Roger, Fahad, Akihiko. Bývalí tajní agenti Kanady, Spojených arabských emirátů a Japonska. Lovci kryptidů se všichni stali ve stejný den - v den, kdy je Pierre Leroy a Jack Owen zachránili ve sklepě vily Zhou Lena ve druhé polovině 1. série. To je už ale dávno. Od té doby se toho stalo hodně, a původní tým Lovců kryptidů se nakonec minulý podzim rozpadl. První tři části tohoto příběhu byly věnovány každému členovi bojové trojky. Podívali jsme se za Rogerem, který se pokusil zapomenout na svou minulost a začít znovu, a přitom se stal součástí rozsáhlého opiového obchodu v Srbsku. Stali jsme se svědky nelehkého rozhodnutí, jež musel v brazilském Rio de Janeiru učinit Fahad, aby obyvatele města zachránil před brutálním vrahem. Viděli jsme, jak se Akihiko pokoušel najít klid, nechal se při výpravě do Jakutska učit svým průvodcem Michilem, jak se ovládat, a to vše jen proto, aby po návratu do Tokia opět vybuchl a několik lidí příšerně zřezal. Žádný z nich to nemá jednoduché. Nenávidí se, protože byli donuceni zabíjet. Ale každý z nich dostal nabídku. Přišla od Pierra Leroye - ten od nich něco žádá. Chce, aby se vrátili do akce. Vypadá to, že lidi, jako jsou Roger, Fahad a Akihiko, nyní nutně potřebuje. Proč? To se již brzy dozvíme.
CRYPTID HUNTERS: THE WARRIOR TRIO, ČÁST ČTVRTÁ:
Vysokorychlostní letoun přistál na západním okraji města Motomiya v prefektuře Fukušima. Pierre z něj mlčky Akihika vyvedl, z venku poručil počítačovému systému, aby Cryptodactyl zamaskoval a znemožnil jej zaznamenat jak lidským okem, tak radary, a pak svého japonského kolegu zavedl do velkého opuštěného skladu. V jeho blízkosti nebylo ani živáčka, noční ptáci se neozývali, hmyz nebzučel, jen příjemný noční vánek si jemně pohrával s léta neposečenou trávou, která budovu obklopovala. Pierre zatlačil na dveře, ty zavrzaly a pomalu se otevřely. Na prázdných bednách uprostřed široké haly, pod blikající žárovkou, seděli Roger a Fahad, a povídali si. "Chlapi? Jste to fakt vy?" vyhrkl Akihiko, a zrychlil. "Ty starý kumpáne! Vypadáš pořád stejně!" zakřičel Roger, seskočil z dřevěné krabice a okamžitě potřásl Akihikovi rukou. "Ty sis ale dal načas. Čekali jsme tu na tebe miliony let," zasmál se Fahad a objal ho. "Tomu nevěřím. Tady Francouz říkal, že jste se rozmýšleli mnohem dýl, než já. Já na tu nabídku kýv hned, co mi ji podal," pousmál se Akihiko. "Fahad se rozmýšlel nejdéle," poznamenal Pierre, "a měl proto svoje důvody. Jsem ale moc rád, že jste se do toho rozhodli jít, přátelé. Chápu, že nikdo z vás to teď nemá lehké." Naposledy se přesvědčil, že dveře budovy byly pečlivě zavřené a pak položil na jednu bednu svůj tablet. Hned nato na ni vyskočil Tatz, až dosud čmuchající v hale po myších, a položil vedle tabletu hlavičku. Akihiko se podíval na Rogera: "Jak mu je? Dlouho jsem ho neviděl." "Má se dobře. Pořád jsme nejlepší kámoši," odpověděl Roger, a pohladil Tatze po zádech. Kočkočerv spokojeně zavrněl. "No jo, Tatz se má očividně skvěle. Ale co vy, chlapi? Kde jste vůbec byli?" zeptal se svých kolegů Fahad. "Ani jeden z vás o sobě nedal vědět od té doby, co... co se Lovci kryptidů rozpadli," dodal. "Lítal jsem po Japonsku a Rusku," chopil se hned slova Akihiko, "posledně jsem se jel podívat do Jakutska na jedno zvíře. Ještě není popsaný, je to takový studenokrevný plesiosaurus s plachtou na zádech." "Takže tys lovil kryptidy i potom, co tým zanikl, jo?" zeptal se překvapeně Roger. "Byla to taková