Představuje se Eotephradactylus mcintireae, nejstarší severoamerický pterosaurus

Před dvěma dny, v pondělí 7. července 2025, vyšel v odborném časopise Proceedings of the National Academy of Sciences článek Bena T. Kligmana z paleobiologického odvětví Národního muzea přírodní historie ve washingtonském Smithsonově institutu a jeho kolegů, jež v něm představili řadu nově popsaných fosilií ze Zkamenělého lesa v Arizoně. Mezi nimi se nacházela i fosilizovaná čelist nejstaršího ptakoještěra dosud známého ze severoamerického kontinentu. Byl pojmenován Eotephradactylus mcintireae; jeho rodové jméno v překladu z řečtiny znamená "popelokřídlá raná bohyně" a jeho druhové jméno ctí Suzanne McIntire, dobrovolnici působící v muzejní FossiLab po dobu 18 let a objevitelku exempláře, na základě něhož byl druh popsán. Ve sbírkách Národního muzea přírodní historie Smithsonova institutu se fosilie ocitla po úspěšné paleontologické výpravě na severozápad Arizony v létě 2011. Další expedice se pak uskutečnily v letech 2012, 2015 a 2023, vždy v létě, a vždy zamířily do Národního parku Zkamenělý les v okresech Navajo County a Apache County, a bylo při nich prozkoumáváno nové ložisko fosilních kostí svrchnotriasových obratlovců. Mezi stovkami fosilních exemplářů se nacházela i levá část spodní čelisti pterosaura, kterou v roce 2013 nalezla Suzanne McIntire během preparace horninového bloku z lokality. Zachovaná kost je dlouhá 4,1 centimetru, vpředu však chybí nějaký materiál, protože byla poškozena. Matrix v jejím okolí naznačuje, že byla původně dlouhá 4,35 centimetru. Obsahuje alespoň 24 zubních jamek, přitom 12 z nich obsahuje zuby. Kromě toho existují ještě dva exempláře sestávající v každém případě z jediného zubu, jež se nenašly v asociaci s typovým exemplářem, ale mají znaky oněch zubů, jež typový exemplář zahrnuje. Mimoto byla nalezena ještě izolovaná prstní kost. Všechny tyto fosilní exempláře patří eotephradactylovi. Jednalo se o různozubé zvíře, jehož tenké, špičaté caniniformní zuby z přední části zobáku kontrastovaly se širšími, hrbolatými zuby umístěnými dále vzadu. Podle opotřebování zubů odhadl Kligman se svými kolegy, že se Eotephradactylus živil rybami, vybavenými vnějšími pancíři. Byl to ptakoještěr o něco menší, než Eudimorphodon se svým metrovým rozpětím křídlem. Pro web Sci.News doktor Kligman uvedl, že by se tento létající plaz mohl pohodlně usadit na rameni dospělého člověka, nebyl to prostě žádný obr. Žil před 209 miliony let.

Nejstarší dosud známý severoamerický pterosaur, Eotephradactylus mcintireae, s ostatními obratlovci svrchnotriasového Zkamenělého lesa, na rekonstrukci Briana Engha. Zdroj: Sci.News

Tehdy samozřejmě náš svět vypadal úplně jinak, než dnes. Všechny pozdější kontinenty byly spojeny do obří masy známé jako Pangaea, která se začala rozpadat až před zhruba 200 miliony let, než ve střední juře (před 180 až 175 miliony let) skutečně přestala existovat. Eotephradactylova domovina se tehdy nacházela poblíž rovníku, byla semiaridní a protkaná malými říčními kanály, jež byly pravděpodobně sezónně zaplavovány. Při záplavách se říční kanály zanášely sedimentem a sopečným popelem, který napomohl dobře prezervovat kosti uhynulých zvířat na dně. Jedním z těch zvířat byl právě tento drobný ptakoještěr. O toto prostředí se dělil s celou řadou zajímavých svrchnotriasových obratlovců. Mezi nimi byli suchozemský pseudosuchián Revualetosaurus callenderi dosahující délky asi 1 metru, polovodní proterochampsián Vancleavea campi s délkou možná až 3,9 metru, dosud nepojmenovaný sphenodontián vzdáleně příbuzný dnešním novozélandským hatériím, jakýsi druh krokodýlům podobného phytosaura, dosud blíže neidentifikovaný masožravý synapsid, jedna z nejstarších příbuzných želv nebo zatím nepojmenovaný obojživelník z kladu Salientia (jakýsi svrchnotriasový bratránek žab). Naleziště, ze kterého všechny tyto a mnohé další fosilie pocházejí, je dosti bohaté na pozůstatky drobných zvířat. Poskytuje tedy vážně zajímavý vhled do života ve svrchním triasu, a další výzkumy vertebrátních paleontologů určitě pomohou rozšířit znalosti o něm.

Zdroje informací pro tento článek:

Unusual bone bed reveals a vertebrate community with pterosaurs and turtles in equatorial Pangaea before the end-Triassic extinction (Proceedings of the National Academy of Sciences)

Unusual Bonebed in Arizona Reveals North America’s Earliest-Known Pterosaur (Sci.News)

Eotephradactylus (Wikipedia)

Seznamte se s nově popsaným pterodactyliformem druhu Skiphosoura bavarica

Včera, totiž v pondělí 18. listopadu 2024, vydal vědecký časopis Current Biology článek Davida Williama Elliotta Honea z Univerzity královny Marie v Londýně a jeho kolegů, v němž byl formálně popsán v tuto chvíli nejnovější přírůstek na seznam druhů létajících plazů z řádu Pterosauria. A je to přírůstek velice zajímavý, neboť představuje takový můstek mezi klady Monofenestrata a Pterodactyloidea. Žil před 149 miliony let v oblasti pozdějšího jižního Německa, a na to, že byl jurským pterosaurem, měl na svou dobu nezvykle krátký a ostrý ocas. Hone a jeho kolegové pojmenovali tohoto ptakoještěra Skiphosoura bavarica, což v překladu do češtiny znamená "mečový ocas z Bavorska". Jediný známý a zároveň typový exemplář byl nalezen v roce 2015 poblíž Solnhofenu, konkrétně v lomu Schaudiberg u městečka Mülheim, v německém Bavorsku. Vydalo jej souvrství Mörsheim, z něhož vzešly také fosilie praptáka druhu Archaeopteryx albersdoerferi, jenž byl popsán v roce 2018, nebo několika pterosaurů, jako byli Altmuehlopterus rhamphastinus a Petrodactyle wellnhoferi. Exemplář sestává z takřka kompletní kostry s částečně zachovalou lebkou. Pět let poté, co byl odkryt, došlo k jeho umístění do paleontologické sbírky Lauer Foundation for Paleontology v americkém státě Illinois, kterou se svou manželkou René založil spoluautor studie Bruce Lauer. Exemplář se tam dodnes nachází. A co tedy o tomto zvířeti můžeme říci? Rozpětí křídel typového exempláře činí nějakých 175 centimetrů, takže to byl spíše menší ptakoještěr; je nicméně možné, že se jednalo o nedospělého jedince, a že adultní skiphosoury byly o něco větší. Velikostně byl tedy tento živočich hrubě připodobnitelný k orlu skalnímu (Aquila chrysaetos). V porovnání s ostatními zástupci kladu Monofenestrata byl tento druh docela obr; většina z nich měla rozpětí křídel jen o jediném metru. Ve svém čase, tedy před oněmi 149 miliony let, byla Skiphosoura dost možná jedním z největších létajících plazů planety. Jak již bylo zmíněno výše, jde o důležitý objev z hlediska evoluce pterosaurů; jeho hlava a krk jsou perfektně pterodaktyloidní, ale zbytek těla, včetně krátkého ocásku, přímo křičí svou ne-pterodaktyloidností. 

Přechod proporcí pterosaurů během vývoje od raných pterosaurů k pterodaktyloidům s rekonstrukcemi rhamphorhyncha, dearca, darwinoptera, skiphosoury a pterodactyla podle prací Davida Unwina, Petera Wellnhofera a Marka Wittona. Obrázek z článku Davida W. E. Honea a jeho kolegů, pro odkaz viz níže

Skiphosoura bavarica v podstatě vyplňuje takové prázdné místo v možná docela obstojně zmapované evoluční historii jurských pterosaurů. Paleontologové, kteří studii prováděli, uvedli pro Sci.News, že nyní existuje celá sekvence pterosauřího vývoje od raných, dlouhoocasých zástupců řádu až k druhu Dearc sgiathanach z podčeledi Rhamphorhynchinae, a dále k prvním darwinopteranům, což je podskupina kladu Monofenestrata, kterou reprezentují například wukongopteridé jako Darwinopterus linglongtaensis, a ještě dále až k prvním pterodactyloidům, jako je krátkoocasý Pterodactylus antiquus a jeho příbuzní ze svrchní jury stupně tith. Skiphosoura nádherně napomáhá bližšímu pochopení vývoje této neuvěřitelně zajímavé skupiny diapsidů, jež obloze kralovala již před příchodem prvních opeřenců z řad teropodů. Otázkou je, proč se v průběhu času pterosaurům postupně zmenšoval ocas. Kdybychom vynesli délku ocasu vzhledem k tělesným proporcím jednotlivých výše vyobrazených rodů na graf, křivka by jistě nesměřovala nahoru. Pomáhal kratší ocas při letu? Souviselo zkracování ocasu nějak s přechodem na jiný typ potravy či prostředí? Jaké selekční tlaky vlastně vedly ke zkracování ocasu u pterosaurů? Jaké výhody mohly být s kratším ocasem spojeny? Je opravdu zajímavé, že ten trend je pozorovatelný. V kontextu evoluční historie pterosaurů se jej paleontologové mohou pokusit vysvětlit.

