochybně na břehu řeky vyhrabal krokodýl. Jenže tady se žádné díry v zemi nenacházely. Dnes před dvanáctou jsme našli pozůstatky starého, opuštěného mraveniště, a sama jsem pronikla do jeho podzemní části, ale kromě zápachu shnilých hub mě tam nic nezaujalo. Nedokázala jsem se tam ani celá vsoukat, jak by pak v takovém prostředí mohl přespávat mohutný gorilák? Až večer jsme při návratu k bungalovům narazili na velké šlápance na lesní cestě. V okolí domků zavládl zmatek, když to tam Santos oznámil. Z jednoho amerického turisty nakonec vylezlo, že před západem slunce zahlédl něco velkého a černého, jak se to sunulo křovinami na hranici mezi pokácenou plochou a lesem. Prý si myslel, že to byl tapír, jelikož na toho tvora pořádně neviděl.
23. září 2021, čtvrtek: Nejhorší věc, co mohl Santos udělat, bylo to, že dnes ráno oznámil honduraskému bulváru zmizení svých dvou spolupracovnic. Do národního parku se nahrnuli novináři, s polednem přijeli lidé z televize (gosh... v Hondurasu je televize tak příšerná... jak jsou ti moderátoři domýšliví) a sami začali plnit svou hrdinskou povinnost a po ztracených ženách pátrat, přičemž svým hlasitým řevem a pláčem z poštípání komáry odháněli prakticky všechna větší zvířata ve své blízkosti. Nemohla jsem se u bungalovů dál držet. Zamířila jsem k hranici lesa, a začala jsem sisimita stopovat. Co by mohl v blízkosti civilizace hledat? Třeba potravu, kterou by mohl uneseným přinést! Můj sisimito mi přece před týdnem přinesl banán, aby mě udržel při životě. Alessandro mě kdysi naučil stopovat tygra v malajském pralese. Umím tedy následovat nepatrnou stopní řadu, doplněnou o zlámané větvičky a roztrhaná křoviska, i v tak nevyzpytatelném a dezorientujícím prostředí, jako je deštný les. Všechen ten trénink i hrozivé zkušenosti z rezervace se nakonec vyplatily! Na úbočí hory jsem nalezla pořádné doupě. Šlo o prohlubeň, kterou, alespoň myslím, vytvořil dávný vodopád. Vlezla jsem do ní, a najednou mě někdo chytil za ramena a zatřásl se mnou. Ukázalo se, že Nitza byla uvnitř. Oblečení měla úplně potrhané a brečela. Nedokázala se uklidnit, a bála se, že ta potvora přijde znovu. A taky, že přišla. Vrátila se s prázdnou plechovkou od hrachu v ruce, a prudce mi ji hodila do obličeje. Mimochodem, vypůjčila jsem si od Santose - aniž bych se ho teda zeptala - raketovou pistoli. Hluk a světlo sisimita vyděsily, doupě opustil, a dal mi možnost odvést Nitzu do bezpečí. Po zbytek dne nikomu nic neřekla, byla úplně traumatizovaná.
24. září 2021, pátek: Santos mě dnes v osm odvedl do Nitzina pokoje. Už je jí líp, a komunikovala se mnou psaním vět na papír. Sisimito jí prý jen tak unesl - obrovský gorilák se prý vynořil v křovin, když chtěla zvednout ze země nějakou žábu. Nesl si Nitzu v rukou strašně dlouho, a pak ji surově hodil do svého úkrytu. Tam si s ní různě pohrával, trhal jí šaty, tahal jí za uši a za vlasy, naštěstí jí ale neprovedl nic horšího. Sdělila mi ovšem, že měla velký strach o život. Ze špíny v doupěti se jí taky zanítilo jedno oko. Uvítala jsem blechy, které na sobě našla, umístěné ve zkumavce. Dala mi je potom, co jsem zmínila, že se výzkumem sisimita zabývám. O tom, co se stalo Cynaře, vůbec nic nevěděla. Naposledy ji prý viděla, když dorazily k potůčku. Rozdělily se, a každá šla sbírat žáby na opačnou stranu. Nedalo mi to, a vrátila jsem se tam, asi ve tři odpoledne. Kvůli dešťům, jež v posledních dnech nastaly, tu už po Cynaře nezbylo jediné stopy, i tak jsem ale neodešla s prázdnou. V úterý jsem podél potůčku nastražila další tři fotopasti, a jedna z nich pořídila včera v noci zajímavý záznam. Byl na něm sisimito, ovšem s utrženým uchem! Dobře si pamatuju, že jedinec, co unesl Nitzu, měl obě uši - viděla jsem ho dost dlouho na to, abych si tím byla jistá. Znamená to, že k tomuto potůčku chodí dva sisimitové? Jsou to vůbec agresivní teritoriální zvířata, nebo se třeba dobře snášejí? Co když ten, se kterým jsem se blízce seznámila, žil tak sám jen kvůli své nemoci, a ostatní se mu vyhýbali, aby se jí nenakazili? Pořád nevím, ale můj zájem o tahle zvířata roste. Zkoumala jsem okolí potůčku po zbytek dnešního dne, žádné doupě tu však opravdu není, jak už ostatně strážci sami zjistili. Musím zamířit hlouběji do národního parku, dál na sever. Třeba něco najdu tam - a unesl-li sisimito Cynaru, třeba najdu i jí.
Vypadá to tedy, že Sloanino dobrodružství v Hondurasu bude pokračovat! Přijde na to, proč sisimitové unášejí lidi? Odhalí víc o jejich životech, o jejich teritorialitě a případně také nemocích? Já sám to nevím, ale Sloane nám možná na tyto otázky zodpoví příští pátek!
Dále se v brzké době můžete těšit na zakončení příběhu Cryptid Hunters: The Warrior Trio a také na další část projektu Dinosauři z Jihoafrické republiky!
Žádné komentáře:
Okomentovat