ojedinělá výprava... Potřeboval jsem čas pro sebe. Nemoh jsem unést to, co se dělo minulý rok," odpověděl Akihiko. "To nikdo z nás," odpověděl vážně Fahad a zahleděl se do země. "Piérka pro mě přiletěla v pravý čas. Do Tokia jsem se z Ruska vrátil teprve dneska. Trošku jsem to přehnal s barovou bitkou, a..." povídal dál Akihiko a pak se ďábelsky zasmál. "Kdybys neměl v očích tolik starostí, byl bych řekl, že ses vůbec nezměnil," usmál se Fahad. "Co ty Rogere?" "Já... žiju v Srbsku. Jen tak na venkově," odpověděl bývalý kanadský agent. "Co vlastně děláš za práci?" zeptal se Pierre, zatímco ťukal do tabletu. "Starám se tam o slepice," odpověděl Roger. Sevřel se mu krk. Nemohl přece odhalit, čím se skutečně stal. Kdyby nebyl cvičený ve lhaní, asi by se mu hned začal třást hlas. I tak cítil, že se mu potily ruce. Příčilo se mu takhle lhát. "Takže je z tebe zemědělec," zasmál se Akihiko a přátelsky ho práskl do ramena takovou silou, že Roger div neklesl k zemi. "Já jsem členem nového týmu Lovců kryptidů a žiju se svou rodinou na Špicberkách," prozradil jim něco o svém současném životě Fahad. Akihiko a Roger ztichli. Koukali na něj vyjeveně, jako by viděli ducha. "On existuje nový tým Lovců kryptidů?" zeptal se Akihiko. Jeho hlas byl plný překvapení, snad i jakési hořkosti. Fahad se podíval na Pierra a ten zvedl obočí. "Jo, pomohli ho dát dohromady američtí agenti. Odkaz Lovců kryptidů neskončil. Vy... jste to asi nevěděli, že?" zasmál se Pierre. "Jak jsme se to měli dozvědět?" zeptal se dotčeně Roger. "Nekoukejte na mě, jak kdybyste měli zájem v něm být. Ten tým vznikl jenom proto, že to bylo opravdu nutné. Beztak jsme neměli možnost vás nijak kontaktovat," odpověděl Pierre. Akihiko se na něj zadíval s podezřením. "A ty... jsi nás teď kontaktoval proč?" zeptal se. Pierre si konečně přestal hledět jen tabletu a zhluboka se nadechl. "My teď máme takový malý problém," začal. "Kdo my?" přerušil ho hned Roger. Pierre nevěřícně zakýval hlavou. "Možná všichni, kdo se zajímají o kryptidy a snaží se je zkoumat," zněla jeho odpověď. Akihiko ukázal na Pierra a obrátil hlavu k Fahadovi. "Ty o tom něco víš?" "Ne, i když žijeme ve stejné základně, ještě mi o tom nic neřekl," odpověděl upřímně bývalý agent Spojených arabských emirátů. "Dobrý," řekl Akihiko s až paranoidním tónem, "jenom se přesvědčuju, že vám můžu věřit, hošíci." "No, o nějakém novém týmu jsme možná nevěděli, ale nemusíš hned mluvit, jak kdyby tě chtěl někdo podrazit," reagoval na jeho slova Roger. Akihiko úplně zpozorněl. "Člověk nemůže být nikdy dost opatrný. Zvlášť, když někteří členové tvého týmu mohou být lépe informovaní, než ty." Roger odfrkl. "Bojíš se, že tě zmasakrujou? Já si vždycky myslel, že to ze všech Lovců kryptidů dokážeš jenom ty," zasmál se. "Drž hubu, zemědělče," zasyčel iritovaně Akihiko. Tohle se ho dotklo. "Messieurs, prosím," přerušil je včas Pierre, "chci vám konečně vysvětlit, proč tu jste. Ano, možná jsem vás mohl, Akihiko a Rogere, lépe informovat o tom, že Lovci kryptidů existují jaksi... sous une autre forme... ale to není důvod, proč jsem chtěl, aby se bojová trojka dala znovu dohromady." "To je dobře. Kdyby to měla být pozvánka do nějakého nového týmu, akorát bych ti nakopal kýty," sykl Akihiko. Pierre zaťukal prstem na tablet. Vyšel z něj hologram se zvláštním symbolem. Jednalo se o tmavě modrý kruh se čtyřmi menšími kroužky. Pierre se pustil do vysvětlování: "Všichni máte jakožto bývalí