Rekonstrukce dvou zástupců nově popsaného druhu Skiphosoura bavarica v letu. Obraz Gabriela Ugueta z webu IFLScience

Autoři studie se domnívají, že Skiphosoura létala poněkud jinak, než její příbuzní, například proto, že měla zredukovaný pátý prst na každé ze zadních končetin, což pak mělo vliv na celkové uchycení uropatagia (kožní blány mezi předními a zadními končetinami, jež tvořila křídla). Krátký ocas zcela jistě nesloužil jako kormidlo, jak tomu zřejmě bylo u ne-pterodaktyloidních ptakoještěrů, a na rozdíl od svých předchůdců byla Skiphosoura obratnější i na zemi, právě díky redukovanému uropatagiu. Zkracování ocasu a redukce uropatagia mohla souviset s opouštěním mořských a přímořských oblastí a životem těchto zvířat dále ve vnitrozemí. Natalia Jagielska a její kolegové v roce 2022 hypotetizovali o více vnitrozemském životním stylu již zmíněného druhu Dearc sgiathanach ve svém článku vydaném též v Current Biology. David W. E. Hone a jeho kolegové zmiňují ve své práci, že prsty na předních končetinách skiphosoury byly podivuhodně zatočené. To indikuje arboreální neboli stromový způsob života! Tento ptakoještěr tedy nemusel být obyvatelem pobřeží, ale žil dále ve vnitrozemí a lezl po stromech! Nač mít při takovém životě dlouhý ocas, navíc když jste po svých předchůdcích zdědili zredukované ocasní obratle, zřejmě proto, že sami žili v jiném prostředí, než ranní pterosauři? Na zatočené prsty se upínaly pevné šlachy, což skiphosouře umožňovalo dobře se držet větví stromů.

Typový exemplář druhu Skiphosoura bavarica, nalezený v roce 2015 v Bavorsku. Fotografie René Lauer z webu Deutsche Welle

Není to poprvé, co paleontologové odhalili aboreálnost některého z létajících plazů. V roce 2021 jsem na tomto blogu psal o "monkeydactylovi", wukongopteridovi druhu Kunpengopterus antipollicatus, který žil na území pozdější severovýchodní Číny před nějakými 154 miliony roky. Ačkoliv jeho prsty vypadaly docela jinak, než prsty skiphosoury, byl také dobře přízpůsoben na život ve stromovém prostředí. Studie, jako ta, kterou provedli David E. W. Hone a jeho kolegové, poskytují skvělý vhled do vývoje pterosaurů a poukazují na to, jak a kdy docházelo k jejich rozrůznění. Doktor Hone pro Sci.News uvedl: "Toto je neuvěřitelný nález. Opravdu nám to pomáhá dát dohromady obrázek toho, jak tato úžasná létající zvířata žila a vyvíjela se. Doufáme, že tato studie bude základem pro další práci v budoucnu, která se bude týkat tohoto důležitého evolučního přechodu."

Zdroje informací pro tento článek:

A new and large monofenestratan reveals the evolutionary transition to the pterodactyloid pterosaurs (Current Biology)

Jurassic Pterosaur Had Unusually Short, but Stiff and Pointed Tail (Sci.News)

Skiphosoura (Wikipedia)

A skeleton from the Middle Jurassic of Scotland illuminates an earlier origin of large pterosaurs (Current Biology)

Jak ptakoještěři vzlétali

Ačkoliv ptakoještěři neboli pterosauři existovali na naší planetě dlouhých 162 milionů let, stále toho o některých aspektech jejich života víme jen velmi málo. Každý zájemce o prehistorii dobře ví, jaké velikosti dorůstali někteří z těch největších létajících plazů, větší a možná i zajímavější otázkou je však, jak se tito a mnozí menší pterosauři vůbec dostávali do vzduchu. Jinými slovy, jak vlastně ptakoještěři vzlétali? Jak docílili toho, že opustili zemi, a ocitli se ve vzdušném prostoru, kde zcela jistě mnohé druhy lovily hmyz, a odkud nad jezery a moři chytali ryby? O vzletu pterosaurů se toho opravdu příliš mnoho neví, ale lze si představit, že zejména pro ty největší z pterosaurů byla právě iniciace letu nejsložitější. Létající plazi z řádu Pterosauria obecně opouštěli zem na všech čtyřech, ostatně také kráčeli užívajíc všechny své končetiny. Nejprve se na zemi nahrbili, pak se vyklenuli vpřed, a při vzletu se odrazili pomocí dlouhých předních končetin. Zadní končetiny už byly ve vzduchu, když se ještě přední končetiny dotýkaly země. Velmi pěkně proces pterosauřího vzletu ukazuje animace Julie Molnar vytvořená v roce 2009. Molnar byla tehdy studentkou na Johns Hopkings University ve Spojeném království, kde získala magisterský titul v oboru lékařské ilustrace; dnes drží titul Ph.D., a zkoumá zákonitosti pohybů zvířat.

Létající plazi s rozpětím křídel více než 11 metrů museli mít nepochybně problémy s odražením; když zadní končetiny takového quetzalcoatla už byly ve vzduchu, jeho dlouhá křídla byla stále složena a dotýkala se země. Přední končetiny ovšem byly uzpůsobeny tak, aby vydržely stres mnohem větší v porovnání se stresem, jemuž byly vystaveny během následného letu, což dokazují výsledky výzkumu pterosauřích křídel provedeného Michaelem Habibem z Johns Hopkins University v roce 2009. Většina létajících plazů měla velmi silné přední končetiny. Habib je spolu s Markem Wittonem také autorem výše popsaného "modelu proklenutí". Jakmile se tímto způsobem pterosauři odrazili, dokázali poměrně rychle nabrat rychlost.

Vzlet nyctosaura. Zdroj obrázku: Dinosaur Toy Blog

Na rozdíl od ptáků se pterosauři nemohli rozběhnout na zadních, zamávat křídly, a ocitnout se ve vzduchu tímto způsobem. Jejich centrum gravitace bylo samozřejmě v porovnání s ptáky více vpředu. Většina odborníků se tedy dnes shoduje na tom, že ptakoještěři vzlétali tímto způsobem. Jak to ale mohlo být se vzletem z vodní hladiny? To je další zajímavá kapitola, do které letos v dubnu Michael Pittman, Thomas G. Kaye, Herbert B. Campos a Michael B. Habib přispěli výsledky svého výzkumu, jež byly publikovány v odborném časopise Science Reports. Zabývali se kvadrupedním vzletem z vody nikoliv u velkých křídových, ale u malých jurských ptakoještěrů. Provedli výzkum půltuctu dobře zachovalých fosilií ptakoještěrů z německého Solnhofenu, a nakonec vybrali exemplář MB.R.3531a, provizorně zařazený do rodu Auroazhdarcho. Je jedním z asi třicítky pterosauřích exemplářů, na nichž s zachovala fosilizovaná měkká tkáň; v tomto případě jak křídlové membrány, tak prstové membrány na zadních končetinách. Blány mezi prsty měly na vzlet z vodního prostředí značný vliv. I při vzletu z vodní hladiny používali ptakoještěři všechny čtyři končetiny, snad podobně jako dnešní netopýři z rodu Noctilio (např. netopýř říční, N. albiventris) nebo kachna divoká (Anas platyrhynchos), jež při něm zapojuje jak zadní končetiny, tak zápěstí předních končetin. Vzletu z vodní hladiny byli schopni i větší pterosauři, například Anhanguera s rozpětím křídel okolo 4,6 metru. Bipední vzlet z vodní hladiny byl u pterosaurů zcela nemožný.

Ornithocheirus opouští vodní hladinu. Zdroj obrázku: Blog Marka Wittona

Zdroje pro tento příspěvek a odkazy na podrobnější (anglojazyčné) články na toto téma:

How Giant Pterosaurs Took Flight (Scientific American)

Quadrupedal water launch capability demonstrated in small Late Jurassic pterosaurs (Science Reports)

Capacity for Water Launch in Anhanguera and Quetzalcoatlus (Acta Geoscientica Sinica)

How Ornithocheirus simus and other pterosaurs took to the air... from water? (Mark P. Witton's blog)

Zatím nejlépe zachovaná kostra brazilského tapejarida

Dne 25. srpna 2021 byla ve vědeckém žurnále PLoS One vydána studie zabývající se osteologií dosud nejzachovalejší kostry brazilského tapejarida, napsaná Victorem Beccarim z Universidade de São Paulo ve spolupráci s Felipem Limou Pinheirem, Ivanem Nunesem, Luizem Eduardem Anellim, Octáviem Mateem a Fabianou Rodrigues Costou. Tito výzkumníci se věnovali kostře tupandactyla, konkrétně tedy druhu Tupandactylus navigans, jenž byl popsán v roce 2003. Exemplář, který studovali, byl označen GP/2E 9266 a zachoval se v šesti nažloutlých kusech vápence nalezených v geologickém souvrství Crato v pánvi Araripe na severovýchodě Brazílie. Bohužel se přesně neví, na které konkrétní lokalitě ve formaci byl tento exemplář nalezen, to však neznamená nějaký velký problém. Když se šest vápencových desek spojí, dají dohromady jednu z nejúplnějších pterosauřích koster kdy nalezených na území Jižní Ameriky. Je stará asi 112 milionů let; Tupandactylus byl raně křídovým ptakoještěrem. Je důležité si uvědomit, že byly popsány dva druhy tohoto rodu; typový T. imperator v roce 1997 a pak samozřejmě T. navigans. Právě Beccariho výzkum této výjimečně zachovalé kostry nyní odhalil, že by se ve skutečnosti mohlo jednat o zástupce jednoho druhu. Ještě přesněji řečeno - T. imperator mohl reprezentovat jedno pohlaví a T. navigans zase to druhé. Mohl by to být jeden z těch poměrně unikátějších důkazů pohlavního dimorfismu u ptakoještěrů. Autoři studie však zdůraznili, že je třeba dalšího výzkumu, aby to potvrdil. Zatím nelze nic tvrdit s jistotou. Pohlavní dimorfismus u pterosaurů ostatně nebyl cílem jejich práce. Pro ně reprezentovala tato kostra spíše prostředek ke vnesení nového světla na klad (či podle některých vědců podřád) Pterodactyloidea a k rozšíření našich znalostí o životním stylu tupandactyla.

