pátek 27. září 2013

Obrázek týdne 27. 9. 2013

Září se přiblížilo ke konci... Obrázek, který jsem našel a chci ho sem také dát, je opravdu povedený, alespoň tak zní můj názor. Je to rekonstrukce celkem nedávno objeveného druhu:


Popisek k obrázku: Dva Nasutoceratopsové prohlédávají bažinu pravěkého Utahu v době před 75,5 miliony let. Hledají tu něco k snědku. Primitivně vyhlížející krokodýl je nemůže vůbec ohrozit. V popředí vidíme také krásnou pravěkou želvičku...

Obrázek namaloval známý malíř prehistorie, Raúl Martín. Pokud se Vám obrázek stejně jako mě líbil, komentujte.

čtvrtek 26. září 2013

Prionosuchus

Prionosuchus byl velký temnospondyl, který žil v období před 270 miliony lety, tedy za éry středního Permu. Na obojživelníka byl ale opravdu velký, podle nalezených zkamenělin měřil až téměř neuvěřitelných 9 metrů. Byl to největší obojživelník, který kdy žil! Zkameněliny se našly v bažině Parnaiba na severovýchodě Brazílie. Prionosuchus měl protáhlé tělo, dlouhé čelisti, kterými pravděpodobně chňapal po rybách, jimiž se živil, dále byl vybaven také krátkými končetinami. Tvarem těla a možná i způsobem života připomínal hlavně krokodýly z jednadvacátého století. Patřil do vymřelé čeledi Archegosauridae. Kromě ryb možná požíral i malé žraloky nebo mláďata větších paryb, tito tvorové byli totiž uchováni ve skalách stejně starých, jako Prionosuchus, a navíc žili i na stejném místě. Stylem plavání se Prionosuchus mohl značně podobat současnému krokodýlu gaviálovi, čelistmi s ostrými zuby rozrážel vodu a pohyboval se máváním dlouhého ocasu z jedné strany na druhou. Byl to jeden z nejzvláštnějších tvorů své doby...
O Prionosuchovi se můžeme dozvědět více například v publikaci "Geologia Do Brasil".

Příště Saharastega!

úterý 24. září 2013

Pravěké safari-Kenozoikum Jižní Ameriky (4/4)


Pravěké safari-Kenozoikum Jižní Ameriky-část čtvrtá:
Narazil jsem na bažinu, v níž leželo několik zvířat. Lákal je bohatý zelený ostrůvek uprostřed bažiny a nepříliš chytří tvorové si neuvědomili, že dostat se k ní přes bahno je takřka nemožné a rychlými skoky by to dokázal maximálně tak velký dravý pták. Ležel tu ohlodaný mrtvý Glyptodon, z bažiny čouhala nějaká žebra a stehenní kost, pak tu byly úlomky kostí, včetně lebky, ale to s jistotou dodnes říci nemohu. Velice mě upoutala obraná kostra mladého, třímetrového Megatheria, z níž by mohla být perfektní fosilie a já hned věděl, kam by mohly směřovat mé paleontologické vykopávky. Pořídil jsem tady desítky barevných snímků. Dál, asi čtyřicet či padesát metrů za bažinou stály tři stromy, dva velké a jeden poněkud menší, všechny stejného druhu. Byla tu dvě Megatheria, jedno dospělé a druhé bylo mladé, ale dospělce pomalu dorůstalo. Mohutnými drápy si zvířata přitahovala trsy listí a bez rozžvýkání je ihned spolykala. Pár Thylacosmilů, samec a samice, slídil okolo bažiny a hledal něco k snědku. Čas od času tu prolétl ten větší, pestrobarevný pták, kterého jsem viděl den předtím v lese. Tento pták přistál k zemi a hned spustil poplach. Kolonie Glyptodonů dvě stě mětrů ode mne utvořila ochranný kruh okolo mláďat stejným způsobem, jako dnes pižmoni v Arktidě. Zajímalo mě, jakého dravce zpozorovali a brzy jsem měl ve svých domněkách jasno. Smečku dravých Andalgalornisů na lovu jsem ještě neviděl. Odehnat dva mi dalo pořádnou fušku, ale celá skupina sedmi Andalgalornisů a většina jsou navíc dospělci, může být i smrtelně nebezpečná. Raději jsem se schoval za vysokou, nažloutlou trávu a nedíval jsem se nikam, pouze na zem. Byl jsem tak soustředěný, že jsem si nevšiml, že pouhých pět metrů za mnou stojí Thylacosmilus. Jeho družka očichávala kosti u bažiny. Thylacosmilus ale udělal na lovu jednu chybu, šlápl na kluzký kámen, spadl a zlomil při pádu dvě větve. Okamžitě jsem se zvedl a utekl pryč. Jenže dravý vačnatec vstal, zařval, samice na mne obrátila hlavu a oba se chystali rozeběhnout. Běžet jsem je neviděl, ale utíkal jsem k těm stromům s Megatherii...


Strom měl větve až trochu výš, ale já se na něj dral zuby nehty, jen abych uprchl. Až když jsem si sedl na mohutnou větev kus pod korunou, zjistil jsem, co se vlastně stalo. Thylacosmilové po mě vůbec nevyběhli, ale chtěli se přiblížit ke Glyptodonům. Jedno jejich mládě totiž zůstalo opodál a oni chtěli předběhnout smečku dravých ptáků, kteří by malinkého obrněnce zabili dříve. O mě takřka nejevili zájem a navíc jsem na ně byl trochu velký. I když jindy by si mě k odpolední svačině klidně vzali. "Tohle je děsivé..." řekl jsem si. Nechtěl jsem radši vědět, co se s malým Glyptodonem stane, ovšem když jsem se chystal odejít do akátového háje, napadl mládě jeden děsopták a silný samec Glyptodona mu vší silou přerazil obě zadní končetiny. Pak jsem viděl další ptáky, jak se stahují. To byl konec té fantastické podívané, která na mne v Pliocénu čekala. Nastal čas opustit toto převratné období, v němž se na kontinentě za oceánem vyvíjí člověk, a vrátit se do bezpečné přítomnosti...

V příští části: Poselství Jacka zavede 150 milionů let zpět v čase, znovu do období zvaného Jura. Tentokrát nebude sledovat gigantické dinosaury, ale ryby obrovských rozměrů. Ty připlavaly do zálivu, kde chtějí naklást jikry. Ale co všechno ho na cestě čeká?

neděle 22. září 2013

Pravěké safari-Kenozoikum Jižní Ameriky (3/4)