tajní agenti, vycvičení ve špionáži i v boji, kvalifikaci k tomu, abyste tento úkol splnili. Všechno to začalo poté, co nový tým Lovců kryptidů na Špicberkách vystopoval tajemné ledové monstrum, považované návštěvníky Svalbardu za jakéhosi sněžného démona. Ve skutečnosti se jednalo o nový druh medvěda, a můj výzkum ukázal, že se pravděpodobně oddělil od medvěda ledního někdy před padesáti tisíci roky. Na to, že to je druh nový, má vskutku zajímavé a nečekané geny. Jediný savec, jehož mláďata jsou schopná vůlí měnit své zbarvení. Protože jsou dospělci kanibalové a zabíjejí mláďata, která nejsou jejich vlastní, musí se malí medvídci maskovat, a to tak, že v průběhu několika hodin, kdy leží na jednom místě, nahrnou do srsti speciální pigment, schopný obarvit keratin, a změní se tak barva jejich srsti. Impeccable, parfait, surprenant. Jenže taky zneužitelné. Někdo se brzy dozvěděl o tom, že jsme špicberské ledové monstrum zkoumali. Všechny informace, které jsem se svými kolegy nasbíral, byly náhle ukradeny z našich počítačů. Náš systém, kterému říkám Gabrielle, se stal cílem útoku hackerů. Všechny tabulky, všechny fotografie, mapy... ukradli nám to." "A ty teď chceš, abychom ty zloděje chytili?" zeptal se Roger. "Dalo by se to tak říct, ale znám ještě lepší slovo. Zastavili," odpověděl Pierre. Přejel po bojové trojce očima a zase pokračoval: "Počítačový systém nového týmu Lovců kryptidů nebyl tím jediným, na co lidé z té malé, bezvýznamné organizace zaútočili. Vlastně to vůbec není malá a bezvýznamná organizace, je to jedna z nejsilnějších a nejvlivnějších undergroundových společností v současném světě. Fahad ví, že jsem se v posledním měsíci snažil dopátrat se co nejvíc informací o nich, ale i Američané o nich moc nechtějí mluvit. Tak jsem zkusil jiné zdroje. Přišel jsem na to, že naše nové nepřátele zajímají třeba i přežívající phorusrhacidi v Patagonii nebo vzácní, stále však žijící zástupci australské pleistocénní megafauny. Nikdy se o ta zvířata předtím nezajímali, ale teď mají něco v plánu a hodlají ta zvířata použít. Zatím nevím, jak. Prý ne jako biologické zbraně, nechtějí dělat to, co naši staří známí jako Zhou Len nebo i Nieto. Mám pár teorií, které se týkají biomimiker, řízené extinkce, narušení ekosystému atakdále. Tím vás nebudu zatěžovat..." "A ten symbol znamená co?" zeptal se nedočkavě Akihiko a vjel prstem do hologramové projekce. "Leur logo. Říkají si Čtyři hlavy," odpověděl Pierre. "To nezní jako něco, co jsi přede mnou musel tajit," usmál se Fahad. "Chtěl jsem si to nechat na tenhle meeting," pousmál se Pierre, "to pořád ještě není všechno." Zaťukal na tablet a objevil se hologram vysoké Japonky s dlouhými černými vlasy a zjizveným čelem. "Vůdci Čtyř hlav jsou prakticky neznámí, ale mám podezření, že jedním ze čtyř leaderů té společnosti je právě tato žena. Jmenuje se Nanami Hachisuka. Pomohl mi ji vypátrat jeden člen nového týmu - Fahad ho zase dobře zná, hoši - Marvin Grayson, technologický génius. Stopy hackerů, jež nás připravili o údaje o našem špicberském kryptidovi, totiž vedly sem, do Japonska, a k počítačům s účty Microsoftu registrovanými na falešný e-mail této osoby," řekl Pierre. Opět se zadíval na své kolegy. "Nechci vám to vysvětlovat moc podrobně, vlastně stopování hackerů taky sám moc nerozumím," dodal se zdviženým čelem a vyceněnými zuby. "Předpokládám, že ona je náš cíl," řekl Fahad. "Zatím ano. Velmi brzy se bude Nanami Hachisuka nacházet