GP/2E 9266, nejzachovalejší brazilský exemplář ptakoještěra z čeledi Tapejaridae, obrázek ze Sci-News

Podle analýzy výše zmíněných paleontologů hledal Tupandactylus svou potravu na zemi. Pomáhal mu v tom dlouhý krk, a k letu na velké vzdálenosti mu zabraňoval ten velký a relativně těžký hřeben na hlavě. To samozřejmě neznamená, že by byl špatným letcem, jen to byl zkrátka "terrestrial forager". Nasvědčují tomu i proporce jeho končetin. Pozoruhodné je, že měl tento exemplář také výrazný hřebínek na spodní čelisti. Lebka (před nálezem této kostry se mimochodem jednalo o jedinou část kostry T. navigans, kterou mohli paleontologové zkoumat) byla tak dobře zachovalá, že si u ní lze povšimnout spojení s keratinovou rhamphotecou, jež pokrývala přední část rostra. Tupandactylus neměl zuby, což je pro ptakoještěry a ptáky s keratinovou rhamphotecou typické. Takový keratinový zobák sloužil zvířeti jako hák k chytání menších živočichů. U exempláře se zachoval premaxilární hřebínek s nemalým množstvím dobře zachovalé měkké tkáně.

Rekonstrukce tupandactyla od Willa Marconiho, obrázek z ArtStation

Samotnou studii naleznete na tomto odkazu. Shrnutí informací z ní najdete třeba ještě na webu Sci-News, kterému vděčím za námět pro tento článek.

Monkeydactyl: Nejstarším nositelem protistojného palce byl ptakoještěr

Protistojný palec je jedním z klíčů našeho úspěchu. Zajišťuje nám dobrý úchop různých předmětů, a zdědili jsme jej po našich předcích, kteří žili na stromech. Tímto znakem je vybavena také řada dalších primátů, ale i některé stromové žáby. A takovým ekvivalentem pravého protistojného palce jsou třeba i srostlé, vzájemně naproti sobě postavené prsty chameleonů, vytvářející v podstatě kleštičky k uchycení na větvích. Mimo tyto skupiny živočichů se však s protistojným palcem setkáme již jen u malého množství dalších zvířat. O to pozoruhodnější je nový objev Xuanyua Zhou a jeho kolegů, kteří společně popsali nový druh jurského ptakoještěra, nazvaný Kunpengopterus antipollicatus. Jak naznačuje jeho druhový název, antipollicatus, byl i tento létající plaz vybaven protistojným palcem. A právě to je na něm nejvýjimečnější. Kunpengopterus je nejstarším dosud objeveným nositelem protistojného palce, a prvním popsaným pterosaurem, který byl tímto znakem vybaven. Zhou a jeho spolupracovníci jej popsali ve článku publikovaném před dvěma dny, 12. dubna 2021, ve vědeckém žurnále Current Biology. Jak v něm sami zmínili, protistojný palec je u nesavčích obratlovců skutečně vzácný. Proč se však postavení prstů na předních končetinách tohoto ptakoještěra tolik lišilo od všech jeho dosud známých příbuzných?

Rekonstrukce K. antipollicatus, obrázek ze Sci-News

Odpověď není tak překvapivá - podobně jako stromové žáby, chameleoni anebo většina primátů (přesněji všichni až na náš druh), byl Kunpengopterus antipollicatus arboreální neboli stromový. Trávil značnou část svého života ve větvích stromů, a těch se potřeboval nějakým způsobem uchytit. Proto se během vývoje pollex těchto létajících plazů posunul naproti ostatním prstům na předních končetinách, čímž vytvořil dokonalý uchopovací nástroj. Zhou a jeho kolegové vědí, že Kunpengopterus jej používal především k uchycení na větvích, neboť prsty předních končetin podrobili výzkumu pomocí mikropočítačové tomografie (micro-CT). Kosti zvířete byly vystaveny rentgenovému záření, načež se tým mohl pustit do studování morfologie jeho předních končetin, a udělat si obrázek o tom, kde se na prstech uchycovaly svaly. Ostatní ptakoještěři nalezení ve stejném souvrství protistojný palec postrádali, což znamená, že Kunpengopterus antipollicatus obýval určitou niku, která patřila zřejmě výlučně jemu (pokud si v ní tedy nekonkuroval ještě s nějakým zatím neobjeveným ptakoještěrem se stejným znakem). Nález je prvním kvantitativním důkazem, že někteří zástupci skupiny Darwinoptera v rámci kladu Monofenestrata byli přizpůsobeni k životu na stromech. Kunpengopterus antipollicatus je znám ze dvou fosilních exemplářů, nalezených v souvrství Tiaojishan v čínské provincii Liao-ning. Jeho současníky a též obyvateli tiaojishanského lesa (anglicky nazývaného "Tiaojishan paleoforest") byli Darwinopterus a Wukongopterus. Rodrigo V. Pêgas, jeden z autorů nové studie, uvedl, že si s těmito pterosaury K. antipollicatus konkuroval jen minimálně. Zvířata v tomto lesním prostředí v podstatě koexistovala, a lovila hmyz (má se za to, že většina zástupců skupina Darwinoptera byli insektivoři) v odlišných mikrohabitatech. 

Jeden z exemplářů K. antipollicatus, obrázek z twitterového účtu Rodriga V. Pêgase

V médiích se tomuto novému druhu začalo přezdívat "monkeydactyl". Kromě toho, že je zatím nejstarším známým nositelem nám tak blízkého znaku, o něm však víme ještě mnohem více. Žil před 161 až 158 miliony let, a patřil do čeledi Wukongopteridae. K. antipollicatus je již druhou popsanou specií rodu Kunpengopterus, popsaného v roce 2010, přičemž typovým druhem byl K. sinensis, nalezený též v souvrství Tiaojishan. Křídla K. sinensis však protistojný palec nenesla. Podobně jako K. antipollicatus, i K. sinensis je znám ze dvou exemplářů; o druhém se ve vědecké literatuře objevuje první zmínka v roce 2017. Rozpětí křídel K. antipollicatus činilo 85 centimetrů. 40 % délky jeho lebky tvořila nasoantorbitální fenestra. V kaudální sérii měl 25 nebo více obratlů, přičemž posledních 5 či 6 bylo relativně krátkých, což je pro většinu ptakoještěrů nepatřících mezi pterodaktyloidy typické. Poměrem délky ocasní série obratlů k délce těla se podobal rodům Changchengopterus a Douzhanopterus. První článek 5. prstu na obou zadních končetinách byl prodloužený; tímto znakem byli vybaveni také Wukongopterus a Darwinopterus, nikoliv však K. sinensis. Tvar zubů napovídá, že Kunpengopterus antipollicatus byl, jak již bylo ostatně zmíněno výše, podobně jako jeho nejbližší příbuzní hmyzožravý. Jedná se o naprosto úžasný objev, dokazující, že ve světě pterosaurologie je stále co bádat. Přiznejte si to - před pár dny jste ani omylem nepředpokládali, že nejstarším objeveným nositelem protistojného palce bude jurský pterosaurus.

Původní studii naleznete na tomto odkazu. Za doplňující informace vděčím webům Sci-News a Science Daily.

Leptostomia, pterosauří ekvivalent sluky

Prehistoričtí tvorové vykazovali v rámci morfologie a chování podobnou diverzitu jako ti dnešní. Není tedy příliš překvapivé, že kupříkladu velcí teropodní dinosauři zastávali na otevřených pláních stejnou roli, jako dnes lvi v afrických savanách, či že obrovská prehistorická ryba Leedsichthys z jurského období, živící se zooplanktonem, vyplňovala v oceánském ekosystému stejnou niku jako v současné době velcí planktivorní kytovci. Ptakoještěři neboli pterosauři ovládali vzdušný svět dlouho předtím, než se vyvinuli první ptáci a letouni, kteří je v jejich úlohách po skončení křídového období nahradili. Mezi těmito působivými létajícími plazy, vzdáleně příbuznými dinosaurům, bychom našli celou plejádu druhů, které žily, stěhovaly se a lovily obdobně jako ptáci, jež dnes žijí kolem nás. A takovým ekvivalentem dnešních slukovitých, bahňáků lovících pomocí prodlouženého zobáku, pícháku, drobné živočichy na mořském pobřeží, v okolí rybníků a v mokřadech, byl nedávno popsaný pterosaurus rodu Leptostomia.

Tento ptakoještěr zřejmě patřil do kladu Azhdarchoidea v rámci skupiny Ornithocheiroidea, a žil na území dnešní severní Afriky před přibližně 112 až 94 miliony let, tedy ve spodní křídě. Jeho popis, zhotovený Royem E. Smithem, Davidem M. Martillem, Alexanderem Kaoem, Samirem Zouhrim a Nicholasem R. Longrichem, byl před několika měsíci uveřejněn ve vědeckém časopise Cretaceous Research. Zvíře bylo popsáno na základě nálezu úlomku zobáku v raně křídových horninách stupně alb ve formaci Ifezouane v geologickém souvrství Kem Kem v Maroku. Paleontologové nejprve nevěděli, co byl ten zvláštní objekt zač; měli dokonce za to, že šlo o ploutvový trn jakési větší prehistorické ryby. Pravou identitu fosilie prozradily pozůstatky nasoantorbitálních fenester. Po nějaké době výzkumu vyšlo najevo, že se jednalo o fragmenty dlouhého zobáku s tuhými, tlustými stěnami. Nenesl žádné zuby, byl jen trošičku zatočený nahoru, a byl zploštělý. Takový zobák neměl žádný do té doby popsaný druh ptakoještěra, a vědeckému týmu bylo brzy jasné, že učinili vskutku velmi fascinující objev.