Pravěké safari-Kenozoikum Jižní Ameriky-třetí část:
Naštěstí Thylacosmilus udělal jen malý výpad proti mě, protože právě viděl tvora, kterého jeho rod nikdy jindy nespatří. Lidé sem totiž přijdou až dlouho poté, co Thylacosmilus atrox vyhyne. Byl přenádherný, domníval jsem se, že jde o samce, ale když jsem ve vaku spatřil malinkatou hlavičku s maličkými tesáčky, došlo mi, že je to matka a možná proto, že si chrání mládě, po mě vyjela. Nechtěl jsem je zneklidňovat svou přítomností a proto jsem místo opustil. Prozkoumáváním lesa jsem ztrávil skoro celý den. Narazil jsem ale na méně, než jsem očekával. Podařilo se mi najít jakýsi pestrobarevný druh ptáčka, bohužel zmizel dříve, než jsem si ho stačil pořádně prohlédnout. Na větvích stromů jich bylo plno, ale s identifikací jsem si nevěděl rady. Kromě toho tu bylo plno Megatherií. Musel jsem si dávat pozor, abych se nenavážil do hlídaného území nějakého z nich. Jejich bručení mi začínalo pomalu lézt na nervy. Večer zahalily oblohu červené mraky. Byl to suchý, ale i tak krásný večer. Když jsem se vrátil na kopec ke svému stanu, shledal jsem tady nevítaného hosta. Byl to mladý Andalgalornis a zobákem brouzdal v mém sáčku s masem. Navíc nebyl sám, na kopec šplhal pomalinku ještě jeden. "Jděte!" křičel jsem na ně a hodil jsem po nich velký kámen. Ke všemu štěstí jsem minul, každopádně mazaní Andalgalornisové se odstrašit jen tak nedali. Nakonec jsem po nich musel sám vyběhnout s klackem, kterým jsem mával okolo sebe. Hned nato jsem rozdělal na kopci pořádnou vatru. Dým stoupal vysoko do oblak. Vzduch okolo tábora byl štiplavý a trochu nepříjemný, ale alespoň jsem věděl, že sem žádné zvíře nepřijde. Sušeného masa mi zbyla jen troška, ostatní zásoby včetně sucharů, tyčinek a ovoce naštěstí dotčeny nebyly. Narychlo jsem ještě pod kopcem postavil alarmové zařízení, pokud by se před červené světýlko dostalo v noci nějaké zvíře, alarm mě silným hučením vzbudí a navíc snad zažene i zvíře, divocí tvorové nemají rádi hlasité zvuky. Nalevo od sebe jsem si ve stanu položil také velký klakson, který bych použil v případě, že alarm nezapůsobí. Opravdu jsem se zabezpečil, člověk by možná řekl, že až příliš...


Noc byla ale mnohem klidnější, než jsem myslel. Za celou noc jsem neslyšel hluk alarmu. Ráno jsem se probudil s dobrou náladou. Seběhl jsem z kopce až k jezírku, kde včera bojovali Toxodoni proti Andalgalornisovi. Skupinka Toxodonů se zrovna brouzdala ve vodě a já se rozhodl, že bych se za teplého dopoledne také mohl trochu vykoupat, rovnou s nimi. Voda byla vyhřátá a Toxodonům má přítomnost vůbec nevadila. Proto jsem si vzal podvodní kameru a natáčel, jak plavou. Bylo tu krásně. Přesně takhle jsem si své jihoamerické pravěké safari představoval. K poledni jsem si vzal batoh a šel jsem prozkoumat akátový háj, ve kterém mé safari začalo. Na nebi nebyl ani jeden mráček a slunce svítilo na neznámý a také nebezpečný kraj. Brzy jsem se měl dostat na další pozoruhodné místo, kterému by se nedalo přezdívat jinak, než údolí smrti. Avšak v akátovém háji mě nic nezneklidňovalo. Pochodoval jsem okolo malinké tekoucí říčky, která se však vlévala do bahnité kaluže, ve které umíraly spousty zvířat...

Jak Jackova výprava dopadne? To se dozvíte v příští části a já ji snad uveřejním v první polovině následujícího týdne...

sobota 21. září 2013

Nový dinosaurus připomínající býka

Nasutoceratops titusi je název pro paleontologii docela nového taxonu, dinosaura, který žil za období Křídy před asi 75 až 76 miliony let. Fosílie Nasuceratopse byly získány již před několika lety, ale dinosaur byl popsán až před dvěma měsíci. Jeho jméno znamená "rohatá tvář s velkým nosem". Nasuceratops jakoby byl křížencem tří živočichů, z nichž ten poslední se od prvních dvou zcela liší, a to sice Pachyrhinosaura (kterého připomíná díky svému "velkému nosu"), Triceratopse (ke kterému díky týlnímu štítu neměl daleko) a býka - jeho podivné rohy opravdu připomínají býčí rohy. Nasutoceratops byl 5 metrů dlouhý a obýval Utah v období pozdní Křídy. Nicméně před 75 miliony let Severní Ameriky nevypadal stejně, jako dnes, ale byla rozdělena na tři samostatné ostrovy. Nasutoceratops žil na největším z nich, na Laramidii. Autorem studie Nasutoceratopse je známý paleontolog Scott Sampson (známý pro svou odbornou spolupráci k seriálu Planeta dinosaurů)...


S Nasutoceratopsy se v poslední době roztrhl pytel, jeho popis tedy najdete také na bezpočtu dalších stránek...

pátek 20. září 2013

Obrázek týdne 20. 9. 2013

Polovina září je už pryč a my se v Obrázcích týdne tentokrát podíváme za pravěkými bratranci našich současných tučňáků z Antarktidy...


Popis k obrázku: Dva tučňáci druhu Kairuku grebneffi se vybořily z vod moře a chystají se vejít do své kolonie. Leží tu mrtvý pravěký kytovec, kteří v době Oligocénu zaznamenávali úspěch...

Pokud se Vám tento obrázek líbil, komentujte. Není vyloučeno, že o pravěkých předcích našich tučňáků něco napíši...

čtvrtek 19. září 2013

Pravěké safari-Kenozoikum Jižní Ameriky (2/4)


Pravěké safari-Kenozoikum Jižní Ameriky-část druhá:
V noci mě vzbudilo šelestění, vycházející od křovin dole pod kopcem. Vylezl jsem ze stanu s baterkou a posvítil na křovinu. Vyběhl z ní obrovský tvor, zcela určitě to byl ohromný pravěký pták. Musel mít minimálně dva metry, ale běžel tak rychle, že druh jsem nestačil určit. V této době se to tu jen hemžilo phorusrhacidy, skupinou obrovských masožravých ptáků. Nechal jsem to na zítřek, beztak jsem chtěl dospat až do rána. Okolo půl deváté ráno mě ze snídaně vyrušily zvuky z planiny. Při běhu z kopce po mokré trávě jsem trochu zrychlil. Byli tu samí glyptodoni a pokojně se pásli. U nedalekého jezera se však něco dělo. Dalekohledem jsem tam uviděl několik zvířat, nashromážděných u vody a také jsem zaslechl nepříjemný skřek. Z krásně zelené trávy jsem přešel do seschlé, žluté a vysoké a schoval jsem se mezi jejími nejmohutnějšími trsy. To, co se dělo u jezera, bylo děsivé. "Můj bože. Zdá se, že támhleten predátor strhl mládě." Okolo jezera bručelo na velikého ptáka pět až šest Toxodonů. Dravec, s nímž měli tu čest, byl Andalgalornis, tři metry vysoký, ale na svou výšku neobyčejně lehký phorusrhacid, jeden z vrcholových predátorů téhle oblasti. Pod nohama mu leželo mrtvé mládě Toxodona, kterému vzal život ránou svého zobáku. Měl ale také neuvěřitelné nohy, jedním kopnutím by mě zabil. Díky drápům mi nemilosrdně připomínaly éru dinosaurů. Dokud se sem za pár tisíc let nedostanou šavlozubí tygři ze severu, budou tito poslové dávnověku terorizovat unikátní savce Jižní Ameriky. Až šavlozubí tygři naruší ekosystém a zapříčiní jejich vyhynutí. Bylo to neobyčejné, neobyčejné dobrodružství. Dopoledne jsem se vrátil ke stanu. Nad ohněm jsem si smažil vejce a jako obvykle, četl jsem si o pravěkých savcích z knihy. Mou pozornost ovšem zaujaly pohyby některých stromů v pralese na sever odsud. A já přesně věděl, jací tvorové tam žijí. Pokud Vám dnešní pomalí lenochodi připadají podivní, tak jejich pravěcí bratranci, obyvatelé této země, pro Vás budou megapodivní...