na Hokkaidó. Mám důvod si myslet, že tam provede nějakou špinavost, je-li tedy skutečně členkou té organizace, případně jednou z jejích hlav," odpověděl Pierre. "Jak to víš?" zeptal se Akihiko. "No, američtí agenti se trošku rozpovídali - potom, co jsem si zjistil samostatně o Čtyřech hlavách víc informací - a poslali mi satelitní snímky letounů se stealth technologií pohybujících se pravidelně na jihu Hokkaidó, plus nějaké šifrované zprávy, které zachytily jejich ponorky, o kterých neví ani japonská vláda... Složité," usmál se Pierre, "vlastně tu mám i satelitní snímky místa, kde se má zítra večer Hachisuka nacházet. Můžete si je prostudovat." "Pierre, jedna otázka," řekl Akihiko, "kde je Jack?" "Jack žije v Kostarice. S Lovci kryptidů úplně skončil, je z něj teď rodinný chlápek," odpověděl Pierre. "Připomínáš mi ho," sykl Akihiko. "Ty jo, díky," usmál se Pierre, "fakt, to je... úžasný kompliment." "V jeho nejhorším období," dodal Akihiko. "Jak to myslíš?!" "Seš teď spolčený s Thomsonem a jeho lidma? Řešíš problémy s tajnými organizacemi a slepě na ně posíláš lidi, jako jsme my? Ani si nejseš jistý, jestli je ta ženská členkou téhle proklaté organizace!" řekl Akihiko. "Ani si nedokážeš představit, co všechno je v sázce," reagoval na to Pierre. Vypadal překvapeně, taková slova od Akihika nečekal. Fahad položil Akihikovi ruku na rameno: "Kámo, celý život se necháváme posílat na mise, jako je tahle. Někdy je to těžký, někdy musíš konfrontovat lidi, kteří tě děsí, a někdy tě pošlou zabít lidi, které bys raději nezabil a zavřel za mříže. Ale ať už je tvůj boss kdokoliv, vždycky ví, co dělá. A ví, že to, co po tobě chce, je nejlepší, i když... i když tě ta mise vyděsí nebo s ní nesouhlasíš." "Já jsem pro," ozval se Roger, "cíl je jasný. Můžeme to zorganizovat, můžeme Hachisuku chytit, vyslechnout... a zjistit víc o Čtyř hlavách." "Já do toho půjdu jenom kvůli vám, hošíci," řekl Akihiko, "ale ne kvůli tobě, Pierre." Pierre na něj pořád hleděl nechápavě. "Nějak se mi to celý nelíbí. To, co Lovci kryptidů dělali, nikdy nemělo dobrý výsledky. Teď se chceš motat do věcí nějaké organizace, která je silnější, než předpokládáš, a ještě k tomu si myslíš, že ti to projde? Když posledně něco podobnýho udělal Jack, spustil tím sérii událostí, které tuhle planetu navždy poznamenaly. To si nepamatuješ?" Pierre se zasmál: "Neboj, tahle mise žádnou invazi mimozemšťanů nezpůsobí. Slibuju." "Jenom aby to nezpůsobilo něco horšího," odpověděl Akihiko. Jeho chladný dech dorazil do Pierrova obličeje. Francouzský Lovec kryptidů se zamračil, ale nedovolil si o celé akci zapochybovat. Přesto však v hloubi své mysli cítil, že jej Akihikova slova děsila. Něco ho trošičku znejistilo. Dříve, než o tom však stačil zauvažovat, vnímal již Rogerova slova: "Ukáž nám tu mapu. Ten útok se musí naplánovat."
Měsíc, vypadající jako tenký srpeček, zakryla mohutná černá mračna. Před svatyní Samegawajinja na úbočí hory Yakushiyama v blízkosti městečka Kikonai přistál malý letoun. Po celou cestu sem byl lidským okem nepozorovatelný díky vyspělé stealth technologii, která mu jako chameleonovi umožnila splynout s temnou noční oblohou. V blízkosti svatyně neměl být nikdo, koho si cestující v letounu na svém setkání nepřáli. Vystoupili z něj čtyři lidé. Tři z nich byli muži - dva polonazí bojovníci sumo, překvapivě však schopní rychlé chůze. Další muž, běloch, byl oblečený až moc - za teplé noci, jako tato, ani