Na konci července byl ve vědeckém žurnále Paleovertebrata vydán popis nového zástupce čeledi Caseidae, zhotovený Ralfem Werneburgem z Naturhistorisches Museum Schloss Bertholdsburg a jeho německými a francouzskými kolegy. Zvíře pojmenovali Lalieudorhynchus gandi, což znamená "Gandův nos z La Lieude". Ctí tak Georgese Ganda, který po desítky let pracoval na vykopávkách v pánvi Lodève, a spoluorganizoval odkrytí fosilií tohoto živočicha. Aby to tedy bylo jasné - ostatky lalieudorhyncha byly nalezeny na jihu Francie, ve střednopermských horninách datujících se do stupně guadalup před nějakými 273 až 259,5 miliony lety. Jedná se o již 18. rod caseida, což byla rodina pozdně karbonských až pozdně permských býložravých synapsidů neboli savcovitých plazů. Někteří z nich, jako nejstarší Eocasea, byli drobní, a jiní, jako Angelosaurus, dorůstali délky přes 4 metry. Lalieudorhynchus se řadil mezi ty větší caseidy; podle Werneburga a jeho kolegů dorůstal délky 3,75 metru. Celá kostra však nebyla nalezena; typový exemplář sestává mj. zhruba z desítky obratlů, patnácti žeber, části levé kyčelní kosti a obou kostí stehenních, z nichž každá je dlouhá 35,5 centimetru. Směsice dospělých a nedospělých znaků, které tyto nalezené kosti vykazují, vypovídá o tom, že se nejspíše jednalo o staršího juvenila, blížícího se dospělosti, anebo případně o stále rostoucího adulta. Lebka tohoto zvířete vůbec nebyla nalezena, ale lze předpokládat, že nebyla stavěna nikterak jinak, než lebka ostatních zástupců jeho čeledi. Lalieudorhynchus měl sudovitý hrudní koš, díky němuž vypadal trochu jako hroch. Takto stavěné tělo bylo ideální k nesení velkého a výkonného gastrointestinálního traktu. Spásal suchozemskou nebo vodní vegetaci. Autoři popisu se domnívají, že se svým životním stylem od již zmíněného hrocha nemusel příliš lišit; nebyl to nějaký extrémně dobrý plavec, a zřejmě spíše chodil po dnu řek a jezer, než aby plaval. O semiakvatickém životním stylu lalieudorhyncha svědčí houbovitá struktura jeho žeber s extrémně tenkým kortexem. Kosti zvířete (nebo minimálně opět jeho žebra) také postrádaly výraznou dřeňovou dutinu. Prostředí, v němž Lalieudorhynchus žil, však nemuselo být mokré po celý rok; na území pozdějšího souvrství La Liuede ve středním permu panovalo sezónní klima, a v suchých obdobích zkrátka voda vysychala. Lze si tedy představit, že tito caseidi se v takové nepříjemné době shlukovali ve vysychajících jezerech, úplně jako to dnes dělají hroši v Africe. Taková seskupení, kdy se zvířata nemohou hnout, aniž by do někoho nenarazila a nevyvolala tak konflikt, jsou často ukazována v přírodovědných filmech o afrických zvířatech. Jen si představte, jaké by to bylo, kdyby se hypoteticky podobně chovali i frustrovaní, horkem mučení lalieudorhynchové...
Dva caseidi druhu Lalieudorhynchus gandi se potápějí v jezeře spolu s nepříliš velkým temnospondylem. Obrázek Frederika Spindlera z Werneburgovy studie
Podle autorů studie mohl Lalieudorhynchus žít převážně ve vodě, ale živil se suchozemskými rostlinami, i když to zatím nebylo nijak prokázáno. Mohl vodu opouštět v noci, tak jako hroši, když se vydávají na pastvu dál od svých řek a jezer? To jsou jen spekulace. Co však platí je příbuznost tohoto taxonu k severoamerickému caseidovi Cotylorhynchus hanckocki z raného permu stupně kungur. Lalieudorhynchus měl k němu blíže, než ke svým francouzským bratránkům ruthenosaurovi a euromycterovi, jejichž fosilie byly nalezeny v pánvi Rodez v jižní Francii.
Informace mi pro napsání tohoto příspěvku poskytl článek Ralfa Werneburga a jeho kolegů, který naleznete na webu odborného časopisu Palaeovertebrata (přístupný je pouze abstrakt, zdarma si však můžete celou šestatřicetistránkovou práci stáhnout).
Žádné komentáře:
Okomentovat