Les se zdál chvíli podivně tichý, ale tu se jeden strom napravo ode mě podivuhodně ohnul. Právě jsem stál jen pár metrů od největšího lenochoda všech dob, Megatheria. Tento druh je tu relativně nový a vydrží takřka do konce doby ledové. Hrozně mi připomínal medvěda, ale tento jedinec byl teprve drobeček ve srovnání s jeho matkou, která se pásla opodál. Narazil jsem na ní za pár minut. Úplně se mi zastavilo srdce, byl téměř zázrak, že si mě nevšimla. Jen jsem prošel mezi kapradinami a skoro jsem do ní narazil. Měřila od čenichu po konec ocasu dobrých šest metrů a ty velké drápy-nechtěl bych, aby mě jimi sekla. Les mě fascinoval. Všude byla škála prapodivných zvuků jako z dob dinosaurů, chtěl jsem jít i dál. I tady ovšem žili hlavní predátoři této éry. Před líně tekoucí řekou na větvi stromu, jen tak metr a půl nad zemí, odpoříval Thylacosmilus. Zrovna jsem ho vyrušil ze zívání. Nevěnoval mi žádnou pozornost, ale pak hbitě seskočil z větve, jakoby si to namířil přímo na mě...

Co se dalšího Jackovi přihodí při pátrání v této podivné prehistorické zemi? Další část napíši co nejdříve...

středa 18. září 2013

Diictodon

Diictodon byl savcotvárný plaz (synapsid) ze skupiny Dicynodonta, a žil v období pozdního Permu před 260 miliony lety, konkrétně ve stupni Wuchiapingian. Právem patří mezi nejmenší a nejroztodivnější savcovité plazy, jací se kdy mohli na Zemi objevit. Byl jen 45 centimetrů až půl metru dlouhý, to není moc, a podobně jako jeho příbuzní, i Diictodon měl velké hlodavé zuby. Žil uprostřed pouští a vyhrabával si nory podle některých informací hluboké i 1,5 metru. Byl to býložravec a mohl se živit jakoukoliv rostlinnou stravou, kterou v poušti našel. Od kořínků a hlíz až po šťavnaté lístky. Mohl žít v okolí vodních jam, kde taková vegetace rostla. Zkameněliny Diictodona se našly v Jižní Africe a v Asii. Před 260 milióny let ale existoval jeden jediný kontinent, Pangaea a je tedy možné, že byl Diictodon rozšířený i jinde (u některých druhů, jako je Diictodonovi příbuzný Lystrosaurus, se tyto domněnky ukázaly být skutečně pravdivými; kosti byly nalezeny jak na Antarktidě, tak třeba v Indii). Ocas měl Diictodon maličkatý, ostatně u Dicynodontů nikdy nebyl příliš velký. Nohy měl krátké, ale byl malý, takže mohl potencionálnímu predátorovi rychle uniknout. Známe celkem sedm druhů...
Diictodon patří mezi dobře známé savcovité plazy, popis najdete v seriálu Putování s pravěkými monstry.

Diictodon patřil mezi nejroztomilejší pravěké tvory, alespoň co se jeho ztvárnění v Putování s pravěkými monstry týká.

Příště Prionosuchus!

úterý 17. září 2013

Nigel Marven na Prima Zoom

Spoustě lidí asi nebylo zatím známo, že světoznámá distribuční společnost FremandtleMedia prodala do dokumentárního kanálu Prima Zoom více než 300 hodin dokumentárních programů. Tato zpráva se objevila jen na několika zahraničních webech, je však velmi podstatná. Prima Zoom vysílá všechny možné dokumenty, z FremantleMedia jsou to například Titanoboa: Megahad minulosti (Titanoboa: Monster Snake) nebo Zápisky lovce krokodýlů s bohužel zesnulým Stevem Irwinem. Mezi průvodci dokumentárními filmy na Prima Zoom zřejmě dominuje Nigel Marven, přírodovědec a tvůrce dokumentárnéch filmů o zvířatech. Hned ze začátku "Zoom" vysílal čtyři jeho dokumenty. Nyní jsou tu další. Zatímco předminulý týden skončil proslulý seriál Prehistorický park (Prehistoric Park) a tento týden bude vysílán také poslední díl seriálu Za tučňáky s Nigelem Marvenem (Penguin Safari with Nigel Marven), na Prima Zoom se objevila "žhavá novinka". Už když FremantleMedia prodala do Prima Zoom prodala spoustu dokumentů, na prvním místě byl uveden cyklus Untamed China. Česky poběží na Prima Zoom jako Nespoutaná Čína s Nigelem Marvenem a první díl startuje ve středu 25. záží od 20:00! Bude tedy navazovat na cyklus Za tučňáky s Nigelem Marvenem. To je skvělá novinka, protože v dabingu byl seriál zatím vysílán jen na původní stanici promítání, a to na Animal Planet...


Ještě by bylo dobré dodat, že dokumenty Nigela Marvena, především nejnovější Dobrodružství s velrybami s Nigelem Marvenem (Whale Adventure with Nigel Marven) běží pravidelně na přírodovědném kanálu Viasat Nature. Pokud se Vám článek líbil, komentujte a doufám, že si Nespoutanou Čínu nenecháte ujít.

pondělí 16. září 2013

Pravěké safari-Kenozoikum Jižní Ameriky (1/4)

Jack Sectict je zoolog, paleontolog a známý dobrodruh. Neustále pokračuje ve své cestě napříč prehistorickým světem. Tentokrát cestuje o 3 miliony let zpátky v čase do geologického období zvaného Pliocén. Stane na místě, kde se jednou bude rozléhat Brazílie ještě předtím, než se obě Ameriky srazí a tak tu žijí prazvláštní zvířata...