potřeboval svůj silný rolák, kvůli kterému se mu musel potit krk. Byl až po zuby ozbrojený, vesta na roláku byla napěchovaná granáty, výbušnými náboji, opasek obsypaný noži a pistolemi. V rukou nesl kalashnikov. V popředí té bizarní čtyřky kráčela vysoká Japonka, oblečená v dlouhém, černém kabátu. Dlouhá ofina úplně zakrývala její čelo, ale když ji prorazil silný vichr, před blížící se bouřkou prudce sílící, odhalil na něm hluboké jizvy. Jedna z nich rozbíjela linii uprostřed jejího levého obočí. Vstoupila do svatyně jako první. "Watashitachi ga kono basho o otozurerunoni dorehodo fusawashī ka," řekla nahlas, a položila na čisté kachličky ve svatyni překrásný svazek květin, jenž vytáhla z kabátu. "Tato svatyně byla vybudována, aby se v ní bojovníci mohli modlit pro vítězství ve válce," ozval se mnich, vystupuje z temného rohu místnosti. "Krásný dar, jako je tento, vám jistě pomůže vaší válku vyhrát," dodal. Přistoupil k Nanami, poklekl před ní a políbil jí ruku. "Máte, co jsem chtěla, Saku?" zeptala se Japonka, a schovala ruku do kapsy kabátu. Mnich se postavil a rozsvítil baterku, kterou držel v pravé ruce. Posvítil do rohu, kde předtím stál - světlo z baterky vyplašilo podivné zvíře vězněné v malé, těsné kleci. Nanami gestem naznačila svým společníkům, aby se s ní na tvora přišli podívat. "Netušila jsem, že se někdy s kappa setkám," řekla se zlověstným úsměvem a položila ruku na klec, "ani jsem v něj po většinu svého života nevěřila." "Jakže jste ho dostal, Saku?" zeptal se ten po zuby ozbrojený běloch. "Chytil jsem ho v bažinách, severně od Yakushiyamy, pane Lazarenko. Kappa se tam ozývá teritoriálním voláním. Stačilo mít trochu času, a po hlase jednoho z nich vystopovat. Puška, síť... a bylo to hotové," usmál se mnich a ukázal prstem na zraněnou, zafáčovanou levou zadní končetinu kappy. Želvě podobné bipední stvoření se pokusilo svými mocnými bezzubými čelistmi chňapnout po prstech Nanami, ale ta včas uhnula. "Ty seš ale hnusná potvora," řekla zvířeti, "ještě bys chtěla žvýkat moje prsty, co?" "Že jste na jeho chycení měl čas zrovna vy?" zasmál se Lazarenko. "To víte, lidé si myslí, že mniši mají plný program... Jenže jsem se tu deset dní v kuse nudil, tak jsem svatyni na chvíli opustil. Už se sem nikdo nechodí modlit. Je mír," zazubil se Saku. Lazarenko pokýval hlavou, bez úsměvu. Pohlédl na Nanami. Nic si neřekli, jen si zkrátka vyměnili pohledy. "Kreditní kartu asi nemáte, že?" zeptal se pak Lazarenko mnicha. "Beru jenom hotovost, pane," zněla jeho odpověď. Lazarenko se otočil na jednoho ze sumo bojovníků. "Zajdi do letounu a vytáhni tam kufr s prachama," řekl ostře. Nanami mezitím úkolovala druhého siláka. Měl zezadu popadnout kappu za krk a odebrat mu krev. Podařilo se mu to na první pokus. Šupinatý netvor funěl zlostí, ovšem nebylo mu to nic platné. Sumo bojovník mu dlouhou jehlou div neprosekl krk. "Watashi wa anata ga nozomu mono o motte imasu," sdělil své paní. "Výtečně," odpověděla Nanami a opět pohlédla na mnicha, "teď už si můžete s tím zvířetem dělat, co chcete." Saku zvedl obočí. "Já myslel, že si ho chcete vzít," vyhrkl. "A co bych s ním asi tak dělala? Uvázala ho na vodítko a chodila s ním na procházky?" zasmála se Nanami a vrhla zraky na Lazarenka. Vyhlížel ven ze svatyně. "Co se děje?!" zeptala se ho rázně. "Hiroto se nevrací," odpověděl Lazarenko, "u letounu je nějak moc velký klid." "To jsme přece čekali," usmála se Nanami a podívala se znovu na