Pomocí výpočetní tomografie zjistili, že uvnitř zobáku se za života zvířete nacházela série nervů, jež mu pomáhaly lokalizovat kořist skrytou pod měkkým, mokrým pískem a bahnem. Leptostomia lovila podobně či dokonce stejně jako dnešní sluky. Svým "píchákem" bodala do půdy a vytahovala z něj malé korýše, plže, hmyz a jeho larvy. Byla specializovaná na lov drobných živočichů. Zobák leptostomie byl tolik adaptován na sondování v sedimentu, že jej nedokázala užít při lovu jakýchkoliv jiných živočichů. Nerybařila nad vodami ba ani nesbírala ovoce. Jednalo se o malého pterosaura, dorůstajícího údajně velikosti krocana, s lebkou o délce od 6 po 20 centimetrů. Přesné rozměry dosud nejsou známy, nález je příliš fragmentární, a zařazení mezi azhdarchoidy též nemusí být stoprocentně správné. Jediné, co o leptostomii spolehlivě víme, je jaký lovecký způsob života vedla. Byla to skutečná sluka druhohorního světa. Zároveň dokazuje, že schopností lovu pomocí pícháku, jež se u ptáků vyvinula konvergentně (tedy v závislosti na prostředí, v němž žijí, ačkoliv pterosaurům blízce příbuzní nejsou), disponovali už miliony let před nimi pterosauři.

Mezi současnými ptáky se takový "zobák-sonda" samozřejmě nevyskytuje pouze u sluk, ale také třeba u ibisů z řádu veslonohých, dudků z řádu zoborožců či u novozélandských kiwi. Nemusí sloužit nutně jen k sondování v sedimentu, ale také třeba v otvorech ve dřevě kmenů stromů. 

Leptostomia hledá potravu na pobřeží

Za informace i obrázek vděčím webu New Atlas. Velmi zajímavý ptakoještěr, že ano?

Když nad Ordosem létali pterosauři

V březnu 2020 byl v žurnále China Geology publikován popis vůbec prvního ptakoještěra kdy nalezeného v Ordosu na území autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko na severozápadě Číny. Čekalo se dlouho, než se s ním vůbec svět vědy seznámil. Jeho fosilie byly totiž nalezeny už na počátku tohoto století, teprve v roce 2017 se však o objevu objevila ve vědecké literatuře zmínka, a až ke konci minulého roku byl popis zvířete, na němž pracoval se svými kolegy i původní nálezce zkameněliny, čínský paleontolog Ji Shuan, zhotoven. Ordoský ptakoještěr byl popsán na základě částečně zachovalé, nekompletní fosilie spodní čelisti, a bylo mu dáno jméno Ordosipterus planignathus. Ačkoliv se na jeho pojmenování čekalo téměř dvě desetiletí, představuje Ordosipterus skutečný unikát. Nejen, že jde tedy o prvního pterosaura nalezeného v Ordosu ve Vnitřním Mongolsku, což se koneckonců podepsalo na jeho jménu ("ordoské křídlo"), významně se totiž zasadil o zvětšení geografického rozšíření čeledi Dsungaripteridae.

Ordosipterus byl typický dsungaripterid. Měl relativně malé oči, posazené na vrchu dlouhé lebky s mírně nahoru zahnutým zobákem, největší zuby pterosaura byly umístěny v zadní části horní čelisti, a na zobáku měl poměrně vysoký hřebínek. Zde uvedené charakteristiky samozřejmě platí pro dsungaripteridy obecně, a nalezená spodní čelist je pochopitelně nenese, ale na základě provedených analýz se Ordosipterus řadil do této čeledi, a proto je rozhodně velmi pravděpodobné, že byl těmito znaky vybaven. Hlavní důvod, proč ho Ji a jeho kolegové mezi dsungaripteridy zařadili, byl ten, že spodní čelist ordosiptera nesla zvětšené zubní jamky, jež se vyskytovaly u mnoha, ale ne všech, zástupců této raně křídové čeledi. Levá část nalezené spodní čelisti měří 7,7 centimetru, kdežto pravá část jen 4,5 centimetru. Bohužel však není jisté, jakých rozměrů dospělý Ordosipterus dosahoval. Je dost možné, že tento fragment pochází teprve z mláděte. Ji uvedl jen to, že Dsungaripterus byl v porovnání s ordosipterem mnohem větší.

Přestože je tajemný Ordosipterus, vylovený z pískovcových hornin souvrství Luohandong datujících se do období spodní křídy stupně apt (před 125 až 113 miliony let), prvním přesvědčivým nálezem pterosaura z Ordosu, je přece jen možné, že pozůstatky jiného ptakoještěra už byly v této rozsáhlé oblasti objeveny dříve. Řeč je o druhu Huanhepterus quingyangensis, který v roce 1982 popsal slavný paleontolog Tung Č'-ming. Ordos, sedimentární pánev pokrývající území o 370 000 kilometrech čtverečních na severovýchodě Číny, totiž částečně zasahuje i do provincie Gansu, a právě tam, poblíž břehů říčky Chuang Jian, jež vtéká do řeky Jinghe (nikoliv do slavné Chuang-Che), byla v květnu 1978 objevena neúplné kostra ptakoještěra z čeledi Ctenochasmatidae. Jeho rozpětí křídel činilo asi 2,5 metru. Byl to příbuzný jihoamerického pterodaustra, a podobně jako on se zřejmě živil drobnými korýši a měkkýši, jež filtroval z vody pomocí zvětšených zubů na spodní čelisti, vytvářejících takovou malou obdobu velrybích kostic (ty jsou nicméně tvořeny keratinem, nejsou to pravé zuby jako u těchto pterosaurů). Podobně jako v případě ordosiptera je huanhepterova taxonomie pro paleontology trochu tvrdším oříškem, i když podle výzkumu dokončeného v roce 2014 zřejmě patřil do podčeledi Gnathosaurinae; dle kladogramu je jejím nejbazálnějším členem. A stejně jako Ordosipterus žil i Huanhepterus na počátku křídového období, konkrétně v době před 133 až 125 miliony let. Na samém počátku stupně apt se tedy oba pterosauři teoreticky mohli setkat.

Ordos tehdy vypadal úplně jinak než dnes. Byla to hornatá oblast posetá velkými jezery, jejichž jemná mělká dna byla k fosilizaci živočichů, kteří v nich zahynuli, ideální. Nechyběly ani velké zelené pláně, jež poskytovaly domov velkým sauropodním dinosaurům, a zřejmě též písečné duny. Jezerní a říční oblasti byly naopak zřejmě domovem ordosiptera a huanheptera. Ordosipterus zde lovil ryby; hejna těchto ptakoještěrů se mohla držet při březích jezer a řek, chodit po nich po všech čtyřech, a sem tam některý z nich chňapl po kolem proplouvající rybě svým zobákem. Huanhepterus se také často držel při okraji jezer, a opatrně pokládal do jejich vod svůj zobák, do něhož mu přes řadu zvětšených, k sobě přitisklých zubů pronikali drobní živočichové, jež pak polykal. Ordosipterové a huanhepterové však jistě nebyli jedinými létajícími plazy, kteří v rané křídě křižovali oblohu nad Ordosem, a děsili všechny jeho malé obyvatele, bezobratlé či malé obratlovce, žijící v místních sladkých vodách. Je možné, že ordoské horniny v budoucnu ještě nějaké pterosauří fosilie na světlo světa vynesou. Třeba mezi nimi budou pozůstatky dalších dosud nepoznaných druhů...

Ordosipterus prolétá nad jezerními vodami

Rekonstrukce huanheptera

Informace pro tento článek mi poskytly weby Species New to Science a anglická Wikipedie. První obrázek je z WikiMedia Commons, druhý pak z webu Pteros.com.

Rhamphorhynchus kontra Plesioteuthis: Souboj pterosaura a krakatice

Koncem ledna tohoto roku byly v časopise Nature ohlášeny výsledky výzkumu, který se zabýval pozoruhodným objevem učiněným již v roce 2012 v německém Solnhofenu. Zdejší vápence už světu paleontologie přinesly mnohé, včetně objevu praptáka Archaeopteryxe litographicy v polovině 19. století. Tentokrát šlo však o důkaz souboje mezi dvěma obyvateli zdejšího mořského prostředí. Před přibližně 150 miliony lety vypadal Solnhofen přibližně stejně jako dnešní Bahamy. Byl to tropický ráj, tvořený zelenými ostrůvky a průzračně modrými teplými vodami, a obývala ho celá paleta roztodivných živočichů. Jedním z dobře známých obyvatel Solnhofenu byl Rhamphorhynchus, dlouhoocasý ptakoještěr popsaný roku 1846 německým paleontologem Herrmanem von Meyerem. Objev se však Rhamphorhyncha týkal jen z části. Na vzácné fosilii odkryté v roce 2012 se z něj totiž zachoval jen jediný zub. Tento zub byl však zabodnut v těle 30 centimetrů dlouhé jurské krakatice rodu Plesioteuthis. Nebyl to žádný obr, koneckonců do nadtřídy krakatic (Decapodiformes) patří i dnes mnoho menších druhů, z nichž některé se ocitají na jídelníčku lidí. Plesioteuthis byl zase před 150 miliony let součástí jídelníčku ptakoještěrů. O tom, že někteří pterosauři lovili i hlavonožce, se mluvilo již mnoho let, ale toto je první jasný důkaz. Avšak zde vyšetřování neskončilo...

Před 150 miliony lety tedy jeden Rhamphorhychus lovil hlavonožce těsně nad hladinou solnhofenského moře. Zaměřil se na Plesioteuthise, a vrhl se po něm. Pokusil se jej zachytit svými ostrými zuby, byl však neúspěšný. Plesioteuthis unikl. Byl rychlejší než predátor, a téměř včas se mu podařilo ponořit se mnohem hlouběji, kam už pterosauří zobák nedosáhl. Jeden z Rhamphorhynchových zubů se ale přece jen zachytil v jeho plášti. Hlavonožec pak musel se zubem zabodnutým v těle žít ještě nějakou dobu. Pak z určitého důvodu zahynul, a jeho tělo vytvořilo dokonalý otisk na mělkém dně. Ulomený ptakoještěří zub zfosilizoval...