Pravěké safari-Kenozoikum Jižní Ameriky-první část:
Místo, na které jsem se chtěl vypravit, a čas, do kterého jsem chtěl přecestovat z jednadvacátého století mě velmi zajímaly už od útlého dětství. Proto jsem se rozhodl navštívit Jižní Ameriky za Pliconénu, posledního období třetihor. Planeta se už pomalu ochlazovala, brzy mělo dojít ke třem hlavním událostem, které měly dříve či později vliv na planetu. První byla srážka Amerik, druhá počátek jednoho z nejchladnějších období všech časů-doby ledové a třetí počátky vývoje člověka. Ale dokonce i ke srážce obou Amerik bylo před 3 miliony lety ještě daleko. Toho času byla Jižní Amerika uzolovaným kontinentem, podobně, jako po dlouhou dobu Austrálie, a tak se tu vyvinula široká škála pestrých a na pohled podivných zvířat. Řekl jsem si, že některá z nich bych mohl zdokumentovat, pozorovat a prozkoumat onu podivnou zemi. Začal jsem na travnaté louce mezi akáty. Začal jsem procházet území a doufal jsem, že někde narazím na mého prvního prehistorického tvora. Neustále jsem z nebe slyšel krákání nějakých velkých ptáků, ale ani dalekohledem jsem na žádné nedohlédl. Až pak mě upoutalo bručení, které se ozývalo z plání nedaleko odsud. Vystoupil jsem zpoza akátovníku a spatřil velké, krásné zvíře, vědci ho pojmenovali Glyptodon. Byl to savec, ale hrozně mi připomínal opancéřovaného dinosaura. Celá záda měl kryta silným pancířem. O kousek dál se pásl celý hlouček. Byli překrásní. Opravdu majestátní tvorové. "Proboha..." zašeptal jsem. Mezi dospělci bylo malinkaté mládě, opravdu maličké, snad jen pár dnů staré. Ošklivě kulhalo a levou přední končetinu mělo celou zahnisanou. Vypadalo to, jako by se mu hned po porodu zakousl do tlapky nějaký masožravec. Tohle se obvykle stává, že i v 21. století mrchožrouti a dravci jdou po porodu po novorozenci. Ale tahle rána byla tak ošklivá. Úplně se mi zastavilo srdce, věděl jsem, že do budoucna nemá žádnou šanci a zahyne. Vydržel jsem u skupiny Glyptodonů dlouho do odpoledne. Pak jsem se ale zvedl a pokračoval v cestě. Pásl jsem po mnohem děsivějších tvorech, i když silný Glyptodon by jim byl schopen zpřerážet křeké nohy. Velcí, draví ptáci...


Když jsem ale sešel z kopce, čekal na mne další trhák této přírody. Sechlou trávou procházel Thylacosmilus. Lidem se tito tvorové často jeví jako šavlozubí tygři a zapomínají na to, že to byli vačnatci, ovšem z nějakého důvodu se jim šavlovité špičáky skutečně vyvinuly. Raději jsem se vzdálil, po zážitcích s jinými pravačnatci nemůžete ani tušit, jak zuřívý může být Thylacosmilus. Mezi stromy vzadu se pásla také skupina zvláštních Toxodonů. Těm se v této době dařilo velmi dobře. K večeru jsem konečně dorazil na místo určení, k mému předčasně zbudovanému táboru. Nacházel se na velikém kopci. Byl tu výhled na pláně a akátovou buš dozadu a před ním se rozléhal veliký deštný prales. Pátrání po obřích dravých ptácích jsem musel odhodit na zítra, protože se stmívalo. Mezitím jsem popíjel čaj u ohně, nad nímž se v kastrůlku hřála polévka a četl jsem si z knihy Pravěcí savci od Alana Turnera fakta o různých jihoamerických savcích této doby. O hodinku později jsem zalehl do svého stanu, oheň nechal plápolat a i přes to se sem blížil dravec...

Jaký dravec to byl? A co všechno Jacka čeká na jeho výpravě do Jižní Ameriky? To se dozvíte v příští části a já nebudu váhat napsat jí v co nejbližší době, snad ve středu nebo ve čtvrtek...

neděle 15. září 2013

Pravěké safari-Zapomenutý svět Jižní Ameriky (3/3)


Pravěké safari-Zapomenutý svět Jižní Ameriky-část třetí:
Na strom najednou skočilo nějaké černé zvíře s jasně žlutýma očima a hbitě šplhalo nahoru. V těch očích jsem poznal zvíře, které jsem již na chvilku předtím zahlédl. A také jsem již věděl, o co se jedná. Byl to jeden z nejnebezpečnějších masožravých savců Jižní Ameriky v této době, vačnatec Borhyaena. "Běž do háje!" zakřičel jsem na ni a popadl jsem silnou větev, kterou jsem dravého savce lačnícího po mase shodil dolů. Borhyaena bolestivě zafňukala a utekla, jak jen nejrychleji mohla. "Uf," řekl jsem si, "tak to je další problém z krku." Poté jsem slezl ze stromu a postavil si stan na malinké skalce. Druhý den byl překrásný. Ráno jsem vylezl ze stanu a přivítaly mě šťastné hlasy Astrapotherií, vracejících se k mělčině malého jezírka pod skalkou, kde jsem se utábořil. Na chvilku si lehly do vyhřátého bahna a usnuly. Také jsem dalekohledem zpozoroval známou tvář. Byla to Borhyaena, procházela tak sto metrů na sever ode mě za jezírkem okolo houštiny. Vypadala trochu polámaně, ale pád ze stromu ji určitě žádná zranění nezpůsobil. Nebyla sama, byla matkou jednoho malinkatého mláděte, mohlo být staré teprve pár týdnů. To zalezlo do jejího vaku. Potom obě zmizely docela. Konečně přišla má šance znovu se podívat po pravěkých krokodýlech. Z batohu jsem si vytáhl neoprén, potápěčské brýle a šnorchl. Měl jsem s sebou sice i ploutve, ale byl jsem si jistý, že ve stojatém jezírku je nebudu potřebovat. U břehu mě zaujali dva krokodýlové rodu Globidentosuchus, jednoho jsem našel už o den dříve. Tihle vypadali spokojeně a vyhřívali na rozpálených kamenech, na které svítilo sluneční světlo přes rozeklané větve stromů. Jakmile jsem se ponořil do jezírka, našel jsem nový svět. Na mělčině jsem viděl nohy Astrapotherií a více v hlubině, asi dva metry pod hladinou, na ně číhalo nebezpečí. Byl tam ten velký Crodocylus falconensis a právě chystal útok...


Krokodýl skutečně vyrazil a chytil Astrapotherium. Byl to ještě mladý jedinec, dospělá Astrapotheria by byla příliš velkou kořistí. Raději jsem odplaval od té krvavé lázně, nechtěl jsem být od krve vyhynulého tvora. Také mě čekal menší šok. Viděl jsem Globidentosuchy, asi čtyři metry dlouhé krokodýly, za mé safari už tři jedince. Ovšem tomuto jezeru vládnul opravdový Globidentosuchus - dvanáct metrů dlouhý pravěký krokodýl, asi největší, který kdy v době savců žil! Vyplul na hladinu a tam rozevřel svou velkou tlamu, pochopitelně však plnou kulovitých zubů, takže se živil opravdu spíše korýši a měkkýši. Byl to nádherný svět. Ve vodě jsem ztrávil skoro tři hodiny, bylo už poledne. Potom jsem zbořil stan, schoval potápěčskou výstroj do batohu, trochu se usušil při pozorování života krokodýlů na břehu jezera a tím mé prehistorické safari v době Miocénní skončilo...

Příště: Příště čeká Jacka výlet do období, které se nazývá Pliocén, před téměř 3 miliony let. Jižní Amerika byla tou dobou domovem ještě podivnějších zvířat, než na která narazil - zvláštních glyptodonů nebo lenochodů velkých jako menší dům. Setká se i se slavným "nepravým šavlozubcem", vrcholovým predátorem této doby...

sobota 14. září 2013

Objev Triceratopse

O objevu Minmiho jsem psal 8. dubna tohoto roku, nicméně od té doby jsem v této sérii dále nepokračoval. Teď se ale dozvíte o objevu jednoho z nejznámějších dinosaurů, kterým není nikdo jiný, než rohatý Triceratops horridus...