kappu. "Všechno do sebe pěkně zapadá. Ty peníze dnes asi nedostanete, Saku. Kappu jste odchytil zadarmo," řekla pak, aniž vrátila zrak k mnichovi. "To nevadí. Můžete mi peníze poslat někdy jindy," odpověděl mnich. Nanami sklopila oči a uchechtla se. "S vámi nemluvím. Mluvím se Saku," řekla, a pohlédla na strop. Mnich ze Samegawajinjy k němu byl přilepený tlustými pruhy lepící pásky. Ústa měl zalepená, krk sevřený, že ze sebe nemohl vydat ani hlásku, a vyděšeně na Japonku z výšky hleděl. V očích se mu leskly slzy. "A to vy nejste," dodala, a falešného Saku kopla do obličeje. Včas její nohu zachytil, a sekl s ní o sloup, jenže Nanami se ve vzduchu zatočila, dopadla na sloup chodidly, odrazila se od něj a vrazila muži pořádnou ránu pěstí. Zapotácel se, ale nespadl. Lazarenko na něj okamžitě zamířil kalashnikovem. "Dobrá hra. Jenže Saku má účet, není to primitiv. V letounu na něj žádné peníze nečekaly. A kappa nežije na sever od Yakushiyamy, ale na severozápad. Není to blbec, takhle by se nespletl," pousmál se, a začal po falešném mnichovi střílet. Ten se okamžitě skryl za objemný pilíř. "Víte, kdo to je?" zeptal se Lazarenko svého bosse. "Akihiko Yukimura," odpověděla monotónně Nanami, "přezdívá se mu Habu. Dneska, pokud vím, je to jenom obyčejný výtržník." "Špatně," reagoval na to Akihiko, a zpoza sloupu vyhodil několik šurikenů. Jeden z nich škrábl Nanami do ramene. Na jejím kabátu se objevilo pár kapek krve. "A taky je to pěkná svině," dodala, "oddělej ho. Já se vrátím do letounu. Benjiro, ty pojď se mnou!" Akihiko si za sloupem promnul ruce. "Saku jste ke stropu připevnil sám, pane Yukimuro?" zařval Lazarenko. "Jo, proved jsem to fakt dobře, co?" pousmál se za sloupem Akihiko. "Chudák," reagoval na to Lazarenko, "krásně jste ho vystavil." Kalashnikovem mnicha prostřílel skrz na skrz. Jeho obalené tělo s žuchnutím dopadlo na zem. Akihiko se rozčilil. Toto nebylo součástí plánu. Vykočil zpoza sloupu a vyhodil po Lazarenkově samopalu několik šurikenů. Jeden z nich zbraň zasáhl, a zasekl se v ní. Ozbrojenec okamžitě vytasil pistoli a dvakrát z ní vystřelil, než se Akihiko schoval za dalším sloupem. Lazarenko zvedl ze země jeden šuriken a prohlédl si ho, zatímco druhou ruku s pistolí držel nataženou. "Pěkný handcraft. Děláte si je sám?" zeptal se s drzým tónem. "Některé jo," odpověděl Akihiko a vyhodil zpoza sloupu mnohem větší šuriken nikoliv se čtyřmi, ale s šesti hroty, "některé zase ne." Zasáhl Lazarenka do tváře. Ozbrojenec sebou s křikem sekl o zem. Akihiko prodloužil svou teleskopickou tyč, přiběhl k němu a práskl ho jí do čela tak silně, že ho připravil o vědomí. Na chvíli vydechl, zděsil se, že svého nepřítele zabil, a nahmatal mu tep. Jakmile se ujistil, že Lazarenko žil, vyběhl ven ze svatyně. Musel se nahlas zasmát. Benjiro, sumo zápasník, který odebral kappovi krev, se držel křídla divoce se zmítajícího letounu, poletujícího ze strany na stranu, od kraje lesa k hoře a zase zpátky. Nakonec to na něj bylo trochu moc a spadl z výšky asi sedmi metrů. Očividně si přitom zlomil nohy. Akihiko se rozhlédl kolem sebe. První sumo zápasník, Hiroto, už ležel na zemi - mrtvý. Ať chtěl či ne, Roger ho musel zastřelit. Nanami však zmizela. Jakmile letoun, ovládaný Fahadem, přistál, oba muži se vrhli ke zraněnému Benjirovi. "Co tady vaše šéfová chtěla?" zeptal se ho Fahad. Benjiro jen úpěl, a odmítal na otázku odpovědět. Akihiko ho surově uhodil do obličeje. "Co blbneš?" napomenul