Blogorgonopsid: Jak ptakoještěři vzlétali

čtvrtek 4. srpna 2022

Jak ptakoještěři vzlétali

Ačkoliv ptakoještěři neboli pterosauři existovali na naší planetě dlouhých 162 milionů let, stále toho o některých aspektech jejich života víme jen velmi málo. Každý zájemce o prehistorii dobře ví, jaké velikosti dorůstali někteří z těch největších létajících plazů, větší a možná i zajímavější otázkou je však, jak se tito a mnozí menší pterosauři vůbec dostávali do vzduchu. Jinými slovy, jak vlastně ptakoještěři vzlétali? Jak docílili toho, že opustili zemi, a ocitli se ve vzdušném prostoru, kde zcela jistě mnohé druhy lovily hmyz, a odkud nad jezery a moři chytali ryby? O vzletu pterosaurů se toho opravdu příliš mnoho neví, ale lze si představit, že zejména pro ty největší z pterosaurů byla právě iniciace letu nejsložitější. Létající plazi z řádu Pterosauria obecně opouštěli zem na všech čtyřech, ostatně také kráčeli užívajíc všechny své končetiny. Nejprve se na zemi nahrbili, pak se vyklenuli vpřed, a při vzletu se odrazili pomocí dlouhých předních končetin. Zadní končetiny už byly ve vzduchu, když se ještě přední končetiny dotýkaly země. Velmi pěkně proces pterosauřího vzletu ukazuje animace Julie Molnar vytvořená v roce 2009. Molnar byla tehdy studentkou na Johns Hopkings University ve Spojeném království, kde získala magisterský titul v oboru lékařské ilustrace; dnes drží titul Ph.D., a zkoumá zákonitosti pohybů zvířat.

Létající plazi s rozpětím křídel více než 11 metrů museli mít nepochybně problémy s odražením; když zadní končetiny takového quetzalcoatla už byly ve vzduchu, jeho dlouhá křídla byla stále složena a dotýkala se země. Přední končetiny ovšem byly uzpůsobeny tak, aby vydržely stres mnohem větší v porovnání se stresem, jemuž byly vystaveny během následného letu, což dokazují výsledky výzkumu pterosauřích křídel provedeného Michaelem Habibem z Johns Hopkins University v roce 2009. Většina létajících plazů měla velmi silné přední končetiny. Habib je spolu s Markem Wittonem také autorem výše popsaného "modelu proklenutí". Jakmile se tímto způsobem pterosauři odrazili, dokázali poměrně rychle nabrat rychlost.

Vzlet nyctosaura. Zdroj obrázku: Dinosaur Toy Blog

Na rozdíl od ptáků se pterosauři nemohli rozběhnout na zadních, zamávat křídly, a ocitnout se ve vzduchu tímto způsobem. Jejich centrum gravitace bylo samozřejmě v porovnání s ptáky více vpředu. Většina odborníků se tedy dnes shoduje na tom, že ptakoještěři vzlétali tímto způsobem. Jak to ale mohlo být se vzletem z vodní hladiny? To je další zajímavá kapitola, do které letos v dubnu Michael Pittman, Thomas G. Kaye, Herbert B. Campos a Michael B. Habib přispěli výsledky svého výzkumu, jež byly publikovány v odborném časopise Science Reports. Zabývali se kvadrupedním vzletem z vody nikoliv u velkých křídových, ale u malých jurských ptakoještěrů. Provedli výzkum půltuctu dobře zachovalých fosilií ptakoještěrů z německého Solnhofenu, a nakonec vybrali exemplář MB.R.3531a, provizorně zařazený do rodu Auroazhdarcho. Je jedním z asi třicítky pterosauřích exemplářů, na nichž s zachovala fosilizovaná měkká tkáň; v tomto případě jak křídlové membrány, tak prstové membrány na zadních končetinách. Blány mezi prsty měly na vzlet z vodního prostředí značný vliv. I při vzletu z vodní hladiny používali ptakoještěři všechny čtyři končetiny, snad podobně jako dnešní netopýři z rodu Noctilio (např. netopýř říční, N. albiventris) nebo kachna divoká (Anas platyrhynchos), jež při něm zapojuje jak zadní končetiny, tak zápěstí předních končetin. Vzletu z vodní hladiny byli schopni i větší pterosauři, například Anhanguera s rozpětím křídel okolo 4,6 metru. Bipední vzlet z vodní hladiny byl u pterosaurů zcela nemožný.