Psala se 80. léta 19. století, když muž jménem George Cannon a jeho tým zkušených pracovníků odhalili v denverských vrstvách z období svrchní Křídy pozůstatky jednoho dinosaura. Ten byl pro vědu do té doby neznámý. Vrchní část lebky zvířete později Cannon objevil v roce 1887. Zároveň nalezl i celkem tenké rohy, dlouhé asi 60 centimetrů. Tyto rohy zaslal nechvalně proslulému Othnielu Charlesi Marshovi, proslaveného tzv. "válkou o kosti". Marshovi tyto rohy nesmírně připomínaly rohy býka a proto nový druh popsal Bison alticornis, pravděpodobně si myslel, že jde o pozůstatky pravěkého savce. Tento paleontologický přehmat je nicméně pochopitelný, vezmeme-li si, že stáří hornin v Denveru bylo v té době sporné. Jedni si mysleli, že pochází z období Křídy, ti druzí jim to však vyčítali a snažili se je přesvědčit, že se jedná o horniny nepříliš staré a že pocházejí až z doby savců. Roku 1888 došlo k objevu dalších rohů. Marsh si myslel, že jde o zvíře podobné Stegosaurovi, kterého jedenáct let předtím popsal a dal tak novému rodu pravěkého plaza vědecké jméno Ceratops montanus. Zároveň vytvořil i novou čeleď, Ceratopsidae, jejíž název je platný i v 21. století. Ve skutečnosti ale tato zvířata se Stegosaury neměla nic společného, Marsh udělal další chybu. V roce 1889 se dostalo Marshovi té cti, že mu John Hatcher, jeden z jeho sběratelů zkamenělin, poslal vzorky z části lebky dalšího objeveného tvora. Ten byl pojmenován Ceratops horridus, ale nakonec Marsh vymyslel pro dinosaura "ještě lepší" jméno a to Triceratops horridus, tedy "strašná třírohá tvář". Marsh v té době také konečně zjistil, že žádný Bison alticornis neexistuje a jedná se o tvora z čeledi Ceratopsidae, který je Triceratopsovi více než podobný. Zařadil jej ovšem k rodu Ceratops a ne Triceratops. Dnes paleontologové uznávají pouze dva druhy Triceratopse; Triceratops horridus a Triceratops prorsus, ovšem někteří se domnívají, že jde pouze o samce a samici druhu T. horridus... Triceratops dosáhl, stejně jako Tyrannosaurus nebo Stegosaurus velké slávy. Ve starých filmech je často k vidění. Z těch novějších je zobrazen ve slavné filmové sérii Jurský park, seriálu Prehistorický park a menší pozornosti se mu dostalo také v seriálu Putování s dinosaury. Následovalo množství dalších filmů a publikací, v nichž "Trike", Triceratops horridus, nesmí chybět...

Kostra Triceratopse

Střetnutí dvou Triceratopsů (obrázek od BBC)

Triceratops si po dlouhou dobu udržel pozici největšího rohatého dinosaura, nicméně teprve v roce 2007 jej z této pozice sesadil dinosaurus rodu Eotriceratops.

Budu rád za jakoukoliv kritiku článku...

pátek 13. září 2013

Obrázek týdne 13. 9. 2013

I dnes se podíváme do pravěké Číny, tentokrát za Incisivosaury hluboko do džungle...


Popis obrázku: Samec Incisivosaura se snaží udělat dojem na samici, mnohem méně pestřeji zbarvenou. Zdá se ale, že úspěšný nebude, alespoň soudě podle "vražedného" pohledu jeho cíle. Možná ji spíše vyděsil svými tesáky a chraplavým hlasem. Scéna se odehrává v Číně před 125 miliony lety...

Pokud se Vám obrázek líbil, komentujte. Podle mě je totiž opravdu velmi povedený, i cose týká pozadí prehistorického lesa...

čtvrtek 12. září 2013

Bothriolepis

Bothriolepis byl rod ze skupiny pancíčnatých, tedy velkých vodních obratlovců, kteří se objevili i zanikli za období Devonu. Po obrovském Dunkleosteovi patří k nejznámějším z této ve své době dominantní skupiny. Bylo nalezeno 100 druhů Bothriolepise a to dokonce na všech kontinentech! Většina druhů byli relativně malí mořští živočichové, měřili 30 až 45 centimetrů, ti větší, jako je například druh Bothriolepis maxima dorůstali délky takřka 1 metru (tedy 100 centimetrů). Tělo měl Bothriolepis, stejně, jako všichni jemu příbuzní, pokryté pancířem. Díky tomuto pancíři mohl živočich přežít útok predátora. Opancéřovaná byla i hlava. Žil před asi 370 miliony lety, tedy na hranici středního a svrchního Devonu. Bothriolepis patřil do své vlastní čeledi, kterou je Bohtriolepididae...
Bohtriolepis se objevuje například v první epizodě seriálu Putování s dinosaury: Monstra pravěkých oceánů, kdy je Nigelem Marvenem vyoven z moře a použit jako návnada pro většího Dunkleostea. Dále byl vyobrazen i v druhé epizodě cyklu Armagedon zvířecí říše.

Příště zpátky na souš za Diictodonem!

pondělí 9. září 2013

Pravěké safari-Zapomenutý svět Jižní Ameriky (2/3)


Pravěké safari-Zapomenutý svět Jižní Ameriky-druhá část:
Tropická vichřice však trvala trochu déle, než jsem předpokládal. Ještě v půl deváté večer jsem slyšel neustálé praskání dřeva a doufal jsem, že na můj stan nespadne větev. Když se bouře konečně uklidnila, nachystal mi pravěk další překážku. Ve stanu jsem už zůstal a doufal jsem, že v něm přespím noc, ale déšť, který předtím bouřka přinesla, mi zmáčel i podstavu stanu. V takovém vlhku jsem zabalen pouze v dece nemohl spát a navíc bych se nepěkně nachladil. Musel jsem vybavení přenést jinam. Tma byla všude kolem mě, ale viděl bych tu i bez baterky. Přesto jsem si raději rozsvítil. V pravěkém lese nikdy nemůžete předvídat, co se schovává za příštím stromem. Oblast byla celá zatopená. Na krokodýly ani jiná zvířata jsem teď nemyslel, už tak jsem měl dost starostí. "Bože, co to je?" zašeptal jsem si pro sebe, když jsem uslyšel tiché šelestění. Vycházelo z křoviny asi tak třicet metrů napravo ode mne. Měl jsem ruce plné věcí, které jsem nenaskládal do batohu a světlo z baterky, kterou jsem měl na čele, bylo příliš slabé na to, abych něco zahlédl na takovou dálku. Jen jsem doufal, že tam nebude nic životu nebezpečnému. "Mám pocit, že mě něco pronásleduje," řekl jsem si, "zatím jsem nepoznal, že by se ke mě něco výrazně přiblížilo, ale v těchhle pravěkých lesích za Miocénu žila spousta nebezpečných zvířat. Velcí draví vačnatci, děsoptáci a tak." Potom mě zaujal pohyb v křovině přímo přede mnou. Jaká byla má úleva, když zpoza keře vylezla tři nedospělá Astrapotheria. Tito tvorové byli zjevně aktivní spíše v noci, než ve dne. Proto jsem také dopoledne zahlédl jen jedno Astrapotherium a po dalších nebylo ani vidu, ani slechu. Konečně jsem si oddychl. Našel jsem trochu sušší místo, začínal tady kopec. Na jeho vrcholu by se dal postavit ideální tábor s výhledem na prales. K mému překvapení ale Astrapotherium nebyl ten živočich, který mě pozoroval. To, co jsem zahlédl, se podobalo jednomu obrázku z knihy o pravěku. Bohužel to zase rychle zmizelo. Viděl jsem jasně žluté oči, které svítily, příliš nadšený jejich majitel asi nebyl. Sevřelo se mi hrdlo...