ho Fahad. Akihiko pokrčil ramena. "Snažím se to z něj dostat," odpověděl, "nevyměknuls nějak?" "Poslouchejte, necháme vás žít a odvezeme vás do nemocnice," řekl zápasníkovi Fahad, "ale nejprve nám musíte říct, co tady Nanami Hachisuka chtěla. A co je vlastně zač? Patříte ke Čtyřem hlavám? Je ona jednou z těch čtyř hlav?" "Kámo, ty se fakt ptáš blbě, jak amatér," reagoval na to Akihiko, a mocně zmáčkl Benjirův krk. "Vybal to, k čemu je ta krev, co si kappovi odebral?" zasyčel mu do obličeje. Benjiro omdlel. "Ty seš neskutečnej, Akihiko," vyhrkl Fahad a prudce se postavil, "ještě ho tu udus!" "Chceš, abych to udělal?" "Ne, už jsi to udělal! Teď je mrtvý." "Není," odpověděl Akihiko, "fejkuje spánek. Podívej, kopnu ho do hlavy a zas ožije..." Fahad ho chytil za rameno. "Jednou bys už mohl trochu přemýšlet," zašeptal. Akihiko se vytrhl z jeho sevření. "Kde je Roger?" zeptal se. "Běží za tou Japonkou," odpověděl Fahad. "On ji sleduje? Super." "Akorát se neozývá na vysílačce. Zmizel před pěti minutami a od té doby mi nezavolal," řekl Fahad a poklepal na sluchátko ve svém levém uchu. "Na druhou stranu jsi mi z té svatyně neodpovídal ani ty, už když jsme na jejich letoun čekali," dodal zase s naštvaným tónem hlasu, "prostě se mnou nekomunikujete." "Pohlídáš tady ty pitomce?" zeptal se Akihiko. "Co? Chceš si už někde natáhnout nohy? Ještě to neskončilo, Akihiko." "Já vím. Běžím za Rogerem."
Japonský zuřivec se okamžitě ztratil v lese a po stezce vedoucí ke svatyni zamířil směrem k městečku. Staré lampy mu svítily na cestu, a brzy si u klidného potůčku všimnul dvou párů stop. Jeden z lidí, kteří tudy utíkali, měl lehkou obuv. To byla Nanami. Druhý člověk, tedy Roger, měl na nohou těžké terénní boty. Akihiko se ujistil, že utíkal správným směrem, hbitě potůček přeskočil a ztratil se v temnotě lesa. Roger utíkal jako divý, odhrnoval rukama houštiny, a Nanami doháněl. Jakmile jej spatřila, otočila se na něj a zamířila na něj pistolí. V tu chvíli z Rogerových ramen seskočil Tatz, a do ruky se zbraní zakousl své zuby. Nanami vykřikla a práskla s kočkočervem o kmen stromu. Zježila se mu srst, zapískal bolestí, ale nepustil. Zahlodl se ještě hlouběji. Roger uchopil Nanamin krk, přitáhl ji k sobě, ovšem v tu chvíli ho zezadu kopla do rozkroku. Zařval tak hlasitě, že spící ptactvo div neopustilo koruny stromů. Otočila se, zabodla mu prsty do krku, Tatzovo tělo mu vtlačila do obličeje a podkopla mu nohy. Nemusela se moc snažit, Roger neměl dost síly na to, aby se po tom prvním kopanci na nohou vůbec udržel. Spadl do bláta, a Nanami zatlačila prsty ještě hlouběji do jeho krku. Dusil se. Přes Tatzovu hustou srst se ani nedokázal nadechnout. Kočkočerv byl však inteligentní, a vnímal, že jeho nejlepší lidský přítel byl v nesnázích. Zatočil se ve vzduchu, švihl ocasem Nanami mezi oči, uvolnil své sevření a zuby namířil k jejímu krku. Špičákem ji po něm škrábl, než jej ranou pěstí odrazila, a on dopadl na zádíčka do bahna. "Ten tvůj kamarád je vážně dobrý," zašeptala Nanami Rogerovi do ucha, "krásný mazlík. A taky snadno detekovatelný." Roger se rozkašlal. Snažil se popadnout dech, jenže teď mu Nanami položila na krk koleno, a silou mu prsty zmáčkla nos. Držela ho na zemi v takové pozici, že se z ní nemohl vymanit. V jednu chvíli se mu podařilo zatahat ji za vlasy, ona však přitlačila kolenem na jeho krk, a jeho ruka rázem spadla na zem. Neměl prostě sílu na to, aby ji porazil. "Řeknu