K výzkumu provedenému německými paleontology se vyjádřili i odborníci z jiných částí světa. Podle Taíisy Rodrigues z Brazílie je to výtečný nález, neboť důkazy interakcí mezi pterosaury, jejich kořistí nebo také jejich predátory jsou velice vzácné. S jistotou víme, že ptakoještěry lovily některé velké ryby, žraloci a v jednom případě také brazilský spinosaurid Irritator (je ovšem možné, že tento masožravý dinosaurus se pouze zakousl do mršiny). Michael Habib z Univerzity v Jižní Kalifornii vyslovil domněnku, že Plesioteuthis byl dokonce příliš velký na to, aby ho Rhamphorhynchus vytáhl z vody. Doslova poznamenal: "Pterosaurus měl štěstí, že se mu zub vylomil. Krakatice této velikosti by ho zřejmě stáhla pod vodu." Je tedy možné, že Rhamphorhynchus správně neodhadl velikost hlavonožce, a ukousl si příliš velké sousto? S maximálním rozpětím křídel 1,8 metru a délkou asi 1,2 až 1,3 metru byl Rhamphorhynchus spíše malým pterosaurem. Zjednodušeně řečeno vážil prostě jen pár gramů. Třiceticentimetrová krakatice mohla být teoreticky silnější, než on! Má-li však Michael Habbib pravdu, jak je možné, že Rhamphorhynchus omylem zaútočil na hlavonožce až příliš velkého? Porovnání sklerotických prstenců na lebce tohoto rodu ptakoještěra s těmi u současných ptáků a plazů naznačilo, že Rhamphorhynchus mohl být aktivní v noci. Přestože měl zřejmě dobrý zrak a viděl dobře ve tmě, nedokázal v rychlosti odhadnout velikost hlavonožce ponořeného ve vlnící se vodě. A možná proto tedy udělal chybu... Útok nicméně obě zvířata přežila. My máme nyní k dispozici naprosto úžasnou zkamenělinu, jež vypráví příběh o krátkém souboji Rhamphorhyncha a Plesioteuthise.

Nalezená fosilie; zub ptakoještěra rodu Rhamphorhynchus v těle krakatice rodu Plesioteuthis

Rhamphorhynchus zaútočil na Plesioteuthise, vytahuje jej z vody, ale kořist je příliš těžká, a proto ji pterosaurus brzy pustí. V pozadí vidíme útok dravé ryby na jiného zástupce jeho druhu

Za obrázky i většinu informací uvedených v tomto článku vděčím webu Science News. 

Pterosauři, kteří se živili v plameňáckém stylu

Na konci srpna 2019 publikovali paleontologové z Univerzity v Uppsale a Polské akademie věd výsledky velice zajímavého výzkumu ve vědeckém žurnále PeerJ. Věnovali se studiu tří ptakoještěřích koprolitů, jež byly nalezeny v polském lomu Wierzbica. Stáří koprolitů je odhadováno na 150 milionů let, jejich původci tedy žili v jurském období. S velkou pravděpodobností šlo o pterosaury z čeledi Ctenochasmatidae, která se řadí do podřádu Pterodactyloidea. Tato vývojová větev se udržela po dobu přibližně padesáti milionů let, alespoň tak můžeme tvrdit díky nalezeným pozůstatkům pozdně jurských ctenochasmatidů (žijících právě před zhruba 150 miliony let) a jejich příbuzných z rané křídy (žijících asi před 105 miliony let). V blízkosti nalezených koprolitů se nenacházely žádné kosterní pozůstatky, jež by potvrdily, že odkrytý zkamenělý trus skutečně patřil nějakému druhu ctenochasmatida. Nicméně množství zachovalých stop, které jej obklopovaly, tomu přinejmenším napovídá... Trus vždy prozradí, čím se dané zvíře živí, a v případě těchto ctenochasmatidů čekal švédské a polské odborníky vskutku nečekaný objev. Provedli analýzu koprolitů užitím mikrotomografie, která funguje v podstatě stejně jako výpočetní tomografie (či CT), s níž se můžeme setkat v nemocnici, avšak s jednou velkou výjimkou: mikrotomografie vysílá, zjednodušeně řečeno, mnohem silnější vlny rentgenového záření. To paleontologům umožňuje získat detailní trojrozměrný model skenované fosilie, v tomto případě ptakoještěřích koprolitů. Jak se zjistilo, tento zkamenělý trus byl plný zbytků dírkonošců, mnohoštětinatců a drobných úlomků z tělesných schránek bezobratlých živočichů. Jinak tedy můžeme říci, že tito ptakoještěři se živili malými vodními organismy. Značné množství dosud známých pterosaurů se však zaměřovalo spíše na ryby, ovoce nebo hmyz. Jak je možné, že se ve zkamenělém trusu polských ctenochasmatidů zachovaly pozůstatky tak maličkých vodních živočichů a dalších, mnohdy až mikroskopických organismů? Odpověď přinesl jeden z autorů studie, student Martin Qvarnström z Univerzity v Uppsale. Podle něj se takto drobné ostatky mohly v koprolitech zachovat jen proto, že jejich původci se takovými organismy primárně živili, a to filtrací. Jejich zobáky byly zřejmě pokryty keratinovými výrůstky, přes které tito pterosauři cedili vodu, a polykali svou drobnou kořist. Jeden bizarní ptakoještěr, ač nikoliv z Polska, se takto živil zcela určitě. Řeč je o Pterodaustrovi, který se svým zvláštním vzhledem mezi létajícími plazy proslavil. Žil však až v období křídy, a na jihoamerickém kontinentu. Polští ctenochasmatidi, lovící obdobným způsobem, se vyvinuli mnohem dříve. Pravdou nicméně je, že Pterodaustro také patřil do čeledi Ctenochasmatidae! A vlastně se řadí mezi poslední známé zástupce této čeledi. Zdá se, že s jeho zmizením nebo s vyhynutím jeho příbuzných zhruba před 105 miliony let celá tato vývojová větev zanikla... Koprolity z Wierzbicy byly dále porovnány s trusem současných plameňáků. I ti se živí malými vodními živočichy tak, že procezují vodu svým zobákem (a je samozřejmě známo, že právě z potravy v podobě některých korýšů získávají svůj oslnivý růžový pigment). Jejich exkrementy se stavbou i složením velmi podobají koprolitům ctenochasmatidů. Trus plameňáka chilského (Phoenicopterus chilensis) obsahuje ostatky dírkonošců zvláště tehdy, když tento pozoruhodný, stotřiceticentimetrový pták hoduje v pobřežních mokřadech. Z toho lze vyvodit, že i polští ctenochasmatidi žili nepříliš daleko od pobřeží, a zřejmě v mokřadech nebo alespoň v okolí jezer a řek. Jak uvedl Martin Qvarnström, tito pterosauři skutečně byli jurskými plameňáky.

Lebka ptakoještěra rodu Ctenochasma, který žil v pozdní juře, a jehož fosilie byly nalezeny na území Německa a Francie

Pterodaustro, nejznámější z ctenochasmatidů

Za informace o výsledcích tohoto výzkumu vděčím webu Science Daily.

Ptakoještěři měli peří!

Jistě jste již viděli rekonstrukci létajícího plaza, ptakoještěra nebo též pterosaura, jehož trup byl pokryt jemným chmýřím nebo čímsi, co se podobalo srsti. Některé nálezy pterosaurů z Texasu již potvrdily, že pár létajících plazů asi skutečně bylo pokryto jakýmsi proto-peřím. Ale výsledky výzkumu, zveřejněné 17. prosince 2018 v žurnále Nature Ecology & Evolution, jasně potvrzují, že někteří ptakoještěři měli peří. A nebylo to jen obyčejné prachové peří nebo proto-peří, ale skutečné peří, jaké mají současní, přežívající dinosauři - ptáci. Podle vedoucího výzkumu, čínského paleontologa Baoyu Jianga, měli ptakoještěři čtyři druhy per. Ať to byly jen jednoduché filamenty nebo skutečné peří. Jiang a jeho kolegové nalezli v roce 2015 nádherně zachovalou fosilii pterosaura z Jurského období na severovýchod od Pekingu. Tento exemplář se spolu s ještě jedním dalším stal předmětem jejich výzkumu. Oba si na těle, hlavě i křídlech pěstovali peří, které mohlo buď sloužit k izolaci tepla nebo k zefektivnění letu. Jinak však mohlo sloužit i k předvádění se opačnému pohlaví nebo zastrašování rivalů. Fascinující je to, že se ve zkamenělinách zachovaly i melanosomy, organely nesoucí melanin. Díky tomu paleontologové zjistili, jak byli tito ptakoještěři zbarveni. Oba byli rudě hnědí, případně červenohnědí. Na výzkumu nepracovali jen čínští, ale také irští a britští vědci, včetně paleontologa Univerzity v Bristolu Mikea Bentona. Oba tito ptakoještěři žili v Číně před 165 až 160 miliony let. Ukazuje se, že peří je mnohem starší, než se dosud odborníci domnívali. A také není pouze záležitostí dinosaurů a ptáků, tedy jedné skupiny obratlovců. Jak řekl paleontolog Steve Brusatte z Univerzity v Edinburghu ve Skotsku: "Možná jednoho dne najde nějaký paleontolog fosilního krokodýla s peřím." Vůbec by to nebylo překvapivé, co myslíte?

Co na tento objev říkáte? Snad se Vám tento článek líbil...

Chtěl bych všem návštěvníkům a čtenářům mého blogu popřát šťastný Nový rok 2019, ať se Vám daří! Není pochyb, že příští rok bude bohatý na paleontologické objevy... Těším se, co nového bude objeveno. Tento článek je posledním, který jsem napsal v roce 2018, a je v pořadí již 387. článkem napsaným tento rok. To je další rekord, o kterém jsem ani nesnil... Děkuji za podporu!

Ptakoještěři jako potrava žraloků

V současném světě se můžeme setkat s vodními predátory, kteří se čas od času přiživí na nějakém tom okřídleném zázraku, nic netušeje letícím nad vodou. Například kranas obrovský, až osmdesátikilogramová kostnatá ryba, je známa tím, že podniká výpady na mořské ptáky. Je rozhodně možné, že k něčemu podobnému docházelo i v pravěkém světě. Možná jen v trochu větším měřítku... Představte si, že jste pravěkým žralokem. Pravda, od kranase se dosti lišíte tím, že máte chrupavčitou kostru, ale to je vedlejší. Máte hlad. A pak nad hladinou moře proletí rybařící ptakoještěr. Je blízko. Co takhle zpestřit si jídelníček a překvapit ho? Trochu ho polechtat svými ostrými zuby? Něco takového se možná, a možná taky ne, přihodilo severoamerickému Pteranodonovi před 83 miliony let. Paleontologové totiž studovali jednu z kostí, které tvořily křídlo ptakoještěra, a našli na ní rýhy od žraločích zubů. S největší pravděpodobností šlo o Squalicoraxe nebo jednoho z jejich příbuzných, kteří v pozdní Křídě brázdili vody vnitrozemského moře, jež rozdělovalo Severní Ameriku na tři izolované ostrovy. Třeba právě tento žralok dostal chuť na ptakoještěří maso a tak se zakousl do pterosaura, který zrovna lovil ryby a létal nízko nad hladinou moře. Squalicorax byl dost velký na to, aby takového Pteranodona zabil, o tom není pochyb. Stejně však není potvrzeno, že skutečně Pteranodona strhl pod vodní hladinu, že jej ulovil. Ještě pravděpodobnější je, že Pteranodon zahynul někde na pobřeží, odliv jej pak odnesl do moře, kde na něj narazil žralok a rozhodl si z něj něco málo ukousnout. Koneckonců, největší zvíře na jídelníčku žraloka grónského byl sob, ale žralok jej pochopitelně neulovil - místo toho sežral mršinu, která se z grónského vnitrozemí do Severního ledového oceánu dostala po řece... Ale Squalicorax nebyl sám, kdo si na Pteranodontovi pochutnal. Kromě pravěkého žraloka se na něm přiživila i obrovská pravěká barakuda Saurodon. Otisky jejích zubů byly nalezeny na té samé kosti! Je tedy zcela pravděpodobné, že s mrtvolou Pteranodona si pohrávaly mořské proudy a různí tamní predátoři si z ní "doplňovali zásoby masa" (ne doslova!). O životě ptakoještěrů toho bohužel moc nevíme, ovšem tento objev je velice zajímavý. Alespoň víme, co se přihodilo jednomu nejspíše již zesnulému Pteranodonovi, když se jeho tělo ocitlo v nekonečné modři...

Pteranodon z Putování s dinosaury speciál: Země obrů

Dobře víme, že na menu Squalicoraxe nebyli jen ryby nebo případně ptakoještěři jako Pteranodon, ale také mršiny dinosaurů, jako v tomto případě hadrosaurid Claosaurus

Nejúplnější fosilie pterosaura, která byla dosud nalezena

Před měsícem vyšly na světlo světa zprávy o objevu nového druhu ptakoještěra, který žil na západě Spojených států amerických před 200 miliony lety. Tento fosilní exemplář je s velkou pravděpodobností nejúplnější dosud nalezenou ptakoještěří zkamenělinou. Většina fosilií těchto létajících plazů, kteří obývali naši planetu během druhohor spolu s dinosaury, bývá nalézána v říčních usazeninách, případně v usazeninách vytvořených na pobřeží nebo v mořských lagunách. Toto je jeden z menšího množství ptakoještěrů, o kterém spolehlivě víme, že létal nad pouští; zkamenělina byla totiž nalezena v usazeninách pocházejících z písečných dun. Utah, kde pterosaur žil, byl tedy před 200 miliony let alespoň částečně pokryt pískem. Jde také o nejstaršího pouštního ptakoještěra; další se objevil až o 65 milionů let později, z pozdně křídových pouštních ptakoještěrů pak jmenujme například rod Caiuajara z Brazílie... V srpnu byl také odhalen detailní 3D model kostry nově nalezeného ptakoještěra, který dostal jméno Caelestiventus. Je jedním z nejstarších pterodaktylů, tedy krátkoocasých ptakoještěrů. Některé zdroje dokonce v srpnu uváděly, že měl "vampíří zuby". Těžko říci, zda je to opravdu to nejvhodnější přirovnání, každopádně zuby měl dosti podivné; v přední části tlamy vybíhaly z horní i spodní čelisti ven. Rozpětí křídel u Caelestiventa činilo 1,5 metru, lebka dosahovala délky 17,8 centimetru. Je to dosud největší objevený ptakoještěr z období Triasu, z doby, kdy pterosauři "teprve začínali". Caelestiventus tedy drží hned několik rekordů, což je úžasné, a to o něm zdaleka ještě nebylo zjištěno vše... O ptakoještěrech toho v porovnání s dinosaury víme docela málo; jejich anatomii už celkem známe, dokonce víme, jak se rozmnožovali, co lovili, že někteří žili v koloniích... Ale přece jen takový nález "pterosaurologii" přináší opravdu hodně. Zvlášť, když je jím dosud nejúplnější pterosauří fosilie...

Ptakoještěři vypadali při letu trochu jinak...

Paleontoložka Armita Manafzadeh, která na Brown University v Kalifornii studuje na své Ph.D., se nedávno zabývala pózou ptakoještěrů při letu. Většina rekonstrukcí ptakoještěrů, ať už na obrazech nebo ve filmech, je zobrazuje jako letce se zadními končetinami jaksi rozloženými od sebe. Takto létají netopýři, letouni, které dobře známe. Ale podle Manafzadehové pterosauři při letu nedokázali své končetiny takto "vytočit", a tak jejich letecké pózy, které jsme dosud znali, byly do značné míry špatně rekonstruované. Manafzadehová využila ke svému výzkumu mrtvou křepelku. Jak řekla, kdybychom se podívali na kostru křepelky, řekli bychom si asi, že její končetiny, vzhledem k tomu, jak jsou umístěny, dokáží všechny možné bláznivé věci. Ale když na kosti upevníme svaly, maso a tkáň vůbec, budou končetiny mnohem méně pohyblivé. S kostrou si totiž můžeme pohrávat, jak chceme, ale živý tvor má jistá omezení, jde-li o jeho pohyb... Manafzadehová se zabývala především jednotlivými klouby v zadních končetinách. V budoucnu možná zjistí více o tom, jak pterosauři chodili po zemi. Možná, že budeme ještě překvapeni... Každopádně začíná vycházet najevo, že ptakoještěři nelétali se zadními končetinami rozloženými tak, jak jsme na to byli zvyklí. Týká se to ale nejen pterosaurů; zdá se, že jinou pózu při plachtění měli i čtyřkřídlí dinosauři, jako byl Microraptor... Fakt je, že Armita Manafdazehová při svých pokusech s křepelkou zjistila, že 95 % veškerých možných pohybů vazů, jež dokážeme vyvodit z kostry, je nemožných. Křepelka by prostě nedokázala chodit nebo létat. Snad se tedy brzy dozvíme, jaká omezení vlastně ptakoještěři i čtyřkřídlí dinosauři měli, a možná se pak dozvíme, jak skutečně létali, a jak při takovém letu vypadaly zvláště jejich zadní končetiny.

Opravdu takto vypadaly zadní končetiny ptakoještěrů během letu?

Obrázek, který to všechno shrnuje...

Azhdarchoidi, křídoví vládci oblohy

Řád ptakoještěrů, Pterosauria, se dělí na několik skupin, podřádů, z nichž jednou jsou pterodaktyloidi (Pterodactyloidea). Tito krátkoocasí ptakoještěři se však od sebe ještě v mnohém různí, a tak je i tento podřád rozdělen na celou řadu skupin, z nichž jednou je skupina Azhdarchoidea. Azhdarchoidi byli skutečně pozoruhodnými ptakoještěry. Patřili mezi ně i giganti jako severoamerický Quetzalcoatlus, největší ptakoještěři a vlastně i největší zvířata, která kdy vzlétla. Takový dospělý Quetzalcoatlus dosahoval na zemi výšky žirafy, a když rozevřel svá křídla, tvořená tenkou koženou blánou, ukázal rozpětí asi 10 metrů, i když se někdy uvádí 12 až 13 metrů. Quetzalcoatlus žil v pozdní Křídě. Mezi azhdarchoidy patřili také dsungaripteridi, například čínský Dsungaripterus z počátku Křídového období. Tito divoce vyhlížející ptakoještěři se zobákem zahnutým mírně nahoru měli oční důlek posazený na lebce o něco výše než většina ptakoještěrů. Možná i to dávalo jejich vzhledu na jakési divokosti a podivnosti. Dsungaripterus už patřil k těm menším azhdarchoidům, rozpětí jeho křídel však stále činilo 3 metry, což není málo; je to koneckonců délka osobního automobilu. Navajodactylus, azhdarchid z pozdní Křídy Nového Mexika, z doby před 75 miliony let, měl zase rozpětí křídel 3,5 metru. Avšak ne všichni azhdarchoidi byli tak obrovití. Ačkoliv již zmíněný Quetzalcoatlus nebo jemu podobný evropský Hatzegopteryx byli těmi největšími létajícími mašinami všech dob, a zcela jistě také vládci křídové oblohy, na rozdíl od malých, tehdy poměrně primitivních létajících ptáků, existovali také azhdarchoidi, jež byli dosti malí. Roku 2013 vědecky popsaný a pojmenovaný pterosaur z anglického Isle of Wight to dokazuje. Vectidraco byl stejně velký jako dnešní vrána. Mezi ptakoještěry šlo tedy o trpaslíka, i když ne drobečka (například jurský Anurognathus, patřící do čeledi Anurognathidae, by se člověku vešel do dlaně). Rozhodně to byl jeden z nejmenších azhdarchoidů vůbec, ne-li ten nejmenší. Žil před 124 miliony let v rané Křídě, a pokud žil ve vnitrozemí, živil se hmyzem či ještěrkami, žil-li u moře, požíral malé rybky. Tvar jeho lebky je typicky azhdarchoidní... Ať už byli velcí nebo malí, azhdarchoidi patřili mezi poslední ptakoještěry, kteří kdy žili. Vyhynuli po dramatických událostech na konci Křídy, a zmizeli z naší planety spolu s dinosaury, mořskými plazy a amonity...

Na obrázku se nacházejí dva exempláře velkého ptakoještěra rodu Arambourgiania...

5 největších ptakoještěrů

Quetzalcoatlus

Rozpětí křídel tohoto gigantického ptakoještěra bylo až 11 metrů. Velcí jedinci mohli svá křídla roztáhnout až na délku 12 metrů, což je úctyhodná velikost. Tento obr žil v Severní Americe před 75 až 65 miliony let. Byl posledním z velkých pterosaurů. Měl vynikající zrak, silný zobák, s jehož pomocí hledal potravu v jezerech (živil se rybami a korýši) a patřil mezi nejúžasnější živočichy, kteří kdy na naší planetě žili. Jeho hlava měřila 2 metry na délku, krk byl delší než 3 metry, co je délka auta. Quetzalcoatlus znamená v překladu "opeřený drak"...

Arambourgiania

Paleontologové ji sice znají jen z kosti objevené roku 1943 v Jordánsku, i podle její délky až usuzují, že to byl gigant nad giganty. Nalazený krční obratel měřil neuvěřitelných šedesát centimetrů... Arambourgiania měla pravděpodobně rozpětí křídel až 12 metrů, možná i 13 metrů. To z ní činí jednoho z největších létajících plazů kdy existujících. Arambourgiany plachtily nad svrchnokřídovým mořem západní Asie a Evropy a lovily ryby...

Hatzegopteryx

Tento pterosaurus nebo-li ptakoještěr žil v Evropě na konci Křídy, před 65 miliony let, tedy ve stejné době jako jeho severoamerický protějšek Quetzalcoatlus. Nejvýznamnějším hnízdištěm tohoto obra s rozpětím křídel až jedenáctimetrovým byl ostrov Hateg. Později z něj vznikla část Rumunska. Hateg byl malý ostrov a vyskytovali se na něm maličtí dinosauři, například nejmenší sauropodi nebo trpasličí verze Troodona. Hatzegopteryx byl jediným gigantickým tvorem na ostrově a mini-sauropody pojídal k snídani.

Ornithocheirus

Tohoto ptakoještěra proslavil cyklus BBC Putování s dinosaury, zejména 4. epizoda "Giganti oblohy" stejně jako speciál "Země obrů" s Nigelem Marvenem. Ornithocheirus byl ve své době největším ptakoještěrem. Rozpětí jeho křídel činilo 12 metrů, délka jeho těla byla 3,5 metru, což znamená, že měřil na délku více než dospělý člověk. Lze usuzovat, že hmotnost jeho těla nepřekračovala 100 kilogramů, takže byl neobyčejně lehký. Délka hlavy mohla být až 1,5 metru. Stejně jako ostatní pterosauři, měl i on duté kosti uvnitř vyztužené kostěnnými trámečky. Lovil ryby a olihně a pravděpodobně podstupoval dlouhé migrace.

Moganopterus nebo Pteranodon

Ostatní ptakoještěři už nedosahovali takových rozpětí křídel. Moganopterovo rozpětí činilo 7 metrů, Pteranodon měl rozpětí křídel 6 až 8 metrů, takže byl o něco větší. Moganopterus pochází z Číny, Pteranodon ze Severní Ameriky. Oba byli rybožrouti, měli krátké ocásky a žili v období Křídy...

Věřte nebo ne, možná budou v budoucnu nalezeny i druhy stejně tak velké, možná i větší. Ptakoještěři však určitě byli největšími aktivně létajícími živočichy všech dob!

Pokles počtu pterosaurů v pozdní Křídě

V pozdním období Křídy se počet dinosauřích druhů snižoval, jak tomu nasvědčují fosilní nálezy ve slavných geologických formacích. Stejně tak klesal i počet pterosaurů, ptakoještěrů nebo-li létajících plazů, kteří už od začátku druhohor dominovali nebi. Paleontologové si povšimli, že postupné mizení ptakoještěrů bylo zaviněno několika příčinami. Ale proč tomu tak bylo, když přece jen šlo o zvířata, která obloze vládla po sto milionů let? Zní to neuvěřitelně, ale od počátku druhohor se na suché zemi, pod pterosauřími křídly, vyvíjel nepřítel. Vyspělí ptáci se vyvinuli z dinosaurů. Avšak dinosauři měli společného předka s ptakoještěry, a tak tedy noví rivalové pterosaurů byli z vlastního rodu... Ptáci se rozvinuli v období Křídy a brzy začali osidlovat mořská pobřeží. Mezi tyto praptáky s výraznými zuby v zobáku patřil například Ichthyornis. Ne všichni ptáci ovládli vzduch, mnozí, jako slavný Hesperornis, se nikdy nenaučili létat a místo toho lovili ryby v oceánech a jen s těží se pohybovali po souši. Ovšem ti, kterým se ve vzduchu dařilo a stali se z nich výteční letci, konkurovali dávným létajícím plazům. I technika létání ptáků předčila pterosaury. Navíc létaví ptáci nebyli na zemi nijak nemotorní, zatímco ptakoještěři se při chůzi museli namáhat a kráčeli jen velmi pomalu. Rozmanitost ptáků postupně narůstala. A v pozdní Křídě proto ptáci začali ptakoještěry vytlačovat. Někteří osídlili niky, které ještě pár desítek milionů let předtím patřily létajícím plazům. Proto i na konci Křídy existovalo už jen málo velkých a dominantních pterosaurů, mezi nimiž se nacházel například slavný Quetzalcoatlus s desetimetrovým rozpětím křídel. Ptáci byli malí, dobře se jim dařilo a navíc byli později schopni přežít strašlivé vymírání na hranici Křída Terciér. Stali se tak i jedinou skupinou dinosaurů, která tuto hroznou katastrofu, způsobenou pádem gigantického meteoritu, přečkala... To však neznamená, že ptakoještěři byli ptáky úplně vytlačeni. Paleontologové jsou přesvědčeni, že kdyby se vymírání na konci Křídy neuskutečnilo, pterosauři by žili dodnes. Tak špatně na tom totiž s koncem Křídy nebyli. Navíc některé druhy s ptáky i koexistovaly, to znamená, že obě skupiny na určitých místech žily pospolu a nebyly si rivaly. Nedělo se tak všude, ptáci se totiž stávali úspěšnějšími, nicméně ptakoještěři byli vždy přizpůsobiví a vždycky se mezi nimi našly druhy, jež se dokázaly adaptovat... Před 65 miliony let už však mnoho ptakoještěřích druhů nepřežívalo. Nebýt katastrofy, přežili by dodnes, ale vymírání samotné těm mála skupinám učinilo zkázu. Po vymření pterosaurů nebe začalo nadobro patřit ptákům a s příchodem Eocénu i savcům-jediným aktivně létajícím savcům, netopýrům...

Popis obrázku: Quetzalcoatlus, jeden z největších ptakoještěrů, který žil na konci Křídového období... Doufám, že se Vám tento článek zalíbil!

Ptakoještěři živící se korýši

Často si lidé představují pterosaury, též zvané ptakoještěři či létající plazi, jako rybožrouty. Spousta druhů měla v tlamě ostré, malým nožíkům podobné zuby k chytání kluzkých rybek. U některých se vyvinuly dlouhé zobáky k zachycení i velkých ryb, které chytali při brázdění vzdušným prostorem nad rozbouřenými moři pravěku... Ale stejně jako se mezi ptakoještěry vyskytovala řada požíračů ovoce, například Tapejara a jeho příbuzní, existovalo i množství létajících plazů přizpůsobených živit se malými živočichy. Víme, že někteří pterosauři se specializovali na lov maličkých tvorů, mezi nimiž byli i korýši. Spousta malých korýšů obývajících dno mělkých jezírek či říček byla potravou pro tyto neuvěřitelné, druhohorní létající stroje... Nejprve se podíváme na impozantního Pterodaustra. Žil ve spodní Křídě a byl nalezen v Argentině. Co do vzhledu se ze všech známých pterosaurů vymykal. Zobák měl prohnutý vzhůru, jeho špička se tak nacházela výše, než vršek hlavy. Zoubky na horní, tolik prohnuté čelisti byly velice malé a připomínaly takové maličkaté kolíčky. Zato spodní čelist byla doslova přeplněna množstvím zvláštních, štětinovitých výrůstků. Nebyly to štětiny, nebyla to srst. Ve skutečnosti to byly dokonale modifikované zuby sloužící k procezování vody a zachycení potravy. Skoro jako by tento pterosaur toužil stát se velrybou! Pterodaustro se živil plantkonem, řasami, měkkýši a také korýši, kteří jistě patřili k největším živočichům, jaké dokázal pozřít. Keratin, který tvořil štětinaté zuby na spodní čelisti (stejná látka tvoří naše nehty nebo třeba nosorožčí rohy), tyto malé korýše zachytil, kdykoliv se dostali do Pterodaustrovi tlamy, ponořené ve vodě. Tyto zuby byly navíc až čtyři centimetry dlouhé! Ani malý ráček neuniknul. Je pravděpodobné, že raci tvořili složku Pterodaustrovi potravy. Jedná se o skupinu korýšů, které samozřejmě dobře známe, a zajímavé je to, že se vyvinuli právě v Mezozoiku. Samozřejmě i řada jiných, menších korýšů, unášených vodou, stávala se Pterodaustrovou potravou. Takový létající plaz musel mnoho hodin strávit krmením se, zatímco seděl na břehu jezírka, občas poodletěl na jiné místečko, ale stále se krmil. Malí korýši i jakákoliv drobná zvířátka mohou udržet při životě oproti nim poměrně velkého živočicha. Znamená to však, že jich musí denně sežrat velké množství... Avšak Pterodaustro, bizarní, okouzlující talent mezi létajícími plazy, nebyl jediný, kdo se specializoval na požírání korýšků. Dsungaripteridae je název čeledi jursko-křídových ptakoještěrů, mezi něž patří známý Dsungaripterus. Tento tvor bývá občas zobrazován jako šelma prohánějící se po nebi. Také vypadal podivně. Krátký hřeben vystupující z hlavy a končící zhruba ve tříčtvrtině délky zobáku byl tvořen kostí. Zobák samotný byl opět zahnut nahoru. Zdá se, že specialisté na lov korýšů či jiných drobných živočichů se v ptakoještěřím světě přizpůsobili takto, tedy přizpůsobili vzhled svého zobáku k jejich nabírání. Dsungaripterus, raně křídový ptakoještěř z Číny, Mongolska a Korejského poloostrova s rozpětím křídel 3 metrů, také část svého života proseděl u břehů jezer a řek sbíráním malých živočichů. Jeho zobák se podobal kleštím. Zakončení zobáku bylo velmi úzké. Mohl jím vytahovat korýše ze skalních štěrbin pod vodou. Podle některých ale také mohl vysedávat na skalách a odlupovat korýše z nich. Také mohl jednoduše zobákem korýše odlupovat od kamenů pod vodou, když měl ve vodě ponořené zobák. Tvrdé tělesné schránky korýšů nebo případně i některých měkkýšů jako vodních plžů drtil silnými, plochými zuby v zadní části čelistí. Pak už jejich měkký obsah skončil v jeho břiše... Někteří vědci si nicméně myslí, že Dsungaripterus byl celkem obstojně adaptován na pohyb po souši. Podle nich to byl všežravec hledající vše, co se dalo sežrat. Pokud opravdu nebyl na zemi tak nemotorný a mohl například rychleji chodit nebo lépe vzlétnout z jakékoliv plochy, kde hrozilo nebezpečí od masožravých dinosaurů, potom by to znamenalo, že nemusel trávit tolik času na březích řek, případně jejich brozením...

Snad se Vám článek zalíbil, pokud ano, budu moc rád za Vaše komentáře... Co myslíte, byl Dsungaripterus spíše všežravcem, než požíračem korýšů, jak si jej mnozí paleontologové představují?

Pterosauří hřebeny

Mnozí ptakoještěři, zvláště pak ti krátkoocasí (pterodaktylové), byli vybaveni charakteristickým znakem: hřebenem. Byl to výrůstek kosti nebo keratinu, který vycházel z hlavy. Většinou se nacházel na temeni nebo rovnou na celé horní části lebky. Mohl vycházet už ze zobáku nebo z oblasti těsně za ním. Různí ptakoještěři měli různé hřebeny. U některých sloužily k namlouvání se, u jiných k upoutání pozornosti, jinde se s jejich pomocí zastrašovali pouze samci a u jiných ptakoještěrů zase takový hřeben mohl sloužit ke kormidlování ve vzduchu. Pterosauři byli totiž vynikajícími, lehkými letci (s dutými kostmi, čímž ulehčovali svou tělesnou hmotnost) a použití hřebenu se například u Pteranodonů mohlo využít při změně směru letu. Čas od času byla náhlá změna ve směru nutná, když si třeba ptakoještěr všiml velké vodní plochy, v níž se nacházela spousta šťavnatých rybek. Kormidlování se však uplatňovalo i jindy. Pteranodonův hřeben byl dostatečně dlouhý k tomu, aby tomuto zvířeti při letu pomáhal. Avšak takoví ptakoještěři, jako byla Tapejara, asi svůj hřeben ke změně v letu nepotřebovali. U nich byla jeho přítomnost k něčemu jinému, mezi samci k ukazování toho, kdo je v teritoriu pánem, u samic byly hřebeny velmi nízké a kdo ví, zda vůbec nějakou funkci měli. Je pravděpodobné, že za života měli mnozí ptakoještěři své hlavové útvary pestře zbarveny. Díky tomu byly dobře viditelné. Ptakoještěři byli příbuznými dinosaurů a měli s nimi i společné, dávné předchůdce. A protože dinosauři, kteří dnes existují už jen jako jedna skupinka a to ptáci, často disponovali nebo disponují úžasnými barvami a dobře barevně vidí, mohli či mohou tyto barvy používat k předvádění se. Ptakoještěři, podobně jako ptáci a krokodýlové, zřejmě také dobře barevně viděli. V takovém případě by červený hřeben Tapejary v kontrastu s černošedým tělem (tyto barvy jsou uvedeny jen pro představu, neznáme přesné zbarvení pterosaurů) působil jako pěst na oko. Každý jedinec by si tohoto hřebene všimnul. Jiní ptakoještěři dovedli vzrůst a tvar hřebenů ještě dále. Nyctosaurus ze Severní Ameriky pozdní Křídy měl snad ten nejpodivnější hřeben. Vzhledem k tomu, že Nyctosaurus nebyl nijak velkým pterosaurem, působil hřeben ještě zvláštněji v porovnání s velikostí těla. Hřeben sice nebyl tak dlouhý, jako tělo samotné, nicméně už se tělesné délce trochu přibližoval. Nyctosaurus měl podlouhlý, štíhlý útvar. Kousek nad hlavou z něj vybíhal malý výrůstek, snad jakýsi "trn". A směrem dále se hřeben maličko zužoval. Jeho konec nebyl ostrý, ale kulatý. Je možné, že mezi "trnem" a vrcholem hřebene byla napnuta blána. Mohl to být kus kůže, který byl krásně zbarven. Nyctosauři tyto útvary používali k předvádění se, podobně jako dnešní pávi využívají svého velkého, překrásného ocasu. Nicméně, u některých pterosaurů z rodiny krátkoocasých znamenalo mít hřeben pouze mít jakýsi výstupek ze zobáku. Ornithocheirové, Tropeognathové a jim příbuzní rozhodně nedisponovali okouzlujícími hlavovými hřebeny, zato zakulacený konec zobáku mohl být u dospělých samců mírně rudě zbarven, takže se například samci jednoduše poznali od samic. Mnohdy jsou barvy nebo dokonce funkce těchto hřebenů spíše spekulacemi. Avšak vězte, že ptakoještěři měli složité chování, neboť jejich mozek nebyl malý. Stačil pouhý pohled na hřeben a zvíře získalo představu o tom, na kterého jedince se dívá...

Na závěr malá otázka: Hřeben kterého ptakoještěra se Vám líbí nejvíce?

Zadní končetiny ptakoještěrů

Ptakoještěři byli králi vzdušného prostoru, ale na zemi se pohybovali spíše neohrabaně, opíraje se o svá křídla. Zadní končetiny ptakoještěrů však musely být dostatečně silné, aby jejich mnohdy velká těla na zemi unesly. Ačkoliv většina pterosaurů trávila mnoho času ve vzduchu při hledání potravy, hledání hnízdišť a dalších činnostech, stále se museli vracet na zemi jako ptáci. Byli to aktivní letci, ale někdy se museli trochu rozběhnout, aby vzlétli. Zároveň při doletu na zem museli zadníma nohama zabrzdit. Nešlo, že by jen tak hladce přistáli na jednom místě a už se z něj nehnuli. Různí ptakoještěři se svými zadními končetinami lišili. Drápkaté nožky Pterodactylů, Rhamphorhynchů, Peteinosaurů či jiných malých létajících plazů ukazují, že tato zvířata se klidně mohla přichytit i na kůře stromů. Tito pterosauři byli navíc malí a sedali si i na větve. Přistát na nich nebylo složité, a tak se při příletu prostě zachytili, drápky se zasekly, a ptakoještěř byl na místě. Zato velcí pterosauři přistávali na skalách nebo kdekoliv jinde na zemi. Například Ornithocheirus měl celkem velká chodidla, takže když přistával, zadržely po několika krocích jeho tělo. Pak složil křídla a pochodoval. Tito velcí ptakoještěři opravdu rychle nechodili, pomalu se sunuli dopředu a jejich kroky byly jen několik desítek centimetrů dlouhé. Stylem chůze mohli trochu připomínat dnešní tučňáky, jen to na nich díky jejich dlouhým blanám sepjatým mezi křídly a nohama nebylo vidět... Toto se týkalo chodidel, jenže co další kosti zadních končetin? Paleontologové zjistili, že dopředu namířené stehenní kosti jsou typické pro rané pterosaury. Kost vycházela z kloubu zvaného acetabulum laterálně. To dokazuje, že byli schopní se zaháknout na kůře stromu, jak jste se již dočetli nahoře. Pozoruhodné je, že například Eudimorphodoní kost stehenní měla kulatou hlavičku oproti ose ve tvaru písmena Z. Jinak řečeno, zadní končetiny vybíhaly z těla maličko do stran. Nebylo to tak poznatelné, ale je to přinejmenším neobyčejné. Na rozdíl od těchto "na stromy sedajících pterosaurů" byli ti větší a pokročilí lépe přizpůsobeni chůzi po rovném povrchu díky speciálně vyvinutým chodidlům se značně velkými prsty. Při chůzi měli tito ptakoještěři všechny prsty položené na zemi, až na jeden, který až nepohodlně směřoval dozadu a země se opíral jen krátkým článkem, přičemž špička vybíhala zase nahoru (viz. obrázek)... Ptakoještěři jako Pteranodoni měli silné stehenní kosti, kdežto Ornithocheirové, Anhanguery a příbuzní je měli užší a štíhlejší. Samozřejmě docela dlouhé zadní končetiny měli Quetzalcoatlus, Haztegopteryx a další megapterosauři, kteří nemalou část svého života trávili na zemi a pojídali i dinosaury (byly nalezeny stopní dráhy dokazující, že tito obrovští létající plazi mnoho času strávili chůzí)... Všichni pterosauři měli pravděpodobně mezi prsty na zadních končetinách tenkou blánu. A nedokázali s pomocí svých málo citlivých drápů zvednout těžké předměty, jako třeba lidi ve filmech-představa je to skvělá, ale tito tvorové nebyli uzpůsobeni ke sbírání kamenů nebo těžkých klád...

Tento článek neoplývá mnoha informacemi, přesto však doufám, že se Vám trochu líbil...