Dalších dvacet minut jsem ale o žádném tvorovi nevěděl. Vylezl jsem na kopec a k mému překvapení tu bylo další jezero. Nejprve na mě bylo zklamání určitě znát, ale po zjištění, že zdejší půda je víceméně suchá, jsem neotálel a postavil si tady stan. Ve vodě se odrážel obraz dalšího zvířete, které jsem měl na své misi potkat. Zahlédl jsem největšího krokodýla své doby - druh Crocodylus falconensis! Byl dost velký, asi tři metry, to je délka i našich krokodýlů nilských. Nebyl tu jeden, na hladině vystrkovalo horní část hlavy nebo oči ještě asi šest až sedm takových mohutných krokodýlů. Řekl jsem si, že příští den by mohl být velice zajímavý, kdybych tyto plazy pozoroval. Moji radost ale zkazil nenadálý řev. Byl to takový chraplavý zvuk, docela mi připomínal hlas tasmánského čerta nebo-li ďábla medvědovitého. Něco tudy šlo. Byl jsem tak vystrašený, že jsem nechal většinu věcí dole a vylezl na nejbližší strom. To byla ale ta nejhorší věc, jakou jsem mohl udělat...

Co Jacka celou noc sledovalo? A co mu má ještě nebezpečí nachystat? V průběhu tohoto týdne zveřejním poslední část...

neděle 8. září 2013

Pravěké safari-Zapomenutý svět Jižní Ameriky (1/3)

Zoolog a cestovatel Jack Sectict se znovu vrátil v čase, tentokrát s cílem prozkoumat zapomenutý svět Jižní Ameriky v Miocénu. Zajímají ho především vyhynulé druhy krokodýlů, ale zdejší svět ovládali i zvláštní savci. Jaká setkání ho na této nebezpečné cestě čekají?

Pravěké safari-Zapomenutý svět Jižní Ameriky-část první:
Mé v pořadí již osmé prehistorické safari mě tentokrát nemělo zavést na stopu gigantickým dinosaurům, ale tvorům, se kterými jsou tak trochu evolučně zpřízněni. Jako pravý zoolog jsem byl vždycky fascinován ještěrkami, hady a krokodýly a právě krokodýlové jsou z těch všech nejpozoruhodnější. Před 9 miliony let, v období zvaném Miocén, obývalo Jižní Ameriku několik vyhynulých druhů krokodýlů a já si řekl, že zahlédnout by je mohl být opravdový zážitek. Navíc v této době žila v Jižní Americe také spousta jiných a zvláštních zvířat. Nebylo třeba mít s sebou spousty zbytečných věcí. Kolem mě se rozprostíral jen zelený prales. Mezi spojenými větvemi stromů prolétávalo světlo až dolů. Bylo to kouzelné místo. Bylo tu teplo, cítil jsem vlhký tropický vzduch. Člověk by si myslel, že dorazil do současné Amazonie, ale nebylo to tak. Podél řeky po vysušeném břehu jsem začal trochu pátrat po místních živočiších. Byl jsem tu jen pár minut a hned jsem zahlédl své první prehistorické zvíře. Vypadalo tak bizarně. Rozběhl jsem se k němu, ale ono místo neopustilo. Jen se trochu hnulo a potom se věnovalo listí, které rostlo nad mělčinou. Žádné zvíře bych si nedokázal splést s tímto Astrapotheriem. Je to druh savce, který vědce mátl velmi dlouhou dobu. Končetiny uzpůsobené k plavání ve vodě, ale zuby vyvinuté k požírání tvrdých stonků zeleně, přičemž vodní rostliny jsou všechny měkké. Nakonec se paleontologové schodli na tom, že Astrapotherium obývalo mělčiny a já ho tam přece jen také našel. Připadalo mi tak osamělé, jako by se mohlo stát kořistí nějakého masožravce. Pozoroval jsem Astrapotherium asi čtvrt hodiny. Pak ale nadešel čas pokračovat v pátrání v této podivné zemi. Čím více jsem se dostával do hlouby lesa, tím méně jsem tomuto časem zapomenutému světu rozuměl. Zvuky, které jsem ani nikde jinde v prehistorii nezaslechl, nepodobaly se ale ani zvukům savců z jednadvacátého století. Nakonec jsem došel až na konec řeky. Prales tu byl zatopený. Zkušený přírodovědec by byl zmaten a přemýšlel by, zda-li není na Floridě. Tady na mne čekal první prehistorický krokodýl...


Ve vodě se mihnul velký stín. Odhodil jsem batoh mezi keře, kde se nad vodou zachytil, a vrhnul jsem se po tom zvířeti. Nad vodou mi čněla pouze hlava. Nakonec jsem chytil zvíře za čelistmi, aby mě nepokousalo. I když to byl vyhynulý druh, hned jsem poznal, že jde o pravěkého kajmana. Tenhle se jmenoval Globidentosuchus, měl kulaté zuby, takže nebyl moc nebezpečný a živil se hlavně měkkýši. Přesto byl dost silný. Stručně řečeno, byl nádherný, ale házel sebou až příliš. Nakonec jsem ho musel pustit, protože mi dal ocasem silnou ránu pod žebra. Trochu nešťastný z bolesti, ale také nadšený ze setkání s Globidentosuchem jsem doplaval na souš. Nastalo poledne. Teď mě měla čekat první velká zkouška. Nepočítal jsem totiž s tím, že by se sem mohla dostat tropická vichřice. Zcela nepřipraven jsem jí byl zasažen nedaleko bažiny. Vítr si pohazoval s korunami stromů jako s hadrovými panenkami, začalo hustě pršet a při zemi se objevila mlha. Narychlo jsem postavil svůj stan a schoval jsem se do něj. I když to bylo to jediné, co jsem teď mohl udělat, příroda byla stejně proti mě...

Jak se Jack s tímto přírodním živlem vypořádá? A jaká zvířata na něj v okolí bažiny čekají? Příští část napíši do nejdříve...

sobota 7. září 2013

Pravěké safari-Cesta obrů (3/3)


Pravěké safari-Cesta obrů-třetí část:
Bylo na čase zapojit do našeho safari další technologie jedenadvacátého století. Sledoval jsem stádo Diplodoků. putující už třetího dne po solných pláních, díky ultralightu. Zbytek týmu se stáhl více na sever a já jen slíbil, že migrační trasu natočím. Ale obři měli mít společnost. Ne mě, který je sledoval z pterosauří perspektivy, ale velké dravé dinosaury, jako je Saurophaganax. Jedna smečka včera složila takřka dospělého jedince, který jen malinko zaostával. Být poslední tady znamená být brzy mrtvý. Za teplého večera s příjemně červenou oblohou jsem na solné pláni přistál. "Hej, Jacku," oslovil mě přes vysílačku John poté, co jsem tým kontaktoval, "jak to vypadá?". "No, myslím, že slušně," řekl jsem trochu ledabyle. "Máme vyrazit?" zeptal se John. "Určitě." odpověděl jsem. Večer jsem trávil za neskutečné samoty. Stádo Diplodoků jsem nechal putovat dále na jih. Věděl jsem, že šli k jakémusi průsmyku, který se odsud zdál hezky zelený a já doufal, že za den nebo dva nás čeká les. Druhý den ráno mě vzbudil řev. Chvíli jsem utíkal směrem na jih. Predátoři si opět vybrali svou daň. Tentokrát ale neměli se zabíjením žádné problémy, mladého Diplodoka totiž skolilo vedro a nedostatek tekutin. Nebyli to Saurophaganaxové, ale jejich jen o něco málo menší příbuzní, Allosauři, které já už moc dobře znal. Poté, co mladý Diplodok naposledy vydechl, přiběhli k němu a rvali z něho kusy masa, které hned polykali. Viděl jsem i potyčku mezi dvěma mladými samci, ale ta neskončila jinak, než bez násilí. K letadlu jsem se vrátil až za největšího horka, v poledne. Konečně přijel celý přívěs i s dvěma džípy. Ultralight jsme tu nechali, každopádně tudy obyčejně žádná zvířata skoro nepochodují a tak tu neexistuje nic, co by nám ho poničilo. Zbytek cesty byl klidný...


Když druhý den ráno konečně dorazilo stádo Diplodoků k hnízdištím na jihu, všichni jsme si pořádně oddychli. Samice začaly klást vejce a zahrabávaly je do měkké půdy vlhkého jehličnatého lesa. Pláně ožily. Ale mě cosi zaujalo. Tvor, který se skrýval kdesi v podrostu. "Něco tam je..." zašeptal jsem, ale nikdo mi nevěnoval pozornost. Ostatní členové týmu balili vybavení a byli připraveni konečně opustit tuto nebezpečnou oblast. Z keříku vylezlo mládě jakéhosi dinosaura. I u tak malého dinosauříka byl patrný trn na nose. Byl to malinkatý Ceratosaurus. Vůbec se mě nebál, což mi poskytlo šanci, abych si ho i pohladil. Dotkl jsem se ho, ale malý dinosaurus začal kvičet a volat. Znehybněl jsem strachy. Rychlý dusot naznačoval, že se mládě patrně vylekalo a začalo volat matku. Ta ke mě v mžiku přišla, příliš přívětivě nevypadala. Naklonila se nade mne s otevřenou tlamou, jako bych se měl stát její další kořistí. Migraci Diplodoků jsme sice viděli, teď, když dorazili k hnízdištím, by jsme ale měli nebezpečenství Jury rychle opustit...

Příště: Jack bude putovat o 9 miliónů let zpět v čase, aby se setkal s několika zástupci pravěkých krokodýlů. Jižní Amerika však za Miocénu skýtala domov i různým dalším nebezpečným zvířatům...

pátek 6. září 2013

Obrázek týdne 6. 9. 2013

Září sice začalo pro většinu lidí trochu nešťastně, ale děs nahánějící týden je už pryč a s ním přichází i Obrázek týdne. Tentokrát se podíváme do života jednoho malého dravce z Číny, kterého proslavil seriál Prehistorický park:


Popis k obrázku: Dva dinosauři druhu Mei Long jsou ve svém doupěti, kdesi v jedné určité lokalitě pravěké Číny před 125 miliony lety, jenže netuší o svém nejbližším osudu. Při spánku má tyto malé dráčky ke smrti odsoudit smrtelný plyn, oxid uhličitý, a jejich zkameněliny mají být nalezeny až o mnoho a mnoho milionů let později...

V sobotu konečně dopíši Cestu obrů z cyklu Pravěké safari. Jestli-že se Vám tento, podle mě vážně překrásný a povedený obrázek líbil, můžete komentovat!

čtvrtek 5. září 2013

Hesperornis





Jméno: Hesperornis
Výskyt: Křída (před asi 75 miliony let),
Potrava: Ryby.
Popis:
Hesperornis byl velký, 2 metry dlouhý pravěký pták, přizpůsobený životu ve vodě. Obýval pobřeží zřejmě ve velkých koloniích, způsobu života na souši se mohl podobat tučňákovi. Neuměl létat. Křídla měl velmi malá. Zato byl však vybaven velkými zadními končetinami, s jejichž pomocí rychle plaval. Ve své době měl mnoho nepřátel; žil totiž v "pekelném akváriu", které se jen hemžilo pradávnými žraloky, obřími mosasaury nebo Xiphactiny s prazvláštními čelistmi. Hesperornis také zřejmě neuměl chodit, zadní nohy sice byly dost dlouhé, ale zdá se, že jen klouzal po suché zemi. Velkým zobákem prokluzl do hejna ryb. Také se mohl příležitostně živit amonity a belemnity...


Tímto článkem nejenže opouštíme "pekelné akvárium", ale i celé období druhohor. Podíváme se však do pobřežních vod v pozdním Eocénu, kdy souš i vodu ovládli velcí savci...

pondělí 2. září 2013

Pravěké safari-Cesta obrů (2/3)


Pravěké safari-Cesta obrů-část druhá:
Druhého dne ráno jsme se s Johnem rozhodli porozhlédnout se po okolí. Našli jsme hnízdo Othnielií. Nad hlavami nám neustále poletovali malí ptakoještěři rodu Anurognathus. Lovili velké pravěké kobylky rodu Pycnoclebia. Bylo hezky jasno, svítilo slunce a žlutý kraj jakoby ožil. "Támhle!" zvolal John, když v dalekém hájku zahlédl nějaký pohyb. Bylo tam velké zvíře. "Allosaurus?" zeptal jsem se ho. Dalekohledem jsem se na místo podíval. "Vypadá jako Allosaurus. Ale... Něco není v pořádku. Přijde mi trošku větší, než by měl být. Navíc jsme viděli Allosaury jinak zbarvené, viděli jsme je hnědé, ale tenhle mi přijde žlutý." řekl jsem. "Máš pravdu, Jacku," odvětil John. Přiblížili jsme se k onomu místu. Opravdu to nebyl Allosaurus, jednalo se o trošičku větší zvíře, které vědci nazvali Saurophaganax. Přesto se neví, zda-li se nejednalo pouze o jeden z druhů Allosaura, a to o druh Allosaurus maximus. Saurophaganax mi ale připadal tak velký. Potom najednou obrátil hlavu na nás, vítr k němu. Saurophaganax zařval. "Johne, pozor, útočí!" zařval jsem. Okamžitě jsme odběhli, ale dravec po nás nešel. On moc dobře věděl, že blíže je mnohem snáze ulovitelná kořist a vydal se na jih. Mířil za Diplodoky. Chtěli jsme se vrátit pro džíp, abychom dinosaura sledovali, ale v táboře se dělo něco úděsného. Z dálky jsme uslyšeli ránu z raketové pistole. Na kopci u tábora stála smečka čtyř Saurophaganaxů. Složili několik stanů a nakonec je Sam zahnal. Avšak dravci se řítili z kopce rovnou na nás. Nebyli jsme ničím vybaveni, abychom je odlákali. Honička začala. Čtyři velcí predátoři nám byli v patách a brzy nás doháněli. Ale Sam nečekal příliš dlouho. Dvě zvířata střelil uspávací šipkou. My mezitím doběhli k lesu a vylezli na veliký jinan. Dva z dravců do stromu chvíli naráželi, ale nakonec toho nechali a následovali svého příbuzného, jehož jsme viděli už předtím. Velké uspané samce jsem si vyfotografoval a natočil je, ale nechali jsme je jen být. Tábor jsme ale museli zbořit...


K večeru jsme naše stádo opět našli. Bylo asi dva kilometry před námi a k vyschlému solnému jezeru. To byla poslední etapa jejich cesty, také nejdelší. Na vyčerpání horkem a nedostatek tekutin umírá spousta jedinců a ti jsou potravou velkých dravců, jako jsou Saurophaganaxové. Tábor jsme zřídili uprostřed písečné pláně. Nebyl tu kopec, ani místo kryté stromy, takže jsme museli zůstat ve velice nechráněné lokaci. Noc byla tajuplná, hrozivá, čas od času se někdo s úlekem probudil... Byla jakákoliv, jen ne klidná. Ráno jsme zjistili, že naše zásoby jídla, ukryté v přívěsu, přes noc sežrali Anurognathové. "Jděte!" zakřičel jsem na ně a hodil jsem po nich knihu o dinosaurech. Asi dvacet či pětadvacet malých pterosaurů vylétlo otevřených vchodem a téměř mě porazilo na zem. Zásoby byly neskutečně malé. Sam se okamžitě vydal pro vodu k blízkému vodopádu. Jídlo nám ale nestačilo ani na dva dny a cesta Diplodoků po solné pláni bude trvat minimálně týden, možná i víc...

Zdá se, že Jackovi a štábu osud přestal přát jen to nejlepší. Možná budou muset najít jiný způsob, jak sledovat migraci Diplodoků na hnízdiště. Příští část napíši co nejdříve...

neděle 1. září 2013

Prehistorický park 5-Obří hmyz


Prehistorický park, 5. díl: Obří hmyz
Zatímco Nigel plánuje další sběratelskou misi do minulosti, zbytek týmu má drobné problémy s chovem různých pravěkých zvířat. Suzanne chce, aby měli tygři šavlozubí mladé. Ale je vidět, že samec a samice se prozatím nenávidí. Nigel přijede na ostrov Aran ve Skotsku, aby se podíval na zkamenělé otisky různého pravěkého hmyzu. Některé jeho zástupce by rád přivezl z doby před 300 miliony let. Když se však vrací do parku, přijede do stavu nejvyšší pohotovosti. Tyranosauří samice Matilda se probourala do výběhu svého bratra Terence. Bob se ji rozhodne uspat, ale anestetika u plazů zabírají po delší době. Matilda proto Terence ošklivě poraní. Přijede Nigel a Matildu odláká. Honička začíná. Poté, co se dostane do slepé uličky, Nigel vyleze na strom a uspávadla na Matildu konečně zaberou. Druhý den ráno vyráží Nigel do pravěkého Skotska před 300 miliony let, Terence nechává na starosti odborníkům. Když ale vjede časovým portálem do období zvaného Karbon, stane jeho Landrover uprostřed bažiny. Dál musí jít pěšky a vydává se hledat pravěký hmyz. V parku veterinářka Suzanne ošetřuje chudáka Terence. Mezitím už Nigel našel suchou zem a vyšplhá do koruny čtyřicet metrů vysokého stromu. Přímo na něj naletí vážka rodu Meganeura. Nigel si dá za cíl dostat se na místo, kam letěla. V Prehistorickém parku Bob pokračuje v práci na technicky vyspělém insektáriu. Práci mu ale kazí Titanosauři, kteří něco hledají. Ovšem cykas, který Bob Titanosaurovi nabídne, to určitě není. V pravěkém Skotsku se Nigel noří čímdál více do prehistorické bažiny. Jeho pozornost vzbudí pár bublin na hladině vody. Na souši zahlédne něco velkého a objeví velkou stonožku Arthropleuru. Chce ji chytit, ale ta mu unikne. V parku Suzanne nechala obohatit výběh šavlozubých tygrů všemožnými prolézačkami. Chce udělat samce pro samici zajímavějším, aby mohli mít mladé. Bob konečně odhalí potřeby Titanosaurů. Zjistil, že velcí sauropodi polykali kameny, aby rozmělnili potravu v žaludku a tak jim chce několik kamenů dát. V pravěku Nigel konečně najde teritorium obřích vážek. Po úžasném leteckém souboji dvou samců si poražený jedinec sedne na kmen stromu ve vodě. Nigel ho chce chytit sítí, ale něco ho kousne. Začíná se stmívat a štáb musí postavit tábor. V jednadvacátém století se Bobova kamenitá dieta pro Titanosaury zdá být účinná. V jiné části parku Suzanne zkontroluje Terence. Rána mu ošklivě zahnisala a musí mu proto dát antibiotika. V prehistorii konečně skončila bouřka a Nigel s pomocí ultafialové baterky ukáže na kameru velkého štíra Pulmonoscorpiuse. Štír vleze na člena štábu, Billa. Nigel se pokusí Pulmonoscorpiuse chytit, ale ten uteče. Vše bude muset počkat do rána. Mezitím v Prehistorickém parku dva šavlozubé tygry opustila veškerá zlost. Suzanne se připravuje na spojení celé ohrady. V Karbonu nastal nový den a Nigel je odhodlaný chytit Meganeuru. Síť je však příliš nepraktická a tak použije vodní pistoli. S tou nakonec vážku ponoří a nabere do sítě. Zahlédne ovšem velký pohyb ve vodě a vyloví velkého obojživelníka Crassigyrina. Nemá však prostředky k tomu, aby ho dopravil do parku a nechává jej pro to plavat pryč. Ulovená vážka je prozatím v pořádku. V téže chvíli Suzanne a její tým vypouštějí samce šavlozubého tygra k samici. Zdá se, že je vše v pořádku a i když od sebe mají oba jedinci odstup, Suzanne věří, že se koťat dočkají. Pravěké Skotsko - Nigel znovu nachází štíra Pulmonoscorpiuse. Chytí ho a přesune do krabice, ale v tuto chvíli ho štír bodne. Není to příjemné zranění. A navíc sem přichází kouř ohně. Blesky nočné bouřky zapálily část pralesa. Tým musí okamžitě do současnosti. Nigel však znovu naráží na Arthtopleuru a s pomocí ostatních ji přenese k Landroveru. Ten je už obklopen plameny ohně. Motor nefunguje a Nigel proto vyráží do současnosti jako první. Nakonec je Landrover odtažen za pomoci samice Titanosaura, za odměnu dostává od Boba kameny. Suzanne později uklidní Nigela, že bodnutí štírem mu nic nezpůsobí. Park je opět v klidu...

Příště se Nigel vrátí o 75 milionů let zpátky v čase, aby chytil krokodýla tak velkého, že mohl lovit i dinosaury. A Titanosauři napáchají v parku strašlivou škodu...

Jestli se Vám tento popis dílu líbil, komentujte...

Nejčtenější