ti takové malé tajemství, Neille," usmála se, "jo, vím, kdo jsi. Kdo jste všichni. Věděli jsme, že sem přijdete. Ve svatyni a jejím okolí zůstali mí kolegové, ale to nejsou nějak vysoce postavení zástupci naší organizace. Ne, tyhle jsem si mohla dovolit obětovat." Pak svou tvář přiblížila k té jeho, jako by ho chtěla před smrtí políbit. "A důvod, proč jsme o vás věděli, a mohli se na vás připravit, jsi ty, Neille. Ty za to můžeš. Zpackal jsi to, a tvůj miláček taky." Rána, kterou pak dostala do hlavy, byla neskutečně otupující. Všechno se setmělo, svět se začal točit, bylo jí na zvracení. Při kontaktu s její lebkou to zacinkalo. Kovová tyč, teleskopická. Akihiko je oba našel. Právě včas. "Kámo, dejchej!" zařval na Rogera a posadil ho. Roger se nadechoval se stejným zoufalstvím, jako by se právě vynořil z hlubin oceánu. Nebýt Akihikova zásahu, udusil by se. Zuřivý Japonec hned nato skočil na Nanami a praštil ji pěstí do obličeje. Zase se jí vrátilo vědomí, a plivla Akihikovi do oka. "Ty huso jedna," zasyčel Akihiko, "ty prostě nikdy nemáš dost." "Zatím aspoň mám, pro co jsem si přišla," usmála se, a vytáhla z kabátu injekční stříkačku s kappovou krví, "Benjiro mi ji dal." Také kopla Akihika mezi nohy, ale neoslabila ho tím tolik, jako Rogera. Jen ji na chvíli pustil, ona vyskočila a zvedla ze země svou pistoli. Akihiko ji zasáhl kovovou tyčí do ramene, Nanami ovšem pistoli neupustila a trefila jej. Ani nevěděla, kam mířila. Jeho výkřik ovšem značil, že byla úspěšná. Vzmohla se k pokračování ve svém útěku. Ke krvácejícímu Akihikovi se jako první doplazil Tatz. Položil mu hlavičku na chodidla. Akihiko syčel a snažil se zastavit krvácení. Teplá, životně důležitá tekutina si nacházela cestu ven z jeho tělního oběhu ranou v břiše. "Co to sakra použila za kulku?" zeptal se Akihiko a vrazil do rány prst. "Tohle je velký jak prase," dodal polohlasitě a namáhavě se postavil. "Akihiko... nech to plavat... dostanem ji jindy," řekl Roger, stále popadaje dech. "Idiote," řekl mu japonský bojovník, "jindy už k tomu nemusí být příležitost." S těmi slovy se odhodlal pokračovat v běhu. Nemohl si dovolit Nanami nechat uniknout. Roger se též postavil, ale byl tak slabý, tak zadýchaný, že prostě nemohl Akihika následovat. Zvedl ze země Tatze, zkontroloval, že jeho mazlík neměl zlomenou páteř, a poté, co jej umístil zpět na své rameno, konečně se kontaktoval Fahada. Ten nebyl zrovna nadšený z toho, co mu jeho kanadský kolega sdělil. Akihiko se dál sunul lesem. Na obloze hřmělo, vítr sílil, a hrál si se stromy. Akihiko pomalu ztrácel energii. Zanechával za sebou krvavou stopu. Nevěděl, jak dlouho utíkal. Pořádně se ale překonal, neboť jak po čase zjistil, nacházel se na kraji lesa, u Kikonai. Všiml si, že po střeše dvoupatrového domku utíkala nějaká postava. Určitě to byla žena, štíhlá, pohybující s hbitostí levharta. Neměla sice kabát, ale proč by to nemělo znamenat, že nešlo o Nanami? Kabát mohla někde v lese zahodit. Neváhal a hodil po ní šuriken. A pak stejně rychle jako Roger ztratil dech. Ta osoba šuriken vlastní rukou zachytila. Ve vzduchu. Prostě ho sevřela mezi prsty, a pohlédla na Akihika. Ne, tohle nebyla Nanami. Ale byl to někdo, kdo ji očividně také pronásledoval. A když dokázal něco takového, jako chytit v letu tichý, smrtící šuriken, namířený zezadu na její hlavu, muselo to znamenat, že byla asi o třídu lepší, než Akihiko.
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat